úvaha - MU

1. 1
Katedra mezinárodních vztahů a
evropských studií
Fakulta sociálních studií
MASARYKOVA UNIVERSITA
Brno, Joštova 10, 602 00, Česká republika
telefon: 00 420 - 549 497 175, fax: 00 420 - 549 491 920
Pozitiva a negativa evropského kolonialismu.
Je břímě bílého muže skutečně břemenem?
Úvaha
Vypracovala: Pavla Kolářová
UČO: 414740
Imatrikulační ročník: 2012
Předmět: Dějiny mezinárodních vztahů
Přednášející: doc. PhDr. Zdeněk Kříž, Ph.D.
V Brně 22. 3. 2013

2. 2
Obsah
Úvod .................................................................................................................................3
Kolonizace, misionářská činnost a následky.....................................................................4
Německo ve Rwandě.........................................................................................................6
Závěr..................................................................................................................................7
Použitá literatura ...............................................................................................................8

3. 3
Úvod
Při otázce na pozitivní či negativní vliv kolonizace evropskými mocnostmi každému
hned vyvstanou na mysli nepříliš hezké scénáře: zotročování lidí, ničení kultur a přírodních
podmínek. Kdo se však zamyslí nad tímto tématem více do hloubky, zjistí, že na věc musíme
pohlížet i z jiné stránky a nic není tak jednostranné, jak z našeho západního etnocentrického
pohledu vypadá. V této práci se hodlám zamyslet nad evropským kolonialismem a jeho
aspekty a své argumenty podpořit příklady jihoamerických a afrických států, které byly
kolonizací postiženy či jen zasaženy a na kterých zanechala viditelné následky.
Černá Afrika a jižní Amerika se v 19. a 20. století stala cílem všech evropských
mocností, které se předháněly v počtu dobitých a osvojených území. Sféry vlivu byly
rozděleny především mezi Velkou Británii, Francii, Španělsko a Portugalsko, přičemž každá
země měla zálusk na konkrétní země, zejména díky jejich nerostnému bohatství, o kterém
neměli tehdejší obyvatelé ani tušení. Například Afrika nabízela diamanty, zlato a měď, a to
vše bylo pro kolonizátory velmi lákavé. Na tomto úvodu do dějin evropského kolonialismu
vidíme, že všechny kolonizátorské země měli rozhodně pro obsazování své důvody. Velká
Británie měla za cíl vytvořit souvislý pás kolonií ze severu na jih – z Káhiry po Kapské město
a Francie naopak měla zájem o oblasti ze západu na východ – od Senegalu po Džibutsko.
Když Portugalsko v 16. století začalo s kolonizačními procesy, kolonie byly zakládány jen na
pobřežích a v blízkém okolí – např. do vnitrozemí Afriky si zatím nikdo netroufl, což je
pochopitelné. Na tamějších územích vládly domorodé kmeny, se kterými se kolonizátoři
nechtěli dostat do křížku. Postupně však strach opadl a černá Afrika se stala zdrojem otroků
posílaných do Ameriky. V jižní Americe získalo hlavní vliv Španělsko, které ji ovlivnilo do té
míry, že je španělština doposud řazena mezi oficiální jazyky této části Ameriky (Ferro, 2007).
Jak je vidno, v tomto tématu je rozhodně mnoho věcí k zamyšlení. V hlavní části práce
se chci zabývat negativy a pozitivy, které kolonizace Afriky a jižní Ameriky měla. Na začátek
je dobré předestřít, že negativa budou převažovat – můj názor je sice podložen patřičnou
literaturou, ale zůstává stále dost subjektivní, na kolonialismu totiž vidím pramálo
pozitivního.

