BiblioHelp_ webova podpora biblioterapie

MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav české literatury a knihovnictví
Kabinet informačních studií a knihovnictví

Webová podpora biblioterapie zaměřená na
projekt BiblioHelp
Magisterská diplomová práce

Autor práce: Bc. Edita Vališová
Vedoucí práce: PhDr. Petr Škyřík

Brno 2010

Bibliografický záznam
VALIŠOVÁ, Edita. Webová podpora biblioterapie zaměřená na projekt BiblioHelp.
Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví,
Kabinet informačních studií a knihovnictví, 2010. 136 s. Vedoucí diplomové práce
PhDr. Petr Škyřík.

Anotace
Diplomová práce „Webová podpora biblioterapie zaměřená na projekt BiblioHelp“ se
zabývá aplikací biblioterapie jakoţto metody svépomocné léčebné terapie (individuální
biblioterapie) do prostředí internetu. Přináší teoretické vymezení této interdisciplinární
problematiky z pohledu 1) psychologie (výklad biblioterapie ve smyslu jedné
z psychoterapeutických léčebných metod), 2) pedagogiky (výchovné pojetí biblioterapie
– bibliopedagogika), 3) čtenářství (zaměřeno na biblipsychologii) a 4) expresivních
terapií (začlenění biblioterapie do kontextu ostatních záţitkových terapií). Dále se
zaměřuje na výběrový výčet a rozbor biblioterapeutických on-line projektů jak u nás,
tak především v zahraničí a na popisnou studii projektu BiblioHelp, kniţního
biblioterapeutického portálu, které je věnována praktická část diplomové práce. Ta
předkládá popis realizace a zhodnocení vyuţitelnosti projektu BiblioHelp, jehoţ cílem
bylo zaplnit absenci tímto způsobem specializovaného webového portálu v ČR.

Annotation
Diploma thesis „Bibliotherapy website support focused on the project BiblioHelp“ deals
with bibliotherapy application as a method of self-help therapy (an individual
bibliotherapy) removed to internet. It defines this interdisciplinary issue from the point
of view of 1) psychology (bibliotherapy as one of the psychotherapy methods),
2) pedagogy (bibliotherapy education concept in meaning of bibliopedagogy),
3) reading (focused on bibliopsychology) and 4) expressive therapy (bibliotherapy
inclusion in the context of the other ones). It is followed by the annotated retrieval
which analyses as czech bibliotherapy on-line projects so especially the foreign ones
and also by BiblioHelp descriptive study (a special book web portal) that represents the
practical part of this diploma thesis. This part is about of realization and evaluation of
project usability. The aim was to create the unique topical web portal in the Czech
Republic.

Klíčová slova
biblioterapie, bibliopsychologie, bibliopedagogika, BiblioHelp, expresivní terapie,
psychoterapie, čtenářství, databáze, knihovny, portály, projekty, web

Keywords
bibliotherapy, bibliopsychology, bibliopedagogy, BiblioHelp, expressive therapy,
psychotherapy, reading, databases, libraries, portals, projects, web

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval/a
samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..
Podpis autora práce

Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PhDr. Petru Škyříkovi za
volnou ruku při tvorbě a vyjádřená slova uznání.

Obsah
ÚVOD ........................................................................................................... 8

1 VYMEZENÍ PROBLEMATIKY BIBLIOTERAPIE ......................... 9

1.1 ČLENĚNÍ BIBLIOTERAPIE A ROLE BIBLIOTERAPEUTA ................................... 10
1.1.1 Širší a uţší pojetí biblioterapie a typologie knih......................................... 11
1.1.2 Biblioterapie individuální a skupinová ....................................................... 13
1.1.3 Další členění biblioterapie .......................................................................... 15

2 BIBLIOTERAPIE A JEJÍ PEDAGOGICKÉ A PSYCHOLOGICKÉ
OKOLÍ ....................................................................................................... 16

2.1 BIBLIOPEDAGOGIKA ....................................................................................... 16
2.1.1 Metodická práce se čtenáři ......................................................................... 17
2.2 BIBLIOPSYCHOLOGIE ..................................................................................... 19
2.2.1 Psychologie čtenáře a funkce četby ............................................................ 20
2.2.2 Účinky biblioterapie ................................................................................... 23
2.3 UŢITÍ BIBLIOTERAPIE PRO VYBRANÉ TYPY ČTENÁŘŮ ................................... 25
2.3.1 Dětské čtenářství a biblioterapie ................................................................. 25
2.3.2 Četba seniorů jako terapie........................................................................... 28
2.3.3 Nemocniční pacienti v roli čtenářů ............................................................. 29
2.4 VZÁJEMNÝ VZTAH BIBLIOPEDAGOGIKY A BIBLIOPSYCHOLOGIE ................. 31
3 BIBLIOTERAPIE V KONTEXTU EXPRESIVNÍCH TERAPIÍ ... 32

3.1 DÍLČÍ METODY BIBLIOTERAPIE...................................................................... 32
3.1.1 Hagioterapie a funkce příběhů .................................................................... 32
3.1.2 Imagoterapie ............................................................................................... 38
3.1.3 Poetoterapie a tvůrčí psaní .......................................................................... 38
3.1.4 Terapie pohádkou ....................................................................................... 41
3.2 DALŠÍ (PŘÍBUZNÉ) EXPRESIVNÍ TERAPIE ....................................................... 45
3.2.1 Arteterapie .................................................................................................. 47
3.2.2 Muzikoterapie a choreoterapie.................................................................... 48
3.2.3 Dramaterapie a psychodrama...................................................................... 51

4 BIBLIOTERAPIE ON-LINE U NÁS A V ZAHRANIČÍ ................. 54

4.1 BIBLIOTERAPIE U NÁS .................................................................................... 55
4.2 BIBLIOTERAPIE V ZAHRANIČÍ ........................................................................ 56
4.2.1 Vybrané zahraniční biblioterapeutické projekty ......................................... 56

4.3 DALŠÍ ZAHRANIČNÍ BIBLIOTERAPEUTICKÉ PROJEKTY ................................. 62
4.3.1 Dětské webové portály................................................................................ 62
4.3.2 Ostatní terapeutické weby ........................................................................... 65

5 PROJEKT BIBLIOHELP .................................................................... 67

5.1 PŘÍPRAVNÁ FÁZE ............................................................................................ 68
5.1.1 Popis projektu ............................................................................................. 68
5.1.2 Analýza okolí projektu................................................................................ 70
5.2 PRVOTNÍ FÁZE REALIZACE PROJEKTU .......................................................... 71
5.2.1 Klasifikační schéma .................................................................................... 71
5.2.2 Sběr dat ....................................................................................................... 75
5.3 TVORBA WEBU ................................................................................................ 79
5.3.1 Informační architektura portálu .................................................................. 79
5.3.2 Typologie kniţních záznamů a záznamy odborníků................................... 92
5.3.3 Uţivatel a vyhledávání.............................................................................. 103
5.4 POHÁDKOTERAPIE ....................................................................................... 105
5.4.1 Seznámení se s problematikou, klasifikační schéma a sběr dat ................ 105
5.4.2 Designové úpravy webu............................................................................ 107
5.4.3 Specifikace kniţních záznamů .................................................................. 109
5.5 PROPAGACE A PUBLICITA ............................................................................ 113
5.5.1 Adresná oznámení cílovým skupinám ...................................................... 113
5.5.2 Psaní PR textů a publikace článků ............................................................ 114
5.5.3 Prezentace v médiích a sociálních sítích................................................... 115
5.5.4 Veřejné prezentace projektu ..................................................................... 117
5.6 ZHODNOCENÍ A VIZE DO BUDOUCNA ............................................................ 117
5.6.1 Obsahové změny, PR a zpětná vazba ....................................................... 117
5.6.2 Návštěvnost stránek .................................................................................. 119
5.6.3 Inovace a spolupráce s dalšími projekty ................................................... 120

ZÁVĚR ..................................................................................................... 122

REJSTŘÍK ............................................................................................... 123

SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................ 124

POUŢITÉ ZDROJE................................................................................ 126

SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................. 136

Úvod
Čtení, četba, čtenářství – pojmy této práce a téţ hlavní kategorie kaţdého nejen
čtenářsky gramotného člověka. Kolik významů nabývají, tolik podob v nich můţeme
hledat. Lze se zajímat o pohled psychologický (funkce četby), fyziologický (proces
čtení) i společenský (trend čtenářství). Vnímáme i jemnější rozlišení. Motivy k četbě se
individuálně rozbíhají a tematicky, zájmově opět sbíhají, sdílejí, ať uţ z důvodu poznání
(vzdělávání), zábavy (relaxace), kultury (proţitek umění), ale třeba i léčby, resp.
léčebné terapie. Četba knih formuje osobnost člověka – kultivuje ji (vychovává), avšak
můţe působit i ozdravně či úlevně v případech, kdy čtenář pomocí četby vybraných
knih reflektuje a koriguje svůj pohled na svět i sebe sama. Zde hovoříme o biblioterapii,
jejíţ podstatu a varianty provedení si v této práci přiblíţíme.

Nejprve, v první kapitole práce, dojde k obecnému vymezení problematiky
biblioterapie. Druhá kapitola přinese konkrétnější uchopení této terapeutické metody
z pohledu psychoterapie (provázanost psychologického a pedagogické okolí
biblioterapie). Třetí kapitola se podrobněji zaměří na dílčí biblioterapeutické metody,
přičemţ přenese interpretaci jmenované problematiky do kontextu expresivních terapií
a ukončí teoretický výklad nastoleného problému.

V názvu práce se setkáváme i s dalším reprezentantem současného čtenářství, kterým je
webové prostředí, internet. Vyuţití moţností internetu vede k tvorbě řady kniţních
portálů a digitálních sbírek slouţících k podpoře čtenářství a četby všech literárních
ţánrů, témat i věkových skupin. Jedním z nich je i specializovaný webový portál
BiblioHelp orientující se na kniţní nabídku z oblasti biblioterapie. Případová studie
portálu BiblioHelp (pátá kapitola zaměřená na popis a zhodnocení aplikace biblioterapie
do prostředí internetu) se stává ústředním tématem a její popis hlavním cílem textu –
jako celek zastupuje praktickou část práce; za úvod do problematiky webového
zpracování biblioterapie lze povaţovat kapitolu předcházející, v níţ dochází k rozboru
on-line biblioterapie u nás a v zahraničí.

Slova, věty a texty (v tištěné i on-line podobě) mohou „léčit i zraňovat“. Tato práce se
bude snaţit přiblíţit netradiční způsob realizace první z uvedených moţností. Bude
hledat spojnice a vazby mezi četbou, léčbou (terapií) a moţnostmi internetu – cesty, ke
kterým se můţe v případě potřeby přidat a připojit kaţdý z nás…

8

1 Vymezení problematiky biblioterapie
Čtení můţe pomoci a sehrát roli, jeţ jinak patří psychiatrovi. Nemocný potřebuje podnět
zvenčí, avšak zákrok se zároveň musí završit v jeho nitru. A to je přesně definice
čtení a právě jen čtení. Působí jako lék, který nám v období vyčerpání vrací
duchovní síly a vůli. Pod jeho ochranou se dokáţeme uzdravit.

Marcel Proust

Pojem biblioterapie pochází z řeckých slov: „biblio“ kniha a „therapia“ uzdravování.1
Jako první tento pojem pouţil americký farář Samuel McCord Crothers (1916).
Biblioterapie je metoda psychoterapie vyuţívající léčebné a podpůrné účinky četby.
Jejím synonymem je „léčba četbou“. Můţe být individuální (svépomocná) či
skupinová.2 V tomto smyslu chápeme biblioterapii jako určitou „léčebnou pomůcku“,
která pracuje s emočními a duševními proţitky čtenáře (téţ klienta či pacienta)3 a která
je indikována v závislosti na tom kterém problému, proţívané zátěţové situaci, v níţ se
čtenář a jeho psychika aktuálně nacházejí. Jedná se tedy o práci se čtenáři i s texty –
cílem biblioterapie je sestavit správný výběr četby, takový, který bude pro čtenáře v jeho
tíţivé situaci přínosem, uvede ho do souvislostí, naznačí mu moţná východiska z dané
situace, pomůţe mu s problémem se vypořádat, přenést se přes něj apod.

