Architekti Dlouh Zm Ny Vod

Argo
FF UK
ÚSD AV ČR
MICHAL KOPEČEK (ed.)
ArCHItEKtI dLOuHé zMěny
EXPErtnÍ KOŘEny POStSOCIALISMu
V ČESKOSLOVEnSKu
Kopeček - Architekti dlouhé změny.indd 5 08.06.2019 22:33:56

Edici řídí Martin Nodl
Recenzovali: prof. Milena Bartlová
prof. Martina Winkler
Argo, 2019
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2019
Copyright © Adéla Gjuričová, Michal Kopeček, Václav Rameš, Petr Roubal,
Matěj Spurný, Tomáš Vilímek, 2019
ISBn 978‑80‑257‑2808‑6 (Argo)
ISBn 978‑80‑7285‑224‑6 (Ústav pro soudobé dějiny AV Čr, v.v.i.)
ISBn 978‑80‑7308‑914‑6 (univerzita Karlova, Filozofická fakulta)
Kniha je výsledkem výzkumu podporovaného Grantovou agenturou ČR
v rámci grantu č. GA 15–14271S.

OBSAH
ÚVOD _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 9
EXPERTNÍ KOŘENY POSTSOCIALISMU:
VÝZKUMNÉ PERSPEKTIVY A METODOLOGICKÉ
NÁSTROJE (Michal Kopeček) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 9
Neoliberální hegemonie jako hypotéza _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 10
Experti v dosavadním sociálně vědním a historickém výzkumu _ _ _ _ 17
Co čtenář v knize nalezne _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 26
Poděkování _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 34
1. VLÁDNOUT PRÁVEM. ČESKÁ PRÁVNÍ VĚDA
OD „REPRESIVNÍ LEGALITY“ K PRÁVNÍMU STÁTU,
1969–1994 (Michal Kopeček) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 41
Od stalinistické „jurisprudence teroru“ k „občanskému
socialismu“ pražského jara _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 45
Normalizace vlády: právní věda a „socialistická zákonnost“ jako
nástroj řízení a disciplinace společnosti v Husákově režimu _ _ _ _ 51
„Právní stát“ ve jménu socialismu? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 63
Legalistické revoluce, právní kontinuita a počátky
liberálního konstitucionalismu _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 76
Závěr _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 87
2. PODNIKOVÝ MANAGEMENT V ČESKOSLOVENSKU.
OD SOCIALISMU KE KAPITALISMU (Tomáš Vilímek) _ _ _ _ _ _ 103
Od „čistek“ k přestavbě – socialističtí manažeři v letech 1969–1985 _ _ 104
Od přestavby k demolici – podnikový management na konci 80. let _ _ 107
Funkce a postavení podnikového managementu před rokem 1989 _ _ 117
Vyrábět, nebo „hrát o plán“ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 118
Politická angažovanost a vytváření zdání „důvěryhodného soudruha“ 121
Podnikový management a vnitropodniková koalice _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 127
Postsocialistický manažer „pod palbou“ na počátku 90. let _ _ _ _ _ _ _ 130
3. OD SOCIALISTICKÉ TEORIE ŘÍZENÍ K NEOLIBERÁLNÍMU
MANAŽERISMU (Michal Kopeček – Václav Rameš) _ _ _ _ _ _ _ _ _ 155
Rozmach socialistické teorie řízení v Československu _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 160
Socialistická teorie řízení 70. let a první poloviny 80. let _ _ _ _ _ _ _ _ 162
Od „socialistického soutěžení“ k „pocitu socialistického
hospodáře“. Teorie řízení v době perestrojky _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 166
Manažerská věda v době budování polistopadového kapitalismu _ _ _ 169
Závěr _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 174

4. PROMĚNA SOCIALISTICKÉHO ČLOVĚKA V LIBERÁLNÍ
INDIVIDUUM? PSYCHOTERAPIE V ČESKOSLOVENSKU
PO ROCE 1968 (Adéla Gjuričová) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 185
Bohatší, než by se zdálo _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 189
Výhody neviditelnosti _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 193
Co za to? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 197
Proti hierarchiím _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 200
Zlatá devadesátá _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 203
Terapeutizace: jde o to, kde a jak _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 206
5. KRITIKA, ŘÍZENÍ, BYZNYS. SOCIÁLNÍ VÝZKUM
A SOCIOLOGIE JAKO NÁSTROJE VLÁDNUTÍ
V ČESKOSLOVENSKU PO ROCE 1969 (Michal Kopeček) _ _ _ _ _ 217
Sociální výzkum a sociologie jako součást autoritářského
vládnutí v pozdním socialismu _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 220
Sociologie socialistického podniku a výzkumy veřejného mínění _ _ _ 226
Od sociologie socialistického způsobu života k paradigmatu
občanské společnosti? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 232
Sociální terapie, či kritické zrcadlo společnosti?
Sociologie v liberální demokracii raných 90. let _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 241
Závěr _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 254
6. MEZI VĚDOU A POLITIKOU. EKOLOGIE ZA SOCIALISMU
A KAPITALISMU (1975–1995) (Matěj Spurný) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 267
Člověk a jeho domov: proměna senzitivity
na sklonku industriální modernity _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 272
Rozpory ve vztahu státně socialistického vládnutí
k ochraně životního prostředí _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 275
Experti, aktivisté, disidenti a sociální hnutí před listopadem 1989 _ _ _ 281
Odvrácení zkázy. Hvězdná hodina ekologie na prahu 90. let _ _ _ _ _ _ 290
Hvězda pohasíná _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 294
Ekologie mezi marginalizací a ekonomizací _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 297
Závěr _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 304
7. PLÁNOVÁNÍ PRAHY V 80.–90. LETECH. SEBEDESTRUKCE
URBANISTICKÉ EXPERTIZY (Petr Roubal) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 315
Krize socialistické urbanistické modernity7
) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 316
Perestrojka a pražská urbanistická diskuse _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 323
Boj o Žižkov a Stromovku _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 327
Urbanistická expertiza po roce 1989 _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 336
Závěr _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 345
SUMMARY _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 355
JMENNÝ REJSTŘÍK _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 367

ÚVOd
EXPErtnÍ KOŘEny POStSOCIALISMu:
VÝzKuMné PErSPEK tIVy A MEtOdOLOGICKé
nÁStrOJE
Michal KopečeK
Jedním z nejdiskutovanějších témat současných dějin a společen-
ských věd je povaha systémových změn ve střední a východní Evropě
po roce 1989. Byla to „demokratická“, „liberální“, „neoliberální“
či „kapitalistická“ revoluce? Co umožnilo rychlou změnu v roce
1989/1990 od všeobecně sdílené a podporované „demokratické revo-
luce“ k údajně elitářské „liberální hegemonii“ založené na zastupi-
telské demokracii, privatizaci a kapitalistickém „trhu bez adjektiv“?
Jak to, že „neoliberální vládnutí“ dosáhlo v 90. letech tak silného
úspěchu v zemích, jejichž elity se částečně rekrutovaly z prostředí
demokratického aktivismu antikomunistické opozice s důrazem
na autonomii občanské společnosti a společenskou sebeorganizaci?
Už delší dobu je zřejmé, že dlouho převládající okruh výzkumu
zaměřený jednak na konec studené války a komunistické diktatury
v roce 1989, jednak na počátky demokracie a kapitalismu po roce
1989 musí být revidován. Zásadní změny, jimiž prochází dnešní
západní civilizace a demokracie jako sice konsenzuálně uznaná,
avšak rozporuplná forma politického uspořádání, změny, které
pociťují lidé v Česku stejně naléhavě jako ve většině západního světa
i bývalého východního bloku, si žádají odlišné perspektivy pro naše
přemýšlení o soudobých dějinách, o tom, co bezprostředně před-
chází naší současnosti. Poměrně liberální přístup k archivním pra-
menům v České republice k tomu navíc vytváří mimořádně vhodné
podmínky.
Potřeba historizace a přeznačení základních kontur je stále více
patrná u obou velkých příběhů: neudržitelné teleologické vize „de-
mokratické transformace“ stejně jako sebeutvrzujícího identitního
narativu nevyhnutelného krachu komunistické diktatury v Čes-
koslovensku a východní Evropě. Zbavíme-li alespoň částečně sou-
dobé dějiny jejich legitimizační zodpovědnosti, může nás to vést

ARCHITEKTI DLOUHÉ ZMĚNY
10
k možnosti, ne-li potřebě zasadit vývoj poslední třetiny 20. století
do širšího příběhu „modernizačních diktatur“ ve střední a východní
Evropě, anebo možná ještě šířeji do příběhu Západu a jeho přechodu
od organizované modernity k postmodernitě, „věku fraktur“ či
v geopolitické perspektivě doby „poevropské“.1
) Z této perspektivy
se dění našeho regionu nebude tak jednoznačně jevit jako aberace
jakéhosi pomyslného „přirozeného“ dějinného vývoje, spíše jako
varianta či paralelní vývojová větev srovnatelných modernizačních,
transnacionálních a globalizačních procesů.2
)
Předkládaná kolektivní monografie chce být příspěvkem k takové
změně pohledu. Věnuje se analýze „expertních forem“ pozdně so-
cialistického vládnutí a jejich legitimizaci před rokem 1989 a pře-
nosu expertního vědění a praktik politicko-sociálního řízení v době
obnovování demokratického řádu. Usiluje o historizaci současné
sociálně vědní i politické diskuse o údajné neoliberální hegemo-
nii, která měla nahradit komunistické diktatury po jejich zhrou-
cení. Vychází z předpokladu, že to, co se někdy nazývá „neoliberální
vládnutí“, bylo umožněno nikoli jen importem západních politic-
kých a kulturních vzorců, nýbrž také řadou intelektuálních, men-
tálních i sociokulturních kontinuit s dobou pozdního socialismu.
Tyto předpoklady a hypotetické kontinuity v době trvání „dlouhé
systémové změny“, datované zhruba počátkem 70. a koncem 90. let,
spočívají v centru pozornosti jednotlivých studií.
Neoliberální hegemonie jako hypotéza
Jednou z nejvlivnějších výzkumných hypotéz, která konceptualizuje
otázku kontinuity, resp. diskontinuity mezi pozdním socialismem
a postsocialismem, lze nazvat teorií neoliberální hegemonie. Odli-
šuje se od dřívějších analýz postkomunistické transformace v něko-
lika aspektech. Zaprvé, na rozdíl od jiných studií postkomunismu
a transformace není předmětem kritického zkoumání ani tak samo
vznikání kapitalistické společnosti na troskách státního socialismu,
nýbrž spíše ofenziva neoliberální ideologie do východní Evropy po
roce 1989.3
) Soubor institucí a politik, spjatých se jmény Ronalda
Reagana, Margaret Thatcherové či idejemi Friedricha von Hayeka

