Maturitní prezentace

1. ÚÚstnstníí lidovlidováá slovesnostslovesnost
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Prvními slovesnými projevy s určitou uměleckou hodnotou byly texty
pronášené při obřadech, kterými si lidé snažili naklonit nadpřirozené síly.
Tyto texty - magické průpovědi, zaříkávadla a zaklínadla - byly pronášeny
zpěvavě, s důrazem na rytmus; jednotlivá slova či slovní obraty se
několikrát opakovaly.
Obřady se postupně rozšiřovaly a rozrůzňovaly (vztahovaly významnějším,
pravidelně se opakujícím událostem, např. k příchodu jara). Z obřadů
výročních se dále vyčlenily obřady rodinné (narození dítěte, pohřeb
apod.), doprovázené lyrickými písněmi (ukolébavkami, svateb písněmi,
pohřebními pláči atd.).
Jiný charakter měly pranostiky (odrážejí zkušenosti - zejména s počasím,
jež lidé nabyli při zemědělských pracích), pořekadla (vycházejí z poznání
lidského chování, života společnosti) a přísloví (vyjadřují obecně přijímané
mravní zásady).
Představy lidí o světě odrážely mýty. Mýty (báje) odrážejí, jak si lidé
vykládají svět, jeho vznik, původ člověka, působení přírodních jevů atd.
Jde o fantastická obrazná vyprávění, děje v nich zachycené však byly v
dávných dobách považovány za skutečnost. Postupně se zřetězovaly ve
větší celky – mytologii. Odrážely životní zkušenost a úroveň poznání
tehdejších lidí a obsahovaly zárodky pozdější vědy, filosofie a umění.
1
Jeskynní malby ve francouzské jeskyni Lescaux (15 – 13 tis. let př. n. l.) a španělské jeskyni Altamiře jsou dokladem počátků umění, které jsou spojeny s
magickými obřady pravěkých lovců. Obdivuhodné je věrohodné zachycení zvířat v pohybu.

2. NejstarNejstaršíší ppíísemnsemnéé pampamáátkytky
Nejstarší literatura a posvátné knihy
I po objevu písma - jako první ho učinili Sumerové v Mezopotámii ve
4. tisíciletí před n. l. - sloužila literatura dlouho především náboženským či
praktickým účelům (vznikaly soubory modliteb, mravních naučení, úřední a
hospodářské záznamy apod.).
Nejstarší psaná díla blížící se umělecké literatuře si zachovávala úzké
vazby k lidové slovesnosti. Autoři prvních literárních památek jsou obvykle
anonymní, nedbalo se ani na originalitu myšlenek - mnohé motivy i celé
příběhy přecházejí z textu do textu. Řada děl se buď nedochovala, nebo
dochovala jen částečně (fragmenty), je známa pouze z opisů a problémem
může být i dosud nerozluštěný jazyk.
Nejvýznamnějšími literaturami, jejichž vývoj začíná ve starověku, jsou
literatura sumerská, egyptská, perská, indická, čínská; pro Evropany měla
zásadní význam literatura hebrejská.
Sumerové, usídlení v Mezopotámii, psali tzv. klínovým písmem,
vyrývaným do hliněných destiček. Ze 3. tisíciletí před n. I. pocházejí první
památky sumerské literatury, básně vyprávějící o osudech bájného vládce
města Uruk - Gilgameše. Tyto básně se později staly předlohou pro Epos
o Gilgamešovi, který byl ovšem napsán už v akkadštině (akkadské
kmeny ovládly území Mezopotámie a vytvoňly babylonskou a asyrskou
říši).
1
Nejstarší písemné památky vznikly v Mezopotámii (oblast mezi řekami Eufrat a Tigris). Klínovým písmem, vyrývaným do hliněných destiček, byl napsán
i veršovaný Epos o Gilgamešovi. Gilgameš, vládce města Uruk, ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, marně touží dosáhnout nesmrtelnosti.

3. Epos oEpos o GilgameGilgameššoviovi
(...) Šírá země jak hrnec se roztříštila.
Po celý den vál jižní vítr,
dul prudce a zkázu přivodil zemi.
Jak bitevní vřava napadal lidi.
Bratr již nevidí svého bratra,
a lidi z nebe poznati nelze.
Tu sami bozi se potopy lekli
a prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi.
Jako psi choulí se bozi, jako psi na rampě leží.
Hlasitě volá Ištar
naříká paní bohů, krásnohlasá:
,Kéž by se v bahno proměnil den onen,
že jsem já zlo kázala ve shromáždění bohů.
Jak jen jsem mohla zlo kázat ve shromáždění bohů a ke zničení lidstva
vyhlásit válku?’ (...)
A když sedmý nadešel den,
holubici jsem vyslal, volně vypustil ven.
Vylétla holubice a vrátila se,
neb nebylo vidět pevného místa, přilétla zpět. (...)
Vyslal jsem havrana, volně vypustil ven.
Vzlétl havran a spatřil opadávající vody,
potravu hledá, poletuje, kráká, ale nevrací se. (...)
(Přeložil Lubor Matouš. Mladá fronta, Praha 1971)
(Ištar – bohyně války a lásky, An – sumerský bůh nebes)
Epos původně samostatné příběhy propojuje do souvislého vyprávění (lze
v něm však rozlišit dvě dějově a myšlenkově rozdílné části).
Král Gilgameš, ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, vládl ve městě
Uruk tak nelidsky, že obyvatelé nucení těžce pracovat na městských
hradbách a omezovaní dokonce v manželských stycích požádají o pomoc
bohy. Bohové proto stvoří polodivokého člověka Enkidua. Ten
s Gilgamešem zápasí, podlehne mu však a oba se spřátelí. Společně a za
pomoci boha slunce přemohou netvora Chuvavu. Po návratu do Uruku
zabijí nebeského býka, jejž na město seslala bohyně Ištar jako trest za to,
že Gilgameš odmítl její lásku. Za urážku bohyně má z úradku bohů platit
životem pouze Enkidu.
Po jeho smrti se zdrcený Gilgameš vydá za tajemstvím věčného života.
Doufá, že mu jej zprostředkuje Utanapištim, člověk, který ve zbudované
lodi přežil potopu a bohové ho obdařili nesmrtelností. Ale ve zkoušce,
která vyžaduje bdění po šest dní a sedm nocí, Gilgameš neobstojí.
Utanapištim mu ještě poradí rostlinu umožňující nesmrtelnost. Gilgarneš
rostlinu vyloví z moře, cestou zpět do Uruku mu ji však odnese had.
Gilgameš se vrací domů k dílu, jímž jsou urucké hradby (mezopotámská
tradice skutečně připisovala Gilgamešovi zásluhu o jejich výstavbu). Právě
mohutné hradby, chránící město před nepřáteli, zajistí Gilgamešovi "věčné
jméno". To, co vykonal pro ostatní, dává Gilgamešovu životu smysl a
velikost.
Epos obsahuje zmíněné vyprávění o potopě světa, později rozšířené
i v jiných literaturách; Evropané ho znají prostřednictvím hebrejského
Starého zákona.
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Popis potopy světa z Eposu o Gilgamešovi Obsah a rozbor díla
Slavná urská standarda (přibližně 2500 př. n. l.) zobrazuje typická koňská
spřežení, která tvořila tehdejší vojenskou jízdu. Zajímavý je tvar kol u
vozíků – jsou ještě složena ze dvou částí.

