Šrámkova Sobotka 2013: XMÍCHU. Výklad pojmů.

9,243 views

Published on

Následující výklad literárních pojmů nechce případné zájemce o práci v interpretačních dílnách ŠS unavit ani odradit, jeho záměrem je demonstrovat různé podoby komična v literatuře a nabídkou ukázek textů pomoci budoucím frekventantům dílen v jejich rozhodování o výběru textu pro festivalový workshop.

Published in: Education
0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
9,243
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
8,395
Actions
Shares
0
Downloads
3
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Šrámkova Sobotka 2013: XMÍCHU. Výklad pojmů.

  1. 1. Šrámkova Sobotka 2013Titul: XmíchuPodtitul: Komické v jazyce a literatuřeNásledující výklad literárních pojmů nechce případné zájemce o práci v interpretačních dílnách ŠSunavit ani odradit, jeho záměrem je demonstrovat různé podoby komična v literatuře a nabídkouukázek textů pomoci budoucím frekventantům dílen v jejich rozhodování o výběru textu profestivalový workshop.Uvedený text je autorizovaným výběrem z publikaceLederbuchová, L. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie.Praha: H+H, 2002.KOMICKÉ, též KOMIČNO (z řec. kómos = veselý průvod, zábava) – tvoří společný základ pro humorné,groteskní, absurdní, satirické, popř. sarkastické. V estetickém vztahu hodnotíme jako komický objekt,který je oproti očekávání (ideálu či konvenci) překvapivě nedostatečný, nenormativní, vybočujícíz naší představy o něm. Podmínkou však je, že jsme schopni udržovat ve vztahu k objektu praktický acitový odstup. Např. urodí-li se na smrku místo šišek jablka, působí to komicky za podmínky, ženebudeme existenčně závislí na smrkovém semínku. Dispozice hodnotit něco jako komické jsou dány,snad ještě více než u jiných druhů estetických vztahů, i národní povahou, resp. kulturními zvyklostmidané kulturní oblasti – zatímco v určité oblasti bude určitá skutečnost hodnocena jako normální, zpohledu cizince se může jevit jako komická, např. určité rituály ve společenské komunikaci, odlišnostmódy oblékání apod. Emocionálním výrazem komična jako výsledku estetického hodnotícího postojeje smích (je známa Vančurova sentence „Smáti se znamená lépe věděti“), komické provokuje smíchjako úlevnou reakci, jíž se zbavujeme nadbytečné psychické energie. Smích je vyvolán významovýmrozporem mezi očekávanou konvencí, normou a jejím porušením, ale vše směšné ještě nemusíodkazovat ke komickému jako k estetické hodnotě. Např. zlomyslný smích jako výraz zpupnosti je jencitovým, ne estetickým hodnocením; také bolestný úsměv může být výrazem nikoli komického nebotragikomického postoje, ale citové reakce, lítosti apod. V umělecké literatuře lze rozlišovat komičnotematické – jako komično situační (např. dramatický žánr situační komedie) nebo charakterové,mající zdroj v komicky utvořené charakteristice postavy (např. v karikatuře frašky), a komičnojazykové – jazykovou komiku (např. v konverzační komedii nebo v lyrických básních). Komické prvky vliteratuře se dnes uplatňují v řadě žánrů jako esteticky plnohodnotné a žádané, ale v antice a vklasicistním období vřazovaly dílo do tzv. nízkého uměleckého stylu. V moderní a postmoderníliteratuře je komično hojně zastoupeno, na komickém postoji autora je založena anekdota, komickoufunkci mají parodie a travestie.Komické má řadu specifických podob a výrazů:HUMOR, též HUMORNO, HUMORNÉ (z lat. humor = vláha, vlhkost) – humorné hodnocenípředstavuje nezvyklost či nedostatečnost objektu z chápavého a shovívavého nadhledu, s úsměvnou,vědoucí převahou. Jako humorné prožíváme to, co mísí zcela neočekávaně významy různýchkontextů, stylů, co k sobě logicky nebo konvenčně vzato nepatří (dobře si to lze uvědomit najazykovém nebo tematickém nonsensu) a co jsme schopni jako rozpor přijmout, neboť se jím odhalujívýznamy, které by jinak unikly naší pozornosti. Humorné, narozdíl od groteskního a satirického, jelaskavé – proto v estetické komunikaci vzniká tehdy, jsme-li pociťovaný či uvědomovaný rozporochotni akceptovat jako nově vzniklou harmonii, s kterou se lze ztotožnit. A protože jde o složitouzáležitost nejen estetickou, ale i psychologickou, i literární humor bude působit jen na takovéhočtenáře, který smysl pro humor má a který mu esteticky porozumí.Dycky sem si myslél, že však je život dlouhý dost, abych se naň stihl připravit. Moje příprava – choděníhore dolu, hledění, čtení, hraní na housle, zvláště z not, myšlení do foroty a tak. S růstem mé
