Szabo dietl portret

471 views

Published on

Published in: Education
0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
471
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
2
Actions
Shares
0
Downloads
4
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Szabo dietl portret

  1. 1. Daniel Szabó: Portrét Jaroslava Dietla Scenárista a spisovatel Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 – 29. 6. 1985)vystudoval v letech 1950-1955 dramaturgii na FAMU, do roku 1962 byldramaturgem v Československé televizi, poté odešel do Československéhostátního filmu a později se stal spisovatelem. Popularitu a prestiž si získalpředevším jako autor původních televizních seriálů Rodina Bláhova(Jaroslav Dudek, 1959-60), Tři chlapi v chalupě (J. Dudek, F. Filip, M.Zachata, J. Vašta, V. Hudeček, J. Nesvadba, 1961–63), Eliška a její rod(František Filip, 1966), Píseň pro Rudolfa III. (Jaromír Vašta, 1967–68),Dispečer (1971 - 72), Byli jednou dva písaři (Ján Roháč, 1972, podleGustava Flauberta), Nejmladší z rodu Hamrů (Evžen Sokolovský, 1975),Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976), Žena za pultem (JaroslavDudek, 1977), Nemocnice na kraji města (Jaroslav Dudek 1977,pokračování 1981), Plechová kavalerie (Jaroslav Dudek, 1979),Inženýrská odysea (1979), Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981),Doktor z vejminku (Zdeněk Podskalský, Václav Hudeček 1982 – 83,1985), Rozpaky kuchaře Svatopluka (František Filip, 1985), Velké sedlo(František Mudra, 1987), Synové a dcery Jakuba skláře (Jaroslav Dudek,1985), Malý pitaval z velkého města (Jaroslav Dudek, 1982, 1986). Vedle těchto rozsáhlých prací napsal Dietl také filmové scénáře, kteréměly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou,který psal jak scénáře komedií Ženu ani květinou neuhodíš (ZdeněkPodskalský, 1966), Nejlepší ženská mého života (Martin Frič, 1968) neboKřtiny (Zdeněk Podskalský, 1981), pohádek Falošný princ (Dušan Rapoš,1982), Pehavý Max a strašidlá (Juraj Jakubisko, 1987, scénář společně sJoachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana RunePeterssona; též TV seriál) satirických moralit Hrdina má strach (FrantišekFilip, 1965, podle vlastního dramatu Nehoda) nebo kriminálních filmůDruhý tah pěšcem (Vít Olmer, 1985). Vedle toho napsal i scénáře kideologickým dílům jako Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, 1963)
  2. 2. nebo Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, 1974), která podporovalakomunistickou propagandu. Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonaléhopřizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnosta zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovenítelevizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifickýžánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickémvyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitéhosociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), kterérámuje chování a vztahy jeho postav. Vedle specifičnosti svého psaní mělDietl i druhou polohu – rozporuplnost - která se nejvíce projevovalav ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, podkterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření prorežimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku(samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů asatirických replik postav v nich, vysílal autoritativnímu systému. Seriály vytvořené Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnousyntézu melodramatické, historicko-společensko, ideologické tvorby.Nabízely prostřednictvím svých postav společnosti určité lidské vzory.Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českouspolečností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistickéstrany, pomocí postulátů socialistického realismu (uměleckého směru,který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické stranySSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu),kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postavaměla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověkav socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, alenejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měli být hlavnípostavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normya hodnoty komunistické společnosti. Druhou rovinou Dietlových seriálů (a
  3. 3. pro samotného autora důležitější) byly osobní vztahy postav. To byloDietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh,který jeho postavy prožívaly. Scénáře Dietlových seriálů (Okres na severu není výjimkou) obsahujívelký počet postav, ve kterých se může divák hůře orientovat. Velmi častočásti jeho seriálů končí dramatickým momentem, který díl uzavře. Postavya jejich typologie a psychologie jsou velmi detailně rozpracovány. To dávádivákům větší možnost identifikace s určitou seriálovou postavou. Dvacharakteristické rysy se objevují v Dietlově tvorbě a provázejí jehopostavy ve všech jeho seriálových scénářích. První vlastností Dietlovýchpostav je částečná partnerská odcizenost ve vztahu muž - žena. Většinajeho postav jedná v partnerských vztazích s potlačenými emocemi, bezpatosu, velmi