Soucit se sebou, internalizovany stud a regulace emociJan Benda
Východiska:
Práce Arnolda Beissera, Eugene Gendlina, Leslieho Greenberga a dalších autorů vyzdvihly význam akceptace vlastních prožitků pro regulaci emocí, udržování a kultivaci duševního zdraví a duševní pohody. Nově definovaná schopnost soucítit se sebou přitom zřejmě tuto akceptaci usnadňuje, resp. umožňuje.
Metoda:
Prostřednictvím dvou dotazníkových šetření jsme se pokusili ověřit teoreticky předpokládané souvislosti mezi schopností soucítit se sebou, potížemi v regulaci emocí a přítomností pocitů internalizovaného studu. K posouzení vztahu mezi proměnnými jsme využili Pearsonovy korelační koeficienty a výsledky lineární regresní analýzy.
Výsledky:
Šetření 1 (N=471) prokázalo silnou negativní korelaci (r=-0,71; p < 0,01) mezi schopností soucítit se sebou a potížemi v regulaci emocí. Soucit se sebou byl v našem vzorku 1 statisticky signifikantním prediktorem potíží v regulaci emocí (F(1, 469)=463,836, p<0,001).>< 0,01) mezi schopností soucítit se sebou a přítomností pocitů internalizovaného studu. Soucit se sebou byl v našem vzorku 2 statisticky signifikantním prediktorem pocitů internalizovaného studu (F(1, 213)= 313,429, p<0,001). Model vysvětlil přibližně 59,5 % rozptylu výsledné proměnné.
Závěry:
Schopnost soucítit se sebou zřejmě významně eliminuje pocity internalizovaného studu i potíže v regulaci emocí. Je proto zřejmě důležitým předpokladem duševního zdraví a duševní pohody.
Emoční vřelost rodičů, soucit se sebou a některé typické transdiagnostické sy...Jan Benda
Východiska: Emoční vřelost rodičů v dětství bývá dávána do souvislosti s následným rozvinutím schopnosti soucítit se sebou. Naopak nedostatek emoční vřelosti rodičů možná souvisí s pozdějším výskytem některých typických transdiagnostických symptomů jako jsou ostýchavost, internalizovaný stud či potíže v regulaci emocí. Metoda: Pomocí tří dotazníkových šetření jsme se pokusili ověřit teoreticky předpokládané souvislosti mezi emoční vřelostí rodičů v dětství (měřeno pomocí PBI, EMWSS a s-EMBU), soucitem se sebou (SCS-CZ), ostýchavostí (RCBS), pocity internalizovaného studu (ISS) a potížemi v regulaci emocí (DERS-SF-CZ). Výsledky: Šetření 1, 2 i 3 prokázala středně silné korelace mezi emoční vřelostí rodičů a soucitem se sebou (N1=263; PBI, r=0,3; N2=305, EMWSS, r=0,4; N3=440; dotazník s-EMBU, r=0,3; p123 < 0,01). Šetření 1, 2 a 3 dále prokázala následující korelace mezi soucitem se sebou a 1) ostýchavostí (r=-0,44, p < 0,01), 2) internalizovaným studem (r=-0,79, p < 0,01) a 3) potížemi v regulaci emocí (r=-0,72, p < 0,01). Závěry: Tři nezávislá šetření potvrdila souvislost mezi emoční vřelostí rodičů v dětství a soucitem se sebou v dospělosti. Šetření dále ukázala, že soucit se sebou zřejmě významně eliminuje některé typické transdiagnostické symptomy, konkrétně ostýchavost, internalizovaný stud a potíže v regulaci emocí.
Laskavost k sobě a soucit se sebou v psychoterapiiJan Benda
Schopnost zaujmout k sobě samému emočně pozitivní postoj ve chvílích, kdy zažíváme trápení, selhání nebo si uvědomujeme nějaký svůj nedostatek, je důležitým aspektem regulace emocí a zároveň i předpokladem duševního zdraví a duševní pohody. Takový postoj, označovaný jako soucit se sebou (angl. self-compassion), je zřejmě i významným elementem psychoterapeutické změny.