  2. 2. psychické osobnosti přicházely na mne nové a nové akademické otázky, jako proč kalino v struzestójíš, nebo hlavěnko, hlavěnko, kde je tvoje tělo, a s růstem těla otázky obyčejné, jako co dělá Běta vzelenéj trávě, v trávě zelenéj.Ludvík Vaculík: Už je, chlapci, malý termín, úryvek ze souboru fejetonů Jaro je tady.V životním kontextu lze rozlišovat jednotlivé polohy humoru velmi jemně jako humor dobrácký,suchý (anglický), „štiplavý“ s prvky satiry, nostalgický („smích skrze slzy“) vyjadřující zároveň lítostnebo stesk po nenávratném, srov. zde text Horníčkův. Specifickým druhem humoru je absurdníhumor – černý humor a nonsens. Humorně může být utvořen motiv, téma (většinou je humorněkomponována postava), syžetová nebo lyrická situace. Hranice mezi humorem, groteskou a komickyabsurdním je v literatuře pohyblivá, prostupná (srov. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka zasvětové války). Humorně může působit poetika poetismu.V mém otci byl a trval onen nádherný dar, který je dán jen některým mužům, dar nepodléhající věku…– dar klukovství. Když je muž malý, má trojí možnost: být chlapcem, hochem nebo klukem… To trojíoznačení značí tři zcela rozdílné úděly a osudy. Vzpomínám-li na svá dětská léta, musím ke své lítostipřiznat, že jsem klukem nikdy nebyl. Byl jsem, řekněme, chlapcem. Ano, byl jsem chlapcem, kroměnedělí, kdy mne matka oblékala za hocha a vedla na promenádu…Otec na promenádu nechodil. Svůj vztah k této události vyjádřil jednou s přesností, jaká je dána jenhumoru. Těsně před naším odchodem, když moje matka již dokončovala poslední detaily svéhosvátečního zevnějšku, našel na dvoře neuvěřitelně špinavý hadr a přivázal k němu motouz. Pak mnezavolal, vložil mi motouz do ruky a řekl: Vidíš? To je myš. Chodil jsem po dvoře tahaje myš za sebou.Pozoroval mne se zájmem a pak mi poradil, abych si myš vzal s sebou na promenádu…Moje matka si zakládala na těch nedělních vycházkách, a když mne spatřila s uvázaným hadrem,ustrnula. To však ještě neznala mé úmysly a domnívala se, že jsem se touto hrůzou zabavil jen podobu svého čekání. Vybídla mne proto, abych toho okamžitě nechal a šel. Šel jsem… Myš za námi…Toho dne jsem na promenádě vysloveně vadil: lidé mi šlapali na myš, já řval, matka se omlouvala, lidése omlouvali jí, provázek se přetrhl, matka jej musela navazovat, protože jsem znovu řval, pak jsemvzal myš do cukrárny, kde několika lidem zvedla žaludek, a na celém nedělním dopoledni ležel stínpodobný šedému a nečistému hadru.Jsem už daleko, strašně daleko od té události, ale někdy mám pocit, že otec ještě za mnou hledí. Kéžby se smál.Miroslav Horníček: úryvky z bezejmenné povídky ze souboru Dobře utajené housle.Velice málo lidí oceňuje pravý význam výběru manželky. Stačí pohled na manželky jiných mužů, aby sičlověk uvědomil, jak nedbale byly ty manželky vybrány. Spousta jich je příliš malá, jiné jsou zase přílišvelké. A opět jiné, i když svými rozměry vyhovující, jsou zase nevalné jakosti… Krátce řečeno, jestliže simuž chce vybrat manželku náležité velikosti a tvaru, správné barvy a z kvalitního materiálu, kterýněco vydrží při praní i při mytí, musí být ochoten věnovat tomuto problému čas i námahu. Mnohýmladý muž přiznává po svatbě s lítostí, že si svou manželku vybral příliš ukvapeně…, že u nípředpokládal znalost věcí, které ona nezná…, že ta dáma neumí hrát poker – a že by rád volil znovu ajinak. Takovým mladým mužům žádná naděje nekyne. Jednou si už zvolili.Stephen Leacock: Průvodce dokonalého milence neboli Jak si vybrat družku na moři i na souši, úryvek,přeložil František Vrba, z výboru Literární poklesky.Je-li literární kompozice na humorné situace bohatá, pak ji lze označit za humoristickou literaturu:např. povídky M. Twaina, O. Henryho, R. Fulghuma, A. P. Čechova, D. Charmse, J. Haška, K. Poláčka,
