Článek vyšel ve Vogue CS 04/2020

1. SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽENYSOB
FLORALAURA

2. HANACLAIRE
Ě ŽENYSOBĚ ŽENY SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽE

3. Ě ŽENY SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽENY SOBĚ ŽEN
GUINEVEREGUINEVERE

4. 8 IN VOGUE opinion
definice úspěchu
Současnost se odehrává někde
v prostoru mezi zažitými
pořádky a vytyčeným ideálem
toho, kým mají ženy dnes být.
Cesta k němu nespočívá jen
v boření skleněných stropů, ale
také v hledání vlastní hodnoty.
text MICHALA GREGOROVÁ foto BRANISLAV ŠIMONČÍK

5. tředobodem nového dokumentu Miss Ameri-
cana je křehká a taky velmi slavná a úspěšná
žena – a my sledujeme její život od dětství.
Začíná to malou roztomilou holčičkou,
zázračným dítětem, které svým zpěvem
a vzezřením už tehdy dokázalo potěšit davy
lidí. Snahou potěšit davy je její život typický
i nadále. Je potřeba být milá. Neprovokovat.
Je potřeba tvrdě pracovat od rána a do noci
a nedělat žádné chyby. Je potřeba být do-
konalá. „Když jste dostatečně štíhlá, nikdy
nebudete mít ten zadek, jaký teď všichni
chtějí. A když máte zadek, jaký teď všichni
chtějí, těžko budete mít dostatečně ploché
břicho, jaké se očekává,“ komentuje realitu
ona křehká blondýna jménem Taylor Swift.
„Přála bych si nemít neustále pocit, že někde
existuje moje lepší verze.“
Hvězda se nakonec bolestně dopracuje
k docela logickému závěru, že když svoji
sebehodnotu opíráte o uznání a potlesk
ostatních lidí, o to, zda vás ostatní mají rádi
a hezky o vás mluví, dost pravděpodobně se
z toho zblázníte. Že takhle se prostě nedá
spokojeně žít. Jenže o co jiného se opřít,
když máte v hlavě vzorec, podle kterého
musíte být dokonalá, a pokud nejste, nemáte
nárok na to, aby vás ostatní měli rádi.
Americké hvězdě se tenhle vzorec, ales-
poň před kamerami, povede překonat. Nás
ostatní (čest výjimkám) to ještě čeká.
Yes, we can?
Hnutí za ženská práva udělalo za posledních
sto let pro ženy obrovský kus práce. Často
zmiňované volební právo je jen špička ledov-
ce. Stačí se na chvíli začíst třeba do Feminine
Mystique od Betty Friedan, která popisuje
život bílých amerických žen v padesátých le-
tech, aby vám bylo jasné, že pořádný kus
cesty už máme za sebou. Dokonalé manžel-
ky, perfektní manažerky svých domácností,
s dokonale šťastnou rodinou. Až na to, že
za vnější vycíděností se skrývala spousta
bezradnosti, frustrace a deprese, se kterou
si jejich terapeuti nevěděli rady. „Vždyť máte
všechno, co žena může ke štěstí chtít, tak
proč nejste šťastná?“
Uplynuly desítky let. Je rok 2020 a my
ženy můžeme dělat cokoli. Můžeme, ale ne-
děláme. Něco o tom vím, protože jsem sama
dlouho podnikala a už deset let se pohybuju
v prostředí českých startupů.
Skoro se teď nabízí ocitovat čísla o zastou-
pení žen v manažerských funkcích. O pro-
centu žen ve vládě a parlamentu. O podílu,
který si na investorských penězích vezmou
startupy s ženskými zakladatelkami. Nebo
bude lepší zmínit, že na rodičovskou do-
volenou se v Česku odhodlají dvě procenta
mužů?
Naštěstí tyhle statistiky všechny známe,
takže se jim můžu elegantně vyhnout. Mám
s nimi totiž problém. Zdá se mi, že odvádějí
pozornost jedním směrem. Posilují před-
stavu, že svobodná žena rovná se úspěšná
žena. Ve vysoké funkci, s velkým platem.
Jenže to je jen jedna podoba ženského osvo-
bození, jedna z mnoha podob, na kterou se
až příliš často všichni soustředí. Zdůrazňuje
jednostranné pojetí úspěchu, kdy se klade
rovnítko mezi úspěch a bohatství nebo mezi
úspěch a vliv.
Když už si budete hledat Miss Americanu,
mrkněte při té příležitosti i na dokument
Feminists: What Were They Thinking? Točí
se kolem výrazných žen ze sedmdesátých let.
V čem spočívá jejich síla? Nebojí se být samy