Jinými slovy: „Proces biblioterapie je zaměřený na racionální, ale hlavně emoční
percepci vybraného díla. Smyslem terapie je reflexe proţívané zátěţové situace na
pozadí četby knihy, při níţ dochází u pacienta k celkovému uvolnění nahromaděného
psychického napětí, ke katarzi, vhledu, uvědomění si významu proţívané situace,
k jejímu přijetí, vyrovnání, téţ k obnově radosti ze ţivota, podpoře osobní spokojenosti
apod. Jedná se o pozitivní ovlivnění psychosomatického stavu trpícího jedince
a o posílení jeho psychické odolnosti a vyrovnanosti (navíc samotným čtením dochází
u čtenáře k rozvoji fantazie, tvořivosti, kritického myšlení, komunikačních schopností
atd.).“4

1
HÁNDLOVÁ, Olga. Vyuţití biblioterapie v zátěţových situacích. Brno: Masarykova univerzita,
Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. Vedoucí diplomové práce Mgr. Petr
Škyřík. S. 11.
2
KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. © 2005 [cit.
2010-02-20]. Dostupný z WWW: <http://sigma.nkp.cz/cze/ktd>. Dále jen TDKIV.
3
V práci bude pouţito všech označení pro příjemce textu (čtenář, klient i pacient) – vţdy v závislosti na
konkrétním výkladu a jeho tematickém zaměření.
4
Biblioterapie [online]. 23. 2. 2009 [cit. 2010-02-20]. Dostupný z WWW:
<http://kisk.phil.muni.cz/wiki/Biblioterapie>.

9

Z dosavadního textu lze odvozovat na léčebnou, psychoterapeutickou5 funkci čtení,
kterou je moţno dále doplnit o další aspekt, kterým je výchovné uţití četby, coţ
rozšiřuje pole působnosti biblioterapie o osobnostní rozměr – jejím zájmem je tedy jak
duševní zdraví člověka, tak i jeho osobnostní růst. Uvedené koresponduje s širším
vymezením termínu „therapeia“, pod nímţ se v původním slova smyslu myslí léčba
i výchova a vzdělávání (souhrnně se jedná o „doprovázení“)6.

1.1 Členění biblioterapie a role biblioterapeuta
Provázanost léčebného a výchovného prvku biblioterapie naznačuje na
interdisciplinární charakter této disciplíny (na jejím procesu a průběhu se mohou
podílet kromě psychoterapeutů, poradenských psychologů, psychiatrů a knihovníků téţ
pedagogové, sociální pracovníci, zdravotníci a další odborníci působící v široké škále
pomáhajících profesí; zástupci všech jmenovaných odborností mohou kandidovat na
post biblioterapeuta7), na přesah do příbuzných společenských i humanitních oborů (viz
dále kapitola 2 Biblioterapie a její pedagogické a psychologické okolí, s. 16) a na její
uţší a širší vymezení dle konkrétního příjemce, resp. cílové čtenářské skupiny.

Jako u jakékoliv jiné profese i v případě biblioterapeuta platí, ţe efektivní výkon
činnosti je podmíněn faktory typu 1) potřeba osobnostních předpokladů (např. emoční
stabilita, empatie, tolerance, trpělivost, soudnost, týmový duch, ochota učit se, …),
2) dosaţené vzdělání a nabyté zkušenosti (kvalifikovaný terapeut, psychoterapeut,
kontra terapeut laik, knihovník) a 3) motivace včetně schopnosti sebereflexe (umět si
uspokojivě zodpovědět otázku po tom, proč danou práci vykonávám).

5
Psychoterapie – soubor verbálních i neverbálních technik, kterými terapeut působí (individuálně či
skupinově) na duševní zdraví klienta/klientů (pozitivní ovlivnění psychiky, sebeobrazu apod.). Smyslem
terapie je řešení konkrétních problémů, plnohodnotné zařazení pacienta zpět do společnosti atd.
6
Nejednoznačné vymezení pojmu biblioterapie souvisí se vznikem dalších označení, která se s tímto
termínem zaměňují, např. kategorie „bibliodiagnostika“ (lékařské pojetí), „biblioprofylaxe“ (preventivní
vyuţití literatury) či „biblioporadenství“ (technika biblioterapie).
7
O. Hándlová objasňuje rozdíl mezi knihovníkem a biblioterapeutem takto: „Knihovník, jako poradce při
výběru knih, pomáhá najít takové knihy a informace, jaké uţivatel poţaduje. Oproti tomu biblioterapeut
vybírá uţivateli takové knihy, jaké by měl chtít, aby mu pomohly. Biblioterapeut je tedy člověk, který se
neustále vzdělává především v psychologii, v literatuře a zajímá se hlouběji o témata určená pro
biblioterapii. Biblioterapeutem se můţe stát a často jím bývají psychologové, lékaři a dostatečně
erudovaní knihovníci.“ Viz HÁNDLOVÁ, Olga. Vyuţití biblioterapie v zátěţových situacích. Brno:
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. Vedoucí
diplomové práce Mgr. Petr Škyřík. S. 12. Srov. s termínem „biblioterapeut“ (TDKIV): „Odborný
pracovník vyuţívající procesu čtení jako pomocného prostředku při působení na uţivatele, kteří se
vyrovnávají s osobními emocionálními, mentálními a sociálními problémy.“

10

1.1.1 Širší a uţší pojetí biblioterapie a typologie knih
U širšího pojetí biblioterapie se jedná o záměrné působení četby na psychický stav
čtenáře-klienta, který je ovlivněn krizovou ţivotní situací způsobenou nejrůznějšími
vnějšími a vnitřními faktory a vlivy. Můţe jít o proţívanou nemoc psychického
i somatického původu, tělesný či smyslový handicap, psychické vyčerpání, existenciální
úzkost, sociální problém (otázka mezilidských vztahů, stres, sociální vyloučení, …)
apod. Citlivou rizikovou skupinou jsou především dlouhodobě léčení pacienti umístění
v nejrůznějších zdravotnických zařízeních (nemocnice, ústavy, léčebny, …) a dále lidé,
kteří byli vytrţeni ze svého dosavadního způsobu ţivota, anebo jsou nuceni absolvovat
pobyt v sociálních ústavech typu domov důchodců, dětský domov, vězeňské nápravné
zařízení atd. Naopak nevhodnými klienty biblioterapie jsou psychotici, kompulzivní
neurotici či přecitlivělí pacienti (příliš senzitivní a labilní pacienti).

Příjemcem terapie můţe být tedy jak pacient, tak „běţný čtenář“ bez trvalého
psychického či fyzického zatíţení, avšak aktuálně proţívající emoční či osobnostní
krizi. Z takto široce pojatého rozsahu biblioterapie vysvítá, ţe její principy a metody lze
pouţít s ohledem na jakoukoliv věkovou skupinu klientů (senioři, týrané či opuštěné
děti, mládeţ, hospitalizovaní pacienti, oběti domácího násilí, závislí, nezaměstnaní,
vězni, …), kterým četba vhodných knih můţe přinést úlevu ve svém trápení či orientaci
ve svém problému. Zejména u hospitalizovaných pacientů je důleţité udrţovat pouto
s okolním světem, uspokojovat a podporovat jejich kulturní potřeby, zprostředkovat
smysluplné vyuţití volného času, kterým pacient disponuje apod.

K léčbě lze vyuţít jak beletristických knih, tak naučných publikací: „Knihovník-
biblioterapeut má zacházet s biblioporadenstvím jako s moţností, jak pomoci klientovi
při hledání řešení ţivotních problémů prostřednictvím seznámení se stejnou situací
v nabízeném textu. První moţností je beletrie. Knihovník by měl selektovat a vybírat ty
knihy, které se přímo dotýkají nebo přibliţují reálné situaci, resp. budovat vlastní
knihovní fond (databázi) pro potenciální klienty. Bylo by dobré, kdyby knihovník
disponoval několika texty, které se týkají jednotlivých problémů, s různým zakončením
a různou mírou sloţitosti situace fiktivního hrdiny… Některé příběhy musí mít
konkrétní zakončení, jiné mohou obsahovat více metafor a moţnost svobodného

11

vnímání textu.“8 Příběhy jsou obzvláště vhodným formátem biblioterapie. „Pouţije-li se
příběhu v pravou chvíli a vhodnou formou, můţe se stát nejdůleţitějším prvkem
terapeutického úsilí, protoţe můţe přispět ke změnám v postojích a chování.“9 Příběhy
spolu s pohádkami, humorem, fantasy, sci-fi či literaturou dobrodruţnou řadíme mezi
tzv. „sedativa“ (materiály a knihy uklidňující), společenské romány a biografie
povaţujeme za materiály reflexní; romány jsou téţ vhodnou nemocniční četbou.
Poradenské publikace, příručky či popsané klinické případy bývají zdrojem obecných
rad i konkrétního poučení (jejich předmětem zájmů se stávají témata typu asertivita,
schopnost bránit se před manipulací, umění vyjednávat, smírné řešení konfliktů apod.),
nabízí informace, formují rozhodnutí klienta a přispívají k řešení jeho problému. Tyto
knihy píší na základě své praxe přímo psychologové, psychiatři či psychoterapeuti,
a proto se obvykle jedná o hodnotné, relevantní a přínosné svépomocné zdroje.10 Vliv
naučných publikací na duševní stav pacienta podléhá jiným výzkumným metodám, neţ
které se pouţívají v případě beletrie. Při terapii lze vyuţít obou typů knih, upřednostňuje
se začít s naučnou publikací (pochopení problému) a poté pokračovat beletristickým
titulem (inspirace pro osobní ţivot).11 Populárně-naučné literatuře (včetně cestopisné)
vymezujeme funkci „stimulativ“ (stimulativní texty).

Při sestavování doporučené četby musí knihovník-biblioterapeut úzce spolupracovat
s ošetřujícími lékaři – je třeba být přesně informován o povaze nemoci a o tělesném
a dušením stavu klienta, aby četba vybraných knih přinesla pozitivní účinek „Nesprávně

8
KRUSZEWSKI, Tomasz. Biblioterapie – léčba četbou. Čtenář: měsíčník pro knihovny [online]. 2008,
60, 0708, [cit. 2010-02-20]. Dostupný z WWW: <http://ctenar.svkkl.cz/clanky/rocnik-2008/0708-
2008/tema-biblioterapie-lecba-cetbou-43-196.htm>. ISSN 0011-2321.
9
PESESCHKIAN, Nossrat. Kupec a papoušek: vyuţití orientálních příběhů v psychoterapii názorné
příklady pro výchovu a sebeovlivňování. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-60-8. S. 8.
10
Nehledě na odlišnost ve kvalitě zpracování tématu se na prvních příčkách oblíbenosti u indikací
deprese, úzkosti a traumata objevují svépomocné tituly, které vycházejí s principů kognitivně-
behaviorální terapie, dále ty, jejichţ autory jsou profesionálové na duševní zdraví člověka (nejlépe
s doktorským titulem) či specialisté. Toto zjištění se týká amerického biblioterapeutického výzkumu
popisovaného v článku: REDDING, Richard E., et al. Popular Self-Help Books for Anxiety, Depression,
and Trauma: How Scientifically Grounded and Useful Are They?. Professional Psychology: Research
and Practice. 2008, Vol. 39, No. 5, 537–545. Na základě podrobně rozebraných měřítek v textu (vědecké
zaměření knihy, splnění očekávání, speciální poradenství, uţitečnost rad a celková prospěšnost titulu)
vzešel k daným problémovým oblastem „Seznam nejoblíbenějších titulů“ (50 knih). Výsledný kniţní
soubor vykazuje aktuálnost (publikace většiny knih v období 2000 aţ 2005), stvrzuje potřebu odborné
garance, preferuje autory muţe a téma deprese.
11
Na základě výzkumu z článku: CAMPBELL, Linda F.; SMITH, Thomas P. Integrating Self-Help
Books Into Psychotherapy. Psychotherapy in Practice. 2003, Vol. 59, No. 2, 177-189. Kromě vztahu
naučné vs. beletristické biblioterapeutické literatury se dále text zabývá uţitím biblioterapie jakoţto
doplňku či integrující sloţky psychoterapeutické léčby a klinickým vs. podpůrným pojetím této péče.

