Jedna z esejí Kateřiny Varhaní Wildové z https://pravydomaci.cz https://www.peoplecomm.cz/kapitoly-z-dospele-ekonomie https://www.peoplecomm.cz/katerina-varhanik-wildova

1. 34 | Pravý domácí časopis
Houbový mutualismus
Článek na houby
V minulém díle jsme se dozvěděli, že Petrovi a Mag-
dě dřevomorka sežrala podlahu ve Velharticích a po-
dobně řádil dřevokaz u Chlumce. Z Akademie věd
máme potvrzeno, že jsme proti téhle saprofytické
houbě prakticky bezmocní. Také už víme, že houby
rozkládající mrtvé dřevo člověka dokážou vytočit
stejně jako houby parazitické, které napadají dosud
živé stromy a vysávají je tak dlouho, dokud hosti-
telé nepadnou mrtví k zemi. Jedinou naší útěchou
zůstává, že jak saprofytické, tak parazitické houby
můžeme sníst. Vypadá to však, že houbám je to jed-
no, protože jediné, co si na nich můžeme vzít, jsou
plodnice a bez těch se hravě obejdou.
Text, kresby
a fotografie:
Kateřina
Varhaník Wildová
mutualismus dubový

2. Pravý domácí časopis | 35
Ani rozkladač, ani výžerka
Připadám si trochu jako učitelka příroďáku, když tady opakuju
učivo z minulé hodiny, ale není to bez významu. Navazujeme
totiž na předchozí látku. Tak tedy: přestože dřevomorce nemů-
žeme přijít na jméno, bez saprofytů by byl život na Zemi nepřed-
stavitelný. Rozkládat odumřelé části těl živočichů a rostlin je
záslužná práce. Jinak by se všude válely mrtvoly a během jedné
generace by nebylo na planetě kam šlápnout. Procesům hnití
někdo musí pomoci a houby v tomto hrají nezastupitelnou úlo-
hu. Na druhou stranu parazitům bychom mohli leccos vytknout.
V podstatě si od hostitele jenom berou a napadení organismu
parazitem je často fatální. Když sadař najde sírovce na slívě, asi
taky nebude skákat radostí, přestože si ze sírovce může udělat
večeři. Strom už je napadený, houba v něm a je pravděpodob-
né, že postižená slíva bude hůře odolávat dalším ohrožením.
Ovšem, nakolik je kritika parazitismu oprávněná zrovna od lidí,
to je otázkou. Kritika směrem do vlastních řad je nabíledni.
Nejsme zrovna my, lidi, těmi největšími a nejnebezpečnějšími
parazity? Nekončí setkání s námi často fatálně, tedy naprostým
vyhubením druhů? Někdy to tak vypadá, ale rozhodně to není
nutnost. Houby si vytvořily další způsoby vztahování k okolí.
Jako organismy neschopné získávat uhlíkaté sloučeniny přímo
z prostředí, musí si je opatřovat jinak. Jak to dělají, když nechtějí
být svým hostitelům na obtíž? Nabídnou za to, co potřebují,
něco na oplátku. Fungují jako mutualisté.
V přírodě i ve společnosti
Na úvahy o mutualismu mě přivedl kamarád Otta, biolog
a ekolog, se kterým často diskutujeme jak svět přírodních věd,
tak svět společenský. On je specialista na houby, a protože jeho
rodným jazykem není čeština, neprotřásáme houby, ale Fungi,
a aby se nám ty houby v různých jazycích nepletly, používáme
k jejich označování latinské názvy. Pomalu do toho začínám
pronikat, takže už neříkám, že jsem našla hřib, muchomůrku
nebo ryzec. V košíku od teď nosím Boletus, Amanitu nebo Lacta-
rius. Ono to má svoji praktickou stránku, i pokud mluvíte česky
s dalším zaníceným houbařem. Tak třeba označení kačenka se
používá pro vícero hub. Oficiálně se tak nazývá kačenka česká
(Verpa bohemika) a kačenka náprstkovitá (Verpa conica), což
jsou houby podobné smržům. Ovšem lidově se tak říká také
babkám, alias hřibům žlutomasým (Xerocomellus chrysenteron)
a ještě častěji tak slýchávám nazývat klouzek strakoš (Suillus
variegatus). Stačí, když váš houbařský kolega bude z vedlejšího
kraje, a hned tu máme ohrožení v podobě jazykového zmatení.