často chybí i jakýkoliv tělesný akt. Můžeme to pozorovatv seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, kde Dietl tuto charakterovou linii postavzačíná vytvářet. Postava Jana Hamra je silně citově orientována na rodinu,ale nedokáže svůj cit plně promítnout do svých partnerských vztahů (to seprojeví v neschopnosti udržení si rodiny). Stejný motiv (selhání v podoběrozpadu rodiny) se opakuje i u jiných Dietlových postav (Sova mladší,Anna Holubová, Zbyněk Kořínek). Postavy Hamra (Nejmladší z rodu Hamrů), Sovy (Nemocnice na krajiměsta), Kořínka (Inženýrská odysea), Anny Holubové (Žena za pultem),Bavora (Muž na radnici) a Pláteníka (Okres na severu) jsou nositelidruhého společného charakterového rysu, který Dietl svým hlavnímpostavám vtiskl. Je to velká vnitřní síla a vyzrálost těchto postav, kterésice jednají zdánlivě mechanicky a na úkor citu a efektních scén prodiváka, ale to vše má své logické opodstatnění. A tím je již zmíněnýsocialistický realismus v podobě nového socialistického člověka.Charakteristickým příkladem takové postavy je Pláteník. Oddaný člověk,který zasvětil svůj život straně, ale zároveň se snaží žít rodinným životem.Právě rodinné vztahy vytváří v Okrese na severu příčiny pro vytvoření
  4. 4. jednotlivých příběhů, které postava Pláteníka prožívá. Pomocí nich sestává pro diváky přijatelnou postavou, která mimo stranické funkce má isoukromý život, který se ale často stává součástí jeho pracovní rovinyživota. Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovatsdělení, že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režimdo interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jakosledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěchNemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět životav socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriályMuž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantovánapřímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukroméproblémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukroméhoa rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavnípostavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností,pevnými postoji, důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobnímživotě. Nedílnou součástí tvorby Jaroslava Dieta byl režisér Evžen Sokolovský(8. 8. 1925 - 14. 6. 1998), který začínal se svojí profesí nejdříve v divadle(Horáckém divadlo v Jihlavě, 1947-54). Poté působil jako režisér v DivadleS. K. Neumanna v Praze a v letech 1959-1967 byl hlavním režiséremStátního divadla v Brně, kde vytvořil inscenace her Bertolta BrechtaZadržitelný vzestup Artura Uie nebo Kavkazský křídový kruh. Současnětaké vedl Satirické divadlo Večerní Brno (1961-67). Sokolovský byl vletech 1967-1969 režisérem činohry Národního divadla v Praze, potéuměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Ke stálé spolupráci s televizí seSokolovský uvázal až v roce 1976. Evžen Sokolovský se nesoustředil jen na rozsáhlé epické celky, alenatočil i celou řadu televizních inscenací a filmů, které se svými tématysoustředili na současnost a mezilidské vztahy. Jmenujme alespoň ty
  5. 5. významné: Služební cesta (1981), Kdo si hraje nezlobí (1982). DalšíSokolovského tvorba už nese označení propagandistická a soustředí se naumělecké vykreslení moci KSČ. Pro ilustraci uveďme příklady: Venkovan(1984, podle scénáře J. Dietla) – vesnické drama, ve kterém vrcholí v roce1947 politický zápas o moc; Parcela 60, katastr Lukovice (1983) –politické drama o událostech roku 1968; Nositelé zeměkoule (1980) –zobrazuje události těsně po 2. sv. válce, kdy se upevňovala moc KSČ;Rána jistoty (1978) – příběh se odehrává v letech 1947-1951, kdy docházíke kolektivizaci; Střílej oběma rukama (1977) – drama z obdobíkolektivizace českých vesnic; Panská 8 (1985) – TV hra k výročíosvobození od fašismu; Kremelský orloj (1977) – adaptace sovětskédivadelní hry o V. I. Leninovi; První máj 1890 (1981) – televizní film oudálostech manifestace 1. května 1890. Po roce 1989 byl Sokolovský označen jako prorežimní tvůrce a jehopracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jehoceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třebaLudvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesmělpublikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry. Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Dietlovi aSokolovskému jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace,kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jakbyl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímáníDietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, kterýjednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míruideologické angažovanosti, jako byla Nemocnice na kraji města, Velkésedlo nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Daleko hůře byly recipientypřijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici, jaktomu bylo v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici nebo přímostranickým funkcionářem jako Pláteník v Okrese na severu. Zmíněnýspolečenský diskurz přetrval a je platný i současné české společnosti.

×