12

zvolená kniha by moha zdravotní stav nemocného i zhoršit – navodit depresívní nálady,
nadměrné vzrušení, které můţe mít i záporné fyziologické účinky (stoupne krevní tlak,
teplota apod.). Zejména je třeba brát v úvahu duševní stav a náladu nemocného, aby
obsah knihy přispěl k jeho dobré dušení pohodě, navodil pocit reálné vyhlídky na
vyléčení, překonání momentálního chorobného stavu, povzbudil pacienta a dodal mu
chuť k ţivotu.“12 Taktéţ se musí respektovat individuální charakter čtenáře, který se
různí s dosaţeným věkem, proţitými ţivotními zkušenostmi, sociálním statusem,
emoční a rozumovou vyspělostí atd.

Uţší pojetí biblioterapie se dotýká přímo psychicky nemocných jedinců a jejich
duševních chorob (uţití např. při léčbě afektivních poruch, schizofrenních
a neurotických onemocnění, u léčby závislostí, …). Zde hovoříme o řízené četbě
probíhající pod dozorem lékaře s případnou odbornou knihovnickou asistencí.

1.1.2 Biblioterapie individuální a skupinová
Biblioterapií lze působit jak na jednotlivce (individuální biblioterapie), tak na
terapeutickou skupinu (skupinová biblioterapie). Individuální přístup počítá s aktivitou
na straně čtenáře, s jeho ochotou se svěřit, sdílet své trápení, přání, touhy, představy
a sny. Upřímný a otevřený rozhovor je předpokladem správného výběru četby –
vypovídá o osobě pacienta, směřuje knihovníka k volbě titulu. Dalšímu výběru knihy
předchází pohovor o přečteném, čtenářská zpětná vazba a reflexe. Tímto způsobem lze
četbu vést, korigovat a ţádoucím směrem řídit. Řízenou četbu popisuje L. Vášová
následovně: „Řízená četba je systematický proces, v němţ knihovník na základě
podrobné znalosti čtenáře plánovitě a cílevědomě ovlivňuje jeho četbu, aby se rozvíjela
ţádoucím směrem. Při řízení četby se uplatňuje hluboká znalost literatury, je třeba
vycházet ze znalostí čtenářových zájmů a z jasné představy cílů, aby doporučovaná
kniha logicky navazovala na knihy jiţ přečtené, aby prohlubovala nebo rozšiřovala
čtenářův zájem a vedla k novým poznatkům a vědomostem.“13 Sdílnost čtenáře nelze
ovšem vyţadovat – pokud tato není projevena a v kontaktu chybí, můţe být čtenář
naveden ke knihám i jiným způsobem, např. odkazem na příslušnou literaturu ve fondu

12
VÁŠOVÁ, Lidmila; ČERNÁ, Milena. Bibliopedagogika. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1989. ISBN 800424503X. S. 53.
13
VÁŠOVÁ, Lidmila. Čtenáři a uţivatelé informací. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
1987. S. 112.

13

knihovny, přístupem k relevantním informačním zdrojům, databázím apod. V tomto
případě se knihovník neujímá role biblioterapeuta, působí jako informační poradce
(referenční knihovník). V obou případech provoz biblioterapie předpokládá existenci
dostatečných biblioterapeutických zdrojů (např. seznamy vhodné literatury) a jejich
klasifikaci; moţnost poradenství a místo k nerušené četbě má být v knihovně
samozřejmostí.

Skupinové pojetí je vedené formou dynamické skupinové terapie (ideální sloţení
skupiny by mělo být v počtu 8–10 členů), které předsedá psychoterapeut s případnou
asistencí odborného knihovníka, popř. ten můţe sezení přímo samostatně vést jako
biblioterapeut. Forma sezení má podobu organizovaného předčítání a následné diskuse
o přečteném ve vztahu ke zvolenému problému. Četba příslušné literatury vzbuzuje
u skupiny emoce, vyvolává vzpomínky, oţivuje záţitky, je předmětem sdílení
a společné reflexe, při níţ se dostávají do střetů individuální postoje, stanoviska, názory
a zkušenosti členů skupiny. Tyto konfrontace jsou velice přínosné – silně vypovídají
o charakteru a osobnostních rysech zúčastněných, čímţ přispívají k doplnění
osobnostního profilu kaţdého jedince a k posílení efektivity vlastní léčby. Skupinová
biblioterapie iniciuje atmosféru důvěry, intimity, neformálnosti; členové mají touhu si
pomoci. Můţe se odehrávat jak v léčebném zařízení, tak v knihovně, která je její
součástí. Biblioterapeutická sezení mají mít následující strukturu: 1) zahájení (první
kontakt s klienty – dobře se připravit na první schůzku, dále ritualizace následných
setkání), 2) tzv. rozehřívací techniky (uvolnění atmosféry, navázání vztahu důvěry –
techniky relaxace), 3) hlavní činnost (práce s texty, kaţdé sezení jeden smysluplný
celek, kombinace aktivit), 4) diskuse a zpětná vazba (rozbor čteného, vlastní názory,
sdílení, konfrontace, …) a 5) závěr (shrnutí setkání, popř. téţ ritualizace).14

Také začlenění biblioterapie do komplexní psychoterapeutické péče se odehrává za
určitých předpokladů, těmi jsou: 1) ochota spolupráce lékaře s biblioterapeutem,
2) dobrovolná účast na biblioterapeutickém sezení, 3) jistá úroveň intelektu klienta,
4) vzdělanostní výbava biblioterapeuta a 5) vzájemná důvěra a respekt mezi klientem
a biblioterapeutem.

14
Do praxe skupinové biblioterapie můţeme nahlédnout např. v článku: HEBNAROVÁ, Daniela. Kniha
je lék. Inflow: information journal [online]. 2009, roč. 2, č. 12 [cit. 2010-02-22]. Dostupný z WWW:
<http://www.inflow.cz/kniha-jako-lek>. ISSN 1802-9736. Autorka v něm popisuje vlastní
biblioterapeutické působení mezi pacienty Psychiatrické léčebny v Kroměříţi.

14

1.1.3 Další členění biblioterapie
Z dosavadního výkladu vyplývá, ţe pro praktikum biblioterapie je typické propojení
dvou profesí – jde o společnou práci odborného knihovníka (biblioterapeuta) a lékaře
(psycholog, psychiatr, psychoterapeut). Míra zapojení do procesu oblasti léčby se
u kaţdého z výše uvedených odvíjí dle konkrétního typu realizované biblioterapie (dle
R. J. Rubin):

biblioterapie klinická – je praktikována v otevřeném nebo uzavřeném prostředí
(např. psychoterapeutická sezení v nemocnicích nebo v soukromých ordinacích
s klienty s poruchami emocionálními nebo s poruchami chování). Hlavním
prostředkem terapeutickým je literatura sebepoznávací, vyvolávající mezi jinými
také pocity hledání, očištění, projekce;
biblioterapie institucionální – má spíše didaktický charakter. Je pouţívána
literatura, která zachycuje zdravotní stav pacienta. Patří sem také relaxační
literatura. Adresáty jsou v tomto případě hospitalizovaní pacienti;
biblioterapie vývojová – je určena pro skupiny nebo individuální klienty. Jedná
se o jedince, kteří nemají zdravotní problémy. Vybrané didaktické texty a texty
názorné mají podpořit proces psychologického vývoje a zajistit psychickou
vyrovnanost.15

„Jak je patrné, realizování klinické biblioterapie spadá pouze do kompetence
psychoterapeutů. Není moţné, aby tuto terapii praktikovali knihovníci, pedagogové,
sociální pracovníci, i kdyţ by měli určité psychologické vzdělání. Mohou se zde
uplatnit jako terapeuti-asistenti, kteří pracují pod vedením psychoterapeuta.“16 (viz uţší
pojetí biblioterapie, s. 13). Biblioterapii institucionální a vývojovou řadíme do pojetí
širšího, v němţ svoji důleţitou roli hraje specializovaná knihovnická profese.
V kaţdém případě se vţdy jedná o doplňkovou formu léčby.

15
KRUSZEWSKI, Tomasz. Biblioterapie - léčba četbou. Čtenář: měsíčník pro knihovny [online]. 2008,
60, 0708, [cit. 2010-02-20]. Dostupný z WWW: <http://ctenar.svkkl.cz/clanky/rocnik-2008/0708-
2008/tema-biblioterapie-lecba-cetbou-43-196.htm>. ISSN 0011-2321.
16
Tamtéţ.

15

2 Biblioterapie a její pedagogické a psychologické
okolí
Říci, ţe autor je čtenářem nebo čtenář autorem, vidět knihu jako lidskou bytost nebo
lidskou bytost jako knihu, popsat svět jako text nebo text jako svět,
to jsou způsoby pojmenování čtenářského umění.

Alberto Manguel

Biblioterapie vyvěrá především z poznatků psychiatrie, psychologie, téţ i pedagogiky.
Psychologií čtenáře (i autora), procesy a působením četby, jejím vývojem
a usměrňováním se zabývají tyto aplikované disciplíny: 1) bibliopedagogika
a 2) bibliopsychologie.

2.1 Bibliopedagogika

Bibliopedagogika zkoumá výchovné působení knihy a četby, orientuje se na specifické
knihovnické metody práce se čtenáři. Jejím cílem je formace čtenářské kultury
a výchova k aktivnímu a efektivnímu čtenářství. Bibliopedagogika, propojující v sobě
poznatky z knihovnictví a pedagogiky, má blízko k tomu, co označujeme pojmem
„informační výchova“17 – její metody práce s literaturou napomáhají k absorpci
ţádaného mnoţství informací, k utřídění poznatků a k orientaci v problematice (tištěné
i elektronické informační zdroje). Tím vším přispívají k rozvoji čtenářské osobnosti,
jeho rozhledu a k tvorbě hodnot. Jsou jimi např. knihovnické besedy, lekce, literární
večery, autorská čtení, přednášky, diskuse, konference, workshopy, … neboli „akce“
knihoven realizované na podporu četby, čtenářství a literární gramotnosti18 vůbec;
biblioterapeuticky laděné setkání povaţujeme za jeden z příkladů těchto akcí.

17
Téţ „informační vzdělávání“ – předmětem zájmu je informační gramotnost, schopnost práce
s informacemi od fáze definice informačního poţadavku přes vyhledávání v informačních zdrojích aţ po
efektivní vyuţití informací (analýza, syntéza, prezentace); téţ přeměna informací ve znalosti.
18
Literární gramotnost – jedna ze sloţek informační gramotnosti (IG) – zabývá se prací s textem, resp.
jeho pochopením a interpretacemi (mezi další sloţky IG patří dokumentová gramotnost, numerická
a jazyková, všechny dohromady tvoří ICT -funkční- gramotnost, která spolu s etickým rozměrem vyuţití
informací vymezuje pole působnosti IG). Podrobněji např. DOMBROVSKÁ, Michaela. Informační
gramotnost - teorie a praxe v ČR. Národní knihovna. [online]. 2004, roč. 15, č. 1 [cit. 2010-03-22].
Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/nkkr0401/0401007.html>. Vybavenost člověka reflektovat
(individuálně i v sociálních kontextech) všechny druhy textů se označuje téţ jako „čtenářská gramotnost“
– vede čtenáře k porozumění, sebevýchově a k aktivní účasti na chodu společnosti. Více viz Sborník
příspěvků z Metodických portálů www.rvp.cz: výběr příspěvků: čtenářská gramotnost. Praha: Výzkumný
ústav pedagogický, © 2008, 96 s. ISBN 978-80-8700-18-2.

16

2.1.1 Metodická práce se čtenáři
Aktivity knihoven můţeme dělit dle toho, na jakou čtenářskou skupinu chtějí cílit.
Existují metody 1) individuálního působení na čtenáře a metody 2) kolektivního
(skupinového) působení. Individuální charakter mají např. rozhovory se čtenáři a téţ
sem řadíme (výchovné) řízení četby. Na rozdíl mezi rozhovorem a řízenou četbou jsme
jiţ narazili při vkladu individuální biblioterapie (s. 13). Ze skupinových a kolektivních
aktivit si představíme knihovnické besedy, exkurze, předčítání, diskuse, přednášky
a lekce.

