Úvaha o tom, zda by veřejná toaleta měla být právem (tak jako např. v Japonsku, na určitých místech Prahy 7 nebo Plzně) nebo jako produkt jako ve většině dalších míst. Publikováno v 01/18 http://www.pravydomaci.cz

1. Pravý domácí časopis | 37
Text:
Tomáš Hajzler
TOALETA:
Lidské
právo,
nebo
produkt?
Na úvod je třeba říct, že mně je toto téma velmi blízké, neboť
za dobu, kdy jde „normální“ (rozuměj běžný, většinový) člověk
čůrat jednou, já jdu třeba pětkrát. Narodil jsem se s citlivějším
močovým měchýřem, mám to tak od malička. Když piji, musím
si prostě odskočit. Je to otravná vlastnost – obzvlášť ve městech,
kde nejsou parky, keře nebo zákoutí bez lidí. Je to ale i vlastnost,
díky které mám zvláštní porozumění pro všechny ostatní, kteří,
stejně jako já, jedou do cizího města s obavou, kde tam zase
budou hledat záchod.
Více toalet, méně hákování
Po létech pozorování jsem došel ke dvěma jednoznačným závě-
rům. Zaprvé: S touto potřebou je nás mnohem, mnohem víc, než
by se mohlo na první pohled zdát. Zadruhé: Čím více veřejných,
bezplatných toalet, tím vyšší je kvalita života. Je mi jasné, že mě
tu někdo obviní z přílišného zjednodušování a určitě tu padne
i argument, že někdo to zaplatit musí, ale vydržte! Logika je
dle mého jasná… Lidé více pijí, méně se stresují, více důvěřují
a jsou zdravější. Mají také menší výdaje a nemusí tolik hákovat
Dnes chci psát o veřejných toale-
tách. Možná jste si také všimli, jak
palčivou otázkou je jejich dostup-
nost pro většinu starých lidí, pro
mnohé nemocné, těhotné ženy,
rodiče s dětmi a kohokoli dalšího,
kdo dostatečně pije a pohybuje se
při tom ve městě. Chci se zamyslet
nad tím, jaký mají tato místa vliv
na kvalitu života a jaký ten život je
v případě, že je to veřejnosti volně
přístupná, bezplatná služba, oproti
tomu, když to jsou soukromé pro-
dukty určené k prodeji.
››Dobrý život a postřehy z něj‹‹
Na nejvíc sexy záchod na světě si můžete zajít
v Lisabonu. K dispozici je tu wifi, pestrobarevný
papír, podmanivá hudba a sexy recepční.
K vidění na bit.ly/sexy_WC

2. 38 | Pravý domácí časopis
(a věřte, že desetikoruna za vyčůrání je pro hodně našinců
prostě víc, než si mohou nebo chtějí dovolit). Mají víc volného
času, jdou mnohem častěji ven i do míst, kam by v životě nešli,
a násobí se tak pravděpodobnost setkání, nových vztahů, a tedy
toho drobného přediva, z kterého se skládá zdravá společnost.
Mnozí jezdí po městě méně autem, více veřejnou dopravou
nebo pěšky, což znamená lepší vzduch a zase více setkání a lep-
ší zdraví.
Předávkování kofeinem
Stejně tak to platí ale i naopak. Čím méně veřejných, bezplat-
ných toalet, tím počůranější a pokakanější (nebojme se to
pojmenovat pravými jmény) města, více stresu, strachu, bolesti
a studu (to když už fakt nevíte kudy kam a musíte vystrčit zadek
někde na náměstí). A kromě toho je tu ještě jedna věc. Já píši
tuto úvahu v Lisabonu, v jednom z měst, kde je na každém rohu
kavárna a v ní záchod. Jenomže Portugalci nahlížejí na toalety
jako my – záchod je jen pro klienty. Co to znamená? Vyčůrat se
v kavárně znamená minimálně jedno kafe. Pokud je ve městě
jediná možnost, kam si odskočit, návštěva kavárny, snadno se
předávkujete kofeinem nebo zákusky. Obojí pro zdraví nic moc.
Toalety jako veřejná služba
Oči se mi otevřely minulou zimu v Japonsku. To je pro lidi mého
ražení hotový ráj. Teprve tam vám dojde, jak jiná může být kva-
lita života, když se společnost usnese, že záchody nebudou jako
rohlíky nebo šroubky na prodej, ale stanou se veřejnou službou.
V japonských městech je totiž veřejná toaleta na každém kroku,
a to ne ledajaká. Ve většině by se dalo z podlahy svačit, běžný
japonský záchod má v sobě zabudovaný bidet na zadek a pro
ženy i na spodek, samozřejmostí je toaletní papír, případně dal-
ší hygienické potřeby, hraje tam hudba. A protože jsou Japonci
přesnější než Němci, tak v místech, kde toalety nejsou, jsou
vždy viditelné ukazatele s tím, kolik metrů je to do další toalety.
A jako by to nestačilo, v celém Japonsku je hustá síť prodejen se
smíšeným zbožím (Family Mart, Lawson) a v každém z těchto
obchodů je vždy též i veřejná toaleta.
Lezou nám sem bezdomovci
Z vlastní zkušenosti musím říct, že situace s veřejnými toaleta-
mi se v Česku za poslední léta znatelně zhoršila. Jde ruku v ruce
s vírou, že vše soukromé je správně a vše veřejné špatně, a sa-
mozřejmě se snižující se důvěrou ve společnosti. Ve veřejných
prostorech (lékaři, úřady, knihovny...) pozoruji stále častější
nutnost zajít si poníženě pro klíč. Já se ze studijních důvodů
vždycky ptám, proč to zamykají. Odpověď je nudně stejná: „Le-
zou nám tam bezdomovci, a kdo to po nich má uklízet.“ Ve stále
větším počtu restaurací vidím cedulku ve stylu: „Výhradně pro
Stále větší počet veřejných toalet je dnes za peníze
viz např. tato v Neoluxoru na Václavském náměstí.
Záchody jen pro zákazní-
ky restaurací a měničky
jen pro zákazníky toalet.
Japonská WC – architektu-
ra různá, uvnitř vždy stejné