  3. 3. K. Čapka, L. Aškenazyho, O. Pavla, I. Vyskočila, B. Hrabala; básně T. R. Fielda, J. Žáčka, J.Vodňanského; hry Voskovce a Wericha, Svěráka a Smoljaka.Autorská koncepce humoru se promítá do specifičnosti autorských stylů: K. Poláček, Bylo nás pět; V.Vančura, Rozmarné léto; Z. Šmíd, Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách; M. Skála,Cesta kolem mé hlavy; G. Chevallier, Zvonokosy; Goscinny – Sempé, Mikulášovy patálie; J. KlapkaJerome, Tři muži ve člunu o psu nemluvě; P. G. Wodehouse, Vlna zločinnosti na zámku Blandings; L.Rosten, Pan Kaplan má třídu rád.ČERNÝ HUMOR – druh absurdního humoru, který může vzniknout tehdy, je-li látka, kterou autorzvolil, všeobecně interpretována jako kladná a nezpochybnitelná etická a estetická hodnota (např.lidský život), jejíž zánik je v životním kontextu hodnocen tragicky. Na bázi této normy je pak k látceautorsky záměrně vytvořen hodnotově inverzní vztah, v němž jsou lidský život, láska… hodnocenyjako bezcenné. Aktualizační zpochybnění či popření těchto hodnot je natolik nesmyslné, absurdní, žepůsobí komicky. Černý humor v umění není výrazem životního cynismu, je uměleckým znakemparadoxně potvrzujícím konstantní hodnoty lidského života (protože jeho živnou půdou je absurdno,vždy potenciálně obsahuje i tragický moment). A jako každý humor i ten černý se může minoutúčinkem tam, kde v psychice jednotlivce nebo určitých sociálních skupin existují zábrany provyhodnocení jeho komična, kdy rozpor mezi absurdním významem uměleckého obrazu a životníhodnotou není publikem shledán jako absolutní, a kdy tedy čtenář (posluchač, divák) připustí reálnoumožnost uplatnění jeho významu v životním kontextu. Pak černý humor nerozesměje, ale pohorší.Vyskytuje se hlavně v absurdní literatuře, v grotesce a v anekdotě. Může mít tóny tišší (viz níže úryvekz básně Machovy), i silně křiklavé (viz báseň Macharovu nebo uvedenou anekdotu).…dědeček z maminčiny strany Tak nesluší ti ten šat sněžný,byl koňský handlíř. V boleslavském kraji v němž na plesu jsem tebe zřel,si dosud lidé o něm povídají… ba modrý ne, v němž zjev tvůj něžnýneboť prohrál o trhu v Boleslavi jde do koncertů, divadel,v kartách peníze, chalupu, koně i krávyza jednu noc. To byla katastrofa. jak černý háv dnes, moje milá,Dědeček nes ji s klidem filozofa jenž objímal vděk údů tvých,a potom umřel. Nás, pozůstalé truchlící, když jedné na pohřbu jsi bylaučinil univerzálními dědici. z tet uvadlých a svárlivých…Josef Mach: Rodinné záležitosti, a půvabně a roztomileúryvek, sb. Na obou polokoulích. tak smutek s veselostí hrál,že nadšen, drahá, v tyto chvílejsem jedno sobě vroucně přál:pro kouzla nová, smutkem vsetá,Děti, máte rády babičku? jež na tobě se zaskvěla,Ano, ano… by některá tvá zvadlá tetaTak si ještě přidejte, ti brzy zase umřela!v troubě je ještě kousekAnekdota z ústního podání. Josef Svatopluk Machar: Smuteční šaty,kráceno, sb. Confiteor.GROTESKNÍ, též GROTESKNO (z ital. grottesco = podivný) – je založené na neočekávaném příkrém ažneslučitelném významovém rozporu kontrastních motivů. Groteskní je např. v Žáčkově básni Aprílová
  4. 4. škola obraz žáků zkoušejících učitele. Groteskno je oproti humoru, který je chápavý a milosrdný, vícztřeštěné až kruté. Groteska těží z komična situace, využívá hyperboly a karikatury. V této podobě jinajdeme v literatuře i jako jednotlivé groteskní situace. Nejstarší českou groteskou je středověkédrama Mastičkář, groteskní situace najdeme ve světových renesančních prózách, v komedii dell’arte,ale i v moderním absurdním dramatu, např. v Havlově Audienci je absurdní dialog mezi postavamisládka a Vaňka založen na základní groteskní situaci – Vaněk jako pomocný dělník se chová a mluvíkultivovaně, zatímco sládek jako vedoucí pracovník primitivně a hrubě. Groteskní situace jsou např. vHaškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, v Jirotkově Saturninu, v Michalovýchpovídkách Bubáci pro všední den. Groteskní se velmi dobře pojí s černým humorem. Tam, kdegroteskno je dominantní kvalitou hlediska a významů textu, jde o grotesku – název je užíván pro díloliterární, filmové (crazy komedie), popř. i výtvarné (srov. např. některé grafiky A. Borna).Čínský mudrc Lao Ce Nyní radši Lao Ce– vzpomínaje na otce – nevzpomíná na otcev zamyšlení špatně šláp a a má pro jistotu brejlena psí lejno nabod se. na nose i na botce.T. R. Field: Básník a pes, z výboru Lomikel a jiné zádrhele.Když otevírali nový kulturní dům s moderně vybaveným jevištěm, kde nechyběla ani točna, secvičil seškolní mládeží svoji pohádku Liška Maťka družstevnice. V závěru představení, když začal taneční rejdětí-zvířátek, jakýsi dosud nezjištěný element-škůdce zapnul točnu, která se dala do pohybu, aodstředivá síla udělala své. Slabé nožičky dětí-zvířátek nevydržely. Děti-zvířátka odlétávaly navšechny strany, žel jen z malé části do publika ke svým rodičům. Marně se snažil vysvětlovat, že šloo živý