ÚVOD 11
a Miltona Friedmana, podle nich nelze v žádném případě ztotož-
ňovat s tržním hospodářstvím. Neoliberalismus je z tohoto pohle-
du představován spíše jako poměrně experimentální (s ohledem na
restrukturalizaci poválečného sociálního státu), sociálně nespraved-
livý (například v porovnání s tzv. skandinávským modelem) a prav-
děpodobně neefektivní (zvláště pokud jde o sociální kapitál) způsob
přechodu od „Marxe k trhu“, jako virulentní mutace západního
kapitalismu, která však byla v postkomunistických zemích převza-
ta jako samozřejmost, přirozený řád věcí, k němuž „neexistuje žád-
ná alternativa“, jak s oblibou říkávala britská premiérka Margaret
Thatcherová.4
) Neoliberální globalizace přitom významně oslabuje
prostředky států vyrovnávat rychle rostoucí sociální a ekonomické
nerovnosti. Jak ve své proslulé kritice Mezinárodního měnového
fondu tvrdil nobelista Joseph Stiglitz, současné procedury globali-
zace v režii nadnárodních finančních institucí a kapitálů vytvářejí
„globální vládnutí bez globální vlády“.5
)
Kritika „neoliberalní revoluce“ nabídla nový pohled na pozici
východní a střední Evropy v celosvětovém řádu. Odkrývaje logiku
globálních mocenských vztahů obsažených v představě o „postko-
munistické tranzici“ tyto přístupy pojímají kapitalistickou restruk-
turalizaci regionu jako svébytnou „laboratoř budoucnosti“, v níž si
nejdůležitější globální hráči testují své politiky na periferiích mo-
dernity předtím, než si je začnou zavádět doma.6
) Taková čtení, kte-
rá se vymezují proti zavedeným polaritám studené války stejně jako
dělení světa na bohatý Sever a chudý Jih, v sobě propojují fiskální
krizi pozdního socialismu, přísné deficitní režimy zavedené v ze-
mích třetího i bývalého druhého světa a nedávné krize pozdního
kapitalismu v jeho západním jádru.7
) Pozornost se také soustředí
na určité společné rysy v odporu vůči neoliberalismu v různých
částech periferního světa, jako jsou různé případy populismu v re-
gionu na jedné straně a nová společenské hnutí na straně druhé, jež
jsou chápána jako výrazy globálního protestu proti neoliberálnímu
konsenzu.8
)
Vhled do globálního systému moci a politiky experimentálního
testování byl rovněž propojován s kritickým výkladem toho, jak post-
socialismus pracuje na mikro úrovni. Zatímco předchozí přístupy
k transformaci vnímaly proces vymaňování se ze socialistického

12
marasmu jako úsilí (více či méně úspěšné) minimalizovat neblahé
účinky předcházející sovětizace a připravit podmínky pro návrat do
„normality“, nové přístupy nevidí nic „normálního“ v postsocialistic-
kém restrukturalizačním procesu. Inspirováni řadou myslitelů kon-
strukce sociálního řádu a procesů subjektivace od Karla Polanyiho
po Michela Foucaulta si kritikové neoliberalismu vzali k srdci myš-
lenku, že i kapitalistická společnost a její aktéři musí být nejdříve
vytvořeni (nevzniknou organicky, jak je nám tradičními dějinnými
narativy podsouváno), pokud má fungovat kapitalistická ekono-
mika. Tito autoři posléze sledují, jak se zdánlivě odborné, expertní
či manažerské diskurzy proměňují v disciplinární aparáty a edu-
kačně-formativní programy zaměřené na produkci postsocialistic-
kých, resp. neoliberálních subjektů.9
)
Čtení postsocialismu jako triumfu neoliberalismu mělo v části
mezinárodní akademické obce velký vliv. Bylo však také kritizová-
no z různých stran, přičemž většina této kritiky volala po důsledněj-
ší historizaci problému. Například současný výzkum „politického
kapitalismu“, jehož analýza je spíše než na deklarativně zastáva-
ných ideách a politické rétorice založena na ekonomických a poli-
tických ukazatelích, shrnuje výsledky transformačního období ve
střední a východní Evropě po roce 1989 pomocí výmluvného po-
jmu „různorodosti kapitalismu“.10
) Jejich hlavní argument je, že
typů kapitalismu v této časti světa je celá řada, od spíše kontinen-
tálního evropského sociálně-korporativistického modelu přes hyb-
ridní až po nekoordinované (divoké) podoby kapitalismu. Jen stěží
lze tedy hovořit o vítězství určitého liberálního nebo neoliberální-
ho modelu. Jiný typ kritiky teze o neoliberální hegemonii naopak
vychází z ideové analýzy. Podle tohoto přístupu existuje jen velmi
málo empirických důkazů o radikální a ideologicky motivované
neoliberální transformaci, natož o místním nadšeném přijímání či
schvalování údajných neoliberálních receptů přicházejících převáž-
ně z mezinárodních ekonomických institucí tzv. washingtonského
konsenzu, jako byly Světová banka či Mezinárodní měnový fond.11
)
Jinými slovy: nejdříve je potřeba prokázat existenci koherentní neo-
liberální ideologie v regionu po roce 1989 a odhalit její hlavní aktéry
v politice, ekonomice a kultuře, aby bylo možné obhájit tezi o „neo-
liberální hegemonii“.

ÚVOD 13
Výzkum vzniku a vývoje neoliberalismu představuje dnes široké,
interdisciplinární pole výzkumu s mnoha odnožemi, které spolu
někdy souvisejí jen vzdáleně, ba dokonce si často i protiřečí. Dosti
pokročilé a konceptuálně sevřené jsou intelektuální dějiny neolibe-
rálního myšlení soustředěné na původní marginální neoliberální
hnutí kolem tzv. montpelerinské společnosti a tzv. chicagské eko-
nomické školy, které se v 70. letech stalo jedním z hlavních vyzyvate-
lů poválečného keynesiánského konsenzu, aby se posléze prosadilo
jako ekonomický mainstream v některých zemích a mezinárodních
organizacích, zejména v oblasti hospodářské politiky.12
) Celá řada
dalších autorů vycházejících z různých větví postmarxismu a kritic-
ké teorie se snaží zachytit spojitost ekonomického myšlení a praxe od
konce 70. let, jež vedly také ke změně praktik vládnutí v současných
vyspělých západních společnostech.13
) Tyto práce jsou sice konceptu-
álně často méně sevřené, mají ale díky svému kritickému postoji vůči
excesům současného globálního kapitalismu značný vliv. Neméně
působivé jsou pak přístupy zachycující neoliberální řád jako žitou
zkušenost v rámci mocenských struktur a diskurzivních praktik všed-
ního dne konzumní, „pozdní“ kapitalistické společnosti, podílející
se značnou měrou na vytváření současného „neoliberálního subjek-
tu“.14
) Většina těchto přístupů se, přes všechny rozdíly, hlásí k Mi-
chelu Foucaultovi a jeho analýze „biopolitiky“, resp. jeho konceptu
governmentality jako původní a dodnes často hlavní inspiraci.15
)
Jak vidno i z tohoto pouze typologického přehledu, sám pojem
„neoliberalismus“ je problematický, neboť zahrnuje celou řadu fe-
noménů počínaje dějinami ekonomických doktrín, kde znamená
anti-keynesiánství v širokém liberálním ideologickém proudu, přes
politickou filozofii se silným racionalistickým a morálně-právním
obsahem (symbolizovanou postavami, jako jsou Friedrich von Ha-
yek či Robert Nozik) až po každodenní sociálně-kulturní praktiky
a disciplinační instituce, ať už formální či neformální, vytvářející síť
významů a subjektivačních technik typických pro současný „neo-
liberální řád“.16
)
Také z širšího historického pohledu, který se nesoustředí jen na
posledních čtyřicet let, nýbrž uvažuje o vývoji a historických pro-
měnách kapitalismu v delší časové perspektivě, se jeví teorie sou-
časné údajné neoliberální hegemonie přinejmenším jednostrannou.

14
Ve známé interpretaci sociologa Petera Wagnera a jeho dlouhodobé
vize růstu a proměn západní modernity od 18. století se 70. a 80. léta
20. století jeví jako „druhá krize modernity“, resp. jako krize tzv. or-
ganizované modernity.17
) I jiné podobné přístupy chápou neolibe-
ralismus jako součást větších sociálně kulturních trendů „pozdní
modernity“, jako jsou postmoderna a s ní spjatá krize historicity,
fragmentace společnosti i jejích velkých metanarativů, deindustri-
alizace Západu, ale také počátek pádu marxismu jako alternativní
vize světa stejně jako drolení dosud neotřesitelného západního pat-
riarchátu a rovněž otevření nové fáze světové globalizace.18
)
Podobně dnešní obnovený zájem historie a historické sociolo-
gie o dějiny kapitalismu coby globálního historického fenoménu
celkem přirozeně vidí neoliberalismus jako jeden z mnoha trendů,
které formovaly kapitalismus do jeho současné podoby.19
) Zároveň
je „reálný kapitalismus“ z dlouhodobého historického pohledu
příliš komplexní, mnohovrstevnatý, tvárný a proměnlivý dějinný
útvar na to, aby jej bylo možné charakterizovat jedním přídom-
kem. Bez Marxe jako analytika se neobejde žádné historické bádání
o kapitalismu. Avšak vyloženě neomarxistická perspektiva si z něj
zachovává i vizi překonání kapitalismu, někdy pravda nepříliš op-
timistickou, jak ukazuje přístup chápající současný „manažerský
kapitalismus“ jako hybridní formu přechodu mezi klasickým ka-
pitalismem a novou výrobně socializační společenskou formou.20
)
Z jiné neomarxistické perspektivy odmítající „reálný socialismus“
jako výraz socialistické organizace společnosti byl jen malý rozdíl
mezi státním socialismem a kapitalismem, což má mimo jiné po-
moci vysvětlit relativně snadnou transformaci po pádu stranických
diktatur ve východní Evropě.21
)
Dosti podstatným nedostatkem doposud probíraných přístupů
je z našeho pohledu skutečnost, že většina z nich se soustředí na zá-
padní společnosti, resp. na jejich bývalé kolonie, a odtud projektují
působení a implantování neoliberalismu na semiperiferní oblasti,
k nimž patří i východní Evropa, aniž by tuto část světa studovaly me-
ritorně. Těch nemnoho přesvědčivých studií pro naši geografickou
oblast, které se dosud objevily, ukazuje, že teze o neoliberální hege-
monii je pro historický výzkum našeho prostředí přínosná. Zároveň
však má své limity. Pokusím se to ilustrovat na knize německého

