1. MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Přístup žen ke vzdělávání v rakousko – uherské monarchii
Seminární práce
Brno 2012
Autor práce: Veronika Přibylová DiS.

2. 1 ÚVOD ............................................................................................................................................. 3
2 PŘÍSTUP ŽEN KE ZVDĚLÁVÁNÍ V RAKOUSKO – UHERSKÉ MONARCHII...................... 4
2.1 ČESKÁ ŽENA NA PŘELOMU 19 – 20 STOL...................................................................... 4
2.2 VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ PO ROCE 1900.................................................................... 7
2.3 POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI, PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ ........................................... 8
2.4 PRÁVNÍ POSTAVENÍ ........................................................................................................... 9
2.5 VÁLEČNÉ OBDOBÍ 1914 - 1918 ............................................ Error! Bookmark not defined.
3 Použitá literatura ........................................................................................................................... 11

3. 1 ÚVOD
V úvodu bych měla vysvětlit, proč jsem si vybrala právě tyto témata. Záměrně říkám tyto
témata, jelikož jsou pro mě obě velice zajímává. Proto se vyjádřím k oběma. Nepovažují se za
zapálenou a bojovnou feministku. To, že ženy jsou ve všem rovny mužům, považuji za prostý
fakt. Zavrhuji ovšem radikalismus, jenž hlásá, že v době, kdy ženy přijdou na to, jak se obejít
bez mužů v reprodukčním procesu, nebude jich potřeba. Muž a žena tvoří jednotu, která je
důležitá především ve výchově při formování dítěte.

4. 2 PŘÍSTUP ŽEN KE ZVDĚLÁVÁNÍ V RAKOUSKO – UHERSKÉ
MONARCHII
2.1 ČESKÁ ŽENA NA PŘELOMU 19 – 20 STOL.
Dvacáté století lze označit jako století převratných změn. Je důležité zmínit druhou
polovinu devatenáctého století, aby bylo možno získat představu o tom, z jakého prostředí a
za jakých okolností české ženy do 20. století vstupovaly. Zejména doba od 60. let do 19.
Století měla mimořádný význam.
V 19. století byly dívky vedeny k tomu, aby pracovali buď pro rodinu či domácnost.
Mezi tuto práci patřilo například šití šatstva, pečení chleba, oprava bot. Žena byla touto prací
plně vytížena. Proto byla děvčata směrována k tomu, aby se dobře provdala. Tudíž do svatby
si připravovala výbavu a učila se vést domácnost. Skutečnost, že se dívka musí provdat, byla
velice důležité. Když se neprovdala, zůstala u příbuzných, kteří se o ni museli postarat.
V otázce dědictví byl dědicem vždy nejstarší syn, který byl potom povinen svou neprovdanou
sestru živit. Pokud dívka z venkova neměla žádnou rodinu, ani majetek, byla nucena jít do
města, kde pracovala ve fabrice nebo ve službě, aby přežila. Ve městech byla situace odlišná.
Dívky z měšťanských rodin se po absolvování školní docházky učily ještě hudbě a
francouzsky, což zvýšilo jejich cenu na trhu nevěst. Manželství bylo bráno jako hospodářská
instituce. Nevěsty lovily bohaté ženichy a ženichové hledali co největší věno. V případě, že se
mladá dívka neprovdala, byla skutečnou přítěží pro příbuzné, jelikož se nechtěla snížit
k vlastní práci. Pracovaly – a to uţ od čtrnácti let – pouze dívky z niţších sociálních
vrstev. Měšťanská dívka většinou dělala u svých příbuzných sluţku. Pokud ţádné
neměla, hladověla či skončila v nevěstinci. Stávalo se, ţe ţeny, které ovdověly a
znovu se neprovdaly a které uţ nechtěly ani nevěstince, prodávaly zámoţným
pedofilům svoje dcery. Takové případy bohuţel nebyly ojedinělé (NEUMANN, 971).
V rakousko-uherské monarchii byla školní docházka šestiletá. Až roku 1869 byla
uzákoněna povinná školní docházka na osm let pro děti od 6 do 14 let. Už na základním
stupni měly dívky v osnovách čtení, psaní a počítání minimum, převažovala výuka ručních
prací. Dívky, které chtěly pokračovat ve studiu, měly možnost pouze na Ústavu pro vzdělání
učitelek založeném roku 1867. Absolventky potom vyučovaly pouze ruční práce na
soukromých dívčích ústavech. Od roku 1869 byla dívkám umožněna výuka na vyšším stupni
veřejných dívčích škol a nižším stupni škol smíšených. Na rozdíl od dívek, chlapci na tom
byli lépe. Měli možnost vyššího studia.

