Následující výklad literárních pojmů nechce případné zájemce o práci v interpretačních dílnách ŠS unavit ani odradit, jeho záměrem je demonstrovat různé podoby komična v literatuře a nabídkou ukázek textů pomoci budoucím frekventantům dílen v jejich rozhodování o výběru textu pro festivalový workshop.

1. Šrámkova Sobotka 2013
Titul: Xmíchu
Podtitul: Komické v jazyce a literatuře
Následující výklad literárních pojmů nechce případné zájemce o práci v interpretačních dílnách ŠS
unavit ani odradit, jeho záměrem je demonstrovat různé podoby komična v literatuře a nabídkou
ukázek textů pomoci budoucím frekventantům dílen v jejich rozhodování o výběru textu pro
festivalový workshop.
Uvedený text je autorizovaným výběrem z publikace
Lederbuchová, L. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie.
Praha: H+H, 2002.
KOMICKÉ, též KOMIČNO (z řec. kómos = veselý průvod, zábava) – tvoří společný základ pro humorné,
groteskní, absurdní, satirické, popř. sarkastické. V estetickém vztahu hodnotíme jako komický objekt,
který je oproti očekávání (ideálu či konvenci) překvapivě nedostatečný, nenormativní, vybočující
z naší představy o něm. Podmínkou však je, že jsme schopni udržovat ve vztahu k objektu praktický a
citový odstup. Např. urodí-li se na smrku místo šišek jablka, působí to komicky za podmínky, že
nebudeme existenčně závislí na smrkovém semínku. Dispozice hodnotit něco jako komické jsou dány,
snad ještě více než u jiných druhů estetických vztahů, i národní povahou, resp. kulturními zvyklostmi
dané kulturní oblasti – zatímco v určité oblasti bude určitá skutečnost hodnocena jako normální, z
pohledu cizince se může jevit jako komická, např. určité rituály ve společenské komunikaci, odlišnost
módy oblékání apod. Emocionálním výrazem komična jako výsledku estetického hodnotícího postoje
je smích (je známa Vančurova sentence „Smáti se znamená lépe věděti“), komické provokuje smích
jako úlevnou reakci, jíž se zbavujeme nadbytečné psychické energie. Smích je vyvolán významovým
rozporem mezi očekávanou konvencí, normou a jejím porušením, ale vše směšné ještě nemusí
odkazovat ke komickému jako k estetické hodnotě. Např. zlomyslný smích jako výraz zpupnosti je jen
citovým, ne estetickým hodnocením; také bolestný úsměv může být výrazem nikoli komického nebo
tragikomického postoje, ale citové reakce, lítosti apod. V umělecké literatuře lze rozlišovat komično
tematické – jako komično situační (např. dramatický žánr situační komedie) nebo charakterové,
mající zdroj v komicky utvořené charakteristice postavy (např. v karikatuře frašky), a komično
jazykové – jazykovou komiku (např. v konverzační komedii nebo v lyrických básních). Komické prvky v
literatuře se dnes uplatňují v řadě žánrů jako esteticky plnohodnotné a žádané, ale v antice a v
klasicistním období vřazovaly dílo do tzv. nízkého uměleckého stylu. V moderní a postmoderní
literatuře je komično hojně zastoupeno, na komickém postoji autora je založena anekdota, komickou
funkci mají parodie a travestie.
Komické má řadu specifických podob a výrazů:
HUMOR, též HUMORNO, HUMORNÉ (z lat. humor = vláha, vlhkost) – humorné hodnocení
představuje nezvyklost či nedostatečnost objektu z chápavého a shovívavého nadhledu, s úsměvnou,
vědoucí převahou. Jako humorné prožíváme to, co mísí zcela neočekávaně významy různých
kontextů, stylů, co k sobě logicky nebo konvenčně vzato nepatří (dobře si to lze uvědomit na
jazykovém nebo tematickém nonsensu) a co jsme schopni jako rozpor přijmout, neboť se jím odhalují
významy, které by jinak unikly naší pozornosti. Humorné, narozdíl od groteskního a satirického, je
laskavé – proto v estetické komunikaci vzniká tehdy, jsme-li pociťovaný či uvědomovaný rozpor
ochotni akceptovat jako nově vzniklou harmonii, s kterou se lze ztotožnit. A protože jde o složitou
záležitost nejen estetickou, ale i psychologickou, i literární humor bude působit jen na takového
čtenáře, který smysl pro humor má a který mu esteticky porozumí.
Dycky sem si myslél, že však je život dlouhý dost, abych se naň stihl připravit. Moje příprava – chodění
hore dolu, hledění, čtení, hraní na housle, zvláště z not, myšlení do foroty a tak. S růstem mé

2. psychické osobnosti přicházely na mne nové a nové akademické otázky, jako proč kalino v struze
stójíš, nebo hlavěnko, hlavěnko, kde je tvoje tělo, a s růstem těla otázky obyčejné, jako co dělá Běta v
zelenéj trávě, v trávě zelenéj.
