Shakespeare_sonety

3,021 views

Published on

Published in: Education
0 Comments
1 Like
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

No Downloads
Views
Total views
3,021
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
1
Actions
Shares
0
Downloads
7
Comments
0
Likes
1
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Shakespeare_sonety

  1. 1. William Shakespeare SONETY
  2. 2. nakladatelství: Mladá fronta knihovna: Máj pøeložil: Jan Vladislav Praha 1970
  3. 3. Elektronickou verzi pøipravili Schacallos a Atheneum - literatura na webu http://atheneum.zde.cz
  4. 4. 1 Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné, aby kvìt krásy zde nikdy kvést nepøestal, nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne, aby zas dìdic nes památku jeho dál; ty ale, zahledìn jen do obrazu svého, živíš svùj jas a tøpyt jen z vlastní podstaty a zpùsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho – sám sobì nepøítel a k vlastní slasti zlý! I když jsi jediná ozdoba tohoto svìta, jediný hlasatel radostných jarních dní, chystᚠsám v sobì hrob tomu, co v tobì vzkvétá, a – nìžný lakomec – plýtvᚠv svém skrblení. Smiluj se nad svìtem, zanech té lakoty, nechtìjte poklad všech zhltnout jen hrob a ty! 2 Až jednou oblehne ètyøicet zim tvé skránì a tvoji hladkou tváø zbrázdí jak rádlo zemi, až jednou v bìdný cár se zmìní neèekanì skvìlý šat mládí, teï obdivovaný všemi, a nìkdo zeptá se, co je z tìch vzácných darù, z tìch vzácných pokladù tvých mladých šastných dnù, bylo by sžíravou hanbou a chválou zmaru øíci, že zapadly jako tvé oèi v tmu. Oè vìtší získala by si tvá krása vdìk, kdybys mohl odvìtit: „Mé dítì vyrovná mùj úèet života a omluví mùj vìk, vždy jeho krása je zdìdìná krása má.“ Tak bys byl mladý zas, aè stár a v konci sil, a zas bys vidìl vøít chladnoucí krev svých žil. (4)
  5. 5. 3 Nakloò se k zrcadlu a øekni tváøi v nìm, že už má na èase vytvoøit jinou v krátku; jestli teï nebude její jas obnoven, oloupíš celý svìt a zkrátíš jednu matku. Vždy která z krásných žen by mohla pohrdat tvou setbou pro svùj klín, doposud neosetý? A který z mužù by mohl mít sebe rád tak tak, že by ze sebe uèinil hrob svých dìtí? Ty sám jsi zrcadlem své matky, jež v tvé tváøi nachází líbezný kvìten svých mladých let; tak i ty uvidíš vzdor vráskám okny stáøí tento svùj zlatý vìk se v dìtech navracet. Jestli chceš ale žít, aby tì zapomnìli, pak zemøi neženat – a zemøeš navždy celý. 4 Proè ale utrácíš, ty marnotratná nìho, jen sama pro sebe dìdictví krásy své? Pøíroda nedává svùj odkaz, pùjèuje ho, a ve své štìdrosti jen štìdrým pùjèuje. Tož, krásný skrblíku, proè tedy zneužívᚠdaru, jenž byl ti dán, abys jej zase dal? Lichváøi bez zisku, naè vlastnì používᚠtakové sumy sum, když nechceš žít z ní dál? Tím, že se stýkᚠjen se sebou samým stále, sám sebe o svoji vlastní slast okrádáš. A když tì pøíroda odvolá nenadále, mluv, jaký poèet pak ze všeho svìtu dáš? Kdybys jí neužil, tvá krása s tebou ztlí; kdybys ji použil, tvùj odkaz naplní. (5)
  6. 6. 5 Ty chvíle pokojné, jež jako jemný vzor utkaly drahý zjev, vábící každý zrak, dají i jemu znát jednou svùj mocný vzdor, až zmìní krásu krás v žalostný cár a vrak. Nebo èas nemešká a žene léto dál k ohyzdné zimì, v níž zahyne naposled; mráz sevøe proudy míz stromu, jenž opadal, na krásu padne sníh a zpustne celý svìt. A kdyby nebylo tresti tìch sladkých dob v krùpìji, vìznìné ve stìnách flakónu, zašel by s krásou též její dech beze stop – a s tím i vzpomínka na nìhu letních dnù. Ale kvìt nezmírá, i když se blíží mráz: promìnìn ztratí tvar a žije v tresti zas. 6 Nedovol zpustošit drsnému spáru zimy v tobì tvé lét døív, než vydᚠsvoji tres; naplò už nìkterou fiolu nejsladšími skvosty své krásy, než pøestane sama kvést. Vždy pùjèku, na kterou dát dobrovolnou splátku pùsobí potìchu, nelze už lichvou zvát; vytvoø své druhé já sám sobì pro památku – aè aè deset by jich svìt mìl desetkrát tak rád. A ty sám byl bys též desetkrát šastnìjší, kdyby tì deset tvých desetkrát zobrazilo; co by pak zmohla smrt, až pùjdeš jednou s ní, kdyby tu po tobì tvé já dál v dìtech žilo? Nebuï tak svéhlavý, mᚠpøíliš krásy v sobì, aby tvým dìdicem byli jen èervi v hrobì. (6)
  7. 7. 7 Pohlédni k východu: když zvedne ranní záø svou hlavu z plamenù, oèi všech pozemšanù vzdávají slunci hold, že vyšla jeho tváø, a zrakem koøí se majestátnímu ránu. A když se vyšvihne na stoupající sráz vysoké oblohy jak mládí vprostøed kvìtu, pohledy lidí dál vzývají jeho jas a dál je sledují na jeho zlatém letu. Ale když zaène pak jak stáøí na voze, který už nemùže, vrávorat zvolna ze dne, na jeho pomalý pád oèi k obloze už nikdo s obdivem jako døív nepozvedne. Tak i ty zahyneš, až pùlden opustí tì, pominut pohledy, když nebudeš mít dítì. 8 Proè, hudbo pro poslech, naslouchᚠhudbì smutná? Což hyne slastí slast a štìstím štìstí snad? Proè vlastnì miluje, co ti tak hoøce chutná, èi mᚠsnad pøíèinu svých bìd a strastí rád? Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní a láskou snoubených, bolestnì pro tvùj sluch, je tomu proto tak, že tì tím jemnì plísní pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh. Hleï: struna se strunou, s manželem žena sladká, se víží doteky v objetí zas a zas; skoro bys øekl: muž, dítì a šastná matka to pìjí jásavý zpìv jako jeden hlas. Ta píseò beze slov, v níž hlasù na tisíc zní tónem jediným, øíká: „Sám nejsi nic.“ (7)
  8. 8. 9 To mᚠstrach, aby tu jednou snad neplakala po tobì vdova, že trávíš svùj život sám? Ach, celá zemì by jako ta vdova štkala, kdybys mìl zemøít a potomstvo nedat nám. Celá zem pohøbila by v tobì svého muže, plaèíc, žes nenechal jí obraz po sobì, zatímco skuteèná vdova se v duchu mùže vždy v dìtech navracet k mužovì podobì. Všechno, co na svìtì proplýtvᚠmarnotratnì, jen zmìní místo a svìt se tím tìší dál; leè mrhat na svìtì krásou, to skonèí špatnì, a kdo jí neužil, navždy ji proplýtval. Zbla lásky k jinému nemùžeš v prsou mít, když chceš sám sebe tak hanebnì zavraždit. 10 Pøiznej k své hanbì, že nemᚠcit pro nikoho, ty k sobì samému stále tak bezcitný. Popøi, že tebe jich miluje tady mnoho, ale ty nikoho – to teï už každý ví. Nebo tvé vražedné záští tì žene k tomu, že strojíš bez hrùzy úklady proti sobì, že toužíš rozboøit zdi pøekrásného domu, který bys mìl si pøát obnovit v krátké dobì. Ach, zmìò své názory, a zmìním já svou víru! Má záští bydlet líp než láskyplný cit? Buï jak tvá pøítomnost, laskavý, plný míru, a snaž se alespoò sám k sobì obmìkèit. Vytvoø už kvùli mnì, milý, své druhé já, a krása ve tvých a v tobì smrt pøetrvá. (8)
  9. 9. 11 Jak rychle povadneš, tak rychle budeš tady zase rùst v jednom z tvých, kterým jsi život dal, a onu svìží krev, kterou jsi pùjèil mladý, budeš smìt nazvat svou, aniž bys sám zestaral. V tom leží moudrost a krása, jež vìènì vzkvétá; zbytek je bláhovost a stáøí se zmarem: být každý jako ty, byl by to konec svìta, za jeden lidský vìk by zpustla celá zem. Ti, které Pøíroda k tvoøení nestvoøila zlí, hrubí, ohyzdní, a zajdou neplodnì: hleï, oè víc dává tìm, které líp obdaøila; chovej ten úrodný její dar úrodnì. Tys její peèetí, kterou si vyøezala, aby ses otiskl, ne aby sazba stála. 12 Když slyším v noci zvon zvolna èas odbíjet a vidím jasný den, jak hasne v hrùzných tmách, když hledím na jaøe, jak vadne vonný kvìt, když v temných vrkoèích zøím støíbrošedý prach, když vidím holý strom a pozoruji pád listí, jež dávalo stín stádùm na lukách, když vidím zeleò žloutnout a zvolna zrát a potom ve snopech ležet jak na márách, tu na tvou krásu se vždy se sama sebe ptám, vždy musíš projít též spouští, již hrozí èas, vždy každý pùvab se posléze zradí sám a zmírá mezitím, co jiný vzkvétá zas. A nikdo nemùže srp Èasu odvrátit, jen v dìtech mùžeš mu navzdor – aè mrtev – žít. (9)
  10. 10. 13 Ach, kdybyste byl svùj! Jenomže vy, mùj milý, jste vy jen pro ten èas, dokud jste ještì tu: myslete na konec, na tu vždy blízkou chvíli, a dejte jinému svou drahou podobu. Potom ta spanilost, teï daná v léno vám, pøejde i na další a vy tak jako kdysi budete zas vy, tøebas už pochován, až bude zde vᚠsyn dál nosit vaše rysy. Kdo nechá takový krásný dùm zøítit se, mùže-li od nìho péèe jak pevná hráz odvrátit drsné dny zimy a vichøice, tím i vzteklou smrt a její vìèný mráz? Jen ten, kdo mrhá vším! Míval jste otce pøec: dovolte, a vᚠsyn smí øíci stejnou vìc! 14 Nemám své poznání z hvìzd, jež se v nebi tøpytí, a pøesto dovedu vìštit jak astrolog – i když ne štìstí èi neštìstí v lidském žití, i když ne hlad èi mor, dobrý èi špatný rok. Neumím pøedvídat spád pøíštích okamžikù a pøedpovídat v nich hrom, vír, d隝 a sníh, anebo zase èíst úspìchy panovníkù z nesèetných znamení, jež najdu na nebesích. Já mám své poznání jenom z tvých oèí, pane, to jsou mé stálice, ve kterých jasnì ètu, že krása s vìrností zde vzkvétat nepøestane, jestli nám po sobì zanechᚠnáhradu. Jinak ti pøedvídám pro všechny pøíští èasy: „Tvùj skon je smrt a zmar i vìrnosti a krásy!“ (10)
  11. 11. 15 Když povážím, že vše, co zrodí tato zem, vždy jenom okamžik v plnosti mùže kvést, že vše, co zøím, je jen nesmírným jevištìm, na kterém hovoøí tajemné síly hvìzd, když pomyslím, že vše, èlovìk tak jako kvìt, roste a umírá pod stejnou oblohou, za mlada plné sil, kloní se tíhou let a potom odchází v nepamì bezednou, pøi této myšlence, že míjí každý tvar, vás vidím pøed sebou v nejvìtším rozkvìtu, nebo i v nìm se již umlouvá Èas a Zmar, jak zmìnit mládí, den, v stáøí a temnotu. Já ale bojuji s tím Èasem – z lásky k vám; vše, co vám uloupí, já pro vás uchovám. 16 Proè ale nechcete bojovat líp a snáze s Èasem, tím vladaøem krutým a krvavým, a proè se nechcete opevnit proti zkáze lepšími prostøedky, než je mùj hluchý rým? Stojíte pøed svými nejkrásnìjšími lety a mnohý panenský neosetý sad by rodil s radostí živoucí vaše kvìty, jež se vám budou víc než portrét podobat. Tak v živých liniích na živu zachová se to, co mùj bìdný brk, co štìtec tìchto dní s vší vnitøní hodnotou a v celé vnìjší kráse pro oèi budoucích zachovat neumí. Vy musíte se dát, jestli se chcete mít – a ve svém díle pak budete dál zde žít. (11)
  12. 12. 17 Kdopak by uvìøil v pøívalu pøíštích dob mým veršùm, které jsem jen vámi naplnil? Aèkoli, nebe ví, i to je jenom hrob, jenž z vašich pøedností ukáže pouhý díl. I kdybych sebelíp o vašich oèích psal a v písni vypoèet poèet všech krás, pøíští vìk øekl by: „Ten básník pustì lhal, lidská tváø nemìla nikdy tak božský jas.“ A mými papíry, stáøím už zežloutlými, by všichni pohrdli jak žvástem staøíka a pravdu mìli by za pošetilé rýmy, za píseò z dávných dob a zápal básníka. Kdybyste ale svìt pøesvìdèil dítìtem, byl byste dvakrát živ: v mém verši zde – a v nìm. 18 Mám tebe k jasnému dni léta pøirovnat? Není tak líbezný ani tak srdci milý: vždy v máji opírá se vichr do poupat a lét, léto též trvá jen krátkou chvíli; nìkdy to nebeské oko až pøíliš žhne a jindy jeho tváø nevyjde zase z tmy, a každá krása zde od krásy odpadne, jak velí náhoda nebo bìh pøírody. Tvé vìèné léto však se nikdy nezmìní, ty nikdy neztratíš nynìjší jas své krásy, tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní: v mých vìèných verších tu pøetrvᚠvšechny èasy. Vždy dokud bude zde žít a èíst kdokoliv, dotud zde budeš ty v mých slovech také živ. (12)
