1. ARTETERAPIE
Autor: Bc. Jana Křivová
Anotace: Text hovoří o základních teoretických východiscích v oblasti arteterapie, léčbě
uměním. Zabývá se především definováním pojmu a vysvětlením jeho chápání, historií od
vzniku až po současný stav v naší zemi, základním rozdělením arteterapie a jejím průběhem.
Doplněn je o příklady některých technik, které mohou být na sezení využity.
Klíčová slova: arteterapie, arteterapie pasivní, arteterapie aktivní, psychoterapie, výtvarné
umění, druhy arteterapie, techniky ateterapie, arteterapeut
Argumentace výběru: Téma jsem si vybrala, protože krásně spojuje oba mé studijní
předměty - výtvarnou výchovu a speciální pedagogiku. Důležitým faktorem bylo i to, že
existují dostupné kvalitní publikace a materiály. Arteterapie je v současnosti čím dál více
populární téma, takže vhodné informace jsou dostupné i z internetu. Navíc, abych nelhala, se
mi tato práce bude hodit do budoucna ke státním zkouškám.
ARTETERAPIE
„Arteterapie je jedním z psychoterapeutických postupů. Opírá se o výtvarné projevy klientů
jako o hlavní léčebný prostředek. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby“
(Matoušek, 1995, s. 9). Arteterapii můžeme také definovat jako proces, při kterém se pomocí
výtvarných technik působí na vědomí člověka, včetně jeho sebevědomí, za účelem změny
nebo rozšíření pole jejich působnosti (Šicková-Fabrici, 2002).
1

2. Teoretická východiska a historie
Pojem arteterapie vznikl spojením latinského slova „ars“, což znamená umění, a řeckého
slova „thérapeiá“ s významem léčba, léčení. Do češtiny by se arteterapie dala volně přeložit
jako léčba uměním. Pokud je arteterapie chápána v užším slova smyslu jedná se o umění
výhradně výtvarné, v širším pojetí pak využívá k terapii nejen techniky výtvarné, ale i hudbu,
poezii, prózu, pohyb, tanec, divadlo.
Předchůdcem arteterapie bylo zkoumání výtvarné činnosti duševně nemocných, které mělo
pomoci upřesnit diagnózu. Jako terapeutická metoda se arteterapie začala cíleně využívat ve
30. až 40. letech dvacátého století díky rozvoji psychoanalýzy a dalších psychoterapeutických
směrů. U nás se arteterapie využívala od 50. let v různých léčebných a psychoterapeutických
zařízeních jako součást psychoterapie. V průběhu 80. let byla začleněna do plánů výuky
speciální pedagogiky a počátkem 90. let bylo na Jihočeské univerzitě otevřeno bakalářské
studium arteterapie. V roce 2003 byl založen dvouletý systematický arteterapeutický kurz
(252 hodin) akreditovaný MŠMT. V rolích arteterapeutů dnes působí absolventi široké škály
oborů - speciální a výtvarní pedagogové, výtvarníci, psychologové, lékaři, střední
zdravotnický personál. V roce 1994 vznikla Česká arteterapeutická asociace
(www.arteterapie.cz).
Funkce arteterapie
Výtvarné činnosti se využívají proto, aby klientům ulehčily vyjadřování jejich pocitů. Slovy
vždy nelze zachytit správný význam nebo podstatu toho, co chce pacient vyjádřit. Pacienti
jsou povzbuzování k tomu, aby své pocity vyjádřili kresbami a malováním. Často se objeví
náměty, kterých vychází až z podvědomí. Pokud dojde k takovému odhalení, může se samo
stát první fází léčebného procesu, kdy pacient své problémy identifikuje a snaží se je
překonávat. Neverbální komunikace může být i jedinou možností, jak s pacientem navázat
kontakt (Kořínková – Vindušková, K. 2001).
Druhy arteterapie a její formy
V nejobecnějším dělení můžeme rozeznávat arteterapii pasivní (receptivní), kdy na
sebe člověk nechává působit výtvarná díla prostřednictvím návštěv výstav, galerií, promítání
diapozitivů a rozhovoru o těchto dílech, a aktivní (produktivní), kdy člověk sám tvoří.
Využívá se často u lidí, kteří se neradi vyjadřují slovy (Šicková-Fabrici, 2002).
2

