Příliš drahá čokoláda - příběh Heleny Králové

1. MODERNÍ DĚJINY.CZ
1
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
PŘÍLIŠ DRAHÁ ČOKOLÁDA -
PŘÍBĚH HELENKY KRÁLOVÉ
A JEJÍ RODINY
Příběhy hrdinů, zla a utrpení začínají zcela obyčejně a ne-nápadně.
Životní události nás formují a mnohdy stavějí
do situací, které jednou za čas odhalí náš charakter. Hr-dinství
i zlo prochází totiž vždy životy obyčejných lidí. Vy-dejme
se nyní do ulice Pod Záhorskem, kde dům č.p. 22/1
slouží přímo jako učebnice o charakteru lidí v mimořádně
těžké době nacistické okupace.
NOVOMANŽELÉ VÁCLAV A PAVLA KRÁLOVI
Koncem května 1923 se do zmíněného domu přistěhoval
dvaatřicetiletý Václav Král – vyučený číšník, nyní již „stát-ní
civilní strážník“. O pouhých čtrnáct dní později se Vác-lav
Král oženil a do nového bytu 1+1 ve druhém poschodí
přivedl sedmadvacetiletou ženu Pavlu. Nevěsta pochá-zela
z česko-německé rodiny a původně byla pokřtěna
jako Paula Berta. Její otec František, původem z Přebu-ze
u Nejdku, byl v Plzni městským strážníkem. První let-ní
den roku 1925 se manželům Královým narodila dcera
Helenka. V roce 1929 se Václav Král odstěhoval dočasně
do Bratislavy, kde zastával funkci obvodního inspektora
na cizineckém oddělení policie. Poté, co se za rodinou vrá-til
do Plzně, stal se obvodním inspektorem civilní stráže.
Vraťme se však ještě jednou do roku 1923. Svatba Václava
a Pavly Králových tehdy proběhla v arciděkanském chrá-mu
sv. Bartoloměje. Oddával je osobně dvaačtyřicetiletý
arciděkan Antonín Havelka. Ženich, nevěsta ani arciděkan
Havelka netušili, že život všech tří během dvaceti let tem-ně
poznamená doba Protektorátu. Ač měli novomanželé
s arciděkanem Havelkou pramálo společného, pár styč-ných
momentů by se našlo.
BOJOVNÝ ARCIDĚKAN V ČELE FAŠISTICKÉ VLAJKY
Díky bádání PhDr. Karla Řeháčka ze Státního oblastní-ho
archivu v Plzni se můžeme pokusit stručně předsta-
JIŘÍ SANKOT
vit komplikovanou osobnost Antonína Havelky. Pocházel
z Modlešovic na Strakonicku a již ve svém prvním působi-šti,
ve Vejprnicích se projevoval velice horlivě a bojovně.
Právě díky svým nepřehlédnutelným kvalitám a spoleh-livosti
se stal r. 1908 kaplanem v Plzni, kde zároveň vy-učoval
náboženství na české reálce. V roce 1918 se stal
administrátorem plzeňského arciděkanství. Stalo se tak
ve velmi rozjitřené době – den po masakru hladových
dětí uherskými vojáky na Koterovské třídě. V témže roce
skončila první světová válka a česká veřejnost se otočila
proti katolické církvi jako symbolu habsburské nadvlády.
Antonín Havelka musel svést boj o arciděkanský úřad
s představitelem reformistického hnutí v církvi a pozděj-ším
zakladatelem husitské církve ThDr. Karlem Farským.
Používaly se intriky a lobbystické tlaky. Zvítězil Anto-nín
Havelka a následně byl obviňován z přehnané touhy
po moci a ze lpění na funkcích. On sám svou neoblíbenost
přikládal vrozené upřímnosti. Pravdou je, že arciděkan
Havelka se výraznou měrou zasadil o rekonstrukci chrá-mu
sv. Bartoloměje a jeho Šternberské kaple. Zároveň se
snažil o politickou činnost. Za české katolické strany kan-didoval
v letech 1911 – 1920 neúspěšně do rakouského
i československého parlamentu. Roku 1919 se probojoval
alespoň do městského zastupitelstva. Podporoval řadu
spolků - křesťanských, ženských, školských i dělnických.
Vedle těchto aktivit se věnoval podpoře místní tělový-chovné
organizace Orel a publicistické a novinářské čin-nosti.
V polovině 30. let minulého století se Havelka stále
častěji a kritičtěji vyjadřoval ke společenským poměrům
v zemi i v Plzni. V roce 1934 založil Kostelní spolek pro Pl-zeň
a okolí a začal vydávat měsíčník Vždy věrná Plzeň pod
ochranou plzeňské Matky Boží, který sloužil jako tribuna
jeho stále pravicovějším názorům. Osobně tehdy posvětil
základní kámen moderního kostela sv. Antonína Paduán-ského
ve Skvrňanech, který se měl stát chloubou města.

2. MODERNÍ DĚJINY.CZ
2
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
V roce 1938 o sobě dával Havelka hlasitě vědět jako hlava
plzeňské pobočky fašistického Hnutí za nové Českoslo-vensko
– Vlajky. V hnutí platil za mluvčího nejextrémněj-ších
antisemitských názorů. První světovou válku vysvět-loval
jako „následek tažení kapitálu židovského proti vše-mu
křesťanstvu“ a následný vznik republiky charakterizo-val
takto: „Rozbourali jsme chlívek a postavili nový, ale
prase jsme tam nechali. Vláda naše podléhá židovskému
vlivu.“ Když se ve 30. letech snažili Židé pod vlivem vývoje
v Německu přestoupit na katolickou víru, prohlásil Havel-ka,
že takových Židů sice není mnoho, ale že těm, kteří
se k římskokatolické víře přihlásili, přestup tak snadným
neudělá, a dále uvedl, že bude-li nás Hitler žádati, aby
i u nás byly zavedeny Norimberské zákony, tak to udělá-me.
