1. Argumentace
Moji seminární práci jsem zaměřil na téma: ,,Vývoj cembala od jeho vzniku do 18. století“ -
tak zní i její název. Toto téma jsem si vybral hlavně z toho důvodu, že na cembalo sám hraji,
vlastním jeden moderní nástroj doma a uvažuji o pořízení nějaké dobové kopie nástroje.
Práce se bude zabývat důvodem vzniku, praktickým zařazením mezi hudební nástroje, jeho
využitím v hudební praxi, uměleckým zpracováním nástrojů a nejznámějšími výrobci. Chci se
zabývat především vlámskou, italskou a německou oblastí, která je pro cembalo jako nástroj
nejvýznamnější.

2. Cembalo – vývoj
nástroje do 18. století
Clavichord – předchůdce cembala
Nejstarším strunným klávesovým nástrojem je clavichord. Vznikl spojením monochordu
s klávesnicí ve 14. století a od této doby až do 18. století byl společně s varhanami a cembalem
nejrozšířenějším klávesovým nástrojem v Evropě. Díky jeho snadné údržbě a nízké pořizovací ceně
byl častým nástrojem studentů hry na cembalo a na varhany. Od jeho vzniku to byl vždy nástroj
stolní, až od 18. století se ke skříni přidaly nohy a vznikl kus nábytku. Díky možnostem tvoření tónu
se může clavichord považovat za předchůdce kladívkového klavíru, neboť je u nástroje stejná
možnost rozdílné dynamiky každého tónu – na rozdíl od cembala či varhan.
Technicky je tón tvořen pomocí tengenty (nejčastěji mosazný jazýček), kterým je zakončena
klávesa a díky němuž je struna rozkmitána – rozezněna. Když se stisknutá klávesa uvolní, utlumí
plstěný proužek strunu. Síla tónu clavichordu je minimální, proto se nepoužívá při hře v seskupení
s jinými nástroji. Jeho hlavní využití spočívalo v sólové hře pro soukromé účely. Nevýhodou bylo, že
jej slyší pouze osoby v bezprostřední blízkosti a také to, že se na každé struně vyluzovalo více tónů
(2-5). Všechny struny byly stejně dlouhé, naladěné na stejnou výšku a při hře se výška tónu měnila
posunováním kobylky – čímž se měnila délka strun a změnou místa, kde jazýček drnkal o strunu. To
všechno vedlo k omezeným možnostem v rámci vícehlasé hry. Tyto věci se ovšem podařily vyřešit a
daly vzniknout novému nástroji – cembalu.
Cembalo – popis, vývoj
Cembalo (též klavicembalo) je klávesový nástroj, který vznikl zdokonalením clavichordu.
Nejstarší dochovaný nástroj pochází z roku 1521 – jeho tvůrce se jmenoval Hieronymus
Bononiensis a dnes je toto cembalo k vidění ve Victoria and Albert Museum v Londýně. Využití
cembala spočívalo především ve hře sólové, orchestrální a později se začalo využívat i jako nástroj
doprovodný.

