1. Závěrečný úkol do předmětu Kurz práce
s informacemi
Argumentace:
Studuji na pedagogické fakultě obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Prošla jsem
několika předměty s čistě pedagogickým zaměřením a jedním z nich byl i předmět
Projektová výuka. K úspěšnému ukončení předmětu bylo potřeba vytvořit a v rámci své
praxe na základní škole zrealizovat projekt na jakékoli téma. Projektová výuka však
ukončením předmětu pro mě neskončila. Jelikož jsem v pátém ročníku, píši diplomovou
práci. Téma mé diplomové práce je Regionální prvky ve výuce na 1. stupni ZŠ a v její
praktické části se zabývám účinností projektové výuky. Toto je důvodem, proč jsem si
vybrala právě tohle téma.
Anotace:
Ve svém úkolu se zabývám projektovou výukou jako jednou z vyučovacích
metod. Na úvod zařazuji kdy, kde a jak tato vyučovací metoda vznikla a její hlavní
představitele u nás i v zahraničí, kteří stáli u jejího zrodu. Dále se zabývám definicí
pojmu projekt, vysvětlením, co je základem této metody a jaké má fáze. Na závěr
uvádím krátké shrnutí jejího užívání v praxi.
Klíčová slova:
projektová výuka, projekt, zkušenost, experiment, osobnost žáka, individualita,
pragmatická pedagogika

2. Projektová výuka jako jedna z vyučovacích metod
Projektová výuka svými prvky historicky sahá až do 18. a 19. století, kdy žil
významný český pedagog Jan Amos Komenský. Již některé jeho myšlenky souvisí
s novodobým pojetím výchovy a vzdělávání a zároveň korespondují s uplatňováním
projektové metody ve výuce. Komenský nahlíží na dítě jako na osobnost, na sobě
rovného člověka s velkým vnitřním potenciálem, který je potřeba rozvíjet. Poukazuje
na význam užitečnosti a smysluplnosti v procesu učení, kterému by měla předcházet
i vhodná motivace. Další spojitost s dnešní projektovou výukou nacházíme také
u reformátorů, jako byl J. J. Rousseau, J. H. Pestalozzi, F. W. A. Fröbel a C. Freinet.
Koncepce projektové výuky byla rozvinuta na přelomu 19. a 20. století, je
spojována s reformním pedagogickým hnutím, zejména s představitelem americké
pragmatické pedagogiky J. Deweyem a jeho následovníkem W. H. Kilpatrickem.
Pragmatická pedagogika vidí ve vzdělávání nástroj k řešení problémů praktického
života, jejími základními pojmy jsou zkušenost a experiment. „Pedagogikou
reformátorů 18. a 19. století a pragmatickou pedagogikou prostupuje tedy základní
linie: celistvá osobnost žáka – jeho respekt – zkušenost – činnost a významně
do popředí vystupuje užitečnost.“ (Kratochvílová, J., 2006, s. 26) Myšlenkou
pragmatické pedagogiky je nahlížet na dítě jako na celek, na celou jeho osobnost.
Výchova dítěte by měla být aktivní a spjata s jeho zájmy, neboť dítě má přirozenou
tendenci učit se to, co ho zajímá a co mu pomáhá řešit jeho problémy, tzn., že se dítě učí
proto, že to cítí jako potřebu. Učitel by měl být v roli průvodce dětí. Touto myšlenkou
se řídil i Dewey, jenž se snažil spojit školu se životem tak, aby škola byla součástí
skutečného života a poskytovala žákům zkušenost. W. H. Kilpatrick pak navázal
na Deweye jako jeho žák, zasloužil se o prosazení vyučovací metody založené na řešení
problémů – tedy projektové metody – do škol.
V ČR se projektovou metodou zabývalo více učitelů a odborníků, ale
nejznámější z nich je Václav Příhoda, který jako první začal podnikat kroky k rozvoji
našeho školství a jeho změně. Příhoda byl díky svému pobytu v USA ovlivněn
pragmatickou pedagogikou a její principy byly součástí návrhu na školní reformu v roce
1928. Navrhovaná škola měla být jednotná, vnitřně diferencovaná, založena na snaze