ÚVOD 15
historika Philippa Thera, která v českém prostředí i díky poměr-
ně rychlému překladu rezonovala podobně jako v Německu.22
)
Vycházeje z tradice komparativních sociálních dějin se Ther poku-
sil nakreslit široký obraz vzniku „nového řádu“ v Evropě, zejména
střední a východní Evropě po roce 1989. Jednou z mnoha předností
jeho přístupu je mimo jiné překonání disciplinární hranice speci-
alistů na východní Evropu tím, že do svého výkladu zahrnul také
Německo (nejen jeho východní část) a Rakousko, aby podtrhl řadu
společných hospodářských, sociálních a kulturních procesů, jimiž
evropský „Západ“ i „Východ“ procházely od 70. let. Avšak to co je
silnou stránkou tohoto přístupu, tedy podchycení obecných sociál-
ních procesů na relativně rozsáhlém prostoru zahrnujícím řadu
svébytných společností s dosti odlišnými politickými kulturami, je
z jiného pohledu slabinou. Nemůže si zkrátka dovolit jednoduchou
operaci, která je jádrem historického řemesla, totiž nechat promlou-
vat individuální či kolektivní historické aktéry jejich vlastní řečí, tzn.
řečí pramenů. Nemůže si dovolit soustředit se na politické vyjedná-
vání transformace v jednotlivých zemích, politicky tak odlišných,
neboť by to jeho výklad učinilo nepřehledným a nezvládnutelným.
Avšak právě „historie významu roku 1989“ a toho, co následovalo,
je dnes podle mého názoru jedním z centrálních úkolů historiků
soudobých dějin.23
)
V tomto smyslu zůstává Ther navzdory svému úsilí o „historizaci“
dějin transformace do jisté míry v zajetí expertního, sociálně vědního
jazyka „tranzitologie“, který se obrazně řečeno dívá na „země v pře-
chodu“ z náležitého odstupu a měří jejich „výkon“ na základě před-
pokládaných či příležitostně stanovených (například tzv. kodaňská
kritéria vstupu do EU) „západních norem“. Ther nám tak poskytuje
doposud jedno z nejlepších pojednání o tom, jak se bývalé komu-
nistické země staly součástí „neoliberálního řádu na starém konti-
nentě“, aniž by nám ale ukázal politické a sociálně kulturní jazyky,
v nichž byly tyto zásadní změny artikulovány, a tedy i zakoušeny.
Pokusy o takovou analýzu už se také objevily, pochopitelně pře-
devším pro prostředí hospodářských expertů, zejména politických
ekonomů, ale také čelných představitelů finančních institucí, resp.
hlavních osobností hospodářské reformy. Některé zdařilé práce
z posledních let velmi plasticky ukazují dynamiku lokální politiky

16
a mezinárodního prostředí finančních a regulačních institucí stejně
jako snahy, více či méně úspěšné, o kulturní „zakořenění“ kapita-
listické transformace v domácím prostředí.24
) Jsou si totiž vědomy,
jak silně ideový transfer závisí na zakořenění určitých předpokladů
v domácích sociálních sítích a existenci dostatečně velké skupiny
„překladatelů“, kteří jsou schopni zpracovat dobový ideový „import“
a adaptovat jej pro místní poměry. Výsledkem jsou z podstaty věci
vždy hybridní formy „neoliberálního kapitalismu“, neboť při po-
drobnějším srovnání vychází najevo, že de facto neexistuje typický
neoliberální model, neboť každý je závislý na předcházejících pod-
mínkách v konkrétním kulturně sociálním prostředí.25
) Současně
však tyto práce nadále vycházejí z automatického nastavení sociál-
ně-vědního výzkumu, který si je sice vědom důležitosti minulosti
(ve formě převládajících diskurzů, existujících společenských norem
či robustnosti transnacionálních sociálních sítí), avšak samu tuto
minulost nezkoumá, pouze ji ustavuje ve formě tzv. path-depen-
dency analýzy, neboli závislosti na (v minulosti) nastoupené cestě.26
)
Inspirativnější pro náš výzkumný tým proto byly práce, které
se předkapitalistické, tedy hlavně pozdně socialistické minulosti
a roli expertů věnují meritorně, pro které není rok 1989 ani kon-
cem, ani začátkem analýzy.27
) Bez této perspektivy, jak se pokusím
ukázat níže, totiž není možné vysvětlit historické kořeny „neolibe-
rálního obratu“. Ve výše zmiňované literatuře je „neoliberální vlád-
nutí“ obecně definováno několika hlavními prvky: dominance trhu
na úkor regulace práce (odbory, tripartita atd.); dlouhodobé škrty
a deregulace veřejných výdajů; privatizace jako hlavní nástroj vy-
tvářející nebo upevňující hlavní společenskou vrstvu odpovědných
vlastníků; nahrazení konceptu „veřejného blahobytu“ jako zásad-
ního principu sociálně-kulturní soudržnosti principem „indivi-
duální odpovědnosti“ a „individuální iniciativy“.28
) Tyto principy
byly v souladu či dokonce v pozadí hlavních proudů transformač-
ní politiky nových liberálních nebo liberálně konzervativních po-
litických elit (zejména ODS a ODA) v Československu a Česku
počátkem 90. let. Svou politiku prezentovaly jako radikální odříz-
nutí se od komunistické minulosti a odmítnutí všech potenciál-
ních pokušení „třetích cest“. Současně však nešlo – a ani nemohlo
jít – o nenadálý import myšlenek neoliberalismu do panenské půdy

ÚVOD 17
socialistické společnosti. Způsoby myšlení stejně jako praktiky neo-
liberálního vládnutí se zrodily ve svých základních prvcích z poli-
tického a ekonomického myšlení, mentálních vzorců i kulturních
a společenských praktik pozdního socialismu. Vzestup technokra-
tických a odborných vrstev „technokratického“ či „manažerského
socialismu“, rostoucí význam socialistického korporátního sekto-
ru jako protiváhy státních a zejména stranických struktur, indivi-
dualizace a atomizace společenského života v období normalizace
a souběžné zvyšování hodnoty soukromých a neformálních vzta-
hů a principů důvěry („familiárnost“) na úkor veřejného angažo-
vání – všechny tyto aspekty lze považovat za předpoklady vzniku
a účinku způsobů a prostředků, jakými byly společnosti a státy
ve střední a východní Evropě řízeny a ovládány po roce 1989.29
)
Dnes už velmi rozsáhlé bádání o neoliberalismu a údajné neolibe-
rální hegemonii v postkomunistické východní Evropě bylo pro nás
podnětné a navíc, jak se ještě ukáže, inspirativní v různých směrech
podle zaměření jednotlivých studií. Zároveň ale naše kniha nechce
být příspěvkem k teorii neoliberální hegemonie. Soustředíme se
pouze na jednu, historiografií dosud spíše opomíjenou, avšak důle-
žitou vrstvu aktérů daného dějinného období, na experty a mana-
žery. I vzhledem k výše uváděným pochybnostem nám v našem
výzkumu šlo spíše o analýzu „expertních kořenů postsocialismu“,
nikoli „expertních kořenů neoliberalismu“, v úsilí vycházet z neut-
rálnější, možná zdánlivě méně přitažlivé, avšak zároveň interpre-
tačně otevřenější hypotézy.
Experti v dosavadním sociálně vědním a historickém výzkumu
Experti a manažeři pozdně socialistického období a raných 90. let
nebyli dosud příliš častým námětem historického výzkumu. Přesto
nezačínáme zcela od nuly. Zásadní role expertů a manažerů v pro-
cesu přechodu od centralizovaného, státem řízeného hospodářství
k tržní ekonomice, resp. ze stranické diktatury k liberální demo-
kracii si všímali doboví aktéři i později sociálně vědní literatura.
Na počátku polistopadového období to byly právě expertní, řídící
či úřednické elity, které na rozdíl od bývalých disidentů z Charty 77

18
a dalších opozičních skupin věděly, „jak řídit stát“. Jejich kompara-
tivní výhodu znalostí a praxe řízení reflektovala už před demokratic-
kou revolucí z disidentského prostředí vycházející socioložka Jiřina
Šiklová ve své proslulé eseji o „šedé zóně“. Prozíravě zde předví-
dala rychlé nahrazení disidentů jako hrdinů revolučního momentu
experty a technokraty v okamžiku budování nového řádu.30
) Pojem
„šedá zóna“, na který si Šiklová nečinila autorské právo, posléze uči-
nil v sociálně vědním i historickém bádání svébytnou kariéru stejně
jako jiný dobový pojem, totiž „politický kapitalismus“, jímž se jiná
socioložka a bývalá disidentka Jadwiga Staniszkis pokoušela zachy-
tit v Polsku už nějakou dobu probíhající „nomenklaturní privati-
zaci“ státního majetku.31
)
Z této perspektivy se manažeři a částečně i experti stali tématem
tranzitologické literatury. Literaturu k tématu zde nebudu pojed-
návat souhrnně, ostatně každý z autorů následujících studií v závis-
losti na konkrétním zaměření čerpal inspiraci z odlišných zdrojů.
Zde bych rád spíše poukázal na některé obecnější, pro nás zajímavé
výzkumné trendy. Jeden z nich, zastoupený většinou sociology a eko-
nomy, se snažil analyzovat proces „budování kapitalismu bez kapi-
talistů“ či vznik „kapitalismu se soudružskou tváří“.32
) Sociologická
analýza základů postsocialistického, kapitalistického hospodářství
založeného na modelu manažerského (státního) kapitalismu s mno-
ha rysy zděděnými či adaptovanými ze státního socialismu, jinými
importovanými ze Západu, resp. globalizujícího se finančního světa,
dobře rezonovala v současně probíhající politické debatě o „nomen-
klaturní privatizaci“, resp. o kladech a záporech tzv. šokové terapie.
Tento výzkum zároveň ukazoval, že to v sociálně relevantních čís-
lech nebyla ve skutečnosti stranická nomenklatura, nýbrž techno-
kraticko manažerské kádry středního ranku řízení, které nejvíce
profitovaly z rozsáhlé privatizace a budování kapitalismu v bývalých
komunistických státech ve středovýchodní Evropě.33
)
Blízko našemu tématu jsou též rozličné přístupy k proměňující se
společenské roli inteligence, jež byla často nahlížena z politicky a so-
ciálně angažované pozice kriticky pojednávající údajné zaprodání se
intelektuálů novému kapitalistickému řádu, jež ale také zkoumala
jejich rychle upadající sociální prestiž.34
) Méně společensky anga-
žované pozadí k těmto úvahám tvořily četné dobové sociologické

