1. Historie divadla Semafor
Magdalena Šťastná
Klíčová slova: divadlo, divadlo Semafor, historie, Jiří Suchý, Jiří Šlitr
Anotace:
Článek se zabývá přehledem historie pražského divadla Semafor. Podrobněji pojednává o
vzniku. Vyjmenovává nejvýznačnější osobnosti a jejich působení v divadle. Hovoří také o
rozličných tvůrčích skupinách, které v Semaforu působily. Uvádí několik významných
letopočtů a zmiňuje nejvýznamnější hry. Poznamenává jejich úspěch u diváků. Na závěr
pojednává o působení divadla v revolučním roce 1989 a o dnešním stavu.
Argumentace výběru tématu:
Protože stěžejním bodem mého studia, v oboru anglický a francouzský jazyk, je literatura,
zvolila jsem si za téma jedno z malých divadel. Vzhledem k tomu, že k anglofonnímu a
frankofonnímu dramatu existují nejrelevantnější informace v cizích jazycích, volila jsem mezi
divadly českými. Vybrala jsem divadlo Semafor, jelikož čtení semaforských her patří mezi mé
koníčky a téma je mi tedy blízké. Kvůli omezenému rozsahu jsem pak volila téma obecnější,
tedy celkový přehled historie, které se obejde bez podrobnějšího popisování. Práci jsem poté
nazvala Historie divadla Semafor, protože čtenáři přesně říká, co má od textu očekávat.

2. Historie divadla Semafor
Divadlo Semafor je relativně malou, ale významnou scénou českého divadelnictví.
Stojí za ní bohatá historie, jejíž nejdůležitější body chceme nyní shrnout.
U počátků divadla semafor stojí herec, zpěvák a dramatik Jiří Suchý. Nejprve
spoluzaložil Divadlo Na zábradlí. Po počátečním neúspěchu se seznámil s výtvarníkem a
hudebníkem Jiřím Šlitrem, se kterým se rozhodli založit divadlo vlastní. Suchý na tyto
události vzpomíná:
„V divadle Na zábradlí jsem, stručně řečeno, vybouch jako herec, jako zpěvák, zkrátka
jako cokoliv, jen jako autor jsem poměrně uspěl. … Věděl jsem, že na prknech nepůsobím
příznivě, cítil jsem to nejen já, ale i mí spolupracovníci, kteří mě v dalších programech prostě
přestali obsazovat. A já to těžce nes, pořád jsem si říkal, že jsem předurčený k divadlu … a
když se pak Jiří Šlitr taky začal zajímat o divadlo, zkusili jsme spolu založit Semafor.“ (KOLÁŘ,
1991: 9)
Původně se divadlo mělo jmenovat Dimafor, tedy zkratkou názvu Divadlo malých
forem. Jiří Suchý rozhodl, že těch malých forem bude sedm a jméno bude znít Semafor,
Sedm malých forem. Těmi byly: hudební komedie, poezie, pantomima, loutkové divadlo a
hry pro děti, jazzové koncerty, experimentální film a výstavy výtvarného umění. Největší
ohlas získala forma hudební komedie. Zatímco ostatní formy postupně vymizely, hudební
komedii se Semafor věnuje od doby založení až do současnosti.
První hra byla uvedena 30. října 1959. Jednalo se o hudební komedii Člověk z půdy,
hranou Uměleckým kolektivem Semafor. Představení sklidilo úspěch a z uměleckého
kolektivu se stalo divadlo.
Divadlo bylo velmi oceňováno diváky, avšak haněno kritikou. První hrou, která
nezískala úspěch ani u diváků, byla Sekta z roku 1964. Tato hra následovala po mnoha
úspěšných – Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl tangl, avšak nenabízela takový humor, na
jaký byli diváci zvyklí, a tak publikum zůstávalo zklamané. Po Sektě následovala jedna
z nejúspěšnějších her Semaforu, která byla později zfilmována a uváděna i na jiných scénách,
mj. v Národním divadle. Jedná se o jazzovou operu Dobře placená procházka.
V roce 1967 Jiří Šlitr odjel na půlroční turné do Kanady a do divadla přichází jako
posily Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. S nimi začíná uvádění her, které nevznikly jen
v autorské dílně Jiřího Suchého. Již v roce 1967 začali uvádět vlastní představení – Besídka
2