Příspěvek představí koncept soucitu se sebou, který se vedle všímavosti (angl. mindfulness) stal v posledních letech jedním z dalších elementů tradiční buddhistické psychologie, vzbuzujících zájem západních odborníků. Porovná tento u nás nový koncept s příbuznými psychologickými pojmy. Nastíní předpokládaný vliv nedostatku soucitu se sebou v etiopatogenezi některých psychických poruch a zmíní možnosti, jak tento postoj k sobě rozvíjet. Uvede i výzkumné aktivity týkající se soucitu se sebou, jež aktuálně probíhají v České republice.
Soucit se sebou, internalizovany stud a regulace emociJan Benda
Východiska:
Práce Arnolda Beissera, Eugene Gendlina, Leslieho Greenberga a dalších autorů vyzdvihly význam akceptace vlastních prožitků pro regulaci emocí, udržování a kultivaci duševního zdraví a duševní pohody. Nově definovaná schopnost soucítit se sebou přitom zřejmě tuto akceptaci usnadňuje, resp. umožňuje.
Metoda:
Prostřednictvím dvou dotazníkových šetření jsme se pokusili ověřit teoreticky předpokládané souvislosti mezi schopností soucítit se sebou, potížemi v regulaci emocí a přítomností pocitů internalizovaného studu. K posouzení vztahu mezi proměnnými jsme využili Pearsonovy korelační koeficienty a výsledky lineární regresní analýzy.
Výsledky:
Šetření 1 (N=471) prokázalo silnou negativní korelaci (r=-0,71; p < 0,01) mezi schopností soucítit se sebou a potížemi v regulaci emocí. Soucit se sebou byl v našem vzorku 1 statisticky signifikantním prediktorem potíží v regulaci emocí (F(1, 469)=463,836, p<0,001).>< 0,01) mezi schopností soucítit se sebou a přítomností pocitů internalizovaného studu. Soucit se sebou byl v našem vzorku 2 statisticky signifikantním prediktorem pocitů internalizovaného studu (F(1, 213)= 313,429, p<0,001). Model vysvětlil přibližně 59,5 % rozptylu výsledné proměnné.
Závěry:
Schopnost soucítit se sebou zřejmě významně eliminuje pocity internalizovaného studu i potíže v regulaci emocí. Je proto zřejmě důležitým předpokladem duševního zdraví a duševní pohody.
Emoční vřelost rodičů, soucit se sebou a některé typické transdiagnostické sy...Jan Benda
Východiska: Emoční vřelost rodičů v dětství bývá dávána do souvislosti s následným rozvinutím schopnosti soucítit se sebou. Naopak nedostatek emoční vřelosti rodičů možná souvisí s pozdějším výskytem některých typických transdiagnostických symptomů jako jsou ostýchavost, internalizovaný stud či potíže v regulaci emocí. Metoda: Pomocí tří dotazníkových šetření jsme se pokusili ověřit teoreticky předpokládané souvislosti mezi emoční vřelostí rodičů v dětství (měřeno pomocí PBI, EMWSS a s-EMBU), soucitem se sebou (SCS-CZ), ostýchavostí (RCBS), pocity internalizovaného studu (ISS) a potížemi v regulaci emocí (DERS-SF-CZ). Výsledky: Šetření 1, 2 i 3 prokázala středně silné korelace mezi emoční vřelostí rodičů a soucitem se sebou (N1=263; PBI, r=0,3; N2=305, EMWSS, r=0,4; N3=440; dotazník s-EMBU, r=0,3; p123 < 0,01). Šetření 1, 2 a 3 dále prokázala následující korelace mezi soucitem se sebou a 1) ostýchavostí (r=-0,44, p < 0,01), 2) internalizovaným studem (r=-0,79, p < 0,01) a 3) potížemi v regulaci emocí (r=-0,72, p < 0,01). Závěry: Tři nezávislá šetření potvrdila souvislost mezi emoční vřelostí rodičů v dětství a soucitem se sebou v dospělosti. Šetření dále ukázala, že soucit se sebou zřejmě významně eliminuje některé typické transdiagnostické symptomy, konkrétně ostýchavost, internalizovaný stud a potíže v regulaci emocí.