Latina tento problém spolehlivě řeší.
Ale vraťme se zpátky k Ottovi. V diskuzi o různých podobách so-
ciálních vztahů se vyjádřil, že se k lidem vztahuje jako mutualis-
ta. Termín mutualismus pochází z přírodních věd a nepraktikují
ho pouze houby, jde o velmi rozšířenou praxi mezi různými
organismy. Známý je mutalismus hmyzu a květin – opylovači
se nažerou a rostlina bude rozmnožená. Mutualismus je také to,
když malé rybičky okusují parazity na velkých rybách. Rybičky
se nakrmí a velké ryby tak očistí. Mutualismus v lidském světě
nejlíp definuje přísloví „podrbej mi záda a já je podrbu tobě“.
Pozor, nezaměňovat s podobným rčením „já na bráchu, brácha
na mě“, protože v mutualismu mluvíme o kooperaci organismů
nepříbuzných.
Mykorhiza
Mutualismus hub se jmenuje mykorhiza. Už jste asi pochopili,
že jde o vztah jakési vzájemnosti, něco jako symbióza. Ten vztah
probíhá mezi houbou a kořeny rostliny, což už nám napovídá
samotné slovo mykorhiza. Začíná „myko“ – tedy houba, plíseň,
a končí „rhiza“, což se zas týká kořenů. Když se mluví o rhizo-
sféře, máme na mysli kořenový systém. Podle biologů vytváří
tento vztah většina rostlin, odhaduje se 70–95 %. A některé jsou
na tom úplně závislé! Třeba orchideje. Bez houby nevyklíčí,
houbou se totiž klíčící semeno vyživuje. Tam už je to dokonce
obráceně a neparazituje houba na rostlině, ale rostlina na hou-
bě.
Takže jak je to s mutualismem, kdo co komu poskytuje? Rostlina
poskytuje houbě uhlíkaté zdroje, houba rostlině vodu a v ní
rozpuštěné minerály. Některé houby prorůstají až do kořenů
rostliny, tam je vztah závislosti silnější. Jiné vytvářejí kolem

3. 36 | Pravý domácí časopis
kořenů rostlin jakýsi plášť a pomáhají jim tak zvyšovat
savou plochu. A to jsou právě ty houby, které dobře známe
– kozáky, které rostou kolem břízek, klouzky, které rostou
pod modříny, křemenáče, které rostou pod osikami. Podle
mutualistického vztahu houby snadno pojmenováváme –
například hřiby máme smrkové, borové, habrové, březové
a samozřejmě také hřib dubový, alias poddubák. Podle
mutualistického vztahu také houby můžeme celkem
dobře určit. (Pokud je neurčujeme podle výtrusnic, což
praktikuje můj kamarád Otta a my se to také můžeme
později naučit.) A do třetice, podle mutualistického vztahu
můžeme houby hledat. To je moje oblíbená praxe. Pro-
lézám bučiny, nořím se do březových hájků, procházím
duby porostlé meze. Když je příhodné počasí, je to téměř
na jistotu. A nemusím pořád koukat do země. Donesu plný
košík i s hlavou v oblacích, respektive v korunách stromů.
Moji oblíbení mutualisté
Mezi mé oblíbené mutualisty (tedy houby mykorhizní)
patří ryzec smrkový (Lactarius deterrimus). Často ho
nacházím v nízkém smrčí hned kolem cest, když je jejich
čas, najdete jich klidně pět na metru. Ryzec smrkový je
celkem otužilý, takže mi udělá radost i v listopadu. Zcela
nedávno jsem se seznámila s dalším smrkovým mutu-
alistou, s liškou nálevkovitou (Craterellus tubaeformis).
Udělala na mě dojem na první setkání. Vypadala tak
křehce a chutně! Zprvu jsem si myslela, že jde o mně
neznámý druh stročka, ale na jistotu to nebylo. Vzala jsem
si tedy jen pár kousků domů k prostudování v atlasech.
Zkoumám popis a fotografie, věnuji pozornost informa-
cím o době a místu výskytu. Až když si potvrdím, že Crate-
rellus roste ve smíšeném lese v mykorhize se smrky, můžu
se pustit do vlastního sběru. A protože už jsem pronikla
do těch latinských názvů, můžu si taky zjistit, že český
název úplně neodpovídá rodu. Lišky jsou totiž rodu Can-
tharellus a nikoliv Craterellus. Takže jsem byla v prvním
odhadu úspěšná. Craterellus cornucopioides je totiž stro-
ček trubkovitý. Aha! Asi chápete tu radost. Nebo možná
ne. Manžela ten objev nechal chladným. Craterellus ocenil
až na pánvičce. Příště asi půjdu do lesa s Ottou.
