Jedna z esejí Kateřiny Varhaní Wildové z https://pravydomaci.cz https://www.peoplecomm.cz/kapitoly-z-dospele-ekonomie https://www.peoplecomm.cz/katerina-varhanik-wildova

1. 40 | Pravý domácí časopis
Taková domácí otrava
Článek na houby
Ano, některé houby jsou jedovaté. Na to je potřeba
dát si pozor. Hlavně si ho teď dávám já, když v téhle
rubrice nabádám čtenáře k tak riskantní činnosti,
jako je houbaření. V podstatě je to aktivita na hranici
extrémního sportu – vyzbrojeni pouze nožíkem vstu-
pujeme na louku či do lesa s nezpevněnými cestami,
kde se občas ztrácí telefonní signál, útočí na nás
klíšťata, klošáci a komáři, o zuřivých divočácích
a srnách ani nemluvě. Jo, a jsou tam i hadi a pavouci.
A když překonáme všechna tahle protivenství, ještě
nakonec můžeme skonat nebo sténat po požití vlast-
ního lesního úlovku. Stojí to vůbec za to?
Mně teda jo.
Text, kresby
a fotografie:
Kateřina
Varhaník Wildová
Hnojník je dobrá jedlá houba, avšak v kombinaci s alko-
holem vám způsobí ošklivé potíže. Působí jako antabus.
Při pokusu využít její potenciál při léčbě alkoholismu se
nezdařilo: pacienti si vytvořili odpor k houbám, nikoliv
k alkoholu.
Pro svůj výrazný vzhled se stala sym-
bolem pro jedovaté houby. Na rozdíl
od dalších muchomůrek, ta červená
vás na životě neohrozí.

2. Pravý domácí časopis | 41
Individuální reakce
K pojednání o houbách jedovatých jsem požádala o pomoc od-
borníka. Ono totiž, jak léta houbařím a studuji atlasy, nemohla
jsem si nevšimnout, že se jejich klasifikace na jedovaté a jedlé
v čase mění. Třeba taková muchomůrka červená, v každém
druhém atlase označená lebkou se zkříženými hnáty, zas tak
nebezpečná není. Ani jsem si po ní neublinkla. Kamarád zvracel
dost. Pozměněné stavy vědomí po požití však nepopírám a ne-
doporučuji muchomůrku konzumovat v množství nad jednu
plodnici, toxiny obsahuje. A hned se nám otvírá téma individu-
ální reakce na látku a je moc dobře, že jsem o tom mohla mluvit
s mykologem a toxikologem RNDr. Mgr. Jaroslavem Klánem,
CSc, uznávaným odborníkem na rostlinné jedy a spoustu dal-
ších věcí. V rozhovoru s ním jsem si ujasnila třeba to, že když
mně určitá látka neublíží, někdo jiný s ní může mít problém.
Nejsme stejní a máme různé reakce na různé látky. Já mám sice
kachní žaludek, po houbách ani na moři nezvracím, ale zato mě
úplně složí obyčejný parfém. Stačí, když kolem mě projde na-
voněná osoba, a já hned kýchám a slzím (a zdrhám). Takovým
případem různého působení může být „otrava“ bedlami. Někdo
na ně reaguje hůře, a tak i bedla červenající některým lidem
způsobuje potíže. Vyvarovat se tomu je celkem snadné: „Vyhý-
bejte se skupinkám malých bedliček a sbírejte jen ty velké,“ radí
nám doktor Klán a dodává, že za posledních třicet let se u nás
nikdo bedlou neotrávil. Takže jestli jste přestali jíst houby kvůli
nějakému nepříjemnému zážitku z dětství, vzpomeňte si, jestli
v tom náhodou nehrály roli bedly. Jestli ano, tak je nejezte, ale
jiné jedlé druhy vám neublíží.
Dobrého pomálu
Dalším významným otravným faktorem je množství. To už jsem
v Článku na houby zmiňovala – dobrého pomálu. Houby jsou
hlavně kulinářským zážitkem, tak toho zas nemusíme sníst
tolik, že? Tedy, aspoň ne najednou. Zvlášť při otravě se menší
množství vyplatí. Koluje vžitá představa, že malé děti by neměly
jíst houby, že na to nemají uzpůsobené trávení. Podle toxikologa
Jaroslava Klána je to hloupost. Jde tam spíše o pragmatickou
stránku. Děti jsou fyzicky malé, tudíž i málo váží. Množství jedu
se počítá v poměru k tělesné hmotnosti, takže když dítě zbaští
talíř hub a táta zbaští talíř hub a náhodou ty houby byly jedo-
vaté, kdo bude otrávenější? Ano, správně. Malá Anička. Vlastně
si ještě přidala. (Poslední dobou strašně žere.) Co nezabije do-
spělého, dítě zabít může. A v každém případě zabije vašeho psa.