obraz, znázorňující, jak sám pestrý život rozvál děti-zvířátka do všech koutů světa, aby dělalydobro. Ještě týž večer byl nucen odevzdat klíče od osvětové besedy učiteli Podanému, o němž jedodnes přesvědčen, že točnu spustil právě on, aby dostal další funkci.Pavel Bošek: Letní podvečer, úryvek, sb. Redutání.KARIKATURA (z ital. caricare = nadsazovat) – umělecky záměrně deformovaný obraz výtvarný neboliterární, především postavy. Nadsazuje, zveličuje dominantní rysy povahy (většinou negativní),potlačuje ostatní, a tím obraz charakteru zjednodušuje, schematizuje. Vnější charakteristiku většinoupřizpůsobuje vnitřní. Karikatura je tematická hyperbola, častěji než humoru slouží grotesknímu nebosatirickému autorskému hodnocení negativních lidských vlastností ve vazbě na sociální zázemí aživotní styl postavy (v epice a dramatu), je často angažována ve funkci sociálněkritické či přímopolitické i v kompozicích lyrických, např. v epigramatice.Mistrovskou karikaturou jsou postavy a syžetové situace Gogolova Revizora. Karikaturisty v českéliteratuře byli např. Karel Havlíček Borovský (srov. např. Tyrolské elegie s postavami bachovsképolicie, Křest sv. Vladimíra s postavami politických a církevních hodnostářů), Jaroslav Hašek (např.postava poručíka Duba z Osudů dobrého vojáka Švejka… je karikatura hlupáka, který svou lidskounedostatečnost nahrazuje arogantním chováním k podřízeným. Karikaturu důstojnického sboru avojenského života vůbec v Československé lidové armádě 50. let 20. stol. najdeme v Tankovémpraporu Josefa Škvoreckého nebo v Černých baronech Miroslava Švandrlíka.Píseň Babička Mary karikuje v postavě protagonistky drsné mravy kandidátů na politické funkce, alepředevším samu politickou volební kampaň:Štěchovická laguna když dřímá Ledva v Praze kotvu vyhodilaV zadumaném stínu Kordiller Pro babičku nastal hrozný čas
  5. 5. Pirát zkrvavenou šerpu ždímá Neboť hned každá strana tvrdilaKapitán pucuje revolver (…) že jí náleží babiččin hlasKrčmář zhasne kovbojové ztichnou Malá stejně jako velká stranaPirát zděšen tvář si zakryje Psala že bude mít o hlas vícRudé squaw se chvějí a pak vzdychnou že ta druhá strana je nahranáBlíží se k nám postrach prérie! oni že maj hlas ze Štěchovic (…)Ref.:Mary babička Mary Tak babičku pro kterou vždy bylaDva kolťáky za pasem válka s lidojedy legraceNad hlavou točí lasem tu babičku za pár dní zabilaStoletá Mary babička Mary Volební agitaceTa zkrotí křepce hřebceAť chce či nechce (…) Mary bojovná Maryuž nesedává v sedleVypiju to jen ve stoje ve volbách byla vedleJdu do volebního boje stoletou Mary babičku MaryZřím zas město drahý Volbama zabitouJedu volit do Prahy Vzal k sobě ManitouDopije a aby se neřekloPutykáře změní v mrtvoluZa zády má štěchovické pekloS šlajsnou svatojánských atolů (…) Jiří Voskovec – Jan Werich: Babička Mary,text písně ze hry PanoptikumNONSENS (angl. nonsense = nesmysl) – kompoziční princip založený na absurdním, tj. nesmyslnémspojení slov, motivů nebo témat, působí komicky nebo tragikomicky (např. v absurdním dramatu).Jako nonsens se označuje i žánr lyriky blízký grotesce, kompozičně založený na nonsensu. Důležitouroli v něm hraje rytmus, dosahovaný hrou se zvukovou i grafickou stránkou slov, ale především smyslpro fantastično a komično obrazů. Formálním útvarem nonsensu je např. limerick, jeho nejznámějšímtvůrcem je Edward Lear.Beznohej na hrušku leze, Jeden stařík z Mosambiku Pan Srbbezrukej tam na něj hází. učí mouchy létat v šiku si dal vytrhnout zub,Němej po cestě si brouká Když se zrovna neporouchá, pak hlavu a údy a trup -hluchej v trní ho poslouchá. i sám lítá jako moucha, má pokoj a klid,tenhle stařík z Mosambiku. už nemá proč klíta cítí se naprosto fitČeské lidové říkadlo Edward Lear: limerick,z antologie Ostrov, kde rostou Emanuel Frynta: Pan Srb,housle, přeložil P. Šrut sb. Závratné pomyšleníNonsensová je pohádka L. Carrolla Alenka v říši divů a za zrcadlem (tam i řada nonsensových básní),básně Ch. Morgensterna, R. L. Stevensona, J. Tuwima ad., Ostrov, kde rostou housle (výbor ze světovénonsensové poezie); Nonsens (výbor z české a světové nonsensové poezie).JAZYKOVÁ KOMIKA – je výsledkem estetické hry s jazykem, v níž dochází k aktualizaci významu slov,slovních spojení, ale i hlásek. Jde o proces, v němž se zřetelně vyjevuje estetická funkce uměleckéhojazyka – jazyk činí předmětem zájmu sebe sama, tematizuje komplex svých komunikačních funkcí.
