1. Šťastný
jako
zaměstnanec
–
RESPEKT.cz
23.10.2011
Proč
se
vyplatí
dát
lidem
svobodu
v
práci
Dánové
kvůli
nim
vymysleli
nové
slovo
a
nejvíc
jich
je
zatím
v
Americe.
Říká
se
jim
svobodné
firmy
a
staví
na
hlavu
všechna
klišé
o
práci
jako
otravné
povinnosti,
kde
se
musí
poslouchat.
A
není
to
blouznění
idealistů
–
ctitelé
svobody
v
práci
vydělávají
hromady
peněz
a
poslední
krizí
propluli
bez
nehody.
Teď
tato
novinka
nakukuje
do
Česka.
Svobodní
a
prosperující
Na
„nástěnce
nálad“
(jsme
u
ajťáků,
takže
přesněji
na
„mood
boardu“)
sice
pár
členů
týmu
kolegům
zamračenými
smajlíky
oznamuje,
že
upršená
říjnová
středa
jim
náladu
nedodala,
ale
návštěvník
by
to
nepoznal.
Za
projasněnou
atmosféru
přitom
nemůže
jen
jahodový
dort,
který
se
chladí
v
ledničce
na
večerní
oslavu
narozenin,
a
nakonec
ani
šestimilionový
loňský
obrat,
byť
to
samozřejmě
nikomu
nevadí.
Ve
vývojářské
firmě
Inmite
jsou
přesvědčeni,
že
za
dobrou
náladu
v
jejich
týmu
může
svoboda.
„Život
je
moc
krátký,
aby
se
lidi
nudili
v
práci,“
usmívá
se
Michal
Šrajer,
jeden
z
trojice
otců
zakladatelů
společnosti,
která
se
specializuje
na
vývoj
aplikací
pro
chytré
telefony
a
tablety.
„Nikoho
samozřejmě
nedonutíte
k
tomu,
aby
ho
něco
bavilo.
Můžete
mu
ale
dát
prostor.“
Hned
když
vlastní
podnik
před
třemi
lety
tito
bývalí
spolužáci
z
matematického
gymnázia
zakládali,
věděli,
že
chtějí
jít
jinou
cestou,
než
je
běžné.
Jeden
z
nich,
Jaromír
Fulnek,
měl
totiž
praktickou
zkušenost
s
klasickou
firmou
–
a
to
hned
v
Exxon
Mobilu,
jedné
z
největších
korporací
světa.
„Tam
jsem
bleskově
poznal,
že
jsem
jen
kolečko
v
soukolí,“
říká.
„Chtěl
jsem
něco
jednoduchého
změnit
a
bylo
mi
řečeno,
že
se
to
rozhoduje
o
třináct
úrovní
výš
a
celé
to
bude
trvat
patnáct
měsíců.“
Spíš
než
těžařský
gigant
tak
trojici
inspiroval
Google,
s
nímž
dodnes
úzce
spolupracují.
Osmnáctičlenný
tým
Inmitu
tak
nemá
pevnou
pracovní
dobu,
v
pěti
malých
kancelářích
v
technologickém
inkubátoru
v
pražských
Vysočanech
se
všichni
potkávají
jednou
týdně,
a
to
ještě
někteří
jsou
přítomni
virtuálně
–
jako
třeba
kolega,
který
žije
momentálně
na
Tchaj-­‐wanu.
Aby
nicméně
nevznikl
chaos,
každý
ve
firemním
systému
vyvěsí
svůj
týdenní
kalendář
s
rozpisem
svých
„ordinačních
hodin“,
co
dělá
a
kdy
a
kde
je
v
daném
týdnu
dostupný.
1

2. Do
praktického
provozu
i
dlouhodobějšího
směřování
firmy
může
promluvit
(a
promlouvá)
kdokoli
z
týmu.
Hierarchie
oficiálně
neexistuje,
a
byť
je
jasné,
že
v
čele
stojí
trojice
zakladatelů,
oni
sami
si
z
toho
dělají
legraci.
Šrajer
tak
svoji
pozici
„výkonného
ředitele“
přejmenoval
na
ředitele
štěstí
–
anglicky
„chief
happiness
officer“.
Všichni
vědí
o
finanční
kondici
firmy
či
o
stavu
zakázek.
