I am NOT the author of this presentation. The author of this presentation is Jaroslav Smarda who has the full copyright on it's content. I uploaded it here solely for the embedding purpose for my blogpost that contain references to it.
I am NOT the author of this presentation. The author of this presentation is Jaroslav Smarda who has the full copyright on it's content. I uploaded it here solely for the embedding purpose for my blogpost that contain references to it.
1. od alchymie
k nanovláknům
NEJSTARŠÍ FILOSOFICKÉ NÁZORY
přednášky o historii přírodních a technických věd
HIC - 02 Katedra chemie FP TUL – www.kch.tul.cz
2. od alchymie k nanovláknům
Nejstarší
filozofické
názory
přednášky o historii přírodních a technických věd
HIC – 02 Katedra chemie FP TUL – www.kch.tul.cz
3. Starořecká filozofie
Starořecká filozofie je typická takřka současným
vystoupením řady myslitelů, kteří hledají tzv. pralátku.
Tento směr je označován jako starší přírodní filosofie.
Pro všechny filozofy té doby je typické, že užívají „naivní“
spekulace o možném složení pralátky.
4. Rozdělení starořecké filozofie
období starořecké filozofie lze rozdělit na tři části:
„předsokratovské“ období - charakteristické naivní
přírodní filozofií. Spadá zde perioda zhruba od roku 600 př.
n.l. do 400 př.n.l.
období rozkrývaní rozporů filozofického myšlení
V tomto období je položen základ metafyzice, logice,
přírodní filozofii aj. Nejvýznamnějšími filozofy té doby byli
Sokrates, Platón a Aristoteles.
období zahrnující dobu od Aristotelovy smrti
(322 př.n.l.) až do prvních století našeho věku.
Vyznačuje se tím, že v ní ustupuje smysl pro přírodní bádání.
Stoikové a epikurejci zaměřují svůj zájem především na
člověka a etiku.
5. Předsokratovské období
Od žádného filozofa tohoto období se nedochovalo celé
dílo, ani žádný jednotlivý spis.
Zdrojem informací o filozofech předsokratovského období
jsou především díla pozdějších filozofů, kteří se ve výkladu
svých vlastních názorů opírají o své předchůdce - výše
zmíněné filozofy.
Mezi nejvýznamnější filozofy tohoto období zařazujeme tzv.
Milétské přírodní filozofy, jako byli Thálés, Anaximandros,
a Anaximédés.
Do tohoto období spadá i učení Hérakleita, Empedokla,
Leukippa a Démokrita.
7. Thálés z Milétu
Thálés byl velmi zcestovalý kupec, státník, přírodovědec.
Na svých cestách se seznámil s astronomickými poznatky
Východu a správně předpověděl zatmění Slunce.
Zabýval se také magnetismem, zjistil výšku egyptských
pyramid tím, že v určitou dobu změřil jejich stín, je autorem
řady známých matematických pouček.
Není však od něho znám žádný filozofický spis.
To, co donedávna platilo jako základní myšlenka jeho přírodní
filozofie: „voda je pralátkou, z níž všechno vzešlo“ bývá
v poslední době připisováno jeho následovníkům.
9. Anaximandros z Milétu
Své filozofické názory uchoval v nedochovaném spise, který byl později
označován názvem „O přírodě“.
Původním principem světa a příčinou všeho bytí je pro něho „neurčité
a neomezené“ (řecky apeiron), z něhož se vyděluje studené a teplé,
suché a vlhké.
Svou myšlenkou - Země, která se volně vznáší v prostoru, byla nejprve
v kapalném stavu a při svém postupném vysoušení dala vznik
živočichům, kteří nejprve žili ve vodě a potom vystoupili na zem -
anticipoval zčásti moderní vývojovou teorii.
Svou naukou o tom, že ohnivý prstenec, který původně obklopoval
Zemi a po svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň, se
poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd.
Je zastáncem názoru, že „podle věčného zákona vzcházejí z apeironu
stále nové světy a opět se do něho vracejí“.