Při tom vysvětloval: „žid zůstane židem, i kdyby se mu
sebe více na hlavu při křtu vody nalilo“. Koncem roku 1938
byla Vlajka oficiálně zakázána, ale prostřednictvím tisku
pravicové Strany národní jednoty působili její představi-telé
i nadále. Navíc schůzky plzeňských vlajkařů získaly
punc dobrodružnosti a ilegálnosti.
Ještě před okupací se v budově arciděkanství (dnešní bis-kupství)
v noci tajně scházeli členové Vlajky a přetřásali
možnosti útoků na Židy a imigranty. Někteří zúčastnění se
hrdě zdravili zdviženými pravicemi, diskutovaly se útoky
na obě židovské synagogy, na židovský hřbitov i na židov-ské
obchody. Havelka se později hájil, že byl vždy proti ta-kovým
hloupým nápadům. Nicméně k útoku na plzeňský
židovský hřbitov v únoru 1939 došlo. Lidé kolem Havel-ky
navíc iniciovali sejmutí židovské hvězdy (stavitel Jan
Wiesner) z Velké synagogy a letákovou akci „Židi ven“.
Po vzniku Protektorátu byla Vlajka opět povolena jako
Český národně socialistický tábor - Vlajka a Havelka se
stal znovu vedoucím její plzeňské pobočky. Konzistentně
vystupoval vyhraněně protižidovsky - v tisku i ve veřej-ných
projevech. Roku 1940 zahájil svým projevem výstavu
Žid – nepřítel lidstva. Havelka patřil tradičně k nejštědřej-ším
mecenášům hnutí Vlajka.
Vedle Židů se Havelka netajil nepřátelstvím k dlouhole-tému
sociálně demokratickému starostovi Plzně Luďkovi
Pikovi a poslanci Gustavu Habermannovi. Skupině kolem
Havelky se podařilo v prosinci 1938 Luďka Pika sesadit
z funkce starosty. Nicméně intriky pokračovaly i uvnitř
Strany národní jednoty a město nového starostu nenašlo.
Po zřízení Protektorátu se Havelka dostával stále častěji
do konfliktu s nacistickou mocí. Odmítal okupaci, stavěl
se na odpor rekvizici zvonů a odmítal poskytovat Němcům
informace, které by vedly k perzekucím obyvatelstva. Tváří
v tvář antisemitismu hitlerovského střihu dokonce Něm-cům
nevydal ani seznam přibližně devadesáti plzeňských
Židů, které krátce před vznikem Protektorátu pokřtil. Stal
se tak nepohodlným, s Vlajkou se během let 1941 – 42 ro-zešel
a v květnu 1942 se musel „z rozkazu říšských úřadů“
okamžitě odebrat k nucenému pobytu do františkánského
kláštera v Zásmukách u Kolína. Po osvobození se krátce
vrátil do funkce plzeňského arciděkana, ale v listopadu
1945 byl zatčen a v dubnu 1946 proběhl za mimořádné
pozornosti plzeňské veřejnosti soud s představiteli místní
Vlajky. Bývalý arciděkan byl odsouzen na patnáct let vě-zení.
Propuštěn byl na základě amnestie Antonína Zápo-tockého
v roce 1954. V témže roce zemřel.
PROTEKTORÁTNÍ SVĚT STUDENTKY HELENKY
KRÁLOVÉ
Někdejší novomanžel Václav Král se po vzniku Protekto-rátu
zapojil aktivně do plzeňské pobočky odbojové orga-nizace
ÚVOD. Dcera Helena v té době navštěvovala tercii
Městského dívčího reálného gymnasia dr. Fr. Lukavského
ve Veleslavínově ulici. Škola si zakládala na bohaté umě-lecké
činnosti svých žákyň a organizovala řadu akademií
a koncertů. Není divu, že dívky zde byly od nejnižších roč-níků
také národnostně velmi uvědomělé. Odmítaly při-jmout
okupaci a odpor dávaly všemožně najevo.
Prvním projevem odporu byly nenápadné odznaky – Něm-ce
dráždila především jehlice s obrysy někdejší republiky
z bílého skla a ve tvaru srdce a s nápisem „Naše byla,
naše je a naše zůstane.“ V zářijových dnech roku 1939,
kolem druhého výročí smrti T.G.Masaryka, začaly žačky
chodit do školy v čepicích zvaných „masaryčky“ a nosily
květiny k pomníku prvního prezidenta na Masarykově ná-městí.
Oktavánka Věra Sinecká dokonce za třídu odnesla
kytici s vědomím učitele a během vyučování. U pomníku
se dostala do konfliktu s příslušníkem Gestapa, který ji
nutil, aby z kytice sejmula trikolóru. Po drzé odpovědi, že
když mohou Němci oslavovat Hitlera, my Češi si budeme
dávat květiny Masarykovi, bylo děvče i s rodiči předvolá-no
na Gestapo a v jejich bytě proběhla prohlídka. Gestapo
navštívilo i učitele, který děvče k pomníku pustil.