5. Ženy v tomto období měly velmi podřadné postavení. Byly brány jako zboží nebo jako
majetek. To bylo řečeno i ve všeobecném občanském zákoníku rakouském z roku 1811, který
vstoupil v platnost 1. ledna 1812. První díl tohoto zákoníku obsahoval ustanovení o právu
manželském, vztazích mezi rodiči a dětmi, o poručenství a opatrovnictví. Žena byla
nesvéprávnou osobou. Ve všem byla zastupována zákonným zástupcem, kterým byl nejprve
otec, později pak manžel. Otec předal manželovi dceřino věno, které se automaticky stalo
jeho majetkem. Manželství bylo svazkem dvou nerovnoprávných osob, v němž žena byla
podřízena muži a v němž manžel byl hlavou rodiny. Žena byla povinna pomáhat mu
v hospodářství, plnit jeho příkazy a to i v případě „manželských povinností.
I v rodičovském právu byla jasná nadřazenost muže. On vybíral pro dítě jméno,
rozhodoval o výchově, spravoval majetek dětí a rozhodoval o jejich budoucím povolání. Děti
mu byly svěřeny i v případě, kdy manželé byly odloučeni. Výjimku tvořily chlapci do 4 let a
dívky do 7 let.
Shrnuto – ženy byla stavěna na úroveň dítěte, cizince, slepého, hluchého, zuřivého či
šíleného (VESELÁ, 1993 12 s.).
České ţeny se v tomto postavení nacházeli do roku 1859. V tomto roce padl
Bachův absolutismus. Došlo ke změnám nejen na politické scéně, ale také na scéně
kulturní a společenské. Doba přála i ţenám a jejich emancipačním snahám. V čele
toho hnutí stály spisovatelky jako Karolína Světlá, Věnceslava Luţická – Srbová,
Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková a další. Tyto ţeny se
zaslouţily o zaloţení charity, péče o chudé svobodné dívky a jejich vzdělávání.
Ţenské hnutí v Čechách bylo mírné a hlavní ideou bylo vlastenectví, češství.
Významným právním krokem se stal nový Spolkový zákon z roku 1867, který
vedl k rozvoji veřejné činnosti ţen a který umoţňoval fungování ţenských spolků (se
stanovami, hierarchií, řádem. V 60. letech tak vznikla spousta ţenských spolků. Mezi
jejich hlavní cíle patřila snaha vzdělávat mladé ţeny a dívky a umoţnit těm ze
slabších sociálních vrstev takové vzdělání, aby se dokázaly uţivit vlastní prací. To byl
také důvod, proč vznikaly spolu se spolky i školy.
Nejznámějším spolkem byl Spolek sv. Ludmily, zaloţený a vedený
Věnceslavou Luţickou – Srbovou, dále Ţenský výrobní spolek český, Domácnost,
Tělocvičný spolek paní a dívek praţských a další. Ze škol byly nejvýznamnější Vyšší
dívčí škola a Průmyslová škola.
V dané době to byl velký krok vpřed, ale stále se školy zaměřovaly na to,
vychovat z dívek hospodyni, manţelku, matku a stále se výuka zaměřuje na chudinu.

6. Ţeny ze středních a měšťanských vrstev se ještě pořád neţivily vlastní prací. Tyto
tradice začala bortit aţ nastupující nová generace.
Významnou osobností pro ţenské hnutí byl Vojta Náprstek. Tento muţ se jako
student práv účastnil bouřlivých revolučních událostí roku 1848 a poté byl nucen
uprchnout do Ameriky. Zde strávil 10 let. Po návratu se stal mecenášem pokrokových
snah, tzn. i emancipačních. Rodinný dům v Praze, známý jako dům „U Halánků“, se
stal centrem kulturního dění. Z Ameriky si přivezl poznatky o ţivotě amerických ţen a
jejich boji za rovnoprávnost.
Vojta Náprstek začal u nás prosazovat nutnost vyššího vzdělání ţen. To, ţe
ne kaţdá ţena se můţe vdát, dokazoval na statistikách. Proto bylo nutno, aby se o
sebe neprovdané ţeny dokázaly postarat tedy se uţivit a to i ţeny ze středních a
měšťanských vrstev. Jako vhodná povolání uváděl ošetřovatelství, pečovatelství,
tedy činnosti blízké úkolům manţelky a matky. Jeho přičiněním se ţenské hnutí
začíná přesouvat k otázkám vzdělání.
V roce 1865 zaloţil Náprstek s Karolínou Světlou Americký klub dam. Mezi
hlavní činnosti patřilo vzdělávání. Byly zde pořádány přednášky, besedy. Přednášel
zde i Tomáš Garrigue Masaryk, Františka Plamínková (později první český
primátorka) a mnoho dalších. Spolek byl ukončen komunistickým reţimem v roce
1948 (BAHENSKÁ,2005).
Největším přínosem pro Americký klub dam byl příchod mladé generace
spisovatelek spolu s Eliškou Krásnohorskou. Tato generace nesouhlasila s názorem,
ţe ţena patří k dětem a do domácnosti. Výsledkem sporu mezi starou a mladou
generaci bylo zaloţení spolku Minerva. Členky Minervy se chtěly především
vzdělávat. Svými snahami dokázaly to, ţe bylo v roce 1890 zaloţeno v Praze první
dívčí gymnázium. Absolventky Minervy skládaly maturitu na Akademickém gymnáziu,
protoţe toto gymnázium bylo školou soukromou. Aţ roku 1907/8 tato škola získala
tzv. „právo veřejnosti“.