Laskavost k sobě a soucit se sebou v psychoterapiiJan Benda
Schopnost zaujmout k sobě samému emočně pozitivní postoj ve chvílích, kdy zažíváme trápení, selhání nebo si uvědomujeme nějaký svůj nedostatek, je důležitým aspektem regulace emocí a zároveň i předpokladem duševního zdraví a duševní pohody. Takový postoj, označovaný jako soucit se sebou (angl. self-compassion), je zřejmě i významným elementem psychoterapeutické změny.
Příspěvek představí koncept soucitu se sebou, který se vedle všímavosti (angl. mindfulness) stal v posledních letech jedním z dalších elementů tradiční buddhistické psychologie, vzbuzujících zájem západních odborníků. Porovná tento u nás nový koncept s příbuznými psychologickými pojmy. Nastíní předpokládaný vliv nedostatku soucitu se sebou v etiopatogenezi některých psychických poruch a zmíní možnosti, jak tento postoj k sobě rozvíjet. Uvede i výzkumné aktivity týkající se soucitu se sebou, jež aktuálně probíhají v České republice.
Je soucit se sebou obecným faktorem terapeutické změny?Jan Benda
Příspěvek krátce představí již realizovaná i teprve plánovaná dotazníková šetření jejichž cílem je ve třech etapách výzkumu postupně 1) prověřit teoreticky předpokládané souvislosti mezi chováním rodičů v dětství a mírou soucitu k sobě v dospělosti; 2) porovnat míru soucitu k sobě u vybraných klinických vzorků a u zdravých kontrol; 3) Změřit efekt vybraných terapeutických postupů, programů či intervencí na rozvoj soucitu k sobě u absolventů daného programu. Předpokládáme, že námi postupně realizované studie pomohou porozumět významu soucitu se sebou v udržování duševního zdraví a v etiologii řady duševních poruch. Výsledky by měly zároveň pomoci porozumět mechanismu psychoterapeutické změny u zkoumaných poruch a přinést možnost lépe zacílit a tím i zefektivnit příslušné terapeutické postupy. Příspěvek bude zároveň výzvou kolegům a studentům zapojit se do našeho výzkumného projektu.
Všímavost v psychoterapii: Aktuální otázky a směr budoucího výzkumuJan Benda
Všímavost (mindfulness) neboli schopnost uvědomovat si, co se odehrává v naší mysli a v těle v přítomném okamžiku, budí ve světě psychoterapie stále větší zájem. Ukazuje se totiž, že nejde jen o novou módní psychoterapeutickou "techniku" převzatou z tradičního Buddhistického meditačního tréninku, ale spíše o nově definovaný obecný faktor psychoterapeutické změny, který možná pomůže objasnit mechanismus psychoterapeutické změny napříč jednotlivými směry. Zatímco v letech 2000-2010 se většina výzkumů týkajících se všímavosti soustředila především na prokazování účinnosti na všímavosti založených přístupů u různých klinických diagnóz (deprese, úzkostné stavy, závislosti, poruchy příjmu potravy, hraniční poruchy osobnosti, psychózy, aj.), případně u specifických skupin (např. onkologičtí pacienti, sportovci, vězni, děti, aj.), v poslední době lze v odborných diskusích pozorovat především zvýšený zájem o obecnější otázky týkající se všímavosti a současně i jakýsi návrat ke kořenům a snahu o celkově hlubší a širší pochopení postupů tradovaných v původním Buddhově učení. Diskutována jsou především témata: 1) co přesně je všímavost; 2) k čemu rozvíjení všímavosti vede; 3) jaké jsou možnosti měření všímavosti; 4) jakou roli hraje všímavost v mechanismu psychoterapeutické změny; 5) jakými různými způsoby lze všímavost rozvíjet, atd. Příspěvek uvedená témata krátce představí. Nastíní dále, co je třeba aktuálně zkoumat a jak by výsledky takových budoucích výzkumů mohly být prospěšné psychoterapeutům v oblasti teorie i praxe.