10. Anaximenés
Současník Anaximandrův, považoval za pralátku vzduch,
ovšem nikoliv v doslovném smyslu, protože jím rozumí i duši.
Také on hlásal periodické střídání vzniku a zániku světů.
585 – 528 BC
12. Hérakleitos z Efezu
Své myšlenky uložil ve spise o přírodě.
Zachovalo se z něj kolem 100 zlomků.
Ve vysokém věku se prý zcela odloučil od lidí a žil jako
poustevník v horách, kde se živil rostlinami - pravděpodobně
byl prvním poustevníkem na evropské půdě.
Jeho filozofie je shrnuta do jeho slavných výroků: „Nelze
vstoupit dvakrát do téže řeky“ a „Vše plyne, nic netrvá“,
„Slunce je vždy nové“.
V těchto výrocích je patrné, že zastává teorii neustálé změny,
nepřetržitého toku, ve kterém však spatřuje jednotu,
zákonitost.
13. Hérakleitos z Efezu
Hérakleitos předpokládal, že pralátkou je zřejmě substance, která se
neustále mění.
Mluví o „praohni“, z něhož, podle věčného zákona jeho vzplanutím a
uhasínáním vystupuje svět se svými protiklady a opět se do něho vrací
(oheň - moře - země - oheň).
Pravděpodobně nemyslí těmito pojmy látky skutečné, doslovné, ale
v obecnějším a přeneseném významu, např. ve smyslu pra-energie.
Tomu nasvědčuje i okolnost, že tento původní oheň je zároveň božský
a že Hérakleitos považuje lidskou duši za jeho část.
16. Anaxagoras z Klazomenai
Podle Anaxagora všechno existuje od počátku.
Původně existovaly nekonečně malé, bezpočetné a přitom
kvalitativně odlišné pralátky, která nazývá ςπέρματα (spermata,
semena nebo zárodky věcí).
Tato semena jsou taktéž dělitelná donekonečna, z nich posléze
vznikají další jsoucna.
Do tohoto světa vnáší pak uspořádání abstraktní rozumový a
všemohoucí princip, který Anaxagorás označuje jako νοῦσ nús (mysl,
duch).
Tento nús existuje pouze pro sebe, není smíšen s ostatními jsoucny a
působí z jednotlivých částic krásný celek světa, kosmos.
Anaxagorás je prvním filozofem, který tento princip do filozofie vnáší.
Anaxagorás se snažil nalézt i mechanické příčiny fungování světa,
popisuje např. Slunce jako žhnoucí kamennou masu.
18. Empedoklés z Akragantu
Narozen na Sicílii, státník, básník, učitel náboženství, prorok,
lékař, filozof.
Zastává Herakleitovu myšlenku o periodickém střídání vzniku
a zániku světa.
Mezi jeho nejdůležitější teorie přírodní filozofie patří
myšlenka o „čtyřech základních elementech“- ohni, vodě,
vzduchu a zemi, jež je v běžném povědomí známá dodnes.
Tím je stará přírodní filozofie, která hledala jednu pralátku,
v jistém smyslu završena.
19. Empedoklés z Akragantu
Za podnět ke všem jevům pokládá zápas dvou protikladných
sil, kterými jsou láska a nenávist.
Ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá.
Někdy jsou všechny elementy spjaty „láskou“ v dokonalou
jednotu, jindy jsou roztrženy „nenávistí“.
Mezi těmito stavy jsou přechodná stadia, v nichž vznikají a
zanikají jednotlivé bytosti.
Podle Empedokla probíhá vznik živých bytostí postupně, tj.
nejprve vznikají bytosti nižší, pak teprve vyšší (nejprve
rostliny, pak živočichové a nakonec lidé) - teorie připomínající
pozdější moderní vývojovou teorii.
22. Démokritos z Abdér
Z nauky Leukippovy vybudoval Demokritos uzavřený systém.
