Recenze kroniky KODŽIKI v příloze Orientace Lidových Novin (9. 6. 2012). Autor: Antonín Líman.

1. Kronika dávného Japonska
Lidové noviny, příloha Orientace, 09. 06. 2012
Kronika popisuje japonské dějiny od stvoření světa a japonského souostroví až po poslední
rok vlády císařovny Suiko (r. 628). Starojaponská mytologie je tu zasazena do kontextu
známé historie jako originální záznam představ starých Japonců o světě, jejich životních
hodnot a ideálů, který konkuruje čínským historickým análům a buddhistickým spisům. Jejím
smyslem bylo mimo jiné doložit a stvrdit oficiální genealogii japonské císařské dynastie, která
podle nejstarších mýtů pocházela od bohyně slunce Ama Terasu.
Kronika je samozřejmě rovněž jedním z nejvýznamnějších zdrojů pro alespoň částečné
poznání raných japonských dějin. Nalezneme v ní také celou řadu starojaponských básní,
dochovaných z nejstarší orální tradice.
Věda a mýtus
Kodžiki z původní rané japonštiny přeložil profesor Karel Fiala a doplnil více než tisícem
poznámek, které často slouží jako výkladový komentář míst, jež by nezasvěcenému čtenáři
zůstala jinak nepochopitelná a nejasná. Poznámkový aparát tedy představuje obrovský,
obdivuhodný vědecký výkon. Knihu doprovází zasvěcený rozbor díla, přílohy a rejstřík.
Strukturálně je dílo rozděleno do tří částí: svazek první, neboli počátek nebe a země; svazek
druhý, čili výčet legendárních panovníků; a svazek třetí, ve kterém již vystupují císaři, jejichž
existence je historicky doložena.
První svazek je tedy nejvíce mytický a svým způsobem fiktivní, ale je to právě tato
„mytičnost“, která tomuto úvodnímu textu dodává nesmírnou přesvědčivost a hloubku. Mýty
nejsou vykonstruovány chladným intelektem, nejsou to naše racionální představy o skutečném
světě, je to spíš obrazné prozření o skutečné existenci světa a bytí. Mýtus nepředstavuje svět,
jaký si myslíme, že je, nebo jaký bychom jej chtěli mít, ale intuitivně poznanou pravdu o jeho
bytí, která nepodléhá rozumovým spekulacím.
Cosi přebývá, čehosi se nedostává
Pokusy vojenské kliky, která se na konci třicátých let a na počátku války pokusila přisvojit si
šintoistickou mytologii a zapojit ji do své útočné a rasistické ideologie, byly sice na povrchu
do jisté míry úspěšné, hlubší humanistické roviny japonské mytologie ovšem fanatičtí
militaristé nikdy nepochopili. Přesto se jim podařilo japonskou mytologii u poválečné
generace zdiskreditovat natolik, že solidní výzkum a poznání původní mytologie byly na
dlouhou dobu pozastaveny.
V Japonsku existuje jedna teorie, které se říká seizensecu a je to pevně zakořeněný názor, že
člověk je ve své přirozenosti dobrý. Tento názor převládá v prvním svazku, kde nedochází ke
gigantickému střetu dobra a zla, ale staří bohové žijí v poměrně morálně vlažnémsvětě, kde