Knihovnické besedy mívají propagační, diskusní a mnohdy i vzdělávací a kulturní ráz.
Zaměřují se jak na čtenáře knihovny (např. školní děti), tak na širokou veřejnost (např.
senioři ve městě). Propagační charakter mají taková setkání, která čtenářům představují
určitou knihu, autora či propagují konkrétní téma, novinky nebo nově zaváděné sluţby
knihovny apod. Jejich koncepce připomíná přednášku s praktickými ukázkami, po níţ
následuje diskuse s posluchači, návštěvníky akce.19

Exkurze do knihovny má taktéţ dvojí charakter – jde o propagaci místa a jeho sluţeb,
která svým obsahem účastníka exkurze vzdělává. Poučení vede uţivatele knihovny
k orientaci v nabízených dokumentech a sluţbách knihovny a k samostatnosti. Má
smysl pro všechny účastníky vzdělávací soustavy (ţáci základních škol, studenti
středních a vyšších škol i vysokoškolští studenti).

Předčítání řadíme do práce s dětským čtenářem (např. návštěva knihovny dětmi ze
školky), nebo můţe jít o součást jiné akce, např. školní besedy či besedy s dospělými
čtenáři. Předčítání je spojeno s uměleckým projevem, přednesem, působí na estetické
cítění posluchače – představuje určitý literární sloh, autorský styl práce se slovy
a textem apod.

19
V besedách vedených v rámci biblioterapie dochází ke shrnutí nejdůleţitějších poznatků
z probírané knihy (obvykle populárně naučná příručka) a ke společné diskusi. Smyslem besedy je
prohloubení vhledu pacienta do konkrétního problému, přičemţ následná diskuse usnadňuje pochopení
textu a vstřebání přednesených informací. Tyto besedy lze realizovat na jednotlivých nemocničních
odděleních u pacientů, u nichţ se předpokládá určitá míra spolupráce na léčbě. Více viz ŠVANDOVÁ,
Marcela. Biblioterapie – léčba v rámci léčebné, rehabilitační a preventivní péče. Praha: Karlova
univerzita. Filozofická fakulta, Katedra psychologie, 2003. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Jiří
Šípek. S. 78. Uvedené se vztahuje i k akci typu přednáška.

17

Diskuse jsou logickou součástí akcí typu beseda, přednáška apod., avšak lze je
realizovat i samostatně. Diskusní večer předpokládá účast diskutujících k určitému
tématu, obvykle z oblasti kulturního či společenského vyţití nebo politického spektra.
Diskusi řídí knihovník, popř. můţe být k účasti přizván odborník na dané téma. Diskuse
jsou otevřené veřejnosti.

Přednášky se můţe zhostit jak odborník z dané oblasti, tak i knihovník jakoţto
informační pracovník (např. v roli lektora informačního vzdělávání apod.).

Knihovnické lekce jsou součástí informačně-vzdělávací politiky konkrétní knihovny.
Mívají strukturu vyučovací hodiny a jejich smyslem je realizace informační výchovy.

Uvedený výčet zdaleka nepokrývá všechny moţnosti práce se čtenáři, je pouze
ilustrativní a metodicky návodný. Při organizaci konkrétní akce je třeba vţdy brát ohled
na vlastní čtenářskou obec (cílová skupina), na místo, kde se chceme jako knihovna
působit, resp. na komunitní charakter knihovny20 jako takové. Další otázkou je
propagace knihoven, jejich sluţeb a všech realizovaných akcí (marketing knihoven), ať
uţ místního či celorepublikového rozsahu (národní kampaně na podporu čtenářství)21
a v neposlední řadě i provazba na webový obsah, resp. pouţívání nástrojů webu 2.0
vyuţitelných nejen pro propagaci, ale i k tvorbě náplně pořádané akce, která můţe za
pomoci nástrojů nových technologií dostat jinou podobu a jí odpovídající inovativní
charakter.

20
Podrobněji ke komunitní funkci knihoven viz MATÝSOVÁ, Tereza. Veřejné knihovny jako komunitní
centra obcí s přihlédnutím ke komunitnímu vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta,
Ústav české literatury a knihovnictví, 2007. 72 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Škyřík.
21
Marketing knihoven přichází ke slovu společně s vývojem knihovny jakoţto instituce, která má ze
svého postavení plnit funkci společenskou (vzdělávací, kulturní, …) – poskytovat unikátní (nekomerční)
sluţby, na jejichţ existenci je třeba vhodně poukázat – ve světě trţním, komerčním. Trend výjimečných
sluţeb koresponduje s originálním pojením propagace (např. kreativní a netradiční guerillový marketing
lze vyuţít jako jeden z moţných nástrojů). K marketingu knihoven – více viz např. FOBEROVÁ, Libuše.
Knihovna jako nekonečný příběh, který se lidé učí číst (Marketing pro veřejné knihovny). Knihovnický
Zpravodaj Vysočina.[online]. 2009, roč. 9, č. 2 [cit. 2010-03-06]. Dostupný z WWW:
<http://kzv.kkvysociny.cz/Default.aspx?id=1136>. ISSN 1213-8231.

18

2.2 Bibliopsychologie
Bibliopsychologie22 zkoumá vliv četby na duševní ţivot člověka (psychika), zaměřuje se
na průběh psychických procesů během četby. Zabývá se tedy vztahy autor-kniha-čtenář.
Zajímá se předně o to, „proč některé knihy jsou čteny více, jiné méně, proč spisy
jednoho autora jsou oblíbenější neţ spisy jiného, proč se čtenář k některým knihám
vrací a jiné ani nedočte apod.“23 Jejím cílem je pochopit psychologii čtenáře i autora,
potaţmo ediční a distribuční kniţní politiku (přesah do oblasti sociologie).

Vztah čtenář-kniha-autor je zaloţen na nepřímé, zprostředkované sociální komunikaci:
„Literární autor (původce informace) předává prostřednictvím svého díla (kanálu)
čtenáři (příjemci informace) určité specifické informační obsahy. Dochází k působení
těchto obsahů na psychiku čtenáře a v důsledku toho i ke změnám v jeho mentalitě.
Obsah knihy tedy působí na osobnost jedince a na druhé straně osobnost jedince
ovlivňuje způsob vnímání textu.“24

Na ţádný vztah, čtenářko-autorský nevyjímaje, nelze pohlíţet jinak neţ ve vzájemné
interakci. Zkoumání tohoto vztahu se stalo celoţivotní náplní Nikolaje Alexandroviče
Rubakina (1862–1946), zakladatele bibliopsychologie. U autora si N. A. Rubakin všímá
jak jeho osobnostní charakteristiky (typologie, určení temperamentu, míry talentu, vloh,
nadání a dalších vrozených i v průběhu ţivota získaných dispozic), tak výsledků
autorské literární činnosti (sleduje kvantitativní hledisko vyjádřené produktivitou práce
a zvolenými literárními ţánry i kvalitativní stránku děl čili myšlenkovou hloubku
a autentičnost textů). Čtenáře vymezuje typově. Mezi čisté typy řadí čtenáře 1) verbálně
auditivní (ti, kteří jakoby v duchu slyší psané myšlenky), 2) verbálně vizuální (lidé,
kteří své myšlenky vidí jako napsané na papíře) a 3) verbálně motorické (myšlení spjato
s artikulačními pohyby). Dále čtenáře dělí na typy 1) vizuálně-motorické, 2) vizuálně
auditivní a 3) motoricko-auditivní. Zdůrazňuje, ţe absolutní pochopení knihy ze strany

22
Bibliopsychologií a jejím vývojem se zabývá např. práce: PETROŠOVÁ, Karla. Vznik a vývoj
bibliopsychologie. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a
knihovnictví, 2005. 91 s. Vedoucí práce Mgr. Daniela Hebnarová.
23
24
ZEMANOVÁ Klára. Dětské čtenářství a aktivity českých kniţních veletrhů na jeho podporu. Brno:
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Kabinet informačních
studií a knihovnictví, 2008. Vedoucí diplomové práce Mgr. et Mgr. Lenka Hořínková-Kouřilová. S. 14.

19

čtenáře není moţné, a to z toho důvodu, ţe čtenář nemůţe nikdy znát podmínky, za
kterých kniha vznikla (tyto nelze ani beze změny zreprodukovat), duševní stav autora si
můţe nanejvýš domýšlet, stejně jako další okolnosti, které se se vznikem díla pojí.
Správně ovšem vyvozuje potřebu knihovníka znát svoji čtenářskou obce – tato znalost
je nezbytná při výběru knih, akvizici a při doporučování vhodných titulů.

2.2.1 Psychologie čtenáře a funkce četby

Psychologie čtenáře souvisí s jeho osobností (dynamický souhrn všech sloţek
duševního ţivota v integraci s tělesnými projevy – vyjádření proţitků postoji, chováním
a jednáním člověka, téţ osobní přístup k ţivotu), s konkrétními čtenářskými potřebami
a kulturními či intelektuálními zájmy, které dotyčný pociťuje. „Četba se pro mnohé lidi
stává potřebou a to tehdy, nachází-li člověk v literatuře odpovědi na své otázky. Potřeba
číst má určitý směr, určitý cíl, určitou intenzitu a trvalost. Potřeba číst vytváří čtenářský
neklid spojený s tendencí opatřit si konkrétní knihu nebo literaturu s určitou tematikou.
Intenzita čtenářské potřeby je proměnlivá, mění se se čtenářskou nasyceností
a s objevováním či zanikáním ţivotních problémů.“25 Čtení je tedy individuální
záleţitost bez ohledu na formu percepce literárního obsahu: „Proces čtení označujeme
proces vnímání a uvědomování si významu čteného textu, slova, která mají určitý obsah
a formu. Forma je psaná nebo tištěná podoba slova, obsah je konvenční význam. Čtení
je tedy dešifrování grafických znaků a chápání významu slov na základě spojování
jejich obsahu a formy.“26

Dvě výše uvedené citace definující potřebu četby a proces čtení naráţí na rozdílnost
mezi oběma pojmy; čtení a čtenářství je třeba od sebe rozlišovat. Čtení je chápáno jako
„dekódování“ znaků přinášející význam, v němţ je moţno hledat smysl – tázat se po
záměrech textu, autora, hledat odpovědi na vlastní otázky, problémy apod. Významnou
roli zde hraje subjektivita a vše to, co formuje osobnost čtenáře. Na čtení tedy pohlíţíme
jak z psychologického, tak fyziologického hlediska (nácvik čtení, čtenářské návyky,
poruchy čtení atd.). Je předpokladem k četbě.

25
VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha: ISV nakladatelství, 1995. ISBN 8085866072.
S. 32.
26
Tamtéţ, s. 34.

