Další díl seriálu, který vychází na stránkách https://www.pravydomaci.cz Všechny díly online najdete zde: https://blog.tomashajzler.com/kategorie/pribehy-z-okraje

1. 36 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje
aneb Naše budoucnost je lokální (VI. díl)
Text:
Tomáš Hajzler
Foto: archiv TH
Škola života v montessori
Na Beránku
V dnešních Příbězích z okraje chci za-
brousit opět do vzdělávacích vod. Ve tře-
tím čísle tohoto seriálu jsem psal o Sud-
bury – škole neškole, kde existují pouze
dvě pravidla (chodit tam a respektovat
svobodu ostatních), jinak si tam děti
mohou dělat, co chtějí. Vím, že pro mno-
ho dnešních rodičů je ale tolik svobody
stále ještě silné kafe. Daleko přijatelnější
jsou dnes už vcelku rozšířené monte­
ssori nebo waldorfské školy. Tam určitá
míra nařízeného vzdělávání existuje.
Oba systémy ale z velké části respektují
přirozený vývoj dětí a je tu značný díl
„sebeřízeného vzdělávání“ – tedy vnitřní
motivace, svobody a zodpovědnosti. Tyto
školy se postupně objevují na základním
a středním stupni i ve státním školství,
což je velmi důležité, neboť jsou tak do-
stupné všem bez rozdílu.
Pomoz mi, abych to dokázal sám
Montessori je dnes snad nejznámější vzdělávací alternativou.
Existuje už přes sto let a má za sebou stovky tisíc absolventů
po celém světě. Tuto pedagogickou metodu vyvinula na po-
čátku 20. století italská lékařka Maria Montessori. Vychází
z vývoje dětské psychiky a z potřeb dětí daných jejich věkem.
Mottem systému je: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Je to
tedy systém, jehož úlohou je rozvoj potenciálu každého dítěte
a klíčových kompetencí pro samostatný, zodpovědný život.
Samozřejmě, když dva dělají totéž, není to totéž. Není proto
montessori jako montessori. Já vám dnes ve zkratce popíšu,
jak funguje škola, do které chodily moje děti (a jedno stále
ještě chodí) a ve které jsem já devět let dobrovolničil.
Montessori Na Beránku
V montessori jsou děti rozděleny do tzv. trojročí, což vyplývá
z vývojových potřeb každé věkové skupiny. Starším dětem
to umožňuje učit se pečovat o mladší a mladším zase učit se
od starších. Od samého začátku tu mají tolik svobody spolu-
rozhodovat o tom, co, kdy, kde, s kým a jak budou dělat, kolik
unesou. Většinu běžných návštěvníků právě tento aspekt
překvapí nejvíc – šesti, sedmileté děti pracující samostatně
(„bez dozoru“), ve dvojicích nebo ve skupinkách (ano, děti tady
pracují, ne „se učí“), nezřídka na chodbě, na zemi, na gauči
nebo kdekoli jinde v prostorách školy.
První tři roky jsou relativně volné, děti mají velké možnosti
věnovat se tomu, co je samotné zajímá. Ve druhém trojročí
(4.–6. třída) přibývá struktury, plánování a samostatné práce.
Intenzivně se vystupuje před ostatními, prezentuje, diskutuje,
děti se učí naslouchat, analyzovat situaci, samostatně kriticky
myslet, a to jak v mateřském jazyce, tak hodně v angličtině,
případně i v jiných jazycích.
Další období (7.–8. třída) je fází dospívání, kdy to poslední, co
děti zajímá, je sedět ve škole nad nějakými teoretickými úko-
ly. Učitelé tak s dětmi vymýšlejí všechno možné, aby mohly
být ve skutečném světě a ideálně i pracovat co nejvíc rukama.
Tato věková kategorie potřebuje krátkodobé projekty, kde
Před pár lety ve škole, se starší dcerou Valérií

2. Pravý domácí časopis | 37
mají možnost dostávat okamžitou zpětnou vazbu a vidět vý-
sledek. V našem případě tráví děti čas prací na velké přírodní
zahradě, kde si svépomocí postavily slaměnou učebnu a ven-
kovní kuchyň nebo pec. V týmech pak zajišťují celý školní rok
veškeré jídlo pro sedmdesát spolužáků. Aktuálně se rozjíždí
velká školní farma.