sebou. Nebojí se vyjádřit, i když to všechny
okolo pobuřuje. Nebojí se přihlásit ke svým
názorům nebo sexuální orientaci. Nebojí se
vypadat daleko od ideálu krásy.
Možná se při sledování budete jako já
samy sebe ptát, jestli jsme od šedesátých let
neudělaly spoustu kroků vzad. Zda jsme se
pod vlivem knížek jako Lean In od provozní
ředitelky Facebooku Sheryl Sandberg neza-
cyklily do další podivné definice úspěchu.
Když jsem tuhle knihu před pár lety četla,
byla jsem z ní upřímně nadšená. Jenže z per-
spektivy roku 2020 mi připadá, že se místo
dokonalých manažerek své domácnosti sna-
žíme stát dokonalými manažerkami v práci.
Na tom není samo o sobě vůbec nic špatné-
ho, ale musíme to dělat proto, že to tak samy
chceme. Ne proto, že se to od nás očekává.
Celovečerní dokument Miss Americana
sleduje zpěvačku Taylor Swift během
několika let její kariéry a je poměrně syrovou
studií osobní proměny odžité ve světle
reflektorů.
Fotografka Cynthia MacAdams vydala
v roce 1977 knihu portrétů žen nazvanou
Emergence. Dokument Feminists: What
Were They Thinking? se k jejím hrdinkám
po letech vrací a znovu probírá témata jako
identita, rasa, potrat, dětství a mateřství.
Vogue List
Zcela jiný úhel pohledu na témata ženských
práv a postavení v současné společnosti
nabízí dramatický seriál podle skutečných
událostí Neuvěřitelná.
Oba filmy i seriál jsou k vidění na Netflixu.
IN VOGUE opinion
Vogue atd.
Michala Gregorová působí na pozici Head of
Communication v české investiční skupině Miton.
Předtím byla dlouhá léta na volné noze v rámci PR
uskupení Nejsme agentura, které spoluzaložila, také
vedla marketing v on-line supermarketu Rohlik.cz.
@copywriterka
K tématu si podle jejího doporučení můžete přečíst
řadu knih. Melinda Gates: The Moment of Lift:
How Empowering Women Changes the World, Emily
Nagoski: Come as You Are: The Surprising New
Science That Will Transform Your Sex Life, Esther
Perel: Erotická inteligence: Jak spojit vzrušující sex
s domácím štěstím – za poslech stojí taky všechny její
podcasty. O teorii dobrého fungování partnerského
vztahu píše Sue Johson v knihách Držme se pevně:
Párová terapie zaměřená na emoce a Love Sense. Tvrdá
data nabízí Caroline Criado-Perez v knize Invisible
Women: Data Bias in a World Designed for Men.
Jedna minus
Skutečně svobodný člověk dělá svobodná
rozhodnutí. Taková, která nejsou ovlivněná
strachem, co našemu chování řekne okolí.
Strachem, že pokud se takhle zachováme,
nikdo nás nebude mít rád, protože tak nás
to přece učili odmala. Že musíme být na své
okolí hodné, pečovat o ně a usmívat se i za
cenu toho, že tím potlačujeme sebe samé.
Jednat navzdory strachu je jedna z nej-
těžších věcí na světě. Je to ta opravdová,
skutečná odvaha, o které se málo mluví.
Pro nás ženy je to těžké ze spousty dů-
vodů. Často nás vychovávali k dokonalosti,
nikoli k odvaze a drzosti. „Jedna minus? Proč
to nebyla jednička?“ ptali se mě doma, když
jsem jako malá přišla ze školy. Taky nám
zdůrazňovali, že bychom měly být krásné
a příjemné. Na to se u nás doma naštěstí
kašlalo, ale učitelky ochotně zaskočily. Doteď
si pamatuju na ubrečenou spolužačku, která
si při pádu ošklivě odřela obličej, a z třídní
vypadlo: „To je ale průšvih, Terezko, protože
hlavní úlohou ženy je být krásná!“
Pokračuje to i v dospělosti, kdy tenhle tlak
nepolevuje. Někdy je jen v naší hlavě, někdy
přichází explicitně z našeho okolí. A není
žádné překvapení, že nejpřísněji nás dokážou
zhodnotit a odsoudit jiné ženy. Každá jsme
to zažila, dost často z obou stran. Která z nás
se nepohoršovala nad příliš hlučnou, tlustou
nebo nehezkou kolegyní, ta se pohoršuje
dodnes. A těžko se na sebe za to můžeme
zlobit, protože to je jen jedna podoba vzorců,
které si v sobě neseme.