  13. 13. 19 Zurážej spáry lvu, Èase vše nièící, nech zemi pohltit, co jsi jí zrodit dal, ulámej tesáky divoké tygøici, vìèného fénixe ve vlastní krvi spal, naplòuj radostmi i bolestmi svùj let, dìlej si se svìtem, co se ti bude chtít, vždy i tak uvadne v nìm každý sladký kvìt, jen jednu strašnou vìc nesmíš uèinit: nerozryj dlátem dnù krásnou tváø lásky mé, nenech své prastaré pero už po ní psát, dovol, a zùstane takový, jaký je, jako vzor krásy všem budoucím za pøíklad. Anebo zniè i to, Èase: v tìch verších tady bude mùj milý žít vzdor tobì vìènì mladý. 20 Ó pane – paní mé lásky, mᚠlíce ženy, vlastníma rukama Pøírody malované; a nìžné srdce žen, jenomže beze zmìny, beze lži, do vínku tìm falešnicím dané; a oèi jasnìjší než jejich – a míò zrádné, jež všechno pozlatí, na co se podívají; a mužnou postavu, jež nade všemi vládne, až muži klopí zrak a v ženách dech se tají. Pøíroda tvoøila tì zprvu jako ženu, leè pøi té práci se do tebe zadívala a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu, takže tou štìdrostí mi tebe vlastnì vzala. Když tì však urèila jen ženám pro radosti, a patøí mnì tvùj cit – a tobì jejich skvosty. (13)
  14. 14. 21 Se mnou to není, vìø, jako s tím básníkem píšícím veršíky o malované kráse, který ji krášlí i nebesy den co den a v každém pùvabu zøí jen ji zas a zase: ten spøáhá honosná srovnání ze všeho, ze slunce, z mìsíce, z pokladù vod a zemí, z májových poupátek a ze všeho vzácného, co skrývá obloha pod svými kupolemi. Mnì, v lásce vìrnému, dovolte vìrnì psát, a pøesto vìøte mi, že je má láska milá tak jako každý z nás, i když jí chybí snad jas onìch zlatých svìc, jež noc v tmách postavila. A dál a hovoøí ten, kdo má øeèi rád; já chválit nebudu, co nechci prodávat. 22 Zrcadlem nedám se pøesvìdèit o svém stáøí, dokavad ještì ty a mládí jedno jste; ale až uvidím spár èasu na mé tváøi, pak poznám, že mé dny smrt brzy skoncuje. Vždy všechna spanilost, halící tebe jemnì, je jenom krásný šat, pod kterým skryto zní mé srdce v tobì – tak jako to tvé zas ve mnì: jak mohu tedy já být starší nežli ty? Proto dbej na sebe, snažnì tì, milý, prosím, tak jako o sebe já kvùli tobì dbám, abych své srdce, jež s nìžností v prsou nosím jak chùva robátko, vyrval všem nehodám. Nemysli, že ti je dám, až bys moje ztratil: dals mi je, ale ne, abych ti je zas vrátil. (14)
  15. 15. 23 Tak jako na scénì nedokonalý herec, jenž strachy pojednou vypadl z úlohy, tak jako zuøivec a pøíliš velký smìlec, kterého nadbytek sil zbavil odvahy, i já jsem zapomnìl odøíkat dokonale z nevíry v sebe svùj milostný rituál, jako by pøebytek mé lásky nenadále mé vlastní lásce už veškeré síly vzal. Proto a místo mne mluví øeè pohledù, ten nìmý hlasatel v mé hrudi hovoøící: vždy prosí o lásku a trochu ohledù víc než ty cizí rty, jež umìly víc øíci. Ó nauè se už èíst, co láska mlèky psala – vždy slyšet oèima láska vždy umívala. 24 Mé oko na zpùsob malíøe navždy vrylo do desky srdce tvùj oblièej jako živý; mé tìlo jako rám ten obraz obroubilo a lze jej uvidìt jen z pravé perspektivy. Protože jestli chceš spatøit své pravé rysy, musíš se dívat skrz malíøe na obraz; ten tvùj, ten uprostøed dílny mé hrudi visí a okny dopadá na nìj z tvých oèí jas. Hle, jak si oèi zde navzájem posloužily: ty moje kreslily tùvj obraz a ty tvé jsou okny pro mou hruï, do které každou chvíli nahlédne slunce a dívá se na tebe. Leè jedno umìní ty oèi nemají: kreslí jen to, co zøí, a srdce neznají. (15)
  16. 16. 25 Svìtskými poctami, chlubnými tituly necha se honosí ti, kterým hvìzdy pøejí; já, jemuž bohové z toho nic nedali, se pyšním v skrytu tím, co mám sám nejradìji! Vždy co jsou milci všech vladaøù, ne-li kvìt, který své lísteèky na slunci rozestírá a jeho sláva má takový krátký svìt – staèí jen jediné svraštìní brv a zmírá! A co má váleèník ze všech svých vítìzství, ve kterých proslavil tisíckrát svoje jméno? Po první porážce je škrtnou z knihy cti a na to, oè se bil, pak taky zapomenou! Oè jsem já šastnìjší: já mám jej a on mne a naší vzájemnou láskou nic nepohne! 26 Ó pane lásky mé, do jehož vazalství je moje oddanost tak spoutána tvou ctností, k tobì zde posílám své psané poselství – ne dùkaz umìní, jen dùkaz oddanosti. A je tak veliká, že moje umìní, ubohé, nemá slov – a proto vyzní hluše; já ale doufám vždy v tvou shovívavost k ní, která ji uloží i nahou v hloubi duše. Až mi má planeta pøinese jednou zdar, až mne té nynìjší chudoby jednou zprostí a pøiodìje mou lásku, teï samý cár, abych se ukázal hodným tvé pozornosti, potom se budu smìt chlubit, jak mám tì rád; do tìch dob musím se pøed tebou ukrývat. (16)
  17. 17. 27 Když na smrt unaven na lože veèer klesnu a údy ztýrané zlou cestou složím spát, potom se vydávám zas na novou pou ve snu – zatímco tìlo spí, duch zaène pracovat. Nebo mé myšlenky – kdekoli tìlo mešká – se vždycky vydají na cestu za tebou a drží dokoøán má víèka spánkem ztìžklá vstøíc bludným temnotám, z nichž slepci nevyjdou. Pak už jen vnitøní zrak mé oèi nevidoucí mùže vést bezpeènì tmou za tvým pøeludem, jenž záøí jako skvost uprostøed pusté noci a mìní temnoty v jasný a krásný den. Tak ve dne tìlo mé a v noci duše moje se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje. 28 Jak se mám navrátit k své dávné veselosti, když jsem i o blaho spánku teï oloupen? Když mne z té tíhy dne ani noc nevyprostí, když mùj den tíží noc a mnou noc zase den? Tøebaže na sebe nevraží bez ustání, tady si podaly ruce a muèí mne den tou svou námahou a noc zas náøkem na ni: èím víc se namáhám, tím dál jsem od tebe. Abych si získal den, øíkám mu o tvé záøi, která mu dává jas, když nebem mraky jdou; a stejnì lichotím i noci s temnou tváøí, že zlatíš veèery, kdy hvìzdy nevzplanou. Leè den mne každý den dalšími strastmi muèí a noc mi každou noc dává žal ještì prudší. (17)
  18. 18. 29 Když opuštìn a sám naøíkám na svùj osud, zavržen štìstím i lidmi, už troseèník, když hledím na sebe a klnu svému losu a k nebi vysílám svùj bezvýsledný køik, když chci mít bohaté nadìje nejednoho a rysy jako ten a pøátele jako ten, když toužím po umu toho a moci toho, jsem tím, co nejvíc mám, nejménì spokojen. A v tìchto myšlenkách, už na vrcholu tísnì, pomyslím na tebe a tu se z mého nitra k nebesùm rozlétne radostný hlas mé písnì jak skøivan letící z temných brázd v záøi jitra: nebo tvá láska mi dodává tolik sil, že ani s králem už bych vìru nemìnil. 30 Když zaènu za tichých, sladkých dùm svolávat ke schùzce vzpomínky na dávno zašlý svìt, jen vzdychám, co je pryè tìch, jež jsem míval rád, a cítím poznovu starý žal z kvapu let. Pak zamží se mi zrak, jenž nikdy neslzel, pro drahé pøátele, které smrt skryla v tmách, pak zaštkám pro dávnou lásku a její žel a vzdychnu pro všechno, co navždy padlo v prach. Pak znovu zabolí bol, který dávno ztich, a znovu tìžce ètu po øadì každý sten na smutném úètu mých štkání už proštkaných, jejž musím platit zas, aè byl už zaplacen. Staèí však na tebe, mùj drahý, pomyslet, a ty vše nahradíš, rázem je konec bìd. (18)
  19. 19. 31 Tvá hruï je vzácnìjší o to, že uvnitø zní srdce všech, které jsem za mrtvé pokládal; a láska vládne tam se vším, co patøí k ní, se všemi, které jsem do hrobu v duchu dal. Kolik jen svatých a smutných slz do dneška mi z oèí vyloudil mùj zbožnì vìrný cit jako daò zemøelým, kteøí mi, jak se zdá, odešli, aby se do tebe mohli skrýt! Tys hrob, v nìmž pohøbena má láska nyní dlí uprostøed památek na dávné pøátele, kteøí ti dali vše, co ze mne mívali – a tak co bývalo mnohých, je dnes jen tvé: jak vidím tváøe všech milených ve tvé kráse, a ty sám, souèet všech, mᚠvšechno moje zase. 32 Jestliže pøežiješ ten vytoužený den, až Smrt, ten chrt, mùj prach posbírá do uzlíku, a jednou náhodou zavadíš pohledem o tyto veršíky po mrtvém milovníku, srovnej je s pokrokem, jenž se stal mezitím, a pøes to, že je už pøedstihnou jiní svými, nech si je – pro mùj cit, ne snad pro jejich rým, jenž bude zastínìn daleko šastnìjšími. A potom kéž bys chtìl si s láskou pomyslet: „Kdyby mùj pøítel žil a zrál, jak zraje èas, i jeho láska by pøinesla lepší kvìt a pak by v šiku tìch nejlepších kráèel zas. On však už nežije a jiní došli dál: ty ètu pro jejich sloh – a jej, že miloval!“ (19)
  20. 20. 33 Kolikrát vidìl jsem, jak jitro v plné slávì lichotí štítùm hor svým okem vladaøe a jeho zlatá tváø líbá luh s rosou v trávì a mìní ve zlato støíbrné toky øek; potom však dovolí ohyzdným nízkým mrakùm zastøít ten nebeský oblièej zase tmou, a prchá ukryto nešastným lidským zrakùm potají k západu i s touto pohanou. Tak také jedenkrát mé slunce zazáøilo celým svým vítìzným úsvitem do mých øas, ale jen chvíli, žel, jen chvíli moje bylo a pak je ve výškách zastøela mraèna zas. Já však je ctím i tak; jak má být stále jasné, když i to na nebi se zatemní a zhasne? 34 Proèpak jsi sliboval krásný den bez oblakù, proè jsi mne nechal jít bez pláštì na cesty, když mne pak pøekvapil èas plný nízkých mrakù, ve kterých se mi skryl jak v dýmu také ty? Abys teï setøel d隝 z mé rozpraskané tváøe, nestaèí, jestliže zasvitneš z oblakù: kdopak by chválil lék, kdo by stál o lékaøe, jenž ránu zacelí a nechá plno švù? Ani tvùj osud mou strast nezmírní – marná snaha: i když ty lituješ, já nesu její tíž; zármutek toho, kdo ublížil, nepomáhá tomu, kdo musí nést tu køivdu jako køíž. Ale ty slzy, ach, ty perly lásky tvé, ty slzy bohaté vykoupí všechno zlé. (20)
  21. 21. 35 Tak už se nesužuj tím, co jsi udìlal, vždy nìkdy padne stín i na slunko i lunu, vždy i ta rùže má trní a pramen kal a sladkým poupatùm spí hnusní èervi v lùnu. Každý z nás chybuje – a já teï právì tím, že hájím ten tvùj høích srovnáním s ostatními, že na tvou obranu sám sebe podplácím a odpouštím ti víc, nežli mᚠvùbec viny. Nebo já, z žalobce náhle tvùj advokát, shledávám smysl v tom, co spáchaly tvé smysly, a jdu sám na sebe zas k soudu žalovat: vždy láska se záštím tak zmítají mou myslí, že nemohu než vždy pomáhat nerozumnì sladkému lupièi, jenž hoøce loupí u mì. 36 Je to tak, vìø, my dva musíme být zas dva, aè naše nedílná láska je pouze jedna; a tak tu poskvrnu, jež na mnì ulpìla, ponese bez tebe už jen má hlava bìdná. Naše dvì lásky jsou jen jeden a týž cit, i když nás v životì dìlí tak mnoho strastí, jež sice nemohou moc lásky oslabit, ale pøec kradou jí nejlepší chvíle slasti. Proto se nebudu už nikdy k tobì znát, aby mùj žalný høích nesnížil tvoji cenu; a ty též nesmíš mne veøejnì poctívat, kdybys tu poctu mìl ubírat svému jménu. To ale nedìlej; vždy já tì proto chci, že dokud jsi mùj ty, je mùj i kus tvé cti. (21)