Ludvík Vaculík: Už je, chlapci, malý termín, úryvek ze souboru fejetonů Jaro je tady.
V životním kontextu lze rozlišovat jednotlivé polohy humoru velmi jemně jako humor dobrácký,
suchý (anglický), „štiplavý“ s prvky satiry, nostalgický („smích skrze slzy“) vyjadřující zároveň lítost
nebo stesk po nenávratném, srov. zde text Horníčkův. Specifickým druhem humoru je absurdní
humor – černý humor a nonsens. Humorně může být utvořen motiv, téma (většinou je humorně
komponována postava), syžetová nebo lyrická situace. Hranice mezi humorem, groteskou a komicky
absurdním je v literatuře pohyblivá, prostupná (srov. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za
světové války). Humorně může působit poetika poetismu.
V mém otci byl a trval onen nádherný dar, který je dán jen některým mužům, dar nepodléhající věku…
– dar klukovství. Když je muž malý, má trojí možnost: být chlapcem, hochem nebo klukem… To trojí
označení značí tři zcela rozdílné úděly a osudy. Vzpomínám-li na svá dětská léta, musím ke své lítosti
přiznat, že jsem klukem nikdy nebyl. Byl jsem, řekněme, chlapcem. Ano, byl jsem chlapcem, kromě
nedělí, kdy mne matka oblékala za hocha a vedla na promenádu…
Otec na promenádu nechodil. Svůj vztah k této události vyjádřil jednou s přesností, jaká je dána jen
humoru. Těsně před naším odchodem, když moje matka již dokončovala poslední detaily svého
svátečního zevnějšku, našel na dvoře neuvěřitelně špinavý hadr a přivázal k němu motouz. Pak mne
zavolal, vložil mi motouz do ruky a řekl: Vidíš? To je myš. Chodil jsem po dvoře tahaje myš za sebou.
Pozoroval mne se zájmem a pak mi poradil, abych si myš vzal s sebou na promenádu…
Moje matka si zakládala na těch nedělních vycházkách, a když mne spatřila s uvázaným hadrem,
ustrnula. To však ještě neznala mé úmysly a domnívala se, že jsem se touto hrůzou zabavil jen po
dobu svého čekání. Vybídla mne proto, abych toho okamžitě nechal a šel. Šel jsem… Myš za námi…
Toho dne jsem na promenádě vysloveně vadil: lidé mi šlapali na myš, já řval, matka se omlouvala, lidé
se omlouvali jí, provázek se přetrhl, matka jej musela navazovat, protože jsem znovu řval, pak jsem
vzal myš do cukrárny, kde několika lidem zvedla žaludek, a na celém nedělním dopoledni ležel stín
podobný šedému a nečistému hadru.
Jsem už daleko, strašně daleko od té události, ale někdy mám pocit, že otec ještě za mnou hledí. Kéž
by se smál.
Miroslav Horníček: úryvky z bezejmenné povídky ze souboru Dobře utajené housle.
Velice málo lidí oceňuje pravý význam výběru manželky. Stačí pohled na manželky jiných mužů, aby si
člověk uvědomil, jak nedbale byly ty manželky vybrány. Spousta jich je příliš malá, jiné jsou zase příliš
velké. A opět jiné, i když svými rozměry vyhovující, jsou zase nevalné jakosti… Krátce řečeno, jestliže si
muž chce vybrat manželku náležité velikosti a tvaru, správné barvy a z kvalitního materiálu, který
něco vydrží při praní i při mytí, musí být ochoten věnovat tomuto problému čas i námahu. Mnohý
mladý muž přiznává po svatbě s lítostí, že si svou manželku vybral příliš ukvapeně…, že u ní
předpokládal znalost věcí, které ona nezná…, že ta dáma neumí hrát poker – a že by rád volil znovu a
jinak. Takovým mladým mužům žádná naděje nekyne. Jednou si už zvolili.
Stephen Leacock: Průvodce dokonalého milence neboli Jak si vybrat družku na moři i na souši, úryvek,
přeložil František Vrba, z výboru Literární poklesky.
Je-li literární kompozice na humorné situace bohatá, pak ji lze označit za humoristickou literaturu:
např. povídky M. Twaina, O. Henryho, R. Fulghuma, A. P. Čechova, D. Charmse, J. Haška, K. Poláčka,

3. K. Čapka, L. Aškenazyho, O. Pavla, I. Vyskočila, B. Hrabala; básně T. R. Fielda, J. Žáčka, J.
Vodňanského; hry Voskovce a Wericha, Svěráka a Smoljaka.
Autorská koncepce humoru se promítá do specifičnosti autorských stylů: K. Poláček, Bylo nás pět; V.
Vančura, Rozmarné léto; Z. Šmíd, Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách; M. Skála,
Cesta kolem mé hlavy; G. Chevallier, Zvonokosy; Goscinny – Sempé, Mikulášovy patálie; J. Klapka
Jerome, Tři muži ve člunu o psu nemluvě; P. G. Wodehouse, Vlna zločinnosti na zámku Blandings; L.