Další
novinky
se
rozbíhají
nebo
teprve
chystají:
o
rozdělení
vydělaných
peněz
či
o
tom,
na
jaké
projekty
Inmite
vrhne
energii
a
prostředky,
by
podle
plánů
měli
v
budoucnu
také
rozhodovat
všichni
společně.
Netradiční
přístup
se
nijak
netluče
s
ekonomickým
úspěchem.
První
rok
končili
ve
třech
a
s
obratem
čtyři
sta
tisíc
korun,
letos
s
osmnácti
lidmi
pokoří
hranici
deseti
milionů.
Inmite
patří
do
pomalu,
ale
jistě
se
rozrůstající
rodiny
tzv.
svobodných
firem.
Jde
o
fenomén,
který
sice
existuje
už
několik
let,
nicméně
jméno
mu
dali
a
poprvé
jej
uceleněji
popsali
americký
novinář
Brian
Carney
a
francouzský
psycholog
a
ekonom
Isaac
Getz
ve
své
knize
Svoboda
v
práci
vydané
na
podzim
2009
(česky
kniha
vyšla
letos
na
jaře).
Zatímco
klasicky
vedené
firmy
svým
zaměstnancům
podle
nich
říkají,
„jak“
mají
pracovat,
ve
svobodných
firmách
jde
o
to
„proč“.
„Jak“
znamená,
že
vám
řeknou,
jak
přesně
máte
svoji
práci
vykonávat,
kdy
se
jí
máte
věnovat,
kde
u
toho
máte
být,
kolik
za
to
dostanete
peněz
či
co
máte
mít
případně
na
sobě.
Ve
druhé
kategorii
se
pozornost
naopak
upírá
na
to,
„proč“
pracovat,
a
taky
na
to,
aby
všichni
dosáhli
společně
dohodnutých
cílů.
Jestli
přitom
na
projektech
někdo
pracuje
v
obleku
za
kancelářským
stolem
a
druhý
doma
v
noci
v
pyžamu,
je
každému
jedno.
2

3. Znamená
to
ovšem,
že
zatímco
tradiční
firmy
se
stanovenými
postupy
a
metodami
se
navzájem
hodně
podobají,
ty
svobodné
mají
z
podstaty
věci
nekonečně
mnoho
variací.
„Neexistuje
jeden
zaručený
postup,
jak
vybudovat
a
vést
svobodnou
firmu,“
říká
spoluautor
Svobody
v
práci
Isaac
Getz.
„Principy
mají
podobné,
ale
používají
různé
cesty,
jak
jich
dosáhnout.“
Zajímavé
je
i
to,
jak
různé
firmy
se
dnes
vydávají
na
cestu
ke
svobodě.
Přestože
by
skeptik
řekl,
že
doma
v
pyžamu
se
nedají
vyrábět
lodní
pumpy,
pěstovat
víno
nebo
uklízet
kanceláře,
skutečnost
je
jiná.
Svobodnými
principy
se
už
řídí
i
továrny,
nebo
se
k
tomu
schyluje
dokonce
na
státních
úřadech
(dvě
belgická
ministerstva).
Svobodným
firmám
se
také
někdy
říká
demokratické
–
vedle
volnosti
je
totiž
jejich
dalším
typickým
rysem
zvýšení
vlivu
zaměstnanců
na
rozhodnutí,
a
to
jak
ta
běžná
provozní,
tak
dlouhodobě
strategická.
„Proč
by
měl
nad
budoucností
podniku
nebo
efektivnosti
pracovních
postupů
přemýšlet
jen
jeden
člověk,
když
lze
využít
nápady
všech?“
vysvětluje
Isaac
Getz.
A
navzdory
vší
různosti
mají
svobodné
týmy
ještě
něco
společné
–
jejich
členové
se
zdají
být
v
práci
šťastnější.
Takže
humorné
přejmenování
funkce
Michala
Šrajera
je
vlastně
realitou.
Práce?
Fuj
Stále
více
lidí
cítí,
že
klasický
způsob
organizace
práce
a
řízení
ustavený
prakticky
v
dobách
průmyslové
revoluce
před
skoro
dvěma
stovkami
let
se
přežil.
Zásadně
nekoresponduje
jak
s
úrovní
svobod
dosažených
v
ostatních
oblastech
života,
tak
s
rozvojem
technologií
a
nových
odvětví.