  22. 22. 37 Tak jako sleduje otec, jenž zestaral, mladistvé rozlety svých dìtí potìšenì, i já zle ochromen tím, jak mne osud štval, nacházím útìchu v tvé vìrnosti a cenì. Vždy a už krása èi bohatství, rod a um, nebo jen nìco z nich, nebo vše, nebo více má v tobì po právu královský stan a dùm, já vìrnì roubuji svou lásku ke tvé snítce. Už nejsem chromý a chudý a pøezírán, protože tento sen mi tolik pravdy dává, že ve tvé hojnosti už nièím nestrádám a že mi náleží dílem i tvoje sláva. Co vidíš lepší, to ti chci z duše pøát. A že to pøání mám, jsem šasten desetkrát. 38 Jak si má vymýšlet má Múza, o èem psát, dokud zde dýchᚠty a plníš svoje slova svým sladkým obsahem, který je škoda dát každému všednímu papíru opakovat? Sám sobì podìkuj, jestliže budeš zøít v mých verších cokoli hodného pozornosti: kdo je tak nìmý, že nesvede hovoøit o tobì, když ho ty osvítíš výmluvností? Desátou Múzou buï, desetkrát cennìjší nežli tìch devìt, jež vzývají veršovníci; a kdo se obrací na tebe ve verši, tomu dej na vìky psát verše vìènì znící. Je-li mùj skromný zpìv vhod dnešní pøísné dobì, námaha patøí mnì, ale ta sláva tobì. (22)
  23. 23. 39 Jak mohu opìvat, mùj drahý, se ctí tebe, když ty sám nejsi nic nežli mùj lepší díl? Co mi to pøinese, když budu slavit sebe? A koho jiného bych v tobì oslavil? Už proto musíme žít život oddìlenì a naší lásce vzít pøíjmení nedílné, abych ti mohl dát – tím, že se rozejdeme všecko to, co zde je po právu jenom tvé. Ach, jaké soužení bys bylo, odlouèení, kdyby tvé hoøké dny nám sladce nedopøály trávit èas v myšlenkách a v láskyplném snìní, jež naše myšlenky a èas tak sladce šálí, a kdybys milého vždy nedìlilo v dva: v toho, kdo prchá, a v toho, kdo setrvá! 40 Má lásko, vezmi si mé lásky všecky již a øekni, oè mᚠvíc, nežli jsi dosud mìl? O žádnou skuteènou lásku, vždy, lásko, víš, že jsem ti pøedtím už dal všechno, co jsi chtìl. Jestli snad kvùli mnì mou lásku miluješ, potom tì nebudu kárat, žes mnì ji vzal; buï ale pokárán, jestli jen z choutky chceš, èím bys pak svévolnì hned zase pohrdal. Já ti však odpouštím, ty sladký zlodìji, aè jsi mi uloupil poslední, co jsem mìl, tøebaže bolí vždy – to láska dobøe ví – víc køivda od milých nežli z᚝ nepøátel. Ty krásný høíšníku, na nìmž i zlo se skví, tøebas mne zab tím vším, jen buïme pøáteli! (23)
  24. 24. 41 Ty milé poklesky, k nimž tì tvá volnost svádí, když nìkdy na chvíli tvé srdce opustím, sluší tvým pùvabùm a sluší tvému mládí, vždy pokušení jde za tebou jako stín. Jsi nìžný – a tak jsi pøedmìtem mnohých snìní, jsi krásný – a tak jsi obléhán ze všech sil; když žena zatouží, kdo narozený z ženy jí pøíkøe opustí, aniž se podrobil? Proè ses však nevyhnul, ó bìda, mému domu a nepokáral vèas bloudící krásu svou, která tì v mladistvém blouznìní vede k tomu, že rušíš dvojí slib vìrnosti najednou: ten její, tím že ji tvá krása odvádí, a ten svùj, tím že mne tvá krása podvádí. 42 To, že je ona tvá, není vše, co mne muèí – a vìru, pøáteli, mìl jsem ji z duše rád. Že ona tebe má, je bolest mnohem prudší, ta ztráta bolela mne nejvíc ze všech ztrát. Vy z lásky trapièi, a pøec vám odpouštím! Vždy ji mᚠproto rád, že znᚠmou lásku k ní, a ona také mne jen z lásky týrá tím, že – jenom kvùli mnì – trpí tvé laskání. Když tebe ztratím já, má drahá získává tím, a když jsem ztratil ji, našels ji ty, jak víš. Vy dva se najdete, já vás však oba ztratím, oba dva na mne tím kladete tìžký køíž. Mám ale útìchu: ty a já jedno jsme! Sladký klam: potom pøec má rád zas jen mne! (24)
  25. 25. 43 Èím víc je pøivírám, tím víc mé oèi vidí – vždy hledí celý den na to, co nemá ceny; když ale spím, tu v snách vidí jen tebe z lidí a temnì jasné jsou jasnì v tmu obráceny. Když dovede tvùj stín dát stínùm tolik záøe a jasem zaplavil oèi, jež pøikryl sen, jak by pak skuteèná podoba tvojí tváøe musila rozjasnit svým svìtlem jasný den! Ach, jak by blažené byly mé oèi tím, kdyby tì vídaly též za bílého dne, když celou temnou noc už jen tvùj matný stín s nich ani na chvilku ve spánku nesejde. Všechny dny pro mne jsou noc, když tì nevidím, a nocí jasný den, když tì v snách spatøit smím. 44 Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kosti, co mohlo by se mi postavit do cesty? Navzdory prostoru, pøes všechny vzdálenosti letìl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty! I kdybych tøeba stál – od tebe odehnaný – na konci svìta sám, co na tom, povídám! Myšlenka pøeskoèí zemì i oceány a sotva pomyslí, kde chce být, už je tam! Leè nejsem myšlenka – smrtící pomyšlení – abych se dával v let za tebou zas a zas! Jsem jenom ze zemì a z vody uhnìtený, a proto musím štkám a èekat, co dá èas: od tìch dvou živlù bych se já nic nedoèkal krom proudù tìžkých slz, jež znaèí jejich žal! (25)
  26. 26. 45 Druhé dva, oèistný oheò a lehký vzduch, jsou stále u tebe, kdekoli zùstávám; první je touha má a druhý je mùj duch – a oba kmitají vždy znovu sem a tam. Když tyto rychlejší dva prvky odejdou ode mne ve vroucím poselství lásky k tobì, mùj život, složený ze všech ètyø, bez tìch dvou propadá zármutku a lží jako v hrobì. A jeho složení se mùže obnovit, teprve až se ti poslové vrátí zase a po svém návratu od tebe mají klid a mluví o tobì, tvém zdraví a tvé kráse. Tìším se z jejich zpráv, ale jen krátký èas – a pak je pošlu zpìt a jsem tu smutný zas. 46 Mé srdce a mùj zrak jsou ve smrtelném boji, jak se teï o tvoji podobu podìlit; mùj zrak chce srdcí brát tu podobiznu tvoji – a srdce oèím zas chce právo na ni vzít. Mé srdce žaluje, že tì má jenom v sobì, v síni, kam nevnikl nikdo svým pohledem; leè jeho protivník se vzpírá obžalobì a tvrdí, že tvùj zjev spoèívá pouze v nìm. Aby se rozhodla tato pøe, ustavil se soudní dvùr myšlenek, jež mají v srdci dùm, a jejich rozsudkem po právu stanovil se podíl, jenž pøísluší srdci a pohledùm, a to tak, že mùj zrak má na tvùj vnìjšek právo a mému srdci se tvé srdce uvnitø dává. (26)
  27. 27. 47 Mé srdce a mùj zrak sjednaly dohodu a jeden druhému teï pomáhá a slouží: když mùj zrak hladoví po jednom pohledu a srdce v lásce se od samých vzdechù ouží, zahájí oèi kvas s obrazem milého a pozvou srdce též k tìm hodùm malovaným; a jindy srdce zas zve zrak a hostí ho myšlenkou na lásku a sladkým zadumáním: tak, a už v obraze nebo v mé lásce, jdeš – i když jsi daleko – vždy se mnou v celé kráse; dál než mé myšlenky pøece jít nemùžeš, a já jsem s nimi vždy a ony s tebou zase; a jestli nìkdy spí, tvùj obraz budí v spìchu mé srdce srdci a pohledùm pro potìchu. 48 Co jsem se nastaral, když jsem mìl odejet, abych dal pod zámek i každou tretku v domì a skryl ji v bezpeèí pøed rukou zlodìje tak, aby zùstala k užitku jenom pro mì. Ale ty, pøed kterým jsou tretkou i mé skvosty, ty, moje útìcha a nyní moje starost, ty, poklade pokladù a cíl mé horoucnosti, zùstal jsi napospas každému, kdo jde krást. Tebe jsem nezamkl v pražádné pokladnici krom té, z níž odešels, aè tì tam cítím dál, krom schránky, kterou je moje hruï milující, kam smíš a odkud smíš, kdykoli by sis pøál. Leè ani tam nì nic, bojím se, neuhlídá – vždy pro takový skvost se i ctnost na lup vydá! (27)
  28. 28. 49 Pro ten zlý okamžik – a mùže se to stát – až spatøím, že ti jsou mé chyby na obtíž, až jednou zaène tvá láska s mou úètovat z dùvodù, o kterých jako já dobøe víš, pro ten zlý okamžik, až pùjdeš cize dál a slunce – oèi tvé – mne sotva budou znát, až láska odvrhne, o co jsi døíve stál, a najde pøíèinu pro odmìøený chlad, pro ten zlý okamžik já mám už jistou zbraò v pokorném poznání, že nejsem víc než dým; sám proti sobì já zvedám svou vlastní dlaò – zákon je pøi tobì a já jej obráním: protože ty mi smíš kdykoli sbohem dát, já však už nemám práv tvou lásku vymáhat. 50 Tak tìžce trmácím se stále po cestách, a pøitom ani cíl, k nìmuž se plahoèím, mnì nepøinese klid a já si øíkám: „Ach, co je mil mezi mnou a tebou, nejdražším!“ I mého konì již znavil mùj vìèný žal; vleèe se pod tíhou, kterou já v prsou mám, jako by nebožák už pudem poznával, že jedu od tebe – a proto nespìchám. A nepobídne ho ani má ostruha, kterou mu do slabin zaboøí obèas mùj hnìv; odpoví po každé jen tím, že smutnì ržá – a to mne bolí hùø než jeho bok, samá krev: pøi jeho ržaní vždy pomyslím s bolestí, že jedu od svého štìstí vstøíc neštìstí. (28)
  29. 29. 51 A proto odpouští má láska mému koni na cestì od tebe tu jeho toulavost. Vždy když tì opouštím, naè spìchat, co nás honí? Dokud se nevracím, je na spìch èasu dost. Ale co omluví pak toho ubožáka, až se mi bude zdát pomalý každý let, až bych i na vichru, až bych i s køídly ptáka vždy ještì stál a štval ostruhou oøe vpøed? Potom už žádný kùò nepostaèí mé touze, a ona, zrozena z nejèistší lásky mé, jak oheò bez tìla dá se v let ržajíc dlouze; mé herce láska však pro lásku promine: že kdysi nechtìla od tebe ani jít, já k tobì poletím a konì nechám být. 52 A tak jsem jako ten bohatec, který má klíè k sladké pokladnì, v níž skrývá svoje skvosty, a který pøesto ji jen zøídká otvírá, nechtìje otupit hrot vzácné blaženosti. Vždy pouze proto jsou svátky tak vzácné dny, že jsou jen poøídku po roce rozloženy a že jsou vsazeny jak drahé démanty do øady kamenù daleko menší ceny. A tak je pro mne èas, v nìmž jste vy, drahou skøíní, truhlicí na odìv, jež v sobì vìzní šat pro zvláštní okamžik zvláštního dobrodiní, kdy mi zas ukáže svùj poklad nad poklad. Ach, vaše cena je dùvodem pro èlovìka k jásání, když vás má, k doufání, když vás èeká. (29)
  30. 30. 53 Povìzte, co jste zaè, z èeho jste vytvoøen, že tisíc stínù se tajemnì víže k vám? Vždy jenom jeden stín, jen jeden byl dán všem, a vy jich vrháte milión, aè jste sám? Popište podobu krásného Adonise a hle, ten obraz je pouze vᚠmatný stín; pøidejte Helenì všechno, èím krása skví se, a jste to zase vy pod øeckým odìním. Mluvte si o jaru a chvalte dobu zrání – to první není nic než odlesk vašich krás, to druhé vypadá jako dar z vašich dlaní, a tak vždy najdeme pod každou krásou vás. Vy máte na každé zevnìjší kráse podíl, však stálý jako vy se nikdo nenarodil. 54 O co víc, pøíteli, pøidává krásy kráse ta sladká ozdoba, která je ve vìrnosti! Rùže má krásný vzhled, však ještì hezèí zdá se pro ten svùj sladký dech, jejž ve svém nitru hostí. Drobný kvìt šípku se právì tak temnì rdívá jako nach na rùžích, z nichž cítíš vùni stoupat, též roste na trní a též se rozechvívá, když mu dech léta chce roztrhnout plátky poupat. To však je krása jen pro oèi, a ta mine: aniž kdo po ní sáh, žije a opadává, až zajde beze stop. S rùží je to však jiné – ta právì ve smrti nejsladší vùni dává! Až uvadnete vy, ó rùže mladosti, v mých verších zùstane tres vaší stálosti. (30)