Rosten, Pan Kaplan má třídu rád.
ČERNÝ HUMOR – druh absurdního humoru, který může vzniknout tehdy, je-li látka, kterou autor
zvolil, všeobecně interpretována jako kladná a nezpochybnitelná etická a estetická hodnota (např.
lidský život), jejíž zánik je v životním kontextu hodnocen tragicky. Na bázi této normy je pak k látce
autorsky záměrně vytvořen hodnotově inverzní vztah, v němž jsou lidský život, láska… hodnoceny
jako bezcenné. Aktualizační zpochybnění či popření těchto hodnot je natolik nesmyslné, absurdní, že
působí komicky. Černý humor v umění není výrazem životního cynismu, je uměleckým znakem
paradoxně potvrzujícím konstantní hodnoty lidského života (protože jeho živnou půdou je absurdno,
vždy potenciálně obsahuje i tragický moment). A jako každý humor i ten černý se může minout
účinkem tam, kde v psychice jednotlivce nebo určitých sociálních skupin existují zábrany pro
vyhodnocení jeho komična, kdy rozpor mezi absurdním významem uměleckého obrazu a životní
hodnotou není publikem shledán jako absolutní, a kdy tedy čtenář (posluchač, divák) připustí reálnou
možnost uplatnění jeho významu v životním kontextu. Pak černý humor nerozesměje, ale pohorší.
Vyskytuje se hlavně v absurdní literatuře, v grotesce a v anekdotě. Může mít tóny tišší (viz níže úryvek
z básně Machovy), i silně křiklavé (viz báseň Macharovu nebo uvedenou anekdotu).
…dědeček z maminčiny strany Tak nesluší ti ten šat sněžný,
byl koňský handlíř. V boleslavském kraji v němž na plesu jsem tebe zřel,
si dosud lidé o něm povídají… ba modrý ne, v němž zjev tvůj něžný
neboť prohrál o trhu v Boleslavi jde do koncertů, divadel,
v kartách peníze, chalupu, koně i krávy
za jednu noc. To byla katastrofa. jak černý háv dnes, moje milá,
Dědeček nes ji s klidem filozofa jenž objímal vděk údů tvých,
a potom umřel. Nás, pozůstalé truchlící, když jedné na pohřbu jsi byla
učinil univerzálními dědici. z tet uvadlých a svárlivých…
Josef Mach: Rodinné záležitosti, a půvabně a roztomile
úryvek, sb. Na obou polokoulích. tak smutek s veselostí hrál,
že nadšen, drahá, v tyto chvíle
jsem jedno sobě vroucně přál:
pro kouzla nová, smutkem vsetá,
Děti, máte rády babičku? jež na tobě se zaskvěla,
Ano, ano… by některá tvá zvadlá teta
Tak si ještě přidejte, ti brzy zase umřela!
v troubě je ještě kousek
Anekdota z ústního podání. Josef Svatopluk Machar: Smuteční šaty,
kráceno, sb. Confiteor.
GROTESKNÍ, též GROTESKNO (z ital. grottesco = podivný) – je založené na neočekávaném příkrém až
neslučitelném významovém rozporu kontrastních motivů. Groteskní je např. v Žáčkově básni Aprílová

4. škola obraz žáků zkoušejících učitele. Groteskno je oproti humoru, který je chápavý a milosrdný, víc
ztřeštěné až kruté. Groteska těží z komična situace, využívá hyperboly a karikatury. V této podobě ji
najdeme v literatuře i jako jednotlivé groteskní situace. Nejstarší českou groteskou je středověké
drama Mastičkář, groteskní situace najdeme ve světových renesančních prózách, v komedii dell’arte,
ale i v moderním absurdním dramatu, např. v Havlově Audienci je absurdní dialog mezi postavami
sládka a Vaňka založen na základní groteskní situaci – Vaněk jako pomocný dělník se chová a mluví
kultivovaně, zatímco sládek jako vedoucí pracovník primitivně a hrubě. Groteskní situace jsou např. v
Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, v Jirotkově Saturninu, v Michalových
povídkách Bubáci pro všední den. Groteskní se velmi dobře pojí s černým humorem. Tam, kde
groteskno je dominantní kvalitou hlediska a významů textu, jde o grotesku – název je užíván pro dílo
literární, filmové (crazy komedie), popř. i výtvarné (srov. např. některé grafiky A. Borna).
Čínský mudrc Lao Ce Nyní radši Lao Ce
– vzpomínaje na otce – nevzpomíná na otce
v zamyšlení špatně šláp a a má pro jistotu brejle
na psí lejno nabod se. na nose i na botce.