4. Literatura starLiteratura staréého Egyptaho Egypta
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Téměř souběžně se Sumery objevili písmo i staří Egypťané. Své znaky
hieroglyfy - však nevyrývali do hliněných destiček, ale malovali je na
papyrus. Nejstaršími památkami egyptské literatury jsou nápisy, které se
dochovaly na stěnách královských hrobek. Na ně pak navazují tzv. knihy
mrtvých (ty se zabývaly posmrtným životem; byly to papyrové svitky
vkládané do hrobu spolu s dalšími věcmi, jež měly mrtvému usnadnit pobyt
"na onom světě").
Proslulé jsou staroegyptské hymny – písně oslavující například boha
slunce Ré (Hymnus na boha slunce), řeku Nil. Vysokou úroveň má
milostná poezie; její vliv je zřejmý mj. na starozákonní Písni písní.
Více světských motivů se objevuje v textech nalezených v hrobkách
velmožů či vysokých úředníků (šlo zejména o zprávy ze života zemřelých).
Tyto záznamy snad ovlivnily i vznik prózy Vlastní životopis Sinuhetův.
Rozsahem nevelká práce, pojatá jako autobiografie vysokého dvorského
úředníka, popisuje životní osudy muže, jenž musel proti své vůli opustit
Egypt; v cizině založil rodinu a dosáhl významných poct, nepřestal však
toužit po vlasti. Jeho přání vrátit se domů je nakonec splněno.
Pravdivost vylíčených událostí i osobnost autora jsou doposud
nevyjasněny; dobové reálie (dílo je situováno do 20. století před n. l.,
do období Střední říše) jsou však zachyceny věrně.
1
Nejvýznamnější umělecké projevy starověkého Egypta jsou spojeny s představami o posmrtném životě. Nejstarší výtvarné i literární památky nacházíme na
stěnách hrobek. Součástí výbavy mrtvých byly i tzv. knihy mrtvých, psané písaři na papyrových svitcích posvátným hieroglyfickým písmem.