Tomu houby pro jistotu nedávejte, a to ani ty jedlé.
Schopnost vidět
Zabijákem číslo jedna u nás je muchomůrka zelená a její svět-
lejší příbuzná muchomůrka jízlivá. Nejíst! Dumám nad tím, jak
si tuhle houbu někdo dokáže splést se žampiónem, když jsou
tak odlišné. „Na bázi s výraznou hlízou, která je obalena bílou
pochvou, známým to kalichem smrti,“ říká nám popis na strán-
kách České mykologické společnosti. Žampión kalich nemá,
ani čirůvka ne. Jasný jak facka. Jenže toho si nezkušení houbaři
nevšimnou nebo je ani nenapadne studovat nějaké poznávací
znaky. Podle pana Klána je to čím dál tím horší. „Jak jsme pří-
rodě vzdálenější, rozlišovací schopnosti se zhoršují. Na severu
jsou v oboru mykologie špičkoví vědci, ale běžní lidé si radši
houby koupí v obchodě.“ To je ale strašná škoda. Po celá tisíciletí
se lidé učili v přírodě hledat, vidět a rozumět a pak se vymyslí
pěstírny a supermarkety a my svoje superschopnosti zbaběle
zahodíme, abychom se náhodou neotrávili. Že když dva koukají
na totéž, nevidí totéž, to už vím dlouho. Můj drahý v houbách
moc rozdílů nevidí, nevidí ani čtyřlístek, který mu ukazuju v trá-
vě. I by mě to svádělo přiklánět se k teorii „žena-sběračka“, kdy
se pozorovací schopnosti více rozvíjely u příslušnic něžnějšího
pohlaví neustále pátrajících po jedlých hlízách a koříncích,
zatímco samci se věnovali utváření společenských hierarchií
(údajně za účelem efektivnější organizace při lovu).
Vypadá lákavě, ale helmovka
narůžovělá na pánvičku roz-
hodně nepatří. Taky nejíst.

3. 42 | Pravý domácí časopis
Houbový „tip“
V houbovém tipu si dnes povíme, jak postupovat při
otravě. Tak předně, není otrava jako otrava. Velkou šanci
na přežití máme, když se nám udělá blbě rovnou při jídle.
Organismus se toxicitě přirozeně brání a chce se jedova-
tého obsahu zbavit, takže to jde všechno ven. Pokud se
jednalo o hřibovité houby, měli byste být z nejhoršího
venku, jak se houby dostanou ze žaludku. Pomáhá
živočišné uhlí a černý čaj, které vážou toxiny a odvádí je
z těla. Možná bude lepší, když se u toho zvracení nebude-
te moc nervovat, protože jak se k tomu přidá psychika,
„tak se z toho i poděláte,“ upřesňuje odborník. Pěkně se
vyprázdněte a odpočiňte si. Při otravě vláknicí už je to
horší, i když se problémy dostaví celkem rychle, do dvou
hodin po požití. Projevují se pocením, nadměrným
sliněním, celkovou nevolností, také zvracením a průjmy.
Rychle k lékaři a případné zbytky hub či zvratky s sebou,
ať je co analyzovat. Pokud jste se otrávili muchomůrkou
tygrovanou a motá se vám hlava, asi zažijete halucinace,
ale šance na přežití tu je. Největší problém je už tolikrát
zmíněná muchomůrka zelená, příznaky otravy totiž
přicházejí někdy až po dvanácti hodinách (podle toho,
jak rychle vám to tráví), a to už je zle. Znovu tedy opakuji,
muchomůrku zelenou nejíst! Otravě z hřibů se vyhnete,
když je pořádně tepelně upravíte, to znamená patnáct
až dvacet minut, týká se především hřibů modrajících
(např. koloděj). Ani hřib satan vás po důkladném pova-
ření na životě neohrozí. Ten ale nesbírejte, jedná se totiž
o ohrožený druh a do polévky je ho škoda.
Další nebezpečnosti
Vedle muchomůrky zelené u nás najdeme i další jedovatosti.
Tak kupříkladu vláknice začervenalá je nebezpečná jako
muchomůrka zelená, ale s tím rozdílem, že člověku začne
být blbě už krátce po požití a ještě možná stihne vyhledat
lékařskou pomoc. V případě muchomůrky zelené je to horší,
protože žaludkem projde bez problémů, příznaky postižený
začne pociťovat, až když se potrava dostane do střev a dostaví
se průjem. Vzhledem k tomu, že od jídla uplynulo 6 až 8 hodin,
nedocvakne všem, že to může být z hub. A vlastně, co už teď?