T. R. Field: Básník a pes, z výboru Lomikel a jiné zádrhele.
Když otevírali nový kulturní dům s moderně vybaveným jevištěm, kde nechyběla ani točna, secvičil se
školní mládeží svoji pohádku Liška Maťka družstevnice. V závěru představení, když začal taneční rej
dětí-zvířátek, jakýsi dosud nezjištěný element-škůdce zapnul točnu, která se dala do pohybu, a
odstředivá síla udělala své. Slabé nožičky dětí-zvířátek nevydržely. Děti-zvířátka odlétávaly na
všechny strany, žel jen z malé části do publika ke svým rodičům. Marně se snažil vysvětlovat, že šlo
o živý obraz, znázorňující, jak sám pestrý život rozvál děti-zvířátka do všech koutů světa, aby dělaly
dobro. Ještě týž večer byl nucen odevzdat klíče od osvětové besedy učiteli Podanému, o němž je
dodnes přesvědčen, že točnu spustil právě on, aby dostal další funkci.
Pavel Bošek: Letní podvečer, úryvek, sb. Redutání.
KARIKATURA (z ital. caricare = nadsazovat) – umělecky záměrně deformovaný obraz výtvarný nebo
literární, především postavy. Nadsazuje, zveličuje dominantní rysy povahy (většinou negativní),
potlačuje ostatní, a tím obraz charakteru zjednodušuje, schematizuje. Vnější charakteristiku většinou
přizpůsobuje vnitřní. Karikatura je tematická hyperbola, častěji než humoru slouží grotesknímu nebo
satirickému autorskému hodnocení negativních lidských vlastností ve vazbě na sociální zázemí a
životní styl postavy (v epice a dramatu), je často angažována ve funkci sociálněkritické či přímo
politické i v kompozicích lyrických, např. v epigramatice.
Mistrovskou karikaturou jsou postavy a syžetové situace Gogolova Revizora. Karikaturisty v české
literatuře byli např. Karel Havlíček Borovský (srov. např. Tyrolské elegie s postavami bachovské
policie, Křest sv. Vladimíra s postavami politických a církevních hodnostářů), Jaroslav Hašek (např.
postava poručíka Duba z Osudů dobrého vojáka Švejka… je karikatura hlupáka, který svou lidskou
nedostatečnost nahrazuje arogantním chováním k podřízeným. Karikaturu důstojnického sboru a
vojenského života vůbec v Československé lidové armádě 50. let 20. stol. najdeme v Tankovém
praporu Josefa Škvoreckého nebo v Černých baronech Miroslava Švandrlíka.
Píseň Babička Mary karikuje v postavě protagonistky drsné mravy kandidátů na politické funkce, ale
především samu politickou volební kampaň:
Štěchovická laguna když dřímá Ledva v Praze kotvu vyhodila
V zadumaném stínu Kordiller Pro babičku nastal hrozný čas

5. Pirát zkrvavenou šerpu ždímá Neboť hned každá strana tvrdila
Kapitán pucuje revolver (…) že jí náleží babiččin hlas
Krčmář zhasne kovbojové ztichnou Malá stejně jako velká strana
Pirát zděšen tvář si zakryje Psala že bude mít o hlas víc
Rudé squaw se chvějí a pak vzdychnou že ta druhá strana je nahraná
Blíží se k nám postrach prérie! oni že maj hlas ze Štěchovic (…)
Ref.:
Mary babička Mary Tak babičku pro kterou vždy byla
Dva kolťáky za pasem válka s lidojedy legrace
Nad hlavou točí lasem tu babičku za pár dní zabila
Stoletá Mary babička Mary Volební agitace
Ta zkrotí křepce hřebce
Ať chce či nechce (…) Mary bojovná Mary
už nesedává v sedle
Vypiju to jen ve stoje ve volbách byla vedle
Jdu do volebního boje stoletou Mary babičku Mary
Zřím zas město drahý Volbama zabitou
Jedu volit do Prahy Vzal k sobě Manitou
Dopije a aby se neřeklo
Putykáře změní v mrtvolu
Za zády má štěchovické peklo
S šlajsnou svatojánských atolů (…) Jiří Voskovec – Jan Werich: Babička Mary,
text písně ze hry Panoptikum
NONSENS (angl. nonsense = nesmysl) – kompoziční princip založený na absurdním, tj. nesmyslném
spojení slov, motivů nebo témat, působí komicky nebo tragikomicky (např. v absurdním dramatu).
Jako nonsens se označuje i žánr lyriky blízký grotesce, kompozičně založený na nonsensu. Důležitou
roli v něm hraje rytmus, dosahovaný hrou se zvukovou i grafickou stránkou slov, ale především smysl
pro fantastično a komično obrazů. Formálním útvarem nonsensu je např. limerick, jeho nejznámějším
tvůrcem je Edward Lear.
Beznohej na hrušku leze, Jeden stařík z Mosambiku Pan Srb
bezrukej tam na něj hází. učí mouchy létat v šiku si dal vytrhnout zub,
Němej po cestě si brouká Když se zrovna neporouchá, pak hlavu a údy a trup -
hluchej v trní ho poslouchá. i sám lítá jako moucha, má pokoj a klid,
tenhle stařík z Mosambiku. už nemá proč klít
a cítí se naprosto fit
České lidové říkadlo Edward Lear: limerick,
z antologie Ostrov, kde rostou Emanuel Frynta: Pan Srb,
housle, přeložil P. Šrut sb. Závratné pomyšlení
Nonsensová je pohádka L. Carrolla Alenka v říši divů a za zrcadlem (tam i řada nonsensových básní),
básně Ch. Morgensterna, R. L. Stevensona, J. Tuwima ad., Ostrov, kde rostou housle (výbor ze světové
nonsensové poezie); Nonsens (výbor z české a světové nonsensové poezie).