V
britském
deníku
The
Independent
letos
na
jaře
vyšel
text
zamýšlející
se
nad
tím,
zda
naše
zavedené
pracovní
zvyklosti
nejsou
zralé
na
převrat.
Lidem
totiž
prokazatelně
nesvědčí.
Průzkumů
jsou
hromady:
sedmdesát
procent
Britů
z
neděle
na
pondělí
z
obav
z
nového
pracovního
týdne
špatně
spí
a
americkému
Gallupově
ústavu
opakovaně
z
dotazníků
vychází,
že
Američané
naprostou
většinou
(osm
z
deseti
dotázaných)
svoji
práci
přímo
nesnáší.
Sebevražednost
a
nemocnost
Japonců
přičítaná
drtivému
pracovnímu
tlaku
je
tak
vysoká,
až
pro
ně
zavedli
nové
termíny:
karoši
(smrt
z
přepracování)
a
karošisatsu
(sebevražda
z
přepracování).
Většina
pracovních
dramat
je
ovšem
skrytých
a
nelze
je
zaznamenat
tak
snadno
jako
spořádané
japonské
sebevraždy
oběšením.
Loňská
studie
mezinárodní
konzultantské
společnosti
Aon
Hewitt
zkoumající
zaměstnance
v
900
firmách
zjistila,
že
jejich
průměrná
pracovní
angažovanost
je
nejnižší
za
posledních
patnáct
let.
„Angažovanost“
přitom
znamená
mix
všeho
možného
–
od
celkové
spokojenosti
s
prací
přes
důvěru
v
nadřízené
po
vztah
k
firmě.
Češi
si
sice
kvůli
práci
na
život
běžně
nesahají,
ale
entuziastičtí
pracanti
taky
nejsou.
Z
devětadvaceti
zemí,
v
nichž
se
letos
agentura
GfK
ptala
třiceti
tisíc
zaměstnanců,
právě
Česko
vyšlo
jako
země
s
nejméně
angažovanými
zaměstnanci.
Tato
„blbá
nálada“
má
přirozeně
vliv
na
to,
jak
se
firmám
a
institucím
celkově
daří.
„Když
budete
mít
osmiveslici
a
dva
budou
veslovat
ze
všech
sil,
ale
pěti
veslařům
to
bude
jedno
a
jeden
nebude
veslovat
vůbec
nebo
bude
veslovat
opačným
směrem,
tak
to
bude
dost
pomalá
veslice,“
sahá
po
metafoře
Isaac
Getz.
Přepočítat
tohle
veslování
na
peníze
je
vcelku
obtížné,
ale
Gallupův
ústav
3

4. odhaduje,
že
odpor
k
práci
stojí
americkou
ekonomiku
ročně
tři
sta
miliard
dolarů.
Zároveň
jak
lidé
sami,
tak
psychologové,
kteří
je
zkoumají,
už
příliš
nevěří
na
„tradiční“
léčbu
nechuti
či
přímo
nenávisti
k
práci
–
vyšší
plat
či
nepeněžní
výhody
jako
služební
mobil
nebo
průkazka
do
fitness.
V
posledních
letech
totiž
nejrůznější
výzkumy
objevují
konkrétní
příčiny
této
všeobecné
frustrace.
Mezinárodní
skupina
psychologů
zkoumala
deset
tisíc
britských
státních
úředníků
a
zjistila,
že
u
lidí
ovládaných
pocitem,
že
nemohou
ovlivnit
nic
z
toho,
co
dělají,
se
výrazně
zvyšuje
riziko
srdečních
chorob.
A
že
na
to
jdou
svobodné
firmy
správně,
když
poskytují
svým
lidem
více
volnosti
a
přenášejí
na
ně
větší
odpovědnost,
nakonec
ukazují
některá
jejich
data
–
například
fluktuace
zaměstnanců
ve
svobodných
firmách
je
výrazně
nižší
než
v
běžných
a
tyto
podniky
také
ve
větší
míře
zažívají
„bumerangy“
–
odchody
za
lepším
platem
s
následným
návratem.
Ne
moc,
ale
bohaté
Kolik
přesně
svobodných
firem
dnes
existuje,
nevíme.
Vyčerpávající
statistiky
nejsou
po
ruce,
nicméně
se
zdá,
že
z
kdysi
ojedinělých
případů
se
stává
trend
a
nabírá
na
síle.