Mindfulness in psychotherapy: Current issues and future research directions
There is a growing interest in mindfulness in the world of psychotherapy. It becomes apparent that it is not a mere fashionable psychotherapeutic "technique". Rather it seems to be newly defined common factor of psychotherapeutic change which may help to clarify the mechanism of psychotherapeutic change across particular approaches. Whereas during the 2000-2010 decade most of the research concerning mindfulness had focused primarily on evaluation of the effect of mindfulness-based approaches to various clinical diagnoses or to specific groups, recently the professional discussions have been showing primarily a growing interest in more general questions concerning mindfulness and also some return to the roots and an effort for broader and deeper understanding of the procedures handed down by the teachings of the Buddha. The following topics are mainly discussed: 1) what exactly is mindfulness; 2) what does the cultivation of mindfulness lead to; 3) possibilities of the measurement of mindfulness; 4) role of mindfulness in the mechanism of psychotherapeutic change; 5) what are the various ways of cultivating mindfulness etc. The paper will briefly present these topics.
O všímavosti, moudrosti a soucitu se sebouJan Benda
Prezentace z Psychoterapeutických dnů InPsy 2015 představuje zájemcům fenomén všímavosti v západní psychoterapii a věnuje se dále aktuálním trendům v této oblasti, mj. vzrůstajícímu zájmu psychologů o rozvíjení osobní moudrosti a soucitu k sobě. Zmiňuje se také o neurovědeckých výzkumech a inspiruje k vlastní praxi meditace všímavosti a vhledu - vipassaná.
Využívání všímavosti a soucitu se sebou v psychoterapiiJan Benda
Prezentace z výběrového semináře pro studenty psychologie na FF UK v Praze (verze 2021). Předmět představuje studentům všímavost a soucit se sebou jako dva univerzální obecné faktory, které hrají důležitou roli v každé psychoterapii, a které lze rozvíjet i bez využití meditace. Věnuje se mechanismům, jejichž prostřednictvím všímavost a soucit se sebou působí v procesu psychoterapeutické změny. Seznamuje studenty s aktuálními otázkami a trendy týkajícími se využívání všímavosti a soucitu k sobě v psychoterapii a také s různými postupy, díky nimž lze všímavost a soucit k sobě rozvíjet. Obsahuje i praktickou ochutnávku tradičních meditačních postupů.
Je soucit se sebou obecným faktorem terapeutické změny?Jan Benda
Příspěvek krátce představí již realizovaná i teprve plánovaná dotazníková šetření jejichž cílem je ve třech etapách výzkumu postupně 1) prověřit teoreticky předpokládané souvislosti mezi chováním rodičů v dětství a mírou soucitu k sobě v dospělosti; 2) porovnat míru soucitu k sobě u vybraných klinických vzorků a u zdravých kontrol; 3) Změřit efekt vybraných terapeutických postupů, programů či intervencí na rozvoj soucitu k sobě u absolventů daného programu. Předpokládáme, že námi postupně realizované studie pomohou porozumět významu soucitu se sebou v udržování duševního zdraví a v etiologii řady duševních poruch. Výsledky by měly zároveň pomoci porozumět mechanismu psychoterapeutické změny u zkoumaných poruch a přinést možnost lépe zacílit a tím i zefektivnit příslušné terapeutické postupy. Příspěvek bude zároveň výzvou kolegům a studentům zapojit se do našeho výzkumného projektu.
