Středověká literatura

1
Kultura stKultura střředovedověěku: boku: božžskýský řřáádd
Středověká literatura a počátky českého písemnictví
Středověká (feudální) společnost se dělila na tři stavy - panský, duchovní
a poddanský. Příslušnost člověka k určitému stavu byla předurčena Bohem
a člověk neměl právo se jeho vůli protivit. Pozemský život byl jen přípravou
na život věčný, k návratu do rajské blaženosti nebo pádu do pekel.
Výklad křesťanského pojetí světa přinesla patristika, Spisy křesťanských
myslitelů (tzv. církevních Otců). Od 9. století se vyvíjela scholastika
(scholastik = církevní učitel), navazující na myšlenky Platonovy a
Aristotelovy. Usilovala o smíření rozumu a víry (víra ovšem zůstávala
filozofii nadřazena). Základním dílem scholastiky byla Suma teologie
Tomáše Akvinského (1225-1274), jenž byl církví prohlášen za svatého.
Křesťanské pojetí světa se odráželo i v představách o kráse. Hlavním
úkolem středověkého umění bylo napodobit boží dokonalost. Projevuje
se v něm sklon k obecnosti, vytváření výrazných typů (světec, mučedník,
rytíř), opomíjejí se individuální rysy, neboť osobní prožitky nebyly
podstatné. Při hodnocení díla nehrála roli originalita ani osoba tvůrce.
Autoři se vracejí k mnohokrát zpracovaným předlohám (biblické výjevy,
život Alexandra Makedonského), často přebírají celé pasáže dříve
vzniklých děl. Umělecká tvorba je pojímána spíše jako řemeslo.
Vyjadřovala se formou alegorie, symbolů (čísla, barvy; např. bílá =
nevinnost, červená = láska, zelená = věrnost), kontrastů (Bůh x ďábel).
3
Jako středověk je označován úsek evropských dějin od konce 5. století do konce 15. století. V tomto období se formují jednotlivé evropské národy a s nimi i
jejich písemnictví. Renesance, jež představuje počátek novověku, se rodí v Itálii na přelomu 13. a 14. stol., v dalších zemích se projevuje ve 14.-16. století.
Rysy stRysy střředovedověěkkéé literaturyliteratury
Většina populace neuměla číst a psát, literární texty byly proto šířeny
především ústně (přednášením, zpěvem), a tomu odpovídala i jejich forma.
K náboženské literatuře středověku patří hlavně legendy, duchovní písně
(hymny, modlitby aj.) a liturgické (tj. obřadní) hry. Kazatelé svá vystoupení
často doprovázeli tzv. exemply (z lat. příklady), příběhy ze života, které
dokládaly správnost křesťanských zásad apod.; exempla se však postupně
osamostatňovala a nabývala světského rázu. Z původně náboženského
rámce se vymanily i kroniky. Naučné, popř. výchovné zaměření měly vedle
kázání traktáty (pojednání, zejména o náboženských otázkách); z formy
učených disputací vycházejí tzv. spory (např. mezi duší a tělem).
Světská literatura se lišila podle toho, zda byla určena urozenému publiku,
či lidovým vrstvám; měšťanská literatura měla většinou parodické nebo
satirické zaměření. K významným žánrům patřily hrdinský epos a kratší
hrdinská epika (byliny), určené nejširším vrstvám, ve šlechtickém
prostředí dvorský epos, rytířský román a dvorské lyrické písně.
Populární byla tzv. žákovská poezie (slovo žák označovalo posluchače
univerzity), rozvíjelo se světské drama, oblibu si udržovaly bajky, někdy
spojované do souvislých vyprávění, tzv. zvířecích eposů. Vznikaly
i komické veršované povídky, tzv. fabliaux [fablió]. Jako zábavná četba
sloužily i cestopisy. Vedle umělé literatury existovala i ústní slovesnost.
3
Znalost písma byla v raném středověku omezena na příslušníky církve (kněze, mnichy). Zpočátku byla literatura spojena s bohoslužebnými jazyky (latina,
řečtina, staroslověnština). K rozmachu literární tvorby v národních jazycích došlo od konce 11. století s nástupem rytířství, později s růstem významu měst.

2
StStřředovedověěkkéé hrdinskhrdinskéé eposyeposy
Hrdinské eposy, rozsáhlá, ústně tradovaná vypravování, jejichž hlavní
postavou byl odvážný a čestný bojovník, vyrůstaly z epických písní, které
zaznamenávaly děje starých (ještě pohanských) pověstí. Postupně se
proměňovaly v duchu křesťanské ideologie a v době křížových výprav (od
11. století) začaly být zaznamenávány písemně i v národních jazycích.
K hrdinským eposům patří anglický Beowulf [bejovulf], který vychází ze
skandinávských pověstí. Boewulf přemůže obludného Grendela i jeho
matku, ale už jako král svého kmene podlehne v zápase s ohnivým drakem.
Pochmurná atmosféra i pohádkové motivy prostupují starogermánskými
pověstmi o činech a smrti hrdiny Siegfrieda v Písni o Nibelunzích.
Slavné eposy jsou spojeny s bojem křesťanů proti Arabům (Maurům) na
Pyrenejském poloostrově. Francouzská Píseň o Rolandovi opěvuje činy
rytíře z družiny Karla Velikého během tažení pyrenejskými soutěskami.
Píseň o Cidovi (z arab. sidi = pán) vypravuje o španělském národním
hrdinovi, jenž proslul bojem s Maury, ale i konfliktem s domácími šlechtici,
kteří zradili krále a zachovali se nerytířsky k Cidovým dcerám.
Hrdiny ruských veršovaných vyprávění - bylin – jsou bohatýři, krásní
mladíci, kteří vynikají až nadpřirozenou odvahou a bojují proti zlu na straně
obyčejných lidí. Byliny zachycují události spojené s přijetím křesťanství,
spory mezi knížaty a boje za nezávislost Ruska (zejména proti Tatarům).
3
Námětem oper německého skladatele Richarda Wagnera byly starogermánské mýty o Nibelunzích. Francouzský hrdina Roland bojoval neohroženě proti
Maurům, ruský bohatýr Muromec zase proti Tatarům. Islandská Edda zahrnuje oslavné vikingské písně, které přednášeli ve Skandinávii potulní skaldové.
PPííseseňň oo RolandoviRolandovi
(Král Karel Veliký se vrací do Francie ze svého tažení do Španělska.
V pyrenejských soutěskách je jeho zadní voj napaden přesilou nepřátel;
Roland odmítne zatroubit na svůj roh Olifant a přivolat hlavní vojsko.)
Znovu se vrhá proti nepřátelům, v ruce svírá Durandal. Jako jeleni před
smečkou psů, tak prchá nepřítel před jeho ranami. Už padl i Olivier se svým
mečem Hauteclairem, padl i Turpin. Královo vojsko se však blíží; slyší to
i Saracéni. Proto všichni najednou vystřelí své šípy na Rolanda a dají se na
útěk. Rolandův štít se rozlomil na kusy, kůň pod ním padl; rytíř se vydal na
bludnou pouť po opuštěném bojišti, hledá své nejvěrnější přátele a jednoho
po druhém snáší do trávy... Sám cítí, že ho síly opouštějí, ale chce skonat
jako hrdina. Pomalým krokem se vydá za prchajícím nepřítelem a znovu
bojuje; na malém paloučku pod velkým stromem se však zastaví nadobro.
Nedopustí, aby se jeho věrný meč dostal do rukou nepříteli, a tak se ho
snaží zničit: bije Durandalem do skály, až z kamene srší jiskry, ocel však
nepovoluje. Roland prohlíží neporušené ostří a běduje:
"Durandale, lesklý a svítivý Durandale, jak je to dlouho, co tě sám král
připjal k mému boku! Kde všude jsem s tebou bojoval pro čest a slávu své
země! V Provenci i v Akvitanii, ve Flandrech i v Bavorech, v Sasku a ve
Skotsku! Svírá mne smutek; jaká by to byla potupa, kdyby tě získal
nepřítel!"
Znovu a znovu bije mečem do skály, ale marně, zbraň nepovolí. Roland se
unavil, potácivě se rozběhl pod osamělou jedli, padl do trávy, ruce zabořil
do jehličí. Pod tělo si položil meč i Olifant - tak leží čelem k nepříteli, aby
každý poznal, že nepadl na útěku, ale že zahynul jako vítěz.
Tak ho našel král Karel; dal zatroubit na roh a všichni snášejí padlé, hledají
v roklinách a stržích, a pak je slavně pochovají. Jen Rolanda, Oliviera
a Turpina přikázal král zahalit do drahocenného hedvábí a vložit do jeleních
koží; omyté vínem a natřené vonnými mastmi je položili na tři vozy, aby je
odvezli domů, do rodné země...
Roland je jméno hrdiny jedné z nejznámějších starofrancouzských písní,
jimž se říká chanson de geste (písně o válečných dobrodružstvích, eposy
na rytířská témata). Skládá se z 4002 veršů vytvářejících 290 strof (fr.
laisses) a vznikla na konci 11. století. Nejstarší známou podobu eposu
přináší tzv. Oxfordský rukopis.
Roland je synovcem Karla Velikého (krále Franků, který se o Vánocích v
roce 800 dal v Římě korunovat za císaře Svaté říše římské). V roce 778
šestatřicetiletý Karel podnikl rychlou, ale nešťastnou výpravu do Španělska
proti muslimským Saracénům, která skončila návratem do Francie.
V Písni o Rolandovi se výprava stává náboženskou válkou mezi křesťany
(Frankové) a muslimy; trvá sedm let a vrcholí obléháním Zaragozy, města,
kam se uchýlili Saracéni i se svým králem Marsilem. Mazaný Blankadrin
přináší Karlovi Maršálův návrh, že se vzdá.
Někteří šlechtici z křesťanského vojska by chtěli tento návrh přijmout, ale
Roland se postaví proti Ganelon, Karlův švagr a Rolandův otčín, zosnuje s
Blankadrinem lest. Přesvědčí Marsila, aby předstíral, že se vzdává, nechal
Karla odejít, a tak bude moci pobít zadní voj, jemuž velí 12 udatných
šlechticů pod vedením Rolanda. Až budou tito stateční muži zneškodněni,
Marsil již snadno rozpráší zbylé křesťany.
Sto tisíc Saracénů číhá u Roncevalského průsmyku (pyrenejská soutěska
na jihovýchod od San Sebastiana), a když projde armáda, padne do jejich
léčky dvacet tisíc mužů zadního voje. Zbytečně vyzývá Rolanda jeho přítel
Olivier, aby zatroubil na roh (je to roh ze slonové kosti, ze sloního klu) a
přivolal tak na pomoc početné vojsko. Zatroubí až v okamžiku, kdy je
beznadějný boj proti přesile protivníků ztracen. Král Karel dorazí pozdě –
jeho nejlepší muži jsou již mrtvi. Zničí své nepřátele a postará se, aby byl
potrestán zrádný Ganelon; je odsouzen a rozčtvrcen.
Ukázka: Rolandova hrdinská smrt v nerovném boji Obsah díla
Středověká literatura a počátky českého písemnictví3