2. dobro i zlo je relativní a přizpůsobuje se kontextu, ve kterém se odehrává. Není tu žádný
zlomocný Satan ani příšerné peklo a nejsou tu ani nadlidští hrdinové.
Obrazivost krátké první kapitolky je převážně pozitivní a vystupují tu božstva, která
symbolizují organický růst, jako Zdařilý rákosový výhonek nebo Bůh půdy.
Životu a tvoření nadšeně přitakává i druhá kapitola, v níž vystupují bohové stvořitelé Izanaki
a Izanami. Kouzelná je pasáž o spojení obou božstev: „Nato se otázal Izanaki své choti: ‚Do
jaké míry je dotvořeno tvoje tělo? Můžeš mi to říci?‘ Odvětila mu: ‚Už je skoro utvořeno a
dotvořeno, jen na jednom sítě se mu čehosi nedostává.‘ Nato pravil Izanaki: ‚Také mé tělo je
utvořeno a dotvořeno, jen na jednom místě mu cosi přebývá. Překryji tedy tvůj nedostatek
svým přebytkem, zasunu jej a doplním tak tvé tělo a zplodíme říši…‘“ Život. Smrt. Očista
Když bohyně Izanami zemře a odebere se na onen svět, zvaný Jomi no kuni, následuje ji
manžel Izanaki a vybízí ji, aby se vrátila na svět, protože jejich dílo ještě není dokončeno.
Když mu Izanami zjeví svou strašlivou posmrtnou podobu a Izanaki prchá z říše mrtvých,
jsou mu v patách také babice Jomi, které on zahání zubem svého kouzelného bambusového
hřebínku a broskvemi, symbolem plození a života. Když jej Izanami dohoní, řekne mu: „Můj
drahý muži, pokud své rozhodnutí nezměníš, zadávím každý den v tvé říši tisíc lidí.“ Nato jí
odpoví Izanaki: „Milá ženo! Jestliže zadávíš v mé říši každý den tisíc lidí, já dám každý den
postavit patnáct set chýší pro rodičky, aby v nich porodily.“ Po návratu z onoho světa cítí
Izanaki, že se musí podrobit pečlivé rituální očistě.
Téma smrti a očisty je tedy v japonských mýtech pojato velice vážně a originálně. Smrt byla v
šintó tím nejhorším zdrojem rituálního znečistění a říkalo se jí kuroi kegare. Zajímavá je
etymologie slova kegare. Odvozuje se od dvou pojmů: ki a kareru. Ki znamená životní
energii, která napájí vesmír a kareru znamená vadnout, usychat. Smrt je tedy doslovně
vadnutím či chřadnutím životní energie.
V šintó, které tvoří základní světový názor Japoncův Kodžiki, jsou zakotveny i klíčové pojmy
japonské kultury, které ji nikdy nepřestaly určovat, jako mono (věc živá i neživá), tama
(duše), kami (božstvo), kotodama (duše slov), koto no ha (slova, jazyk, doslovně „listí slov“),
katari (vyprávění), kamu gatari (božské básně), monogatari (příběh, vyprávění), uta (píseň, či
báseň), utai (epické zpěvy), mai (tanec), inori (modlitba), noroi (kletba) a jiné.
Zajímavá je i pasáž o božském bratru vládkyně nebes Ama Terasu, bohu Susanoovi. Vládne
mořím a bouři a má divokou povahu – oslavuje například svůj triumf tím, že zničí meze mezi
políčky své sestry, zasype příkopy mezi nimi a znečistí síň, kde se koná obřad ochutnávání
prvních plodin tím, že po ní rozmetá výkaly. Poté vhodí dírou ve střeše grošovaného koníka
do posvátné síně přadlen, takže nebeská přadlena se při tomto pohledu vyděsí natolik, že se v
místech, kde má lůno, nabodne na člunek svého stavu a zemře. Nezbývá nic jiného než
vypovědět divokého boha z Nebeské pláně a poslat ho na zem. I tato epizoda dokládá
poměrně snášenlivý a tolerantní pohled na lidské slabosti a přestupky. V méně tolerantní
kultuře by Susanoo byl samozřejmě popraven.
Příliš hrubý pro Západ
Kodžiki poprvé přeložil Angličan Basil Hall Chamberlain v roce 1882 do biblicky znějící
angličtiny a pasáže, které považoval za neslušné (především shora citovaný úryvek o stvoření

3. světa) podal v neutrální klinické latině. První dobrý kompletní překlad pořídil až v roce 1968
japanista Donald Philippi. Pro překladatele je přesný a čtivý překlad tohoto obtížného
archaického textu nesmírně těžkým oříškem.
Japonština 8. století měla fonetiku velmi odlišnou od té dnešní a mnozí překladatelé volí
přepis jmen do dnešní japonštiny. Myslímsi, že Karel Fiala velice správně respektuje starší
znění, které je autentičtější a přesnější, i když zní trochu cizokrajně. Pro laického čtenáře je
těžko si představit, jak nesmírně obtížný je překlad tohoto textu. Nejenže je psán ve
fonetických znacích, jejichž čtení je často sporné, ale čtení složitých jmen je též dost nejisté.
Fialovi patří náš velký dík, že toto stěžejní dílo japonské literatury tak dokonale přeložil do
češtiny a umožnil tak českému čtenáři, aby se do hloubky seznámil s původní japonskou
mentalitou a se základní japonskou kosmologií. O třech systémech řeči Uspořádání díla do tří
svazků představuje vlastně ustavení tří systémů: řád vesmíru, řád lidské existence na zemi a
systém historického uspořádání. Ten posléze nahrazuje původní dikci mytologie a její epické
narace, stejně tak jako původní poezie, předávané orálně. Co se této poezie týče, má už řadu
vlastností, které si později osvojí japonské básně waka: najdeme tu důraz na přírodní
metaforu, provázanost lidské existence a přírodního řádu, pozornost vůči japonské fauně a
flóře.
Obšírné genealogie a dynastické seznamy, které najdeme ve třetím svazku, jsou z čtenářského
hlediska méně zajímavé; tato část ožívá hlavně líčením dramatických osudů vládnoucích rodů
a významných panovníků. I tyto příběhy nám umožňují poznat zvláštnosti japonského
myšlení nejranějšího období.
***
KNIHA TÝDNE
Kodžiki Kronika dávného Japonska Ze staré japonštiny přeložil Karel Fiala.
Vydalo nakladatelství ExOriente, Praha 2012. 371 stran.
Mýty nejsou vykonstruovány chladným intelektem, nejsou to naše racionální představy o
skutečném světě, je to spíš obrazné prozření o skutečné existenci světa a bytí
„Milá ženo! Jestliže zadávíš v mé říši každý den tisíc lidí, já dám každý den postavit patnáct
set chýší pro rodičky, aby v nich porodily.“
O autorovi | ANTONÍN LÍMAN japanolog; Autor, náš přední japanolog, je emeritním
profesorem University of Toronto a Otemae University