ÚVOD 19
a historické práce líčící širší sociálně kulturní a sociálně ekonomické
předpoklady proměn inteligence a formování postkomunistických
elit obecně.35
)
Tato a další literatura ovlivněná především sociologií vědění,
resp. sociologií inteligence, přistupuje k definování expertních sku-
pin či odborných komunit z různých perspektiv.36
) Zpravidla jsou
experti definováni na základě určité odborné disciplíny či skupiny
odborností, ať už jsou to neurobiologové, političtí ekonomové, měst-
ští plánovači či bezpečnostní analytici. Důležitá je pro expertní iden-
titu specifická komunikace uvnitř disciplíny a tomu odpovídající
jazyk, svébytná metodologie a úkoly v akademické obci, dané struk-
tuře řízení či celkově společnosti. Charakteristický pro odborné ko-
munity (nikoli nutně jejich jednotlivé členy) bývá apolitický postoj
vůči stávajícímu řádu, resp. apolitičnost napříč disciplínou. Jinými
slovy: navzdory různým politickým přesvědčením individuálních
členů téhož milieu jsou spojujícími prvky sdílené vědění a expertní
diskurzy, většinou také cíle a základní metodologická východiska.
Inspirativní pro naše vlastní tázání je posun v posledních le-
tech v jisté části současného sociologického bádání nad inteligencí
směrem od intelektuálů a jejich prosopografie ke sledování „spole-
čenských intervencí“ určitých skupin, vyznačujících se expertním
věděním.37
) Autoři rozlišují mezi specifickými intelektuály neboli ex-
perty, jejichž legitimita se ustavuje na základě odbornosti v jednom
specifickém oboru, a „veřejnými intelektuály“, jejichž postavení na-
opak pramení z pozice „laické“ intervence do mnoha oborů lidské
činnosti, které jsou ale součástí veřejné, resp. politické diskuse. Od-
tud pak někteří z nich plédují za specifickou „sociologii expertizy“,
jež se bude soustředit na účinnost určitého vědění, resp. expertních
intervencí ve společnosti v konkrétním historickém okamžiku spíše
než na expertní skupinu, její vývoj, koherenci či identitu.38
)
Z odlišného badatelského prostředí pochází další užitečný pojem
tzv. „epistemických společenství“, který se částečně překrývá s po-
jmem expertních kultur stejně jako s pojmem ideologických tra-
dic či směrů. Poprvé se objevil počátkem 90. let 20. století v oblasti
výzkumu mezinárodních vztahů. Jako epistemická společenství zde
byly charakterizovány skupiny expertů napříč státy a odbornými
disciplínami, které jsou definovány sdílenými epistemologickými

20
východisky, ale také částečně hodnotovými hierarchiemi a sdíle-
nými sociálními a politickými cíli. Nemá jít tedy o příslušníky jedné
odborné komunity, například o sociology, nýbrž spíše o ideolo-
gicky či tematicky se profilující formální či neformální společen-
ství, jakými jsou neoliberálové, globalisté či mezinárodní federace
anarchistů.39
)
Shrneme-li to, je zde k dispozici poměrně rozsáhlá nabídka ana-
lytických přístupů k „expertním skupinám“, těžící částečně též z ob-
dobí postsocialismu ve východní Evropě. Pocházejí převážně z dílny
sociologů, kteří analyzují proměny inteligence, formace nových či
staronových elit a jejich postavení v měnící se sociální struktuře,
proměny mentality a místních sociokulturních praktik. O poznání
méně rozvinuté jsou naopak analýzy historických kořenů těchto ex-
pertních elit, vývoje jednotlivých expertních skupin a jejich diskurzů
týkajících se organizace, řízení a sociokulturní legitimity vlády. Čás-
tečnou výjimkou jsou dějiny ekonomického myšlení, které vzhle-
dem k centrální roli hospodářské restrukturalizace v době proměny
společenského řádu vyvolaly potřebu oborové sebereflexe a zazna-
menaly jistý zájem odborné veřejnosti, především v mezinárodním
srovnávacím výzkumu. Tyto práce významně přispěly k našemu vě-
dění, zároveň však jsou jejich autory celkem pochopitelně povětši-
nou ekonomové, spjatí s tou či onou stranou sporů o ekonomickou
transformaci v minulém čtvrtstoletí. Proto se v nich zrcadlí argu-
mentace úzce spjaté s dobovými zápasy o charakter transformační
hospodářské politiky.40
)
Z druhé strany pomyslné časové osy pro nás samozřejmě byla
rovněž důležitá řada historických prací pojednávajících o závěreč-
ném období komunistické diktatury v Československu a středo-
východní Evropě. Jak ukazuje část této literatury, různá odborná
prostředí hrála často nezanedbatelnou úlohu v době přestavby jako
období zásadní rekonstrukce stávajícího společenského úzu či kom-
promisu a stejně jako při rámcování vznikající nové společenské
smlouvy bezprostředně po demokratické revoluci. Pozornost věno-
vaná těmto aktérům změny je přirozeně rozvinutější v zemích se
„sjednanými změnami“ režimu, jako byly Polsko nebo Maďarsko,
kde instituce tzv. kulatých stolů tyto skupiny v přípravách jednání
a kompromisních dohod výrazně zviditelňovala.41
) Jejich role si

ÚVOD 21
však všímají i některé práce pro naše domácí prostředí, jako tomu
je v případě Otáhalovy rekonstrukce vzniku a působení tzv. Kruhu
nezávislé inteligence, která zdařile ukazuje obojetnou pozici expertů,
resp. vědeckých pracovníků na pomezí oficiální kultury a kritiky
režimu a zároveň nastiňuje pohyb, který závěrečné období přestavby
v odborných společenstvích vyvolalo.42
) Také Pullmannovy teze
o rozpouštění stávajícího „ideologického konsenzu“ jako podmínky
pro jeho „revoluční“ nahrazení alternativním politickým příběhem
mají důležitou expertní komponentu zejména v oblasti hospodářské
politiky, ale též například práva. I ona přitom poukazuje na obo-
jetnou pozici expertů pracujících v daném ideologickém „autorita-
tivním diskurzu“ a s pomocí expertního, zdánlivě neideologického
jazyka přispívajících k „tiché pluralizaci témat“, jež vytvářela poten-
ciál pro systémovou změnu.43
)
Tématem velmi blízce sousedícím s naším zájmem o experty
je dnes velmi dynamicky se rozvíjející výzkum dějin technokracie
a s ní spjatého expertního vědění. Na mezinárodní úrovni vychází
ze zájmu o transnacionální dějiny a počátky nové fáze globalizace,
resp. počátky „společnosti vědění“, pojící se s druhou polovinou
19. a první polovinou 20. století, což má též svou nezanedbatelnou
středoevropskou dimenzi.44
) Otázky po transnacionální dimenzi
a hranici nepřátelských táborů za studené války překračující dialog
jsou též centrálním motivem současného mezinárodního výzkumu
„socialistických expertů“. Na nejrůznějších úrovních mezinárod-
ních organizací OSN a dalších mnoha nadnárodních těles, regulač-
ních institucí, odborných komisí, výzkumných projektů apod. byli
experti po celou dobu studené války hlavními aktéry (nesovětské)
internacionalizace, kdy hráli důležitou zprostředkovatelskou úlohu
mezi národním, regionálním a mezinárodním prostředím.45
)
Mezinárodní výzkum má svůj domácí pandán ve výzkumu tech-
nokracie na našem území zejména ve 20. století. Pozornost byla
věnována počátkům technokracie v první polovině století a také
nejrůznějším aspektům technokratického řízení a expertních dis-
ciplín v souvislosti s počátky a formováním sociálního státu v Čes-
koslovensku.46
) Jinou odnož technokracie a expertního vládnutí
představuje výzkum zabývající se plánováním vědeckého vývoje,
resp. velkými projekty hospodářsko-přírodní regulace.47
) Dosti

22
pozornosti bylo v poslední době věnováno též technokratickým
tendencím v tzv. reformním komunismu v Československu v 60. le-
tech, mimo jiné též v souvislosti s činností známých multidiscipli-
nárních týmů v době pražského jara.48
)
Tendence technokratického vládnutí zkoumali ve svých nedáv-
ných pracích Vítězslav Sommer, zabývající se plánováním, prognos-
tikou a výzkumem budoucnosti, a také člen našeho týmu Matěj
Spurný popisující možnosti a limity technokratické modernity za
státního socialismu na příkladu přemístění severočeského Mostu.49
)
Tyto výzkumy z posledních let vedly k badatelské hypotéze o exis-
tenci tzv. „technokratického socialismu“ jako nedílné, důležité,
dosud však opomíjené součásti komunistického vládnutí v celém
poststalinském období.50
) Souhrnná práce tohoto typu výzkumu
vychází prakticky paralelně s naší knihou a svým způsobem je obě
lze chápat jako vzájemně se doplňující části mozaiky.51
)
Většina těchto prací poukazuje na složitý a mnohovrstevnatý
vztah mezi politickou mocí a odbornými komunitami v době ko-
munistické diktatury, již méně často se pokouší řešit otázku povahy
„expertního vládnutí“. Velmi pregnantně se k tomuto problému
poukazem na „expertní paternalismus“ vyjádřila Hana Havelková
v případové studii o roli Státní populační komise.52
) Vztah mezi ko-
munistickou mocí a odbornou obcí procházel různými fázemi, od
potlačení řady společenskovědních oborů na přelomu 40. a 50. let
k jejich opětovnému zapojení do tvorby politik ve druhé polovině
50. let. Podle Havelkové šlo současně o centralizaci i decentralizaci.
Vliv odborníků na tvorbu politik byl nesporný, experti byli tedy jed-
noznačně svébytným aktérem společenského dění s určitou mírou
autonomie a možnostmi vlivu na centrální politické rozhodování.
Zároveň však byla po celé období jejich odborná činnost centrálně
řízena a kontrolována a podřízena danému ideologickému diktátu.
Jak ukazuje Havelková na případu „vyvlastněného hlasu“ feminis-
tického hnutí, expertní komunity se dostávaly do pozice, kde kromě
své hlavní funkce, výzkumné a poznávací, mohly též zastupovat hlas
neexistujících či pacifikovaných společenských hnutí (v tomto pří-
padě ženského hnutí), neboť artikulovaly některé předpokládané
potřeby, a plnily tak důležitou „substituční“ roli. Ačkoli odborná
společenství samozřejmě nebyla příčinou potlačení hlasů občanské

ÚVOD 23
společnosti, zároveň sama v systému ideologické diktatury získá-
vala o to větší váhu. „Občanský koncept zájmu byl tak negován
dvakrát: jednak jeho potlačením, jednak cíleným vytvářením jeho
heteronomní náhrady. Je-li adekvátní hovořit v souvislosti s komu-
nistickou vládou o státním paternalismu, lze důvodně hovořit také
o paternalismu expertním.“53
)
Expertní komunity hrají důležitou úlohu též v některých výše
jmenovaných pracích z oblasti teorie neoliberální hegemonie. To je
z našeho hlediska důležité, neboť na rozdíl od veškeré výše zmiňova-
né literatury si tyto autorky a autoři všímají role expertů v pozdním
socialismu i v době budování parlamentní demokracie a kapita-
lismu. Celkem přirozeně tedy konceptualizují otázku kontinuit
a adaptability těchto skupin v době zásadní společenské změny. Ve
své intelektuální historii neoklasické ekonomie a jejího dlouho-
letého intenzivního dialogu s marxistickou politickou ekonomií
se zvláštním zaměřením na Maďarsko a Jugoslávii se historička
Johanna Bockmanová pokusila dekonstruovat mentální dichotomie
studené války (trh versus centrálně plánované hospodářství) a pro-
kázat nejen kontinuální propojení neoklasické ekonomické teorie
s centrálně plánovanými ekonomikami, ale také vždy přítomný zá-
jem ekonomů ve východní a střední Evropě o tržní mechanismy ne-
jen v době reformního komunismu v 60. letech, ale také později.54
)
Autorka ukazuje, jak prakticky neustále probíhající transnacionální
dialog v neoklasické (nikoli neoliberální) ekonomické teorii a zcela
uvnitř jejího konceptuálního rámce, přijatelného po většinu času
také pro hospodářské teoretiky z komunistických zemí, pomalu
ale jistě vytvářel v této expertní komunitě protržní konsenzus (opět
nikoli neoliberální), který však dláždil cestu pro budoucí výrazný
dopad tzv. washingtonského konsenzu a ochotu přistoupit na ra-
dikální ekonomické reformy typu „šokové terapie“.
Tento přístup k pojímání vývoje odborných skupin je inspira-
tivní například pro maďarské prostředí, kde se někteří mladší au-
toři navazující na Bockmanovou pokoušejí ukázat na spojnice mezi
proměnami expertního prostředí politických ekonomů zejména
okolo Finančního výzkumného ústavu při tamním ministerstvu
financí v 80. letech a úsilím tehdejší komunistické vlády o poli-
ticko-hospodářskou integraci do vznikajícího systému globálního