  31. 31. 55 Pøetrvá mramory, pøetrvá zlaté vìže a hrobky vladaøù tento mùj mocný rým: zatímco s kamene èas písmo dávno smaže, mùj verš zde bud dál plápolat – a vy s ním. Až sochy rozkotá bìs válkou rozpoutaný a sváry obrátí paláce v prach a rum, má báseò, letopis na vaši pamì psaný, bude dál vzdorovat meèi a plamenùm. Pùjdete pevnì vstøíc smrti a zapomnìní, jemuž vše propadá, a chvála vaší krásy bude mít vìènì stan v oèích všech pokolení, jež má nést tato zem po všechny pøíští èasy. tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme, budete stále žít v ètenáøích básnì mé. 56 Ach, obnov svoji moc, lásko, a neøíkají, že tvoje ostøí je tupìjší než hlad, který dne utichne, sotva se èlovìk nají, a zítra zaène se s touž silou ozývat. I ty buï taková; aè jsi dnes nasytila své oèi hladové tak, že už skoro spí, zítra se dívej zas a nezabíjej, milá, prudký žár lásky svou trvalou vlažností. A je ten smutný èas, kdy jsme se nevídali tak jako oceán, dìlící pobøeží, na nìž dva snoubenci den co den chodívali, dokud se nesešli – šastnìjší než kdy døív. Nebo jej pojmenuj zimou, vždy plnou strastí, po níž se léto zdá tøikrát tak vzácnou slastí. (31)
  32. 32. 57 Co mohu dìlat já, vᚠrab, než zas a zas èekat zde na chvíle, na dny, kdy nìco chcete? Já nemám, komu bych vìnoval vzácný èas, komu bych posloužil, než mi vy pøikážete. Já nesmím vyèítat tìm vìèným hodinám, kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku; nemyslím na hoøkost toho, jak budu sám. Až dáte sbohem zas mnì, svému služebníku. Nesmím se žárlivì zabývat v duchu tím, co asi dìláte, kudy se procházíte; já, smutný otrok, jen èekám a nemyslím na nic než na štìstí tìch, s nimiž právì dlíte. Kdybyste uèinil cokoli podle svého, láska, ten vìèný bloud, v tom nenajde nic zlého. 58 Chraò mì Bùh, jenž mi dal být vaším otrokem, abych vám vyèítal èas vašich kratochvílí nebo se v duchu ptal, kde jste byl celý den – já, vᚠman, èekám jen, až máte volnou chvíli. Ach, kéž smím trpìt dál tu vaši svobodu, jež je mým vìzením tím, že nás vždycky vzdálí, a kéž mám dosti sil nést rány osudu a nevinit vás z køivd, které by se mi staly! Choïte si kamkoliv, vždy smíte zcela sám s naprostou volností rozhodnout o svém èase; èiòte si cokoliv, vždy pøísluší jen vám, abyste vlastní høích ze sebe sejmul zase. Mùj los je èekat vás, i když to krutì bolí, ne honit od zábav, a už jsou jakékoli. (32)
  33. 33. 59 Není-li vskutku nic nového na zemi, bylo-li vskutku to, co je, už døíve všecko, jaký klam, vymýšlet cokoli s bolestmi a rodit po druhé už porozené dìcko. Ach, kéž bych se jen smìl jedenkrát zahledìt do dìjin o pìt set sluneèních cyklù zpátky a spatøit vaši tváø v knize z tìch dávných let, kdy èlovìk myšlenku po prvé vtìlil v øádky! Potom bych uvidìl, co tehdy dokázal øíci ten starý svìt o vaší kráse, milý – zda jsme se zlepšili, nebo zda on byl dál, anebo jestli v tom vìky nic nezmìnily. Ach, já mám jistotu, že pìvci dávných èasù slavili s úžasem daleko menší krásu. 60 Jak vlna za vlnou, jež k bøehùm v dálce plyne, jdou naše minuty vstøíc konci – dìsný let! Za ty, jež minuly, se hrnou stále jiné a všechny øítí se ve vìèném spìchu vpøed: jednou se narodíš a spatøíš svìtlo svìta, lopotnì dozrávᚠ– a ani’s nedozrál a už ti hrozí pád, tvou slávu zlomí léta a Èas ti uloupí vše, co ti kdysi dal. Èas protkne jako meè kvetoucí snítku mládí a hlodá na všem, co urodí zemský sad, i krásy vyhloubí do èela vrásky kradí a jeho kose nic nemùže odolat. Jen mùj verš odolá – a navzdor zpívá dál pro vìky budoucí na tebe chválu chval. (33)
  34. 34. 61 Chceš to ty, aby mi celou noc v oèích stál tvùj obraz, i když mne víèka už tolik pálí? Chceš to ty, abych tu zas a zas procítal kvùli všem pøeludùm, které mne tebou šálí? Tak mluv, je to tvùj duch, kterého vysílᚠz takové dálky až sem za mnou na výzvìdy? Je to tvá žárlivost, pro kterou vyzvídáš, co v sobì ukrývám za nízkosti a bìdy? Ach ne, tak veliký pøec není ten tvùj cit: má láska otvírá mé oèi v noèní dobì, má vìrná lásky vždy ruší mùj noèní klid, ta to chce, abych stál na stráži kvùli tobì! A tak tu stojím strហa ty též nìkde bdíš – ode mne daleko, o to však jiným blíž. 62 Høích sebelásky se zmocnil mých pohledù mé celé duše a každé mé èásteèky; a léku na ten høích, léku už nenajdu, tak mi ta posedlost v duši tkví. Má tváø mi pøipadá nejhezèí na zemi, a mùj vzrùst nejlepší, a má ctnost nejvyšší, a mám-li ocenit sám sebe, zdá se mi, že moje hodnota vše stokrát pøevýší! Když ale v zrcadle vidím svou tváø, ten vrak, vìkem už zežloutlou, zrytou a ztrhanou, ètu tu svou marnivou lásku zas naopak; tak sebe milovat bylo by pohanou! To tebe, ty mé já, jsem slavil pod svou tváøí a tvými pùvaby nalíèil svoje stáøí! (34)
  35. 35. 63 Pro tu zlou chvíli, až surová ruka Èasu rozdrtí milého, jako teï drtí mne, až roky vyschne krev, až jeho nìžnou krásu sple vrásek pøikryje a jitro jeho dne zaène se naklánìt k propasti vìèné noci, až zaènou mizeti a jednou zmizí již poklady, které má jako král nyní v moci, až z jeho jara už na nìm nic nespatøíš, pro tu zlou chvíli já jsem obrnìný zcela a krutá dýka dnù a všenièící vìk, i kdyby vyrvaly milému život z tìla, jeho tváø nemohou vzít z lidských vzpomínek: v tìch øádcích, jež jsem psal a jež tu budou žít, bude se milý vždy kvetoucí krásou skvít. 64 A když jsem vidìl Èas ukrutnou rukou rvát pýchu a nádheru tìch dávno zašlých dob, když vidím vìèný kov v otroctví lidských vád a vìže mocné kdys propadlé jako hrob, a když jsem vidìl, jak oceán hltavý zalévá pevniny a trhá každou hráz, a jak se jinde z vod noøí zas ostrovy, jak roste ztrátou zisk a ziskem ztráta zas, ach, když jsem uvidìl to kolo vìèných zmìn a ten let všeho, všech, k zániku blíž a blíž, nad tìmi troskami stanul jsem zamyšlen: až pøijde, lásko, èas, i ty mne opustíš. Smrtící myšlenka; a co mi zbývá jiné krom pláèe a úzkosti, že co mám, brzy mine. (35)
  36. 36. 65 Vše, kámen, kov i zem a nekoneènost moøí, propadá zkáza a zániku – celý svìt. A jak má bojovat s tou rozbìsnìnou bouøí krása, jež sotva má síly co vonný kvìt? Ach, jak má odolat léto, jež dýchá medem, strašnému náporu obléhajících dnù, když tu spouš Èasu zde zastavit nedovedem branami z ocele a valy z balvanù? Ó hrozné pomyslet! A bìda, kde se skryje pøed rakví, jíž je Èas, ten nejvìtší skvost Èasu? Ty kroky prchavé – kdo pevný zachytí je, kdo Èasu zakáže poplenit každou krásu? Ach, nikdo, nic, jen jeden zázrak snad: že láska bude z mých èasných slov vìènì plát. 66 Znaven, ach znaven vším, já volám smrt a klid; když vidím zásluhy rodit se na žebraèi, a bìdnou nicotnost zas v nádheøe se skvít, a víru nejèistší zrazenou v hoøkém pláèi, a zlatý vavøín poct na hlavách nehodných, a dívèí nìhu, èest, servanou v okamžiku, a dokonalost pak, budící už jen smích, a vládu ze zchromlých paøátech panovníkù, a jazyk umìní vrchností zmrzaèený, a blbost, doktorsky radící rozumu, a pøímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny, a Dobro, dojaté a otroèící Zlu – tím vším, ach, unaven, já zemøel bych už rád, kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát. (36)
  37. 37. 67 Ach, proè má uprostøed nákazy tady žít a zdobit bezbožnost svou vzácnou pøítomností? Proèpak má z nìho høích vždy tolik výhod mít a pøikrašlovat se dále jeho spoleèností? Proè mají obrazy jeho vzhled falšovat a loupit mrtvý zjev na jeho živé tváøi? Proè se má ubohá krása vždy znovu ptát po rùži ze stínu, když v nìm ta pravá záøí? Proè má žít teï, když je Pøíroda žebrákem a nemá ani krev, která se v žilách rdívá? Vždy už jí nezbývá nic než to, co je v nìm: aè pyšná na mnohé, teï je jen z nìho živa. Jeho si schovává jako vzor pokladù, jež mìla za dávných a mnohem lepších dnù. 68 A tak je jeho tváø vzorem tìch zašlých èasù, kdy krása žila a zmírala jako dnes kvìt, než lidé zaèali nosit tu dnešní krásu, která smí z živých èel šálit svou falší svìt, nežli se zaèaly z hlav mrtvých ostøihávat vrkoèe ze zlata, jež patøí do hrobu, aby je nosila poznovu nová hlava – než mìl z krás mrtvého živý svou ozdobu. V nìm vidí èlovìk zas tu dávnou svatou chvíli, ty doby bez pøíkras, prosté a pravdivé, jež cizí zelení své léto nekrášlily, jež starým nebraly nový šat krásy své; jeho zde Pøíroda jako vzor uchovala, aby v nìm øekla Lži, zaè kdysi krása stála. (37)
  38. 38. 69 Na tom, co z tebe zde vidí svìt, není vady, kterou by mohlo chtít snad srdce zlepšovat; to pøece øíkají všechny rty z duše rády, to ani nepøítel nemùže neuznat. Tak se tvùj vnìjšek skví korunou vnìjší chvály; jenomže tytéž rty, jež tì tak vynesly, pojednou do svých chval nový tón pøimíchaly, protože pronikly hloub, než kdy oèi šly. Nahlíží do krásy tam uvnitø ve tvém støedu a podle èinù tvých soudí i o duši; a jejich myšlenky – na rozdíl od pohledu – dávají skoupì tvé rùži puch lopuší. Proè však je v neshodì tvùj dech s tvým pohledem? Nejspíš to bude tím, že se teï dávᚠvšem. 70 Že se ti vyèítá, to tvoje vada není, protože krása je vždy terèem pomluvy; nìhu vždy provází ozdoba podezøení, vrána vždy krouží tam, kde se vzduch nejvíc skví. Pomluvy, pokud jsi dobrý, jen dotvrzují, oè víc mᚠceny, ty, jemuž se dvoøí svìt; vždy èerv má nejsladší poupata nejradìji – a ty jsi nejèistší neposkvrnìný kvìt. Prošel jsi úklady, jež v sobì mládí mìlo – buï se tì nedotkly, nebo’s je pøekonal; všecko to chválení však dosud neumìlo dát pouta závisti, jež chodí volnì dál. Neležet na tobì to podezøení zla, byla by království všech srdcí jenom tvá. (38)
  39. 39. 71 Až pro mne pøijde smrt, nenaøíkejte dýl, než pokud budete poslouchat chrapot hran, jak ohlašují všem, že jsem již opustil ten bídný svìt a mám u bídných èervù stan. Ne, nevzpomínejte pøi ètení tìchto vìt na toho, kdo je psal: mám vás rád natolik, že vám chci z myšlenek radš navždy vymizet, než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk. A jestli spatøíte jedenkrát tato slova – to ze mne bude už možná jen prach a zem – ani mé jméno pak nevyslovujte znova a nechte skonèit svou lásku s mým životem: aby se moudrý svìt nedíval na vᚠžal a pak se vám i mnì, mrtvému nevysmál. 72 Aby vás jednou svìt nenutil vyprávìt, èím jsem si zasloužil, že jste mne míval rád, až umøu, miláèku, zapomeòte hned, vždy ve mnì není nic, oè by moh nìkdo stát; ledaže byste vy zbožnou lží udìlal pro mne víc než já svou zásluhou nakonec a na mne mrtvého navìšel více chval, než by mi pøiznala pravda, ten lakomec. Aby vᚠvìrný cit nemìli za faleš, až byste kvùli mnì chtìl o mnì šíøit klam, nech s mými ostatky pohøbí mé jméno též, aby už nežilo k hanbì mnì ani vám. Nebo já cítím stud, že nedovedu víc, a vy se styïte též, že máte rád mne – nic! (39)
  40. 40. 73 Ve mnì už zaèíná, vidíš, ten smutný èas, kdy žloutnou stromy a poslední lístek visí v houštinì haluzí, v nichž sviští drsný mráz, v tom kùru zøíceném, kde pìli ptáci kdysi. Ve mnì už vidíš jen den, jehož slabý svit na nebi k západu pomalu dohasíná, nežli ho pøijde noc docela vyhasit a sevøít jako smrt všechno v tmách svého klína. Ve mnì už spatøíš jen poslední plamen žhnout na chladných oharcích, jež z jeho mládí zbyly, tak jako na loži, kde musí vydechnout, už stráven tím, co døív živilo jeho síly. To všechno vidíš a pøesto dál miluješ, láskou vždy prudší to, co ztratíš v brzku též. 74 Nemìj však obavy: až pøijde rozkaz jít – a bez odkladu – tam, kam musí každý v krátku, kus mého života bude dál tady žít v tìch øádcích, které ti ponechám na památku. Až si v nich budeš èíst, potom tvé oèi spatøí, a tobì pøipadne mùj duch, ten lepší díl. Tak ztratíš jenom to, co èervùm náleželo, bìdný lup, který ti srp smrti na mnì vzal, rmut a kal, který tu nechá mé mrtvé tìlo, pøespøíliš ohavný, abys naò vzpomínal. Cenu má jenom to, co bylo uvnitø v tìle, a to ti zùstane na vìky vìkù celé. (40)