Devátá třída provozuje školní bufet jako projekt, na kterém se
děti učí všemu, co souvisí s podnikáním. Obecně je ale 9. třída
časem přípravy na další cestu. Jde o hodně individuální
období, jehož cílem je především zvládnutí zkoušky na školu,
kterou si kdo vybral.
Učitelé coby respektovaní partneři
Učitel není v montessori tím nejchytřejším v místnosti,
z kterého mají děti vítr, ale spíše jakýmsi „umožňovačem“. Pro
děti je partnerem. V každé třídě jsou minimálně dva dospělí –
učitel a asistent – a ve třídě bývá v průměru 25 dětí. Učitelé si
s žáky tykají a oslovují se navzájem jménem. Přesto zde učite-
lé ani v nejmenším nemají problém s autoritou, tedy s tím, že
by je děti nepřijímaly. Naopak.
Obecně tu platí, že jakákoliv práce, hra či událost jsou příleži-
tostí k učení. To je často jednoduše vedlejším produktem hry
nebo práce, které se věnují. V tomto duchu tak například děti
od A do Z organizují dvakrát do roka školní jarmark, který je
vždy obrovskou příležitostí naučit se plánovat, komunikovat,
spolupracovat, vyjednávat, řešit konflikty, prezentovat, na-
slouchat…
Ve škole je určitá míra státním školním systémem nařízených
povinných témat, kterými si děti musí projít podobně jako
žáci konvenčních základek. Rozdíl je v tom, že zde učitelé
dbají na vysvětlování smyslu a vymýšlejí všemožné formy
toho, jak probíraná témata předat bez klasického „frontálního“
výkladu. Základem je tu tedy vždy nějaká forma hry či tvo-
ření, i když se děti učí třeba podmět, přísudek nebo zlomky.
Z běžných věcí v naší škole nenajdete známky, poznámky,
domácí úkoly, pochvaly nebo tresty před nastoupenou jednot-
kou.
Příklady z výuky:
1. Elipsa
Sesednutí se do tvaru elipsy či kruhu je v montessori to, čemu
bychom ve firmách řekli brífink, status či společná porada.
Koná se dle potřeby – ráno po příchodu, v deset hodin, v pole-
dne nebo kdykoli jindy je třeba se sejít. Je na každé třídě, jak
elipsu uchopí. Stalo se mi, že jsem přišel (ve druhém trojročí)
na vyučování asi čtvrt hodiny po začátku. Na chodbě ale
stála skupina učitelů a o něčem se radili. Já vstoupil do třídy,
pozdravil se s dětmi a zjistil, že elipsa už je v plném proudu.
Až později jsem se dozvěděl, že učitelé v druhém trojročí se
rozhodli zodpovědnost za pořádání ranních elips přenést
na děti. Každý den tu má někdo službu s cílem „nastartovat“
den. Smyslem je dát dětem pocítit, jaké to je pocvičit se ještě
víc v dovednostech facilitace, diskuze a lépe pochopit roli uči-
Pohled do typického „pracovního“ dne jedné
třídy v druhém trojročí („fialová“ 4.-6.třída)

3. 38 | Pravý domácí časopis
telů. Ti mají mezitím prostor se na chodbě dohodnout na tom,
kde se děti z jednotlivých tříd během dne protnou a celkově
„sladí noty“, neboť řada aktivit jde napříč třídami.
2. Aktuality
Jednou z metod učení jsou od druhého trojročí tzv. aktuality.
Jde o to, že každý den si jedno dítě připraví aktuální téma. To
zrešeršuje, přednese ostatním a potom ho s nimi prodiskutuje.
Téma si každý vybírá z pěti možných kategorií (svět, domov,
kultura, sport, věda). Aktualitu ve stručnosti popíše nejpozději
den před prezentací do sdíleného dokumentu, nasdílí učite-
lům i spolužákům k případnému okomentování. Na vlastní
prezentaci má pak max. 30 minut. Všichni zúčastnění si
pořizují tzv. záznam o aktualitě, čímž se cvičí v pozornosti
a naslouchání. Ke konci je vždy „čas na ocenění“, což je zase
trénink v dávání a přijímání zpětné vazby, tj. v odvaze a em-
patii komunikace. Je to vlastně geniálně jednoduchý nápad,
který trénuje i schopnost vyhledávání a analýzy informací,
schopnost zformulovat myšlenku a tu i poutavě předat, a to
v češtině i v angličtině.