5. EgypEgypťťanan SinuhetSinuhet
Našel jsem Jeho Veličenstvo na velikém trůnu ve zlaté komnatě. Padl jsem
na své břicho, nevěda o sobě, před tímto bohem, jenž mě přívětivě oslovil,
jako člověk, jenž jest zavlečen do temnoty; má duše zmizela, mé údy
ztrnuly a mé srdce nebylo v mém těle, abych mohl rozeznati život od smrti.
Jeho Veličenstvo pravil jednomu z přátel: „Zdvihni ho, ať může se mnou
mluviti!" A dále řekl Jeho Veličenstvo: „Hled', vrátil ses, prošed cizími
zeměmi po útěku, na nějž ses dal. Uchvátilo tě stáří, dosáhl jsi kmetského
věku; není to tedy maličkost, že bude náležitě pohřbena tvá mrtvola, a že
nebudeš zahrabán barbary. Nebuď, nebuď již nemluvným a odpovídej,
když jsi osloven!“
Boje se trestu, odpověděl jsem tak, jak odpovídá bojící se: „Co praví mi můj
pán - Kéž bych mohl odpovídati! Není to však má vina, že neodpovídám,
jest to ruka boží. Jest úzkost ve mně jako ta, která způsobila osudný útěk.
Hled', stojím před Tebou, Tvůj jest můj život; ať činí Tvé Veličenstvo co
chce!“
Jeho Veličenstvo dal přivésti své dítky a řekl královně: „Hle, Sinuhet, jenž
přišel jako Asiat, jehož přetvořili Beduini!“
Ona vyrazila ze sebe mocný výkřik i královské dítky křičely, volajíce na
Jeho Veličenstvo: „To jistě není on, králi, pane náš!“
Jeho Veličenstvo řekl: „Jistě jest to on!“ (…)
(…) Také mi byla vystavěna kamenná pyramida mezi pyramidami.
Představený kameníků pyramidy vyměřil její půdorys, mistři malířští
malovali, mistři rytci ryli a správce prací na pohřebišti prohledal celou zemi
pro ni. Okrasy všeho druhu byly uloženy do šachty, bylo zhotoveno všecko
její nářadí, ustanoveni pro mne kněží mého ducha a určen pro mne zádušní
statek s polnostmi před městem, jak se to dělá nejpřednějšímu příteli
královu. Má socha byla pozlacena a její zástěra byla z nejlepšího zlata;
sám Jeho Veličenstvo to byl, jenž ji dal zhotoviti.
Nikdy nebylo prostého člověka, jemuž by bylo učiněno něco takového.
Tak žil jsem v přízni krále, až přišel den odchodu.
Sinuhet byl vysoký královský úředník, který se z tajně vyslechnutého
rozhovoru dozvěděl o vraždě krále a o tom, že se na ní podílel i harém
patřící pod Sinuhetovu správu. Přestože se Sinuhet cítí nevinen, prchá do
Sýrie, kde se ožení s knížecí dcerou z kočovného kmene, sám se stane
knížetem, proslaví se jako úspěšný vojevůdce. Přemůže i obra, stále však
touží po návratu do Egypta, kde jedině může být rituálně pohřben. Nový
egyptský král se o jeho osudu dozví a vyzve ho písemně, aby se vrátil.
Nakonec se mu dostane poct, jakých mohli dosáhnout pouze nejbližší
farónovi přátelé – dostane nový dům, jsou mu denně přinášeny pokrmy
z královského paláce, ba dokonce je mu vystavěna pyramida. Splní se mu
tak sen každého Egypťana o posmrtném „věčném“ životě.
Vlastní životopis Sinuhetův byl už ve starém Egyptě oblíben pro lehký
humor, sebeironii i pro psychologicky přesvědčivé vylíčení pocitů člověka
vyvrženého z kulturního prostředí, na něž si zvykl.
Text papyru (uchovaného v berlínském muzeu) posloužil finskému
spisovateli Miku Waltarimu jako podklad pro světoznámý historický román
Egypťan Sinuhet (1945). Děj románu je posunut do období Nové říše
(kolem 1350 př. n. l.), kdy Egyptu vládne faraon Achnatón, náboženský
reformátor. Hlavní postava, v tomto případě královský „otvírač lebek“, je
postupně vtahována do politických a náboženských vztahů státu,
oslabovaného rozpory Amonových kněží a vyznavačů nového boha Atona.
Sinuhet, aby zachránil Egypt, otráví chetitského prince a zavraždí i
samotného faraona. Vlády se ujme válečník Haremheb, a protože Sinuhet
ví příliš mnoho, musí odejít do vyhnanství. V závěru románu se dovídáme,
že sám je vlastně faraonovým ztraceným synem, ale svá dědická práva
nikdy nevyužije.
Waltariho kniha je psána ve stylu staroegyptských povídek, ale obsahuje
mnoho paralel k současnosti. Proniká jí humanistické poselství, ovšem
i odpor k válkám a skeptický postoj k propojení náboženství a státní moci.
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Sinuhet předstupuje před faraóna po návratu z vyhnanství Obsah a rozbor díla

6. ŽŽidovskidovskáá literatura a Bibleliteratura a Bible
Nejstarší literatura a posvátné knihy
V 1. tisíciletí před n. l. vznikaly jednotlivé části základního díla židovského
náboženství (judaismu), jež vešlo v obecnou známost pod pozdějším
názvem Starý zákon. Jde o obsáhlý soubor (celkem 24 knih) žánrově
velmi různorodých textů (mytických a historických vyprávění, příběhů ze
života, úvah, milostných a duchovních písní, přísloví), psaných hebrejsky
a v malé míře aramejsky. Knihy starého zákona jsou rozděleny do tří částí:
tzv. Tóru (=zákon; tvoří ji Pět knih Mojžíšových), Knihy proroků a Spisy.
Druhým základním dílem judaismu je Talmud (= hebrejsky učení). Talmud
upravuje náboženský život stoupenců židovské víry - obsahuje jednak
nejrůznější náboženské poučky (ve formě předpisů), jednak jejich výklady.
Starý zákon přijalo (s určitými obměnami) křesťanství (vzniklo v 1. století
n. l.) a učinilo z něj první část své základní knihy, Bible (Písma svatého).
Druhou částí je řecky psaný Nový zákon. Vznikal souběžně s vývojem
antických literatur (a částečně i pod jejich vlivem), zejména na Blízkém
východě a v severní Africe, zhruba do 2. století n. l. Jeho ústřední
postavou je Ježíš Kristus, zakladatel křesťanského náboženství a církve.
Ježíš se zjevuje jako vytoužený spasitel, předpovídaný starozákonními
proroky, a obětuje se, aby vykoupil hříchy lidstva. O Ježíšově životě
vyprávějí evangelia (z řec. dobrá zpráva). Součástí Nového zákona jsou
též Skutky apoštolů, epištoly (dopisy) a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa).
1
Zeď nářků v Jeruzalémě, zachovalá část Šalamounova chrámu, posvátné místo židovského náboženství – judaismu, jehož symbolem je šesticípá hvězda.
Ze svitků Tóry, prvních pěti knih Starého zákona (přisuzovaných Mojžíšovi), čtou kněží (rabíni) při bohoslužbách v židovských chrámech – synagogách.