3
DvorskDvorskáá lyrikalyrika -- trubadtrubadúúřřii
Vznik dvorské literatury (také kurtoazní; z fr. courtois [kurtoa] = zdvořilý,
dvorný) souvisel s růstem moci šlechty (13. století). Na feudálních sídlech
se shromažďuje publikum, jehož ideálem je nový typ hrdiny - rytíř. Je nejen
odvážným bojovníkem, ale i strážcem křesťanských hodnot, který pohrdá
majetkem, brání slabé, chová velkou úctu k ženě a je věrný svému pánovi.
Dvorská lyrika se zrodila na jihu dnešní Francie, odkud se šířila do dalších
zemí. Středověcí pěvci (trubadúři, minnesangři) zpívali o lásce, milostných
trápeních. V duchu rytířství byl zamilovaný muž líčen jako poddaný ženy
(často vdané); trpělivě v naději čekal, zda zbožňovaná vyslyší jeho prosby.
Nejvyšší odměnou mu byl každý náznak přízně – úsměv či pochvala milé.
Pro dvorskou lyriku je typické přejímání prvků lidové slovesnosti, zároveň
i hledání nových forem. Texty mívaly podobu milostného listu, popř. alby
(česky též svítáníčka; báseň o loučení milenců za ranního úsvitu), bývaly
umístěny i do pastýřského prostředí (např. rytíř vyznává lásku venkovské
dívce). Oblíbenou byla kancona (z ital. píseň), skládající se z pěti až
deseti stejně stavěných a rýmovaných slok a krátké sloky závěrečné.
K nejznámějším dílům středověké lyriky patří francouzský Román o růži.
V českém prostředí byli dvorští zpěváci označováni jako žakéři a kurtoazní
poezie někdy splývala s duchovní lyrikou i žákovskou poezií. Působivá
Závišova píseň byla inspirována německou milostnou básní.
3
Dvorští básníci své texty buď interpretovali sami, nebo si najímali tzv. žongléry. Tito všestranní umělci - zpívali, hráli na hudební nástroje, předváděli artistická
čísla, vystupovali zejména před měšťanským publikem. Jejich život býval dosti bouřlivý a bědný. Nejslavnějším žonglérem byl Francouz Rutebeuf [ritbef].
DvorskDvorskéé romromáány: ideny: ideáál rytl rytíířřee
Dvorské eposy vycházely z látek antických i ze starých keltských pověstí.
Oblíbenou postavou byl dobyvatel Alexandr Makedonský, jehož osudy
byly opakovaně sepsány v různých jazycích. Autorem první Alexandreidy,
psané latinsky, byl ve 12. stol. francouzský mnich Gualter Castellionský.
Podnětem pro sepsání české Alexandreidy (poč. 14. století) byla německá
verze. Z dvorského eposu se dochovalo asi 3500 veršů (dvě pětiny celku).
Autor proměnil antického hrdinu v duchu křesťanství v bojovníka proti
nevěřícím (Peršanům) a přiblížil jej českému prostředí (někteří vojevůdci
mají česká jména, promítají se zde i události za posledních Přemyslovců).
Dílo tlumočí názory české vyšší šlechty, jak by měl jednat ideální panovník.
Také keltská vypravování o legendárním králi Artušovi (Artuš žil v šestém
století n.l., proslavil se obranou země před nájezdy anglosaských kmenů)
a jeho družině, "rytířích Kruhového stolu", byla přetvářena v souladu
s křesťanstvím; využívala motivu svatého grálu a jeho tajemství.
Tvůrcem dvorských románů s artušovskou tematikou byl Chretién de
Troyes [kretien d troa]. Román Tristan a Isolda, příběh osudové lásky,
uzavírající se až smrtí obou milenců, patří k nejznámějším milostným
vypravováním vůbec. Původní text je dnes neznámý; dochovala se však
torza jiných zpracování. Autor obohatil staré předlohy o motivy pohádkové
dobrodružné a milostné, dokázal zachytit i citové stavy svých hrdinů.
3
Vzorem pro středověké rytíře byl Alexandr Veliký. Vděčnou inspirací byly i příběhy rytířů z družiny krále Artuše, kteří se na hradě Kamelot scházeli u kulatého
stolu. Hlavním smyslem jejich konání bylo hledání svatého grálu – kalichu, do něhož údajně jeden z učedníků zachytil kapky krve ukřižovaného Krista.