4. 4
Kolonizace, misionářská činnost a následky
Vždy jsem si myslela, že na evropském kolonialismu není nic dobrého – všechny ty
zločiny proti lidskosti, vyvražďování původních obyvatel a vůbec celý proces utlačování a
ničení kultur. Každá mince má však dvě strany a já postupem času zjišťuji, že nebýt
kolonizátorů, např. některé země Afriky (převážně LDCs1
) by na tom byly ještě hůře než
v současné době. Vždyť evropské mocnosti přece poskytly třetímu světu takové prostředky a
technologie, které v mnohém napomohly zlepšení životní úrovně. Je třeba zmínit také
misionářské výpravy – řada velkých cestovatelů 20. století byla zároveň i misionáři, kteří
svými výpravami do Afriky a Latinské Ameriky zařídili stanice, které doposud v některých
stále civilizací nedotčených oblastech tvoří jediné záchytné body zajišťující zdravotnictví a
vzdělávání (Huntington, 2001). Kdyby se díky kolonizačním procesům a zámořským
objevům o těchto oblastech nevědělo, žádná misionářská činnost tímto směrem nemíří a
domorodá společnost by byla vydána napospas nevědomosti a smrtícím epidemií.
Na druhou stranu je kolonizace a s ní spojené misionářské výpravy co se týče
prospěšnosti místnímu obyvatelstvu do jisté míry kontroverzní. Misionáři míří do nějaké
společnosti za účelem šíření víry, berou sebou svou kulturu a nijak se neohlíží na tu původní –
mnohdy se nepodaří domorodé obyvatele ani obrátit na novou víru, nemluvě o nepořádku,
který po šiřiteli víry v krajině zůstává. V tomto momentu musím s takovými výpravami jako
studentka kulturní antropologie silně nesouhlasit, a mám pro to hned několik argumentů.
Pokud bychom chtěli, aby měli všelijaké kolonizační a misionářské výpravy pozitivní vliv na
společnost, nesměly by ji svými zásahy do přírodního a kulturního prostředí narušovat či
přímo ničit. Antropologové a etnografové, kteří mapují především nedotčené přírodní
společnosti, se snaží minimalizovat svůj vliv na zkoumanou kulturu a co nejméně do prostředí
zasáhnout. Nedivím se, že některá nově objevená obydlená území jsou společnosti zatajována,
aby nedošlo k dalšímu ničení kultury – zásahy do ní jsou totiž většinou nenávratné. V tomto
problému tedy vidím zároveň pozitivum, ale i negativum evropské kolonialismu – bez objevů
a kolonizace by dnešní západní svět o primitivních a jiných společnostech v třetím světě
nevěděl, tím pádem by nebyla pracovní půda pro antropology a my bychom byly, co se týče
informací o okolním světě, úplně chudí. Na druhou stranu by však tyto národy mohly žít
v poklidu dál bez narušených životních podmínek a nenávratných zásahů do jejich života.
1
LDCs – kategorie Least developed countries

5. 5
Například zaniklé aztécké a incké říše jsou krásným příkladem toho, jak může
evropská kolonizace zasáhnout nejen do prostředí, ale i do kultury kolonizovaného území a
doslova ji zničit. Španělská říše sice měla prvenství, co se týče zámořských objevů, ale
kolonie ve střední a jižní Americe získala na úkor tamějších kultur. Slavní dobyvatelé, ale i
zároveň šiřitelé víry conquistadoři donutili bezbranné domorodé obyvatelstvo
v kolonizovaných územích přejít na víru, což zanechalo v jižní Americe následky –
římskokatolická církev má doposud hluboké kořeny (Ferro, 2007). Dle mého názoru nemohlo
Španělsko Americe více uškodit, zničení obrovských říší Inků a Aztéků znamená nejen pro
střední Ameriku, ale i pro celou planetu velkou ztrátou. Navíc Evropané po dobytí aztécké
říše v 16. století přenesli na Indiány nemoci, proti kterým neměli obranné látky, což způsobilo
obrovské vymírání populace (nemluvě o samotném zacházení s lidmi a využíváním jich jako
otroků). Zbylé obyvatelstvo nakonec sice zvládlo soužití se španělskou kulturou, z čehož
posléze vznikla mexická, troufám si však říct, že všem by bylo lépe bez španělského
mocenského rozpínání a přeživší starověké říše by po sobě zanechaly daleko větší kulturní
dědictví, než měly možnost.
Tyto příklady kolonizovaných území mě donutily se zamyslet nad celkovými důsledky
kolonialismu a všech procesů s ním spojených. Tím, že lidé začali osidlovat a poznávat nová
území a nové národy, začaly se mísit kultury, různé společnosti a etnika od sebe začaly
přebírat různé hodnoty, víru a instituce a díky obchodu se některá kulturní centra rozšířila
nebo dokonce spojila. Později začalo díky kolonialismu docházet ke kulturnímu sjednocování
lidstva a svět se začal globalizovat. Co se týče globalizace, je otázkou, jestli je to pozitivní či
negativní následek kolonizace. Určitě s ní úzce souvisí, ale záleží na různých teoriích o
prospěšnosti globalizace. Pokud tento proces chápeme jako utváření jakési univerzální
civilizace, která se vyznačuje společnými hodnotami celého lidstva či globální civilizace,
kterou můžeme vysvětlit jako společné hodnoty civilizovaného západu a jejich odlišnost od
primitivních společností, potom je proces globalizace naprosto pozitivním jevem. Pokud pro
nás však znamená vytváření západních vzorů spotřeby i v nezápadních oblastech a šíření
populární kultury po celém světě, nevěští stále postupující globalizace nic dobrého
(Huntington, 2001). Se šířením západních tendencí se šířila i moc západu – to zapříčinilo
kromě vzniku Společnosti národů a jiných aliancí také proliferaci západních představ o
globální morálce. Evropské země začaly vytvářet úmluvy o lidských právech, a když roku
1948 vznikla Deklarace lidských práv a svobod, byl tím osud neevropských společností
zpečetěn. Teze kulturního relativismu, který mluví o jedinečnosti každé kultury, jejích hodnot

