1. Jiřina Hauková: Rozvodí času, Země
nikoho
Česká literatura po r. 1945

2. ARGUMENTACE
Toto téma mi bylo přiděleno vyučujícím, když jsem
studovala obor Asistentství českého jazyka a literatury
pro základní školy. Dostala jsem jméno autorky a jejích
knih, o kterých jsem měla svou seminární práci napsat.
Z toho se také odvíjel název mé práce. Povaha seminární
práce se odvíjela od faktu, že zadání pro mou seminární
práci znělo, abych napsala analýzu kompoziční výstavby
těchto dvou děl.
ANOTACE
Tento článek byl sepsán jako seminární práce na téma
Jiřina Hauková: Rozvodí času, Země nikoho. Jedná se o
analýzu kompoziční výstavby těchto dvou děl. Seminární
práce byla sepsána na zadání v semináři na téma Česká
literatura po roce 1945. Autorka v té době studovala obor
Asistentství českého jazyka a literatury pro základní
školy. Článek pojednává o životě Jiřiny Haukové, jejím
začlenění do Skupiny 42 a charakteru její poezie. Dále si
všímá dělení sbírek na oddíly. V této seminární práci se
autorka zaměřila i na tematiku, které se Hauková ve své
poezii dotýkala.
KLÍČOVÁ SLOVA
Jiřina Hauková, Rozvodí času, Země nikoho, kompozice,
kompoziční analýza
1

3. JIŘINA HAUKOVÁ: ROZVODÍ ČASU, ZEMĚ NIKOHO
Tématem mé seminární práce je analýza kompoziční
výstavby dvou děl Jiřiny Haukové, a to Rozvodí času
(1967) a Země nikoho (1970), které obsahují poezii z let
1949 až 1968.
Verše Jiřiny Haukové v těchto sbírkách pochází z let
1949 – 1968. Básnířka se formou některých skladeb hlásí
ke Skupině 42, i když v této době již Skupina neexistovala
– byla zrušena roku 1948.
V její poezii se objevují časté přesahy do snů i únik do
světa umění. Tento vnitřní vývojový proces se projevil i
v tvaru její poezie: od typicky ženské senzitivní lyriky,
v níž převládala sličnost, směřuje její verš k halasovské
arytmičnosti, opouští sevřenou veršovou stavbu a začíná
převládat volný verš, kladoucí důraz a váhu především na
lexikální význam slov. 1
Její lyrika se často spokojí se strohým záznamem života
nebo s tvarem, jak ho podnítila znalost anglo-americké
poezie 2 , kterou pro Skupinu překládala.
2

4. Obrázek 1 Jiřina Hauková
Každá ze sbírek, na které jsem se zaměřila, se dělí na
několik částí:
Rozvodí času (1967) se dělí na tři oddíly, a to na
Holomrazy (1950-1955), Cestu (1963) a Úděl růže (1963 –
1965).
Země nikoho (1970) má pak čtyři oddíly meditativní
poezie: Neskutečné město (1949 – 1965), Příběhy barvy
slova (1955 – 1966), Jak někdy začít (1965 – 1967) a
Moderní hudbu (1967 - 1968). (viz 0brázek 1)
Na těchto dvou sbírkách se podepsala uvolněná kulturní
atmosféra šedesátých let, která Haukové umožnila, aby se
plně začlenila do soudobého literárního kontextu. Pro
tuto dvojici jejích básnických sbírek vydaných v této době
je charakteristický rozkmit od bezvýchodnosti totalitních
„holomrazů“, překonávaných evokacemi vzpomínek, až
3

5. k jisté zaměřenosti na uměleckou tvorbu a básnické
experimentování.
Doménou její tvorby zpočátku bylo především hledání
vazeb mezi samotou jedince a druhými: 3
„Nasycený roztok pravdy a lži/ nás už neděsí./
Stísněni v zahrdleném prostoru/ příliš jsme poznali své
vady./
Přátelé mizí jak/ upuštěné proutky na potoce./
Tíhneme sami k sobě,/ k neztečené pevnosti, jež/
koření v zemi/ a jejímiž střílnami/
hvízdají větry celého světa.// (Holomrazy, Fata morgana) 4
Také zkoumala identitu člověka žijícího uprostřed
„zažluklého času“ nesvobody a prázdnoty, v němž vládne
strach a všude je „tma netopýří“. V oddílu Holomrazy ze
sbírky Rozvodí času, shrnujícím poezii z let 1950 – 55, tak
básnířka v řadě jinotajných narážek a metafor postihuje
úzkostnou atmosféru doby a pokouší se překonat její
bezvýchodnost nadějí v budoucí čas, který dá smysl
prožitému utrpení.
Fenomén času a jeho básnická tematizace, nejvýrazněji
znějící v programových básních Hledání času (z Rozvodí
času – „Mládí zůstalo v herbářích, v neohrabanosti“ 5 ) a
Proměny (Ze země nikoho) , je u Haukové nejen jistým
únikem před současností, ale v časové kontinuitě
vzpomínek básnířka nalézá sebe samu, potvrzení své
4