4
Mise Konstantina a MetodMise Konstantina a Metoděějeje
Počátky psané literatury u nás jsou spojeny se šířením křesťanství,
nástupem feudalismu a se vznikem státních útvarů (Velkomoravské říše,
českého knížectví). První texty vznikaly ve staroslověnštině, v Čechách též
v latině; čeština proniká do psané literatury později. Literárními jazyky byly
také hebrejština a němčina. Nejstarší památky jsou známy pouze z opisů.
Staroslověnská literatura vznikala nejdříve na Velké Moravě. Kníže
Rastislav požádal byzantského císaře o vyslání misionářů (věrozvěstů),
kteří by pomohli upevnit křesťanskou víru mezi domácím obyvatelstvem.
Učinil tak spíše z důvodů politických: aby se prostřednictvím církevní
organizace nestala Velká Morava závislou na mocné západní Franské říši.
Roku 863 na Moravu přišli bratři Konstantin (později známý pod řeholním
jménem Cyril) a Metoděj. Patřili k významným vzdělancům své doby,
Konstantin (zvaný Filozof) se zabýval zkoumáním jazyků, Metoděj byl
znám především jako diplomat. Při bohoslužbách užívali jazyk Slovanů
z okolí Soluně, jemuž Moravané rozuměli (tzv. staroslověnštinu).
Bratři položili základy staroslověnské literatury. Staroslověnské památky
vzniklé u nás byly psány hlaholicí, písmem, které sestavil Konstantin (již
v Byzanci) na základě malých písmen řecké abecedy. V jiných oblastech
se používala cyrilice, vytvořená na základě velkých písmen řecké abecedy
a hlaholice koncem 9. století Metodějovými žáky.
3
Po tříletém působení na Moravě se Konstantin a Metoděj se svými žáky vypravili do Říma a dosáhli toho, že papež staroslověnštinu uznal jako bohoslužebný
jazyk (vedle řečtiny, latiny a hebrejštiny). Konstantin v Římě vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril, Metoděj se stal biskupem nově zřízené diecéze na Moravě.
StaroslovStaroslověěnsknskáá literaturaliteratura
Splnění úkolů mise bylo nemyslitelné bez základních biblických textů.
Původní překlady se nedochovaly, je však jisté, že byla přeložena prakticky
celá bible, především hlavní části Nového zákona - evangelia (práce na
jejich překladu začaly Konstantinovou zásluhou už v Byzanci). Z řeckých
předloh vycházely dva právní spisy, z latinské liturgie tzv. Kyjevské listy.
Konstantinem složený Proglas (= Předzpěv; veršovaná předmluva
k evangeliu), první dochovaná slovanská báseň vůbec, vysvětluje úsilí
o překlad biblických textů do "srozumitelného" jazyka: v duchu řecko-
byzantských tradic je zdůrazněn význam knih, neboť jejich prostřednictvím
se lidé seznamují s "božím zákonem" a tak mohou dosáhnout spásy.
Z okruhu žáků pravděpodobně pocházeli autoři próz zachycujících život
věrozvěstů. Život Konstantinův líčí filozofovu životní pouť, zabývá se
výkladem jeho názorů, popisuje učené spory, jež vedl. Díky básnickému
jazyku a fantazijním motivům je dílo z uměleckého hlediska osobitější než
Život Metodějův, v němž je obhajováno velkomoravské působení bratrů.
Životy chápou věrozvěsty už jako světce; ale oslavují spíše jejich dílo a
nezdůrazňují motivy typické pro pozdější legendy (zázraky, mučednictví).
Po Metodějově smrti byli po změně politické situace staroslověnští kněží
pobiti či vyhnáni. Útočiště našli hlavně u jižních Slovanů v Bulharsku. Zde
se zrodil nový proud církevněslovanského písemnictví.
3
Z Velké Moravy pronikla staroslověnština do slovanského světa; roli mezinárodního jazyka hrála zejména v jihovýchodní a východní Evropě. Do Čech pronikla
až na konci 10. století (za biskupa Vojtěcha). Centrem staroslověnské vzdělanosti se dočasně stal Sázavský klášter, založený r. 1032 mnichem Prokopem.

5
PoPoččáátky ptky píísemnictvsemnictvíí vv ČČechechááchch
Ze staroslověnské literatury se kromě legend dochovala píseň Hospodine,
pomiluj ny (= Pane, smiluj se nad námi; z 10. století). Stala se všeobecně
oblíbeným dílem (byla postupně počeštěna) a zpívala se při slavnostních
příležitostech; Karel IV. z ní učinil součást korunovačního obřadu. Končila
zkomoleným prosebným zvoláním Krleš, krleš, krleš! (řec. Kyrie, eleison).
Po zákazu slovanské liturgie (v roce 1097 byli její stoupenci ze Sázavského
kláštera vyhnáni) dominuje v našem písemnictví latina. Od konce 11. stol.
se zejména v latinských textech objevují česká slova. Byly to především
tzv. glosy, opisy opisovačů, kteří si mezi řádky či na okraj písemnosti
poznamenávali význam některých slov či kratších textových pasáží.
V počátcích českého písemnictví nehraje čeština nijak významnou roli.
První česky psaná věta (přípis do starší majetkové listiny) pochází
z počátku 13. století. Ke kuriozitám patří neuctivé charakteristiky mnichů,
které vepsala neznámá řeholnice do chorální knihy kláštera sv. Jiří v Praze
(např. o jistém Aldíkovi, že je "krásen jako anjelík, jenž se u blátě válé").
Pravděpodobně na konci 12. století vzniká píseň Svatý Václave, vévodo
české země. Václav je v ní oslovován jako patron země, nebeský rytíř.
Píseň se stala posvátným národním textem. K duchovní lyrice patří i tzv.
Ostrovská píseň (též Slovo do světa stvorenie) ze 13. stol., v té době už
existovaly i české překlady modliteb (Otčenáš) a obřadních formulí.
3
Z Velké Moravy pronikla staroslověnština do slovanského světa; roli mezinárodního jazyka hrála zejména v jihovýchodní a východní Evropě. Do Čech pronikla
až na konci 10. století (za biskupa Vojtěcha). Centrem staroslověnské vzdělanosti se dočasně stal Sázavský klášter, založený r. 1032 mnichem Prokopem.
StarStaréé ččeskeskéé hymnickhymnickéé ppíísnsněě
Hospodine, pomiluj ny!
Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
VYSVĚTLIVKY:
pomiluj ny = smiluj se nad námi
spase = spasiteli
mira = světa
spasiž ny i uslyšiž = spas nás a
vyslyš
žizn = dostatek
mír = pokoj, mír
Krleš = Kyrie eleison (Pane, smiluj
se)
Kdož jsú boží bojovníci a zákona jeho,
prostež od boha pomoci a doufejtež v něho.
Že konečně vždycky s ním zvítězíte!
Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje.
Pak-li kdo proň život složí, věčný míti bude.
Blaze každému, kdož na pravdě sejde.
Ten pán velíť se nebáti záhubcí tělesných,
velíť i život složiti pro lásku svých bližních.
Protož střelci, kopiníci, řádu rytířského,
sudličníci a cepníci lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého.
Dávno Čechové říkaly a přísloví měli,
že podle dobrého pána dobrá jízda bývá.
Nepřátel se neklejte, na množství nehleďte.
Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutíkejte.
A s tím vesele křikněte, řkúc: " Na ně! Hr na ně!„
Zbraň svou, rukama chutnejte! Bůh náš pán, křikněte!
Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno.
Svých hejtmanů pozorujte, retuj druh druhého.
Hlediš a drž se každý šiku svého.
Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte,
pro lakomství a loupeže životů netraťte
a na kořistech se nezastavujte.
Ukázka: Hospodine, pomiluj ny! Svatý Václave! Ukázka: Kdož jsú boží bojovníci
Nebeskéť jest dvorstvo krásné,
blazě tomu, ktož tam pójde:
v život věčný,
oheň jasný
svatého Ducha!
Kyrieleison!
Pomoci tvé žádámy,
smiluj sě nad námi,
utěš smutné,
otžeň vše zlé,
svatý Václave!
Kyrieleison!
Maria, matko žádúcie,
tys královna všemohúcie,
prosiž za ny,
za křesťany, svého syna!
Kristeleison!
Ty jsi dědic České země,
rač pomnieti na své plémě,
nedajž zahynúti
nám i budúcím,
svatý Václave!
Kristeleison!Svatý Václave!
Svatý Václave,
vévodo České země,
kněže náš,
pros za ny Boha,
svatého Ducha!
Kyrieleison!