Plné a prázdné – svět se skládá z „plného jsoucna“, které
vyplňuje prostor a „nejsoucího prázdna“.
23. Démokritos z Abdér
Atomy – vyplňují prostor („plné jsoucno“) v podobě
nespočetných nepatrných tělísek, které pro jejich malé
rozměry nevnímáme.
Tato tělíska v sobě nemají žádné prázdno – svůj prostor zcela
vyplňují.
Nejsou dělitelná, proto se nazývají „atomy“ (atomos =
nedělitelný).
Atomy nezanikají, jsou neměnné, všechny jsou z téže látky,
mají ale rozličnou velikost a jí odpovídající váhu.
Všechno složené vzniká spojením oddělených atomů a
všechen zánik spočívá v rozlučování atomů dosud spojených.
24. Démokritos z Abdér
Primární a sekundární vlastnosti – všechny vlastnosti věcí
jsou výsledkem rozdílů tvaru, poloze, velikosti a uspořádání
atomů, z nichž jsou složeny.
Věcem přísluší jen vlastnost, tíže, hustota a tvrdost.
Tyto vlastnosti jsou nazývány primárními.
Všechno ostatní (barva, teplo, vůně...) není ve věcech, ale jen
v našem vnímání.
25. Démokritos z Abdér
Pohyb atomů – atomy se pohybují v nekonečném prostoru
podle zákona tíže.
Z jejich srážek a odrazů vzniká víření, ve kterém se atomy
spojují ve shluky, komplexy atomů.
Tak se připojuje stejné ke stejnému a vznikají viditelné věci.
Takový vznik světa nevyžaduje žádnou sílu (jako např. u
Empedokla lásku a nenávist), ani žádnou náhodu.
Všechno se děje podle železné zákonitosti.
26. Démokritos z Abdér
Duše člověka – i člověk, jeho duše, se skládá z atomů.
Duše je tudíž něco tělesného, i když je tělesem velmi jemným.
Po smrti se atomy duše rozptýlí.
27. Epikúros ze Samu
341 – 270 BC
Ve svém učení byl pokračovatelem Leukippa a
Demokrita.
Jejich učení o atomech (které poněkud
přepracoval) se stalo základem i jeho učení.
Zatímco Demokritos předpokládal pohyb
atomů v prázdném prostoru způsobovaný
„nutností“, Epikuros soudil, že tento pohyb
závisí na vnitřní vlastnosti atomu, na jeho tíži,
která je společně s tvarem, polohou a
uspořádáním důležitou charakteristikou
atomu.
28. Epikúros ze Samu
Epikuros rovněž předpokládal, že
nekonečný je pouze počet atomů, ale
počet jejich tvarů je omezený.
Při pohybu se atomy nemusí pohybovat
přímočaře, ale mohou své dráhy měnit.
Na rozdíl od jiných filozofů se domníval,
že poznání je pravdivé a nezklame.
Epikurova tvorba byla velmi bohatá.
Jeho spisy se týkaly přírodní filozofie,
matematiky, logiky, historie a umění.
29. Vrcholné období řecké filozofie
Páté a šesté století př.n.l. je charakterizováno mnohostí
systémů a rozporů mezi nimi. Z nedůvěry, kterou mnozí
filozofové šířili vznikla všeobecná pochybnost o poznávacích
schopnostech člověka. Filozofové se stávají praktiky a osvojují
si názor, že poznání není vůbec možné. Nejvýznamnějšími
představiteli tohoto období byli Sokrates, Platón a
Aristoteles.
33. Sókratés
Jeho život je spjat s „vyučováním“, které probíhalo volnou
rozpravou mezi chodci v athénských ulicích.
Vyučování tvořil rozhovor, hra otázek a odpovědí.
Na sklonku života byl postaven před soud kvůli bezbožnosti,
což byla žaloba naprosto neoprávněná.
Byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu (obsahující
alkaloid koniin).
Odmítl prosit o milost.
Odmítl i útěk, k němuž mu byla dána příležitost.
