2. Přes most křičely kroky. Pod obloukem spojujícím nábřeží poklidně tekla tichá říčka. Toho
kontrastu si všiml i Jánoš Marčevič, místní ochmelka. Právě si sedl na pohodlnou lavičku, kterou si sám
pečlivě několik měsíců zařizoval. Rezavé šrouby a shnilá prkna pod jeho zadnicí vypověděla službu a jeho
gluteus maximus se poroučel i se zbytkem nevyrovnaného těla k zemi. Proč tekla říčka a kdo přeběhl
po mostě – to už se Jánoš nejspíš nikdy nedozví. Hlavou prudce zavadil o oblý betonový sokl, kterým si
řádně upravil visáž. Nepozastavoval se příliš nad tím, proč má červené ruce, ale proč má prázdnou láhev.
Zamžoural na dvoje hodiny na dvojvěžatém kostelíku a naznal, že je mu to k ničemu, protože se to stejně
nikdy nenaučil číst. U Dlouhého pobřeží měli už zavřeno, takže muselo být dobře po deváté večer. Zato
v Sax Baru bylo otevřené, takže nemohlo být víc než dvě ráno.
„Cákra,“1
ulevil si Jánoš a poškrabal se na bolavé krvácející kotrbě. „Z toho počítání mě bolí hlava.“
Rozhodl se, že se mu na oblázcích sedí docela dobře a dál již nad časem nerozjímal. Pak uslyšel křik. Otočil
se směrem odkud jekot vycházel a nemohl věřit vlastním očím. Hostel Platan na protějším břehu se ráčil
zmítat v plamenech. Takovou ohnivou show Jánoš jaktěživ nezažil. Kde se vzal tu se vzal v opilci náhlý smysl
pro součinnost a vstal. Udělal dva kroky vlevo, pak napravo, úkrok vpřed a dva nazad. Těžko, ale přece se
pohyboval pouze na dvou nohách, což bylo vzhledem k jeho opičí nátuře obdivuhodné a vidět to starosta,
jistě by ho náležitě odměnil metálem.
Jánoš přešel ke koši a vyhrabal z něj Rezervu. Pojmenoval tak pětilitrový demižon, který si
schovával na nejhorší časy. Hůř než požár přece být nemůže. „A jde se pomáhat!“ S těmito statečnými
slovy se doodrážel od zábradlí mostu až k hořícímu objektu. Odzátkoval, přičichl, upil, zamyslel se, upil
ještě trochu, dobelhal se ke dveřím, upil a pak chrstl drahý mok do všežravého ohně. Borůvky smutně tekly
po dveřním rámu a stékaly k zemi. Jánoš upil. „Nějak to nefachá, že?“ zamyslel se. Hostel hořel vesele dál
a ozařoval ulici více než pouliční lampy. Když už byla Rezerva z půlky prázdná,2
rozhodl se Jánoš
k odvážnému činu.
„Dovnitř!“ Vběhl s demižonem v ústech do vnitra budovy. Informační mapy byly beznadějně
ztraceny a schody se zmítaly ve výhni. Šťastlivci se zadusili, kdežto trombonisti a hráči na dijeridoo zemřeli
v pekelné agonii. Jediné věci, které ještě zcela nehořely, byl kupodivu ochmelka Marčevič, Rezerva a klíče
od pokoje číslo 9. Jánoš neváhal, sehnul se pro něj a vyběhl ven. „Co to, toto?“ Prohlížel si klíček
za přírodního osvětlení linoucího se z hostelu a zjistil zajímavou skutečnost. Kdosi do umělohmotného
popisku klíče vyškrábal záhadná písmena KISK.
***
Mikuláš Sarječko si přihnul borovničky3
a kroutil hlavou. Hasiči už odjeli, Sax bar dávno zavřel, ale
Jánoš se stále válel poblíž a naříkal, že mu někdo vypil jakousi traverzu, nebo co.
„Naposled se tě ptám,“ oslovil inspektor ochmelku a prstem ukázal na spáleniště nepravidelného
mnohoúhelníku, „co se tady stalo?“
„Někdo ji vypil…“ ozvalo se žalostně z nízkého květináče. No, spíš to byl betonový truhlík.
„Na to se tě neptám! Spusť, nebo uvidíš,“ vyzval výhrůžně inspektor Jánoše.