Ani mladší žákyně nechtěly pochopit tlak, pod kterým
se nacházeli vyučující. Po neúspěšném atentátu na Hit-lera
v listopadu 1939 žákyně VI.B doslova bombardova-ly
učitele při dějepise nepříjemnými otázkami, na které
jim pedagog nemohl veřejně odpovědět. Ředitel školy
byl následně povolán na Gestapo. Vyšetřovatelem byl
říšský Němec. V ruce držel lístek s texty jako „deutsche
Soldaten sind Holomken“ a jmény několika sextánek, kte-ré
podobné výroky pronášely. Vyšetřovatel chtěl výroky
vysvětlit a vyhrožoval hlášením do Berlína. Nakonec sta-čil
slib ředitele, že s děvčaty promluví a sepíše z jednání
protokol. Ředitel nicméně sepsal protokol sám se sebou
a děvčata zavolal pouze k podepsání „výslechu“. Jedna
z žákyň přesto odmítla protokol podepsat s tím, že Hit-

3. MODERNÍ DĚJINY.CZ
3
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
GABČÍK A KUBIŠ POD ZÁHORSKEM
Měsíc po nastěhování Bíbových – koncem prosince 1941
- se v domě objevili dva cizí mladíci. Jejich kroky vedly
k bytu č. 6, kde bydleli Královi. Představili se tajuplným
heslem „Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý.“ Václav
Král heslo znal, ale nebyl si vůbec jistý. Mohlo jít o nasa-zené
konfidenty Gestapa. Přesto pustil oba muže do bytu.
Aby posílili Královu důvěru, vyprávěli mu, že krátce před
svou misí byli přijati exilovým prezidentem Edvardem Be-nešem.
Jednalo se skutečně o parašutisty skupiny An-thropoid
- Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří byli do Pro-tektorátu
dva dny před tím vysazeni s úkolem zlikvidovat
zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Parašutisté dostali před seskokem celkem tři záchytné
adresy. První adresa byla právě na vrchního policejního
inspektora tajné policie Václava Krále v Plzni, druhá měla
parašutisty zavést k dílovedoucímu plzeňského želez-ničního
depa a poslední adresa vedla parašutisty k pen-zionovanému
železničáři Václavu Stehlíkovi do Rokycan.
Jozef Gabčík byl po seskoku zraněn na noze, a potřeboval
se v úkrytu u Králových vyléčit. Zároveň oba atentátníci
potřebovali protektorátní doklady. Pro jejich opatření byl
Václav Král výborným prostředníkem. Jako inspektor taj-né
policie a jako bratranec referenta na úřadě práce měl
ideální kontakty.
S pomocí bratrance Ladislava, kolegy Jana Bejbla, sta-rostů
Újezda (Vojtěcha Rojíka) a Radobyčic (Karla Baxy)
a celé řady dalších lidí zajistil inspektor Král pro parašu-tisty
novou identitu, pracovní knížky, potraviny i bezpečný
úkryt – nejen v Plzni, ale i v Praze. Jozef Gabčík získal
doklady na jméno Zdeněk Vyskočil a Jan Kubiš se stal
Ottou Strnadem. Ještě na silvestra se parašutisté rozdě-lili.
Kubiš odjel do Prahy a Gabčík si léčil nohu u Králových.
Po uzdravení se odebral za Kubišem do Prahy. Byt Králo-vých
byl krátkou dobu „neaktivován“. Poté, co se para-šutisté
vrátili do Plzně, bydleli opět u Králových nebo se
ukryli v chatě E 1301 za mlýnem v Radobyčicích.
Ve stejné době začalo Jarce Bíbové vrtat hlavou, proč,
když někdy v noci cvaknou domovní dveře a ona tatínkovi
pootevře dveře od bytu, nikdo domů nepřijde. Zdálo se, že
se pod rouškou tmy po domě pohybují cizí lidé. Za nějakou
dobu spatřila Jarka i její maminka v domě Helenu Králo-vou
se zcela neznámým mladým mužem. Když se na něj
zeptaly paní Králové, řekla, že jde o Helenina kamaráda.
Podezřelé věci zaznamenala i kamarádka Olga Jiříkovičo-vá.
V době, kdy byla čokoláda v Protektorátě nevídaným
zbožím, začala ji Helena Olze nosit. Když se udivená ka-marádka
ptala, kde ji vzala, vysvětlila Helena, že přijeli
příbuzní z Moravy a čokoládu přivezli. Jednoho dne však
Hela Olze vše prozradila – o koho jde a proč jsou u nich
doma. Olga pak ke Královým přišla a spatřila za stolem
lera nenávidí. Když v pozdější době nebylo možné oble-čením
a veřejnými projevy dávat najevo postoje k repub-lice
a Protektorátu, našla si děvčata skromnější způsoby.
Po rozpuštění Junáka se například skautky scházely v po-sluchárně
fyziky, vedly si skautskou kroniku a rozdělovaly
si služby. Gestapo kvůli kronice navštívilo učitelku zpěvu
Marii Blechovou a její dceru, septimánku Květu Blecho-vou.
V jiné třídě žákyně A. Tichotová pravidelně 28. října
a 7. března pokládala na stůl třídní učitelky červeno-mod-ro-
bílou kytičku.
V takovém prostředí se formoval životní postoj Helenky
Králové z ulice Pod Záhorskem. Jako žákyně měla spíše
horší prospěch. Z cizích jazyků se učila německy, fran-couzsky,
latinsky … a v sextě také anglicky. Německý ja-zyk
ji doslova „ničil“ – mívala z něj na vysvědčení čtyřku.
Škola ji pravděpodobně celkově příliš nebavila, a tak zlobila.
V kvartě a kvintě měla na vysvědčení dokonce dvojku z cho-vání.