  41. 41. 75 Jste pro mé myšlenky jako chléb pro život a jako sladký èas dešù pro zprahlou zem; kvùli vám zmítám se ve víru nejistot jako boháè-lakomec nad skrytým pokladem. Chvíli jsem naplnìn hrdostí, že vás mám, chvíli mne jímá strach z loupežné ruky let; jednou bych nejradìj byl s vámi stále sám, jindy chci, aby mé štìstí znal celý svìt. Nìkdy jsem hledìním na vás už zcela zpit – a jindy žízní mru pro pohled jediný; jinou slast nemám a netoužím ani mít kromì té, kterou mi mùžete dát jen vy! Tak dennì hladovím a dennì hody mám: Hned tonu v nadbytku a hned je vše to tam! 76 Proè jsou mé verše tak chudé na novou krásu, proèpak jim chybí vzruch a stále nový dech? Proèpak se nepídím – abych šel s duchem èasu po nových zpùsobech a zvláštních obratech? Proè píšu o jednom jediném stále znova a dávám myšlenkám týž dávno známý šat, takže je patrné z každého mého slova, od koho pochází a kdo je mohl psát? Ó vìzte, že já vždy píšu jen o vás, sladký, a vy a láska jste mùj námìt dál a dál; umím jen ze starých slov skládat nové øádky a dávat poznovu, co jsem již dávno dal. Slova mé lásky jsou jak slunko na nebi, každý den staré a pøece zas nové vždy. (41)
  42. 42. 77 Zrcadlo poví ti, jak tvoje krása prchá, hodiny øeknou ti, jak mizí tvoje dny; ty prázdné listy jsou pro peèe tvého ducha a tato knížka ti pøinese poznání. Až spatøíš v zrcadle své vrásky nepokrytì, vzpomeneš na hroby, zející v trávníku; hodiny, míjivé jako stín, pøesvìdèí tì o tom, jak zrádnì se èas plíží k zániku. Proto svìø vše, co si nemùžeš pamatovat, tìm èistým stránkám zde a jednou uhlídáš: budou tvé myšlenky, tvé dìti, vìrnì chovat, abys v nich poznovu poznal svou dávnou tváø. A èím se èastìji té práci vìnuješ, tím víc tím získám ty – a tato kniha též. 78 Tolikrát vzýval jsem tì jako Múzu, milý, a tys mi pøi psaní tak dobøe pomáhal, že také ostatní to po mnì uèinili a pod tvou ochranou teï píší verše dál. Tvùj zrak, jenž nauèil nìmého zpívat svìtu a tìžkou neznalost lehounce v let se dát, pøidal tìm zkušeným jen další pera k vzletu a kráse dvojnásob tak velký majestát. Ale tvou nejvìtší pýchou buï moje psaní, ten mùj verš, který vždy jedinì z tebe rost: u jiných zlepšíš jen sloh jejich veršování a svými krásami okrášlíš uèenost, u mého umìní však tvoøíš jádro všeho a zdvíhᚠhlupáka na výši uèeného. (42)
  43. 43. 79 Dokud jsem o pomoc tì prosil jenom já, tvá krása krášlila všechna jen moje rýmy; teï však mùj zvuèný verš hyne a upadá, má Múza, nemocná uhýbá pøed jinými. Já vím, má lásko, vím, že o tobì by mìl daleko vzácnìjší básník psát ve své práci; však to, co o tobì tvùj pìvec vymyslel, to ti jen uloupil – a nyní ti to splácí. Zdobì tì ctností – a pøitom to slovo vzal ze tvého chování; pøipisuje ti krásu – a pøitom našel ji v tvé tváøi: z jeho chval nezáøí nic než to, co záøí ve tvém jasu. Proto mu nedìkuje za jeho veršíky: vždy je to jeho dluh, jejž i tak platíš ty. 80 Ach, ztrácím odvahu, když píšu o vás, milý, a pøitom vím, že vás lepší duch opìvá a vkládá do svých chval veškeré svoje síly, aby mne umlèel, když vás chci chválit já! Leè vaše zásluhy, širé jak moøské plánì, ty nesou vznešené i prosté plachty v dál, a proto se mùj èlun též odvažuje na nì, aè vím, že jeho loï bych nikdy nedohnal. Mne by bez vašeho pøispìní spolkla voda, on pluje po vašich hlubinách smìle sám; kdybych já ztroskotal, nestala by se škoda, zatímco jeho loï se skví jak drahokam. Bída je, jestli on dopluje a já zhynu, že na mé zkáze má jen moje láska vinu! (43)
  44. 44. 81 Snad já vám budu psát náhrobní nápis jednou, snad vy žít budete a mne už pojme hrob; na vás však vzpomínky zde nikdy nevyblednou, zatímco já se, žel, propadnu beze stop. Vy, vaše jméno zde bude žít vìènou slávou, já, jednou pochován, zemøu pro pamì všech; mnì mùže zemì dát jen rov zarostlý trávou, pro vás je pøipraven stan v lidských pohledech. Vᚠpomník je mùj verš, jejž budou proèítati oèi tìch, kteøí jsou pøikryti dosud tmou, a tak vám jazyky budoucích život vrátí, až ti, co dýchají, už dýchat nebudou. Jen vy – mou zásluhou – budete dýchat dál ústy, jež vysloví, co jsem já o vás psal. 82 Ach, ano, uznávám, že nejsi muž mé Múzy, a proto mùžeš èíst – a nebude to høích – vše, co ti vìnují a co ti píší druzí o tváøi, svìtící každý list jejich knih. Ty jsi tak veliký jak v moudrosti, tak v kráse, že já, jak vidíš sám, nemám dost slov a chval; a z toho dùvodu jsi nucen hledat zase novìjší odlitek v èase, jenž dospìl dál. Jen hledej, lásko má; i kdyby ten èi ten vymyslel sebevíc chval na tvou oslavu, tvá pravá podoba pravdivì záøí jen z pravdivì prostých slov mých pravdomluvných rtù. Ty hrubé barvièky jiných se hodí spíš pro tváøe bez krve, ty je mít nemusíš! (44)
  45. 45. 83 Nikdy jsem nevidìl, že vy se líèíte, a tak jsem vaši tváø nelíèil ani já; myslil jsem, vìøil jsem, že vy se tyèíte nad plané pochvaly, ty dluhy básníka. Proto jsem klidnì spal a o vás nemluvil, abyste ukázal vy sám svou bytostí, co perùm dnešních dob vždy ještì chybí sil, když mají hovoøit se ctí o vaší cti. Vy ale máte mi za zlé to mlèení, aè je to spíš má ctnost, že stojím beze slov; když mlèím, uškodím kráse míò než ti, kteøí jí chtìjí dát život – a dají rov. Vy máte v jediném oku víc života než vaši básníci v svých chválách oba dva! 84 Kdo mùže øíci víc – by øíkal sebevíce – nežli ta chvála chval, že jen vy jste vy sám? Ve kterých stìnách je ukryta pokladnice, v níž roste drahokam, jenž se smí rovnat vám? Jen pero nanejvýš chudé a plné nouze neumí tak èi tak svùj námìt oslavit; ale kdo zaène psát o vás, ten øekne pouze, že vy jste vy, a dá už tím svým slovùm tøpyt. Staèí, když opíše to, co je ve vás psáno, aniž ten jasný tvar pøírody porušil, a už ta kopie proslaví jeho jméno a všude budou mít v obdivu jeho styl. Pøi všech tìch pøednostech vám jenom jedno schází: jste hrdý na chválu, jež vaše chvály kazí. (45)
  46. 46. 85 Má Múzu utichla v zpùsobném mlèení, zatímco ostatní honosné chvály dál zvìèòují vaši tváø zlatými písmeny a verši, které sám sbor všech Múz vykoval. Jiný má mnoho slov, já mnoho myšlenek, leè jak ten kostelník bez škol umím zmámen na každý chvalozpìv, jejž krásnou formou øek schopnìjší duch než já, køièet jen samé „Amen!“ Na každou chválu vás já øíkám: „Je to tak!“ a i k té nejvìtší vždy ještì pøidám – i když jen v myšlenkách, které jsou pøesto však, aè v slovech poslední, vždy první v lásce k vám. Jiný si važte zde pro zvuènost jejich strof; mne pro mé myšlenky, jež mluví beze slov. 86 Byl to snad jeho verš, plující v plné slávì jako loï za vzácným pokladem, jímž jste vy, kdo mi mé dozrálé myšlenky pohøbil v hlavì, a tak jim zchystal hrob v lùnì, kde vyrostly? Byl to snad jeho stín, jejž stíny nauèily nadlidsky krásnì psát, kdo mi tak zmrazil krev? Ach ne, ne, ani on, ani ty noèní síly, k nimž chodí o pomoc, nezalekly mùj zpìv. Ani on, ani ten dobrých duch domácnosti, který ho za noci šálí svým mámením, se nesmí vítìznì chlubit mou zamlklostí – já nebyl nemocný strachy a kvùli nim! Že však jste sebou jen jeho verš naplnil, nezbylo pro mùj nic – a tak už nemá sil! (46)
  47. 47. 87 Sbohem, jsi pøespøíliš drahý, abych tì mìl, a potom, teï už znᚠcenu své vlastní cti; to dovoluje ti kdykoli, abys šel, má práva na tebe pozbyla platnosti. Což jsem tì jinak mìl než jak krásný dar, jejž jsi mi bez zásluh vìnoval jen ty sám? Ne, ve mnì nenajdeš, proè ses mi daroval – a tak je konec už mým dávným výsadám! Dával ses, neznaje velikost vlastní ceny, a vidìls dávaje jiného ve mnì snad. Tož, já ten vzácný dar, omylem udìlený, zas vracím, abys jej lepšímu mohl dát. Tak jsem tì, drahý, mìl, jako se mívá sen: králem jsem ve snu byl – a co jsem, probuzen? 88 Až jednou zaèneš mé zásluhy zlehèovat a shlížet na mne jen oèima pohrdání, já budu pøi tobì sám proti sobì stát a hájit tvoji ctnost, aè klameš bez ustání. A že své slabosti sám ze všech nejlíp znám, já na tvou ochranu pak podám vìrnou zprávu o všech tìch nízkostech, jež v sobì ukrývám – a tak, až ztratíš mne, sám získᚠjenom slávu. Já však tím získám též: vždy pøece míøím vším, každou svou milostnou myšlenkou jenom k tobì, a jestliže z tìch køivd, jež si sám zpùsobím, mùžeš mít užitek, mám ho já dvojnásobnì. Já tì tak miluji, tak jsem ti odevzdán, že pro tvé dobro chci nést všecko zlo jen sám. (47)
  48. 48. 89 Tvrï, žes mne opustil pro nìkterou z mých vad, a já se podrobím a zaènu sám se hanit; rci, že jsem kulhavý, a zaènu napadat a nebudu se dál proti tvým výtkám bránit. Ty ani zpola mne, nejdražší, nemùžeš tak znectít v úsilí dát lepší vzhled své zmìnì, jako se znectím sám; a že už vím, co chceš, udusím ten nᚠvztah, odejdu odcizenì, vyhnu se navždycky tvým cestám a mé rty už nikdy neøeknou tvé milované jméno, aby snad pøi zmínce o našem pøátelství nebylo ještì mnou, høíšníkem, znesvìceno. Budu se za tebe bít proti sobì vždy: jak mohu milovat, co nenávidíš ty? 90 Tož chceš-li, nenáviï mì, teï je k tomu èas, teï, když se proti mnì postavil celý svìt, spolèi se se zlobou osudu, zniè mne, sraz, a neodkládej to pro pøíští pøíval bìd; ach, nestùj v záloze, až bude poražen žal, jejž má srdce teï a jemuž prchá již, po noci s vichøicí nedávej v dešti den a zasaï najednou úder, jejž zamýšlíš. Chceš-li mne opustit, pak neotálej s tím, až si ty trpkosti, jež mám dnes, odbudu, ale pøijï útokem: alespoò okusím nejdøív tu nejhorší ze všech ran osudu. A všechno, co se mi dnes utrpením zdálo, bude mi pøipadat, až ztratím tebe, málo. (48)
  49. 49. 91 Nìkdo se honosí svým jménem po pøedcích, nìkdo svým bohatstvím èi tím, co dokázal, nìkdo zas obleky, i když v nich budí smích, nìkdo má klusáky, nìkdo psy a tak dál! Jsou rùzné povahy a rùzné záliby a každý nachází potìchu jen v té své; mnì se však žádná z tìch libùstek nelíbí, což nemám všecky ty radosti v jediné? Tvá láska pro mne je víc nežli cokoli, rod, jméno, bohatství, nákladnì šitý šat, stateènost, dovednost, konì, psi, sokoli: když tì jednou mám, mohu se chloubì všech lidí smát! Bída je jenom v tom, že mi to mùžeš vzít a bídu bez konce na mne tím uvalit. 92 I kdybys chtìl mne ty potají opustit, já tì mám do konce života jistého; a život nebude trvat dýl než tvùj cit, protože nemohu žít a být bez nìho. Proè bych se tedy bál nìjakých velkých bìd, když už ta nejmenší skoncuje moje dny; mnì byl dán lepší los, to vidím teprv teï, nežli být odkázán jen na tvé rozmary. Mùj život stojí a padá s tvým pøátelstvím, proto mne nemùže tvá nestálost už rvát. Ach, jakou výsadu já nešastný našel tím: pro tebe v lásce žít, pro tebe umírat. Ale co krásného na svìtì nemá stín? Co když mne podvádí, a já to netuším? (49)