1
Veškeré rozhovory a názvy jsou přeloženy ze slovinštiny do češtiny (pozn. autora)
2
Překlad pro optimisty: „z půlky plná“ (pozn. autora)
3
Slabší odvar borovničevecu, alkoholu vonícímu jako vínovice, ale výborně chutnajícímu po borůvkách. Navíc se
v něm borůvky skutečně nacházejí. Nabírají-li nápoj zespoda, máte větší šanci, že tam skutečně budete nějaké mít
(pozn. autora)
3. Ten se zvedl a začal postávat. Kdo by ho viděl prve, hádal by, že se snaží inspektora rozveselit milým
tancem. „Tak takhle. Pod mostem tekla řeka,“ inspektor zavrátil oči a protřel si je, „no a pak kdosi běžel
po něm… tom mostě jako,“ inspektor měl zaraženy prsty v koutcích očí, „no a Pobřeží už nečepovalo a Sax
bar ještě teda jo. No a pak sem se jako tohleto, votočil, no. Někdo tam křičel a hořelo. No tak jsem pocítil
náhlou potřebu toho, no, součastenství a šel jsem pomáhat hasit.“
„Borovničkou,“ dodal inspektor po analýze ohniska, kterou mu přinesl hasičský převor Julius
Hasan. Znechuceně zakroutil hlavou a zamával stanoviskem směrem k Jánošovi. „Borovničkou!“ Hodil
listinu po ochmelkovi a sám vytáhl ze záňadří placatku. Notně upil z domácího borovničecu4
, který nosil
ve druhé kapse. „A pak že lahkú noč5
.“
***
LUBLAŇSKÝ ŽHÁŘ ZASE ÚTOČÍ
„Už potřetí.“ Inspektor dobafal dýmku a vysypal horký obsah na novinový článek. „A zase hostel.“
„Pane!“ Do kanceláře vrchního Lublaňského inspektora Mikuláše Sarječka vtrhl mladý policista,
jehož jméno není potřeba znát. „Mám průlomovou teorii!“
„Co je to za bordel? Klepat, pozdravit–“
„Je to muslim!“ vyhrkl nedbale policista, jehož jméno není nutno sdělovat. Inspektor nevěřícně
otevřel ústa a narovnal se na židli. Propíchl pohledem policistu, kterého nejmenujeme a pak napjal všechny
obličejové svaly.
„A DOST!“
„Možná, že si plete „h“ a „k“ a proto podpaluje hostely, a ne…“
„Řekl jsem dost! A ven!“ Inspektor se užuž chystal hodit něčím po nepojmenovaném, jak je již výše
alespoň jednou uvedeno, a neposlušném policistovi. Ten se uklonil a vycouval ze dveří poloviční rychlostí,
než kterou vrazil dovnitř. Inspektor si přihnul z placatky a zamyslel se. Chybí mi informace. Tohle potřebuje
specialistu.
***
Aleš se zrovna vrátil s dětmi z procházky, když vtom mu zazvonil mobil. Skryté číslo. „Ano?“ ozval
se číslu bez cifer.
„Tady Sarječko, inspektor města Lublaně. Dovolal jsem se panu Alešovi, knihovníkovi?“
„Ano. Provedl jsem něco, pane inspektore?“
„Ne, jistěže ne. Ale potřeboval bych vaši odbornou hlavu. Dostavte se prosím co nejrychleji
na komisařství.“
„Ale já musím hlídat děti.“
„Prostě si to nějak zařiďte. Nechám vám volné místo ve stojanu.“
***
4
Silnější odvar borovničky, alkoholu vonícímu jako vínovice, ale výborně chutnajícímu po borůvkách. Navíc se
v něm borůvky skutečně nacházejí. Nabírají-li nápoj zespoda, máte větší šanci, že tam skutečně budete nějaké mít
(pozn. autora)
5
Jedno z nepřeložených vyjádření pro navození větší autentičnosti znamenající „dobrou noc“ (pozn. autora)