7. Starý zStarý záákonkon
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad
propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
I řekl Bůh: „Bud' světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil
světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo
jitro, den první.
I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil
klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak.
Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.
I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se
souš!" A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval
moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení:
bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého
druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země
vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a
rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to
bylo dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí.
I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od
noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské
klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká
světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci;
učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí,
aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.
Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad
zemí pod nebeskou klenbou!" I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité
druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i
rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. A
Bůh jim požehnal: „Ploďte se a množte se a naplňte vody v mořích.
Létavci nechť se rozmnoží na zemi." Byl večer a bylo jitro, den pátý.
(Ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 2002)
Úvodní částí Starého zákona je Tóra (= Zákon) neboli Pět knih
Mojžíšových (řecky Pentateuch). Známé jsou zejména první dvě knihy.
Genesis (= Stvoření) vypráví o stvoření světa, prvních lidech, střetu Ábela
a Kaina, potopě světa, zmatení jazyků, praotci Abrahámovi a jeho
potomcích.
Exodus (= Odchod) je věnován životu proroka Mojžíše, který vyvedl Židy
z egyptského zajetí a dovedl je do Palestiny, "zaslíbené země"
(zaznamenává např. soubor mravních zásad, jež Mojžíš obdržel od Boha
pro svůj lid, tzv. desatero božích přikázání).
Druhou částí jsou Proroci, knihy zaznamenávající život a výroky
jednotlivých židovských proroků, např. Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela aj.
Třetí soubor představují Spisy: Žalmy (teskné lyrické písně, jejichž
autorem byl podle židovské tradice král David), Jób i knihy připisované
legendárnímu králi Šalomounovi - Přísloví, Kazatel a Píseň písní.
Kniha Jób zpochybňuje jednoznačnost myšlenky, že neštěstí je odplatou
za hřích (tedy že dobří jsou Bohem odměněni, špatní potrestáni): Jób je
zbožný a spravedlivý člověk, jeho věrnost víře je však podrobována těžkým
zkouškám - postupně přijde o své děti i majetek a je stižen
malomocenstvím (nakonec jej ovšem Bůh zahrne dobrodiním).
Výjimečně skeptický pohled na veškeré dění přináší kniha Kazatel
(součástí židovské bible se stala díky spojení se jménem Šalomounovým),
ovlivněná helénistickou filozofií.
Veškeré dění popisované ve Starém zákoně je řízeno Bohem (nazývaným
různými jmény - Hospodin, Jahve, Jehova). Náměty převzaté odjinud jsou
zpracovány tak, aby bylo zdůrazněno náboženské hledisko; např. Píseň
písní (ovlivněná egyptskou milostnou poezií), dialog "milého" a "milé"
(prapůvodně soubor svatebních milostných písní), byla vykládána jako
zachycení vztahu Hospodina k jeho lidu a Izraele ke svému Bohu.
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Stvoření světa (kniha Genesis) Obsah a rozbor díla

8. Nový zNový záákonkon
Podobenství o rozsévači
Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu
tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup
stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač
rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci
a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned
vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je;
a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo
a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn,
jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“
Důvod řeči v podobenstvích
Učednicí k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství království
nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě
víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." Proto k nim mluvím
v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. (…)
(…) Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že
mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli,
a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.
Výklad podobenství o rozsévači
Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší
slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve,co bylo zaseto do
jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na
skalnatou půdou, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale
nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro
to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo,
ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U
koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší
úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
(Ekumenický překlad; Česká biblická společnost, Praha 2002)
Základem Nového zákona jsou čtyři evangelia, „radostné zprávy“ o životě,
smrti a vzkříšení Ježíše Krista, jejichž autory jsou podle křesťanské tradice
přímí Kristovi učedníci: sv. Matouš, sv. Marek, sv. Lukáš a sv. Jan.
Podle evangelií se Ježíš, syn Josefa a Marie, narodil v Betlémě. Jako
nemluvně unikl nástrahám vládce Heroda (vraždění neviňátek -
novorozeňat). V dospělosti kolem sebe shromáždil své učedníky
(apoštoly), s nimiž procházel zemí a hlásal názory, jejichž základem je
všeobjímající láska a přesvědčení o rovnosti všech lidí před Bohem. Své
myšlenky stvrzoval zázraky (kráčel po hladině jezera, proměnil vodu ve
víno, uzdravoval nemocné, vzkřísil mrtvého Lazara). O Velikonocích
vstoupil do Jeruzaléma. Tam byl zajat vládnoucími kněžími, kteří se
obávali jeho vlivu na lid. Se souhlasem římského místodržitele Piláta byl
Kristus zbičován a nakonec odsouzen i k smrti. Jako údajně falešný
spasitel byl spolu se dvěma lotry ukřižován na hoře Golgotě. Po třech
dnech však vstal z mrtvých, pověřil apoštoly posláním šířit jím hlásané
učení po světě a vstoupil na nebesa. Ty, kteří se budou řídit božími
přikázáními, čeká po smrti návrat do boží náruče, věčný život v ráji.
Po evangeliích následují Skutky apoštolů, sepsané sv. Lukášem. Spis
popisuje osudy Ježíšových učedníků, tedy šíření myšlenek křesťanství.
Další části Nového zákona tvoří epištoly a Zjevení sv. Jana.
Epištoly (= listy, dopisy) - např. List Římanům nebo List Židům - jsou
adresovány věřícím, přinášejí výklady Ježíšova učení.
Zjevení sv. Jana (též Apokalypsa) obsahuje vize konce světa, sedmero
hrůz, které budou údajně předcházet konečnému střetnutí dobra a zla,
Ježíšovu druhému návratu a poslednímu soudu.
K výjevům z bible se váží i další texty, tzv. apokryfy (též knihy
nekanonické, tj. nezařazené do bible), např. tzv. Nikodémovo
evangelium, které popisuje sestoupení Ježíše Krista do pekel)..
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Podobenství o rozsévači (Evangelium sv. Matouše) Obsah a rozbor díla