20

Na četbu nazíráme z pohledu funkce a čtenářského zájmu: „Četbu lze rozdělit na
funkcionální a literární. Funkcionální četba je utilitární (hledící na prospěch, uţitek), je
prostředkem informování, poučení, doplnění informací. Patří k ní četba příruček,
encyklopedií, odborné literatury apod. Literární četba klade důraz na psychologickou
(poučení, zábava) a estetickou (umělecký záţitek) funkci knihy. Vţdy určitým
způsobem obohacuje duševní ţivot člověka, a to jak svou obsahovou, tak formální
(vzhled, ilustrace atd.) stránkou.“27

Co se týče formy, tak ta u knihy28 nabírá multimediálních podob – o knihách
v odvozeném slova smyslu hovoříme téţ v souvislosti s eBooky (elektronické knihy)
a zejména s audioknihami (záznamy na zvukových nosičích typu audio CD, audiokazeta
CD MP3 či dostupné z internetových serverů ve formátech MP3 a WAV). Jedná se
o specifické dokumenty, digitální a zvukové, auditivní „ekvivalenty“ tištěných knih,
které tím, ţe působí na sluchové a vizuální smysly, rozšiřují či doplňují působnost
psaného slova (např. předčítání pohádek u dětí jako první vstup do literárního světa,
společné čtení s rodiči a učení se jazyku), umocňují čtenářský proţitek (např.
dramatizace textu jako podpora fantazie a uměleckého cítění čtenáře) nebo kompenzují
smyslový handicap či poruchy čtení (např. audioknihy jakoţto zdroje literárních děl
u nevidomých osob, práce s textem a slovní výbavou u dětí s dyslexií apod.). Příkladem
podpory a propagace účinků audioknih v jejich komplexním pojetí je činnost realizátorů
projektu Audioknihy.net.29

Rozšířené pojetí knihy téţ úzce souvisí se schopností člověka přijímat informace – čím
vícero smysly na nás podnět působí, tím lépe a snadněji jej přijmeme, zapamatujeme si
jej, proţijeme ho, uvědomíme, spojíme a zafixujeme (viz J. Cejpek a jeho pojetí
osobnostního fondu – endoceptu)30 . Téţ je vhodné brát ohled na konkrétní typ čtenáře

27
ZEMANOVÁ Klára. Dětské čtenářství a aktivity českých kniţních veletrhů na jeho podporu. Brno:
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Kabinet informačních
studií a knihovnictví, 2008. Vedoucí diplomové práce Mgr. et Mgr. Lenka Hořínková-Kouřilová. S. 11.
28
Dle TDKIV je kniha definována jako „rukopisný, tištěný nebo jakýmkoliv způsobem rozmnoţený
dokument, který je graficky a knihařsky zpracovaný do tvaru svazku a tvoří myšlenkový a výtvarný
celek.“
29
Projekt Audioknihy.net – portál audioknih provedený v co nejširším moţném měřítku (rozcestník knih,
akce, soutěţe, diskuse, …), je rozvíjen na půdě Kabinetu informačních studií a knihovnictví (Filozofická
fakulta Masarykovy univerzity, Brno). Viz Audioknihy.net [online]. © 2009 [cit. 2010-03-22]. Dostupný z
WWW: <http://www.audioknihy.net/>.
30
CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 1. vyd. Praha: Karolinum,
1998. 179 s. ISBN 8071847674. Kapitola 1.3 Informace jako psychofyziologický jev proces, s. 16-23.

21

(viz Rubakinova čtenářská typologie, s. 19). Vyuţití auditivních a audiovizuálních
dokumentů je tedy v biblioterapii velice ţádoucí a vítáno a to jak pro handicapované,
tak pro „běţné“ čtenáře-posluchače (viz téţ funkce předčítání a společného čtení
u skupinové biblioterapie, s. 14).

A jak působí četba svým obsahem? Míra intenzity proţitku z četby je opět podmíněna
psychickými dispozicemi čtenáře. Můţe být natolik hluboká, ţe čtenář přestane vnímat
své okolí a ponořen hluboce do sebe, do vlastního imaginárního světa, ztrácí kontakt
s realitou. „Svět této imaginace je budován z prvků vlastní zkušenosti, představ
a fantazie. Četba evokuje představy podle psychologických zákonů asociace, tedy
vybavování představ na základě podobnosti, kontrastu apod.“31 Četbu tedy můţeme
přiřadit k vrcholným duševním záţitkům: „Takové záţitky souvisí s okamţiky silného
proţitku krásy, dobroty nebo lásky. Maslow zachytil účinek vrcholných záţitků těmito
slovy. ‚Citová odezva při vrcholných záţitcích má zvláštní příchuť údivu, úţasu, úcty,
pokory a poddání se před takovým záţitkem jako před něčím vznešeným.‘ Téměř
mystické unesení, s nímţ se zde setkáváme, působí sjednocení jedince s vesmírem
a transu podobné zapomenutí na čas a prostor.“32

Percepce obsahu je stejnou měrou individuálním i dynamickým procesem. Vnímání
textu se u čtenáře mění v závislosti na dosaţeném věku (intraindividuální rozdíly
působení četby – stejná kniha je v různých ţivotních etapách hodnocena čtenářem
odlišně); taktéţ můţe být jeden text nazírán odlišně několika čtenáři (interindividuální
rozdíly působení četby – u jednoho čtenáře vzbudí určitý text naději, jiného rozlítostní
apod.).

Z psychologického hlediska lze rozlišovat tyto účinky četby:

instrumentální – (téţ čtení účelové, informativní), jedná se o takovou četbu, při
níţ čtenář hledá konkrétní odpovědi na své otázky, řeší určitý problém či
konkrétní praktickou situaci, zajímají ho fakta (ţárově převaţuje naučná
literatura);
31
32
DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 5. vyd. Praha: Portál, 2008. SBN 9788073675059. S.
141.

22

prestiţní – váţe se na sociální postavení čtenáře, četba příslušné literatury
umocňuje vědomí příslušnosti čtenáře k dané skupině, posiluje jeho sebeúctu,
souvisí s prestiţí a identifikací sama sebe i skupinově sdílených hodnot;
potvrzovací – obdobná funkce, čtenář je uspokojován prostřednictvím literatury,
v níţ nachází potvrzení svých názorů, stanovisek a postojů (pozitivní působení
na osobnost čtenáře, na pevnost jeho rozhodování a svobodného jednání);
estetické – literatura působící svým obsahem i formou na estetické a kulturní
cítění čtenáře, vede jej (a vychovává) k utváření estetických a morálních hodnot,
kultivuje osobnost, čtenáře jazykově obohacuje (důleţité zejména u dětských
a dospívajících čtenářů); ţánrově můţeme zmínit např. poezii;
rekreační a únikové – jedná se takzvanou „oddychovou literaturu“ – nenáročnou
četbu, které má pobavit, vyplnit volný čas či působit relaxačně (úniková funkce
avizuje tendenci čtenáře odpoutat se od své současné situace do vlastního
imaginárního světa, v němţ dochází k projekci snů, přání a tuţeb);
psychoterapeutické – sledují se souvislosti vlivu čtení na duševní zdraví člověka,
z nichţ vychází podstata biblioterapie.

K terapeutické funkci četby se vyjadřuje ve své knize Kupec a papoušek
i N. Peseschkian: „… příběhy mají mnoho společného s léky. Pouţije-li se příběh
v pravou chvíli a vhodnou formou, můţe se stát nejdůleţitějším prvkem terapeutického
úsilí, protoţe můţe přispět ke změnám v postojích a chování.“33

2.2.2 Účinky biblioterapie
Přes bibliopsychologii, resp. psychologii čtenáře se opět dostáváme k ústřednímu
předmětu naší práce – k biblioterapii, která je s psychikou člověka úzce spjata.
Naznačené pozitivní účinky biblioterapie v úvodu textu (s. 9) si nyní více rozebereme.

33
PESESCHKIAN, Nossrat. Kupec a papoušek: vyuţití orientálních příběhů v psychoterapii:
názorné příklady pro výchovu a sebeovlivňování. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-60-8. S. 8.

23

Hlavní fáze biblioterapeutického procesu dle C. Shrodes (téţ psychoterapeutické
funkce četby) jsou:

identifikace – projekce emocí, dojmů a myšlenek do fiktivního hrdiny, na němţ
demonstrujeme vlastní emoční rozpoloţení, to, co nás trápí a bolí; identifikace
s literárním hrdinou, nápodoba;
katarze (očištění) – následuje po odblokování negativních či potlačovaných
emocí (doprovázeno hněvem a zlobou klienta), téţ duševní očista (návaznost na
pojem abreakce – odreagování se, znovuproţití psychicky náročných událostí
s efektem úlevy);
náhled (vhled) – tzv. „zajetí na hlubinu“ – přímý pohled do vlastního nitra, plné
uvědomění si vlastní existence, pochopení sebe sama i svého okolí, přijetí (uţití)
– dochází k nahlíţení na problém z různých pohledů, hledáme a nacházíme nové
způsoby myšlení, jednání, chování a vnímání (nové pohledy na sebe i na svět
kolem, realističtější postoje k ţivotu); konstruktivní dialog pacienta
s psychoterapeutem, role diskuse po četbě. 34

Během jednotlivých fází biblioterapeutického působení tedy dochází u čtenáře-pacienta
k poznání, ţe se svým problémem není na světě sám, ţe i jiný lidé trpěli obdobnými
obtíţemi a podařilo se jim náročnou situaci zdárně překonat. Toto poznání můţe být
velice úlevné a současně inspirující a motivační k další práci na sobě. Pacient se
přestává vidět jednostranně, dostává nové duševní impulsy, vidí různá řešení svého
problému (ozývá se ztracená naděje), začíná chápat i postoje druhých (posílení empatie)
a citelně si uvědomuje hodnotu mezilidských vztahů a daru ţivota jako takového.
Dalším „doprovodným“ znakem můţe být posílení sebedůvěry, sebeúcty a sebevědomí,
odstraněním „emočního balastu“ se dotyčný stává téţ vnímavější pro krásu, estetiku,
kulturní podněty a umělecké vnímání skutečnosti. V terapii beletrií můţe dojít aţ
k určitému paradoxu, kdy se fikce dostává do role zprostředkovatele realistického
pohledu na sebe sama.

34
Volně dle KRUSZEWSKI, Tomasz. Biblioterapie - léčba četbou. Čtenář: měsíčník pro knihovny
[online]. 2008, 60, 0708, [cit. 2010-02-20]. Dostupný z WWW: <http://ctenar.svkkl.cz/clanky/rocnik-
2008/0708-2008/tema-biblioterapie-lecba-cetbou-43-196.htm>. ISSN 0011-2321.

24

Účinky biblioterapie můţeme následně i vyhodnocovat. Děje se tak pomocí:

kvantitativních údajů – pouţívají se různé metody, např. měření změny
hierarchie hodnot pomocí obsahové analýzy, měření úzkosti pacienta
prostřednictvím hodnotící škály, zjišťování postojů, názorů a představ pomocí
dotazníků;
kvalitativních údajů – tento způsob se pouţívá mnohem častěji, účinnost
biblioterapie se posuzuje bez pomoci měření; zjišťuje se změna přístupu
pacienta k realitě, k hospitalizaci, ke skupinové psychoterapii, dochází ke
zlepšení vztahu s terapeutem, pacient má menší pocit osamělosti a zvýšený
zájem o okolí.35

Důleţitým indikátorem je zájem pacienta o četbu. V případě, ţe tento klesá, dá se
odvozovat na zhoršení zdravotního stavu (výraz nezájmu pacienta o léčbu četbou, která
nepřináší poţadovaný úlevný efekt).

2.3 Užití biblioterapie pro vybrané typy čtenářů
V této části práce si uvedeme některá specifika u konkrétních skupin čtenářů, klientů
biblioterapie. Půjde o 1) dětské čtenáře, 2) čtenáře seniory a o 3) nemocniční pacienty.
Ukáţeme si, jak můţe biblioterapie těmto klientům v jejich specifickém ţivotním
postavení pomoci.

2.3.1 Dětské čtenářství a biblioterapie
Dětské čtenářství je velice proměnlivé a závislé na biologickém a mentálním vývoji
dítěte. Čtenářský zájem je u dětí třeba neustále rozvíjet a podněcovat, protoţe přímo
souvisí s rozvojem osobnosti a se společenskou potřebou formace a vzdělávání
(racionální i emoční). Na dětské čtenářství působí nejen škola, ale i rodina, kamarádi
a téţ i představitelné volnočasových a zájmových aktivit, tedy např. i knihovník (viz
kapitola 2.1 Bibliopedagogika, s. 16). Jak formální, tak neformální vedení k četbě by
mělo respektovat svobodnou vůli a preference dítěte – v případě násilného vnucování

35
VOLFOVÁ, Michaela. Biblioterapie, její význam a uplatnění v psychiatrické léčebně. Praha:
Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví, 2009. 62 s., 6 s. příl.
Vedoucí bakalářské práce Mgr. Ludmila Fonferová.

25

knih můţe dojít k neţádoucímu efektu, v jehoţ důsledku dítě zájem k četbě ztratí či si
do budoucna vypěstuje ke knihám a literatuře negativní vztah.