4. Většina lublaňského národa se srotila na schodech a starých hradbách lublaňského hradu.
Za horami totiž zapadalo slunce. Jen duo knihovníků číhalo v ulicích u hostelu Čechyne. Byl krásný teplý
jarní večer. Sotva poslední paprsky políbily vzdálené vrchy, objevil se u budovy Kdosi6
. Byl zachumlán
do těžkého černého kabátu, kolem úst měl černý šátek a na hlavě černý klobouk. Nešlo mu tedy vidět
do tváře. Intelektuální dvojici bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Aleš potichu šlápl do pedálů
na svém promo kole, ve kterém většinou vozil děti. Nyní se v něm mezi vyřazenými knihami schovával jeho
kolega Marián s odstřelovačkou. Aleš dle smluveného signálu poklepal na Plečnikovu autobiografii, načež
Marián povystrčil hlavu a lépe zacílil. Neminul. Na Mariána bylo vždy spolehnutí – ať už to byl Erasmus,
pilotování nebo střelba, byl ve všem přesný, důsledný a v humoru i trefný.
Co však ani jeden z knihovníků nečekal bylo to, že se Neznámý7
jen lehce zachvěl a pak se otočil.
Sice měl v hlavě díru tak velkou, že skrze ni šlo přečíst otevírací dobu recepce hostelu, nicméně to té entitě
pranic nevadilo. Zničehonic se zastavil čas – voda v řece přestala šplouchat, pěna z piv ustala v padání (tedy
v těch, na kterých nějaká pěna byla), lístky ze stromů zůstaly uvězněny v prostoru. Jen Kdosi a dva
knihovníci existovali mimo naši realitu.
„Ty, Mariáne? Trefils.“
„To jsem si všiml.“
„Ty, Mariáne? To ale není muslim.“
„To jsem si taky všiml.“
„Ty, Mariáne…?“ Aleš už nestihl vyslovit ani písmenko. Zpoza hory, za kterou před nevelkou chvílí
zapadlo slunce, vyletěl obří objekt, který nešlo identifikovat8
. Byl bych vám ho i popsal, ale bohužel, podle
lidských měřítek ho nelze identifikovat. Knihovníci jsou ale lidé chytří, a proto od nich víme, že tento NLP
zvládli alespoň klasifikovat – protože jako předmět to vypadalo, létalo to, no a popsat to moc nešlo.
„…co to je?“ Marián na dopovězenou Alešovu otázku nedokázal odpovědět, protože netušil, jestli
se otázka vztahuje ke Komusi nebo k NLP. Neobtěžoval se s odpovědí a začal rovnou jednat. Kde by
smrtelník měl srdce, tam měla nyní záhadná bytost díru o velikosti dlaně.
„Dobrá rána,“ pochválil kolegu Aleš a sám vytáhl zbraň. „Jak on na nás, tak my na něj,“ s těmito
slovy hodil po Komsi, který se už dopálil a rozběhl se nelidskou rychlostí směrem ke knihovníkům, domácí
Molotovův koktejl.
„Dobrá rána,“ pochválil kolegu Marián a uznale pokýval hlavou. Postava před nimi se začala zmítat
v plamenech a řvala. Po nedlouhé chvíli spadla k zemi a ozvalo se hučení potůčku, lístky se dostaly z vězení
časoprostoru a pěna na pivech zase pokojně klesala. Všechno se vrátilo do normálu. Tedy skoro všechno.
NLP se zastavil nad místem, kde došlo ke střetu mezi intelektuály a Kýmsi neznámým.
Ze středu „podvozku“ této létající věci vyrazil kužel světla, po kterém se snesla podivná postava,
kterou nelze identifikovat. Šlo ji ovšem klasifikovat – nečlověk. A právě tato entita promluvila k oběma
mužům, kteří už byli ve střehu bránit sebe, své rodiny i vlast.
„Prosím, nestřílejte,“ promluvilo plynulou slovinštinou stvoření. „Jmenuji se Štefan Hrajhora,
pokud smím své jméno přeložit do vašeho krásného slovanského jazyka. Víte, v mé rodné řeči byste je jen
těžko vyslovovali.“ Cizinec se uklonil. „Chtěl bych se jménem svého bratra,“ podíval se na proděravělý kus
dehtu, který ještě mírně hořel, „a za celý náš národ ospravedlnit. Jen jsme vám chtěli pomoci.“
„A to jako jak?“ zatvářil se zmateně Marián.
„Chtěli jsme zamezit tomu, aby vám znova někdo ztrácel klíče,“ vysvětlil prostě mimozemšťan.