JAZYKOVÁ KOMIKA – je výsledkem estetické hry s jazykem, v níž dochází k aktualizaci významu slov,
slovních spojení, ale i hlásek. Jde o proces, v němž se zřetelně vyjevuje estetická funkce uměleckého
jazyka – jazyk činí předmětem zájmu sebe sama, tematizuje komplex svých komunikačních funkcí.

6. Text svými významy neodkazuje jen k realitě, ale také k realitě jazykové komunikace, je také výpovědí
o nevyčerpatelnosti komunikačních možností jazyka. Nezvyklost nových významových vztahů může
působit překvapivě, komicky. Existuje řada možností dosažení komického účinku, většinou jde o
využití synonymie, homonymie (vlastní i nepravé), tropiky jazyka, nonsensu. Někdy je pro komický
efekt utvořen i neologismus.
V Čapkově Velké kočičí pohádce jsou postavy detektivů: Ital se jmenuje Mazzani, Holanďan Valijse,
Rus Jakolev a Skot Nevrley. Uměle vytvořená jména připomínají řeč uvedených cizích národů, ale
zároveň i význam slov českých – mazaný, valí se, jako lev a nevrlý – a významem českého slova
postavu vtipně charakterizují. V Druhé loupežnické pohádce se na hlavu ubohého slušného Lotranda
sypou synonymní nadávky v abecedním pořadí. Je jich celkem 75, můžeme uvést jen zlomek: Ty
antikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandyto, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty čerchmante, ty čertovo
kvítko, ty darebo, ty darmošlape, ty ferino… Josef Škvorecký v povídce Trip do Česka vytvořil postavu,
již pojmenoval paní Drahodobřevyhandlovalová. Komicky působí sousedství slov v homonymním
vztahu – Leží kapr v kapradí / pranic mu to nevadí (J. Žáček) nebo mylná, tzv. lidová etymologie –
Lenochod má / líné nožky / rád si sedne / do lenošky (J. Žáček), …vrabci jsou odjakživa proletáři,
protože se po celý den jen tak proletují po střechách (K. Čapek) a kalambúry všeho druhu.
Komický účin má aktualizace doslovnosti významů přenesených (i v ustálených rčeních):
Lásko hele Ale jak tě pořád
padla jsi mně do voka nosím pod víčky
zčistajasna jsi mně padla do voka jak tě ve dne v noci nosím pod víčky
jak ta husička co letí z vysoka bodají mě do voka tvý kramflíčky
Jiří Žáček: Blues o lásce na první pohled, úryvek, výbor Text-appeal.
Žáci se učí Některé věty jsou rozvinuté
Převádět věty Ale jiné ještě úplně holé
Do minulého času Je jim zima
A přes ulici (…) Stydí se (…)
Jan Vodňanský: Praktická lekce gramatiky, úryvky, sb. Konečně rozumné slovo.
Tak jako každé komično, i jazykové je dáno rozporem mezi konvencí (očekáváním normy) a tím, co ji
porušuje. Komicky působí v jazykovém stylu prvky, které stylovost, tj. výběr a uspořádanost
jazykového materiálu podle pravidel určitého stylu, narušují, které utvářejí rozpor nejen v jazykové
rovině kompozice, ale vnášejí komickou rozpornost do vztahu jazyka a motivů, komicky záměrně
narušují i tematickou výstavbu. Pak už nejde jen o hříčku jazykovou, ale o komický projekt, např. o
tragikomický v absurdní literatuře a dramatu nebo o groteskní v níže uvedeném úryvku románu
Vladimíra Neffa. Neffův vypravěč komentuje situaci Dumasova románu Tři mušketýři. V kontextu
knižního stylu vyprávění (srov. knižní tvary vztažných zájmen, přechodník, zastaralé vazby, např. trvat
ve vlastnictví, u slepé oddanosti) se komicky skvěje vulgarismus v aktualizovaném frazeologismu
(místo kyne prospěch kyne průser), stejně jako pojmenování královny slovem obecné češtiny ženská.
…ona namísto, aby vzala nůžky, ustřihla si lokýnku svých plavých kadeří a zabalila ji do kousku
hedvábného papíru, tak aby vévoda k ní, k té lokýnce totiž, mohl nerušeně vonět a líbat ji po libosti,
darovala mu skřínku se soupravou drahocenných diamantových přívěsků, jež sama dostala od svého
nemilovaného manžela a o níž si mohla snadno vypočítat ne na deseti, ale na jednom prstu, že
zanedlouho nadejde chvíle, kdy bude nucena prokázat, že ty šperky dosud trvají v jejím vlastnictví.