6. 6
a o vzájemném respektu kultur mezi sebou, začaly být zdůrazňovány vůči západnímu
univerzalismu, který rozšiřuje globální hodnoty a vnucuje je i tam, kde nebyly a doposud
nejsou přirozené. Proces globalizace postupuje i v současné době, avšak ne takovou rychlostí
jako v druhé polovině 20. století a my můžeme jen doufat, že promění svět ku prospěchu
lidstva a nezničí vše dobré, co zbývá.
Německo ve Rwandě
V další části úvahy se chci zabývat zemí, kterou jsem vybrala jako dobrý příklad
území, kde měla kolonizace jak pozitivní, tak i silně negativní dopad. Díky využití rozdělení
obyvatel a sfér vlivu způsobila sváry, etnické čistky a následnou genocidu - tou zemí je
Rwanda a přilehlé Burundi. Na úvod krátce shrnu historii kolonizačních procesů na tomto
území, aby byla uvažovaná problematika jasnější.
Většina lidí ví o rwandské genocidě a o zvěrstvech, které se v 90. letech v této malé
africké zemi odehráli, málokdo však tuší, co bylo tomu všemu příčinou. Na Berlínském
kongresu roku 1878 byly Německému císařství přiděleny kolonie Tanzanie, Burundi a
Rwandy, obývané etniky Hutuů a Tutsiů. Jedním z hlavních důvodů masakrů mezi těmito
dvěma skupinami bylo právě rozdělení obyvatelstva dle jejich postavení v historii a jeho
podpoření ze strany kolonizátorské země. Kmen Hutů přicházel ze severu a tvořil v obou
zemích zemědělskou většinu. Hamitský kmen Tutsi, mající původ v údolí Nilu, byl kočovný,
v 15. a 16. století si podmanil Huty a zakládal feudální státy, ve kterých samozřejmě jeho
příslušníci tvořili horní vrstvu. Tato situace způsobila, že se v té době začal v Hutech pomalu
rodit nenávistný vztah k Tutsiům. Němečtí kolonizátoři chtěli na svém novém území udržet
klid a nenechat vypuknout žádné nepokoje a věděli také jak na to. Využili dávného rozdělení
obyvatelstva a zvýhodňovali vládnoucí skupinu Tutsiů, kterým bylo mimo jiné poskytováno
evropské vzdělání a větší pravomoci v rámci samosprávy. Proto se zvyšoval odpor Hutů proti
německé a tutsijské nadvládě (Bell, 2003).
Je tedy jasné, že pokud hledáme počátek sporu mezi kmeny Hutu a Tutsi, nalezneme
ho právě v této etapě rwandské historie. Je očividné, že za znesváření etnik, která vedle sebe
žila po tři staletí relativně v poklidu, může vstup Německa a zásah do organizace původního
území s názvem Ruanda-Urundi. To je dle mého největší negativum německé kolonizace – je
otázkou, jak by vše dopadlo, kdyby Německá východoafrická společnost do Rwandy a