6
Legendy: pLegendy: přřííbběěhy svhy svěětctcůů
Nejslavnější středověký soubor legend představuje Legenda aurea
(Legenda zlatá), kterou sestavil mnich Jacobus de Voragine [jakobus de
voragin] (1229-1298), původem Ital. Autorovi se podařilo vytvořit poutavé
dílo přístupné nejširším vrstvám, některé epizody dokonce zlidověly. Byla
přeložena do všech evropských jazyků, dochovala se ve stovkách rukopisů.
Nejstarší legendy na českém území vznikaly souběžně ve staroslověnštině
a v latině. Zachycovaly především život prvních českých světců - knížete
Václava (zavražděn r. 935) a jeho babičky Ludmily (zavražděna r. 921).
První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Život svatého Václava, 10.
stol.) srovnává knížete s Kristem a zdůrazňuje jednotu panovníka a církve.
Tzv. Kristiánova legenda (též Život a umučení svatého Václava a jeho
babičky svaté Ludmily; asi 10. století) je psána latinsky, ale její neznámý
autor (v prologu se představil jako příbuzný Slavníkovce Vojtěcha, jemuž
svou práci věnoval) obhajuje staroslověnské písemnictví.
Práce líčí život světců v širších souvislostech, zaznamenává působení
Konstantina a Metoděje, počátky českého křesťanství a státnosti; české
knížectví je chápáno jako pokračování Velké Moravy. Umělecky vytříbený
Kristiánův text se stal inspirací pro další legendy, ale i příčinou sporů
badatelů - někteří z ní vyvozují, že české písemnictví plynule navazuje na
velkomoravské, jiní ji naopak považují za podvrh z počátku 12. či 14. stol.
3
Řada legend oslavovala sv. Prokopa, objevila se také díla věnovaná sv. Vojtěchovi, sv. Cyrilovi a sv. Metodějovi; díky nim neupadla v zapomenutí
staroslověnská tradice. Práce o našich světcích vznikaly i v cizině (viz výše zmíněná GUMPOLDOVA LEGENDA)
KristiKristiáánova legendanova legenda
Neboť když se služebnice Kristova Ludmila, jak jsme pověděli dříve,
ustranila z očí zrádců, na tom hradě, kam se uchýlila, je od nepřátel znovu
pronásledována. Řečená vévodkyně totiž nějaké své velmože, syny
nepravosti, jménem Tunnu a Gommona, poslala se silnou tlupou na Tetín,
aby její tchyni zahubili. Služebnice Kristova však, předem vědoma
budoucích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze svého Pavla
a požádala ho, aby sloužil mši svatou…
…Když mše svatá byla dosloužena, přijímáním těla a krve Páně se
posilnivši, žalmy s nezlomnou myslí jala se pěti. Na večer pak jmenovaní již
usurpátoři vtrhli do jejího domu, vyrazili veřeje, ostatní druhy, ozbrojené
kopími a štíty, postavili venku a jen hlavní vrahové Tunna a Gommon –
s několika málo jinými –, vyrazivše dveře, s divokým povykem se vřítili do
komnaty, v níž odpočívala služebnice Boží. Blažená Ludmila pokorným
hlasem jim dí: Jaká to náhlá zběsilost vámi lomcuje? Nestydíte se a ani si
nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala a zlatem a
stříbrem a skvostným šatem obdarovávala? Ale máte-li proti mně nějakou
křivdu, které bych se byla dopustila, povězte, prosím. Leč ti zuřivci,
neoblomnější než kámen, nepopřávajíce jí sluchu a neostýchajíce se své
ruce na ni vložiti, z lůžka ji vytáhli a na zem hodili. I řekla jim: Maličko mne
nechte pomodliti se. Když jí to dovolili, rozpjala ruce a modlila se k Pánu.
Poté pravila: Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem.
Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu
a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou, kterouž také že si
zasloužila, nepochybujeme, poněvadž podle svědectví Písma svatého:
Spravedlivý jakoukoli smrtí byl by zastižen, duše jeho v občerstvení bude
(Kn. Moudr. 4, 7). Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb a slov, provaz
na hrdlo jí hodivše, zardoušením ji zbavili života pozemského, aby na věky
živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala, s Ježíšem Kristem Pánem
naším. Vytrpěla pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice
Kristova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční.
Vstává blažený Václav, který se měl brzy státi žertvou Kristovou, a do
chrámu podle svatého obyčeje svého spěchati dychtí, kdež by mohl, než se
sejde lid a nastane ruch, co nejskrytěji se oddati delší modlitbě; a jako
dobrý pastýř se stádcem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si
žádaje, brzy lapen jest v osidla nástrah.
Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost
z Babylónu, jakmile zahlédl muže Božího, podle příkazu zlosynů zavřel
dveře chrámové. Pozdvihli se i připravení úkladníci, bratr totiž a všichni
jeho ozbrojenci. A vida bratra vojín Bohem vyvolený pozdravuje ho, a kol
krku ho objímaje a líbaje, děkuje mu řka: Zdráv buď provždy, bratře můj,
a statky tohoto života i budoucího oplývej; přijmiž tebe Kristus k věčné své
hostině, jako jsi ty včera mne a moje všecky v takové hojnosti pohostil. Na
to on s pyšným duchem a s pohledem posupným, tase meč, který mu visel
skryt pod pláštěm, odpověděl: Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, nyní
však bratr bratru takto poslouží. A rozmáchnuv se mečem ťal ho jím do
hlavy; leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev se ukázala. Hrůzou
nad neslýchaností svého činu byl bídák tak ochromen, že i když podruhé
ťal, k svému údivu nic nezmohl, co by bylo hodno muže silného. Holý jeho
meč blažený Václav rukou zachytiv praví: Jak špatně si počínáš, když mne
zraňuješ! Když však viděl, že od svého úmyslu neupouští, posléze ho, jak
někteří praví, chytil a k nohám svým porazil řka: Hle, člověče vlastním
rozhodnutím zahubený, vidíš, kterak tebe bych mohl vlastní rukou jako
nejmenší zvířátko rozdrtiti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího
poskvrnila se krví bratrovou. A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru, a na ruce
již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen zlořečený však
mocným hlasem křičel a hnal se za ním volaje: Společníci moji, společníci,
kde jste? Prašpatně pomáháte pánu svému a ničemně ho necháváte na
holičkách, ačkoli je vystaven takové úzkosti! Tu se vyřítila celá tlupa
zlosynů ze skrýší, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči a kopími,
a těžkými ranami ho probodavše, odpravili ho u dveří chrámových.
Ukázka: Mučednická smrt svaté Ludmily Ukázka: Vražda svatého Václava před branou kostela v Boleslavi