  50. 50. 93 Tak tedy budu dál jak oklamaný muž vìøit tvé vìrnosti a tvoje drahá tváø bude mi drahá dál, i když je jiná už – vždy aè jsi zraky zde, srdcem mi unikáš. Nebo tvé pohledy neznají nenávist, a tak já nemohu ani tvou zmìnu znát; u mnohých lidí se z tváøe dá všecko èíst, už z vrásek poznáváš, kolik je v srdci zrad; u tvého stvoøení však nebe urèilo, že jenom lásku vždy ve tváøi budeš mít; i kdyby cokoli tvé srdce muèilo, tvùj pohled bude jen o slasti hovoøit. Evino jablko roste z tvé spanilosti, není-li ve shodì tvùj vzhled s tvou sladkou ctností. 94 Kdo má moc ublížit, a pøesto se jí vzdává, kdo nikdy nedìlá, co stále hrozí v nìm, kdo zmítá jinými a sám vždy odolává jak skála, nehybný, chladný, všem svùdnostem, jen ten má právo být dìdicem všech krás nebe a hospodaøit zde s poklady pøírody, jen ten je pánem a vlastníkem sama sebe – ostatní nejsou než správci své podoby! Každièká kvìtinka léta je létu milá, i když jen pro sebe žije a umírá; jakmile však ten kvìt nákaza zachvátila, i sprosté lopuší víc ceny pro nì má. Èin mùže nejsladší vìc zvrátit v nejhrubší; hnijící lilie èpí hùøe než lopuší. (50)
  51. 51. 95 Jak umíš uèinit milou a líbeznou tu hanbu, jež jak èerv na rùži ze zahrady zle tøísní kvetoucí jméno, jímž tebe zvou! A v jakou sladkou ctnost ukrývᚠsvoje zrady! I ten, kdo hovoøí o tom, jak trávíš dni, a lehkovážnì se dotkne tvé nestálosti, tøebas tì pokáral, je to zas chválení; sotva tì jmenuje, už tì všech výtek zprostí! Ach, jaký palác se dostal tìm neøestím, které si našly dùm v tobì, mùj znejmilejší, kde závoj krásy vždy pøikryje každý stín a kde je pro pohled všecko hned líbeznìjší. Važ si té výsady, ty moje drahé srdce: i nejostøejší nùž se ztupí v špatné ruce! 96 Jeden má za chybu tvé mládí a tvùj vzlet, druhý má za pøednost tvùj vìk s tvou dychtivostí; ale a tak èi tak, má tì rád celý svìt – ty umíš promìnit i svoje chyby v ctnosti. Tak jako zahoøí i škvár jak vzácný skvost, když jej má na prstì královna v trùnním hávu, i tvoje omyly, jichž vìru nejsi prost, se mìní v pravdu a pøinášejí ti slávu. Ach, kolik jehòat by krutý vlk znièil lstí, kdyby se v beránka smìl zmìnit potmìšile, a kolik ctitelù bys svedl na scestí, kdybys chtìl použít své moci v plné síle. To ale nedìlej; vždy já tì proto chci, že dokud jsi mùj ty, je mùj i kus tvé cti. (51)
  52. 52. 97 Jak dlouhý zimní èas bylo mé odlouèení od tebe, radosti prchajícího roku. Co mrazu zkusil jsem, co noci bez rozdnìní v tom pustém prosinci na každém, každém kroku. A pøec byl tenkrát èas, kdy slavnì táhne krajem po létì podzimek a jeho náruè zralá je tìžká po plodech, poèatých mladým májem, jako klín ženy, jež manžela pochvalovala. Ale já vidìl v tom bohatém zrání svìta jen plody bez otce, nadìje sirotkovy; vždy jenom na tebe èekají krásy léta, a nejsi-li zde ty, mlèí i ptáci v køoví. A pokud zpívají, tak tesknì zní ten hlas, že i list pobledne, jako by šel už mráz. 98 Daleko od vás jsem byl v onìch jarních dnech, kdy duben pyšnil se svým pestrým odìním a všemu na svìtì zas nové mládí vdech, takže i Saturnus se smál a tanèil s ním. Však ani ptaèí zpìv, ani ten sladký kvìt vždy jinak zbarvený a jinak vonící Mne tenkrát nepøimìl o létì vyprávìt a z lùna jara si natrhat kytici; nesál jsem s úžasem nad krásou lilií, nechválil temný nach, kterým se rùže rdí, Vždy jejich jas a tvar jsou jenom kopií, kreslenou podle vás, pravzoru pøírody. Já, od vás daleko, se cítil prostøed zimy a jen jak se stínem vašich krás hrál si s nimi. (52)
  53. 53. 99 Raný kvìt fialky já vyplísnil jsem pøísnì: „ Ty sladký zlodìji, kdes vzal ten vonný dech, ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšnì rozlévá na tìch tvých mìkkých a hebkých rtech, sis v modøi jeho žil obarvil bezostyšnì!“ Lilii káral jsem, že okradla tvé dlanì, majorán s poupaty, že oloupil tvùj vlas; a rùže na trní se chvìly ulekanì, ta hanbou nachová, ta hrùzou bílá zas: tøetí, jež nebyla èervená ani bílá a kradla od obou, loupila u tvé vùnì: ji na smrt užírá mstivý èerv v jejím lùnì. Tisíce kvìtù jsem vidìl, leè plátky všech u tebe ukradly buï barvu nebo dech. 100 Kdepak jsi, Múzo, že takový dlouhý èas nemluvíš o tom, co dává ti všechnu sílu? Nemrhᚠty svùj žár a nekalíš svùj jas v bezcenných písnièkách a v nedùstojném dílu? Vra se, ty nedbalá, a nahraï nastokrát v dùstojných slokách èas tak bídnì promrhaný: a zpívej pro toho, kdo má tvou píseò rád a dává podobu i obsah tvému psaní. Vstaò, líná, pohlédni mé lásce do tváøí, zdali už rozryl Èas vráskami její krásu: a jestli ano, slož satiru na stáøí, a je všem pro posmìch to pustošení Èasu. Oslav mou lásku døív, než ji Èas navždy skosí: jenom tak pøedstihneš zlý úder jeho kosy. (53)
  54. 54. 101 Èímpak chceš odèinit, ó Múzo zlenivìlá, to, že už nepíšeš o krásné vìrnosti? Vždy vìrnost s krásou vždy na milém závisela, zrovna tak jako ty – a právì to tì ctí! Mluv, Múzo! Nebo snad chceš na to odpovídat: „ K èemu je vìrnosti barva, když má své dost? A kráse líèidlo, jež jí má vìrnost pøidat? Což není pravá ctnost i bez všech pøíkras ctnost? Chceš mlèet, protože jí není tøeba chvály? To není omluvou: na tobì závisí, pøeèká-li zlatý hrob, kam by ho pochovali, a doèká-li se chval vìkù, jež dosud spí. A proto, Múzo, piš! A já tì nauèím, jak ho zde uchovat tak, jak jej nyní zøím! 102 Má láska zpevnila, i když snad slabší zdá se: mých citù není miò, i když jsou ménì znát: já s láskou nekupèím, abych o její kráse tak jako prodavaè hovoøil napoøád. To byl nᚠmladý vztah teprve ve svém máji, když jsem jej slavíval svou písní den co den: vždy slavík také vždy zpívá jen z jara a v háji, a když dny dozrají, utichne jeho sten. Ne že by letní dny byly snad ménì milé než èas, kdy konejšil svým teskným zpìvem noc: teï ale hlaholí každý keø rozmaøile a slast, jež zevšední, ztratí svou slastnou moc. A proto i já vždy jako on zmlkám èasem, abych vás neznavil svým zpívajícím hlasem. (54)
  55. 55. 103 Ach, co to rodí jen má Múza za bìdnost, aè mìla na èem se ukázat v plném jasu! Vždy její námìt má víc ceny, všeho prost, než když mé pochvaly ovìsí jeho krásu! Ó nevyèítejte, že neumím psát líp! Pøistupte k zrcadlu a uvidíte, sladký, tváø, na niž nestaèí mé péro a mùj vtip a jež vždy oslepí, vždy zahanbí mé øádky. Což není vlastnì høích snažit se zlepšovat a tím jen kazit vìc dobrou už samu v sobì? Vždy moje veršíky chtìjí jen jedno – psát a zpívat o vašich pøednostech v každé dobì! Však víc, a mnohem víc než mùj verš, který ètete, vám poví zrcadlo, do nìhož nahlédnete. 104 Ne, pro mne, drahý mùj, vy nebudete starý, Jste stále krásný tak, jak jsem vás kdysi zhléd. Tøi žluté podzimy se vystøídaly s jary, tøi zimy vidìl jsem setøásat pýchu let – zelené lsití z hlav stromù v tom bìhu dnù, tøi vonné dubny jsem po sobì vidìl již hynout a uvadat v èervnovém úpalu od tìch dob, co vás znám a vy jste stále týž! A pøec, ach, krása vždy jak ruèka na orloji krokem, jejž nevidíš, uniká víc a víc. A vaše nìha též, aè se všem zdá, že stojí, mizí a uplývá, mé oèi klamajíc. Strašlivá myšlenka! Ó vìku pøíští, slyš: máj krásy zahyne, døív než se narodíš! (55)
  56. 56. 105 Neøíkejte, že má láska je modláøství, netvrïte, že je mou modlou tváø miláèkova, i když mé písnì a pochvaly hovoøí vždy jenom k jednomu, o jednom vždy a znovu. Milý je laskavý dneska – a zítra zas – v takové zázraèné míøe je ve všem stálý – a proto i mùj verš má stálost jak ta hráz, netouží po zmìnì a jenom jedno chválí. „Laskavý, vìrný, ctný“ je vše, co opìvám, „laskavý, vìrný, ctný“ zde obmìòuji stále: a celé umìní jen do tìch obmìn dám – tøi vìci v jediné, jaký to námìt k chvále! Laskavost, vìrnost, ctnost zde èasto samy žily, v jednom se dosud však nikdy tak nespojily. 106 Když v dávných kronikách s listy už zežloutlými èítávám popisy tìch starobylých rekù a krásu krášlící ty staré sladké rýmy ve chvále mrtvých dam a knížat zašlých vìkù, vidím v tìch oslavách nejvìtších skvostù krásy, tìch sladkých dlaní, rtù, oèí a jasných tváøí, jak onen starý brk chtìl pro budoucí èasy vyjádøit právì tu krásu, jež z vás teï záøí. Ty všecky chvály však jsou jenom pøedpovìdí vìku, v nìmž žijeme, a pøedvídají vás: že však jen tušily, co nyní všichni vìdí, nemohly postaèit k slavení vašich krás. My zas, kdo mùžeme vás vidìt neustále, máme zrak k úžasu, ale ne slova k chvále. (56)
  57. 57. 107 Ani mé obavy, ani ty pøedpovìdi širého svìta, jenž o pøíštích vìcech sní, nemohou urèit èas mé lásky, na niž hledí jak na vìc propadlou jistému znièení. Už pøešlo zatmìní, jež stihlo zemskou lunu, a chmurní vìštci se smìjí svým pøedzvìstím, co bylo nejisté, èní jistì na svém trùnu, mír kyne vìènými snítkami pøíštím dním. V krùpìjích balzámu, kterým je tato doba, má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná: jen tupý, nìmý dav zasáhne její zloba, zatímco mnì mùj verš na vìky život dá. A ty v nìm nalezneš pomník, jenž nepomine, zatímco erb i hrob vládcù už s prachem splyne. 108 Co ještì v mozku mám, abych to bìžel zapsat, s èím se ti nesvìøil dosud mùj vìrný duch? Co mohu nového vyslovit nebo napsat, abych tím vyslovil tvou cenu a svùj dluh? nic, milý hochu: já, jako když vzývám nebe, øíkám vždy totéž jen a nemám za staré to staré, že mᚠmne a že já mám zas tebe, jako když jsem se ti koøíval po prvé. Tak vìèná láska v tom vždy novém šatì lásky nic nedbá ne prach let a jejich zuøivost, odpírá pøijímat nevyhnutelné vrásky a èiní stáøí svým pážetem pro vìènost. A vidí prvotní jas lásky hoøet dál I tam, kde èas a vzhled svìdèí, že dokonal. (57)
  58. 58. 109 Ó nikdy neøíkej, že zrádné srdce mám, i když mùj odjezd snad v tobì ten dojem budí: spíše bych mohl, vìø, odejít sobì sám nežli své duši, jež spoèívá ve tvé hrudi. To je dùm lásky mé: tøebaže bloudil jsem jak èlovìk na cestách, tam, do své domoviny se vracím vždy a vèas a èasem nezmìnìn, a tak vždy smyji sám své høíchy a své viny. Nikdy si nemysli – i když jsem ovládán snad všemi slabostmi, jež mívá èlovìk v sobì – že jsem tak zkažený, tak hloupý, abych sám pro tretku opustil nejvyšší poklad v tobì. Tretkou je pro mne svìt i s celám vesmírem krom tebe, rùže má, ty moje všecko v nìm! 110 Žel, pravda, pøiznávám, já svìtem jsem se bral, sám bloudil sem a tam a pøijal oblek šaškù, sám vlastní city dral a za groš prodával, u mne vždy starý žal otrávil novou lásku: je pravda, pravda, ach, já hledìl èastokrát na pravdu úkosem, však ví to samo nebe, právì v tìch pochybách já zaèal zas mít rád, v tìch zkouškách poznal jsem, že miluji jen tebe. Teï už je po všem, vím, jen jedno vìèné je: už konec choutkám, ne, už nechci zkoušet dál, bloudit a muèit tím starého pøítele, jenž je bùh lásky mé a jemuž jsem se dal. Tož už mne pøivítej, ty první po mém Bohu, a ve tvé náruèi spoèinout navždy mohu. (58)