Sokrates nezanechal nic písemného.
Většinu jeho učení zaznamenal jeho žák Platón.
Sokratův význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti než
v jeho učení.
35. Platón
Ve 20 letech se stal Sokratovým žákem.
Po Sokratově smrti odešle do Megary a později do Egypta.
Pobyl také nějakou dobu na Sicílii, kde se seznámil
s pythagorejskou školou.
Roku 387 př.n.l. otevřel v Athénách školu, kde bezplatně
vyučoval okruh žáků, kteří se kolem něho shromáždili.
Dosáhl věku 80 let.
Platónova díla jsou velmi rozsáhlá stejně jako jeho filozofické
myšlenky.
36. Platón
Na rozdíl od Sokrata zahrnul Platón do svého systému i viditelnou
přírodu.
Protože však jsou podle něj jedinou skutečností ideje, přístupné pouze
čistému myšlení, má zkoumání přírody jen druhořadý význam a nikdy
nemůže mít charakter jistoty, pouze pravděpodobnosti.
Platón byl zastáncem 5 pralátek: ohně, vody, země, vzduchu a „éteru“.
„Éter“ měl obklopovat Zemi, složenou ze 4 pralátek.
aždé pralátce přidělil geometrický tvar (země - krychle, voda-
dvacetistěn, oheň-čtyřstěn, vzduch-osmistěn).
Největší význam Platóna však spočívá v jeho idealistické filozofii a boji za
vládu ducha a mravních norem pro lidské jednání.
39. Aristoteles ze Stageiry
Platónův největší žák a odpůrce.
Dvacet let byl žákem Platónovy Akademie.
Mezi ním a Platónem však postupně vznikaly názorové
neshody.
Jeho vztah k vládci Alexandrovi a přímého zastánce
makedonské politiky jej dohnala před soud.
Byl, stejně jako Sokrates, obžalován z bezbožnosti, vyhnul se
však rozsudku smrti útěkem.
40. Aristoteles ze Stageiry
Z jeho rozsáhlého díla:
Spisy přírodovědné:
Fyzika – 8 knih, ve kterých se zabývá prostorem, časem,
látkou, příčinou, pohybem.
Načrtává obraz vesmíru.
O nebi,
O vzniku a zániku,
Meteorologie,
O živých bytostech
O duši,
O vzniku živočichů,
O chůzi živočichů,
O zkoumání živočichů,
O částech živočichů.
41. Aristoteles ze Stageiry
Z jeho rozsáhlého díla:
Spisy přírodovědné:
V jeho zoologických spisech se uvádí, že „všechno živé má
schopnost pohybovat samo sebe.
To, co se samo pohybuje, musí v sobě obsahovat jak
pohybované, tak pohybující“.
Nejnižším stupněm organična jsou podle Aristotela rostliny.
Jejich životní funkce je výživa a rozmnožování.
U živočichů přistupuje schopnost smyslového vnímání , u
člověka navíc ještě schopnost myslet.
42. Aristoteles ze Stageiry
Spisy metafyzické – pod tímto názvem jsou spisy o obecných
příčinách věcí - spisy o věcech fyzických (řecky meta ta
fyzika).
Od té doby se metafyzikou míní filozofická disciplina, která
se snaží poznat „jsoucno jakožto jsoucno“ .
V této oblasti Aristotelovy teorie je nejvýznamnější
problematika látky a formy.
Forma je něco, čemu je forma vtištěna, co je nějak popsáno,
definováno.
Látka potom zcela nezformovaná a neurčená.
„Látka sama o sobě, když necháme stranou všechny formy,
nemá žádnou skutečnost a klade formujícím silám odpor“.
43. Aristoteles ze Stageiry
O látce a formě Aristoteles pojednává v rámci úvahy, která
rozhodujícím způsobem určila celou evropskou filozofii -
v nauce o 4 příčinách jsoucna.
Jsou to:
causa materialis (látka)
causa formalis (forma)
causa efficiens (příčina)
causa finalis (účel).