Dítě v předškolním věku (do 6 let) má literaturu spojenou s poslechem pohádek, říkadel,
bajek, rýmů, básniček apod. Vztah ke knize je citový, emoční, ovládaný pocity radosti,
vzrušením, zaujetím, intimitou z aktu předčítání, … a spojený s proţitkem (vysoká
schopnost imaginace, prolínání fantazijního a reálného světa, působivost ilustrací
apod.). V období mladšího školního věku (6–11 let) se dítě učí číst a tato jeho dovednost
je rozvíjena četbou, kterou si jiţ můţe dle svého vkusu samo vybírat, čímţ dochází
k formování zájmové profilace (příklon k fantasy literatuře). Postupně dochází téţ
k diferenciaci mezi dívčími a chlapeckými zájmy, která se naplno projeví ve fázi
staršího školního věku (11–15 let), viz např. obliba dívčích románků versus zájem
o dobrodruţné a akční příběhy. Pro dobu dospívání je téţ patrný posun k subjektivitě
vyjádřený snahami zdůrazňovat vlastní osobnost, individualitu – čtení má intenzivnější
charakter, často reflektuje problémy osobního ţivota, dotýká se ideálů, představ, plánů
a snů.36

Pokud je dítě ochuzeno o rodinné a citové zázemí (např. vyrůstá v dysfunkční rodině,
v dětském domově, je šikanováno, týráno apod.), jeho zdravý psychický vývoj ohroţuje
trauma způsobující problémy se socializací. Tyto se projevují především
problematickým navazováním vztahů k lidem i okolnímu světu, dále uzavřeností,
nedůvěrou, bojácností, nebo naopak agresivitou, nepřizpůsobivostí či patologickými
projevy v chování. Společným jmenovatelem všech zmiňovaných negativních jevů je
absence lásky doprovázená osobním neštěstím. Opuštěným, handicapovaným či
týraným dětem pomáhá řada organizací a spolků, které se snaţí neţádoucí dopady
nešťastného, nestabilního a nepodnětného ţivota zmírňovat, přinášet potěchu,
povzbuzení i materiální pomoc. V případě emoční pomoci lze vyuţít mj. i léčebných

36
„Later on (15–18 years) reading preferences change to such topics as war stories, romance, and stories
of adolescent life. Perhaps sparked by the realization that maturity is fast approaching, the reading
interests in late adolescence (18–21) tend to focuse on such type of stories as those that deal with personal
value, social significance, strange and unusual human experience, and the transition to adult life.“:
PARDECK, John T. Using Books in Clinical Social Work Practice: A Guide to Bibliotherapy.
Binghamton: The Haworth Press, Inc., 1998. Dostupný z WWW:
<http://books.google.com/books?id=b3OKtb3fSjYC&printsec=frontcover&dq=Bibliotherapy&ei=hd8VT
JehDozezASRzNzVBA&hl=cs&cd=3#v=onepage&q&f=false>. ISBN 0-7890-0120-9. S. 8.

26

účinků biblioterapie. Příslušné knihy je třeba vybírat jak z hlediska věku dítěte
(biologického i mentálního) a případného čtenářského zájmu, tak zejména z pohledu
jeho tíţivé situace. Činnost biblioterapeutů by se měla soustředit především na fyzicky
a psychicky postiţené děti, na děti dlouhodobě nemocné, týrané, zneuţívané, trpící
závislostmi, osamělé, také na děti, které přichází do kontaktu se smrtí, jsou zanedbané či
trpí psychosomatickými obtíţemi (mentální anorexie, pomočování, koktavost) apod.

Sledujeme tyto cíle dětské biblioterapie:

identifikace problému a pocitů;
zjištění, ţe i ostatní dítě trpí podobnými problémy;
podnícení diskuse;
podpora rozvaţování nad problémem a sebeuvědomění;
objevení moţných řešení problému;
konstruktivní shrnutí terapie.37

Biblioterapie aplikujeme s ohledem na konkrétní typ poskytované péče – můţe jít
o 1) podporu prevence („Prostřednictvím knih děti dokáţí pochopit problémy někoho
jiného, získávají přehled o moţných řešeních některých problémů, které jej mohou
v budoucnu tíţit. Učí se, co je správné a co ne. Prostřednictvím různých aktivit získávají
sebedůvěru, rozvíjí svou slovní zásobu a všeobecně jsou aktivnější a mají zájem o to, co
se děje kolem nich.“38), 2) vlastní léčbu („Čteme-li knihy, které v rámci nějakého
příběhu řeší problém, který máme zrovna také, zjišťujeme, ţe nejsem jediní, kdo se
s takovým problémem potýká, a dozvíme se, jakým způsobem je moţné situaci řešit.
Čteme-li o pocitech, které máme, ale bojíme se o nich mluvit, protoţe nám připadají
nestvůrné, ujistí nás to, ţe nejsme divní. Prostřednictvím knih dokáţeme pochopit, co se
v nás odehrává. Své starosti můţeme také svěřit deníčku.“39) či o 3) akcentaci
vzdělávací funkce četby („Četba nám umoţňuje dozvědět se spoustu nových informací,
získat nové znalosti v oblasti našeho zájmu. Umoţňuje nám rozvíjet nejen naše

37
DAVIES, Leah. Using Bibliotherapy with Children [online]. [cit. 2010-04-13]. Dostupný z WWW:
<http://www.kellybear.com/TeacherArticles/TeacherTip34.html>.
38
ŠINOVÁ, Anna. Biblioterapie pro opuštěné děti. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta.
Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. Vedoucí diplomové práce PhDr. Pavla Kánská. S. 80.
39
Tamtéţ.

27

vědomosti, ale také naši osobnost.“40). Jako vhodný prostředek léčby se nabízí terapie
pohádkou (téţ fabuloterapie, bajkoterapie či pohádkoterapie), která dosahuje
poţadovaného efektu zejm. u nejmenších dětí či u dětí mladšího školního věku.
Terapeutická práce s pohádkou pomáhá dítěti s problémy, podporuje jeho představivost
a zbavuje jej starostí, úzkostí a strachu – reaguje na palčivé změny v ţivotě, zabývá se
sourozeneckými vztahy, školou, zlozvyky apod. Dítě téţ obohacuje znalostmi o sobě
samém a o světě (více o moţnostech pohádkoterapie viz dále kapitola 3.1.4 Terapie
pohádkou, s. 41).

2.3.2 Četba seniorů jako terapie
V jakém ţivotním období věku překračujeme práh zralosti? Pojem stáří je relativní
a individuální, u kaţdého jedince se projevuje v jiné intenzitě a je doprovázen odlišnými
projevy, ať uţ fyzického, psychického či sociálního původu (např. pokles duševní
čilosti, tělesné projevy spojené se sníţenou činností některých ţivotních funkcí, citová
osamělost, izolace, ztráta zájmů apod.). Obecně uvaţujeme o stáří od 60. roku ţivota
(ve vyspělých zemích tvoří osoby starší 60 let cca 22 % populace země; vzhledem
k trendu „stárnutí populace“ lze i nadále očekávat nárůst této hodnoty), avšak v dnešní
době, která tenduje k prodluţování lidského ţivota, se jiţ můţeme spíše přiklonit
k hranici 65 let.

I stáří (stejně jako dětství) má své konkrétní ţivotní fáze a lze jej v závislosti na
dosaţeném věku členit – lidé v období od 65 do 74 let označujeme jako mladé seniory
(adaptace na penzionování, volný čas, seberealizace, …), od 75 do 84 let hovoříme
o starších seniorech (změna funkční zdatnosti, atypický průběh chorob, …) a nad 85 let
věku přichází pokročilé stáří neboli velmi staří senioři (problémová soběstačnost
a zabezpečení, …).41 Z uvedeného vyplývá, ţe četba seniorů má své limity a lze ji
rozvíjet zejména v počátečním období, které k tomu disponuje nejenom časovými
moţnostmi, ale i reálnými předpoklady ze strany čtenářů. Četbou podporujeme tzv.
aktivní stáří, činorodé, kterým je moţné proces stárnutí oddálit či zmírnit ve svých
projevech. Reagujme na to, ţe senioři čtou rádi – četba patří totiţ mezi ty činnosti, které
lze relativně snadno vzhledem k jmenovaným omezením uspokojovat. Četba knih,

40
41
Dle MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: MU, 2004. ISBN: 80-210-3345-2. S. 9

28

novin a časopisů je pro seniory tak běţná, jako poslech hudby či sledování televize.
Správně zvolenou četbou působíme na výkonnost mozkové činnosti, čímţ předcházíme
úbytku mentálních schopností. Minimálně je vhodné podporovat projevující se
čtenářské preference. Častým čtenářským motivem seniora je zábava – odpoutání se od
kaţdodenních starostí a potíţí (rekreační a úniková funkce čtení, ţánry s jednoduchou
obsahovou a kompoziční strukturou a s ucelenými příběhy) a dále orientace na osobní
koníčky a bývalou profesní činnost (celoţivotní vzdělávání, avšak ne ve smyslu studia
nároční naučné literatury). Oblíbeným ţánry jsou detektivní a společenské romány,
populárně-naučné publikace, cestopisy a humor.

Biblioterapie u této věkové skupiny čtenářů42 má smysl v kaţdé z uvedených ţivotních
fází. Kniha spojená s lidským kontaktem (předčítání, rozhovor, …) můţe člověka
doprovázet aţ k samotnému sklonku ţivota – je zdrojem úlevy, zmírňuje strach
z umírání a ze smrti, působí proti osamělosti a pozitivně ovlivňuje kvalitu ţivota, který
můţe být těţké ţít. Četba jako téma k rozhovoru se prolíná s ţivotními vzpomínkami
čtenáře (biblioterapie reminiscenční – vzpomínková, uklidňující)43, obohacuje
ošetřovaného i pečujícího, ať uţ se odehrává v domácím prostředí, anebo v zařízeních
hospicového typu v rámci poskytované paliativní péče.44

2.3.3 Nemocniční pacienti v roli čtenářů
Nejprve si definujme pacienta biblioterapeutické péče a typ poskytované psychoterapie.
Biblioterapie aplikovaná v nemocničním prostředí si klade za cíl působit jako prevence
duševního zdraví pacienta. Jejími příjemci jsou tedy pacienti, kteří trpí somatickou
chorobou (tělesným či smyslovým handicapem, nevyléčitelnou nemocí, dědičným
zatíţením, úrazem, postiţním apod.), ne duševním onemocněním. Jejich psychika je
relativně v pořádku, avšak ohroţená v důsledku proţívaných tělesných obtíţí. Jedná se

42
Blíţeji k biblioterapii seniorů (s ohledem na finalitu ţivota) viz FABINOVÁ, Petra: Biblioterapie
– v souvislostech ţivota s vědomím smrti. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta,
Psychologický ústav, 2010. 161 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Marek Blatný, CSc. Dalším
aspektem práce je téţ biblioterapeutická praxe v Německu či kontakt se smrtí u dětí.
43
Reminiscence – terapeutickou práci se vzpomínkami. Jejím smyslem je adaptace na (nepříznivé)
ţivotní změny, podpora tvořivé spolupráce a zapojení izolovaných jedinců do ţivota komunity. Více
informací viz rozhovor JANEČKOVÁ, Hana; VACKOVÁ, Marie. Reminiscence: práce se vzpomínkami
[online]. 2010 [cit. 2010-02-22]. Dostupný z WWW: <http://www.portal.cz/aktuality/reminiscence-prace-
se-vzpominkami/40935/>.
44
Paliativní péče – komplexní péče o těţce nemocného nebo umírajícího člověka zaměřená na kvalitu
ţivota.

29

o psychosomatický, celistvý přístup ke zdraví pacienta – zdánlivě čistě fyzické nemoci
mohou mít často příčiny v psychické rovině, stejně tak mnohé závaţné nemoci, fyzický
handicap, bolest či viditelná vada se mnohdy odráţí v rovině psychické. Postiţen je
jednotlivec, ale i osoby v blízkém okolí trpícího.