Jediným světlým bodem mezi předměty pro ni byl zpěv.
Helena byla kamarádská dívka. Přátelila se nejen se spolu-žačkami,
ale i s děvčaty Bartíkovými z domu. „Maruša“ Bartí-ková
byla o čtyři roky starší a Karlička o dva. Největší kama-rádku
však našla Helena zcela náhodou, při bruslení v roce
1939. Stala se jí o rok mladší Olga Jiříkovičová. Dnes se již
jmenuje Forstová a bydlí stále v Plzni. Dívky se vnímaly jako
sestry, které nic nemůže rozdělit – společně chodily do měs-ta
i do kostela. Každý den se scházely v 16 hodin u Branky.
Jakmile jedna z dívek nepřišla, druhá za ní vyrazila domů.
Rodiče děvčat se navzájem neznali, ale dívky měly k rodičům
té druhé důvěru jako k vlastním. Paní Forstová charakterizu-je
Helenku v dopise historikovi Vlastislavu Janíkovi jako inte-ligentní,
milou, usměvavou a hezkou. Podle jiných pamětníků
měla skutečně moc pěkné tmavé oči.
HELENČINA OBDIVOVATELKA - JARKA BÍBOVÁ
K Bartíkovým do domu chodila vypomáhat paní Marie Bíbo-vá,
která s sebou brávala svou dcerku Jarku. Dívka byla o pět
let mladší než Helena a k děvčatům v domě vzhlížela s patřič-nou
úctou. Dospívající slečny jí byly vzorem, měla je ráda a ně-kolikrát
si dokonce spolu i hrály. S velkou radostí přijala proto
Jarka v jedenácti letech - v listopadu 1941 - rozhodnutí rodičů
přestěhovat se natrvalo do domu Pod Záhorskem. Jarka chodila
prvním rokem do měšťanky. Dělalo jí radost, že může do ško-ly
chodit společně s Helou a Karlou – měly stejný směr. Bíbovi
bydleli o patro níže než Královi, přímo nad vchodem do domu.
To byla výhoda, protože když se tatínek vracíval kolem půl je-denácté
večer, bylo slyšet cvaknout domovní dveře. Jarka nebo
maminka pak pootevřely dveře od bytu a čekaly, až tatínek
přijde domů. Bylo to hlavně proto, že v té době bylo nařízeno
a tvrdě kontrolováno zatemnění a na chodbě nebylo možno
rozsvítit světlo.

4. MODERNÍ DĚJINY.CZ
4
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
chovává parašutisty. Požadoval, aby vše bylo nahlášeno
plzeňskému Gestapu. Když byl ze stanice vykázán s ne-pořízenou,
vydal se na místní četnickou stanici. Četníci se
mu pokusili vysvětlit dosah takového jednání a také oni
odmítali informovat Gestapo. Nepříčetný Mareška začal
vyhrožovat, že policisty i četníky udá za sabotáž. Nezbylo
než na plzeňské Gestapo zavolat. Četníci pak byli pově-řeni
zatčením rodiny Stehlíkových a Mareškových a jejich
převezením do Plzně. Zatčeni byli Václav Stehlík a jeho
žena, jejich dcera – Mareškova manželka - a dva synové.
V autě se ještě četníci snažili Marešku od udání na Gesta-pu
odradit, ale marně. Děti Mareškových - chlapce a děv-če
- se naštěstí podařilo včas ukrýt u sousedů a četníci
po nich nepátrali.
František Mareška se bohužel strefil do doby, kdy na pl-zeňském
Gestapu panovala velmi nervózní atmosféra.
Na pražské ústředí Gestapa totiž vytrvale chodila udání
na velitele plzeňského Gestapa, SS-Hauptsturmführera
Antona Lehnera za to, že nekoná své povinnosti a kryje
různé protiříšské činy v Blovicích. Ten samý pisatel před
tím vytrvale posílal anonymy na své blovické spoluob-čany
právě na plzeňské Gestapo. Protože však manžel-ka
Antona Lehnera pocházela z tohoto města, snažil se
velitel udání „zametat pod koberec“. Zneklidnělý Lehner
se pustil do pátrání po udavači na vlastní pěst a zjištění
bylo překvapivé. Šlo o blovického faráře Karla Slabeňá-ka,
který pak zatčené navštěvoval ve vězení a porůznu je
dobrotivě utěšoval.
Anton Lehner potřeboval před nadřízenými vykázat čin-nost.
Druhý den po zatčení Stehlíkových proběhl atentát
na Reinharda Heydricha a vypuklo běsnění zvané Hey-drichiáda.
Stehlíkovi včetně zaskočeného Marešky byli
odvezeni na střelnici do Lobez a stali se prvními oběťmi
Heydrichiády. Dosud nevídaná srdceryvná scéna byla po-dle
pamětníků příliš drsná i pro jinak otrlé členy německé
popravčí čety.
MATURITY VE STÍNU HEYDRICHIÁDY
V nešťastném období po atentátu na Heydricha probí-haly
na dívčí reálce, kde v sextě studovala sedmnácti-letá
Helena Králová, maturity. V kronice školy se může-me
dočíst: „Již 12. června jsme poznali, jak na atentát
reagoval inspektor německého jazyka Gustav Werner…
Bylo to o posledním dnu maturit na našem ústavu, odpo-ledne.