3. Pravý domácí časopis | 39
naše zákazníky. Ostatní 50 Kč.“ Důvod je stejný. Proč máme
v desetimilionovém Česku momentálně skoro pět milionů ak-
tivních exekucí a proč se nám stále více lidí propadá do bídy (tj.
až na ulici) ale nikdo neřeší. Solidarita jako by byl cizí neznámý
koncept.
Nejvíc sexy záchod na světě
Ve společnosti, ve které jsou peníze bohem, je stále častější
i trend, že si někdo udělá z vyměšování opravdu lukrativní, na-
leštěný byznys s nablýskanými turnikety nebo usměvavou paní
šéfovou. Příkladem budiž třeba vyšperkovaná toaleta na praž-
ském Hlavním nádraží nebo lisabonský „Nejvíc sexy záchod
na světě“. Tam na vás v recepci (vážně, mají tam recepci) mrká
zmalovaná slečna a vy chvíli váháte, zda jste náhodou nepřišli
do bordelu. Při kakání pak ale můžete surfovat na internetu,
do toho poslouchat podmanivou hudbu, a když je hotovo, vybrat
si z deseti, možná dvaceti barev navoněného toaletního papíru.
Koho pouštíme v tramvaji sednout
Když se nad tím opravdu poctivě zamyslíte, zjistíte, že prodávat
toalety vlastně nikomu neprospívá. Ano, pár podnikatelům to
možná v účetnictví líp vychází. Něco málo jim to hodí a ušetří
na úklidu. Společnost jako celek z toho ale odchází jako pora-
žený. Prodávat toalety je ale hlavně velmi nespravedlivé, neboť
těmi, kteří platí za náš zvyk toalety zesoukromňovat, jsou
na první místě děti, staří lidé, těhotné ženy a nemocní lidé, tedy
ti, které pouštíme v tramvaji sednout a i jinde ve společnosti jim
dáváme přednost, pomáháme jim. Kromě toho, že jsou slabší,
a slabším se ve slušné společnosti prostě pomáhá, tak jsou to
lidé velmi často ekonomicky neaktivní, bez příjmů a každý další
výdaj je pro ně přítěž. Ač se to nezdá, zdánlivý detail jako do-
stupnost toalet tak mnohdy zásadně snižuje kvalitu jejich života.
Jak už to tak bývá – všechno zlé je pro něco dobré. Příkladem budiž inici-
ativa SOS WC Prahy 7, kteří vyzývají provozovatele podniků ve své čtvrti
k tomu, aby nabídli své toalety veřejnosti. Aktuální přehled těchto míst na-
jdete na WC kompasu: bit.ly/mapawc7. Dalším příkladem z našich končin
je Plzeň. Místní radnice zlevňuje předzahrádky těm podnikům, kteří nabíd-
nou své toalety lidem z ulice. Já se z každého takového příkladu, který jde
proti proudu, raduji, neboť nám ukazuje, že to jde. Díky za ně!
Pozn. Dana:
téma tohoto
článku je pro
mě osobní.
A lidé se syndromem dráž-
divého tračníku mě jistě
pochopí. To totiž řešíte
ve městě ještě tíživější věci
než Tomáš v úvodu. Chci
ale dodat, že oceňuji pozi-
tivní změny oproti stavu
před 30 lety: Nedávno jsem
byl na WC v pražském
metru a byl jsem mile
překvapen…
Kreativita
v tvorbě ceníků
nezná mezí J
V Japonsku platí, že co
veřejná toaleta, to originál
Vzadu toaleta,
v popředí pítko.
Obojího je po
Japonsku hustá síť.