  59. 59. 111 Štìstìnu kárejte za všecko, co se stalo, to božstvo vinu má, ach, za každý mùj høích tím, že mi pro život dalo tak strašnì málo – žít pro dav: je pak div, že jsem jak jeden z nich? A tak cejch hanby už nesejde z mého jména a má tváø se v nánosu cizí špíny jak ruka barvíøe barvami potøísnìná Ó, mìjte útrpnost, dovolte mi být jiný – a budu pokornì pít každý, každý lék proti své nákaze, než celého mne stráví, za sladký budu mít nejtrpèí pelynìk, dvojí trest pøijmu rád, abych byl zase zdravý. Nuž mìjte útrpnost, drahý, a vìøte mi: už vaše útrpnost mne opìt uzdraví. 112 Láskou a soustrastí vy stíráte s mých skrání znamení potupy, jež mi dav vypálil. Co na tom, kdo mì dál vynáší nebo haní, když vy jste vždy mé zlo skrýval a dobro ctil? Vy jste mùj celý svìt a já se usilovnì ptám pouze na hany a chvály z vašich rtù: a tak mì nezmìní nic k dobru ani zlu. Házím v tak hlubokou propast vše, co mi øíká kdokoliv z ostatních, že jsem jak lítý had, vždy hluchý ke slovùm hánce i lichotníka – a svoji nedbalost se snažím omlouvat tím, že vás ctím vždy tak pevnì v mysli tkvìt, že se mi kromì vás zdá mrtvý celý svìt. (59)
  60. 60. 113 Co jsem vás opustil, mám oèi v duši jen a skuteèný mùj zrak, který mé kroky øídí, už pøestal pracovat a zpola oslepen po pravdì nevidí, i když se zdá, že vidí. Nedává myšlenkám jediný jeden vjem ptáèete, kvìtiny èi tváøe, která vídá, a duše netuší, co se to míhá v nìm, a on sám ani to, co spatøí, neuhlídá. A vidí nejhrubší èi nejjemnìjší tváø, nejhorší stvùru èi nejsladší nìhu èísi, horstvo èi oceán, noèní tmu, denní záø, havrana, hrdlièku, všem dává vaše rysy. Neschopna jiného a plna krásy vaší má vìrná duše tak nevìru v oèi vnáší. 114 Zpíjí mou duši mor každého panovníka – lichotky – když jste ji teï k sobì na trùn zvedl? Nebo mám pøipustit, že mùj zrak pravdu øíká a že se z lásky k vám nauèil pøetváøet – tak jako kouzelník – zmetky a podlé zrùdy v andìly, podobné svou sladkou tváøí vám, a mìnit každé zlo v nejvyšší dobro všudy, kamkoliv pohledem na chvíli zavítám? To první pravda je! Mám v oèích lichocení a moje duše se jím zpíjí královsky: mùj zrak ví dobøe, v èem tkví její potìšení a pøipravuje èíš pro její chtivé rty! A je-li snad v ní jed, nelze ho obvinit: mùj zrak jej miluje a první zaèal pít! (60)
  61. 61. 115 Teï už vím, že je lež to, co jsem kdysi psal, že bych vás nemohl ještì víc milovat: tenkrát však, tenkráte mùj rozum nechápal, proè by mìl ještì výš plamen mé lásky vzplát. Vždy když jsem uvážil, co všecko nièí Èas, co ruší pøíslibù, co mìní zákonù, co zkazí nejlepších úmyslù a co krás, co svede nejvìtších duchù v kal všechních dnù, ach, když jsem poznal strach z Èasu a jeho škod, jak jsem mìl neøíci:“Teï vás mám nejvíc rád,“ ve chvilce jistoty uprostøed nejistot, kdy jsem se nemusil na chvíli o vás bát? Ale teï lituji, že jsem to øíkával: láska je dítì, jež musí rùst stále dál. 116 Nemluvte o tom, že svazku dvou vìrných duší jsou v cestì pøekážky!Kdopak by láskou zval cit, jenž se zmìní sám, sotvaže zmìnu tuší, a jenž by za zradu sám ihned zrazoval! Ach, to ne! Láska je maják, jenž hledí z dálky vždy pevnì bouøím vstøíc jak neotøesná stráž: láska, to stálice pro všechny bludné bárky, jejíž vliv nezmìøíš, aè její výšku znáš. Láska, to není jen blázen let, i když krásu rùžových rtù a líc podetne kosa dnù: láska, ta nemíjí jak míjivý bìh Èasu, ta všechno pøetrvá a jde až do hrobu. A jestli je to blud, jejž bych sám dosvìdèoval, pak nikdy nepsal jsem a nikdo nemiloval. (61)
  62. 62. 117 Ach, jen mne obviòte, že jsem tak skrblil tím, èím jsem mìl splácet dluh za vaši velkou lásku: že jsem už zapomnìl na cit, jenž je mi vším a jenž mne den co den poutá stem pevných svazkù: že jsem se setkával s lidmi, v nichž není nic, a dával svìtu v plen, co jste vy draze platil: a že jsem napínal plachty všem vìtrùm vstøíc, takže mne odnesly, až jsem vás z oèí ztratil. Pište mi k tíži mou svéhlavost a mùj klam a ke všem jistotám pøepište podezøení: dejte mne za terè svým hnìvivým myšlenkám, jenom mne nesrazte v procitlém záští k zemi. Já na svou obranu uvádím, že jsem v skrytu tím chtìl jen zkoušet ctnost a stálost vašich citù. 118 Tak jako jitøíme ostrými omáèkami své patro, chceme-li lepší chu k jídlu mít, jako si dìláme purgací nemoc sami a snažíme se tím nemoci pøedejít, tak i já, plný vás, slasti, jež nenasytí, jím teï jen palèivé pokrmy den co den a chorý blahem jsem poznal, že není zbytí – musím se rozstonat, než budu nemocen. Jenomže pøedbíhat nemoci, která není, taková chytrost je v lásce zlým omylem: uvrhla zdravého v nemoc a utrpení, když chtìla pøebytek dobrého léèit zlem. A tak jsem pochopil, v èem tady pravda je: kdo vámi churaví, toho lék zabije! (62)
  63. 63. 119 Co jsem to za léky pil ze slz Siréniných, vaøených v køivulích, èerných jak samo peklo! Co jsem žil nadìjí i bázní, stále jiných, a všechno se mi to pod prsty rozuteklo! Co jen to spáchalo mé srdce za omyly myslíc, že pro nì už vìtšího štìstí není! A moje oèi též, jak ty se roztøeštily v žáru té horeèky a toho poblouznìní! Ó dobrodiní zla! Øíkají pravdu slova, že zlem se dobrá vìc stává vždy ještì lepší a láska, zøícená a vystavìná znova, je krásnìjší než døív a mnohem, mnohem vìtší! A tak se kajícnì k své lásce navracím a mám teï tøikrát víc než pøed tím bláznìním. 120 Teï je mi útìchou, že jste byl kdysi krutý, a když si vzpomenu na strast, jež rvala mne, musím se sklonit až v prach pro své klopýtnutí, nejsem-li ukován z mìdi èi ocele. Vždy jestliže jste vy zakusil pro mou vinu to, co já pro vaši, prožil jste strašný èas: a já, zlý, nezvážil snad ani na vteøinu, co jsem sám kdysi mìl za krutou bolest z vás. Ach, kéž mi naše noc bolesti navždy vryla co nejhloub do duše, jak bolí pravá strast, a kéž vám – jako vy tenkrát mnì – pøiložila na ránu v srdci už brzy svou prostou mast. Ale mùj pøestupek je vlastnì výkupné a vykupuje vás, tak jako vᚠzas mne. (63)
  64. 64. 121 Je lepší špatný být nežli se špatným zdát, má-li být nevinný obžalováván z viny a ztrácet radost z cti, kterou mu mùže dát ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný. Proè má mi druhý v svých necudných pohledech naznaèovat, že ví o mojí vášnivosti, a nad mou køehkostí bdít ještì køehèí špeh, který má za špatnost i to, co já zvu ctností? Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne ze všech tìch pøestupkù, jmenují jen své viny: já se smím napøímit, zatímco oni ne, jejich duch nemùže odsuzovat mé èiny! Leda by tvrdili o svìtì veškerém, že každý v nìm je zlý a triumfuje zlem. 122 Tvùj dar, ten zápisník, je uložen v mé hlavì a popsán trvalým písmem mých vzpomínek, které tu nicotnost pøeèkají ke tvé slávì a budou tady žít pøes každý èas a vìk – èi aspoò pokud dá duši a srdci v tìle pøíroda dosti sil se udržeti zde: než obì vydají svùj podíl z tebe cele v plen zapomenutí, tvá pamì nezajde. Ten bìdný zápisník by tì tak neuchoval – a já i bez nìho vzpomínám na tvùj cit: proto jsem odložil to, èíms mne obdaroval, a vìøím záznamùm, do nichž jsi lépe vryt. Mít nìco na pomoc, èím si tì pøipomínám, bylo by pøiznáním, že snadno zapomínám. (64)
  65. 65. 123 Ne, Èase, nechlub se, že se já mìním taky: i když èní hroty tvých pyramid sebevýš, ani to není nic nového pro mé zraky, i to tu bývalo, i to je staré již! Žijeme krátce, a proto se nám zdá divem že, co nám vydávᚠza pomník z dávných èas, a tøebaže jsme už slyšeli o tom døíve, øíkám, že by to nebylo, nebýt nás. Pro mne však nejste, ty a tvoje letopisy: nežasnou nad tím, co má nebo míval svìt: vždy všechno, to, co je, i to, co bylo kdysi, je zdání, kterým nás šálí tvùj vìèný let. Jen to, co pøísahám, je pravda v každé dobì: že vìrný zùstanu vzdor hrobu i vzdor tobì! 124 Kdyby byl dítìtem pompy mùj vøelý cit, jak bastard Štìstìny by mohl osiøeti a podle pøíznì èi nepøíznì Èasu být plevelem v plevelu èi kvìtem mezi kvìty. Ne, on byl zbudován daleko od náhod, jeho se nedotknou úsmìvy vnìjší slávy, jej nikdy nesrazí nelibost do jha slot, do kterých odsoudil dnešní èas naše mravy. Nemá strach kacíøsky ze žádných svìtských lstí, jež tìží z krátkých chvil, pokud nás oklamaly: on se zde tyèí sám jak vrchol moudrosti, nevzrùstá pod žárem, neklesá pod pøívaly. A svìdkem toho jsou všecky mé omyly, jež pro høích žily a pro dobro dožily. (65)
  66. 66. 125 Cožpak bych neumìl vznést baldachýny cti a pouhým zevnìjškem tak uctít vnìjší zdání, nebo klást veliké základy k vìènosti, z níž budou trosky døív, než zaène umírání? Cožpak jsem nevidìl ztrácet víc nežli vše ty, co lpí na poctách,m které tak draze platí, a mìní prostou chu za slast a rozkoše – nešastnící šastlivci, jen vnìjškem zaujatí ? Ne, mne nech, a tì jen v tvém srdci uctívám, a pøijmu chudou, leè upøímnou moji obì, která je naprosto èistá a nezná klam – a dává jenom mne za tebe v každé dobì. Pryè, zrádný žalobce! Èím víc ji udáváš, tím menší pravomoc nad vìrnou duší máš! 126 Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil tu kosu Èasu a míjivý písek chvil, který jsi vadnutím vzrost a ukázal, jak chøadnou pøátelé, aè ty sám rosteš dál, jestli tì Pøíroda, nejvyšší paní zkáz, chce na tvé cestì vpøed zastavit v kvìtu krás, drží tì, aby tím mohla Èas potupit a bídným hodinám tak lstivì život vzít. A pøece mìj z ní strach, ty, v nìmž se vidí svìt: mùže svùj poklad jen zdržet, ne zadržet. Jednou, by po èase, se zaène úètovati a ona nakonec ten úèet tebou splatí. (66)
  67. 67. 127 Døíve svìt v èerné nic krásného nevidìl, a pokud vidìl snad, neøíkal tomu krása: teï jméno krásy však zdìdila èerná, žel, a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá! Od tìch dob, co má moc kdokoli tvárnit svìt a krášlit ošklivost falešnou tváøí klamu, líbezná krása je v klatbì a plna bìd žije bez jména a bez vlastního chrámu. A proto nosí má paní ten èerný vlas, ty oèi jako noc, jež truchlí nade všemi, kteøí jsou bez krásy, aè mají dost všech krás, a lživým pozlátkem jen ostouzení zemi. Ale to truchlení jim dává tolik jasu, že každý uznává za vzor jen jejich krásu! 128 Kdykoliv, hudbo má, zaèínᚠhudbu hrát na blahém nástroji a v dotýkání sladkém tvé prsty rozezní struny a jejich spád zní v tichých souzvucích, jež plní mùj sluch zmatkem, závidím klávesám: vzlétají odvážnì a v kradmých polibcích líbají tvoje dlanì, zatímco moje rty, jež zrály pro ty žnì, se rdí tou smìlostí a v zmatku hledí na nì. Jak rády byly by na místì nìkteré z tìch klapek tanèících, po nichž se procházívá tvá ruka laskajíc: oè jen to døeno je – aè mrtvé šastnìjší nežli má ústa živá! Když je to tak milé tìm smìlým klávesám, dej jim své prstíky: tvá ústa zlíbám sám. (67)
  68. 68. 129 Mrhání ducha v tmách hanebné marnosti, to je chtíè pøi èinu: a než chtíè uzrá v èin, zrazuje, zabíjí, chlemstá krev, chystá lsti, divoký, zvíøecí, ukrutný, plný vin: sotvaže ukojen, odporný jako zlo, bezhlavì hledaný, a sotva jsi ho mìl, bezhlavì prokletý jako to vnadidlo, hozené, abys je spolkl a zešílel: šílený, loví-li, a dopadne-li, též, zuøivý, pokud mìl, má, chce mít svoji vìc, rozkoš, když ochutnáš, bolest, když dopiješ, blahý sen z poèátku, pustý mam nakonec! To všechno každý ví: leè nikdo nedovede nevstoupit do ráje, který v to peklo vede. 130 Oèi mé paní jsou všechno jen slunce ne, korál je sytìjší než èerveò jejích úst: je-li sníh bìlostný, její hruï èerná je, mùže-li vlas být drát, dráty jí zaèly rùst. Nejednou damašskou rùži jsem vidìl již, žádná však nekvete mé paní ve tváøích: a kolik vùni mi pùsobí blaho spíš nežli pach, který vždy na mne z mé milé dých! Rád slyším její øeè, i když sám dobøe vím, že jako hudba se sotva kdy rozezní. Bohyni kráèet jsem nevidìl, pøipouštím, když však má paní jde, plouhá se po zemi. A pøesto myslím si, že vyrovná se všem, které jsou slaveny lžemi a podvodem. (68)