Jenže ta hloupá ženská, o níž tu byla řeč, nebyla jen obyčejná hloupá ženská, nýbrž královna Francie

7. – jsouc královnou považovala za samozřejmé, že když někomu něco daruje, musí to být dar královský,
i když jí z toho kyne průser královského rozměru… a proto ani milý d’Artagnan ani jeho přátelé
jedinou z uvedených výhrad neuvážili a u slepé oddanosti se vydali na cestu.
Vladimír Neff: Roucho pana de Balzac, úryvek.
PARODIE (z řec. paródiá = předzpívání) – komická nápodoba literárních děl, zpracovává novou látku
převzatým způsobem, odkazujícím k původnímu textu – zvýrazňuje v nadsázce charakteristické
jazykové a kompoziční znaky původního textu – je karikaturou jeho poetiky. Tím původní téma i celý
obsah původního textu nově interpretuje, buď upozorňuje na estetickou opotřebovanost a
uměleckou vyčerpanost původního sdělení komicky účinným způsobem (humorně nebo satiricky),
nebo může jít o humorně pojatý hold autorově poetice, s jejíž pomocí se nové dílo kriticky dotýká
problémů současných (Jiří Suchý v divadelní hře Kytice paroduje Erbenovu baladickou poetiku).
Parodovány mohou být i žánry, např. western (Jiří Brdečka: Limonádový Joe), horor (Josef Váchal:
Krvavý román) i autorské styly (soubory parodií Václava Laciny Čtení o psaní či Josefa Hiršala Párkař).
Parodie je svými významy velkou měrou závislá na původním textu (žánru, autorském stylu), který jí
vytváří nejbližší literární kontext.
Např. komično her Divadla Járy Cimrmana je v ustálené architektonice prvního dějství založeno na
parodii výkladového přednáškového stylu. Pak následující Vieweghova parodie je tedy parodií na
druhou:
Jára Kinderman se narodil roku 1812 jako páté dítě horského tkalce Alfonze Kindermana. Ten však
záhy zemřel a Jára vyrůstal pouze pod dohledem matky. Matka malého Kindermana zbožňovala a
byla by pro něj udělala vše, co bylo v jejích silách – což, jak později poznamenává Kinderman sám,
bylo zoufale málo… V létě roku 1839 se Kiderman žení s Annou Marií Fetterovou… Aby se mohl plně
věnovat studiu pedagogiky, vyhradil ve své zahradě nevelký úsek a nechal jej pečlivě oplotit: vzniká
tak první dětská zahrádka v tehdejší Evropě a předchůdkyně pozdějších mateřských škol, proslulá
Kindermanova Kindergarten. Svým vlastním sedmi dětem, které v zahrádce soustředil, opatřil
Kinderman vychovatelku a vychovatele a svědomitě dohlížel na to, aby jim co možná nejvíce nahradili
otce a matku… Roku 1867 navštívil Kinderman Pesttalozziho v jeho výchovném ústavu na statku v
Neuhoffu. Pesttalozzi však nebyl doma.
Michal Viewegh: Jára Kinderman, pedagog. Zdeňku Svěrákovi, úryvek. Nápady laskavého čtenáře.
Často je parodována schematická poetika sentimentálního kýče (např. K. Poláček: Vesnická povídka).
Záměrná pokleslost stylu vyvolává komický efekt a slouží nejen zesměšnění kýče jako takového, ale
má ve vztahu k tématu textu sociálně kritickou úlohu – většinou upozorňuje na snobství, estetickou a
mravní pokleslost životního stylu postav.
…položila mu hlavinku na rameno, kučeravé vlásky jí voněly čistotou, byla celá voňavá a čistá a
milovala ho… Strašlivě se těšil na její měkký klín a teplou bílou pokožku… „Miluješ mě?“ zeptal se
temně a naléhavě. Ramínka, jež objímal, se zachvěla a Ester se rozplakala.
Zdena Salivarová: z povídky Pas de trois; Nebe, peklo, ráj.
TRAVESTIE (z ital. travestire = převlékat) – literární dílo nově zpracovávající známé literární téma (bez
ohledu na původní literární druh, žánr a výrazovou formu; tzn., že např. motivy pohádkové mohou
být zpracovány v povídce, téma eposu v textu písně apod.). Travestie „převléká“ původní téma spjaté
s vysokým uměleckým stylem do méně důstojného „šatu“ – jazykovými a kompozičními prostředky

8. ho vřadí do stylu nízkého. Rozpor mezi významy, které téma získalo novým jazykem a kompozicí, a
dílem původním působí komicky. Ve středověké literatuře se travestovala témata biblická (např.