Smyslem četby je předcházet výskytu psychických poruch, kterými jsou dlouhodobě
hospitalizovaní či chronicky nemocní pacienti ohroţeni. Stejně jakou u seniorů, i zde se
četba pojí s ţivotní aktivitou: „Je známo, ţe na vlastní průběh nemoci má velký vliv
dušení stav pacienta, jeho snaha s chorobou se vyrovnat či naopak trpitelsky vše
přijímat bez víry v uzdravení.“45 Četbou vybraných knih by měla být podpořena chuť do
ţivota, tituly by měly zapůsobit motivačně, optimisticky a vyznívat pozitivně a nadějně.
Taková četba pak můţe působit úlevně, pacienta zbavuje obav a proţívané úzkosti
a strachu. Pacienta, kterého nemoc vytrhla z jeho běţného ţivota, můţe četba nejenom
posílit, ale i obohatit novými podněty: „Lidé, kteří v době svého zdraví čtou mnoho
a náročné literatury, mohou mít v nemoci sklon k jednodušším textům – naopak lidé,
kteří se o knihy zajímali jen málo, se mohou v nemoci literatuře otevřít a být uchváceni
obsahově bohatými texty.“46

Další rozměr nemocniční četby či četby s handicapem přichází s potřebou kultury
a umění. Četbu jakoţto umělecký záţitek postiţení dokáţou ocenit. K čemu ve svém
ţivotě potřebují umění? „K zastavení, zamyšlení, získání klidu, k odreagování,
k rozptýlení, je zdrojem nových pocitů, zpestřuje ţivot, svět není jednotvárný, pomáhá
ţít, dodává ţivotu určitou šťávu navíc. Umění tedy umoţňuje prohloubení proţitku,
představuje naplnění ţitého času. Umění napomáhá integraci do světa obecných hodnot,
tedy nikoli jen identifikaci s hodnotami výlučně kulturními, ale k širší integraci sociální.
Tím, ţe člověk má určitý umělecký proţitek, získává i téma k rozhovoru. Mezi
postiţeným a nepostiţeným se tak objevuje určitý spojovací můstek – komunikace
o umění.“47

45
46
47
OLMROVÁ, Jiřina; BLAŢEK, Bohuslav. Krása a bolest: úloha tvořivosti, umění a hry v ţivotě
trpících a postiţených. Praha: Panorama, 1985. S. 204.

30

2.4 Vzájemný vztah bibliopedagogiky a bibliopsychologie
Tato kapitola se snaţila objasnit postavení biblioterapie z hlediska psychologického
a pedagogického, pohlíţela na biblioterapii jako na druh psychoterapeutické léčby.
Zaměřovala se na působení knihy a četby na 1) psychiku čtenáře (bibliopsychologie)
a na vliv četby ve 2) výchovném a vzdělávacím procesu (bibliopedagogika). Uţ při
svém výkladu naráţela na spojitosti a souvislosti, které obě disciplíny a samotný termín
terapie doprovází.

Kořeny tohoto vztahu můţeme sledovat uţ od antiky – starověké knihovny byly
povaţovány za „pokladnice moudrosti“ (vzdělání) i za „léčebny duše“48 (terapie). Vliv
četby na psychiku člověka je nepopiratelný, vědeckého opodstatnění doznává od druhé
poloviny 19. století v době prvních čtenářských výzkumů a rozvoje oboru psychologie
jako samostatné vědecké disciplíny. Vývoj pedagogické čtenářské větve zdůrazňující
potřebu četby jakoţto nedílné součásti formálního i neformálního vzdělávání souvisí
s rozvojem společenských věd, který datujeme od druhé poloviny 20. století (historii
biblioterapie zasazujeme do počátku 20. století). V tomto pojetí se četbě přiznává jak
informační, tak emoční rozměr. Obojí přispívá k tvořivému myšlení a kreativitě obecně.
Konkrétně v případě biblioterapie se postupem času vykrystalizovaly dílčí terapeutické
cíle a to 1) poskytování informací k tématu, 2) tříbení pohledu na věc, 3) podněcování
diskuse nad problémem, 4) vciťování se do jiných tíţivých situací, 5) poskytnutí návodu
k řešení dané krizové situace a 6) akcentace prevence, resp. profylaxe.49

Znalost a praktické uţití pedagogicko-psychologických disciplín (povědomí o potřebách
čtenářské skupiny, metodické vedení akcí či kampaní a projektů na podporu čtenářství
apod.) je předpokladem knihovnické činnosti zaměřené na práci se čtenářem a podporu
čtenářství a stává se téţ východiskem pro profesi biblioterapeuta. Jen za uplatnění
tohoto předpokladu můţe dojít k naplnění jednoho z poslání knihoven, které tyto
instituce staví do pozice míst kulturního setkání a celoţivotního vzdělávání.

48
Podle starověkého řeckého historika Diodóra Sicilského šlo o nápis na nejstarší knihovně v Egyptě
(Théby).
49
Volně dle CAMPBELL, Linda F.; SMITH, Thomas P. Integrating Self-Help Books Into
Psychotherapy. Psychotherapy in Practice. 2003, Vol. 59, No. 2, 177-189.

31

3 Biblioterapie v kontextu expresivních terapií
Co je to proboha za pocit? Jaký vliv na můj ţivot mají vrcholná umělecká díla,
ţe se cítím tak dobře?

Rebecca Westová

V této kapitole si přiblíţíme další rozměr biblioterapie a to záţitkové, resp. expresivní50
pojetí terapie četbou. Jak jiţ zde bylo zdůrazněno, biblioterapie se dotýká především
duševního rozpoloţení čtenáře-pacienta, působí na emoce a napomáhá osobnímu růstu.
Otevřením se skutečnosti je moţné s touto dále tvořivě pracovat – četba podporuje
kreativitu v myšlení a potaţmo i v jednání při řešení jakéhokoliv problému (osobního,
zájmového i profesního). Na její principy lze proto pohlíţet jak ze strany „vědecké“
(čtenářské výzkumy, řízená četba, vztah čtenář-kniha-autor; psychoterapeutické
a léčebné vymezení biblioterapie, role psychoterapeuta), tak i z tvůrčí, „umělecké“
(kniha jakoţto výsledek tvůrčí činnosti autora; výchovná a svépomocná biblioterapie,
role knihovníka, učitele, …). Proto má biblioterapie ambice v sobě snoubit efekt
léčebný se záţitkem uměleckým, krásným, objevným i (sebe)výchovným
a vzdělávacím.

3.1 Dílčí metody biblioterapie
Nástrojem biblioterapie jsou texty nejrůznějších literárních ţánrů, stylů a obsahů.
Z textového hlediska můţeme biblioterapii dále členit na 1) hagioterapii,
2) imagoterapii, 3) poetoterapii a 4) terapii pohádkou.

3.1.1 Hagioterapie a funkce příběhů
Hagioterapie (řecké slovo „hagios“ označuje světce, téţ svatý, posvátný, usilující
o dobro) vychází z reflexe náboţenských a mytologických příběhů, které jsou prosyceny

50
Expresivní terapie – pracují s texty, hudbou, obrazy a pohybem, tedy s výrazovými prostředky
a osobními proţitky plynoucími z přímé účasti na dané aktivitě. Jedná se o neverbální terapie, u nichţ se
klade důraz na plnou koncentraci na dílo a emocionální obsah z tvorby; působí na tvůrčí potenciál klienta,
schopnost sebepoznání a komunikační výbavu. Z vizuální kultury nebo jiných expresivních projevů
(dramatické, hudební, taneční, …) vychází téţ „artefiletika“ neboli reflektivní, tvořivé a záţitkové pojetí
vzdělávání a výchovy – proţitek a zpětně záţitek jako prostředek výchovy a vzdělání, téţ „záţitková
pedagogika“. Přejato z webu Artefiletika [online]. © 2004 [cit. 2010-04-30]. Dostupný z WWW:
<http://www.artefiletika.cz/>.

32

symbolikou, metaforickým vyjadřováním, alegorickými výjevy, archetypálními
obrazy51 apod. Typickým příkladem je rozbor starozákonních biblických textů či
novozákonních podobenství, která jsou myšlenkově nadčasová, ukrývají v sobě poučení,
jsou situačně a vztahově komponovaná, často čerpající z paradoxů či zdánlivě
neslučitelných kontrastů a rozporů. Cílem náboţenských textů je přiblíţit pohled na
ţivot, člověka a svět (přiřadit celku i jednotlivostem význam a smysl), interpretovat
duchovní světonázor, ideu Boha či boţstva.

Tím ale problematika interpretace náboţenských textů52 zdaleka nekončí. Texty je třeba
chápat ještě v kontextu ústního tradování53, které písemným náboţenským pramenům
předcházelo. Jejich výklad nesmí být v ţádném případě fundamentální, tedy výhradně
zaměřený na data, fakta a historické události – ty tvoří „pouze“ kulisu a podklad k té či
oné době, do níţ je příběh zasazen. Dalším znakem náboţenských pramenů je ţánrová
pestrost. Nejobvyklejšími ţánrem je mýtus, dále pohádka, pověst (vsazení pohádky do
historického rámce) a legenda (glorifikace osoby a jejích výjimečných činů nebádající
k následování). Jmenované ţánry mají didaktický charakter – zprostředkovávají
základní vzorce a modely chování, jednání a smýšlení lidí. „Dalo by se říci, ţe mýtus je
jakýmsi symbolem druhého stupně. Proč? Uţitím bájných osob, míst, času a hlavně
mnoţstvím v sobě obsaţených symbolů vytváří nadčasovou pointu, kterou, ať jiţ
zasadíme do jakékoliv doby, máme moţnost z důvodu včleněné mnohovýznamovosti
vţdy a zase jinak, z jiného úhlu, rozkrýt a tím uvést v ţivot. Toto je dáno skladbou
mýtu, která svojí modelací redukuje dosaţené lidské zkušenosti do formy příběhu
(vyprávění), jehoţ myšlenkový obsah tvořený nadbytkem smyslu se dá následně
uplatnit v různých kulturách či časových souvislostech.“54

51
Téţ „archetypy“ – kolektivní symboly, zejm. sny a mýty, které spojují člověka (psychiku a paměť
jednotlivce) se společností (paměť lidské společnosti jako celku, lidské kultury), propojují vědomou
a nevědomou sloţku bytí; výchozí princip „analytické psychologie“. Jedná se o pojmy „hlubinné
psychologie“, kterou se zabýval C. G. Jung, švýcarský psychoterapeut a zakladatel analytické
psychologie. Dále téţ např. FROMM, Erich. Psychoanalýza a náboţenství. 1. vyd. Praha: Aurora, 2003.
124 s. ISBN 80-7299-066-7.
52
Výkladem mnohovrstevných náboţenských textů se zabývá „hermeneutika“ – obor, který interpretuje
starověké texty dnešnímu světu; odhalení a přiblíţení významu a myšlenkového poselství textů.
53
Ústní tradicí se předávalo poznání (v počátcích mytického raţení), zkušenosti, ale také pocity
vypravěče, ţivotní hodnoty jednotlivce, rodiny, společnosti a dané kultury. Dalším generacím se předával
a předkládal ţivot ve formě příběhu; ani dnes hodnota ústně sdělovaného nevyprchala, komunikace
formou příběhu je opět aktuální, např. v podobě techniky tzv.„storytellingu“.
54
VALIŠOVÁ, Edita. Informace a náboţenství jako jeden z přístupů interpretace světa. Brno:
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informačních
studií a knihovnictví, 2008. Vedoucí diplomové práce Mgr. et Mgr. Lenka Hořínková Kouřilová. S. 35.

33

Tolik k mýtu. Podíváme-li se na samotnou Bibli (literární a teologický pramen
křesťanů, který po řadu let literárně nasycoval ţivoty mnoha lidí, ať uţ samotnou četbou
či poslechem předčítaných pasáţí a úryvků), zjistíme, ţe jsme nahlédli do útrob
nevyčerpatelné studnice ţánrů. Častým jevem je připodobňování Bible ke knihovně
o 66 svazcích (souhrnný počet knih Starého a Nového zákona Bible), v níţ najdeme
vyprávění, proroctví, zákony, přísloví, chvalozpěvy, ţalozpěvy, modlitby, kázání,
milostnou poezii, snové vize, dopisy (epištoly) a další. Kaţdý z textů promlouvá ke
čtenáři jiným způsobem, z kaţdého je moţné si odnést něco odlišného a nového, a to
i při opětovném čtení v různých etapách ţivota (viz intraindividuální rozdíly působení
četby, s. 22).