44. Aristoteles ze Stageiry
Aristoteles se rovněž zmiňuje o problematice pralátek, které
definuje podobně jako Platón (oheň, voda, země, vzduch,
éter).
Na rozdíl od Platóna však těmto látkám přiznává určité
vlastnosti, a to:
oheň, vzduch - horké
oheň, země - suché
země, voda - studené
voda, vzduch - mokré.
Učení Aristotela se tak stalo základem alchymie, která je
některými autory označována „nevědeckým obdobím
chemie“.
53. Anaximenés
Sókratés
z Milétu
Tháles Anaxagoras
z Milétu z Klazomenai
700 600 500 400 BC
Anaximandros Empedoklés
z Milétu z Akragantu
Hérakleitos Démokritos
z Efesu z Abdér
54. Démokritos Epikuros
Leukippos
z Abdér ze Samu
z Milétu
500 400 300 BC
Sókratés Aristoteles
ze Stageiry
Stratón
Platón
z Lampsaku
55. Peripatetická škola
Aristoteles založil školu Lykeion (peripatetická škola – diskutuje se při
procházkách).
Základní formou výuky byly přednášky.
Členové školy se systematicky věnovali i shromažďování, třídění a
zkoumání empirického materiálu (jak přírodnin, tak i písemností) pro
různé obory.
Největší popularitu získala peripatetická škola pod vedením
Aristotelova nástupce Theofrasta, kdy se prý přednášek zúčastňovalo
až 2 000 posluchačů.
U většiny badatelů peripatetické školy převažoval zájem o empirické
výzkumy nad vlastní filosofií; tato tendence ještě zesílila, když vedení
školy převzal po Theofrastovi Stratón z Lampsaku.
Nové podněty k rozvoji peripatetické filozofie dalo v 1. stol. př. n. l.
souborné vydání Aristotelových spisů Androníkem Rhodským.
V roce 529 byla peripatetická škola císařským výnosem zrušena.
57. Theofrastos
Nejdůležitější je činnost Theofrastova v oboru přírodních věd,
zvláště botaniky a fyziologie rostlin, pro něž má stejný význam
jako Aristotelés pro zoologii.
Považuje se za zakladatele dendrologie, lesnických věd a
botanické systematiky.
Mineralogie se týká zlomek spisu Peri lithón; další spisek Peri
pyrós jedná o podstatě a vlastnostech ohně.
Z jiných spisů tohoto oboru jsou zachovány menši zlomky.
Hlavním Theofrastovým dílem byly dějiny přírodovědných
theorií (Fysikón doxai, 16 knih), z nichž se zachoval jen
zlomek.
59. Stratón z Lampsaku
Věnoval se především studiu přírodních věd.
Zvýraznil naturalistické prvky v myšlení Aristotela do té míry,
že popíral, prvotní význam boha pro vznik Vesmíru.
Vesmír si vládne přírodou sám
60. Titus Lucretius Carus [Lukrécius]
99 – 55 BC
Římský básník a filosof
Jeho poema De Rerum Natura
(v překladu „O podstatě věcí" nebo
„O podstatě Vesmíru")
předkládá myšlenky epikurejské
fyziky, která zahrnuje atomismus i
psychologii
62. Zdroje informací a obrázků
SOLÁROVÁ Marie, LICHTENBERG Karel: Vybrané kapitoly z historie
chemie. Brno: Paido, 2000. 1. vyd.,125 s. ISBN 80- 85931-81-8
BANÝR Jiří, NOVOTNÝ Vladimír: Stručné dějiny chemie a chemické
výroby Universita Karlova, SPN, 1986,146 s.
KRAUS Ivo: Dějiny evropských objevů a vynálezů, Academia Praha
2002, 1. vyd., 330 s., ISBN 80-200-0905-1
Pro tvorbu prezentace byly využity též materiály a obrázky z Wikipedie
a z prezentací Ing. Miroslava Nováka VŠCHT