3. poznat individualitu dítěte a využít to při přeměně jeho chování. Základní ideou byla
pracovní škola, v níž šlo o výsledek práce, také o samočinnost a zájem dítěte. Zde se
uplatňovaly prvky projektového vyučování. Na Příhodu navazovali další osobnosti, jež
myšlenku projektu rozvíjeli a dále začleňovali do škol.
Terminologické vymezení pojmu projekt má mnoho různých definic, které mají
určité společné charakteristiky. Souhrnnou definicí pak může být tato: „Projekt je
komplexní úkol (problém), spjatý s životní realitou, s nímž se žák identifikuje a přebírá
za něj odpovědnost, aby svou teoretickou i praktickou činností dosáhl výsledného
žádoucího produktu (výstupu) projektu, pro jehož obhajobu a hodnocení má argumenty,
které vycházejí z nově získané zkušenosti.“ (Kratochvílová, J., 2006, s. 36) Podstatou
projektu jsou především zkušenosti žáka, spojení obsahu učení se životem, aktivní vztah
žáka k okolnímu prostředí, jak přírodnímu tak i společenskému. Volí se takové metody,
které žákům umožňují uplatňovat naučené poznatky v reálných situacích. Díky tomuto
úzkému propojení s reálným životem děti práce více baví, je efektivnější, žáci mají větší
motivaci. Projektové vyučování můžeme rozdělit do několika fází, a to plánování
projektu, jeho realizace, prezentace výstupu a hodnocení. Na začátku je důležité
vymezit si konkrétní problém, stanovit si jasný cíl projektu. Dále také dobu určenou pro
práci na projektu a prostředí, ve kterém bude probíhat. Téma projektu by mělo být vždy
spjato s praxí, vycházet z potřeb a zájmů žáků, zadává se tak, aby žáky motivovalo
k činnosti. Nesmíme také zapomenout promyslet organizaci, zajistit podmínky pro
projekt a promyslet hodnocení. Realizace pak probíhá podle předem navrženého plánu,
žáci shromažďují materiály z různých zdrojů, třídí je a následně zpracovávají. Průběh
i konečné výsledky nejsou vždy jasné, záleží na žácích, kam téma posunou, musí se
však řídit jasným cílem. Učitel je zde v roli průvodce a pozorovatele, měl by jen
usměrňovat konání žáků v případě, že se odklánějí od původního záměru a cíle. Žáci
musí projevit vlastní iniciativu, učí se spolupráci, organizování své činnosti, rozdělování
rolí a především se učí nést zodpovědnost za svou práci. Prezentace výstupu je
představení výsledku, k němuž žáci dospěli. Může být písemná, ústní či prezentování
praktického výrobku, často se setkáme s počítačovou prezentací. Hodnocení se týká
celého projektu od jeho naplánování až po prezentaci a mělo by být z pohledu žáků

4. i učitele. Hodnotí se podle předem zadaných kritérií a slouží to jako opatření
do budoucna.
Přestože je projektová výuka pro žáky jistě v mnoha ohledech přínosná,
na našich školách se neuplatňuje tak, jak by měla. Učitelé většinou uvádí problémy jako
je náročnost na přípravu, pomůcky a materiální zajištění, náročná organizace,
požadavek skupinové práce, dále tato výuka vyžaduje schopnost kreativně reagovat
na změny v procesu a učitelé se bojí, že nezvládnou probrat učivo. Někteří učitelé jsou
však i přes tyto nároky ochotni s žáky pracovat touto metodou a zprostředkovávat jim
tak jiný způsob učení.
Odborné zdroje:
KRATOCHVÍLOVÁ, Jana. Teorie a praxe projektové výuky. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, 2006, 160 s. ISBN 8021041420
 studijní literatura k diplomové práci
 autorku znám z výuky
 doporučená literatura
 zkušenosti autorky
 dostupnost literatury
SÁRKÖZI, Radek. Projektové vyučování – 1. díl – Charakteristika. Čtenářská
gramotnost a projektové vyučování [online]. 3. 9. 2010 [vid. 2013-01-06]. Dostupné z

5. http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-
vyucovani-1
 dostupnost
 praktické zkušenosti autora
 důvěryhodné stránky
 pramen pro DP
 srozumitelnost obsahu
Projektové vyučování. O projektech a výukových aktivitách. Projektové vyučování.
Projektové vyučování…aneb Jak zvýšit smysluplnost a efektivitu výuky [online]. 2009,
[vid. 2013-01-06]. Dostupné z
http://projektovavyuka.cz/AboutProjects.aspx?menuTop=1
 podporováno projekty EU
 dostupnost
 důvěryhodné stránky
 pramen pro DP
 přehlednost webu