24
kapitalismu ve snaze reagovat na domácí hospodářskou krizi a ros-
toucí zadluženost.55
)
Jiný přístup k odborným komunitám demonstruje na příkladu
formování postsocialistických polických elit v Československu so-
ciolog Gil Eyal, který se pokusil ukázat odlišnou genealogii a tím
i odlišné způsoby myšlení a jednání české a slovenské postkomu-
nistické elity.56
) Zároveň však v českém případě také analyzoval
složení této elity rekrutující se z bývalého disentu i technokratů
z „šedé zóny“, příznivě nakloněných neoliberálnímu paradigmatu.
Jeho teze o součinnosti neoliberálních technokratů a moralizují-
cího antikomunismu bývalých disidentů, který těm prvním poskytl
nezbytnou morální a historickou legitimitu, je poněkud schema-
tická a nepřesvědčivá i vzhledem k omezenému rozsahu pramenů
i kulturně politickému kontextu, se kterým autor pracuje. Přesto
je Eyalem již před mnoha lety naznačená potřeba přehodnotit poli-
tické animozity uvnitř českého liberálního tábor 90. let z hlediska
jejich společné vize marketizace, prozápadní orientace a celkové de-
komunizace aktuální. Jeho důraz na pozdně socialistické sociálně-
-kulturní kořeny polistopadových elit zůstává inspirativní pro naše
současné historické tázání.
Také současný výzkum tzv. „globálního socialismu“, resp. vztahu
mezi východoevropským socialismem a tzv. třetím světem v době
studené války, který už několik let provádí mezinárodní badatelská
skupina vedená Jamesem Markem na univerzitě v jihoanglickém
Exeteru, věnuje poměrně dosti pozornosti expertům jako svébyt-
ným aktérům mezinárodního dění. Vždyť rozhodně právě oni byli
často důležitými, ne-li hlavními aktéry těchto rovin mezinárodních
vztahů a spolupráce mezi tzv. druhým a třetím světem, což nejen
exeterští výzkumníci označují provokativním heuristickým pojmem
„alternativní globalizace“.57
) V navazujících výzkumech se zároveň
ukazuje, že to byli často někteří vlivní reformně zaměření komunisté
a odborné poradenské kruhy, jimiž se obklopovali, kdo hráli zásadní
roli v některých zemích v počátcích procesu přeskupovaní sil nejen
uvnitř jednotlivých politických režimů, ale také v dlouhodobější
reformulaci pozice vzhledem k prosazujícím se normám globál-
ního kapitalismu a liberálního internacionalismu v režii západních
liberálních demokracií. Tento vývoj nabral zásadní zrychlení a také

ÚVOD 25
viditelnost po roce 1989. V mnoha zemích včetně Sovětského svazu
byl ale předpřipravován v průběhu přinejmenším předcházejícího
desetiletí, ne-li déle.58
)
V této souvislosti také používá exeterská skupina pojem „dlouhé
změny“, poukazující na „domácí“, východoevropské kořeny globál-
ního přestrukturování světa po roce 1989. Upozorňují na skuteč-
nost, že v protikladu k většině dosavadních historických příběhů
o „porážce“ komunismu globalizujícím se Západem je i vzhledem
k „hladkému“ přijetí nového globálního řádu po roce 1989 ve vý-
chodní Evropě potřeba přehodnotit státně socialistický Východ
jako nejen příjemce, ale též aktivního původce globální změny či
jako tvůrce své vlastní „dlouhé revoluce zevnitř“. Pro stejné období,
avšak v poněkud jiném významu, používají pojem „dlouhé změny“
německé historičky a historikové v sociokulturně zaměřeném bá-
dání na dějiny všedního dne. Označují jím změny na úrovni nikoli
expertního vědění a pohybu odborného diskurzu, nýbrž na úrovni
každodennosti a široce sdílených společenských praktik vedoucích
dlouhodobě k zásadním změnám v sociokulturní a socioekonomic-
ké konstituci společnosti.59
)
Náš výzkum vychází z dialogu s těmito velmi často paralelně
vznikajícími mezinárodními výzkumy. Jsme přesvědčeni, že pokud
chceme porozumět vznikajícímu „expertnímu konsenzu“ na konci
80. let v Československu a středovýchodní Evropě o potřebě nikoli
jen dílčích posupných reforem, ale zásadní, ne-li „šokové“ terapie,
je potřeba rozvíjet analýzy v naznačeném směru „dlouhé změny“.
V návaznosti na výzkumy Bockmanové a dalších jsme vycházeli
z předpokladu, že potřebujeme více analýz v podobném duchu,
které se ale nebudou týkat jen makroekonomů a odborníků ve
finančních institucích, ale i nejrůznějších dalších expertních skupin,
manažerských a technokratických milieu. Ty by měly ukázat další
kameny mozaiky epochální změny na konci 80. let, například, jak
jsme se o to pokusili my sami, vznikající konsenzus „vlády práva“
v právním prostředí, konsenzus primátu ekonomické racionality
a potřeby privatizace (coby principu, nikoli rozsahu) mezi podniko-
vými manažery, sdílené paradigma „optimalizace Já“ mezi odbor-
níky z psychodisciplín, vizí „flexibilní specializace“ a „gentrifikace“
v městském plánování apod.

26
Věříme, že takové výzkumy mohou přispět k řešení historiky sdí-
lené zásadní otázky roku 1989: jak to, že demokratické revoluce
roku 1989, nesené ideály humanismu, nenásilí, demokracie, svobody,
samosprávy, ve kterých s výjimkou Polska prakticky absentovala
zřetelně programově vymezená liberální hnutí, změnily v průběhu
několika málo měsíců své základní významy z obecně „demokra-
tické“ revoluce v revoluce „liberální“? Nechceme-li opakovat jedno-
stranné a dnes už nepříliš plodné teorie o „globálním neoliberálním
zajetí“ východní Evropy kolonizujícím a kořistnickým Západem, je
potřeba podrobit fundamentálnímu historickému přezkoumání
dosud spíše pouze jako metaforu pojímaný pojem „liberální kon-
senzus“ počátku 90. let, který tvořil zdejší jakoby zrcadlový odraz
tzv. washingtonskému konsenzu na mezinárodní úrovni. Studium
odborných komunit v pozdním socialismu a raném demokratickém
kapitalismu je přitom pouze jednou stránkou tohoto problému,
nikoli však bezvýznamnou.
Co čtenář v knize nalezne
Zaměřením se na hypotetické kontinuity mezi dvěma velmi odliš-
nými politickými a socioekonomickými řády před a po roce 1989,
resp. snahou o přehodnocení významu pozdně socialistických ex-
pertů a technokratických kořenů pro „neoliberální vládnutí“ po roce
1989 se snažíme historizovat naše současné chápání raného post-
socialismu. Chceme tím přispět k historizaci stávající akademické
i veřejné debaty o údajné neoliberální hegemonii v postsocialismu,
kterou dosud formovali především sociologové, antropologové a po-
litičtí ekonomové.
Je zřejmé, že takovouto historickou analýzu nelze hned realizovat
jako systematické bádání. V našem tříletém výzkumném úkolu jsme
se tedy zaměřili na několik sond do různých expertních prostředí,
která měla rozdílnou „politickou váhu“ a zároveň rozdílný potenciál
veřejné či neveřejné politické intervence před i po roce 1989. Je to
vidět v našich kapitolách například na rozdílu mezi právem a právní
vědou jako jedné z centrálních mocenských oblastí po celou dobu
sledovaného období a psychoterapií, která dlouho vegetovala na

ÚVOD 27
okraji zájmu nejen politického centra, ale do velké míry též odbor-
ných kruhů psychodisciplín. Rozdíly se ale mohou projevit také
v čase. Jak ukazuje jiná kapitola, socialistická teorie řízení sice tak-
též spadala do centrální oblasti řízení hospodářství, avšak teorie
sama byla navzdory svému poměrně velkorysému financování spíše
marginálním zjevem v centrálně plánovaném hospodářství. Po roce
1989 se však zásadně mění její charakter a zároveň se stává v souladu
s globálními trendy jedním z vládnoucích diskurzů obnovovaného
českého i slovenského kapitalismu.
Mezi námi zkoumanými odbornými komunitami panují i další
rozdíly. Některá expertní prostředí mají víceméně akademický cha-
rakter, například sociologie, jiná jsou mnohem blíže praxi, například
ekologie či urbanistika. V případě prostředí manažerů socialistic-
kých, resp. posléze privatizovaných podniků hledisko praxe dokonce
zřetelně převažuje nad hlediskem expertizy. Také v tomto ohledu
byl výběr jednotlivých sond záměrný ve snaze ukázat širokou škálu
a praktickou působnost rozličných expertních prostředí. Co naopak
všechny kapitoly spojuje, jsou tři společné prvky. Jednak je to snaha
podívat se na dané období z perspektivy aktérů expertního prostředí.
To nás všechny také vede k upřednostňování pohledu „zevnitř“,
tzn. nejen odborných disciplín samých, ale také jejich „zasíťování“
v domácím prostředí. Při veškerém respektu k současnému trendu
výzkumu transnacionálních aspektů expertních komunit je naše
perspektiva vázána především na domácí kontext. Transnacionální
přesahy například v podobě kontaktů a zprostředkování vědění
v každém z těchto prostředí jsou samozřejmě důležité a věnujeme
se jim, avšak především jako širšímu kontextu, nikoli meritorně.
A nakonec nás přirozeně spojuje také časové hledisko neboli otázka,
jak se to které prostředí přizpůsobovalo tlakům, potřebám a oče-
káváním normalizačního režimu po roce 1969, jak reagovalo na
změny v období perestrojky a demokratické revoluce v závěru roku
1989 a jak se titíž aktéři vyrovnávali se zcela zásadní změnou spole-
čenského prostředí a chápání své role jako expertů v době obnovo-
vání demokracie a transformace na systém kapitalistického tržního
hospodářství.
Z našeho pohledu jde o dvě značně odlišná období nejen z hle-
diska systémově společenského, ale i z hlediska pramenné základny.