Zkoušela se němčina. Najednou se rozlétly dveře
a do maturitní síně vletěl Werner. Nikoho z nás si nevšiml
a usedl na ředitelovo místo. S opovržením odsunul poda-né
otázky a dal se sám do zkoušení. Když se zkoušené
děvče rozplakalo, odehnal je od stolu a zavolal si další. Ta
(Würflová) se slzami v očích a celá se třesouc odpovídala.
dva muže v domácím oblečení. Zeptali se dívky, zda hraje
karty. Odpověděla, že ráda, a další tři dny chodila ke Krá-lům
hrát s těmito muži karty.
TAJNÁ AKCE CANNONBURY
V dubnu 1942 se již po Plzni pohybovalo více parašutistů
– kromě Gabčíka s Kubišem (Anthropoid) také Josef Val-čík
a Alfred Bartoš (Silver A), Adolf Opálka a Karel Čurda
(Out Distance). Jejich úkolem bylo založení požárů v oko-lí
Škodových závodů při plánované bombardovací akci
s velkolepým názvem „Cannonbury“.
Parašutisté se tentokrát sešli v rodině vrchního rady drah
ing. Františka Krále (pouhá shoda příjmení s inspektorem)
na Klatovské třídě 78. Manželka ing. Krále Karolína byla
totiž sestrou Marie Moravcové z pražského Žižkova. Ta
spolu s manželem Aloisem, synem Vlastimilem a Janem
Zelenkou – Hajským patřila mezi nejobětavější pomocní-ky
parašutistů. Někteří z parašutistů byli ubytováni přímo
v domě na Klatovské, u švadleny Aloisie Hrdličkové. Ta
byla čerstvě vdovou a žila pouze se svým dvacetiletým
synem Jirkou. Protože se Jiří rád chlubil, odstěhovala jej
maminka k sousedům – rodině Smolových – s tím, že je
nemocná a potřebuje si odpočinout. Jiří spal u Smolových
v kuchyni na kanapi, ale – jak dnes vzpomíná tehdy dva-náctiletý
Richard Smola – Jirka velice dobře věděl, jaká je
pravá příčina jeho exilu. Dokonce doma bral parašutistům
cigarety a chodil je prodávat do sousední hospody. Jindy
naháněl sousedům hrůzu svými jednoznačnými narážka-mi,
až jej museli důrazně napomínat.
Další rodinou, která v Plzni pomohla ukrýt parašutisty,
byli Kučerovi z Resslovy ulice. Inspektor Václav Král pa-rašutisty
umístil také v cele policejní budovy a dokonce
zařídil odvoz do strakonické nemocnice. Akce Cannonbury
nakonec proběhla v noci 25.-26.4.1942, ale skončila fias-kem.
Parašutisté při tom zapálili v okolí Škodových závo-dů
dvě stodoly a zbytečně se vystavili velkému nebezpečí.
NÁSTUP SVÉRÁZNÝCH UDAVAČŮ
Aniž to kdokoliv tušil, ve stejné době hrozilo celé plzeňské
skupině velké nebezpečí z nedalekých Rokycan. Zde žil
důchodce Václav Stehlík, který se 29. prosince 1941 jako
první ujal Gabčíka s Kubišem a odvedl zraněného Gabčí-ka
ke svému dobrému známému lékaři MUDr. Zdenkovi
Čápovi, který mu dal nohu do sádry. Stehlíkův zeť Franti-šek
Mareška pak 30. prosince doprovodil oba parašutisty
na vlak do Plzně, kde vyhledali Václava Krále. Mareška
byl však nespolehlivý alkoholik a tchána s oblibou vydíral
a vyhrožoval, že jej udá na Gestapu. Po jedné z takových
neshod se vydal koncem května 1942 na českou policejní
stanici v Rokycanech, aby nahlásil, že tchán doma pře-

5. MODERNÍ DĚJINY.CZ
5
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Stejný den ve čtyři hodiny odpoledne, ostatně jako kaž-dý
jiný den, měla s Helenou schůzku její věrná kamarádka
Olga. O tomto dni napsala v roce 2011 Vlastislavu Janíko-vi:
„Jednoho dne Helenka nepřišla na sraz a já jela za ní.
U vchodu mě zastavil muž v civilu a ptal se mě, kam jdu.
Řekla jsem, že ke Králům. Ptal se mě, do jakého poscho-dí.
Řekla jsem do 1. poschodí. Pak to šlo rychle. Vzal mě
za ruku, strčil do dveří bytových, kde stála paní Králová,
dlaněmi opřená o zeď a jen se na mě podívala. Pak jsem
musela jít do kuchyně, kde byli dva v uniformách a jeden
v civilu. Ten mně napřed mírným hlasem řekl, abych při-znala
a řekla vše, co vím o mužích. Řekla jsem, že jsem
tam nikdy nikoho neviděla. A padla první facka. Ti dva
na mě začali německy řvát a ten v civilu mně to překlá-dal.
Z pokoje jsem slyšela Helenčin pláč a řvaní němčou-rů.
Po hodinovém výslechu se otevřely dveře, ve kterých
stála Hela. Do smrti nezapomenu ten výraz v očích. Ptali
se mě, jestli je to Hela, já kývla a pak ji odvedli do poko-je.
V životě jsem nedostala tolik pohlavků a řevu. Vděčím
Hele za svůj život a život celé mé rodiny. Doufala jsem,
že se vrátí, ale bohužel se tak nestalo. Ale mám od ní
ručně vyšitou krabičku s mým monogramem. Co steh, to
vzpomínka a slza… Když mě propustili, vzali mi legitimaci,
i studentskou. Takže jsem chodila bez nich jak bezdomo-vec.
Na gestapu jsem se musela hlásit každý den a pak
jít do školy, měla jsem přísný zákaz někomu něco říci.