7
VznikVznik ččeskeskéé literaturyliteratury
Za posledních Přemyslovců nastal ohromný rozmach tvorby v němčině, což
souviselo s kolonizací neobydlených území německým obyvatelstvem,
zakládáním měst i s prohloubením kulturních vztahů se západní Evropou
a s rostoucím vlivem českého státu. U královského dvora působí řada
minnesängrů, kteří skládají rozsáhlejší epické skladby i lyrické písně.
Rostoucí moc Němců i jejich ekonomická síla vyvolaly odpor mezi
domácím duchovenstvem a šlechtou. Probouzející se národní cítění se
výrazně projevilo i v písemnictví - na přelomu 13. a 14. století vznikla řada
děl psaných česky. V krátkém časovém období se tak čeština stává
plnohodnotným literárním jazykem.
Nový proud našeho písemnictví reprezentují Alexandreida a Dalimilova
kronika. Autoři těchto děl zůstávají anonymní, je však pravděpodobné, že
patřili k panskému stavu a měli - díky nabytému vzdělání - blízko také
k církvi. Snažili se oslovit nejen vzdělance, znalé čtení a psaní, ale i širší,
laické publikum; proto svá díla uzpůsobili ústnímu podání.
Objevují se i projevy duchovní lyriky. Nejvýznamnějším z nich je tzv.
Kunhutina modlitba, zapsaná v breviáři Kunhuty, zakladatelky kláštera
sv. Jiří v Praze a dcery Přemysla Otakara II. K významným literárním
počinům tohoto období patří rovněž český překlad některých biblických
knih - Žalmů a evangelií.
3
Začátky české literatury se opozdily za zrozením západoevropských národních literatur o celá dvě staletí. Naše země ležely na okraji kulturní mapy evropského
Západu: česká literatura zpočátku přejímá cizí podněty a vzory z literatury německé a sama podněcuje rozvoj literatur východoevropských (např. polské).
ČČeskeskéé ststřředovedověěkkéé kronikykroniky
Tradici kronikářského žánru u nás založila Kronika česká (Chronical
Boemorum), kterou v latině sepsal Kosmas (asi 1045-1125), děkan
kapituly sv. Víta. Jeho kronika podává přehled českých dějin od nejstarších
dob po autorovu současnost. Přináší řadu informací, kupř. i ústní "bájivá
vyprávění starců" (pověsti o nejstarších přemyslovských panovnících).
Jako historik není Kosmas objektivní (nezmiňuje se téměř o staroslověnské
vzdělanosti, oceňuje především panovníky, kteří se nedostávali do rozporu
s církví). S nevolí pohlíží na vše, co oslabovalo panovnickou moc a český
stát. Je skvělým vypravěčem: dokáže barvitě popsat prostředí i postavy,
události a děje domýšlí do ucelených příběhů, užívá humor a ironii.
Na Kosmovo dílo navázala veršovaná Dalimilova kronika, sepsaná
česky počátkem 14. století neznámým autorem. Reagovala na aktuální
události z doby po vymření Přemyslovců se zjevným politickým záměrem.
Zachycuje výhradně české dějiny (od počátků do r. 1314), historicky
spolehlivá však není. Odráží se v ní vliv hrdinské epiky; dvorské obyčeje,
přicházející z ciziny, jsou nahlíženy jako škodlivé, neboť vedou panský
stav ke změkčilosti. Příznačné je radikálně protiněmecké zaměření.
Autor se vyjadřuje bez alegorií a stylistických příkras, jeho jazyk je blízký
běžné mluvě, nechybějí ani lidová rčení. Verš se příliš neliší od prózy (je
bezrozměrný). V krátkých kapitolách se opakují formulace a motivy.
3
Zatímco Kosmas, autor kroniky o nejstarších českých dějinách, je historickou postavou, přídomek Dalimil je historickým omylem ze 17. století. Kronika tak
řečeného Dalimila se dochovala v úplnosti (asi 4500 veršů). Má na středověk nezvykle demokratický ráz - české zájmy jsou kladeny nad zájmy stavovské.

8
Kosmas: KronikaKosmas: Kronika ččeskeskáá
Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce
se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu
jim přiběhl jakýs chlapec vstříc, i tázali se ho řkouce: "Slyš, dobrý chlapče,
jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?"
- "Ano," odpověděl, "je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko
na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal." Poslové
přistoupivše k němu pravili:
"Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen.„
A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou
opakují: "Zdráv buď kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni
od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!„
Přitom mu ukáží roucho i na hřebce, který v tom zaržál.
"Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství,
jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v
tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe sa
obránce, tebe jediného sobě volíme za pána." Při té řeči se ten muž
moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce,
vetkl do země, a pustiv voly, zvolal: "Jděte, odkud jste přišli!" Ti, ještě než
to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země
vetkl, vyrazila tři vysoké ratolesti, a to, což jest podivnější, i s listím a
ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako
hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra,
mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco
snídali a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti neb odnože uschly a odpadly,
ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a
bázní. A on dí: "Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů
zrodí, ale vždy jen jeden bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou
věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, a kdyby
nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by země tolik pánů, kolik by příroda
vydala na svět knížecích synů."
Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na
bujného oře, avšak nezapomínajíce na svůj stav, vezme s sebou své
střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal uschovati pro budoucnost; a chovají
se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy. Ubírali se
nadcházkami a poslové ještě si netroufali s novým pánem důvěrněji mluviti,
ale jako holubi, když k nim nějaký cizí přiletí, zpočátku se ho bojí, brzy však
při letu samém mu přivyknou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při
jízdě hovořili a povídáním si cestu krátili, a přitom vtipkujíce a žertujíce, na
únavu zapomínali…
Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem,
spoutal zákony náš bezuzdný kmen, nezkrotný lid mocí zkrotil a uvedl v
poddanství, jež jej i dnes tíží, též všechna práva, jimiž se naše země řídí a
spravuje, sám s Libuší vydal.
V době těchto prvních počátků práv jednoho dne řečená paní, jsouc
věštným duchem nadšena, před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti
staršího lidu takto věštila:
„Vidím veliký hrad, jenž slávou nebes se dotkne,
ve hvozdě místo - je vzdáleno od vsi této na
třicet honů a mez mu určují vltavské vlny.!
Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok
Brusnice, na jižním však boku široká hora, velmi skalnatá, jež slove Petřín,
převyšuje okolí. Hora toho místa se kroutí na způsob delfína, mořského
vepře, směrem k řece. Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed
lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí,
podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. V tomto hradě
někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až
do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky.
Budou je oběťmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země české
a ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Více slávy, druhá Voje
útěcha."
Ukázka: O Libuši a Přemyslovi
Literatura v dobLiteratura v doběě Karla IV.Karla IV.
Pro literaturu této doby je příznačná laicizace (zesvětštění) - autoři i čtenáři
stále častěji pocházeli z řad šlechty i z měšťanstva. Roste počet literárních
děl, objevují se nové žánrové formy (žákovská lyrika), vznikají díla naučná
(zejména latinské spisy univerzitních pedagogů) i popularizační práce.
Vzrostla gramotnost a kolem r. 1470 vznikl úplný překlad bible do češtiny.
Nejvýznamnější historické dílo – Zbraslavská kronika - začalo vznikat už
v době přemyslovské. Nejhodnotnější části napsal mnich a pozdější opat
zbraslavského kláštera Petr Žitavský, muž velkého rozhledu i literárních
schopností. Nevěnoval se pouze osudům kláštera, ale zachytil všechny
významné události v českém království a okolních zemích.
Historickou i literární hodnotu má autobiografie Vita Caroli (Život Karlův).
Karel IV. v ní zachytil zážitky z mládí, kdy žil v cizině, a počátky pobytu v
Čechách. V díle se prolínají osobní prožitky s císařovým veřejným
působením, nacházíme zde i náboženské a morální úvahy. Z nemnoha
citově zabarvených pasáží vyniká líčení návratu do Čech (r. 1333).
Mezi středověkými panovníky, většinou zvládajícími jen základy čtení a
psaní či zcela negramotnými, byl Karel IV. svými jazykovými znalostmi i
šíří zájmů mimořádnou osobností. Navázal velmi přátelský vztah s italským
humanistou Petrarcou. Neúspěšná byla císařova snaha zavést nové
právní normy shrnuté v souboru Majestas Carolina (Karlův majestát).
3
Karel IV. (1311-1378) byl synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Jako první český panovník dosáhl titulu císaře (r. 1355). Zbavil domácí církev
závislosti na německých zemích (r. 1344 bylo v Praze zřízeno arcibiskupství) a založil univerzitu (r. 1348), první vysokou školu ve střední Evropě.