7. 2.2 VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ PO ROCE 1900
Výchova na počátku 20. Století se nese ještě v duchu století předešlého. Situace v Čechách
byla taková, že ze státních ústavů vychází málo učitelů a učitelek. Jejich nedostatek je
zapříčiněn nízkou mzdou. Čeští učitelé byli placeni nejhůř v celé monarchii. Proto církev
zakládá vyšší dívčí školy, lycea, dívčí pedagogia. Tyto učitelky pojímají výchovu a výuku
v přísném katolickém duchu. Převážná většina rodin a nemalý počet škol vychovává dívky
„dle zákonů božích“, tj. k mravopočestnosti, bohabojnosti a poslušnosti vůči rodičům i
manželovi. I nadále zůstává hlavním cílem u dívek se dobře provdat (FAIMONOVÁ, 1909).
V této době uţ mohou dívky studovat. V rodinách ovšem preferují studium
chlapců. Měšťanské rodiny připouštějí moţnost, ţe by jejích děti mohly být někdy
nuceny pracovat a tak jim umoţňují navštěvovat školy. Pro dívky z nejchudších
vrstev to znamená, ţe je nečeká pouze dřina ve fabrikách a na polích.
Ke konci století se ve středním školství začala řešit problematika dívčího vzdělání.
Roku 1900 byl vydán statut, který zajistil realizaci nových středních škol pro dívky –
šestitřídních dívčích lyceí. Studium na lyceu bylo zakončeno maturitou. Absolventky měly
možnost vyučovat některým předmětům na obecných a měšťanských školách. Také mohly po
ukončení 4. Ročníku odcházet do zaměstnání. Jedním z významných mužů, kteří stáli u
zakládání šestiletých dívčích lyceí a reálných gymnázií, těch, kteří se zasloužili o rozvoj
dívčího středního školství, byl bezesporu Dr. František Drtina, přední český pedagog (JŮVA,
1988).
Mezi další možnost středoškolského studia se nabízela hospitace na středních školách
chlapeckých. Dívky zde však měly velmi nerovné postavení s chlapci. Nebyly průběžně
klasifikovány a zkoušeny, vykonávaly pouze semestrální a závěrečné zkoušky. Nemohly se
vůbec stýkat s chlapci, do třídy vstupovaly společně s profesorem (KOPÁČ, 1968).
Od roku 1900 mohly ženy studovat na vysoké škole kromě filozofie také farmacii a
medicínu. Roku 1901 byly ženám uděleny první české doktoráty. Ženy, jež získaly v této
době vysokoškolské tituly, byly většinou ze středních vrstev, z dobře situovaných rodin
(JIRKOVÁ, 1982).

8. 2.3 POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI, PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ
Žena v této době již není z pohledu společnosti brána jako zavrženíhodná či mravně
pokleslá. Přesto se však ženy ucházející se o práci potýkají s jistými překážkami. Nevětší
překážkou je plat, který je o polovinu nižší, než mají muži. Nejhůře jsou na tom učitelky.
Zákon jim přikazuje celibát. Pokud se vdají, musí zaměstnání opustit. Jednou z žen, která se
kvůli učitelskému povolání vzdala práva mít rodinu a děti byla Františka Plamínková. Celý
život bojovala za práva žen, za zrušení celibátu učitelek. Ženám tedy bylo umožněno
pracovat. Stát zakládal pro zaměstnané ženy, samoživitelky, mateřské školy. Zde se dětem
věnovaly pěstounky, absolventky ústavů pro vzdělávání učitelek.
I tak ale většina žen musela, po tom co se provdala, své zaměstnání opustit. Žádný
zaměstnavatel nezohledňoval mateřství ani neexistovala mateřská dovolená. Nejvyšší
zaměstnanost žen vykazovala dělnická třída. Pro zaměstnavatele bylo výhodnější platit
nekvalifikované ženy a za polovinu, místo kvalifikovaných mužů s vyšším platem. Muži a
ženy bojovali za pracovní podmínky každý zvlášť. Tyto pracovní podmínky byly opravdu
velmi špatné. Kromě malých platů nebyla žádná dovolená na zotavenou, žádný příspěvek
v nemoci či invaliditě, pracovní doba dvanáct až čtrnáct hodin. Nešlo jen o práci v textilních
továrnách ale i ve slévárnách a hutích (MUŢÍKOVÁ – NOSILOVÁ, 1946).