Pozoruje
to
třeba
Traci
Fentonová,
šéfka
amerického
ekonomického
think
tanku
WorldBlu,
která
před
čtyřmi
lety
začala
vydávat
seznam
svobodných
–
či
demokratických,
jak
jim
říkají
ve
WorldBlu
–
firem.
„Stále
více
podniků
chápe,
že
právě
toto
je
cesta,
jak
získat
talenty,
jak
uspět
v
konkurenci
a
jak
obstát
v
nejistých
časech,“
vysvětluje
Traci
Fentonová
do
telefonu.
„Jsem
přesvědčená,
že
jich
bude
přibývat.“
V
roce
2007
jich
na
seznamu
WorldBlu
bylo
čtyřiatřicet
a
spíše
menších,
letos
pak
dvaapadesát
s
celkovým
obratem
patnáct
miliard
dolarů,
přičemž
ta
největší
z
nich
zaměstnává
osmdesát
tisíc
zaměstnanců.
Většina
společností
na
seznamu
je
amerických,
nicméně
objevila
se
tam
už
i
softwarová
firma
z
Indie,
malajsijské
vydavatelství
či
haitská
vzdělávací
společnost.
Co
naopak
změřit
lze
–
a
propagátoři
svobody
v
práci
to
dělají
obzvláště
rádi
–,
jsou
ekonomické
výsledky
svobodných
firem.
Tak
třeba
DaVita
–
americký
výrobce
zdravotnických
potřeb,
který
se
specializuje
zejména
na
přístroje
pro
dialýzu.
Od
roku
2000
se
řídí
principy
svobody
a
z
miliardového
obratu
se
firma
vyhoupla
na
dnešních
více
než
šest
miliard.
Dalším
příkladem
je
výrobce
motorek
Harley-­‐Davidson,
který
v
osmdesátých
letech
skomíral
pod
mizející
ozvěnou
své
dávné
slávy,
a
dnes
s
firemní
demokracií
na
vlajce
prodává
desetitisíce
motorek
a
vydělává
miliardy
dolarů.
Skutečnou
legendou
a
věrozvěstem
svobody
v
práci
je
Brazilec
Ricardo
Semler;
z
továrny
na
lodní
pumpy
se
stovkou
zaměstnanců
a
ročním
obratem
čtyři
miliony
dolarů
udělal
multioborovou
výkladní
skříň
národního
průmyslu
s
třemi
tisíci
zaměstnanci
a
obratem
stovek
milionů
dolarů.
Tyto
podniky
navíc
přežily
v
klidu
poryvy
nedávné
globální
krize.
Francouzská
slévárna
FAVI
nepropustila
jediného
zaměstnance
ani
nikoho
neposlala
na
nucenou
dovolenou,
přestože
měla
o
třetinu
méně
zakázek.
A
když
přišlo
oživení,
oslabenou
konkurenci
předběhla.
Finská
úklidová
firma
SOL
zase
během
krize
získala
nové
tučné
zakázky
–
uklízí
teď
ve
vlacích
finských
drah
a
k
úklidu
letiště
v
Helsinkách
jim
přibyla
starost
o
ostrahu.
V
době,
kdy
všichni
propouštěli,
SOL
nabrala
šest
stovek
nových
lidí.
O
něco
podobného
jako
Traci
Fentonová
v
USA
se
teď
v
Česku
pokouší
Tomáš
Hajzler
(40),
před
lety
manažer
velkých
firem
typu
GE
Money
Bank,
dnes
propagátor
svobody
v
práci,
který
principy
zavádí
i
ve
vlastní
poradenské
firmě
Peoplecomm.
Hajzler
sestavil
seznam
čtyřiceti
českých
a
slovenských
firem,
které
svobohu
v
práci
zavedly
nebo
s
ní
koketují:
některé
jsou
pobočkami
globálních
gigantů
(IBM,
Google
či
IKEA),
další
jsou
výhradně
domácí,
většinou
reklamní
agentury
či
softwarové
firmy.
„Jsme
v
neustálém
procesu
osvobozování,
toto
je
další
fáze,
která
nutně
musela
přijít,“
říká
Hajzler,
který
na
téma
svobody
v
práci
připravuje
první
tuzemské
sympozium.
„Uvidíte
za
pár
let.“
Autor/ři:
Silvie
Lauder
4