9
Karel IV.Karel IV. -- VitaVita CaroliCaroli
Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného
hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky,
takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako
jiný měšťan. Hrad pražský pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť
od časův krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme
dali vystavěti nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak dnes
patrno kolemjdoucím. V té době jsme poslali pro svou manželku, ježto byla
dosud v Lucembursku. Ta pak přišedši měla po ruce prvorozenou dceru,
jménem Markétu. V těch pak dobách dal nám otec náš markrabství
moravské a toho titulu jsme užívali. Když pak obec šlechetných mužů Čech
přihlédla k tomu, že pocházíme ze starobylého českých králů, poskytla nám
z lásky pomoc, abychom mohli získati zpět hrady a královské statky…
Spravedlnost sdostatek vládla v království, ačkoli páni stali se většinou
tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe
rozdělili. A tak drželi jsme vladařství nad královstvím, zlepšujíce je den ode
dne po dva roky... Po těchto událostech přišel náš otec do Čech a přivedl s
sebou svou manželku, kterou si vzal za královnu, jménem Beatrix, dceru
vévody bourbonského, z rodu českých králů francouzských, s níž potom
zplodil jediného syna, jménem Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové zvítězili
nad námi u našeho otce, vlastního prospěchu hledajíce; byli to i Čechové i
páni z hrabství lucemburského. Přistupujíce k našemu otci, namlouvali mu
říkajíce: "Pane, mějtež se na pozoru; váš syn má v království mnoho vašich
hradů i mnoho přívrženců; proto bude-li dlouho takto nadužívati své moci,
vyžene vás, kdykoli bude chtíti; neboť jest sám i dědicem království i
pochází z rodu králů a velmi jest milován od Čechů, vy však jste král přišlý."
To pak říkali, hledajíce prospěchu a vlastních výhod, aby jim svěřil hrady a
statky královské. On pak natolik uvěřil jejich radám, že k nám pojal
nedůvěru a odňal nám proto všechny hrady i správcovství v Čechách a v
markrabství moravském. A tak nám zbyl holý titul markraběte moravského
beze vší podstaty.
Karel IV. se narodil se v Praze roku 1316. Byl synem Krále Jana
Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Již jako nemluvně byl vězněn na
hradě Lokti, později na Křivoklátě. V sedmi letech byl odvezen do Paříže,
kde zůstal osm let na královském dvoře na vychování. Toto vše se dělo na
příkaz Jana Lucemburského, který měl obavy, aby česká šlechta
předčasně neprohlásila jeho syna králem.
Paříž otevřela Karlovi cestu ke vzdělání (ovládal pět světových jazyků),
dala mu možnost proniknout do světa šlechty, poznávat spletité uličky
vlády. V patnácti letech byl otcem povolán do Itálie, kde si měl jako vládce
některých měst osvojit první vladařské zkušenosti. Roku 1333 se vrátil do
Čech s titulem "markrabě moravský" s úkolem vrátit českým zemím pevný
řád. V Čechách tehdy vládl nepokoj, zemi vládlo několik velmožů, kteří
nerespektovali krále Jana, jenž pobýval stále v cizině. Karel začal
podporovat českou šlechtu, byl proto osočen u krále Jana a odvolán do
Tyrolska. Odtud se vrátil již jako trvalý vládce Čech roku 1338. Korunován
byl po smrti otce, který zahynul v bitvě u Kresčaku, roku 1346. Stal se tak
králem českým a římský, později císařem římským. Zrovnoprávnění vztahu
Čech k Říši římské potvrdil Zlatou bulou roku 1356.
Nesmírně se zasloužil o politický i kulturní rozvoj Čech. Roku 1348 založil
Nové Město pražské, téhož roku vznikla Karlova univerzita. Památkou na
jeho vládu je Karlův most, chrám sv. Víta, Karlštejn aj.
Karel IV. byl čtyřikrát ženatý (Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna
Svídnická, Alžběta Pomořanská), měl celkem deset dětí, čtyři z toho
zemřely. K historicky nejznámějším patří Václav a Zikmund.
Ukázka: Návrat mladého Karla IV. do Čech Život Karla IV.
StaroStaroččeskeskéé satiricksatirickéé bbáásnsněě
Přibližně od poloviny 14. století nabývá na významu výchovné a satirické
básnictví. Formu veršovaného kázání má Desatero kázanie božie -
autor se ovšem nezabývá teologií, ale společenskými problémy. Ke
každému přikázání (obzvláštní pozornosti se těší "Nepokradeš!") uvádí tři
skupiny hříšníků (z různých sociálních vrstev).
Konkrétní společenské zaměření má sedm kratších textů, později souhrnně
nazvaných Satiry o řemeslnících a konšelích. Na rozdíl od Desatera v
nich nepřevládá snaha věřící vychovávat, výrazně se uplatňuje dialog. Obě
satirické básně byly nalezeny v tzv. Hradeckém rukopise (vznikl kolem r.
1400, obsažené texty jsou však mnohem starší).
Báseň Podkoní a žák je parodií univerzitních disputací ("učených
hádání"). Popisuje hospodskou hádku postav, které navzájem poukazují
na ubohé postavení svého protějšku; je však zřejmé, že bědný je život
obou. Spor ústí ve rvačku, při níž "pohlavci suší pleskají kol uší“; autor
(pravděpodobně student) se nepřiklání k žádné ze znesvářených stran.
Smil Flaška z Pardubic, synovec prvního pražského arcibiskupa Arnošta
z Pardubic, je autorem alegorické básně Nová rada, v níž zvířecí sněm
radí nastupujícímu králi (lvu), jak si má počínat (snaha ovlivnit vztah
panovníka a vysoké šlechty). Některé výstupy jsou laděny ironicky (zajíc
radí nebrat si do boje těžké brnění, které brání v rychlém běhu na útěku).
3
Světský měšťanský živel a s ním i čeština pronikal do středověkých dramat. Mastičkář byl komický, místy hrubý výjev z tržiště, znevažující biblické události,
duchovní literaturu i vystupující postavy. Z vulgarity některých výjevů a promluv i výpadů proti Židům je zřejmé, že hlavním smyslem díla bylo pobavit.