Všímavost v psychoterapii: Aktuální otázky a směr budoucího výzkumuJan Benda
Všímavost (mindfulness) neboli schopnost uvědomovat si, co se odehrává v naší mysli a v těle v přítomném okamžiku, budí ve světě psychoterapie stále větší zájem. Ukazuje se totiž, že nejde jen o novou módní psychoterapeutickou "techniku" převzatou z tradičního Buddhistického meditačního tréninku, ale spíše o nově definovaný obecný faktor psychoterapeutické změny, který možná pomůže objasnit mechanismus psychoterapeutické změny napříč jednotlivými směry. Zatímco v letech 2000-2010 se většina výzkumů týkajících se všímavosti soustředila především na prokazování účinnosti na všímavosti založených přístupů u různých klinických diagnóz (deprese, úzkostné stavy, závislosti, poruchy příjmu potravy, hraniční poruchy osobnosti, psychózy, aj.), případně u specifických skupin (např. onkologičtí pacienti, sportovci, vězni, děti, aj.), v poslední době lze v odborných diskusích pozorovat především zvýšený zájem o obecnější otázky týkající se všímavosti a současně i jakýsi návrat ke kořenům a snahu o celkově hlubší a širší pochopení postupů tradovaných v původním Buddhově učení. Diskutována jsou především témata: 1) co přesně je všímavost; 2) k čemu rozvíjení všímavosti vede; 3) jaké jsou možnosti měření všímavosti; 4) jakou roli hraje všímavost v mechanismu psychoterapeutické změny; 5) jakými různými způsoby lze všímavost rozvíjet, atd. Příspěvek uvedená témata krátce představí. Nastíní dále, co je třeba aktuálně zkoumat a jak by výsledky takových budoucích výzkumů mohly být prospěšné psychoterapeutům v oblasti teorie i praxe.
Mindfulness in psychotherapy: Current issues and future research directions
There is a growing interest in mindfulness in the world of psychotherapy. It becomes apparent that it is not a mere fashionable psychotherapeutic "technique". Rather it seems to be newly defined common factor of psychotherapeutic change which may help to clarify the mechanism of psychotherapeutic change across particular approaches. Whereas during the 2000-2010 decade most of the research concerning mindfulness had focused primarily on evaluation of the effect of mindfulness-based approaches to various clinical diagnoses or to specific groups, recently the professional discussions have been showing primarily a growing interest in more general questions concerning mindfulness and also some return to the roots and an effort for broader and deeper understanding of the procedures handed down by the teachings of the Buddha. The following topics are mainly discussed: 1) what exactly is mindfulness; 2) what does the cultivation of mindfulness lead to; 3) possibilities of the measurement of mindfulness; 4) role of mindfulness in the mechanism of psychotherapeutic change; 5) what are the various ways of cultivating mindfulness etc. The paper will briefly present these topics.
O všímavosti, moudrosti a soucitu se sebouJan Benda
Prezentace z Psychoterapeutických dnů InPsy 2015 představuje zájemcům fenomén všímavosti v západní psychoterapii a věnuje se dále aktuálním trendům v této oblasti, mj. vzrůstajícímu zájmu psychologů o rozvíjení osobní moudrosti a soucitu k sobě. Zmiňuje se také o neurovědeckých výzkumech a inspiruje k vlastní praxi meditace všímavosti a vhledu - vipassaná.
Využívání všímavosti a soucitu se sebou v psychoterapiiJan Benda
Prezentace z výběrového semináře pro studenty psychologie na FF UK v Praze (verze 2021). Předmět představuje studentům všímavost a soucit se sebou jako dva univerzální obecné faktory, které hrají důležitou roli v každé psychoterapii, a které lze rozvíjet i bez využití meditace. Věnuje se mechanismům, jejichž prostřednictvím všímavost a soucit se sebou působí v procesu psychoterapeutické změny. Seznamuje studenty s aktuálními otázkami a trendy týkajícími se využívání všímavosti a soucitu k sobě v psychoterapii a také s různými postupy, díky nimž lze všímavost a soucit k sobě rozvíjet. Obsahuje i praktickou ochutnávku tradičních meditačních postupů.
Význam teoretického rámce při výzkumu psychoterapie z postmoderní perspektivyLeoš Zatloukal, Ph.D.