28
Pro období před rokem 1989 jsou prameny institucí centrální po-
vahy stejně jako archivy bezpečnostních složek přístupné (byť čas-
to ještě s rozsáhlými nezpracovanými fondy). Naproti tomu pro
období po roce 1989 je situace zcela opačná, neboť jen velmi málo
pramenů archivní povahy bylo již zpřístupněno. Veškerý výzkum je
proto potřeba zatím dělat víceméně na základě veřejně dostupných
dokumentů a materiálů nearchivní povahy.
Ve středu naší pozornosti jsou expertní prostředí, nikoli poli-
tika. Zároveň se ale naše kapitoly týkají centrálních oblastí vládnutí
a správy státu, tzn. práva a právní vědy, resp. řízení hospodářství.
První kapitola pojednává o jednom z centrálních prvků vládnutí
v pozdně socialistické diktatuře, tedy o právním systému, jeho au-
toritářské praxi a jeho expertní reflexi. Snaží se historizovat náš do-
savadní pohled na dobu „komunistického bezpráví“ a poukázat na
postupné legalizační procesy v rámci diktatury, vedoucí ke konci
80. let k nesmělým, avšak znatelným posunům směrem k perestroj-
kovému, autoritářskému „socialistickému právnímu státu“, jež vy-
plývaly z celkové mezinárodní situace ve východním bloku v době
vlády Michaila Gorbačova a zároveň z vlastní dynamiky režimního
„socialistického legalismu“ konfrontovaného s „disidentským lega-
lismem“ lidskoprávní opozice. Tento vývoj byl důležitým předpo-
kladem pro průběh nenásilné, vyjednané demokratické revoluce
přelomu roku 1989/1990 jakož i pro komplexní problém tzv. právní
kontinuity v době znovuobnovování liberální demokracie v Čes-
koslovensku. Kapitola se snaží charakterizovat dobové kontinuity
a diskontinuity v jejich celkových konturách. Zároveň však, neboť
jde v případě právní vědy o expertní prostředí velmi rozsáhlé, se po-
kouší celkový vývoj oboru a jeho provázanosti s dobovými formami
vládnutí ukázat na konkrétním příkladu prominentního českého
právního vědce, akademika Viktora Knappa.
Tomáš Vilímek se ve své studii soustředil na vrstvu manažerů
(řídících pracovníků) velkých průmyslových podniků, z nichž mno-
hé patřily k preferovaným segmentům národního hospodářství.
Jádro jeho kapitoly je analýzou postavení odborného i politické-
ho chování manažerů jako představitelů profesně expertní skupiny,
která měla nejen mimořádný význam pro stabilizaci a udržení ko-
munistického režimu v Československu, ale zásadním způsobem

ÚVOD 29
ovlivnila i jeho zhroucení a následný transformační proces. Vzhle-
dem ke své hospodářské ale i sociální a sociálně politické roli byli
manažeři neustále pod dohledem politické policie i nadřízených
hospodářských a politických orgánů. S využitím archivních mate-
riálů stranické a státněbezpečnostní provenience, samizdatových
publikací, odborné literatury i rozhovorů s aktéry autor analyzu-
je postavení a funkci podnikového managementu v „neparamet-
rickém prostředí“ před rokem 1989, hlavní rysy jeho strategií „hry
o plán“, vytváření zdání „důvěryhodného soudruha“ a péče o loa-
jalitu vnitropodnikové koalice. V závěru si klade otázku, jak tito
manažeři reagovali na zásadní celospolečenskou změnu počátku
90. let, nakolik využili své dosavadní znalosti, zkušenosti a naučené
reflexy v době hospodářské restrukturalizace a především privatiza-
ce státních podniků.
Další studie si všímá teoretického pozadí socialistického podni-
kového managementu, neboli teorie řízení, která byla v českoslo-
venském prostředí trvale přítomná a institucionálně zakotvená od
konce 50. let. Jednalo se o aplikovanou disciplínu, podobně jako
je jí západní liberální teorie managementu. V komunistickém Čes-
koslovensku stejně jako v dalších sovětizovaných státech východní
Evropy byla však specifická tím, že byla přizpůsobena centrálně plá-
novanému, státem dirigovanému hospodářskému prostředí. Tento
socialisticko-korporativistický manažerismus se proto vyznačoval
primátem politické racionality a požadavkem plnění centrálního
plánu, státním vlastnictvím podniků, rovností zaměstnanců, efek-
tivitou manažerů, chápanou jako především státních administrá-
torů spíše než podnikatelů. V průběhu doby se ale ve všech těchto
centrálních aspektech socialistické teorie řízení projevovaly výkyvy
směrem k posilování, či naopak upozadění rozhodování vedeného
ekonomickou rozvahou, snahou o podnikovou samostatnost a auto-
nomní strategické plánování, jinými slovy důrazem na „socialistické
podnikatelství“.
Změna režimu v roce 1989 s sebou nesla zásadní změnu parame-
trů podnikového řízení. Ze dne na den zmizela politická kontrola,
primární se stala ekonomická rozvaha, sledování zisku a ziskovos-
ti, a tím i konkurenceschopnost v tržním prostředí, individuální
odpovědnost ředitelů a manažerské podnikatelství. Domácí teorie

30
řízení pevně usazená v představách korporátního manažerismu key-
nesiánského období, snažící se dohnat konceptuální a analytické
„zpoždění“ v prvních letech po revoluci, byla po roce 1992 doslova
„převálcována“ importem západního manažerismu.
Jak ukazuje Adéla Gjuričová v další kapitole, i psychoterapie byla
oborem, který zažil obrovský odborný i komerční boom po roce
1989. Přitom až hluboko do 80. let byla nejasně definovaným polem
kdesi mezi doplňkem psychiatrické léčby, manželskými poradnami
a jediným existujícím, navíc polooficiálním psychoterapeutickým
výcvikem. Autorka se ptá, do jaké míry lze i zde sledovat „terapeuti-
zaci společnosti“ ve smyslu pronikání principů psychoterapie mimo
léčebnou sféru a do jaké míry se toto expertní prostředí podílelo na
uchycení paradigmatické změny směrem k tržnímu kapitalismu
a liberálnímu individualismu. Ve své studii dochází k závěru, že
psychoterapeuti nebyli ve státním socialismu přímými podílníky na
moci, avšak dokázali rozsáhle těžit ze státních zdrojů. Princip tera-
peutické individuace byl pro zakladatele prvního výcviku cestou, jak
alespoň někde na chvíli zrušit pravidla státního socialismu, právě
tak ale vytvářeli silné kolektivní identity. Posun směrem k všudy-
přítomnému „managementu svého já“ se tedy děl značně přerývaně,
což platí i po nástupu kapitalismu po roce 1990.
Ani sociologové nebyli přímými podílníky na moci v době komu-
nistické diktatury, jak se pokouším ukázat v následující kapitole.
Současně se ale politická moc bez jejich expertního vědění a socio-
technik neobešla. Studie zkoumá celkové postavení sociálního vý-
zkumu a sociologie v Československu v době konsolidačního režimu
po roce 1968 na příkladu centrální legitimizační doktríny tohoto
období, tj. teorie vědecko-technické revoluce a její odnože sociálního
plánování a sociální prognostiky. Přímou aplikaci expertního socio-
logického vědění v autoritářské praxi diktatury sleduje na vybraných
příkladech aplikovaného sociologického výzkumu, jako byla socio-
logie socialistického podniku, resp. výzkumy veřejného mínění. Na
jiném příkladu sociologie tzv. socialistického způsobu života ale zá-
roveň analyzuje, jak se přímo v centru oficiální marxisticko-leninské
sociologie zrodilo heterodoxní paradigma tzv. participativního pro-
gnózování, které předjímalo demokratizaci a pojem občanské spo-
lečnosti relativně dlouho před rokem 1989. Poslední část kapitoly je

ÚVOD 31
věnovaná vývoji „osvobozené“ sociologie po demokratické revoluci
v Československu, jejímu rozkvětu coby akademického oboru a je-
jímu složitému vztahu k rodící se demokratické politice.
Studie Matěje Spurného si všímá role ekologické expertizy a kri-
tiky na sklonku státního socialismu a v prvních letech liberálního
kapitalismu v Československu. Autor poukazuje na problémový cha-
rakter tradované dichotomie „malé“ a „velké“ ekologie v pozdním
socialismu a zdůrazňuje propojenost široké škály přístupů k život-
nímu prostředí, od trampských kruhů přes disent až po vědecké
pracovníky pevně ukotvené ve strukturách ČSAV. I vzhledem k popi-
sované synergii těchto aktivit a jejich významné roli v procesu delegi-
timizace státního socialismu je namístě otázka, zda a v čem experti
v oblasti životního prostředí posléze spoluutvářeli základy postso-
cialistického vládnutí. Spurný v této souvislosti upozorňuje nejen
na rozpad ekologického hnutí v polistopadovém Československu,
ale i na velmi divergentní a vzájemně často málo kompatibilní cesty,
jimiž se vydali experti v tomto oboru, i na nesamozřejmost a často
neúspěch pokusů o přetavení ekologické kritiky či expertizy do
jazyka a praxe liberálně demokratické politiky.
Petr Roubal si ve své kapitole klade otázku, nakolik změny v dis-
kurzu pražských urbanistů v posledních desetiletích před listopa-
dem 1989 přispěly k neoliberalizaci městských politik hlavního
města v raných 90. letech. Městské vládnutí po roce 1989 charakte-
rizuje „urbanistický antikomunismus“, který se projevuje zejména
hlubokou plánovací skepsí vedoucí nakonec k odmítnutí ideje měst-
ského plánování jako sféry expertního rozhodování (zrušení Útvaru
hlavního architekta v roce 1994). Přestože neoliberální obrat nebyl
součástí urbanistického diskurzu před rokem 1989, systematickou
kritikou urbanistického modernismu (zde studovanou zejména na
kauzách Žižkov a Stromovka) pro něj kritičtí urbanisté vytvořili
intelektuální podmínky a tím i podmínky pro destrukci vlastního
odborného pole. Autor sleduje, jak tato polistopadová pozice kon-
trastuje s pozicí urbanistů vůči politické moci během socialismu,
kdy je to právě trhem neomezená moc plánovat dlouhodobou bu-
doucnost měst, co dělá socialistická města socialistickými. Na pří-
kladu urbanistů dochází mimo jiné k závěru, že chápání expertů