9. IndickIndickáá literatura a hinduismusliteratura a hinduismus
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Indická literatura se zrodila ve 2. tisíciletí před n. l. a její literární díla
vznikala rovněž v úzkém sepětí s náboženstvím. Většina z nich je psána
posvátným jazykem sanskrt a ve verších, což pravděpodobně souvisí
s tím, že se šířila (a dodnes šíří) především ústním podáním.
Nejstarší náboženské představy, v nichž hlavní roli hrálo přinášení obětí
bohům, odrážejí knihy védy (= vědění; vznikaly ve 12. - 6. století před n. l.).
K nejznámějším védám patří Ilgvéd, obsahující především hymny na
přírodní bohy (např. Jitřenku, Vítr, Oheň), obětnické příručky (zejména
záznamy obětních rituálů) i texty filozofické. Védy se později staly
posvátnými knihami hinduismu (vznikal od poloviny 1. tisíciletí před n. l.).
Hinduismus místo přinášení obětí zdůrazňuje lásku k bohům a rozvíjí
především myšlenku o převtělování; člověk se rodí opakovaně a forma
jeho existence (lidská i zvířecí) závisí na jeho jednání a činech v
předchozích životech. Nejvyšším cílem je vysvobození z nekonečného
koloběhu životů a utrpení (dosažení tzv. nirvány - věčného blaženství),
splynutí posmrtné duše s bohem Brahmou. Pro hinduismus jsou
příznačné bohaté obřady a barvitá mytologie. Hinduismus je spojen s
kastovnictvím (rozdělováním obyvatelstva do přísně oddělených skupin).
Vliv hinduismu je zřejmý v rozsáhlých eposech nazvaných Mahábhárata
(= Vyprávění o Bháratovcích) a Rámájana.
1
Božskou trojici hinduistů tvoří bůh-stvořitel Brahma, bůh-udržovatel Višnu a bůh-ničitel Šiva. V hinduistických chrámech jsou bohové uctíváni květy. Vpravo je
ukázka z Rgvéd, modlitební knihy přechovávané kněžími (bráhmany). Védské óm je uznáváným symbolem nejvyššího božství, zvukem, který stvořil svět.

10. IndickIndickéé eposy: Reposy: Ráámmáájanajana
Už z dálky je Ráma uslyšel a pochopil, že ho čeká velký boj. Požádal
Lakšmanu: „Odved' Sítu do bezpečí některé blízké jeskyně a zůstaň u ní na
stráži! Vím, že bys je i ty dokázal pobít, ale chci se toho úkolu zhostit sám."
Lakšmana, vždy poslušný slov svého staršího bratra, odvedl Sítu do
bezpečí a Ráma vzal na sebe zbroj a stanul před poustevnou připraven
k boji.
Srdce přihlížejících nebešťanů se naplnila úzkostí - sám Ráma proti
čtrnácti tisícům hrozných rákšasů! Jak se může vyrovnat s takovou
přesilou? Ale Ráma brzy rozptýlil jejich obavy. Odrazil bleskurychlými šípy
střely a balvany, kterými ho zasypali démoni, a jednoho po druhém posílal
do říše boha smrti Jamy. Čím víc podněcoval a hnal proti Rámovi své
démony velitel Dúšana, tím rychleji se tenčily jejich řady.
Tu zavelel Dúšana k útoku svým nejlepším pěti tisícům bojovníkům a těm
se skutečně podařilo Rámu zranit. Ale princ ani nezakolísal; točil se dál
s lukem v ruce dokola a rozséval na všechny strany smrt. Tehdy se
rozzuřený Dúšana vyřítil proti němu sám. Ráma mu však dvěma střelami
usekl obě paže a třetí, mířenou přímo do srdce, ho skolil. Z celé obávané
armády rákšasů zůstal jen Khara a jeho pobočník Triširas.
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Rámájana (Boj Rámy proti přesile rákšasů) Obsah a rozbor díla
Vliv hinduismu je zřejmý v rozsáhlých eposech nazvaných Máhabhárata
(čili Vyprávění o Bháratovcích, zaznamenáno v období mezi 4. stoletím
před n. I. a 4. stoletím n. l.) a Rámájana.
Mahábhárata je považována za nejrozsáhlejší dílo světové literatury
(obsahuje sto tisíc dvojverší). Její děj, jenž vychází ze starých indických
mýtů, je mimořádně bohatý a spletitý - jeho základem je líčení
bratrovražedného boje mezi dvěma větvemi královského rodu. Epos byl
označován za „encyklopedii hinduismu", neboť obsahuje i řadu vložených
textů nábožensko-filozofického charakteru.
Rámájana (neboli Putování Rámovo, 2. století před n. l. - 2. století n. l.) je
na rozdíl od Mahábháraty přehlednější, neobsahuje tolik vložených epizod.
Rámájana ještě nebyla přeložena do češtiny ve své autentické podobě.
Předložená verze je prozaickým převyprávěním v originále veršovaného
textu. Žánrově jde o nábožensko-hrdinský epos, jehož funkce je didaktická
(vzdělávací, poučná) a současně zábavná. Vypráví o lásce prince Rámy a
jeho manželky Síty. Zatímco Ráma je zosobněním ideálu bojovníka, Síta
je ideální ženou, která všude následuje svého muže. V mytologii je též
symbolem plodnosti.
Ráma, následník trůnu kóšalského krále, se ocitl na řadu let ve vyhnanství.
Putoval po lesích, přičemž se dostával do střetů s démony; jeden z nich
nakonec unesl Sítu. Rámovi se po velkém boji podařilo Sítu osvobodit, ale
protože žila s cizím mužem (byť nuceně), musel ji podle tradice zapudit.
Zoufalá žena se vrhla do ohně, ale na boží zásah zůstala nezraněna; tato
zkouška dosvědčila její bezúhonnost.
Manželé se pak vrátili do sídelního města a Ráma se ujal vlády. Později
však byla Sítina čest opět zpochybněna; Síta požádala bohyni Zemi o to,
aby ji přijala do svého lůna a tím ji definitivně očistila. Plného štěstí
dosáhnou manželé až na onom světě, kam nešťastný Ráma za milovanou
ženou dobrovolně odešel.
(...) Ve studu skláněla se čistá manželka: „Jediný lék je této hrůzy: hranice.
Žít nemohu, když podezření má můj choť! Jak neprávem mě viní Ráma ze
hříchu, tak chraň mne, svatý ohni, svědku činů všech!" Obešla Síta hranici
a bez bázně se vrhla v plameny, jež k výši tryskaly. Zaplály prudce její
zlaté ozdoby a celá vzplanula jak zlato tavené. Vykřikly všechny ženy
hrůzou schvácené. V tu chvíli zdvihl se bůh ohně velebný, vzal na klín Sítu
jako slunce zářící. Rámovi podal Sítu Agni zářivý, všech lidských synů
svědek pravdivý, a děl: „Zde vezmi, Rámo, Sítu čistou, nevinnou, hřích proti
tobě nespáchala celý čas tvá choť myšlenkou, řečí ani pohledem." (...)
(Přeložil Oldřich Friš)
Ukázka: Rámájana (Zkouška Sítiny bezúhonnosti)