Článek se zabývá teorií psychoterapie (zejména srovnáním medicínského a kontxtuálního modelu a teorií "tzv. společných faktorů" účinnosti terapie) a výzkumem, dotýká se i takových témat, jako je diagnostika či měření účinnosti terapie.
je váš osud daný, nebo si ho vytváříte sami, využívejte řád nebes, slovo má sílu tvůrce, začněte mentálně trénovat, využívejte meditační cvičení, interiér: 5 elementů, program přednášek v městské knihovně, energie dní na týden od 28.9., jste v období, kdy se vše uzavírá
vše nové vyhází ze starého - důležitost návaznosti, štěstí prodlužuje život, mentální trénink, jak správné jíst, napjaté tělo - příčina nemocí, interiér: chladivé léto
Psychologie náboženství (Michal Šmilauer)Maelström
Proč i dnešní době tolik lidí věří v něco, na první pohled, tak iracionálního, jako je Bůh? Věděli jste, že např. v USA je věřících přes 85% lidí? Není to trochu v rozporu s materiální orientací dnešní společnosti? Přijďte se ponořit do zákoutí lidské duše…
1. Psychologie - Zátěžové životní situace a jejich řešení
„Stres je nutný a prospěšný, pomáhá naší adaptaci, jde jen o to, aby nepřekročil jisté meze“
/Schreiber, Charvát, 1985, str. 11/
Psychologie se jako samostatný vědní obor diferencuje v 19. století, avšak její kořeny sahají
až do antického období. Mezi významné myslitele antického světa patřili např. Aristoteles,
Hippokrates, Galenos, ... Psychologie pochází z řeckých slov psyché, což znamená duše, duch či dech
a logia, což se dá vyjádřit jako věda, výzkum a nauka. Je to věda o lidské psychice, jednání a prožívání.
Má důležité postavení mezi vědami přírodními, společenskými a filosofií. Z biologického hlediska je
psychika projevem funkce CNS (centrální nervový systém) člověka, tedy mozku.
Zátěžové situace jsou chápany jako události, které člověka dostávají do stresu. Tento stav
nastává při zvýšené míře stresogenní situace – stresoru, stresorů, které jedinec není schopen
zvládnout. Nadlimitní zátěž zvyšuje vnitřní napětí a narušuje rovnováhu organizmu. Pokud nejsme
schopni zátěž zvládnout, obvyklými projevy nastává stav krize. Mezi nejčastěji se vyskytující a zřejmě i
jediné typy zátěžových situací patří frustrace, deprivace a stres. Frustrace je zapříčiněna tím, že se
nám do cesty postaví překážka různého typu. Tedy dostaneme-li se do neřešitelné situace. Deprivace
znamená strádání něčeho, někoho, … tedy mluvíme o deprivaci senzorické, sociální a citové.
Stres je z psychologického hlediska vnitřním stavem člověka, který je reakcí na zátěž
ohrožující situaci nebo stav očekávání ohrožení. Člověk není tento stav schopen zvládat obranou či
adaptací. Stres dělíme na eustres a distres. Za eustres považujeme rozpoložení, které nás motivuje ke
změně nevyhovujících podmínek(ať už vnějších, či vnitřních) a ustanovení nové homeostázy.
Zažíváme při něm radost z dosažení cíle a příjemné napětí. Za distres považujeme negativní stav,
ztrácíme pocit jistoty, nastává zoufalství a bezmoc.
Mezi nejhlavnější příčiny krize patří například vnější faktory,jimiž mohou být běžné životní
události nebo ohrožující situace,se kterými se náš organismus vyrovnává. Vnitřními konflikty
chápeme adaptaci na vlastní vývoj. Individuálními příčinami mohou být autonehoda, sexuální útok,
vražda, komunitními naopak například zemětřesení, loupež, požár.
Stresová reakce neboli adaptační syndrom zahrnuje tři fáze. První fáze je fáze
poplachová(alarmující), kdy dochází k náhlému narušení vnitřního prostředí organismu, dále může
nastat šok a protišokové reakce či aktivizace adaptačních mechanismů. Druhá fáze se nazývá
rezistentní, kdy se reakce snižuje, jakoby si organismus na stres zvykal, nastává maximální adaptace.
Ve třetí fázi vyčerpání dochází k hroucení adaptačních mechanismů a reakce je tak silná, že může
dojít k selhání organismu. Organismus každého jedince reaguje na různé podněty jiným
mechanismem a jinou intenzitou.