Mastičkář), francouzským osvícencům se travestie stala nástrojem kritiky poetické normativní
strnulosti klasicismu, který preferoval vysoké žánry, hrdinský epos a tragédii, (např. Baumaerova
Aeneida), s travestickým kompozičním záměrem je spjat vznik směšnohrdinského eposu a děl, v
kterých je transformováno téma rytířské, např. Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote… (v původní
dobové záměrnosti románu), Klicperův Hadrián z Římsů). Travestie může až sarkasticky kritizovat
významy původního textu nebo žánru či postavy, ale může též s provokativním humorným
nadhledem esteticky oživit a zlidštit postavy a téma společensky konvenčně sice uctívané (např. téma
mytologické nebo pověsťové), leč umělecky už omšelé, neboť v původní podobě podlehlo určitému
interpretačnímu stereotypu, pokleslému někdy až na úroveň fráze, např. Hamletovo Být, nebo nebýt,
to je otázka. Travestie je nástrojem (a jako nový literární tvar i výsledkem) reinterpretace významů
mytizovaných literárních děl, ale i přežívajících zkostnatělých výkladů historických událostí nebo
společenského významu známých osobností, je častým kompozičním postupem postmodernistické
literární dekonstrukce. Travestie (stejně jako parodie nebo parafráze) pro tvorbu svého obsahu
potřebuje čtenáře znalého původního textu a kontextu, neboť své významy tvoří na jejich pozadí.
Jednou dyž už Libuši lezlo krkem
to věčný krafání
že běda chlapum kerejm pucuje hlavy sukně
povídá
– Mně tedy ať nikdo neradí, tedy,
kdy do toho bouchnu.
Vemte z maštale Šimla
a von vás k tomu mýmu dovede.
Jiří Kolář: O Libuši a Přemyslovi, úryvek, sb. Marsyas.
Jan Sladký Kozina byl příkladným sedlákem. Ženu nebil, do hospody nechodil, do kostela chodil, šetřil,
neklel a nepral se. Byl natolik společensky nemožný, že ho selky v širokém okolí dávaly svým mužům
za příklad… Kozinovi bojovní předkové si zoufali, ženy ho pomlouvaly, děti mu čmáraly na vrata
neslušné kresby, jenom jeho věrná žena Dorotka říkávala: „Nechte Hondzíka bejt, je takovej do sebe.
A je pro rodinu. Jednou všem ukáže, pak budete koukat jako vyvoraný myši.“
Zdeněk Šmíd: O Kozinovi, úryvek, Dudáci a vlčí hlavy.
Travestickým záměrem byl veden i autor pod mystifikačním pseudonymem Macecha moravská, který
převedl Hamletův monolog do současného hanáckého dialektu (pro srovnání je uveden poslední
současný překlad do češtiny z r. 1999). Jde o literární hru, která prokazuje, tak jako všechny travestie,
i ty s cíli literárně a společensky důležitějšími, nakažlivou odvahu ke svatokrádeži a současně předvádí
i radostné uvolnění, že se povedla! Travestie i v tomto případě je schopna ukázat, že silnému tématu
nelze smíchem ublížit, jen mu pomoci, aby bylo viděno a lépe poznáno i z jiného úhlu pohledu.
Být nebo nebýt – to je otázka: Bét nebo nebét, to je to, vo co toť de
je důstojnější zapřít se a snášet eši je pro duch dustojňéši snášet
vrtochy osudu a jeho rány, ráne a trefe sodbe
anebo se vzepřít moři trápení nebo se před spóstó pruserů zachránit zbraňó
a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – abe bel se všim konec. Homřít, spat
a je to. Spát a navždy ukončit a nic dál – ale bét jisté, že potem ve chrápání
úzkost a věčné útrapy a strázně, nebude jeden mět jož žádné trabl
co údělem jsou těla – co si můžem co sebó nese tělesné život.
přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát –To be belo fajnový spaní

9. spát, možná snít – a právě v tom je zrada. jaké be každé scel. Homřít, spat
Až ztichne vřava pozemského bytí, a třeba i dostat sne. Ale bacha
ve spánku smrti můžeme mít sny – jakýpak be tomohle bét sne co se zdajó
a proto váháme a snášíme dež besme neměli jož víc tělo!?!
tu dlouhou bídu, jíž se říká život. Z teho je právě jeden každé vevalené
Neboť kdo vydržel by kopance a kulivá temo bode dál bído s nózó snášet
a výsměch doby, aroganci mocných, ináč be sotva kdo vedržel levó dobo
průtahy soudů, znesvěcenou lásku, sprostoto hlavónu, drzosť papalášu
nadutost úřadů a ústrky, vedrbávačke s láskó, podraze sódcu
co slušnost věčně sklízí od lumpů, schválnostě hóřadu a kopačke
když pouhá dýka srovnala by účty co dostávajó fiškusi vod blbéch
a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, dež be se mohl vekópit vocáď třebas i šidlem!?!
úpět a plahočit se životem, Kdo be se ináč scel dřit jak blbé na galejách
nemít strach z toho, co je za smrtí, debe neměl strach z teho, co bode po smrti?
z neznámé krajiny, z níž poutníci Z tech kótu neznáméch, vodkáď se nikdo nevrátil
se nevracejí. To nám láme vůli – proto všeci majó strach a radš snášijó zlý
snášíme radši hrůzy, které známe, než abe hotekli tam, vodkáď nésó žádny zpráve…
než abychom šli vstříc těm neznámým.