3. V rámci psychoterapie pak hovoříme o formě individuální, kolektivní a skupinové. Pro
individuální arteterapii je obzvlášť významný úzký vztah pacienta a terapeuta a jeho
maximální péče, začíná se technikami, které zbavují tenze, strachu a nejistoty. Často se
využívá u pacientů s autismem. Kolektivní forma je charakteristická větším počtem pacientů
nebo klientů, které je náhodné. Je podporována produkce a spontánní tvořivost, výtvor se již
dále nevyhodnocuje. Příkladem jsou ateliéry v psychiatrických léčebnách, kde se scházejí
pacienti sami dobrovolně, nebo v rámci povinných léčebných aktivit dne. Naopak skupinová
forma arteterapie požaduje uzavřenou a cíleně sestavenou skupinu pacientů s pravidelným
intervalem sezení, kde arteterapeut zadá téma a určí materiál. Po skončení práce se členové
skupiny vyjadřují k jednotlivým výtvorům ostatních a diskutují o nich. Autor výtvoru je
doplňuje (Kořínková – Vindušková, K. 2001).
Průběh arteterapie
Při prvním setkání dochází k seznamování klienta s prostředím a terapeutem, schůzka by
proto měla být dostatečně dlouhá. Zvláště u klientů velice citlivých, je nutné nejprve je
motivovat zahajovacím rozehřívacím cvičením např. protahováním těla, meditací, hrou atd.
Pak teprve můžeme přejít k hlavní činnosti, kdy terapeut jasně vysvětlí téma a podporuje
kreativitu. Během činnosti se terapeut zatím drží se stranou, sleduje, a případně napomáhá
klientům prožívajícím citové napětí. Na závěr by mělo dojít k diskusi a zpětné vazbě, kdy
jde o rozbor, vysvětlení, komentář k tomu, co klient vytvořil. Na klienta ale nesmí být vyvíjen
nátlak, aby o své práci mluvil. Někdy stačí jen to, že byl ochoten dílo vytvořit. Pro dobrý
průběh je také dobré nehodnotit ale povzbudit ke spontánnímu tvoření.
Techniky a témata arteterapie
Mezi jednodušší techniky, se kterými se pracuje ve fázi rozehřívání, patří např. volné čmárání
tužkou, volná malba prsty namočenými v barvě apod. Postupně se techniky stávají složitější
(akvarelové barvy, tvorba koláží, modelování z hlíny atd.) Dalšími technikami může být např.
kresba jednou barvou na papír namočený ve vodě, práce s přírodními materiály, tematická
kresba (např. vlastní portrét, malování vlastní rodiny, „začarované“ rodiny do zvířat),
tematické modelování (např. pohádkové zvíře), interakční kresba ve dvojici, malování
společného domu v malé skupině klientů. Technik existuje obrovské množství a nakonec
záleží na kreativitě a empatii terapeuta, kterou zvolí. V praxi je důležité řídit se při výběru
techniky a tématu typem nemoci či postižení pacienta, jeho osobností nebo složením skupiny
(Kořínková – Vindušková, K. 2001).
3

4. LITERATURA A ZDROJE:
Odborné monografie:
ŠICKOVÁ-FABRICI, J. Základy arteterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 167 s. ISBN 80-
717-8616-0.
MATOUŠEK, O. Potřebujeme psychoterapii? Praha: Portál, 1995. ISBN 80-8178-179-7
U obou publikací platí, že:
1) vydavatel má dobrou pověst (Portál)
2) jazyk je přesný a bez chyb
3) informace jsou podávány objektivně, nemanipulují s čtenářem
4) oba autoři jsou odborníky v dané oblasti
5) téma arteterapie je v obou publikacích řešeno do hloubky
6) Publikace jsou sice staršího data, ale zatím nebyly překonány novějšími
7) Šicková je základní studijní literaturou v oboru arteterapie
Časopis: (Kořínková – Vindušková, K. 2001)
Kořínková-Vindušková,K. (2001). Pojem arteterapie. Arteterapie [online]. 1 (1) [cit.
2009-08-10]. Dostupný z WWW: http://casopiscaa.wz.cz/cas01.htm
1) časopis vychází pod Českou arteterapeutickou asociací, která má v naší zemi pod
hlavičkou veškeré oficiální arteterapeutické dění
2)autorka článku je odborníkem v tomto oboru
3)text psán přesným jazykem a bez chyb
4)informace jsou objektivní
5)článek je výňatkem z kvalitní diplomové práce
Webová stránka:
Arteterapie v České republice. Česká arteterapeutická asociace [online]. [cit. 2013-01-05].
Dostupné z: http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0
1)článek nemá autora, ale je zaštítěn solidní institucí (ČAA)
2) Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní,
vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem
dokumentace autentického vzorku českého webu.
3)text obsahuje odbornou terminologii
4)text je psán odborným jazykem a je strukturován pomocí podnadpisů
5)prezentované informace jsou přesné, objektivní, přiměřené
4