Po roce mně vrátili legitimaci. Stále jsem myslela na Helu,
tak křehkou a milou dívku …“
Večer byli Královi zaevidováni na pražském Gestapu
v obávaném Petschkově paláci. Gestapáci zde již měli na-konzervované
hlavy parašutistů a po devíti zadržených
požadovali, aby je identifikovali. Víme, že Václav Král iden-tifikoval
hlavu č. 3 – Jozefa Gabčíka. Stejně jako ostatní
zadržení, byli i Královi odvezeni do Malé pevnosti Terezín
a později do Mauthausenu. V Mauthausenu byli plzeňští
vlastenci 24. října 1942 voděni - za zvuků reprodukované
hudby a v rozmezí dvou minut - do studené podzem-ní
místnosti. Zdálo se, že jim bude změřena výška. Když
po vodící liště sjela zarážka domnělého výškoměru, ukon-čil
vězňův život zákeřný výstřel do týlu. Teprve sedmnác-tiletá
Helenka Králová byla takto zavražděna v osm hodin
padesát šest minut ráno. Čtyři minuty po desáté stejným
způsobem našla smrt její maminka Pavla. Muži přišli
na řadu po jedné hodině odpoledne. Václav Král byl zabit
dvě minuty před pátou hodinou.
TAJEMSTVÍ NOVÝCH NÁJEMNÍKŮ
Ve stejný den, kdy si Gestapo přijelo pro rodinu Královu
– 17. června 1942 – se zaplnilo plzeňské náměstí vynu-ceným
shromážděním obyvatel města. Na shromáždění
vášnivě promluvil ministr školství a lidové osvěty, kola-
Wernerův hněv se trochu utišil a rozhovořil se sám. Vy-kládal
shromážděným maturantkám, jak jsou Češi nero-zumní,
že nechtějí splynout s Němci, to že by potom byla
čistá arijská rasa. Pak je utěšoval, aby se nebály, že přišel
pouze proto, aby nás profesory kontroloval, neboť každý
český profesor je lenoch a k tomu ještě nespolehlivý. Ale
my to tu o nich všechno máme napsáno, řekl a poklepal si
na kapsu. A nenajde-li se původce Heydrichovy smrti, tak
dáme všechny Čechy vykomandovat na ulici, postavíme
proti nim strojní pušky a pif, paf, puf (což provedl názorně,
aby nebylo mýlky) všechny postřílíme. Jistě se mu tímto
mírumilovným prohlášením velice ulehčilo, neboť potom
hned povstal, každému z profesorů podal s úsměvem ruku
a zeptav se ještě, kdo propadl, odešel.“
KAM Z PRAHY ODVÉZT ATENTÁTNÍKY
Parašutisté se po atentátu ukrývali v Praze, konkrétně
v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Důleži-tou
roli prostředníka mezi Prahou a Plzní tehdy sehrával
ing. arch. Jaroslav Cuhra. Ve svém pražském bytě se ra-dil
s kaplanem zmíněného kostela ThDr. Vladimírem Pe-třkem,
jak bezpečně dostat parašutisty z Prahy na ven-kov.
Architekt Cuhra využil toho, že projektoval kostel sv.
Antonína Paduánského ve Skvrňanech. Vyjednával s pl-zeňským
ÚVODem přímo na staveništi kostela možnost
úkrytu parašutistů ve zdejší boudě pro zedníky. Odsud
měla další cesta atentátníků vést do poutního místa Ma-riánská
Týnice u Kralovic. Bohužel, na nic z toho nedošlo.
16. června 1942, šest dní po masakru v Lidicích, se pa-rašutista
výsadku Out Distance Karel Čurda dobrovolně
přihlásil na pražském Gestapu a udal všechny spolupra-covníky.
Mezi nimi byl umučen i bratr ing. arch. Jaroslava
Cuhry. Nicméně samotný Jaroslav Cuhra válku zázračně
bez úhony přežil a stal se později dlouholetým vězněm
komunistického režimu. Jeho pravnuk před časem matu-roval
na plzeňském církevním gymnáziu.
POSLEDNÍ VZPOMÍNKY NA HELENKU KRÁLOVOU
V červnu býval dům Pod Záhorskem 22/1 nejkrásnější.
V předzahrádce lákavě dozrávaly třešně. Na den po Čur-dově
udání - 17. červen 1942 - si vzpomíná tehdy dva-náctiletá
Jaroslava Bíbová – Hanigerová jako by to
bylo dnes. Slzy jí při tom vstupují do očí. Po poledni
jela s paní Královou do města. Cílem Jarčiny cesty byl
pěvecký sbor. Paní Pavla Králová se tvářila ustaraně.
Václav Král se dlouho nevracel z práce a ona se za ním
jela podívat. Když se Jarka později odpoledne vracela
ze sboru domů, zatáhla ji známá paní z protějšího domu
k sobě do bytu. Oknem pak sledovaly auta klatovského
Gestapa, muže v civilu a… najednou z domu vyváděli
policisté několik lidí. Mezi nimi i Helenku Královou a její
rodiče.

6. MODERNÍ DĚJINY.CZ
6
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
der. Tato Angličanka, vrstevnice Heleny Králové, se po vy-puknutí
druhé světové války zapojila v pouhých patnácti
letech do činnosti britské zpravodajské služby MI6 (sekce
Oddělení pro zvláštní operace). Vozila parašutisty na le-tiště,
odkud startovali k operacím do Evropy. Tak osobně
poznala i členy výsadku Anthropoid před jejich odletem
do Plzně.