6
To je ten, kterého již Jánoš Marčevič, ochmelka lublaňský, nikdy neuvidí. (pozn. autora)
7
Synonymum pro „Kdosiho“, tedy „Kohosi“, tedy „Někoho“. (pozn. autora)
8
Dále uvádějme jen NLP, jako „neidentifikovatelný létající předmět“. (pozn. autora)
5. „Cože?“ nechápal Aleš. „Vždyť je to záležitost pěti éček! To jste kvůli tomu museli ničit majetky
za tisíce, a co hůř, životy nevyčíslitelných hodnot?“
„Vždyť jde o princip,“ pokrčil rameny mimozemšťan. „Někdo z KISKu přece ztratil klíček od pokoje,
ne? A tak jsme začali postupně vypalovat hostely. Až včera večer se nám povedlo zničit Platan, kde to
všechno začalo.“
„Ale to byla Vrba a ne Platan,“ řekli svorně Aleš s Mariánem.
„Prosím?“ nechápal mimozemšťan. „Ale vždyť pan Marčevič říkal, že se jednalo o hostel Platan!“
„Jánoš?“ nechápal teď Aleš.
„No ano, Jánoš Marčevič. Milý člověk,“ řekl cizinec.
„Ani hnout a odhoďte zbraň!“ Inspektor se zčistajasna zjevil na scéně, když seskočil ze svého
policejního kola a zamířil malorážkou po neznámém. „Co se to tu stalo?“ zamračil se směrem k již
shořelému Komusi. Aleš a Marián s pomocí mimozemšťana inspektoru situaci vysvětlili.
„Aha. Tak za prvé, Marčevič je starý ožralec. Mimoto klíček našel při požáru ve Vrbě. Zdá se, že tě
budu muset zavřít, mimozemšťane. Za žhářství, případně za spoluúčast při zločinu, za opakovanou vraždu
a za rušení nočního klidu.“
„Nu to je ovšem nemilé. To já radši zase půjdu, ale dám vám něco darem.“ Dřív, než stihl kdokoliv
jakkoliv zareagovat, vyletěl po světelném paprsku mimozemšťan zpět do své lodi a pak se i se svým NLP
vznesl. Za chvíli vypadal jako malá hvězda a pak zmizel jako padající perseidy dále, než kam oko dohlédne.
Na zemi se rozsvítila zelená aura elipsového tvaru a pak se zablesklo. Po záři zbyl na chodníku velký
kovový předmět. Na jeho povrchu se nacházelo na pět světýlek různých velikostí, které vypadaly jako
rajčata.
„Hele, lžička!“ vytřeštil oči nevěřícně Aleš. „A vypadá jako ta naše.“
Marián uznale pokýval hlavou a vlezl dovnitř. „Hele! Tablet funguje.“
„Všecko zlé je koneckonců k něčemu dobré,“ řekl Aleš a upravil svůj posed na promo kole. Marián
se zazubil směrem k inspektoru.
„Tak a je po problému. Lublaňský žhář snad již znovu nezaútočí.“
„Spoléhal jsem na vás, páni knihovníci, a koukám, že jsem se nezklamal. Nechtěli byste pracovat
pro policii?“
Oba rozhodně zakroutili hlavou. „Děláme to, co děláme a děláme to rádi. Ale kdybyste chtěli
specialisty na vyhledávání informací nebo správu databází, tak bych vás mohl na někoho odkázat,“ řekl
Marián.
„A na koho?“
***
Vážení studenti,
pro příští akademický rok na jarní semestr 2018 je možné využít stáže v rámci programu Erasmus
na Lublaňském komisařství na pozici information seekera nebo správce databáze. Více info níže
od kontaktní osoby, knihovníka Mariána z městské lublaňské knihovny.
S přáním úspěšného zkouškového období,
Sabina Kubisová
KISK <3
6. Drobné vysvětlení
Do příběhu jsem zakomponoval situace, lidi a místa, která jsme během exkurze zažili, potkali
a navštívili. Exkurzi jako takovou jsem si velice užil a byl jsem rád za každou chvíli, která nás potkala.
Jména i místa jsou místy smyšlená. Jakákoliv podobnost s realitou není úplně náhodná. Jedno velké díky
a napřesrok snad znova
