Successfully reported this slideshow.
Your SlideShare is downloading. ×

Příběhy z okraje X. - Ekonomika sdílení

Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Ad
Upcoming SlideShare
Příběhy z okraje 12.
Příběhy z okraje 12.
Loading in …3
×

Check these out next

1 of 4 Ad

Příběhy z okraje X. - Ekonomika sdílení

Download to read offline

Další díl Příběhů z okraje, které vycházejí v Pravém domácícm časopise - https://www.pravydomaci.cz Všechny díly najdete zde: https://blog.tomashajzler.com/kategorie/pribehy-z-okraje

Další díl Příběhů z okraje, které vycházejí v Pravém domácícm časopise - https://www.pravydomaci.cz Všechny díly najdete zde: https://blog.tomashajzler.com/kategorie/pribehy-z-okraje

Advertisement
Advertisement

More Related Content

More from Tomáš Hajzler (20)

Advertisement

Příběhy z okraje X. - Ekonomika sdílení

  1. 1. 28 | Pravý domácí časopis Příběhy z okraje aneb Naše budoucnost je lokální (XI. díl) Text: Tomáš Hajzler Foto: archiv TH S vlastní ženou v cizím pokoji Naděje a budoucnost "ekonomiky sdílení" Po skoro celodenní úmorné cestě přistává- me v Orlandu. Tma, únava a neznámé měs- to. V půjčovně si vyzvedáváme objednaný Chevrolet. Ormond Beach, kde je náš cíl, má být podle mapy hodinu a půl jízdy. Samozřejmě se ale několikrát ztratíme a na místo dorazíme až někdy po půlnoci. Je leden 2009, ještě před navigacemi i před rozmachem Airbnb a Bookingu. Přijeli jsme do bytu, který jsme vyměnili s jednou starší paní z Kanady, původem emigrantkou z Litvy. Danute se jmenovala. Přijeli jsme na dva měsíce… Konečně jsme byli na místě, ulevilo se mi. Manželka Péťa ale podle výrazu tváře rozhodně spokojená nebyla, spíš vyděšená. Zeptal jsem se, co se děje. „Vždyť se na to podívej!“ Rozhlédl jsem se po bytě: starý a místy polorozpadlý nábytek, uprostřed obýváku hora knih a časopisů zakrytá zaprášenou americkou vlajkou a kuchyň se zaschlými vrstvami mastnoty, které nešly umýt. Pro Danute byl totiž byt v Ormond Beach něco jako chata. Většinu roku žila v Kanadě. A víte, jak to ně- kdy na chatách vypadá — velmi často je to skladiště starého harampádí, které by se ještě mohlo hodit, ale doma na něj už není místo. A tak se vezme a „odklidí“ na chatu. Danute to dělala stejně. Dva měsíce je dlouhá doba, a tak jsme hned ráno vyrazili na nákup do místního Walmartu. Přivezli jsme deky, povleče- ní a hlavně náčiní na úklid. Já si tedy říkal „vyměněnému koni na zuby nehleď“ a byl jsem šťastný, že to vůbec celé vyšlo, ale Peťka to viděla jinak. Ta zima v Ormond Beach pro nás byla první zkušenost s vý- měnou bytů. Do té doby jsme při cestách bydleli vždy jenom v hotelu, hostelu, penzionu… za peníze. Bydlet u někoho doma považuji za jeden z nejlepších způsobů, jak poznat místní lidi, kulturu, život. Vyspat se v něčí posteli, uvařit si něco v jejich kuchyni nebo třeba jen přijít na to, jak si napustit jejich vanu (u Danute byl právě tohle pořádný oříšek), je něco, co člověk v uniformních hotelech po celém světě sotva zažije. A hlavně komplet bezpeněžně, jen na důvěře. My k vám a vy zase k nám… Všechno začalo tím, že jsme se kdesi v novinách dočetli o výměnách bytů. Našli jsme si homeforexchange.com, za mi- kropoplatek se zaregistrovali, nafotili náš byt, napsali o něm pár vět a vše vyvěsili na web. To, co následovalo, mně změnilo život. Během dalších let jsme kromě Floridy spali v cizích postelích v Mexiku, ve Francii, Španělsku, Dánsku, Slovinsku, Dva měsíce na pláži na Ormond Beach, naše první výměna