MAJITELKA DOMU SE ŽLUTOU HVĚZDOU
K domu Pod Záhorskem 22/1 patří ještě jeden válečný
příběh. Helenčina kamarádka a sousedka Karla Bartíková,
spolumajitelka domu, měla jednu velkou touhu – naučit
se malovat a ve svobodné vlasti studovat na Vysoké ško-le
uměleckoprůmyslové. Začala proto v divadle navštěvo-vat
Josefa Skupu, který jí učil malovat. U profesora Skupy
se seznámila s Pavlem Krausem - mladíkem, jenž vodil
v divadle loutky. Pavlův tatínek byl Žid a zahynul v kon-centračním
táboře. V lednu 1942 bylo totiž na podnět Re-inharda
Heydricha rozhodnuto o systematickém vyvraž-ďování
Židů. Pavlova maminka byla křesťanka a děti - Pa-vel
a Edita - jí zůstaly. Musely však jako židovští míšenci
nosit označení – žlutou hvězdu. Rodina bydlela v Pařížské
ulici u pražského Staroměstského náměstí. Ještě za vál-ky
spáchala Pavlova maminka sebevraždu a přenechala
děti své služebné – Marii. Karle Bartíkové se pohledného
židovského mladíka zželelo, a tak si opatřila také žlutou
židovskou hvězdu, aby jej mohla doprovázet na akce pří-stupné
Židům. Přátelství postupně přerostlo v lásku.
SKUPA, SPEJBL I HURVÍNEK NA GESTAPU
Mezitím byl profesor Josef Skupa zatčen za činnost pro-ti
Říši a vězněn v nechvalně proslulé drážďanské věznici
Mathilda – přestupní stanici do koncentračních táborů.
Jaké byly okolnosti Skupova zatčení? V knize Pavla Gry-ma
„Klauni v dřevácích“ (1988) se mj. uvádí: „Podle zatím
neurčitých náznaků se zdálo, že divadlo začíná vzbuzo-vat
pozornost gestapa. Skupa se tvářil, jako by nevěděl,
že divadelní autobus dvakrát posloužil jako útočiště pro
vysílačku ilegální skupiny v Chrástu a podle všeho i k pře-vozu
zbraní ukrytých na poli chrásteckého sedláka No-vého.
Ten také za svou činnost v únoru 1945 zaplatil ži-votem…
V noci na 18. ledna 1944 kdosi zaklepal na okno
Flajšhanzova chrásteckého přízemního bytu. Flajšhanz
- kolega - poznal Skupu. Otevřel okno. Skupa mu podal
ruku a na otázku, kam tak pozdě v noci jde, odpověděl:
Jak vidíte, někam na procházku. A po chvilce ještě dodal:
Pozdravujte všechny v Praze. Za Skupou stál četník s na-sazeným
bodlem.
Skupa byl tedy v Chrástu zatčen pozdě večer 17. ledna,
ještě v noci byl z četnické stanice autem plzeňského ge-stapa
převezen do Plzně a na různých místech dlouho vy-borant
Emanuel Moravec. Bouřil o tom, že se řeší osud
českého národa na dlouhou dobu, ne-li navždy. Z Heleniny
školy se akce zúčastnily žákyně septimy a oktávy a celý
učitelský sbor. Myšlenky Emanuela Moravce se pak před-čítaly
žákům i v následujících dnech.
Do domu Pod Záhorskem a do bytu Králových se na ně-jakou
dobu nastěhovalo Gestapo. Šlo o lidské primitivy.
Pokud například paní Marie Bíbová vytírala právě chodbu
a setkala se zde s gestapákem opouštějícím byt Králo-vých,
mohla si být jistá, že jí schválně kopne do kýble. Již
18. listopadu 1942 se do bytu Králových přestěhoval z Tře-mošné
bezdětný manželský pár. Šestadvacetiletý úředník
František Kohout, původem z Kozolup, a jeho jedenadva-cetiletá
manželka Jaroslava. V březnu 1945 se manželům
Kohoutovým narodila dcera. Lidé se měli před novými ná-jemníky
na pozoru – šeptalo se, že F. Kohout vozí Gesta-po.
Jistý Franz Kohout byl dokonce na seznamech Gesta-pem
odměněných Čechů po atentátu. Měl dostat 30000
K. Vzpomínky kozolupského pamětníka prof. ing. Lumíra
Kule, CSc. ale ničemu podobnému nenasvědčují: „Franti-šek
Kohout byl vyučen jako obchodní příručí ale pracoval
v závodech Škoda jako úředník. Jeho otec byl dlouhole-tým
velitelem hasičů v Kozolupech (1922-1937). Franti-šek
byl zástupcem vedoucího skautského oddílu v Ko-zolupech.
Byl znám jako velmi dobrý malíř. Vzpomínám
na velkou indiánskou hlavu na čelní stěně naší klubovny,
která vévodila v garáži pronajaté jako klubovna. Vím, že
maloval velké plakáty na akce místních hasičů nebo So-kola,
jehož byl členem. Po válce už zde nepůsobil. Občas
jsem ho potkal na Klatovské třídě při mé cestě do školy,
prohodili jsme pár slov o novinkách v obci. To byl asi začá-tek
50. let, od té doby jsme se neviděli.“
Při náletu 25.4.1945 spadla na střechu domu Pod Záhor-skem
střepina zápalné bomby. Na půdě domu dodnes na-jdeme
ohořelé trámy. Střepina prohořela do bytu po rodině
Králových a zdemolovala celý jeden pokoj. Rodina Kohou-tova
se z domu o měsíc později odstěhovala do Kozolup.