10
PodkonPodkoníí aa žžáákk
Žáku, ty mizero jeden!
Nač tak zpupné řeči vedeš?
Vždyť za babku cenu nemáš,
hubený jsi, z metly strach máš,
světem plahočíš se bídně
a jen dřeš se očividně.
Ač se lopotíš, jak můžeš,
na lepší šat se nezmůžeš,
v hadrech chodit zvyk je žáků.
A tvůj nocleh, ubožáku?
Na kamnech si nyní hovíš,
v zimě však si nepohovíš.
Do hádky se s tebou pustí
a na kamna tě nepustí.
Ba ještě ti bude blaze,
budeš-li spát na podlaze.
Tvrdě se ti léhá na zem,
jektáš zuby, tuhneš mrazem.
A vstát dřív než rosa padá!
Když pak na tě přijde řada
obstarávat práci v škole,
to se teprv octneš v kole!
Pravíš-li, že volný budeš,
tenhle úkol nepozbudeš!
Vždy se musíš práce chopit,
školu zamést, v kamnech topit,
a nic nesmíš opomenout!
Hadr ze stáje jsi pouze!
Znáš kdy svátek místo nouze?
Vychrtlý jsi mi satrapa,
ne lepší selského chlapa,
když každičký den hnůj kydáš
a lepším to nevystřídáš.
Marně se chceš rovnat žáku,
ve všem máme lepší čáku,
ne jak vy, ta chátra tupá!
Dotáhnu to na biskupa,
když mi pánbůh bude přáti,
neboť se ho nechci vzdáti.
Bude-li má hlava zdravá,
brzičko, už na Václava,
což tak daleko už není,
získám první vysvěcení.
Pleš se mi ihned vyholí
a nechť mi škodí kdokoli,
spravedlnosti neujde,
vždycky pěkně na soud půjde.
Ukázka: Podkoní žákovi Ukázka: Žák podkonímu
Přitom - jak si odpočinout,
když na zemi spáváš tvrdě?
Mně je líp, říct mohu hrdě.
Rájem se má postel zdá mi,
když tak nastelu si slámy
a ležím v ní jako v chvojí.
Často ovšem spávám v hnoji –
toho však jsem málo lačen,
leda když jsem deštěm zmáčen,
aby šat mi uschl k jitru,
kdy jej, časně vstana, vytru,
takže zas je sukno čisté.
Ale jářku, to je jisté:
mne se selští chlapi bojí!
Kudy chodí nebo stojí,
hned přede mnou skloní hlavy:
"Vítej, panici!" mne zdraví.
Sedlák se mi vyhne radši,
ba i slípka sotva stačí
utíkat, což rád mám strašně,
neboť zmizí-li mi v brašně,
projde na hostinu změnou –
s druhy sním ji upečenou!
Také pravím, a to platí:
nemám strach, že pán mě zmlátí.
Splatí mi to víc než draze,
pojí se mnou calet v Praze!
A kdo by mi mohl škodit,
až si budu slavně chodit
hrdě v menším rouchu zlatém,
jsa už knězem či prelátem?
Když kázat budu v kostele,
kde ty budeš stát jak tele
v těch svých hadrech s vůní stáje,
na mne pohlédnout strach maje?
Proto, nebožáku bídný,
nech své pýchy a seď klidný
bez hádky a hašteření.
Však víš sám, že v kapse není!
Jen ti radím k tvému štěstí:
chceš-li dlouhý život vésti,
opusť tu svou dvorskou chasu.
Univerzita a reformnUniverzita a reformníí kazatelkazateléé
Dění v Čechách po smrti Karla IV. ovlivňovali reformně naladění učenci a
kazatelé. Všeobecná nespokojenost vládla s poměry v církvi, která se v
mnohém vzdálila prvotním křesťanským myšlenkám (zejména ideálu
chudoby). K nejvýznamnějším kritikům patřil Angličan John Wycliffe [viklif].
Zdůrazňoval, že hlavní křesťanskou autoritou nejsou církevní hodnostáři,
ale bible, odmítal světskou moc církve, přemíru a pompéznost obřadů atd.
Mezi českými kazateli vynikal Jan Milíč z Kroměříže, strhující ostatní silou
osobního příkladu (kázal i několikrát denně, opustil místo v královské
kanceláři a žil v chudobě, založil ústav pro převýchovu nevěstek). Z jeho
popudu byla vybudována Betlémská kaple (jako místo pro česká kázání).
Velmi úspěšné byly popularizační práce Tomáše Štítného. Nebyl vědec
ani výrazný myslitel, ale podařilo se mu vyložit stěžejní křesťanské
myšlenky a zásady i obecnější otázky související se životem společnosti
(vztahy mezi stavy, manžely atd.) srozumitelně i prostým věřícím či dětem.
Štítný v mládí studoval na pražské univerzitě, seznámil se s myšlenkami
reformátorů, zejména Jana Milíče. Jako laik nemohl kázat, a své názory
vydával v podobě souborů traktátů (původně určených rodině, čeledi,
sousedům) – např. Řeči nedělní a sváteční, Řeči besední. Vznikly tak první
české postily (z lat. post illa verba = po těchto slovech), čili soubory
kázání po slovech z evangelia, čtených při křesťanské bohoslužbě.
3
Významné podněty literární tvorbě přineslo založení pražské univerzity (1348). Pro potřeby výuky vznikaly komentáře k dílům uznávaných autorit, učební
příručky i veršované slovníky, které vysvětlovaly latinské pojmy česky. Jejich autorem byl Bartoloměj z Chlumce, který je znám také jako mistr Klaret.

11
Mistr Jan HusMistr Jan Hus
Již jako univerzitní profesor Hus přijal kněžské svěcení, od r. 1402 byl pak
hlavním kazatelem v Betlémské kapli. Svými názory a vystupováním si
získal mnoho přívrženců (včetně Václava IV ), ale také řadu nepřátel.
Spory s církevní hierarchií přivolaly na jeho hlavu stupňované církevní
tresty, včetně papežského interdiktu (zákazu všech církevních úkonů
v místě, kde se zdržuje člověk postižený klatbou). Když v r. 1412 ostře
odsoudil papežem vyhlášený prodej odpustků, ztratil i královu přízeň
a musel odejít z Prahy. Pobýval v jižních Čechách a r. 1414 se dobrovolně
vydal na církevní koncil (sněm) v Kostnici, aby obhájil své učení. Diskuzi
však sněm nepřipustil, prohlásil Husa za kacíře a nechal jej upálit.
Jako náboženský reformátor Hus vycházel z myšlenek Viklefa. Prosazoval,
aby se církev zřekla majetku, odmítal poslušnost církevním hodnostářům
(včetně papeže) i světské vrchnosti, pokud jejich konání odporuje "božímu
zákonu" (tj. absolutním pravdám a mravním zásadám uvedeným v bibli).
Hus psal zprvu latinsky, pak i česky. Souhrn Husových reformních názorů
představuje latinský spis O církvi (vycházeli z něj kostničtí žalobci). Citová
naléhavost prostupuje české výklady hlavních křesťanských modliteb
Výklad Viery (Věřím v Boha), Desatera a Páteře (z lat. Pater noster -
Otče náš). V Knížkách o svatokupectví odmítá obsazování církevních
úřadů za peníze. Ve spisu Dcerka dává výchovné rady ženám-křesťankám
3
Jan Hus (asi 1369-1415) vystudoval pražskou univerzitu a pak zde působil jako učitel (mistr), později se dokonce stal jejím rektorem (r. 1409). Na Husův popud
vydal král Václav IV. Dekret kutnohorský, měnící poměry na univerzitě ve prospěch Čechů. Následoval odchod značné části německých studentů a pedagogů.
Jan HusJan Hus –– Listy z KostniceListy z Kostnice
Ctění a v Kristu Ježíši nejmilejší mistři, bakaláři a studenti university
pražské!
Napomínám vás pro samého nejlaskavějšího Ježíše, abyste se navzájem
milovali, rozkoly vypleli, o čest boží především usilovali, majíce mne na
paměti, kterak jsem vždy usiloval rozmnožit prospěch university ke cti boží,
kterak jsem se rmoutíval nad vašimi nesváry a výtržnostmi, kterak jsem
přeslavný náš národ chtíval shromáždit v jedno.
A ejhle, jak u některých mých nejmilejších, pro něž bych byl nasadil život,
stal se mi příliš hořkým, skličuje mě ponižováním, urážkami a nakonec
hořkou smrtí. Odpusť jim bůh všemohoucí, protože nevědí, co učinili. Za ně
se s upřímným srdcem modlím, aby jim odpustil.
Jinak, nejmilejší v Kristu Ježíši, stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade
vším a sílu má až na věky.
Vězte také, že jsem žádného článku neodvolal ani neodpřisáhl. Koncil
chtěl, abych o článcích z knížek vybraných, o všech i o každém jednotlivém
prohlásil, že jsou křivé. Nechtěl jsem, leda by mi nesprávnost dokázali z
Písma. Proto ať by byl kterýkoli křivý smysl v kterémkoli z těch článků, toho
se zříkám a svěřuji jej opravě pána Ježíše Krista, který zná můj upřímný
úmysl, nevykládaje v křivý smysl, jehož já nezamýšlím. A vás rovněž
napomínám v Pánu, mohli-li byste v některém z oněch člávků shledat
smysl křivý, abyste se ho zřekli, ale vždy bez újmy pravdě, o kterou mi jde.
Modlete se za mne k bohu a pozdravujte se navzájem ve svatém pokoji.
Mistr Jan Hus, v okovech a v žaláři, stoje již na samém břehu pozemského
života, očekávající nazítří strašnou smrt, která, jak doufám, očistí mé
hříchy, z milosti boží neshledávaje na sobě nijakého kacířství, když z
celého srdce vyznávám všelikou víry hodnou pravdu...
Prosím, milujte Betlém a na mé místo ustanovte Havla, protože doufám, že
Pán jest s ním. Amen.
Doporučuji vám Petra z Mladoňovic, nejvěrnějšího a nejstálejšího svého
těšitele a posilovatele.
Tak jako předchůdci Husovi vytvořili literární postily, tak Hus vytvořil
literární druh listu jako formu poslání, kterým působil na své posluchače
v době, kdy neměl možnost působit přímým kázáním.
Nejznámější z jeho listů jsou právě listy z Kostnice. Obsahují poslání
adresovaná jednotlivcům, skupině Husových kostnických průvodců a
příznivců, ale i obci přátel doma, univerzitě a celému národu. Listů využíval
Hus až do samého konce života, psal jej dokonce ještě "v čakání osúzenie
na smrt v žaláři v okovách".
V myslích lidí se až do současnosti nejvíce uchovaly listy: Přátelům v
Čechách, Univerzitě pražské.
Přátelům v Čechách
Obrací se zde na Pražany, aby nezapomněli na Betlémskou kapli a dál v ní
boží slovo kázali. Nabádá své přátele "aby se milovali, dobrým násilím
tlačili nedali a pravdu každému přáli".
Univerzitě pražské
Oslovuje zde mistry, bakaláře, i studenty univerzity. Nabádá je k tomu, aby
se milovali, o čest boží usilovali, rozkoly vypleli, aby hájili pravdu, která
vítězí nade vším a má sílu až na věky. Dává jim na vědomí, že nic ze svého
učení neodvolal. Dopis končí slovy:
"Modlete se za mne k Bohu a pozdravujte se navzájem ve svatém pokoji.
Mistr Jan Hus, v okovech a žaláři, stoje již na samém břehu pozemského
života, očekávající nazítří strašnou smrt, která jak doufám, očistí mé hříchy,
z milosti boží neshledávaje na sobě nijakého kacířství, když z celého srdce
vyznám všelikou víry hodnou pravdu."
Ukázka: List z Kostnice O díle