32
za socialismu jako „šedé zóny“ nedostatečně doceňuje jejich roli
v systému vládnutí.
Naše monografie je souborem výzkumných sond, nikoli syntézou.
V této knize se nesnažíme vypovídat o „šedé zóně“ či expertním pro-
středí jako celku. Jsme si vědomi, že ačkoli naše tázání má společné
některé prvky a perspektivy, vyprávíme také často poměrně rozdílné
příběhy, neboť pracujeme s materiály a dějinami velmi odlišných
odborných komunit, které v této fázi výzkumu nechceme násilně
vtěsnávat pod jednoho zobecňujícího jmenovatele. Zároveň zde ale
existují i některé obecné paralely a společné vývojové trendy, na které
bych závěrem rád upozornil.
Aniž bychom to na začátku výzkumu předjímali, ukazuje se ve
všech našich případech nápadná kontinuita mezi 60. a 70. lety,
která poněkud narušuje zaběhnutý politický narativ o reformní,
resp. normalizační době. Z hlediska vývoje našich odborných dis-
ciplín je evidentní kontinuita ve formě přebírání technik a inovač-
ních postupů mezi oběma desetiletími. Šedesátá léta byla hlavní
dekádou socialistické modernizace, vzniku nové fáze technokratic-
kého vládnutí a myšlenkové a metodologické inovace ve velké části
vědeckého výzkumu, základního i aplikovaného. Navzdory čistkám
a výrazné politizaci a ideologizaci na počátku 70. let byla podstatná
část tohoto inovativního potenciálu adaptována do rámce raného
normalizačního režimu, resp. do jeho sociotechnik vládnutí a ří-
zení společnosti. To vrhá celkově poněkud nestandardní pohled na
„husákovskou konsolidaci“, protikladnou dobové tezi o normalizaci
jako „neostalinizaci“. Z pohledu řady expertních disciplín v naší
monografii šlo spíše o modernizovaný, technokratický autoritaria-
nismus s některými totalitními rysy, neboli o stranickou diktaturu
spojenou s ideologickou ortodoxií (rétorický návrat k leninismu,
nikoli stalinismu), spjatý ovšem také s dalším rozvojem technokra-
tického vládnutí a s tím i „měkkých“ sociotechnik moci.60
)
To se mimo jiné ukázalo i při samém výzkumu. Ačkoli naším
původním záměrem bylo začínat stručnou charakteristikou nor-
malizace a přejít rychle do přestavbového období, téměř ve všech
případech jsme nakonec cítili potřebu věnovat přece jen jistý pro-
stor „zakladatelskému“ období oborové transformace v 60. letech,
bez čehož by další výklad nebyl srozumitelný. Tento poznatek vrhá

ÚVOD 33
též zajímavé světlo na tezi, diskutovanou v současném bádání,
o dlouhém trvání tzv. pozdního socialismu jako poststalinismu
s různými fázemi, reformními a konsolidačními, které se cyklicky
střídají.61
)
Ve všech námi sledovaných případech se jednalo o obory pod přís-
ným státním a stranickým dohledem a se státní podporou, které
předepisovaly a konzervovaly určitá jednání a postoje, zároveň však
poskytovaly prostor pro experimentování a někdy „tichou“, jindy
naopak, jak ukazuje řada našich studií, „hlasitější“ inovaci. Proměny
perspektiv byly přitom v mnoha sledovaných oborech dost razantní,
důležité však bylo, aby nenarušovaly dojem stability, kontinuity
a zachování základních pilířů komunistického vládnutí. V někte-
rých prostředích je trend k „hlasitější inovaci“ výrazný, například
v ekologii, sociologii či v městském plánování. Jinde se rodí ino-
vace spíše „tiše“ pod ochranou jiných institucí a širších projektů,
jak názorně dokládá příklad psychoterapie. Ještě jinde je inovativní
potenciál expertního prostředí relativně nepatrný, viditelný jen
při pozorném čtení, jak je vidět na rozboru právní vědy, do velké
míry jistě proto, že se jednalo a jedná o centrální oblast výkonu
státní moci a vládnutí. Inovace v této oblasti, například prosazo-
vání pojmu „vlády práva“, a to v dobrém smyslu ideologické, nikoli
vědecké či expertní, se zde rodí spíše v disentu než v oficiální právní
vědě. S tím souvisí také často tenká hranice mezi expertní a občan-
sky-aktivistickou rovinou, což ukazuje řada našich kapitol věnova-
ných například ekologii, urbanistice, ale i sociologii či psychoterapii.
A propos disent a jeho mnohačetné napojení na expertní skupiny,
často tytéž, které studujeme, je téma, které by stálo za samostatné
pojednání. Stejně by stálo za to podrobit zvláštnímu výzkumu mezi-
národní a transnacionální sítě a kontakty jednotlivých odborných
komunit. Ačkoli to nebylo téma našeho primárního zájmu, je zřejmě,
že i když byly mezinárodní kontakty (především směrem na Západ)
v době rané normalizace značně omezeny v porovnání s předcháze-
jící dekádou, přesto pokračovaly a plnily důležitou úlohu ideového
transferu stejně jako měřítka k porovnání poměrů v oboru a obecně
i ve společnosti.
Prakticky všechny naše kapitoly ukazují i velmi dynamické ob-
dobí perestrojky navzdory zdánlivé oficiální nehybnosti. Expertní

34
prostředí a prostředí managementu očividně mnohem citlivěji an-
ticipovalo a odráželo tektonické změny ve společnosti a v meziná-
rodním prostředí tzv. východního bloku, a svou dynamikou se tak
ve druhé polovině 80. let místy dosti odlišovalo od prostředí po-
vrchně předstírané přestavby na úrovni nejvyššího stranicko-poli-
tického vedení.
Stejně tak dynamické a aktivní bylo spoluprožívání demokratic-
ké revoluce v expertních kruzích. Odborníci (zdaleka nikoli všichni)
byli často nakloněni změnám a vítali je, nezřídka dokonce stáli v cen-
tru demokratizačního dění a počátků transformace, kdy lze sledo-
vat jejich částečně úspěšnou snahu uplatnit své znalosti, představy,
plány a inovace. Současně však mezi léty 1991–1993 dochází ve vět-
šině oborů k zásadní paradigmatické změně související s postupující
evropeizací, komercionalizací, vznikem privátního sektoru apod. Ke
skutečnému přejímání soudobých západních modelů a potýkání se
s jejich přímými praktickými důsledky a často i problémy při snaze
uvést je do praxe v Československu, resp. v Česku a na Slovensku, do-
chází teprve v tomto období. To ukazuje, že „naši“ experti nepřipra-
vovali „neoliberální změnu“, v každém případě ne vědomě. Zároveň
však byli společensky velmi důležitou vrstvou zprostředkující zásad-
ní „liberální“ změnu, která byla historicky mimořádně rychlá, při
bližším pohledu však nikoli bezprostřední po roce 1989. Jinými slovy,
ačkoli jsme uvyklí na symbolický mezník roku 1989, pokud chce-
me pochopit základní změny, jimiž prošla naše společnost v tomto
období, je třeba věnovat zvýšenou pozornost historicky mimořádně
bohatému a dynamickému vývoji prvních let po demokratické revo-
luci, kdy vzdálenost „ušlá“ od výchozích podmínek na konci roku
1989 a dosaženého stavu řekněme poloviny roku 1993 by odpovídala
v „normálním“ historickém čase řádu jednoho, ne-li více desetiletí.
Poděkování
Náš výzkum byla od počátku kolektivní práce, nikoli pouze ve
smyslu autorského kolektivu. Bylo potřeba projít množství pra-
menného materiálu a analyzovat často velmi rozsáhlé sféry vývoje
jednotlivých expertních prostředí v průběhu několika desetiletí.

ÚVOD 35
V tomto úkolu bychom se neobešli bez pomoci našich studentských
výzkumných asistentů. Těmto našim kolegyním a kolegům, zpravi-
dla studentům vyšších ročníků, resp. doktorandských cyklů na Fi-
lozofické fakultě a Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy,
Michaele Lenčéšové, Kristině Andělové, Václavu Ramešovi, Vojtěchu
Pojarovi, Martině Poliakové a Cyrilu Poliačikovi, bychom rádi po-
děkovali jako prvním.
Historik je tak trochu vždycky fušer, když zkoumá minulá pro-
středí, na která není sám „odborně“ školen. Navíc „historie je cizí
země“, napsal kdysi britský romanopisec L. P. Hartley, „dělají tam
věci jinak“. Výhodou historiků soudobých dějin však je, že si o té
které „cizí zemi“ mohou popovídat s „domorodci“, popřípadě s těmi,
kteří tuto „cizí zemi“ už navštívili. Pomoc našich kolegů z oborů,
jejichž nedávnou minulostí se zabýváme, jejich ochota s námi kon-
zultovat a často být i čtenářkami a čtenáři první verzí našich ka-
pitol, byla pro nás zvláště potřebná a cenná, jakkoli za výsledky
samozřejmě neseme plnou autorskou odpovědnost. Jmenovitě by-
chom rádi poděkovali kolegyním a kolegům Bohumile Baštecké,
Tomáši Bursíkovi, Marii Černé, Karolíně Dvorské, Waltraud Ernst,
Slavomíře Ferenčuhové, Šárce Gjuričové, Miloši Havelkovi, Zdeňku
Kühnovi, Danielu Kunštátovi, György Majtényimu, Jamesi Markovi,
Sarah Marks, Thomasi Müllerovi, Liboře Oates-Indruchové, Janě Os-
terkamp, Jiřímu Přibáňovi, Jakubu Rákosníkovi, Vítězslavu Somme-
rovi, Jiřímu Sukovi, Radce Šustrové a Michaelu Voříškovi. Zvláštní
dík patří oběma recenzentkám knihy, Mileně Bartlové a Martině
Winklerové, za kritické posouzení celého rukopisu, spoustu vyni-
kajících podnětů i ochotu přizpůsobit se poněkud zrychlenému
tempu závěrečných prací. Velmi důležitá pro nás byla širší diskuse
zejména s některými tuzemskými i zahraničními badatelskými
projekty, které řeší podobné problémy a s nimiž jsme pořádali spo-
lečné mezinárodní workshopy a konference v listopadu 2016 v Praze
a v červnu 2018 v Jeně, resp. se účastnili jimi pořádaných akcí v lis-
topadu 2015 v Exeteru a v červnu 2017 v Postupimi.