Co mi ještě říká mutualismus
Několikrát jsem četla, že houby jsou jen prázdné kalorie.
S tím se odvažuju nesouhlasit. Výzkumy ohledně my-
korhizy ukazují, že houby posílají rostlinám minerály
rozpuštěné ve vodě. Nemusí to logicky znamenat, že tyto
prvky budou obsahovat i plodnice, ale je to dost pravdě-
podobné. Podle mého názoru z hub můžu načerpat daleko
více potřebných látek než ze zeleniny pěstované za použi-
tí umělých hnojiv, což může být výhodou právě v zimě.
A ještě jedna věc mě napadá. Mutualistický vztah není
pokaždé stejný. Někde je závislost houby na rostlině vyšší,
někdy je to naopak. Někdy toho mutualista moc rostlině
nepřináší a vztah se podobá spíše parazitismu. Je to pohyb
na škále. A my lidé jsme na tom podobně. Ne ve smyslu
těch společenských vztahů mezi lidmi, jak se metaforicky
vyjádřil Otta. Mám na mysli mutualismus mezidruhový.
Pěstujeme mutualistické mezidruhové vztahy nebo spíš
parazitujeme? S některými druhy jsme navázali celkem
pěkné vztahy, jako třeba s kočkami a psy, ale co se drůbe-
že, prasat a skotu týká, moc mutualisticky se nechováme.
Rostliny mrzačíme. Půdu a vodu otravujeme. Kam se
na nás hrabou choroši! Myslím, že mutualismus je moc
pěkná metafora, která by se mohla klidně stát ideologií
pro příští tisíciletí.
Houbový „tip“
Ani v zimě nemusí houbaři skládat ruce do klína. Mně
osobně vždycky udělá radost boltcovitka Jidášovo
ucho (Auricularia auricula-judae). Ta roste celoročně,
nejčastěji na starších větvích bezu, ovšem dá se najít
i na jiných listnáčích – na akátu, vrbě, dubu, buku, javoru
a jasanu. Minulý rok se mi dokonce stalo, že jsem Jidášo-
vo ucho náhodou vypěstovala, když jsem do vyvýšených
záhonů přidala hrabanku od potoka. Byly tam samo-
zřejmě i zbytky větví. A jak bylo pěkně vlhko, tak jsem
sklízela uši mezi majoránkou a oreganem.
Jidášovo ucho poznáte celkem snadno, je to taková křeh-
ká, béžová až hnědá zkroucenost, téměř nezaměnitelná.
Nejenže jako ucho vypadá, ono je takové trochu i na do-
tek. Málokdo tuhle houbu sbírá, ale dost pravděpodobně
ji ochutnal každý, kdo si někdy zašel do čínské restaurace
na večeři. Houbu si můžete koupit také nasušenou
v pytlících, ale kdo by to dělal, když můžeme opatření
večeře spojit s blahodárnou tělesnou aktivitou plížení se
v bezovém chroští.
Jidášovo ucho se rovněž uvádí jako léčivka. Obsahuje
draslík, vápník, hořčík, křemík, fosfor a mnohé další
významné sloučeniny. Skoro to vypadá, že Jidášovo ucho
je úplně na všechno, od uhrů po hemoroidy. Pije se vývar
ze sušených hub, používá se zbylá voda po povaření hub
čerstvých.
A když už máme houbu v kuchyni? I když se dává
do salátů, kde se tváří jako čerstvá, vaří se předtím 15–20
minut. Chuť není nijak zvlášť houbově výrazná, což ne-
musí být vůbec na škodu. Zvlášť o dětech nemůžu říct, že
by se po houbách mohly utlouct. Začínala jsem jim tedy
servírovat právě takové houby, které jsou méně výrazné.
Třeba Jidášovo ucho dávají úplně bez problémů v jakém-
koliv jídle. Já osobně na Jidášově uchu oceňuju křehkou
křupavost a vřele doporučuji do salátů asijského typu.
V symbióze
s kořenovou
zeleninou