6. lidské i umělecké identity. 6 „Pod bortící se klenbou času,
ale ne už sama, se opírá o své vesmírné společenství a
dovolává se jeho pomoci.“ 7
Jak napsal v roce 1967 Karfík: „Metafyzika času (ve
sbírce Rozvodí času) … Rozšiřuje dimenzi tvorby Jiřiny
Haukové, doposud soustředěné v souladu s východisky
Skupiny 42 k přítomné zkušenosti všedního lidského
osudu.“ 8
Vzpomínky, často spojené s moravskou venkovskou
krajinou, začínají v šedesátých letech u Haukové vytvářet
novou podobu její poezie: v jejích verších vzrůstá
frekvence přírodních motivů a scenérií („v kropenatých
prstech jara“ 9 ); konflikty a problémy mezilidských vztahů
se promítají do přírodních dějství, příroda se stává
synonymem řádu a působí kontrast vůči civilizaci:
„Uprostřed vražd -/ mouchu pavouk,/
pavouka myš,/ myš had,/
hada pták -/ ticho.“ 1 0
Souběžně do jejího básnického světa vstupuje i prožitek
moderního výtvarného umění, jehož nadčasová platnost je
vnímána jako protiváha životní pomíjivosti (zřetelný vliv
na Haukovou tu mělo její manželství s Jindřichem
Chalupeckým). Odtud pak do jejích reflexivních veršů
vstupuje i úsilí po básnickém experimentu, hledající nové
5

7. jazykové možnosti v „meziprostoru“, v zemi nikoho „mezi
obrazem a psaním a hudbou“. 1 1
Výtvarná díla Haukovou inspirovala k projekci vlastních
myšlenek, usilujících zachytit věčnou řeč každodenního
života a vyčleňujících věci z plánu jejich konvenčních
významů.
Takto se u Haukové projevuje civilismus. Není to již jen
opěvování města, jeho krajiny a lidských výrobků.
Civilismus se zde projevuje i jako záznam každodenní
konverzace:
„Nanesli jste správně položku… Franto, hoď sebou nebo
to chce opravit, jasan?... kdo se má vyznat v tom
zatraceným sajrajtu, Pepíčku, ale…“ 1 2
Převážná většina tehdejších básní Haukové je psaná
nerýmovaným volným veršem, pečlivě dbajícím na
strukturu a frázování veršů (příkladem je báseň Variace
z oddílu Moderní hudba), jen ojediněle se vyskytuje
tradiční rytmická a rýmová osnova.
Její úsilí o experiment podtrhuje jistou racionalitu
básnické výstavby a z ní vyplývající filologický ráz
básnického experimentování i stálé uvažování nad
významovou nosností jazyka. 1 3
Na závěr bych nechala shrnout poezii Jiřiny Haukové
Bedřicha Fučíka, který o ní napsal, že málokterá básnířka
umí takto zachytit svou dobu, která se vyznačuje
6

8. osamělostí a strastmi. Vyzdvihuje její mravní zásady a
velikost. Hauková je podle něj osobnost, která neuhne od
toho, co chce sdělit svým čtenářům, i když to v té době
bylo riskantní. Také se mu líbí věcnost její poezie a to, že
si v ní básnířka na nic nehraje a nesnaží se jen o
populární poezii a líbivé rýmy, že ve své poezii „nic
nepředstírá“ a že chce vystihnout nejen charakter doby,
ale chce být i jejím „svědomím a zvěstováním naděje“. 1 4
7

9. 6. Poznámky
1) Janoušek Pavel, Dějiny české literatury 1945 –
1989 III. Praha: Academia 2008, s. 211
2) Pešat Zdeněk, Petrová Eva, Skupina 42. Brno:
Atlantis 2000, s. 447
3) Janoušek Pavel, Dějiny české literatury 1945 –
1989 III. Praha: Academia 2008, s. 212
4) Hauková Jiřina, Rozvodí času. Brno: Blok 1967,
s. 10
5) Hauková Jiřina, Rozvodí času. Brno: Blok 1967,
s. 41
6) Janoušek Pavel, Dějiny české literatury 1945 –
1989 III. Praha: Academia 2008, s. 212
7) Bedřich Fučík in Jiřina Hauková, Letorosty.
Praha: Československý spisovatel 1970, s. 186
8) Rozvodí času: V. Karfík, Orientace 1967, č.5, s.
94
9) Hauková Jiřina, Rozvodí času. Brno: Blok 1967,
s. 47
10) Hauková Jiřina, Rozvodí času. Brno: Blok
1967, s. 25
11) Janoušek Pavel, Dějiny české literatury
1945 – 1989 III. Praha: Academia 2008, s. 212
12) Hauková Jiřina, Rozvodí času. Brno: Blok 1967,
s. 53
13) Janoušek Pavel, Dějiny české literatury 1945 –
1989 III. Praha: Academia 2008, s. 212
14) Bedřich Fučík in Jiřina Hauková, Letorosty.
Praha: Československý spisovatel 1970, s. 189
8

10. 7. Literatura
Primární literatura:
HAUKOVÁ, Jiřina. Rozvodí času. 1. vyd. Brno: Blok, 1967,
69 s., front.
HAUKOVÁ Jiřina, Země nikoho. Praha: Práce 1970
- jedná se o knihy, které napsala autorka a kterých se
dotýká tato seminární práce
Sekundární literatura:
FROST Vladimír, Lexikon české literatury H-J. Praha:
Akademia1993
FUČÍK Bedřich in Jiřina HAUKOVÁ, Letorosty. Praha:
Československý spisovatel 1970
JANOUŠEK Pavel, Dějiny české literatury 1945 – 1989 III.
Praha: Academia 2008
PEŠAT Zdeněk, Petrová Eva, Skupina 42. Brno: Atlantis
2000
- tyto knihy jsou relevantní z toho důvodu, že v nich
nalezneme informace o Jiřině Haukové a její poezii
- jedná se o slovníkové texty
- jedná se o doslovy v knihách psané kritikem
PÍSKOVÁ, M., Poznámky k samizdatové tvorbě Jiřiny
Haukové, in Normy normalizace
Rozvodí času: V. KARFÍK, Orientace 1967, č.5
- vztahují se přímo ke studovaným knihám,
- anebo k období, ve kterém autorka psala
9