  69. 69. 131 Tak panovaèná jsi vùèi mnì – jako ti, jimž krása vdechuje pýchu a ukrutnost, protože dobøe víš, že já tì zbožòuji, žes pro mne nejdražší a nejkrásnìjší skvost. Jiní však øíkají – a vídají tì též – že pro tváø, jak mᚠty, se láskou nevzdychá: nemám dost smìlosti øíci jim: „ To je lež,“ aè si to pøísahám sám sobì do ticha. A že to pravda je a že já nejsem lháø, stvrzují tisíckrát mé vzdechy a mùj žal, který mám, kdykoli pomyslím na tvou tváø: já jsem tvou èernou ple vždy nejvíc miloval. Na tobì není nic èerného – krom tvých èinù: ty na té pomluvì mají však hlavní vinu. 132 Miluji oèi tvé, jež jako kdyby znaly ten posmìch, jímž se mi tvé srdce stále mstí, oblékly èerný šat jako dva pozùstalí a hledí na mùj žal s laskavou soustrastí. A vìru ani záø úsvitu nedovede tak zkrášlit pobledlý oblièej východu, ani tøpyt hvìzdy, jež za sebou veèer vede, nedá tak velký jas šerému západu, jako ty truchlící dvì oèi daly tobì: ach, kéž by chtìlo i tvé srdce zatruchlit, když ti to truchlení tak sluší v každé dobì, a ty ses odìla celá v ten drahý cit! Pak odpøisáhnu rád, že krása v èerní tkví a ti, co nemají tvou ple, jsou oškliví. (69)
  70. 70. 133 Ó srdce prokleté, pro nìž mé srdce sténá, co žalu pùsobí pøíteli a mnì s ním! Což mu již nestaèí muka mnou protrpìná, musí i drahý druh projít tím otroctvím? Tvé oèi ukrutné mi vzaly duši z tìla a nyní mnì i mé druhé já odvádíš. Sám sebou, tebou, jím já opuštìný zcela zde trpím trojí strast a nesu trojí køíž. Vrhni mé srdce sám do kobky, kterou mᚠv  svých prsou, jeho však za to mé propus již. A mne má kdokoli, já budu jeho strហa moje vìzení mu nièím neztrpèíš. A pøec tak uèiníš: nebo já, zavøen v tobì, ti navždy náležím i se vším, co mám v sobì. 134 Tak, teï jsem pøiznal už, že je tvùj, moje milá, a já sám v zástavì tvé vùle tady zbyl: ale a propadnu, jen kdybys navrátila za to mé druhé já, abych se utìšil. Ty ho však nevrátíš a on se nevyprostí, je pøíliš šlechetný a ty zas hltavá: on se však podepsal jen pro mne z laskavosti na úpis, který ho nyní tak spoutává. Vymáhᚠnároky, které ti krása dává, ty krutá lichváøko, jež nemᚠnikdy dost, a stíhᚠpøítele pro mùj dluh cestou práva, až mi ho nakonec vzala tvá chamtivost. Tak jsem ho ztratil, žel: jako já tvým se stal: zaplatil celý dluh – já však v nìm vìzím dál! (70)
  71. 71. 135 A každá má, co chce, ty pøece mᚠsvé pøání a k tomu pøítele a navíc ještì mne. Co se tì jenom já natrápím bez ustání tím, že chci pøidávat k tvým pøáním ještì své. Proè však ty, která mᚠvždy tolik, tolik pøání, nespojíš alespoò jedno z nich jednou s mým? Jsou pøání ostatních milejší k uvítání, anebo se ti snad já s tím svým nelíbím? Oceán, i když má dosti vod, vítá deštì a ukládá je dál na dno svých pokladnic. Tak i ty, aè už mᚠpøání dost, pøidej ještì to moje k ostatním, a jich mᚠo to víc. Nezbij prosící pøání svým krutým „ne“: mìj všechna za jedno – a v tom vždy i to mé! 136 Jestli ti duše snad mou blízkost vyèítá, øekni jí, slepé, že nejsem nic než tvé pøání: a pøání k tobì smí, to pøece duše zná: aspoò to z lásky splò mé lásce, sladká paní. Tvé pøání naplní poklad tvé lásky navždy: proto je naplò ty pøáními - a též mým. U vìcí, které jsou tak velké, to ví každý, jedno se jako nic ztratí v tom ostatním. I když ti uprostøed ostatních sotva chybím, musíš mne pøece jen poèítat mezi své: mìj mne za pouhé nic, jenom když se ti zlíbí mít to nic za nìco sladkého pro sebe. Mìj ráda alespoò mé jméno bez ustání – a mᚠtím ráda mne, protože znaèí pøání. (71)
  72. 72. 137 Co to jen, Lásko, ty slepá a bláznivá, dìlᚠmým oèím, že nevidí¨to, co vidí? Aè znají krásu a vìdí, v èem spoèívá, mají za nejlepší nejhorší ze všech lidí! A když se dal mùj zrak podplatit pohledy a kotví v zátoce, kam vplouvá každý smìle, proè jsi ty ukula øetìzy z jejich lži a jimi spoutala i to mé srdce v tìle? Proè má mé srdce mít za svoje hájemství to, o èem dobøe ví, že patøí veøejnosti? A mùj zrak, proè to má popírat, když to ví, a halit takovou temnou tváø rouškou ctnosti? Mé srdce i mùj zrak mìly døív pravdu za lež a teï je ranila nákazou tato faleš. 138 Když milá pøísahá, že jenom pravdu øíká, vìøím jí, i když vím, že to je pouhá lež, jen proto, aby mne mìla dál za mladíka, jenž dosud nepoznal, co je svìt za faleš. V marnivé pøedstavì, že myslí, že jsem mladý, aè ví, že lepší èást mých dnù už minula, pøijímám pøihlouple všechny lži, všechny zrady, a tak tu po pravdì šlapeme oba dva. Ale proè nepoví, proè nepøizná svou lživost a proè já neøeknu, že nejsem mladíèek? Ach, láska nejradìj se halí v dùvìøivost, a kdo má v stáøí rád, neøíká rád svùj vìk. A tak si lžeme dál, ona mnì a já jí, a našim slabostem to lhaní lichotí. (72)
  73. 73. 139 Ach, nechtìj, abych tì omlouval za strasti, kterými bezcitnì soužíš mé srdce ty! Netrap mne pohledy, neniè mne zvolna lstí, udeø mne ze všech sil a sraz mne svými rty! Øekni, že miluješ jiného, zakaž však svým oèím dívat se stranou, když spatøí mì! proè mne mᚠzáludnì napadat, když i tak nemám dost síly se postavit k obranì? Já ti však odpouštím a øíká: milá ví, že její milý zrak byl vždy mùj nepøítel, a proto, proto jej ode mne odvrací a stíhá jiného krutostí jeho støel. Ale to nedìlej, radìj mne jimi zab: i tak jsem napolo už mrtev od útrap! 140 Buï moudrá, jako jsi ukrutná: nemuè stále mou nìmou pokoru pøílišným posmìchem: nebo mi bolest dá rty a ty nenadále poví, co vytrpím tím nelítostným jhem. Smím-li tì pouèit, má lásko, pak mᚠlépe øíkat mi o lásce, i když je konec s ní, tak jako s nemocným, u nìhož smrt už klepe, hovoøí lékaøi útìšnì o zdraví. Vždy kdybych v zoufalství zešílel znenadání a ve svém šílenství pak tebe pomlouval, svìt je tak šílený a tak rád vìøí lhaní, že by i pomluvám šílence víru dal. Abychom se tìch bìd oba dva vystøíhali, buï aspoò zraky zde, když už jsi srdcem v dáli. (73)
  74. 74. 141 Po pravdì øeèeno, já tebe nemiluji oèima, které zøí na tobì tisíc vad: to srdce miluje, co oèi odsuzují, srdcem tì musím mít navzdory zraku rád. A mùj sluch právì tak netouží po tvém hlase a mùj hmat, aè má rád i hrubé doteky, tak jako chu a èich, radìji vyhýbá se hostinì smyslù, k níž pozvala bys jej ty. Leè ani všech tìch pìt mých smyslù neumìlo vytrhnout jediné srdce z tvých pyšných pout, to srdce bláhové, jež opouští své tìlo a chce ti jako rab u nohou pokleknout! A jenom jeden zisk mám ze všech tìchto bìd: že ta, jež je mùj høích, je též mým trestem hned! 142 Mùj høích je láska a tvoje ctnost nenávist, nenávist pro mùj høích, cit, který k tobì mám: když ale porovnᚠsvùj stav s mým, jasem si jist, že potom nebude dùvodu k výèitkám. A jestli pøece, tož ze tvých rtù jistì ne, vždy potøísnily ten svùj šarlatový skvost, vždy lhaly lásky slib tolikrát jako mé a v lùžkách jiných žen loupily dost a dost. Kéž tì smím milovat, jako ty miluješ jiné, k nimž vzhlížíš tak jako zas k tobì já: do srdce vsaï si kvìt soucitu, abys též ty došla soucitu za to, žes soucitná. Jinak, až budeš chtít, co mnì odpírᚠdosud, mùže tì jednou, vìø, postihnout stejný osud! (74)
  75. 75. 143 Tak jako utíká peèlivá hospodynì, když honí doma své rozprchlé pernatce, a pøitom posadí dítì, jež mìla v klínì, aby døív chytila kus, který zrovna chce, zatímco robátko se po ní s pláèem vzpíná a bìží za matkou, která v ten okamžik vidí jen to, co jí uniká pøed oèima, a nedbá na jeho nespokojený køik – tak i ty utíkᚠza nìèím, co ti mizí, a já, tvé dìátko, zùstávám vzadu stát: ale pøijï, vra se zas, aè chytíš svoji vizi, a jako matka mne zulíbej nastokrát – a budu modlit se, a už máš, co chceš mít, jenom když pøijdeš pak mùj náøek zkonejšit. 144 Dvì lásky v srdci mám k štìstí i k zoufalství, jako dva pøeludy jsou nabádavì se mnou: ten lepší duch je muž, který se jasnì skví, ten horší jedna z žen s tváøí jak uhel temnou. Aby mne zavedl co nejdøív do pekla, ten ïábel pokouší andìla, zda mne zradí, a rád by udìlal ze svìtce ducha zla, tím že jej, èistého, svou kalnou krásou svádí. Zdali se však už stal mùj dobrý andìl zlým, o tom já doposud nevím nic bezpeèného: že ale odešli spojeni pøátelstvím, mám strach, že první z nich je v pekle u druhého. Leè pravdu nepoznám, budu žít v pochybách, až mého andìla spálí mùj ïábel v prach. (75)
  76. 76. 145 Ústy, jež stvoøila láska svou vlastní rukou, vydechla proti mnì:“ Ach, cítím nenávist,“ aè ví, že kvùli ní umírám sladkou mukou: když ale vidìla, že se chvím jako list, soucit jí najednou naplnil srdce znova a zaèal kárat ty døíve tak sladké rty, jež dosud mívaly pro mne jen dobrá slova, a znovu uèil je vítat mne jako vždy. „Ach, cítím nenávist,“ øekla a pøipojila konec, jenž pøicházel, tak jako kdyby šel milý den po noci, která se ve tmách skryla a klesla z oblohy jak satan do pekel: „Ach, cítím nenávist“-a zachránila mne, když tu z᚝ odvrhla a øekla:“ K vám však ne!“ 146 Ó duše ubohá, støed høíšné hlíny mé, v plen daná žádostem, jež se kol tebe vzpouzí, proè uvnitø zùstávᚠv té bídì bezedné a zevnì odívᚠv zlato a lesk svou nouzi? Proè tolik nákladù, když jsi tu jenom host, k výzdobì pøíbytku pro zánik urèeného? Podìdí èervové tu jeho velikost, chceš jim dát ještì víc? To je los tìla tvého? Ne, teï už, duše má, zaèni žít na úèet otroka tìla, a trpí on k tvému štìstí. Vìèný ráj vykup si chvilinkou zdejších bìd, nehleï už na vnìjšek, hleï uvnitø rùst a kvésti. Tak i Smrt pøemùžeš – a její vlastní zbraní: až bude mrtva Smrt, je konec umírání. (76)
  77. 77. 147 Láska mne spaluje, horeèka prahnoucí stále víc po tom, co pomáhá tomu zlu a co je živinou mé dlouhé nemoci, ve které nacházím chorobnou potìchu. Mùj rozum. Léèitel mé lásky, rozhnìván, že se jím neøídím, že nedbám jeho rad, mne opustil a já zoufalý poznávám pravdivost výstrahy: toužit je umírat. Mnì není pomoci, mùj rozum je ten tam, je jako šílený a nenachází klid: jak blázen pøemýšlím a také mluvívám, na dosah pravdy jsem a nechci pochopit. Nebo já pøísahal, žes jasná jako ráno, a ty jsi èernìjší než noc a peklo samo. 148 Co mi to za oèi do hlavy vložila Láska, že nevidí skuteènost, jaká je! Anebo vidí-li, kam prchla soudnost má, že vše, co zhlédnou, falešné zkresluje? Je-li tak krásné to, co mámí oèi mé, proè øíká celý svìt, že tomu není tak? A není-li, což už to nedokazuje že oèi lásky jsou horší než lidský zrak? jak jinak také, ó, jak mùže vìrný být zrak dávno ztrhaný èekáním, slzami? Žádny div, že jsem se mohl tak omýlit – i slunce nevidí, dokud se mraèna tmí. Ó Lásko proradná, slzou’s mne oslepila, mùj dosud dobrý zrak, abys své chyby skryla! (77)

×