12
HusitskHusitskáá literaturaliteratura
V době husitské doznala literatura zásadních změn - stala se především
prostředkem politického boje. Nebyl prostor pro tvorbu uměleckou, popř.
zábavnou, a proto mizí legenda, epos, drama, světská lyrika; naopak hojně
se objevují spory, obrany, traktáty, kázání, kroniky. V popředí jsou
agitační cíle, autoři se podřizují společenské poptávce (i v duchovní písni).
Jak próza, tak poezie se přibližují běžné, hovorové řeči. Změnilo se
postavení literárních jazyků - čeština dále proniká do děl teologických i do
správní oblasti, díky některým husitským kněžím i do bohoslužby. Latina
se objevuje v pracích určených vzdělancům, v textech propagačních aj. Po
vyhnání německého patriciátu z měst literární scénu opouští němčina.
Vznikaly nové překlady bible a zájem o přímé poznání křesťanského
učení vedl k tomu, že se rozšířila znalost čtení a psaní, jak mezi řadovými
příslušníky církve, tak i laiky. Papežský vyslanec v Praze (a pozdější
papež Pius II.), uvádí ve své latinsky psané - jinak protihusitsky zaměřené
– České historii, že "každá česká selka zná bibli lépe než italský kněz".
Velký význam byl přikládán duchovní písni; sborník Jistebnický kancionál
obsahuje písně české i latinské. K nejpopulárnějším patřily písně Povstaň,
povstaň, veliké město pražské a hymna husitských vojsk Kdož jsú boží
bojovníci. Vavřinec z Březové napsal latinskou Husitskou kroniku, v níž
pohlíží na husitské hnutí střízlivě a kritizuje jeho výstřelky (ničení památek)
3
Husova potupná smrt způsobila v Čechách nesmírné pobouření. Neklid a revoluční nálady vyústily v tzv. první pražskou defenestraci. V letech 1419-1434
probíhají nepřetržité boje – jednak mezi husity a jejich domácími a zahraničními odpůrci, jednak mezi husitskými radikály (tábority) a umírněnými (pražany)..
PetrPetr ChelChelččickýický
Chelčický (jméno je odvozeno od názvu vesnice, v níž prožil většinu
života; sám se takto nepodepisoval) byl svobodným sedlákem či zemanem.
Dosáhl jen nižšího školního vzdělání a latinu příliš neovládal, své znalosti
však prohluboval díky překladům (což usilovně činil). S reformními
myšlenkami se seznámil při pobytu v Praze, později občas navštěvoval
jihočeské táborské obce. Scholastická učenost, vyžívající se v citacích z
bible a církevních autorit, mu byla cizí: používal vlastní argumenty.
Přes zjevnou duchovní blízkost (např. v odmítání bohatství a světské moci
církve) se Chelčický nepřidal ani k jedné z husitských stran, neboť hluboce
nesouhlasil s násilím, provázejícím snahu o prosazení jejich myšlenek.
Už v raném spisu O boji duchovním odmítl jakýkoli boj a fyzické násilí (s
poukazem na přikázání "Nezabiješ!"). Traktát O trojím lidu poukazuje na
neoprávněnost nadřazování šlechty a duchovních nad sedláky a nevolníky
(z jejichž práce celá společnost žije): objevuje se tu převratná myšlenka
rovnoprávnosti všech stavů. Lék na společenské neduhy Chelčický hledal
v návratu k prvotním křesťanským obcím, žijícím v chudobě a prostotě.
Spis Postila má formu kázání, představuje sbírku komentářů k úryvkům
z evangelia. Traktát Sieť viery pravé rozvíjí motiv z evangelií (zázračný
rybolov apoštola Petra): síť (symbol víry i prvotní církve) zachytává věrné
Kristovy stoupence; hříšníci ji trhají (a ztrácejí možnost být spaseni).
3
Chelčického stoupenci vytvořili novou církev - jednotu bratrskou. Členové, oslovující se "bratři" a "sestry", žili ve venkovské komunitě, zdůrazňovali význam
tělesné práce, odmítali vyšší vzdělání, světské zákony, službu ve vojsku apod. Později začala výrazně ovlivňovat domácí dění (v oblasti vzdělání i kultury).

13
ZZáábavnbavnáá literaturaliteratura
Na dvorský epos navazují rytířské romány (psané prózou). Napínavost
děje v nich překrývá výchovné a milostné prvky. Význam měly fantastické
motivy - hlavní hrdina se potýká s pohádkovými bytostmi (s obry, draky).
Rytířské romány vznikaly především v 15. a 16. století.
Drsný humor a pragmatismus až cynismus v lidských vztazích je příznačný
pro Román o Lišákovi, tzv. zvířecí epos, který vznikl ve Francii. Zvířecí
eposy a bajky využívaly alegorie - přisuzovaly zvířatům lidské vlastnosti.
Vyloženě světský ráz měla žákovská poezie. Písně pijácké, milostné, ale
hlavně satiry proti církvi i šlechtě psali autoři v latině i v národních jazycích
(někdy využívali i makarónských veršů, tj. střídali jazyky v jednom textu).
Roli zábavné četby plnily i cestopisy. Nejznámější, nazvaný Milión, je
spojený se jménem benátského kupce Marca Pola (1254 -1324), který se
dostal až do Číny na dvůr Velkého chána. Zatímco Polova práce je pojata
jako realistická praktická příručka, populární Mandevillův cestopis byl
plný neskutečných představ o exotických zemích (fantastická flóra i fauna).
Známým českým cestopisem byl Deník Václava Šaška z Bířkova, který
vypovídá o cestě poselstva vyslaného Jiřím z Poděbrad do západní
Evropy. Dílo realisticky zachycuje jak vlastní putování a příhody s ním
spojené, tak krajové zvyky, pamětihodnosti, zvláštnosti apod. Cestopis
převyprávěl pro mládež Alois Jirásek (Z Čech až na konec světa).
3
Česky psaná próza se držela cizích předloh. Starořecká vyprávění o trojské válce zachytila Trojánská kronika, dílo nesmírně populární, čtené ještě v 19.
století. Byla jednou z prvních knih vydaných u nás tiskem (pravděpodobně r. 1479, není vyloučeno, že vyšla již r. 1468 jako první česká tištěná kniha vůbec).

Středověká literatura

Recommended

Recommended

More Related Content

What's hot

What's hot (20)

Similar to Středověká literatura

Similar to Středověká literatura (20)

Recently uploaded

Recently uploaded (10)

Středověká literatura