  6. 6. Text svými významy neodkazuje jen k realitě, ale také k realitě jazykové komunikace, je také výpovědío nevyčerpatelnosti komunikačních možností jazyka. Nezvyklost nových významových vztahů můžepůsobit překvapivě, komicky. Existuje řada možností dosažení komického účinku, většinou jde ovyužití synonymie, homonymie (vlastní i nepravé), tropiky jazyka, nonsensu. Někdy je pro komickýefekt utvořen i neologismus.V Čapkově Velké kočičí pohádce jsou postavy detektivů: Ital se jmenuje Mazzani, Holanďan Valijse,Rus Jakolev a Skot Nevrley. Uměle vytvořená jména připomínají řeč uvedených cizích národů, alezároveň i význam slov českých – mazaný, valí se, jako lev a nevrlý – a významem českého slovapostavu vtipně charakterizují. V Druhé loupežnické pohádce se na hlavu ubohého slušného Lotrandasypou synonymní nadávky v abecedním pořadí. Je jich celkem 75, můžeme uvést jen zlomek: Tyantikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandyto, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty čerchmante, ty čertovokvítko, ty darebo, ty darmošlape, ty ferino… Josef Škvorecký v povídce Trip do Česka vytvořil postavu,již pojmenoval paní Drahodobřevyhandlovalová. Komicky působí sousedství slov v homonymnímvztahu – Leží kapr v kapradí / pranic mu to nevadí (J. Žáček) nebo mylná, tzv. lidová etymologie –Lenochod má / líné nožky / rád si sedne / do lenošky (J. Žáček), …vrabci jsou odjakživa proletáři,protože se po celý den jen tak proletují po střechách (K. Čapek) a kalambúry všeho druhu.Komický účin má aktualizace doslovnosti významů přenesených (i v ustálených rčeních):Lásko hele Ale jak tě pořádpadla jsi mně do voka nosím pod víčkyzčistajasna jsi mně padla do voka jak tě ve dne v noci nosím pod víčkyjak ta husička co letí z vysoka bodají mě do voka tvý kramflíčkyJiří Žáček: Blues o lásce na první pohled, úryvek, výbor Text-appeal.Žáci se učí Některé věty jsou rozvinutéPřevádět věty Ale jiné ještě úplně holéDo minulého času Je jim zimaA přes ulici (…) Stydí se (…)Jan Vodňanský: Praktická lekce gramatiky, úryvky, sb. Konečně rozumné slovo.Tak jako každé komično, i jazykové je dáno rozporem mezi konvencí (očekáváním normy) a tím, co jiporušuje. Komicky působí v jazykovém stylu prvky, které stylovost, tj. výběr a uspořádanostjazykového materiálu podle pravidel určitého stylu, narušují, které utvářejí rozpor nejen v jazykovérovině kompozice, ale vnášejí komickou rozpornost do vztahu jazyka a motivů, komicky záměrněnarušují i tematickou výstavbu. Pak už nejde jen o hříčku jazykovou, ale o komický projekt, např. otragikomický v absurdní literatuře a dramatu nebo o groteskní v níže uvedeném úryvku románuVladimíra Neffa. Neffův vypravěč komentuje situaci Dumasova románu Tři mušketýři. V kontextuknižního stylu vyprávění (srov. knižní tvary vztažných zájmen, přechodník, zastaralé vazby, např. trvatve vlastnictví, u slepé oddanosti) se komicky skvěje vulgarismus v aktualizovaném frazeologismu(místo kyne prospěch kyne průser), stejně jako pojmenování královny slovem obecné češtiny ženská.…ona namísto, aby vzala nůžky, ustřihla si lokýnku svých plavých kadeří a zabalila ji do kouskuhedvábného papíru, tak aby vévoda k ní, k té lokýnce totiž, mohl nerušeně vonět a líbat ji po libosti,darovala mu skřínku se soupravou drahocenných diamantových přívěsků, jež sama dostala od svéhonemilovaného manžela a o níž si mohla snadno vypočítat ne na deseti, ale na jednom prstu, žezanedlouho nadejde chvíle, kdy bude nucena prokázat, že ty šperky dosud trvají v jejím vlastnictví.Jenže ta hloupá ženská, o níž tu byla řeč, nebyla jen obyčejná hloupá ženská, nýbrž královna Francie