3. Vaření
Děti ze 7.–8. třídy si vaří samy. Je to jeden z těch projektů vyvi-
nutý pro věk, kdy dlouhé sezení v lavici je utrpení, neboť vaše
tělo potřebuje akci. Každý týden se tak tým pěti dětí a jednoho
učitele stará o jídelníček svých cca 70 spolužáků, a to se
vším všudy – od plánování přes finance, zajišťování potravin,
samotné vaření, servírování až po mytí nádobí. Celý školní
rok. Po několika letech fungování je zřejmé, že projekt je feno-
menální škola života. Obrovským přínosem je to, že děti okusí
i jídla, která by běžně nepozřely. Jejich strava je tak často
čerstvější a pestřejší než doma, nebo než by byla ve školní jí-
delně. Velmi cenné je to, že si děti tyto nové stravovací návyky
přenášejí ze školy domů. Zajímavostí je, že proti projektu řada
rodičů protestovala. Nelíbilo se jim, že jejich děti budou celý
týden „jenom“ vařit a nebudou se „učit“. Dnes už chápou, o co
jde, a na projekt nedají dopustit.
Škola života
Pokud chceme děti naučit životu, je třeba je nechat žít
i ve škole. Pokud je nechceme odnaučit tvořit, je třeba jim
volnou tvorbu nezakazovat. To samé s rozhodováním. Chce-
me-li je to naučit, nechme rozhodování na nich. Přestože
montessori není typická demokratická škola typu Sudbury
nebo Summerhill, miluji na ní to, že tyto souvislosti jsou tu
zřejmé. Jakýkoli aspekt života tu je příležitostí k tvorbě, ke hře
a k učení.
Kromě pravidelných projektů, jako jsou jarmarky a jiné školní
akce, vaření, práce na přírodní zahradě nebo na farmě, se
toho ve škole děje mraky ad hoc. Před několika lety k nám na-
příklad přijeli na měsíc dva učitelé z Indie a já dodnes žasnu,
jak tito dva lidé dokázali naši školu proměnit. Ještě dlouho
po jejich odjezdu děti doma požadovaly indickou kuchyni, po-
slouchaly indickou hudbu, tančily jejich tance, orientovaly se
v indickém písmu, kreslily na tělo henou, mnohé se i zlepšily
v angličtině. Tak nějak si představuju školu života ve škole.
Naděje do budoucna?
Osobně jsem přesvědčený, že právě model montessori by
mohl být další cestou pro české státní školství. Na těchto

4. Pravý domácí časopis | 39
principech staví i finské základní školství, které patří
ke světové špičce a ke kterému mnozí tolik vzhlíží. Monte-
ssori by nebyl takový skok jako v případě úplně demokra-
tického vzdělávání, ale celkově by taková škola připravila
děti na budoucnost násobně lépe než dnešní „továrna
na zaměstnance“. Montessori s propracovaným systémem
věkově smíšených tříd by byla řešením i pro malé školy
v menších obcích, kde se klasické třídy často nenaplní.
Před lety jsem přijel na přednášku do Košic, kde po mně
chtěli, ať jim vyprávím o montessori Na Beránku. Tenkrát
mi poprvé došlo, jak důležitým příkladem pro ostatní
mohou podobné školy být a jak důležité je jejich příběhy
vyprávět. Do té naší „Na Beránku“ jezdí učitelé z jiných
škol, studenti na stáže, rodiče zakládající školy pro své
děti. Měli jsme tu dokonce návštěvy z ministerstva, školu
zmiňují školní reformátoři a „vystupuje“ i v několika doku-
mentárních filmech. Zájem o tyto průkopnické školy a to,
jak rychle se jejich věhlas šíří, mě naplňuje nadějí, protože
školství je základ.
Teprve až začneme naše děti vychovávat jako svobodné
a zodpovědné lidi, kteří budou schopni se postavit výzvám
21. století, věci se dají do pohybu. Raduji se z toho, kolik al-
ternativních škol u nás vzniká, jak si navzájem pomáhají,
jak relativně snadné je dnes školy založit a jak často v nich
děti, učitelé i rodiče září. To je pro mě veliká naděje.
Jedna z aktivit žákovského parlamentu: Točíme
video, kdy se ptáme dětí, co mají rádi na své škole
Hostující učitelka Nikita z Indie
během vystoupení s dětmi pro rodiče
Koukněte na:
montessoricesta.cz
Insta: montessori_cesta
FB: Montessori cesta
YT: Montessori Modřany
Každá třída si demokraticky vytváří své systémy
a pomůcky, které jim pomáhají fungovat.