3. zvláštní školy a Návštěvní den. Na ně pak několikrát navazují, Návštěvních dnů se odehrálo
hned několik. Šimek s Grossmannem byli tehdy zavedená dvojice s vlastními představeními.
26. prosince roku 1969 po uvedení úspěšné hry Jonáš a dr. Matrace zasáhla divadlo
rána, kterou nikdo nečekal. Je jí náhlá smrt Jiřího Šlitra. Období od roku 1959 do roku 1969 je
označováno jako „šlitrovské“ a je považováno za „zlatou éru“. Po Šlitrově smrti Suchý
uvažoval o zavření Semaforu, ale nakonec se hrálo dál.
V roce 1971 umírá také Jiří Grossmann a Miloslav Šimek hledá nového hereckého
partnera, kterého nachází v Luďku Sobotovi.
Na počátku sedmdesátých let přichází do divadla Jitka Molavcová, herečka, která
v Semaforu hraje dodnes. Další významnou osobností Semaforu byl Josef Dvořák. Přišel
v roce 1972 a zpočátku sklízel velký úspěch ve hrách, ve kterých se objevoval po boku
Suchého a Molavcové. V roce 1976 se Josef Dvořák odtrhl od Suchého a uváděl v Semaforu
vlastní pořady, později také hry podle literárních předloh, mj. Bohumila Hrabala, Moliéra.
V dalších letech Semafor uváděl mnoho her, z nichž nejúspěšnější jsou Kytice a Dr.
Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40.
Po 17. 11. 1989, kdy došlo k násilnému potlačení studentské demonstrace, se divadlo
Semafor přidalo k vysokým školám a dalším divadlům, které podpořily snahy o zlepšení
politické situace v našem státě. Od 18. listopadu se nehrála představení podle programu, ale
každý večer se na tzv. Semafórech četla prohlášení studentů a umělců, vedly se diskuze
s hosty Martou Kubišovou, Yvonne Přenosilovou, Jaroslavem Foglarem, Věrou Čáslavskou a
dalšími hosty kteří dříve nesměli vystupovat, diskutovali diváci s herci. O vznik diskuzí a jejich
moderování se nejvíce zasloužil herec Semaforu Jiří Datel Novotný. Po 10. prosinci, kdy byla
po čtyřiceti jedna letech sestavena vláda i z nekomunistických ministrů, divadelní diskuze
skončily a v Semaforu se začalo hrát opět podle programu. Do něho jako reakce na nedávné
události přibyla politická revue Hej rup aneb Peklo nebude, ráj se vrací.
Semafóra byla poslední příležitostí, kdy se spojily všechny tři autorské skupiny
Semaforu. V roce 1990 se Suchý totiž rozhodl vrátit divadlo k původnímu stylu her a požádal
skupinu divadelníků kolem Josefa Dvořáka i Miloslava Šimka, jejichž humor shledával za
podbízivý, aby divadlo opustila.
Během 90. let se Semafor, stejně jako na počátcích svého působení, kdy hledal
vhodný sál, musel několikrát stěhovat. Poslední přemisťování bylo zapříčiněno povodní.
Semafor při něm našel místo v Dejvické ulici, v Praze 6, kde sídlí dodnes.
3

4. V roce 2009 oslavil Semafor padesát let od svého založení. Byla to pestrá divadelní
dráha. Hlavními osobnostmi Semaforu se stali Jiří Suchý a Jitka Molavcová, kteří jsou
v souboru divadla již několik desetiletí. Zbytek souboru se skládá převážně z mladých herců,
kteří do divadla stále přicházejí. Divadlo se stále těší přízni diváků.
Obr. 1 Grafické znázornění vybraných událostí z historie divadla Semafor
4

5. Bibliografie
KOLÁŘ, Jan. Jak to bylo v Semaforu. 1. vydání. Praha: Scéna, 1991, 172 s.
ISBN 80-85214-05-9.
-jedná se o objektivně psaný text
-obsahuje mnoho zajímavých citací
-autor události konzultuje s osobnostmi, kterých se přímo dotýkaly, zdá se tedy být
erudovaný
-s ohledem na to, že nejvíce změn v historii divadla se odehrálo v jeho počátcích a při změně
politických poměrů, je text aktuální
-celý text pojednává o stejném tématu jako náš článek
Semafor [online]. [vid. 2013-01-05]. Dostupné z: http://www.semafor.cz
-stránky jsou tvořené přímo institucí, o které píšeme, jedná se tedy o nejvyšší erudovanost
-zdroj je pravidelně aktualizovaný
-obsahuje aktuální výpovědi osob spojených s divadlem, relevantní pro naši práci
-obsahuje podrobné údaje a úplné výčty událostí
-pokrývá současnost, historii, osobnosti, tedy široký záběr informací, vhodný pro utvoření
přehledu, ale i dohledání podrobností
BURIAN, Jarka M. Art and Relevance: The Small Theatres of Prague, 1958-1970. Educational
Theatre Journal. The Johns Hopkins University Press, 1971, roč. 23, č. 3, s. 229-257.
Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3205353 [vid. 2013-01-04].
-článek pochází z renomovaného časopisu
-srovnává s ostatními divadly, zasazuje tak naše téma do kontextu
-informace jsou objektivní
-autor nepochází ze stejného prostředí jako autoři ostatních zdrojů, přináší tak nový náhled
-obsahuje mnoho odkazů na další zdroje
5