Stejný nálet se stal málem osudným paní Marii Bíbové.
Při útěku z krytu se kolem ní omotala hořící deka, kterou
ze sebe shodil jiný člověk. Jarčina maminka se pak z po-pálenin
léčila ve Fodermayerově pavilonu v Doudlevcích.
Dcera Jaroslava se v roce 1952 provdala za tehdejšího
studenta Ladislava Hanigera. Letos spolu oslavili dia-mantovou
svatbu.
Na hrdinství rodiny Králových upomíná od roku 1997
pamětní deska umístěná vedle vchodu do domu, kde
žili. Vznik desky i její text jsou dílem plzeňského lékaře
MUDr. Škudery. Slavnostního odhalení se zúčastnila také
třiasedmdesátiletá britská baronka Margaret Susan Ry-

7. MODERNÍ DĚJINY.CZ
7
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
stapa. Ohořelé loutky Spejbla a Hurvínka pak byly ob-jeveny
na skládce. Lépe dopadl Josef Skupa, kterému
se podařilo po velkém náletu na Drážďany 14. února
1945 z pobořené věznice ve zdraví uprchnout.
Karla Bartíková se za Pavla provdala v roce 1946 a Jo-sef
Skupa jim šel za svědka. Manželství bohužel nevy-drželo
a Karla se později provdala ještě jednou.
slýchán. Protože se nepodařilo opatřit dost pádných dů-kazů
a protože ani předvolaní svědkové nevypověděli nic
podstatného, co by Skupovi přitížilo, drážďanský soud
v listopadu 1944 Skupu odsoudil spíš formálně pro
poslech zahraničního rozhlasu. Rozsudek zněl na pět
let…“ Divadlo bylo uzavřeno a loutky – Spejbl a Hurví-nek
- skončily v trezoru plzeňského Gestapa. Skupovi
i jeho loutkám přinesly svobodu nálety v závěru války.
20. prosince 1944 zasáhl nálet budovu plzeňského Ge-
ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ:
Vlastislavu Janíkovi
Jaroslavě a Ladislavu Hanigerovým
Marii Raškové
Ing. Ludmile Šikové, katastrální úřad
PhDr. Karlu Řeháčkovi, SOA Plzeň
Mgr. Miroslavu Eisenhammerovi, SOA Plzeň
Prof. ing. Lumírovi Kule, CSc.
Denise Kirschnerové, dramaturgyni Divadla S+H
Pavlu Bukovskému
Ing. Jaroslavu Cuhrovi
Ing. Richardu Smolovi
PRAMENY:
Vložka knihovní 554, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město
Smlouva trhová, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 300/1902
Kupní smlouva, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 364/1902
Opis Prohlášení, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 755/1912
Smlouva trhová, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 968/1912
Opis Prohlášení, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 1401/1912
Odevzdávací listina, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 1068/1918
Smlouva trhová, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 418/1931
Opis Odevzdávací listiny, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 1425/1933
Odevzdávací listina, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 124/1940
Opis Odevzdávací listiny, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 3639/1944
Prohlášení, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 727/1961
Dohoda o vydání věci, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, v.z. 2371/1992
LV 282, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město
Rozpis výloh na postavení jednopatrového domu rožního pro blahorodého pána pana Václava Kabáta, majitele
realit v Plzni, v majetku pana Pavla Bukovského
Stavební dokumentace domu Pod Záhorskem 22/1, Odbor stavebně správní Magistrátu města Plzně
Matrika Plzeň - okresní úřad 07, SOA Plzeň
Třídní výkazy Městského dívčího reálného gymnasia dr. Fr. Lukavského v Plzni, Archiv města Plzně
Kronika Městského dívčího reálného gymnasia dr. Fr. Lukavského v Plzni, Archiv města Plzně
Domovní list Pod Záhorskem 1, Archiv města Plzně
Adresář města Plzně pro rok 1937, Archiv města Plzně
Korespondence Vlastislava Janíka s paní Olgou Forstovou, v majetku Vlastislava Janíka
Rozhovor s Jaroslavou a Ladislavem Hanigerovými, nahrávka uložena u autora
Korespondence s Jaroslavou a Ladislavem Hanigerovými, uložena u autora
Rozhovor s ing. Jaroslavem Cuhrou, nahrávka uložena u autora
Rozhovor s ing. Richardem Smolou, nahrávka uložena u autora

8. MODERNÍ DĚJINY.CZ
8
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Korespondence a rozhovor s Pavlem Bukovským
Korespondence s Vlastislavem Janíkem, uložena u autora
Korespondence s PhDr. Karlem Řeháčkem, uložena u autora
Korespondence s Prof. ing. Lumírem Kule, CSc., uložena u autora
Korespondence s Denisou Kirschnerovou, uložena u autora
LITERATURA:
Janík, Vlastislav: Příběh rodiny Královy, v tisku
PhDr. Řeháček Karel: Sluncem a stínem. Plzeňský arciděkan Antonín Havelka, v tisku
Ing. Cuhra, Jaroslav: Svědomí paměti, kopie rukopisu uložena u autora
Čvančara, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt, Laguna Proxima 1997
Keller, Patrik: Blovice od soumraku do kuropění 1938-1945, Nava Plzeň 2012
Růžička, David: Na hrdiny se nesmí nikdy zapomenout, In: Vítaný host Plzeň, březen 2013
DALŠÍ ZDROJE:
Fotografie z archivu rodiny Hanigerových
Fotografie z archivu autora
Fotografie ze shromáždění v Plzni 17.6.1942 jsou z neonacistické webové stránky http://nassmer.blogspot.cz/