  2. 2. Pravý domácí časopis | 29 Na farmě v jižní Austrálii (tam jsme byli přes Helpx) V novozélandském Wellingtonu vyvěsili na naši počest českou vlajku, a zatímco my byli u nich doma, oni jeli na týden kempovat Austrálii nebo na Novém Zélandu. Podotýkám, že to nebyly nějaké anonymní airbnb noclehárny s keyboxem, tak jak je to běžné dnes. Většinou jsme bydleli u lidí doma. U nás doma pak spali nejčastěji Kanaďané, Australani, Američani a Fran- couzi. Překvapilo mě, jak snadno jsme se stali členy globální komunity lidí, kteří si jsou často blíž než členové rodiny nebo sousedé. Stejně tak mě překvapilo, kolik přátelství se nám z té doby podařilo udržet. Jak jsem psal, výměny probíhaly striktně bezpeněžně a na zá- kladě důvěry. Žádní právníci, žádné šustění smluv, žádná razítka a v té době ještě ani žádné internetové platformy à la Airbnb/Booking se skrytými algoritmy a poplatky, které za po- sledních několik let proměnily nejedno město v turistické ghetto a též přispěly k dnešní krizi bydlení. Na těch výměnách bytů se mi líbilo nejvíc, že se nad vším vznášel jakýsi pomyslný virtuální účet, který udržoval při- rozenou rovnováhu mezi dáváním a braním. Už jsem to zmi- ňoval v osmém dílu těchto Příběhů na příkladu naší výměny v Kodani. U Danute na Floridě jsme bydleli dva měsíce, ona u nás v Praze ani ne týden. Na druhou stranu jsme u nás doma hostili Kanaďany z Ottawy, Vancouveru a řadu lidí z dalších míst, kam jsme se nikdy nepodívali a už ani nepodíváme. Podobné „sdílecí stránky“ (zdaleka nejen bytů) se začaly obje- vovat ve velkém v reakci na hospodářskou krizi v roce 2008. Tehdy se objevil i termín „ekonomika sdílení“. Zdálo se, že se s pomocí internetu dokážeme propojit a společně se vymanit z pasti konzumu, v které si každý sám musíme všechno kou- pit. Můžu si půjčit hever? „K čemu je člověku například vrtačka, kterou v průměru použije 15 minut za život? Nepotřebuje vlastnit vrtačku. Potře- buje vrtat,“ ptala se tehdy vtipně Rachel Botsmanová, jedna z protagonistek této nové ekonomiky. Sdílení známe z rodiny, z vesnice nebo odkudkoli jinud, kde se lidé znají a kde si Jenni a Glen u nás byli v roce 2011, my u nich až 2019. Mají velmi originálně uspořádanou rodinu, psal jsem o nich dokonce ve své poslední knize S rodinou ve slovinském Piranu jsme se spřátelili a začali k nim jezdit každý rok jako na chatu
  3. 3. 30 | Pravý domácí časopis důvěřují. Ne však z anonymního města. Půjčit náhodnému kolemjdoucímu vrtačku, kolo nebo byt bez smlouvy jištěné právníkem by se mohlo nevyplatit. Okolo roku 2010 se zdálo, že právě sociální sítě jako v našem případě homeforexchange. com budou moderní alternativou suplující vesnické prostředí, kde se všichni znají a mohou si důvěřovat a bez obav ze ztrát a zneužití tak dávat, brát a měnit. Možnosti získat, co člověk potřebuje, aniž by za to zaplatil, nebo naopak dát druhým, co nevyužívá, se začaly objevovat jako houby po dešti. Byla to dokonalá revoluce, která nám ve zcela nové dimenzi slibovala návrat před dnešní dobu konzumního individualismu do jedné velké vesnice, kde