W. Shakespeare: Hamlet, úryvek, W. Shakespeare: Hamlet, úryvek,
přeložil Martin Hilský. přeložila Macecha moravská.
SATIRICKÉ, též SATIRIČNO (z řec. satura = míchanice) – pro nesmiřitelnost s estetickými nedostatky
hodnocené látky je postoj a výraz autora založen na kritické distanci (na rozdíl od humorného), která
umožňuje vyjádřit výsměšný odsudek objektu. SATIRA je umělecké dílo výsměšně kritizující
společenské nedostatky, zvláště stav morálky, ale i individuální chyby charakteru, popř. aktuální
politickou situaci. Narozdíl od humoru je satira ve své kritice nemilosrdná a ve společenském
kontextu adresná, v tomto smyslu obsahuje konkrétní významové podtexty. Ve vztahu ke kritizované
oblasti využívá parodie, karikatury, ironie. Nečastěji užívané žánry satiry jsou epigram, anekdota,
satirická povídka, novela, román.
Petronius: Satirikon; K. Havlíček Borovský: Epigramy, Křest svatého Vladimíra; V. Dyk: Satiry a
sarkasmy; J. Haussmann: Velkovýroba ctnosti; I. Vyskočil: Malé hry, Cesta do Úbic; V. Havel: Žebrácká
opera. Satirické pasáže a prvky jsou i v celkově humorně laděném románu J. Haška Osudy dobrého
vojáka Švejka za světové války.
P. Bošek satiricky hodnotí funkcionářskou „novořeč“ a jejím prostřednictvím diletantismus nejen
kulturních pracovníků socialistického státu.
V sále je všeho všudy asi dvanáct lidí. Za předsednickým stolem ale už sedí všudypřítomný Liška… Být
při tom, to je jeho zásada. V kapse vozí projev, který lze různě obměňovat na veškerou zájmovou
činnost, kterou teď obhospodařuje. Je velice obětavý… Svoji řeč začínal oblíbeným: „…Já teda nejsem
žádný odborník, ale myslím tak…“ To byla pravda… Konečně to začalo… Po sdělení, že není žádný
odborník, zdůraznil, že hnutí amatérského filmu je činnost zájmová, což obrazně znamená, že skupina
lidí, místo aby vysedávala po hospodách, natáčí filmy. „Lépe, než nám vysedávat po hospodách, je
dělat nám filmy!“ Jedno slůvko, a je z něho cítit přesvědčivost do nejmenších odstínů. Nám. Neříká se:
Vaněk pracuje v Ostravě… ale Vaněk nám pracuje na Ostravsku. Nebo… Vopička si nám nevede
špatně na Nymbursku. To všechno udělá chytře volené jedno slůvko. Jak by se asi řeklo, že se nám
někdo směje? Někdo se nám směje, znamená, že se někdo směje, ale nikoliv nám… To by se muselo
říct: Někdo se nám směje nám. Složité, ale prosté.

10. Pavel Bošek: Muž, který nikdy nikde nechyběl, úryvek, sb. Redutání.
SARKASMUS (z řec. sarkasmos = zraňující výsměch) – výraz satirického silně výsměšného hodnocení,
jehož význam založený na ironii je silně expresivní, vyjadřuje nesmiřitelný postoj autora k hodnocené
skutečnosti, jako nástroje užívá i černého humoru. Ve smyslu sokratovské ironie může být sarkasticky
hodnocen i autorský subjekt (v tzv. sžíravé sebeironii). Česká literatura je bohatá na jehly, špičky,
sochory a kůly (K. Havlíček).
On: V Akademii nauk
předsedou kníže Dunduk?!!!
Já: Jakpak by tam neseděl
kníže pán, když má prdel?
Karel Havlíček Borovský: Učený epigram z ruštiny, z Epigramů.
O budoucnost, hochu, Co pro velký úspěch
nedělej si strachy – dělat zejména?
drzé máš přec čelo Naostřit si lokty,
a tátovy prachy. zvětšit ramena.
Bořivoj: Bez obav, Zaručená rada, z Epigramů (rukopis).
Kdo rakouský jsi poddaný, Mládež povinná vojnou
císaři pánu oddaný, má z toho radost hojnou.
chystej se k cestě! Hola! Však marně čekají na ni
František Josef volá. rakouští vojenští páni.
Jsou dnové v říši neklidní, Vojenští páni v říši
František Josef ve Vídni do Ameriky píší,
dal rozepsati listy chtí české mládence zvábit:
na všechny rezervisty. „Pojďte se k nám dát zabít!“
Josef Mach: Američtí rezervisti, úryvek, sb. Americké verše z doby válečné.
…kdyby snad se válčit rozhodli
Věřte mi nebo ne
Bude to pohodlí
Až kdesi ruka v rukavičce šedé Jiří Suchý: Dneska jsme dál,
Pohne jen páčkou v momentě to jede… úryvek, výbor Kolik očí má den.