11. BuddhismusBuddhismus
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Buddhismus je náboženský směr spjatý se jménem indického prince
Gautamy (asi 563-483 před n. l.), později zvaného též Buddha
(Probuzený). Jeho učení a životopis sepsali jeho žáci ve 3.-2. století př. n. l.
Princ, vychovávaný tak, aby nepřišel do styku s lidskou bídou a utrpením,
v dospělosti (po setkání se skutečným životem) opustil svou rodinu a hledal
odpověď na otázku, v čem je příčina bolesti. Po sedmi letech dosáhl
"osvícení" a stal se "probuzeným" (v jazyce sanskrt "buddhou").
Podle Buddhy je lidská existence vždy provázena utrpením, což je
způsobeno "žízní po životě" a vede k opakovaným převtělením. Pokud se
však člověk dokáže oprostit od vášní a lpění na životě, dosáhne nirvány.
Buddha, svými vyznavači chápaný nikoli jako spasitel, ale jako vzor a
učitel, odmítal násilí i rozdělení lidí podle náboženství či kast. Jeho učení
se proto stalo populární zejména mezi nejchudšími „nečistými“ vrstvami,
tzv. nedotknutelnými. Na počátku našeho letopočtu pronikly buddhistické
myšlenky do Číny a odtamtud se pak šířily i do dalších zemí. Centrem
buddhismu se později staly kláštery v Tibetu.
Základní buddhistické texty vznikly až po Buddhově smrti. V buddhistickém
duchu byla také přepracována řada již předtím známých látek (např. mýtů,
pohádek); velmi rozšířené jsou sútry (Buddhovy výroky) a džátaky
(příběhy zrození), vyprávějící o předchozích Buddhových životech.
1
Buddhovým symbolem je lotosový květ, jehož 8 okvětních lístků symbolizuje osmidílnou stezku vedoucí ke konečnému vysvobození (poslední z tzv. čtyř
vznešených pravd buddhismu). Tibetský mnich čte sútru zaznamenanou na dřevěné desce. Stúpa, posvátná stavba, uctívá se obcházením ve směru slunce.

12. Konfucianismus a taoismusKonfucianismus a taoismus
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Starodávná čínská filozofie se více než bádání o vzniku a podstatě světa
věnovala fungování lidské společnosti. Jednotlivec byl totiž považován za
bezvýznamného, vše se podřizovalo zájmu celku. Oba čínské filozofické
směry, kofuncianismus a taoismus, vycházejí z pojmu tao (=cesta).
Konfucianismus chápe tao jako cestu člověka, zdůrazňuje lidské jednání,
do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale
i podřízenost řádu.
Výklad tohoto učení obsahují Hovory, kniha údajných dialogů filozofa
Konfucia s jeho žáky. Konfucianismus se v Číně postupně stal státní
ideologií, uplatňovanou až do moderní doby.
Taoismus se pokusil vymanit jedince z područí společnosti. Východisko
viděl ve zřeknutí se veřejného a společenského života, ale paradoxně
došel až k popření jakékoli lidské individuality. Tao zde označuje
všeobecný, odvěký a slovy nevyjádřitelný princip, jímž se řídí veškeré bytí,
jakýsi věčný koloběh přírody. Není žádoucí zasahovat do přirozeného
plynutí světa, naopak je nutno oprostit se od všeho, co člověka zvnějšku
ovlivňuje a vzdaluje od prazákladu bytí, nepodléhat přáním a touhám.
Podle legendy napsal stěžejní taoistické texty Lao-c’ (spisy však byly ve
skutečnosti sepsány až po jeho smrti). Jde o filozofické, často paradoxní
úvahy v podobě aforismů, v nichž nevystupuje žádná konkrétní osoba.
1
N levém snímku je typický konfuciánský chrám. Čínský znak tao doslova znamená „cesta“, ale v čínském náboženství získal mnohem abstraktnější význam.
Za největší čínské filozofy jsou považování Konfucius a mystik Lao-c’ (čínsky „starý mistr“). Symbol taoismu má vyjadřovat jednotu protikladů jin a jang.