se všichni známe, můžeme si důvěřovat, a tudíž i bez obav spolupracovat, měnit či pronajímat. Možná si na to někdo vzpomenete. O sdílení se v té době psalo hodně i u nás. Rad Hetmánková v časopise Nový Prostor (č. 448) v článku „Umět se podělit“ vy- světlovala podstatu trefně na příkladu s heverem: „Soused si potřebuje půjčit hever. Přátelsky s ním poklábosíte, poptáte se, jak se má, hever mu bez mrknutí oka půjčíte a nezapomenete říct, ať si jej přijde půjčit kdykoli a s vracením ať nespěchá. Stejně jej vlastně skoro nepoužíváte. Když ale soused přijde podruhé, potřetí, hlavou vám proletí myšlenka, proč si nekou- pí vlastní? Když přijde počtvrté a popáté, už mu neotevřete. Co pořád otravuje, myslíte si. A co to má sakra za kraksnu, proč si raději nekoupí nové auto? Náš hrdina bez heveru si nakonec nástroj koupí a stane se pozoruhodná věc. V ulici o šedesáti domech bude v šedesáti garážích šedesát heverů na šedesát aut. Každý ze sousedů bude potřebovat hever dvakrát do roka. Otrava s kraksnou čtyřikrát. Rovnice bude vypadat takto: 59 (heverů) × 2 (dny použití) = 118 (dní použi- tí) + 4 (otravovačovy dny) = 122 (použití za rok). 243 dní bude 60 heverů ležet ladem. Co je však ještě pozoruhodnější, když nastane situace, kdy je na ulici hever jenom jeden, rovnice se skoro vůbec nezmění: 59 (domácností) × 2 (dny použití) = 118 (dní použití) + 4 (otravovačovy dny) a dostaneme se k nezmě- něnému číslu 122 (dnů užití JEDNOHO heveru).“ Vlastnit něco, co použiju dvakrát do roka nebo třeba jen dvakrát za život, prostě nedává smysl. Stojí to peníze, které musím vydělat. Vydělat znamená pro většinu dnešních lidí odjet někam mimo domov a tam dělat něco, co nás většinou netěší, s lidmi, kteří nám nejsou blízcí. Vydělávat zpravidla znamená trávit život jinak, než si člověk přeje (a logicky se pak cítit o-trávený). MÍT znamená BÝT Proč tedy sdílení a půjčování není častější, ptala se Rad Hetmánková: „Vlastnit věci není jenom o tom, že tyto věci mu- síme nutně používat. Vlastnictví je mnohem víc než užitnost. Je to něco, co nás identifikuje, vykresluje náš obraz ve společ- nosti a připisuje nám určité postavení. V příběhu s heverem se jedná o postavení osoby s heverem a status osoby bez heveru. Je to věc natolik podstatná, že pak na člověka, který si přijde něco půjčit, nahlížíme jako na otravu anebo se mu rovnou posmíváme. Hlupák, který je závislý na ostatních. MY závislí nejsme, jelikož »máme«. Dostáváme se tak k podstatě individualismu: ke strachu ze závislosti na ostatních a stra- chu o naše společenské postavení.“ Danute a její manžel Michael u nás v Praze. Kde to šlo, tam jsme při výměnách i společně stolovali Na Okinawě jsme přes Woofing pásli krávy Na Samoi jsme přes Helpx učili místní rodinu zavařovat ovoce Ve Francii, kousek od Blois, kam jsme přijeli společně s holandskými kamarády – vyměnili jsme dům, který byl jedna obrovská herna.