  7. 7. – jsouc královnou považovala za samozřejmé, že když někomu něco daruje, musí to být dar královský,i když jí z toho kyne průser královského rozměru… a proto ani milý d’Artagnan ani jeho přáteléjedinou z uvedených výhrad neuvážili a u slepé oddanosti se vydali na cestu.Vladimír Neff: Roucho pana de Balzac, úryvek.PARODIE (z řec. paródiá = předzpívání) – komická nápodoba literárních děl, zpracovává novou látkupřevzatým způsobem, odkazujícím k původnímu textu – zvýrazňuje v nadsázce charakteristickéjazykové a kompoziční znaky původního textu – je karikaturou jeho poetiky. Tím původní téma i celýobsah původního textu nově interpretuje, buď upozorňuje na estetickou opotřebovanost auměleckou vyčerpanost původního sdělení komicky účinným způsobem (humorně nebo satiricky),nebo může jít o humorně pojatý hold autorově poetice, s jejíž pomocí se nové dílo kriticky dotýkáproblémů současných (Jiří Suchý v divadelní hře Kytice paroduje Erbenovu baladickou poetiku).Parodovány mohou být i žánry, např. western (Jiří Brdečka: Limonádový Joe), horor (Josef Váchal:Krvavý román) i autorské styly (soubory parodií Václava Laciny Čtení o psaní či Josefa Hiršala Párkař).Parodie je svými významy velkou měrou závislá na původním textu (žánru, autorském stylu), který jívytváří nejbližší literární kontext.Např. komično her Divadla Járy Cimrmana je v ustálené architektonice prvního dějství založeno naparodii výkladového přednáškového stylu. Pak následující Vieweghova parodie je tedy parodií nadruhou:Jára Kinderman se narodil roku 1812 jako páté dítě horského tkalce Alfonze Kindermana. Ten všakzáhy zemřel a Jára vyrůstal pouze pod dohledem matky. Matka malého Kindermana zbožňovala abyla by pro něj udělala vše, co bylo v jejích silách – což, jak později poznamenává Kinderman sám,bylo zoufale málo… V létě roku 1839 se Kiderman žení s Annou Marií Fetterovou… Aby se mohl plněvěnovat studiu pedagogiky, vyhradil ve své zahradě nevelký úsek a nechal jej pečlivě oplotit: vznikátak první dětská zahrádka v tehdejší Evropě a předchůdkyně pozdějších mateřských škol, prosluláKindermanova Kindergarten. Svým vlastním sedmi dětem, které v zahrádce soustředil, opatřilKinderman vychovatelku a vychovatele a svědomitě dohlížel na to, aby jim co možná nejvíce nahradiliotce a matku… Roku 1867 navštívil Kinderman Pesttalozziho v jeho výchovném ústavu na statku vNeuhoffu. Pesttalozzi však nebyl doma.Michal Viewegh: Jára Kinderman, pedagog. Zdeňku Svěrákovi, úryvek. Nápady laskavého čtenáře.Často je parodována schematická poetika sentimentálního kýče (např. K. Poláček: Vesnická povídka).Záměrná pokleslost stylu vyvolává komický efekt a slouží nejen zesměšnění kýče jako takového, alemá ve vztahu k tématu textu sociálně kritickou úlohu – většinou upozorňuje na snobství, estetickou amravní pokleslost životního stylu postav.…položila mu hlavinku na rameno, kučeravé vlásky jí voněly čistotou, byla celá voňavá a čistá amilovala ho… Strašlivě se těšil na její měkký klín a teplou bílou pokožku… „Miluješ mě?“ zeptal setemně a naléhavě. Ramínka, jež objímal, se zachvěla a Ester se rozplakala.Zdena Salivarová: z povídky Pas de trois; Nebe, peklo, ráj.TRAVESTIE (z ital. travestire = převlékat) – literární dílo nově zpracovávající známé literární téma (bezohledu na původní literární druh, žánr a výrazovou formu; tzn., že např. motivy pohádkové mohoubýt zpracovány v povídce, téma eposu v textu písně apod.). Travestie „převléká“ původní téma spjatés vysokým uměleckým stylem do méně důstojného „šatu“ – jazykovými a kompozičními prostředky
  8. 8. ho vřadí do stylu nízkého. Rozpor mezi významy, které téma získalo novým jazykem a kompozicí, adílem původním působí komicky. Ve středověké literatuře se travestovala témata biblická (např.Mastičkář), francouzským osvícencům se travestie stala nástrojem kritiky poetické normativnístrnulosti klasicismu, který preferoval vysoké žánry, hrdinský epos a tragédii, (např. BaumaerovaAeneida), s travestickým kompozičním záměrem je spjat vznik směšnohrdinského eposu a děl, vkterých je transformováno téma rytířské, např. Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote… (v původnídobové záměrnosti románu), Klicperův Hadrián z Římsů). Travestie může až sarkasticky kritizovatvýznamy původního textu nebo žánru či postavy, ale může též s provokativním humornýmnadhledem esteticky oživit a zlidštit postavy a téma společensky konvenčně sice uctívané (např. témamytologické nebo pověsťové), leč umělecky už omšelé, neboť v původní podobě podlehlo určitémuinterpretačnímu stereotypu, pokleslému někdy až na úroveň fráze, např. Hamletovo Být, nebo nebýt,to je otázka. Travestie je nástrojem (a jako nový literární tvar i výsledkem) reinterpretace významůmytizovaných literárních děl, ale i přežívajících zkostnatělých výkladů historických událostí nebospolečenského významu známých osobností, je častým kompozičním postupem postmodernistickéliterární dekonstrukce. Travestie (stejně jako parodie nebo parafráze) pro tvorbu svého obsahupotřebuje čtenáře znalého původního textu a kontextu, neboť své významy tvoří na jejich pozadí.Jednou dyž už Libuši lezlo krkemto věčný krafáníže běda chlapum kerejm pucuje hlavy sukněpovídá– Mně tedy ať nikdo neradí, tedy,kdy do toho bouchnu.Vemte z maštale Šimlaa von vás k tomu mýmu dovede.Jiří Kolář: O Libuši a Přemyslovi, úryvek, sb. Marsyas.Jan Sladký Kozina byl příkladným sedlákem. Ženu nebil, do hospody nechodil, do kostela chodil, šetřil,neklel a nepral se. Byl natolik společensky nemožný, že ho selky v širokém okolí dávaly svým mužůmza příklad… Kozinovi bojovní předkové si zoufali, ženy ho pomlouvaly, děti mu čmáraly na vrataneslušné kresby, jenom jeho věrná žena Dorotka říkávala: „Nechte Hondzíka bejt, je takovej do sebe.A je pro rodinu. Jednou všem ukáže, pak budete koukat jako vyvoraný myši.“Zdeněk Šmíd: O Kozinovi, úryvek, Dudáci a vlčí hlavy.Travestickým záměrem byl veden i autor pod mystifikačním pseudonymem Macecha moravská, kterýpřevedl Hamletův monolog do současného hanáckého dialektu (pro srovnání je uveden poslednísoučasný překlad do češtiny z r. 1999). Jde o literární hru, která prokazuje, tak jako všechny travestie,i ty s cíli literárně a společensky důležitějšími, nakažlivou odvahu ke svatokrádeži a současně předvádíi radostné uvolnění, že se povedla! Travestie i v tomto případě je schopna ukázat, že silnému tématunelze smíchem ublížit, jen mu pomoci, aby bylo viděno a lépe poznáno i z jiného úhlu pohledu.Být nebo nebýt – to je otázka: Bét nebo nebét, to je to, vo co toť deje důstojnější zapřít se a snášet eši je pro duch dustojňéši snášetvrtochy osudu a jeho rány, ráne a trefe sodbeanebo se vzepřít moři trápení nebo se před spóstó pruserů zachránit zbraňóa skoncovat to navždy? Zemřít, spát – abe bel se všim konec. Homřít, spata je to. Spát a navždy ukončit a nic dál – ale bét jisté, že potem ve chrápáníúzkost a věčné útrapy a strázně, nebude jeden mět jož žádné trablco údělem jsou těla – co si můžem co sebó nese tělesné život.přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát –To be belo fajnový spaní
  9. 9. spát, možná snít – a právě v tom je zrada. jaké be každé scel. Homřít, spatAž ztichne vřava pozemského bytí, a třeba i dostat sne. Ale bachave spánku smrti můžeme mít sny – jakýpak be tomohle bét sne co se zdajóa proto váháme a snášíme dež besme neměli jož víc tělo!?!tu dlouhou bídu, jíž se říká život. Z teho je právě jeden každé vevalenéNeboť kdo vydržel by kopance a kulivá temo bode dál bído s nózó snášeta výsměch doby, aroganci mocných, ináč be sotva kdo vedržel levó doboprůtahy soudů, znesvěcenou lásku, sprostoto hlavónu, drzosť papalášunadutost úřadů a ústrky, vedrbávačke s láskó, podraze sódcuco slušnost věčně sklízí od lumpů, schválnostě hóřadu a kopačkekdyž pouhá dýka srovnala by účty co dostávajó fiškusi vod blbécha byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, dež be se mohl vekópit vocáď třebas i šidlem!?!