Percepce náboţenských, resp. duchovních textů se nemusí odehrávat pouze na bázi
biblických příběhů. V křesťanském světě sice pojímáme Bibli (téţ Písmo Svaté) jako
základní duchovní pramen, avšak z důvodu náročnosti textu jsou více neţ samotné
knihy Písma čteny texty od Bible odvozené. Duchovní literatura obecně pracuje
s transcendentálními tématy spirituality, meditace, mystiky, ale téţ i pastorace
(praktické ţivotní otázky – např. vstup do manţelství apod.). Tyto knihy se snaţí
interpretovat svět a jeho nevysvětlitelné (a tedy problematické) jevy, hledají hlubší
smysl věcí, podstatu, dotýkají se tajemství lidského ţivota, osobního vyznání a víry.
Mohou působit svépomocně tam, kde člověk hledá sám sebe. Často se tak děje v rámci
duchovního vedení, na které lze pohlíţet jako na určitou formu psychoterapie, v níţ
význam slova terapie („doprovázet“) můţe nabýt aţ celoţivotního rozměru. Aby šlo
o vedení opravdu kvalifikované, je vţdy přínosné, kdyţ je duchovní osoba sama
v psychoterapii vzdělaná55, aby její rady odpovídaly skutečným potřebám věřícího.

Záţitková terapie má s pojmy typu nadčasovost a mnohovýznamnost co dočinění. Těţí
totiţ ze společného sdílení obsahů, proţitků a myšlenek. Nejedná se o „rekonstrukci“
konkrétní vzpomínky, příběhu či situace (viz výše zavádějící pokusy při fundamentální,
doslovné práci s texty). Smyslem sdílení je postihnut aspekty, rysy, stavbu a sled děje,
událostí, jevů a charakterů, které lze přenést v roli zkušenosti do současně proţívané
situace. Na kolektivní zkušenost jako základ individuálního poznatku či orientace

55
Více viz např. JOHNSON, W. Brad; JOHNSON, William L. Self-Help Books Used by Religious
Practioners. Journal of Counseling & Development. 198, Vol. 76, 459-466.

34

v proţívaném problému lze pohlíţet jako na formu existenciální psychoterapie56.
V hagioterapii je tato zkušenost navázána na náboţenské zaloţení a cítění člověka,
avšak samotná terapie není osobním vyznáním podmíněna (tzn., ţe nejde o pastorační
terapii, jejíţ premisou je existence Boha a která je institucionálně spravována církví;
jinak řečeno: smyslem pastorační péče je spása duše, smyslem hagioterapie je její
léčba). Snahou hagioterapie je odkrývání morálních a ţivotních hodnot platných pro
kaţdou dobu i v kaţdé ţivotní situaci: „Hagioterapie je terapeutický přístup, který by
měl vést účastníky k reflexi vlastních morálněaxiologických struktur a být tak
podnětem jejich dalšímu ontogenetickému vyzrávání. To se děje prostřednictvím
direktivně řízených tematických skupin, jejichţ náplní je práce s biblickými příběhy.“57

Hodnotová orientace, pojetí morálky a motivy jednání jsou v hagioterapii zásadními
pojmy – utváří se postupně v průběhu ţivota, jsou přímo ovlivňovány jeho během
a jednotlivými fázemi socializace (rodinným zázemím počínaje a společenskými
normami konče). Hodnoty člověka se odráţí v jeho postojích, ţivotním stylu, potřebách,
preferencích a cílech, které si před sebe dotyčný staví a téţ i ve způsobech, kterými se je
snaţí dosahovat a postupně naplňovat. Výsledná hodnotová orientace člověka můţe
vykazovat z delšího časového hlediska stabilní charakter, avšak v důsledku
nepředvídatelného vývoje (osobní dramatické střety, vnitřní a vnější konflikty, …) je
náchylná ke změnám i k zcela novému pohledu na svět, který dokáţe dosavadní osobní
řebříček hodnot zcela přeorganizovat, takříkajíc postavit vzhůru nohama. Totéţ lze říci
o morálních hodnotách, tedy o jednání v mantinelech dobra a zla, viny, trestu
a odpuštění.

56
Existenciální psychoterapie – vychází z poznatků filozofie existence (téţ „existencialismus“ – přelom
19. a 20. stol., stěţejní filozofové např. Søren Kierkegaard, Karl Jaspers) a její orientace na témata lidské
existence – svoboda, zodpovědnost, finalita ţivota, stárnutí, mezní ţitní situace apod.; téţ častý námět
literární tvorby. Pojítkem všech úvah a terapií je hledání smyslu individuálního lidského ţivota. Mezi
významné představitele existenciální psychoterapie řadíme např. práci a dílo I. D. Yaloma či V. E.
Frankla, zakladatele pojmu „logoterapie“ – psychoterapeutická metoda spočívající v hledání smyslu
lidského ţivota, zejm. takového lidského údělu, který byl či je vystavován silným ţivotným zkouškám
a traumatickým záţitkům. Obrací se do budoucnosti. K existenciální filozofii více např. článek
MACHALOVÁ, Jana. Sociální komunikace podle Karla Jasperse. Inflow: information journal [online].
2010, roč. 3, č. 1 [cit. 2010-02-27]. Dostupný z WWW: <http://www.inflow.cz/socialni-komunikace-
podle-karla-jasperse>. ISSN 1802-9736.
57
PITLACHOVÁ, Klára. Biblické příběhy jako zrcadlo ţivotní zkušenosti člověka léčeného ze závislosti
na alkoholu. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra psychologie, 2006. Vedoucí
diplomové práce Doc. PhDr. Zbyněk Vybíral, PhD. S. 35.

35

Preference těch kterých hodnot ovlivňuje i pohled na sebe sama. Touha po dokonalosti,
ideálu, který jsme si stanovili, se často dostává do střetu s realitou a s poţadavky, které
si klademe na svá bedra (druhým extrémem jsou soudy, v nichţ své schopnosti zcela
podhodnocujeme). Prvním cílem hagioterapie je zničení nerealistického, klamného,
a proto i zhoubného vlastního sebeobrazu, dále jde o přijetí svého já se všemi
nedokonalostmi, ale i přednostmi člověka. Prostředkem léčby se stává náboţenský text,
příběh, který plní v psychoterapii řadu funkcí. Pacient je s příběhem konfrontován
různými způsoby, vyuţívají se zejm. tyto procesy a projekce:

funkce zrcadla – vychází z obrazného a asociativního pojetí příběhu
usnadňujícího proces ztotoţnění se a odstupu od vlastního problému (netrpí jiţ
pacient, ale bolest či konflikt se přehrávají na postavě z příběhu – lze k nim
zaujímat nová stanoviska);
funkce modelu – jedná se o ztvárnění a interpretaci konfliktů naznačujících
moţná řešení včetně eventuálních následků;
funkce spojovacího článku (filtru) – příběh jako pojítko mezi pacientem
a terapeutem, odbourání ostychu a konfrontačního napětí vztahu terapeut-pacient
(snáze hovoříme o fiktivní postavě neţ o sobě), vzniká vztah pacient-příběh-
terapeut.

Další terapeutické vyuţití příběhů neboli příběhy v roli:

transkulturních zprostředkovatelů – příběhy reprezentují kulturu, z jejíţ tradice
vzešly (zvyklosti, postoje a normy chování), poskytují duševní oporu členům
kulturního společenství – příběhy jiných kultur informují o odlišných hodnotách,
konfrontují čtenáře s neobvyklými modely myšlení a tím rozšiřují repertoár
vlastních postojů, narušují stereotypní jednání a výskyt předsudků;
prostředků regrese – pojetí příběhů (ţivý jazyk, neotřelé vyjadřování, …) působí
na intuici a fantazii, otevírají prostor pro ponor k dřívějším vývojovým stupňům
(nazírání podobné dětskému či uměleckému nenormativnímu projevu, myšlení
a cítění) – podpora kreativity, pojítko mezi radostným chtěním a skutečností;
protipostojů – vychází za nabídky antitezí, zasahují do individuálního, rodinného
či sociálního systému pacienta, jsou mnohoznačné a stávají se předmětem
dialogu; pacient je můţe či nemusí přijmout (záţitek obratu).

36

Souhrnně řečeno: příběhy 1) zrcadlí skutečnost, 2) ukazují moţnosti řešení, 3) poskytují
ochranu, 4) dobře se pamatují, 5) tradují kulturu, 6) jsou prostředníky mezi kulturami,
7) podněcují fantazii, 8) nabízejí alternativy a 9) ukazují nový úhel pohledu.58

Při hagioterapii dochází k identifikaci s jednotlivými postavami biblických příběhů – lze
si „procvičit“ různé sociální role a s nimi se pojící morální dilemata, coţ umoţňuje
nazírat na problém z odlišných perspektiv a zaujmout specifické morální postoje
(funkce zrcadla a modelu). Výsledkem je objeven a osvojení méně destruktivního
způsobu chování a nových forem aktivního sebeproţívání. Hagioterapii indikujeme
zejm. při psychopatologických stavech a poruchách (závislosti, neurotické stavy,
poruchy příjmu potravy atd.), při nichţ pacient „zápasí“ sám se sebou a se svým
vztahem ke společnosti (projevy patologie a delikvence). Snahou je proniknout do jádra
problému, nejedná se tedy o utišení stavu, zklidnění, odpoutání pozornosti, zmírnění
příznaků apod.59 Ukázka interpretace hagioterapeutického textu je uvedena v Příloze 1:
Stvoření člověka a jeho pád – co je dobro a zlo?.

Závěrem lze říci, ţe „příběhy, pohádky, ságy, mýty a podobenství často povaţujeme
pouze za součást dětského světa. Jako by na nich ulpívalo cos staromódního. Babička
vyprávějící příběhy na Západě a i profesionální vypravěč na Východě budou zřejmě
brzy patřit minulosti. Tento vývoj pravděpodobně souvisí s tím, ţe příběhy a mýty
promlouvají méně k rozumu a jasné logice. Promlouvají více k intuici fantazii a méně
k principu úspěchu.“60 Tento pohled lze téměř perfektně aplikovat na texty a příběhy
náboţenské. „Dříve byly příběhy často vyuţívány při výchově, protoţe pomáhaly
v lidském vědomí zakotvovat morální hodnoty a vzory chování. K tomuto účelu se
příběhy výborně hodily, protoţe byly zábavné a dokázaly zaujmout. Byly kořením,
které ozvláštnilo kaţdou, jinak nudnou a fádní porci mravních zásad.“61

58
Dle PESESCHKIAN, Nossrat. Příběhy jako klíč k dětské duši. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN
8071782750. S. 54-55.
59
Praktickým dopadům hagioterapie se profesně věnuje MUDr. Mgr. P. Remeš, který má zkušenost se
skupinovými terapiemi pacientů hospitalizovaných na oddělení látkových závislostí (zejm. léčba
alkoholismu) v Psychiatrické léčebně Bohnice (Praha). Podrobněji viz SCHOVÁNKOVÁ, Lada.
Hagioterapie pro ţeny v krizových situacích (se zaměřením na léčbu alkoholové závislosti v Psychiatrické
léčebně Bohnice). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a
knihovnictví, 2006. 107 s., 6 s. příloh. Vedoucí diplomové práce MUDr. Mgr. Prokop Remeš.
P. Remeš je téţ předseda Společnosti pro hagioterapii a pastorační medicínu při PL Bohnice.
60
PESESCHKIAN, Nossrat. Kupec a papoušek: vyuţití orientálních příběhů v psychoterapii názorné
příklady pro výchovu a sebeovlivňování. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-60-8. S. 11.
61
Tamtéţ, s. 12.

37

BiblioHelp_ webova podpora biblioterapie

BiblioHelp_ webova podpora biblioterapie

Recommended

Recommended

More Related Content

More from BiblioHelp

More from BiblioHelp (20)

Recently uploaded

Recently uploaded (10)

BiblioHelp_ webova podpora biblioterapie