13. KonfuciusKonfucius aa LaoLao--cc’’
Doma byl Konfucius příjemný a vstřícný, připomínal spíše člověka, který se
neprojevuje. V chrámu předků či na knížecím dvoře hovořil jasně
a otevřeně, ale vždy s úctou. Na dvoře, když hovořil se šlechticem nižší
třídy, byl pevný a upřímný, s těmi, co stáli výš, hovořil vlídně a rozumně.
Když byl přítomen kníže, projevoval úctu až k bodu, kdy by se projevila
nervozita, a byl obřadný v nejhlubším slova smyslu.
Vžitá nařízení je třeba dodržovat, ale velmi důležité je při tom
sebezdokonalování. Dosažení postu je příjemné, ale důležité je
sebezdokonalování. Žádné jednání mne nemůže naplnit uspokojením bez
sebezkoumání ani harmonií bez sebeobnovy.
Na prvním místě mějte věrnost a spolehlivost. Neobklopujte se
druhořadými a průměrnými přáteli. Dopustíte-li se omylu, neobávejte se jej
přiznat a poučit se z chyb.
Konfucianismus je filozofická škola staré Číny. Základem učení jsou
Kanonické knihy (Kniha proměn, Kniha písní, Kniha historie, Kniha
obřadů a Anály jar a podzimů). Nabízejí ucelený filozofický, intelektuální,
společenský a politický systém.
Filozof Konfucius (Kchung-fu-c', 551? - 479? př. Kr.) učil své žáky hledat
harmonii a mír v mezilidských vztazích. Pouze skutečný svět může člověku
poskytnout radost a vnitřní naplnění. Podmínku k tomu shledával
v odpovědnosti, v přísné kázni vůči sobě a laskavosti vůči druhým. Vytvářel
nauku o tom, jak žít v rodině a v pospolitosti, jak pomáhat druhým a ctít
tradiční hodnoty.
Konfuciovo učení je zachyceno v Hovorech (Lun-jü, doslova vybraná
učení). Hovory byly sebrány ve školách, jež po Mistrově smrti založili jeho
žáci; skládají se z 20 knih, knihy z odstavců. Každý odstavec je samostatný
myšlenkově uzavřený celek, zpravidla výrok nebo krátký dialog.
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Konfucius - Hovory Konfucianismus
Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao; jméno, které
lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno. (...)
Nic na světě není tak měkké a poddajné jako voda, a přece v tom, jak
zdolává pevné a silné, ji nic nepřekoná. Proto ji nemůže nic zastoupit. (...) 8
Pravdivá slova nebývají líbivá, líbivá slova nebývají pravdivá.
Co je dobré, nepotřebuje obhajoby, co potřebuje obhajoby, není dobré.
Kdo ví, nepotřebuje vědomosti, kdo potřebuje vědomosti, neví. Moudrý
nehromadí.
Tím, že vše činí pro druhé, sám stále více získává; tím, že vše dává
druhým, sám stále více dostává. Takové je tao nebes: prospívá - a nikdy
neškodí. Takové je tao moudrého: jedná - a nikdy nesoupeří.
Ukázka: Lao-c’ - Tao
Taoismus je učení o Cestě. V protikladu ke konfucianismu chápe člověka
jako bytost přírodní. Zakladatelem je Lao-c', starší současník Konfuciův.
Ústředním pojmem jeho filozofie je Tao, doslovně cesta. Vyjadřuje princip,
že vše ve světě se děje a existuje: samo o sobě, bez příčiny. Cesta je
odvěká, všudypřítomná a nepojmenovatelná: „Tao, které lze postihnout
slovy není věčné a neměnné tao." Vše je pohyb, změna, každá hodnota je
relativní. Člověk má harmonicky splývat s přírodou a nezasahovat do
přirozeného plynutí věcí.
Taoistický text Lao-c', známý spíše pod názvem Tao Te Ťing neboli
Kanonická kniha o cestě Tao a její Síle, se připisuje Starému Mistru Lao-
c' (6. stol. př. Kr.); skládá se z 81 krátkých kapitol.
Taoismus

14. ZpZpěěvy starvy staréé ČČíínyny
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Podobně jako čínská říše se ve svých počátcích vyvíjela osamoceně, bez
kontaktů s jinými kulturami. Osobitý byl čínský jazyk (vyhovující spíše lyrice
než epice) a znakové písmo.
Nejstarší literární památkou s uměleckou hodnotou je obsáhlá Kniha písní
(11. – 6. století př. n. l.), soubor textů převážně lidového původu, který byl
později zařazen mezi tzv. Pět klasických knih, jejichž znalost byla
nezbytná pro každého čínského vzdělance či úředníka.
„Zlatý věk“ čínské lyriky nastal v 8. století n. l., kdy Čína zaznamenala
velký kulturní rozkvět a stala se nejmocnějším státem tehdejšího světa.
Vrchol čínské poezie představuje tvorba básníků Li Po a Tu Fu.
Li Po (701 - 762) byl typem bohéma; překypoval chutí k životu, zároveň se
nechal unášet city, propadal melancholii. Nade vše si cenil volnosti. Ve
svých verších oslavoval víno, přátelství a přírodu. Jeho oblíbeným motivem
byl měsíc v úplňku (např. báseň ).
Tu Fu (712-770) patřil do okruhu Li Poových přátel (strávil s ním několik let
na toulkách), literární tvorbu však pojímal jinak - poezii přisuzoval
významné společenské poslání, nebylo mu cizí vlastenectví. Čistě osobní
lyriku psal jen okrajově, nejčastějším námětem jeho básní bylo utrpení, jež
lidem přináší válka (např. báseň).
1
Velká čínská zeď po staletí oddělovala Čínu a její kulturu od zbytku světa. Zcela výlučné je i čínské písmo – jeho znaky vyjadřují pojmy, ale nepopisují
výslovnost (existují tisíce různých znaků). V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy. Tvorbou básníků Li Po a Tu Fu vrcholí zlatý věk čínské poezie.