úpět a plahočit se životem, Kdo be se ináč scel dřit jak blbé na galejáchnemít strach z toho, co je za smrtí, debe neměl strach z teho, co bode po smrti?z neznámé krajiny, z níž poutníci Z tech kótu neznáméch, vodkáď se nikdo nevrátilse nevracejí. To nám láme vůli – proto všeci majó strach a radš snášijó zlýsnášíme radši hrůzy, které známe, než abe hotekli tam, vodkáď nésó žádny zpráve…než abychom šli vstříc těm neznámým.W. Shakespeare: Hamlet, úryvek, W. Shakespeare: Hamlet, úryvek,přeložil Martin Hilský. přeložila Macecha moravská.SATIRICKÉ, též SATIRIČNO (z řec. satura = míchanice) – pro nesmiřitelnost s estetickými nedostatkyhodnocené látky je postoj a výraz autora založen na kritické distanci (na rozdíl od humorného), kteráumožňuje vyjádřit výsměšný odsudek objektu. SATIRA je umělecké dílo výsměšně kritizujícíspolečenské nedostatky, zvláště stav morálky, ale i individuální chyby charakteru, popř. aktuálnípolitickou situaci. Narozdíl od humoru je satira ve své kritice nemilosrdná a ve společenskémkontextu adresná, v tomto smyslu obsahuje konkrétní významové podtexty. Ve vztahu ke kritizovanéoblasti využívá parodie, karikatury, ironie. Nečastěji užívané žánry satiry jsou epigram, anekdota,satirická povídka, novela, román.Petronius: Satirikon; K. Havlíček Borovský: Epigramy, Křest svatého Vladimíra; V. Dyk: Satiry asarkasmy; J. Haussmann: Velkovýroba ctnosti; I. Vyskočil: Malé hry, Cesta do Úbic; V. Havel: Žebráckáopera. Satirické pasáže a prvky jsou i v celkově humorně laděném románu J. Haška Osudy dobréhovojáka Švejka za světové války.P. Bošek satiricky hodnotí funkcionářskou „novořeč“ a jejím prostřednictvím diletantismus nejenkulturních pracovníků socialistického státu.V sále je všeho všudy asi dvanáct lidí. Za předsednickým stolem ale už sedí všudypřítomný Liška… Býtpři tom, to je jeho zásada. V kapse vozí projev, který lze různě obměňovat na veškerou zájmovoučinnost, kterou teď obhospodařuje. Je velice obětavý… Svoji řeč začínal oblíbeným: „…Já teda nejsemžádný odborník, ale myslím tak…“ To byla pravda… Konečně to začalo… Po sdělení, že není žádnýodborník, zdůraznil, že hnutí amatérského filmu je činnost zájmová, což obrazně znamená, že skupinalidí, místo aby vysedávala po hospodách, natáčí filmy. „Lépe, než nám vysedávat po hospodách, jedělat nám filmy!“ Jedno slůvko, a je z něho cítit přesvědčivost do nejmenších odstínů. Nám. Neříká se:Vaněk pracuje v Ostravě… ale Vaněk nám pracuje na Ostravsku. Nebo… Vopička si nám nevedešpatně na Nymbursku. To všechno udělá chytře volené jedno slůvko. Jak by se asi řeklo, že se námněkdo směje? Někdo se nám směje, znamená, že se někdo směje, ale nikoliv nám… To by se museloříct: Někdo se nám směje nám. Složité, ale prosté.
  10. 10. Pavel Bošek: Muž, který nikdy nikde nechyběl, úryvek, sb. Redutání.SARKASMUS (z řec. sarkasmos = zraňující výsměch) – výraz satirického silně výsměšného hodnocení,jehož význam založený na ironii je silně expresivní, vyjadřuje nesmiřitelný postoj autora k hodnocenéskutečnosti, jako nástroje užívá i černého humoru. Ve smyslu sokratovské ironie může být sarkastickyhodnocen i autorský subjekt (v tzv. sžíravé sebeironii). Česká literatura je bohatá na jehly, špičky,sochory a kůly (K. Havlíček).On: V Akademii naukpředsedou kníže Dunduk?!!!Já: Jakpak by tam nesedělkníže pán, když má prdel?Karel Havlíček Borovský: Učený epigram z ruštiny, z Epigramů.O budoucnost, hochu, Co pro velký úspěchnedělej si strachy – dělat zejména?drzé máš přec čelo Naostřit si lokty,a tátovy prachy. zvětšit ramena.Bořivoj: Bez obav, Zaručená rada, z Epigramů (rukopis).Kdo rakouský jsi poddaný, Mládež povinná vojnoucísaři pánu oddaný, má z toho radost hojnou.chystej se k cestě! Hola! Však marně čekají na niFrantišek Josef volá. rakouští vojenští páni.Jsou dnové v říši neklidní, Vojenští páni v říšiFrantišek Josef ve Vídni do Ameriky píší,dal rozepsati listy chtí české mládence zvábit:na všechny rezervisty. „Pojďte se k nám dát zabít!“Josef Mach: Američtí rezervisti, úryvek, sb. Americké verše z doby válečné.…kdyby snad se válčit rozhodliVěřte mi nebo neBude to pohodlíAž kdesi ruka v rukavičce šedé Jiří Suchý: Dneska jsme dál,Pohne jen páčkou v momentě to jede… úryvek, výbor Kolik očí má den.

×