Hodnota
Nicméně shodit se umíme velmi dobře samy,
i bez pekla, které nám připraví ostatní. Zkus-
te si někdy dělat čárky, kdykoli samu sebe
před kolegy nebo kamarády shodíte. Vzhled.
Inteligenci. Schopnosti. Vím to dobře z po-
hovorů, které vedu s kandidátkami na práci
u nás ve firmě. Ženy se nerady chválí a já
musím tím pádem víc pátrat, jestli nemíjím
některou z jejich skvělostí. Chytrý HR člověk
tohle ví, ostatním je ale třeba napovědět. Jen-
že jak se máme umět pochválit před ostatní-
mi, když neumíme ani pochválit samy sebe?
Kolikrát jsme si v práci řekly o povýšení
nebo víc peněz? A kolikrát to bylo v situaci,
kdy jsme ještě nebyly na odchodu, vytočené,
že si naší tvrdé práce nikdo nevšímá a sám
nás nepovyšuje a nezvyšuje nám plat? Já si
poprvé v životě řekla o víc peněz letos, po
patnácti letech profesionální kariéry. Byl to
super pocit. Stačilo jen pustit z hlavy, že to
je okamžik, který rozhoduje o mém příštím
životě. A hlavně si uvědomit, že si to zaslou-
žím, protože moje přidaná hodnota roste.
Na druhou stranu mám ale přetrvávající
problém říct kolegům o jejich čas, když
potřebuju poradit se svým úkolem. Protože
moje práce přece není zas tak důležitá a je-
jich čas je drahý. A taky bych si s tím přece
měla poradit sama a oni si akorát budou
myslet, že jsem neschopná.
Naštěstí existují firmy, které ženy povzbu-
zují, protože vědí, že týmy, jejichž členové
nejsou jako přes kopírák, dělají lepší práci.
Existují muži (i ženy!), kteří naše nejistoty
chápou a pomáhají nám je překonávat – part-
neři, kamarádky, kolegové. Jakákoli změna
je bez podpory okolí těžká, až nemožná.
Chcete se na ni ale spoléhat?
Chcete se spoléhat, že si někdo všimne,
jak skvěle děláte svoji práci? Chcete se spo-
léhat, že někdo ocení, jak láskyplně vychová-
váte své děti? Chcete věřit, že s vámi budou
lidé jednat tak, jak to vy potřebujete, když
jim to sama neřeknete? (A když sama ne-
budete vědět, jak vám to vlastně vyhovuje?)
Chcete věřit, že když bude šťastné a spoko-
jené vaše okolí, budete šťastná a spokojená
i vy, i když jste při tom rozdávání štěstí na
sebe zapomněla?
Dokud si my samy neuvědomíme, jakou
hodnotu na tomhle světě tvoříme, těžko ji
začne oceňovat naše okolí.
Obávám se tedy, že sezením v koutě si
větší svobodu nevybojujeme. Pokud chceme
být spokojené (schválně neříkám úspěšné),
musíme vzít věci ještě víc do vlastních rukou
a začít u sebe. (Ne že bychom toho už teď
měly na bedrech málo.) Musíme se naučit
překonávat strach. Postupně se vykašlat na
to, co si o našich činech a vzhledu myslí naše
okolí. Říkat si o pomoc, i když to tak strašně
bolí. (Je to přece známka slabosti a selhání,
ne?) Naučit se znát samy sebe, protože to za
nás nikdo jiný neudělá. Jen tak můžeme být
skutečně svobodné.
Jednoduchá změna? Ta nejtěžší. Rychlá?
Ani náhodou. Já sama se s ní vědomě lopotím
poslední tři roky. Potkávám spoustu inspira-
tivních žen a mužů a navzájem se povzbuzu-
jeme. Poslouchám – lidi kolem sebe i hodiny
podcastů. Sleduju výzkumy, data, statistiky.
Medituju a snažím se pochopit, v čem jsem
dobrá a co mi pomáhá, abych si o to mohla
sama říct. Taky čtu feministické knížky.
A čím víc jich čtu, tím jsem naštvanější, jak
je svět k nám ženám nespravedlivý. Jenže
protože je mi tak nějak jasné, že zahořklost
toho moc nevyřeší, snažím se tuhle nasranost
přetavit v něco konstruktivního.
Utěšuju se, že s každým mým krokem
dopředu se něco pozitivního děje. A že se
to děje rychleji, než kdybych zůstala jen
naštvaná. Protože když se přece jen pozorně
podíváme na ta čísla, kterým jsem se na
začátku vyhnula, a především dovnitř sebe,
zjistíme, že nám ta emancipace jde pořád
nějak pomalu.
Ale možná nás a sebe, jako vždycky, hod-
notím příliš přísně. •
Vogue List