3. Samotný nástroj se skládá ze skříně, ozvučné desky, klaviatury, nohou a strun. Po stránce
tvorby tónu se cembalo oproti clavichordu nejmarkantněji liší v tom, že každý tón má jednu strunu
v nástroji. U konce prodloužené klávesy (klávesové páky) je sloupek, který je úhozem do klávesy
vymrštěn výše. Tento sloupek má na boku hrot (trn, jazýček), nejčastěji z havraního nebo husího
brku, který při vymrštění sloupku ,,drnkne“ o strunu, a tím vznikne tón. Hrot je po vzniku tónu
stlačen pérkem zpět, takže nemůže strunu opakovaně rozeznít – navíc je poté struna utlumena
plstěným proužkem. Největší rozsah cembal byl C - c³. U cembal od 16. století je známo, že mohly
mít dva manuály a různým laděním a technickými inovacemi výrobci chtěli zmohutnit jeho krátký a
nepoddajný tón. V různých manuálech se také mohlo použít jiné ladění. Klasické osmistopé ladění
mohlo být doplněno laděním o oktávu vyšší či nižší (4´nebo 16´). Tím se zesílil zvuk cembala, tón se
stal ještě více zvonivý a silný - nástroj mohl být užíván i v orchestrální hře. Možné měnění síly zvuku
cembala díky více manuálům a rejstříkům alespoň trochu nahradilo jeho neschopnost dynamických
změn.
Struny cembala jsou napnuty paralelně s klávesami – tím vzniká trojúhelníkový tvar
nástroje. Lidem tento tvar připomínal ptačí křídlo, proto se rozšířilo označení ,,křídlo“ pro cembalo,
které se dále přenášelo s nástroji podobného tvaru až po dnešní koncertní klavír. Svým tvarem se
cembalo liší od spinetů a virginalů – tyto nástroje mají struny napnuty paralelně s klaviaturou, jsou
menších rozměrů, ale samotná tvorba tónu je shodná s cembalem. Virginalová hra se nejvíce
rozšířila v Anglii (skladatelé Byrd, Bull atp.), neboť tyto nástroje umožňovaly rychlé běhy díky
krátkému tónu. Cembala i virginaly ale byly doménou především vyšší společnosti, lidovým
nástrojem té doby byla hlavně loutna. V 15. století byl už známý též princip kladívkového klavíru –
ale neujal se.
Po zdokonalení a rozšíření kladívkové mechaniky během 19. století se zdálo, že cembalo
bude pouze zapomenutým muzejním exponátem. Umělci i posluchači ovšem během 20. století
objevili barevnou jedinečnost tohoto nástroje a začali požadovat, aby se ,,stará“ hudba začala
provozovat na autentických nástrojích. To dalo vzniknout novému zájmu o tento nástroj, začala se
pro něj psát nová literatura, vyrábí se nové nástroje a kopie originálních dobových nástrojů.
Významní stavitelé cembal
V 16. století byla nejvýznamnější země, co se výroby cembal týče, Itálie, začali se prosazovat
i stavitelé z Flander – nejznámější je rod Ruckersů působících v letech 1579-1680. Ovšem i díky

4. ostatním stavitelům z dalších evropských zemích se podpořil velký rozmach cembala především
v 17. století – projevovali se např. francouzští stavitelé. Hlavní doménou francouzských mistrů bylo
století 18. V této době vznikly a ustálily se rysy tak typické pro francouzské nástroje.
Nejvýznamnější pro toto období jsou stavitelé Nicolas Dumont, Pierr Donzelagua a rodiny Blanchet
a Taskin.

5. Zdroje:
Cembalo. Wikipedie [online]. 2012 [cit. 2012-12-29]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Cembalo.
– prověřeno velkou masou lidí
– možnost porovnání v článcích cizojazyčných
– článek se výstižný, stručný
GRACIAN ČERNUŠÁK. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1974. ISBN 35-305-74.
OLING, Bert a Heinz WALLISCH.
– velice pěkná, kompletně zpracovaná historie evropské hudby
– i přes své stáří stále se zde nachází zajímavé informace
Encyklopedie hudebních nástrojů. 1. vyd. Překlad Jiřina Holeňová. Čestlice: Rebo, 2004, 256 s. ISBN
80-723-4289-4.
– obsaženo zde velké množství nástrojů
– je zde popsán velmi pěkně vývoj každého nástroje
– doplněno ilustracemi
– ilustrace pomáhájí pochopit nástroj
OPÁLENÁ, Jarmila. Dejiny hudby. Bratislava: SPN, 1973. ISBN 67-363-73.
– také starší kniha, nicméně domnívám se, že stále důvěryhodná
– je plná praktických historických informací, které možná nejsou zajímavé, ale jsou potřebné
SAINT-LAMBERT, Michel de. Pravidla hry na cembalo: Nové pojednání o doprovodu na cembalo,
varhany a jiné nástroje. ISBN 978-802-5486-313.
– dobrý důkaz o tom, že ze starých knih se toho dá hodně naučit
– velmi krásně graficky zpracovaná kniha