Toxiny putují do jater a to je konečná (někdy se ovšem povede
transplantace, k doktorovi tak pořád má cenu zajít).
Dalším případem je čepičatka jehličnanová, drobná houbička
rostoucí na pařezech. Bývá zaměňována za opěnku měnlivou
a v tomto případě se není čemu divit, jsou si velmi podobné
(doporučeno jen pro vyšší houbařský level!). Také by si ji mohli
splést lysohlávkaři, zvláště pak nezkušení prvouživatelé, kteří
si pořádně nenastudovali manuály. Ovšem případ otravy če-
pinatkou mezi psychedelickými houbaři toxikolog Klán ze své
praxe nezná.
Z vlastní zkušenosti přidávám varování před kombinací hnoj-
níky a alkohol. Nasbírali jsme jich kopu na pastvinách v Asturii
a zapili výtečným vínem. Následoval dvoudenní otřesný
zážitek, který jsem až mnohem později analyzovala jako reakci
látky koprin v hnojníkách obsažené a zmíněného alkoholu.
Ostatním nic nebylo, ale já těch hub snědla fakt hodně. Prostě
nezřízenost.
Otravy neviditelné
Zajímaly mě také otravy houbami, které tak úplně nevidíme,
jako jsou plísně. Trávíme se, aniž bychom o tom věděli? „Nikoliv
akutně, jako muchomůrkou zelenou. Požité množství toxinu,
třeba z buráků nebo obilí, je tak malé, že se s ním tělo vypořádá.
Žádné otravy námelem, to nás spíš otravují všechny ty herbi-
cidy a pesticidy, kterými potraviny ošetřujeme,“ míní toxikolog
Klán. Ale můžeme být otravováni chronicky, třeba když se nám
usadí doma plíseň v chladném koutě. „Nejlepší je houbu mecha-
nicky odstranit, seškrábnout i s částí výmalby. Ona tam baští
ten kasein, je potřeba jí sebrat potravu.“ Problém s plísněmi
na zdech, které nám můžou napadat plíce (také mám osobní
zkušenost), je stavebně technického rázu, podobně jak jsem
popisovala v článku o dřevomorce. V nevětraných prostorách se
kondenzuje vlhkost, schází přirozená infiltrace a vytváří se ide-
ální podmínky pro plísně. Hlavní příčinou problémů bývají plas-
tová okna a vnější zateplení domu, které zabrání dýchání zdí.
Čeho si všímat?
Přistoupíme k praktické části. Co si na houbě prohlížíme a srov-
náváme s popisem v atlase? Předně musíme mít dostatečně vy-
vinutou plodnici, abychom byli schopní vůbec něco určit. Žád-
né čudly. Pak můžeme jasně vidět, že má třeň (nohu) a klobouk.
Klobouk má různé tvary za mlada a u dospělé houby, dorůstá
určité velikosti, má různé zbarvení a povrch. Pod kloboukem
má houba buď rourky, nebo lupeny, různě husté a zbarvené.
Na noze může mít prsten, takovou tu sukénku charakteristickou
pro muchomůrky a žampióny. Prsten může být hladký nebo
rýhovaný. Třeň taky může být zbarvený, hladký nebo šupinatý.
Vyrůstá ze země, někdy zůstává obalen pochvou. Dále se bude-
me bavit o místě a roční době výskytu. Všemu tomu popisu je
potřeba věnovat pozornost, klidně si můžete ještě ověřit barvu
výtrusného prachu. Stačí odložit klobouk na papír, samozřejmě
lupeny nebo rourkami směrem dolů. Některé houby nemají
klobouk a třeň, například kotrč nebo kuřátka. V takovém pří-
padě sahají atlasy k metaforickým popisům typu: vypadá jako
mořská houba. Taky se řídíme čichem, atlasy uvádějí, jak houby
voní. Při zkoumání ryzců a holubinek se nebráníme ochutnává-
ní, kousek houby velikosti nehtu malíčku nám neublíží. Tak zjis-
tíme hořkost nebo pálivost, ovšem pozor, toto nejsou ukazatele
jedovatosti, ale jedlosti. Muchomůrka zelená je velmi chutná!
Drobných žlutavých houbiček na paře-
zech a tlejícím dřevě najdete nespočet. Je-
jich rozlišování není snadné a doporučuji
tedy jen opravdu zkušeným houbařům.
Jde na fotografii o třepenitku, čepinatku,
opěnku měnlivou nebo něco jiného…?