Obrázek č. 1
2. Kdy, kde a jak dochází ke stresu? To je stěžejní otázka k získání odstupňování stresogenních
situací a vytvoření žebříčku stresorů. Událostem byly přiřazeny bodová ohodnocení a řazení podle síly
stresové reakce. Mezi prvních deset řadíme: smrt manžela či manželky, rozvod, vězení, smrt v rodině,
zranění nebo nemoc, sňatek, ztráta zaměstnání, odchod do důchodu, onemocnění blízkého rodiny,
těhotenství. Každá osobnost, každý organismus se se stresovými faktory vyrovnává jinak, v jiné míře,
proto je těžké stanovit měřítko pro jejich hodnocení. Vyvarovat se stresu můžeme postupy, které jej
mírní a eliminují. Jsou jimi například vytváření priorit, vyhýbání se stresu, dovednost „vypnout“ nebo
rozšiřování vztahů.
K odbourání zátěžových situací nám také může pomoct coping a resilience. Coping, což ve
volném překladu znamená zvládání zátěže. Můžeme se s ní setkat ve významu zvládací reakce či
mechanismy. Resilience, což můžeme definovat jako odolnost vůči zátěžovým situacím.
Základem zvládání stresové situace každého jedince je reakce zvaná „fight or flight“, tedy
útok a únik, v psychologickém rozmezí se jeví jako například: rigidita neboli ztuhlost-ulpívání na
starých modelech, regrese neboli ústup, krok zpátky primitivním řešením situace, inverze neboli
převrácené chování či sebeobviňování a další. Případem stresové situace je i tzv. panická ataka, kdy
dochází k hyperventilaci, zvýšenému pocení, třesu rukou a celkovému neklidu celého těla. Ke
zvládnutí takového stavu jsou různé metody, mezi které patří například dýchání do trojúhelníku (viz.
obrázek č. 2). Jde o řízené dýchání, kdy sledujeme a ovládáme nádech a výdech. Cílem cvičení je
rozvolnění úzkosti. Lze také zmínit metodu autosugesce, jejímž smyslem je stav vnitřního soustředění
při tělesném uvolnění. Jako je nepsaným pravidlem, že opakování dělá mistra, je třeba se relaxaci ke
snížení stresového napětí věnovat vícekrát, nežli člověk dospěje k úspěšnému řešení. Metod relaxace
je velká řada, záleží na každém jedinci, který způsob zvládnutí stresové situace mu nejvíce vyhovuje.
Je ovšem důležité stres ventilovat a dokázat jej ovládat.
Obrázek č. 2
„Stres je stav organismu, kdy je jeho integrita ohrožena a on musí zapojit všechny svoje schopnosti na
svoji ochranu.“ /H. Coper a M.H. Appley/
3. Argumentace:
Téma týkající se psychologie zátěžových situací jsem si vybrala vzhledem k danému období, a tím je
zkouškové. V rámci mého studijního oboru je stres více než žádoucí a zároveň je třeba jej umět
zvládat, proto jsem se chtěla více dozvědět o tomto tématu a tím snad zamezit budoucím ztrátám na
mém psychickém zdraví.
Klíčová slova: psychologie, zátěžové situace, stres, relaxace
Anotace:
Text se zabývá zvládáním zátěžových situací. Soustředí se na vliv stresu a konkrétních stresorů pro
lidský organismus. Popisuje fáze a typy stresových reakcí a jejich řešení.
Použité zdroje:
1. Nekonečný M.: Encyklopedie obecné psychologie, Praha: Academia, 1997, ISBN 80-200-0625-7
(Hodnocení: Kniha je zpracovaná formou věcné encyklopedie, přehledná, vpoužívá odborné
terminologie, kvalita textu je na vysoké úrovni)
2. Špatenková N., a kol.: Krize, psychologický a sociologický fenomén, Praha: Grada, 2004, ISBN 80-
247-0888-4
(Hodnocení: Kniha je obsáhlá po odborné stránce, kvalitně zpracovaná a funkčně uspořádaná)
3. http://psychologie.cz/jak-ovladnout-stres/ (Manuál pro úzkostné poruchy, Fakultní nemocnice Hradec
Králové – Psychiatrická klinika)
(Hodnocení: Webová stránka zpracovaná odborníky, texty jsou podloženy kvalitními a relevantními
zdroji)