  4. 4. Pravý domácí časopis | 31 Je to tak. V konzumní společnosti je třeba mít, aby člověk mohl být. Čím víc máte, tím víc jste, a tak kupovat je víc než sdílet, nové je víc než staré a určité „značky“ prostě „musíte mít“. Průměrný obyvatel západního světa je denně terčem 4–10 tisíc reklamních a mediálních sdělení, z nichž většina nám právě nutnost vlastnictví podprahově podsouvá. „Ekonomika sdílení“ byla nadějí, jak se z toho vymanit. Vděčí- me za ni finanční krizi z let 2007–10. V Řecku, když po krachu klesly v roce 2012 průměrné platy o třetinu a čtvrtina lidí nedokázala zavadit o placenou práci, se stalo sdílení jednou z hlavních strategií přežití. Já miloval server Cookisto.com, který jen v Athénách přilákal 12 000 amatérských kuchařů, kteří vám uvařili to nejlepší jídlo z domácích surovin za 2 eura. Ty, co přežily na okraji Bohužel, jak jste si určitě taky všimli, velká část „ekonomi- ky sdílení“ zanikla stejně rychle, jak se objevila. Doména Cookisto.com je dnes na prodej. Homeforexchange.com zalo- žila a provozovala jedna paní z Holandska. Dnes se stránka jmenuje „Love Home Swap“, vlastní ji RCI Europe, korporace vlastněná ještě větší korporací Wyndham Holdings. To samé se stalo s CouchSurfingem, sítí, která propojovala cestovale s volnými gauči. Z neziskovky se stala korporace, která se dnes snaží propojování zpeněžovat, co může. Velký byznys prostě zavětřil příležitost a zprivatizoval, co mohl. Sdílení bytů si zabrali Airbnb s Bookingem, aut UBER nebo Bolt, hud- by Spotify, tržiště Amazon… a tak dál. Mysleli jsme si, že si budeme moct dělat řadu věcí sami, bez korporací, bezplatně nebo za mikropoplatek, na bázi důvěry. Bohužel to dopadlo jinak. Většinu „sdílení mezi lidmi, kteří se neznají“, si zabraly obří internetové platformy. O dopadech této dominance se začínáme dozvídat teprve nyní. Dobrá zpráva je, že řada webů propojujících lidi bez korporát- ních prostředníků, tj. provozovaných lidmi pro lidi, přežívá na okraji. Co se týče cestování, my dnes používáme helpx.net a wwoof.net, obojí stránky, které propojují farmy a další místní „podniky“ s dobrovolníky. Přes ně jsme s dětmi pracovali v Ja- ponsku, Austrálii nebo na Samoi. Vedle toho existují stránky jako www.mindmyhouse.com propojující cestovatele s lidmi, kteří potřebují „pohlídat“ dům, a další podobné. Jen je třeba trochu pohledat. Reakcí na deziluzi s privatizací ekonomiky sdílení ze strany korporací jsou dnes tzv. internetové družstevní platformy, tj. sdílecí weby vlastněné svými uživateli. Tak vznikly například Fairbnb jako „Airbnb“ vlastněné pronajímateli, Fairmondo jako online à la Amazon/Alza tržiště vlastněné prodejci, Green Taxi Cooperative jako UBER vlastněný řidiči, Resonate jako Spotify, tj. hudební síť vlastněná komunitou… Loconomics je aplikace propojující lidi, kteří nabízejí část své kapacity na drobné úkoly, u nás funguje podobně hearth.net nebo různé lets systémy, např. pralets.cz. Shrňme si to. Sdílení máme v DNA. V rodině, mezi přáteli a blízkými sousedy je běžné. V době krizí je sdílení hlavní strategií přežití, těžké časy tvoří přesně ten kontext, kdy nám jde sdílení samo. Internet je skvělý nástroj, jak se propojit i s těmi, které osobně neznáme. Jen za stránkami provozo- vanými lidmi pro lidi s cílem propojení je dnes třeba jít až na okraj. Ale je jich tam dost a bude jich o to víc, o co víc je budeme používat. použij, co máš oprav, co máš vyrob si sám půjč si vyměň kup použité kup nové použij, co máš oprav, co máš vyrob si sám půjč si vyměň kup použité kup nové Pyramida soběstačnosti Pyramida konzumu Tyhle dvě pyramidy ukazují, o co jde: Buď soběstačnost/sdílení, nebo konzum/anonymita

×