15. ZpZpěěvy starvy staréé ČČíínyny
TŘI KUMPÁNI
Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání
kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v modrý nebes klín
můj kývá stín.
Společnost poklonami nešetří
tak byl jsem sám, a teď jsme tři.
Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?!
Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš,
že dneska za vás za oba
pít musí moje hříšná nádoba?
Co je to ale, chlapci rozmilí?
Já piju - vy jste z toho opilí!
Měsíc se motá, žvatlá ke stínu,
ten si zas tančí s vůní jasmínu,
jen já tu sedím klidně při víně,
jim připíjím a dobré hodině.
Tož loutnu sem, a píseň se mnou noťte,
pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte,
vždyť do jedné se vejdou postele
kumpáni světlé noci veselé.
A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou,
u vína v loubí, chlapci, na shledanou!
(Bohumil Mathesius: Zpěvy staré Číny.
Parafráze staré čínské poesie. Melantrich, Praha 1946)
(...) Ač Li Po žil v plné době historické (701-762), z níž každá i sebemenší
událost je pečlivě zaznamenána v přečetných kronikách (...), vše, co víme
o jeho životě, omezuje se na hrst legend a anekdot. Číňany však
nezajímala jeho skutečná osobnost, která brzy zmizela v mlze mythů, byl
jim symbolem básníka a genia vůbec. (...)
Li Po sám se nazval „Poustevníkem tmavého lotosu" a zhola se nestaral o
úřední kariéru, o zkoušky, neboť mu byl po celý život nade vše milejší
pohár vína. Tři věci prý byly jeho životní touhou: projít jako tulák všemi kraji
mezi čtyřmi moři, zlézti všechny proslulé hory a okusiti všech „krásných
vín".
Na svých toulkách nalezl několik kamarádů sobě podobných, říkali si „Šest
zapomenutých u bambusové bystřiny", pili a skládali básně dnem i nocí.
(...)
Císař mu tedy daroval zlatou destičku, na níž byl božskou rukou císařskou
napsán tento rozkaz: „Jmenujeme Li Poa bezstarostným básníkem naší
říše a tuláckým, opilým bakalářem. V každém výčepu nechť mu nalijí
zdarma a každá pokladna ať mu vyplatí tyto sumy: krajský úřad tisíc svazků
měďáků, okresní úřad pět set. Kdokoli z civilních a vojenských hodnostářů,
vojáků i prostého lidu se nebude k němu chovat s povinnou úctou, bude
potrestán pro neuposlechnutí císařského rozkazu." Na cestu mu dal ještě
dva zlaté květy, uctil ho třemi pohárky vína a Li Po se přímo před císařem
vyšvihl na koně. Všichni úředníci dostali volno, aby s vínem doprovodili
básníka až k Besídce desáté míle, kde se loučívali milenci a přátelé. (...)
A tak se Li Po vydal na toulky, z nichž se už nikdy nevrátil. Skutečně mu ve
všech krčmách nalévali víno a všechny pokladnice ho zásobovaly penězi.
(...)
Jaroslav Průšek: O čínském písemnictví a vzdělanosti.
Li Po a čínská poesie. Vydavatelstvo Družstevní Práce, Praha 1947
Nejstarší literatura a posvátné knihy1
Ukázka: Parafráze básně čínského básníka Li Pa O básníku Li Po

16. BaBašóšó: japonsk: japonskéé haikuhaiku
Nejstarší literatura a posvátné knihy
Čínská filozofie a literatura měla zásadní význam pro literaturu okolních
zemí (ty přejímaly i čínské znakové písmo). Výrazně ovlivnila i písemnic tví
japonské, zejména jeho poezii. V Japonsku byla poezie po dlouhá staletí
neodmyslitelnou součástí života, provázela jakoukoli společenskou či
rodinnou událost; psaní veršů bylo součástí obecného vzdělání.
Nejznáméjším japonským básníkem všech dob je Bašó (1644 -1694).
Pocházel z rodiny nižšího samuraje (příslušníka vojenské šlechty) . Prožil
bouřlivé mládí, ale později zvolil velmi prostý život - usadil se v bambusové
chýši na pozemku svého přítele (podle planého banánovníku, který mu
před chýší vyrostl, si zvolil pseudonym).
Bašó si oblíbil starou čínskou poezii (např. básníka Li Po) především pro
její přirozenost a smysl pro harmonii. V tomto duchu se mu postupně
podařilo přetvořit soudobou básnickou tvorbu, sešněrovanou přísnými,
strnulými pravidly (určovala například, které motivy a slova se v básni mají
objevit). Vytvořil novou žánrovou formu - haiku.
Haiku je v originále tříveršová báseň sestávající ze sedmnácti slabik.
Zaměřuje se zejména na přírodní motivy, přičemž se snaží zachytit
mimořádně působivý citový zážitek, okamžik, kdy člověk náhle dosahuje
harmonie, vyrovnanosti, štěstí. Haiku brzy převládlo v celé japonské poezii.
Ve 20. století ovlivnilo i evropské a americké tvůrce, např. beatniky.
1
Japonský básník Bašó se s bambusovou holí v ruce vydával ze svého skromného příbytku na dlouhé cesty po hlavním japonském ostrově Honšú. Během nich
navštěvoval své přátele a snažil se být v bezprostředním styku s přírodou. Harmonické souznění s přírodním děním vtělil do svých krátkých básní – haiku.
Umlkly zvony
večerním šerem
náhle
sakury voní!
Motýl a jeho
třepetání
Jediný
stín
v širé pláni.
…
Do staré tůně
skočila žába
žbluňk!