7. 7
Burundi nikdy nevstoupila. Kdo ví, pravděpodobně by si africké země podmanil jiný
evropský stát a možná by pro kmeny Hutu a Tutsi připravil ještě horší scénář (jestli tedy něco
horšího než genocida v řádech statisíců mrtvých existuje). Důležité je zmínit, že po německé
nadvládě následovala belgická, která však jen přidala dřevo do ohně. Belgie nakonec zašla ve
svém jednání tak daleko, že byly příslušníkům obou kmenů povinně rozdávány identifikační
karty, které prokazovaly jejich tutsijskou či hutuskou příslušnost. To samozřejmě vedlo ještě
k více vyostřeným sporům a v zemi začaly mimo jiné vznikat různé politické skupiny,
zejména ze strany Hutů, kteří se dožadovali rovnoprávnosti. Po dekolonizaci roku 1962
následoval převrat a následná vláda Hutuů nemohla vyústit v nic jiného než genocidu v roce
1994. Němci svým jednáním nezáměrně způsobili či spíše dali průchod sporu mezi dvěma
etniky, což nakonec skončilo katastrofou - po tomto příběhu o kolonizaci jedné z afrických
zemí evropský kolonialismus jistě moc na popularitě nezískává.
Rwanda je také příkladem země, kde sice kolonizace uškodila, ale zároveň i pomohla
zdejší společnosti. Území nově pod svrchovaností Německa byly poskytnuty kromě výše
zmíněného vzdělání i některé technologie na zpracování surovin, které Rwanďanům
v mnohém usnadnily práci. Což je přesně to pozitivum, o kterém jsem mluvila v úvodu práce
– pozvednutí životní úrovně díky přítomnosti vyspělé evropské země. Je tedy zřejmé, že tak
jako každá mince má dvě strany, tak i německá kolonizace Rwandy se vyznačuje různými
aspekty, i když negativní převažují.
Závěr
Když se zamyslím nad kolonialismem jako politickou ideologií, je vlastně ve výsledku
jinou formou imperialismu – nadvláda suverénního státu nad podřízenou společností, která je
spojena s politickou dominancí a ve velké části případů i s řízeným hospodářstvím. Díky
tomuto jevu se sice evropským mocnostem podařilo začlenit kolonizované země do světového
hospodářství, ale ve výsledku sledovali jen svůj osobní zájem, což územím rozhodně nemohlo
přinést nic dobrého.
Obecně tedy nejde říct, jestli byl evropský kolonialismus jasně negativní nebo
pozitivní. Nelze určit, jestli nadvláda cizí země vždy uškodila a následné osvobození bylo tím
nejlepším, co se kdy kolonizované zemi přihodilo. Všeobecně je známo, že kolonialismus
státům neprospěl, spíše zpomalil jejich vývoj a způsobil konflikty, které zabránily jak

8. 8
rozmachu hospodářství dané společnosti, tak i duševnímu rozvoji obyvatel. Já se sice nechci
zařadit mezi stádo, které opakuje všeobecný názor, ale problém kolonialismu mi nedává jinak.
Proces kolonizace významně přispěl k prohloubení rozdílu mezi kontinenty, lidmi a
jednotlivými kulturami a způsobil nerovnoměrný rozvoj světa. Vždy sice existovala velká a
mocná impéria a svět se nedělil jen na jádro a periferii, ale kolonialismus v pozdním
středověku způsobil mocenskou separaci Evropy, jejíž expanze do dalších částí světa byla
pouhá touha zemí získat co nejvíc obchodovatelných kolonií a bohatství v duchu
merkantilismu, na což posléze doplatily. Na začátku 20. století byly vyčerpány možnosti
dalšího koloniálního rozšiřování a tato situace byla jednou z příčin první světové války.
Kolonizátorským zemím se jejich neutichající touha po bohatství nejenže vymstila, ale
vyústila i v první největší mezinárodní konflikt, který paradoxně znamenal pro tyto země
mimo jiné i velkou ztrátu území.
Poslední myšlenka, kterou bych chtěla úvahu shrnout, je čistě mým osobním
hodnocením situace. Mám pocit, že nejlépe vystihuje celé téma, které si v mnohém protiřečí,
ale nakonec je řešení nasnadě. Evropa dala Africe a jižní Americe systém a instituce, zlepšila
a uspořádala hospodářství, přivezla léky na nevyléčitelné choroby a pomohla vyřešit spory.
Na druhou stranu bez evropských „manýrů“ by žádný byrokratický systém nebyl třeba,
hospodářství by dál přežívalo a vyvíjelo se přirozenou cestou bez těžké techniky, některé
nemoci by bez jejich dovezení z Evropy domorodci ani neznali a co se týče konfliktů – mnohé
z nich by bez kolonizátorů ani nepropukly, nemluvě o dovozu palných zbraní, které v třetím
světě do té doby neměly obdoby. Kolonialismus tedy pro mě i přes všechny argumenty o
prospěchu civilizaci zůstává nadále negativní epochou dějin mezinárodních vztahů.
Použitá literatura:
FERRO, Marc. Dějiny kolonizací: od dobývání po nezávislost 13. - 20. století. Vyd. 1. Praha:
NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 503 s. ISBN 978-80-7106-837-2.
HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Vyd. 1.
Praha: Rybka, 2001, 447 s. ISBN 80-861-8249-5.

9. 9
BELL, Andrew. Etnické čistky: Bosna, Kypr, Karabach, Kosovo, Palestina, Bývalý Sovětský
svaz, Rwanda a Burundi, Srí Lanka, Transylvánie, Ulster. Vyd. 1. Překlad Viktor Faktor.
Praha: Práh, 2003, 327 s. ISBN 80-725-2070-9.