9. 2.4 PRÁVNÍ POSTAVENÍ
Práva žen upravoval občanský zákoník z roku 1811. Na počátku 20. století stále platil
v právu manželském a rodinném § 92, podle něhoţ se od manţelky vyţadovala
poslušnost manţelovi, jakoţto hlavě rodiny a správci domácnosti. Dle § 148 byl
jedině otec oprávněn zvolit svým dětem povolání a to i proti jejich vůli. Dle § 192
ţeny, osoby řádové a cizozemci byli vyloučení z poručnictví. § 591 stanovoval, ţe
členové duchovních řádů, mladíci pod 18 roků, osoby ţenské, dále nepříčetní, slepí,
hluší nebo němí nemohli být svědky při posledním pořízení.
Až novela z roku 1914 přinesla změnu, především v tom, že žena mohla být svědkem
při pořizování písemných listin a posledního pořízení a u rozvodu manželství soud při svěření
dětí do péče rozhodoval se zřetelem k zájmům dětí, bez ohledu na jejich věk. Volební zákon
říšský z roku 1907 stanovil, že do říšské rady měly právo volit jen osoby rodu mužského. Při
volbách do zemského sněmu a okresních i obecních zastupitelstev rozhodovala poplatnost.
Ženy poplatnice (samostatně výdělečně činné a zaměstnané, které odváděly daně), měly
volební právo, ale nepřímé. Musely se u voleb dát zastupovat plnomocníkem, mužem. Právo
pasivní vůbec v rakouském občanském zákoníku nebylo právně ošetřeno. Tato mezera
v zákoně neunikla Františce Plamínkové, čehož ženy samozřejmě využily.
V oblasti práva občanského měly ženy nerovné postavení s muži. Jinak tomu bylo
ovšem v případě práva trestního. Zde byla žena muži rovna. Přestoupila – li zákon, byla
trestána stejně tvrdě jako muž (HAJN, 1939).

10. 3 Závěr
České ženy urazily v boji za svá práva dlouhý kus cesty a mnoho práce je na této cestě ještě
čeká. Dnešní ženy jsou emancipované, sebevědomé, vzdělané, schopné. Dosáhly za
posledních sto let mnoho, dokázaly mužům, že jsou jim rovny.
Jsem ráda, že v naší společnosti takové ženy jsou a bojují za nás, které jsme usnuly na
vavřínech. Ale není třeba přehánět. Není nutno vzdávat se svojí ženskosti a zaměňovat
rovnost s muži s „opičením se“ po mužích. Jsme individuality. Už dávno byl překonán
Sigmund Freud, který nám přičítal „závist penisu“. My dokážeme to, co muži ne, jsme
nositelkami života. Ale o to jsme se nijak nezasloužily, to nám dala do vínku matka příroda.
Takže chtějme po mužích, aby nám prokazovali úctu, ale my ji také prokazujme jim, neboť
jsme si rovni. Na úplný závěr ocituji největšího feministu českých dějin, Tomáše Garrigue
Masaryka.
„Nemluvil jsem a nerad mluvím o otázce ženské. Protože otázky ženské není, jako není
otázky jen mužské: je otázka společnosti.“

11. 4 Použitá literatura
BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách. Praha: Slon, 2005. 175 s.
ISBN 80-86429-38-5.
FAIMONOVÁ, Abby. Dějiny školství rakouského po roce 1848. Praha: Emil Šolc, 1909.
222 s.
HAJN, Alois. Ženská otázka v letech 1900 – 1920. Praha: Pokrok, 1939. 19 s.
JIRKOVÁ, Marie. Vzdělání a emancipace ženy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1982.
162 s.
JŮVA, Vladimír; VESELÁ, Zdenka. Dějiny výchovy, školy a pedagogiky. Praha: SPN,
1988. 207 s.
KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny české školy a pedagogiky v letech 1867 – 1914.
Brno: Universita J. E. Purkyně, 1968. 131 s.
MUŢÍKOVÁ – NOSILOVÁ, Ludmila. Naše ženy v historii a ve výstavbě státu.
Praha: Ministerstvo informací, 1946. 52 s.
NEUMANN, Stanislav Kostka. Dejiny ženy. Bratislava: Epocha, 1971. 309 s.
VESELÁ, Renata. Vývoj rodinného práva do roku 1938. Brno: Masarykova universita,
1993. 12 s. ISBN 80-210-0794-X.