36
Poznámky
1) Srov. DANIEL T. RODGERS, The Age of Fracture, Cambridge 2011; IVAN
KRASTEV, After Europe, Pennsylvania 2017; TÝŽ, 3 Versions of Europe Are Collap-
sing at the Same Time, Foreign Policy, 10. června 2018; IVAN KRASTEV, STEPHEN
HOLMES, The Light that Failed: How the West Won the Cold War and Lost the Peace,
London 2019.
2) Srov. některé pokusy z poslední doby: JAMES MARK, BOGDAN C. IACOB,
TOBIAS RUPPRECHT, LJUBICA SPASKOVKA, 1989: Eastern Europe and the Ma-
king of the Modern World, Cambridge 2019 (v tisku); ÁGNES GAGYI, Hungary’s
„Lex CEU“ and the State of the Open Society: Looking Beyond the Story of Democratic
Revolutions, Cultures of History Forum, http://www.cultures-of-history.uni-jena.
de/focus/lex-ceu/hungarys-lex-ceu-and-the-state-of-the-open-society-looking-
-beyond-the-story-of-democratic-revolutions/ (náhled 12. 9. 2017).
3) PAUL D. ALIGICA, ANTHONY J. EVANS, The Neoliberal Revolution in Eas-
tern Europe: Economic Ideas in the Transition from Communism, Northampton 2009.
4) DAN STONE, Good Bye to All That: The Story of Europe since 1945, Oxford
2014, s. 179–195; STUART HALL, The Neoliberal Revolution, Cultural Studies
25/2011, s. 705–728.
5) JOSEPH E. STIGLITZ, Globalization and Its Discontents, New York 2002.
6) PETER GOWAN, Neo-Liberal Theory and Practice for Eastern Europe, New Left
Review 213/1995, s. 3–60; DAVID HARVEY, A brief history of neoliberalism, Ox-
ford 2005; NAOMI KLEIN, The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism, Lon-
don 2007. Pokus o bližší pohled na to, jako tato „laboratoř“ fungovala, nabízí
JOHANNA BOCKMAN, GIL EYAL, Eastern Europe as a Laboratory for Economic
Knowledge: The Transnational Roots of Neoliberalism, American Journal of Sociology
108/2002, s. 310–352.
7) JUDIT BODNÁR, Fin de millénaire Budapest: metamorphoses of urban life, Min-
neapolis 2001; GIL EYAL, The Origins of Postcommunist Elites: From Prague Spring to
the Breakup of Czechoslovakia, Minneapolis 2003.
8) DON KALB, GÁBOR HALMAI (edd.), Headlines of nations, subtexts of class:
working class populism and the return of the repressed in neoliberal Europe, New York
2011; DAVID OST, The Defeat of Solidarity: Anger and Politics in Post-Communist Eu-
rope, Ithaca 2005.
9) Srov. například ELIZABETH C. DUNN, Privatizing Poland: baby food, big bu-
siness, and the remaking of the Polish working class, Ithaca 2004; LEYLA J. KEOUGH,
Globalizing „Postsocialism“: Mobile Mothers and Neoliberalism on the Margins of Europe,
Anthropological Quarterly 79/2006, s. 431–461.
10) MARTIN MYANT, JAN DRAHOKOUPIL, Tranzitivní ekonomiky, Praha
2013; DAVID LANE, MARTIN MYANT, Varieties of Capitalism in Post-Communist
Countries, Basingstoke 2007; MARTIN MYANT, The Rise and Fall of Czech Capita-
lism, Cheltenham 2003; DOROTHEE BOHLE, BÉLA GRESKOVITS, Capitalist
Diversity on Europe’s Periphery, Ithaca 2012.

ÚVOD 37
11) VENELIN I. GANEV, The „Triumph of Neoliberalism“ Reconsidered: Critical
Remarks on Ideas-Centered Analyses of Political and Economic Changed in Post-Commu-
nism, East European Politics and Societies 19/2005, s. 343–378.
12) PHILIP MIROWSKI, DIETER PLEHWE (edd.), The Road from Mont Pèlerin.
The Making of the Neoliberal Thought Collective, Harvard 2009; DANIEL STEDMAN
JONES, Masters of the Universe: Hayek, Friedman, and the Birth of Neoliberal Politics,
Princeton 2012; QUINN SLOBODIAN, Globalists: The End of Empire and the Birth
of Neoliberalism, Cambridge Mass, 2018.
13) D. HARVEY, A brief history; N. KLEIN, The Shock Doctrine; COLIN
CROUCH, The Strange Non-death of Neo-liberalism, Hoboken 2011.
14) Governing the Present: Administering Economic, Social and Personal Life, (edd.)
PETER MILLER, NIKOLAS ROSE, Cambridge 2008; MARK BEVIR, Rethinking
governmentality. Towards genealogies of governance, European Journal of Social
Theory 13/2010, s. 423–441; MITSCHEL DEAN, Liberal government and authorita-
rianism, Economy and Society 31/2002, s. 37–61; DAVID CHANDLER, JULIAN
REID, The Neoliberal Subject. Resilience, Adaptation and Vulnerability, London 2016.
15) DANIEL ZAMORA, MICHAEL C. BEHRENT (edd.), Foucalt and Neolibe-
ralism, Cambridge 2015. Srov. také některá tematická čísla časopisu Foucault
Studies, například č. 9/2006 Neoliberal Governmentality; č. 18/2014 Ethnographies
of Neoliberal Governmentalities.
16) Srov. RAJESH VENUGOPAL, Neoliberalism as concept, Economy and Soci-
ety 44/2015, s. 165–187; TERRY FLEW, Six theories of neoliberalism, Thesis Eleven
122/2014, č. 1, s. 49–71.
17) PETER WAGNER, A Sociology of Modernity. Liberty and Discipline, London
1994.
18) FREDRIC JAMESON, Postmodernism, or, the Cultural Logic of Late Capita-
lism, Durham 1991; D. T. RODGERS, The Age of Fracture; GÖRAN THERBORN,
GEOFF ELAY, HARMUT KAELBLE, PHILIPPE CHASSAIGNE, The 1970s and
1980s as a Turning Point in European History?, Journal of Modern European His-
tory 9/2011, s. 8–26; NIALL FERGUSON, CHARLES S. MAIER, EREZ MANE-
LA, DANIEL J. SARGENT (edd.), Shock of the Global: the 1970s in Perspective, Cam-
bridge (Mass.) 2011.
19) JÜRGEN KOCKA, Geschichte des Kapitalismus, München 2013; JÜRGEN
KOCKA, MARCEL VAN DEN LINDEN (edd.), Capitalism: The Reemergence of
a Historical Concept, London 2016; GEOFFREY M. HODGSON, Conceptualizing
Capitalism: Institutions, Evolution, Future, Chicago-London 2015.
20) GÉRARD DUMÉNIL, DOMINIQUE LÉVY, Managerial Capitalism: Owner-
ship, Management & the Coming of New Mode of Production, London 2018.
21) TONY CLIFF, State Capitalism in Russia, London 1996; CHRIS HARMAN,
Zombie Capitalism: Global Crisis and the Relevance of Marx, London 2009.
22) PHILIPP THER, Nový pořádek na starém kontinentě. Příběh neoliberální Ev-
ropy, Praha 2016.
23) MICHAL KOPEČEK, Towards the „History of Meaning of 1989“, East Cent-
ral Europe 46/2019 (v tisku).

38
24) CORNEL BAN, Ruling Ideas: How Global Neoliberalism Goes Local, New York
2016; JULIET JOHNSON, Priests of Prosperity. How Central Bankers Transformed
the Post Communist World, Ithaca 2016. Srov. též pokus o porovnání thatcherismu
v zemi svého zrodu s jeho „českou variantou“ ve formě ideologie a praxe českého
liberálního konzervativismu 90. let: GERALD POWER, JAROSLAV WEINFUR-
TER, Thatcherismus v českých zemích. Vývoj a recepce, Praha 2015.
25) Srov. zejména C. BAN, Ruling Ideas.
26) Srov. například LÁSZLÓ BRUSZT, DAVID STARK, Postsocialist Pathways:
Transforming Politics and Property in East Central Europe, Cambridge 1998; JADWI-
GA STANISZKIS, Postkomunismus: zrod hádanky, Brno 2006.
27) Srov. JOHANNA K. BOCKMAN, Markets in the Name of Socialism: Left-Wing
Origins of Neoliberalism, Stanford 2011; GIL EYAL, The Origins of Postcommunist
Elites, From Prague Spring to the Breakup of Czechoslovakia, Minneapolis 2003; TA-
DEUSZ KOWALIK, WWW.Polskatransformacja.pl, Warszawa 2009.
28) D. HARVEY, A brief history; P. D. ALIGICA, A. J. EVANS, The Neoliberal Re-
volution in Eastern Europe.
29) Srov. IVO MOŽNÝ, Proč tak snadno: Některé rodinné důvody sametové revo-
luce, Praha 1991.
30) JIŘINA ŠIKLOVÁ, The Gray Zone and the Future of Dissent in Czechoslovakia,
Social Research 57/1990, s. 347–363.
31) JADWIGA STANISZKIS, „Political Capitalism“ in Poland, East European Po-
litics and Societies 5/1991, s. 127–141.
32) ROMAN FRYDMAN, KENNETH MURPHY, ANDRZEJ RAPACZYŃSKI,
Capitalism with a Comrade’s Face: Studies in the postcommunist transition, Budapest-
-New York 1998.
33) GIL EYAL, IVÁN SZELÉNYI, ELEANOR TOWNSLEY, Making Capitalism
without capitalists: Class Formation and Elite Struggles in Post -communist Central Euro-
pe, London 1998, zejména s. 113–158.
34) ANDRÁS BOZÓKI, Intellectuals and Politics in Central Europe, Budapest-
-New York 1999; ERZSÉBET SZALAI, Az elitek átváltozása. Tanulmányok és publici-
sztikai írások 1994–1996, Budapest 1998.
35) SZONJA SZELÉNYI, IVÁN SZELÉNYI, IMRE KOVÁCH, The Making of
the Hungarian Postcommunist Elite: Circulation in Politics, Reproduction in the Econo-
my, Theory and Society 24/1995, s. 697–722; JOHN HIGLEY, JAN PAKULSKI,
WLODZIMIERZ WESOLOWSKI, Postcommunist Elites and Democracy in Eastern
Europe, London 1998; MILAN TUČEK, České elity patnáct let po pádu komunismu,
Praha 2006.
36) Srov. STEVEN FULLER, The Sociology of Intellectual Life. The Career of the
Mind in and Around Academy, London 2009, STANISLAV HUBÍK, Sociologie vědě-
ní, Praha 1999.
37) GIL EYAL, LARISSA BUCHHOLZ, From the Sociology of Intellectuals to the
Sociology of Interventions, Annual Review of Sociology 36/2010, s. 117–137.
38) GIL EYAL, For a Sociology of Expertise: The Social Origins of the Autism Epide-
mic, American Journal of Sociology, 118/2013, s. 863–907; ROBERT EVANS, The

ÚVOD 39
Sociology of Expertise: The Distribution of Social Fluency, Sociology Compass 2/2008,
s. 281–298.
39) PETER HAAS, Introduction: epistemic communities and international policy co-
ordination, International Organization 46/1992, s. 1–35; MAI’A K. DAVIS CROSS,
Re-thinking Epistemic Communities Twenty Years Later, Review of International Stu-
dies 39/2013, s. 137–160.
40) Srov. například HANS-JÜRGEN WAGENER, Economic Thought in Commu-
nist and Post-Communist Europe, London-New York 1998; JÁNOS M. KOVÁCS, VI-
OLETTA ZENTAI, Capitalism from Outside? Economic Cultures in Eastern Europe af-
ter 1989, Budapest-New York 2013.
41) RUDOLF L. TŐKÉS, Hungary’s Negotiated Revolution: Economic Reform, Soci-
al Change, and Political Succession, 1957–1990, Cambridge 1996; ANTONI DUDEK,
Reglamentowana rewolucja. Rozkład dyktatury komunistycznej w Polsce 1988–1990,
Kraków 2004; PAWEŁ KOWAL, Koniec systemu władzy. Polityka ekipy gen. Wojciecha
Jaruzelskiego w latach 1986–1989, Warszawa 2012; ANDRÁS BOZÓKI (edd.), The Ro-
undtable Talks of 1989: The Genesis of Hungarian Democracy, Budapest-New York 2002.
42) MILAN OTÁHAL, Podíl tvůrčí inteligence na pádu komunismu, Brno 1999.
43) MICHAL PULLMANN, Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Čes-
koslovensku, Praha 2011, zejména s. 19–39.
44) DAVIDE RODOGNO, BERHARD STRUCK, JAKOB VOGEL (edd.), Sha-
ping the Transnational Sphere: Experts, Networks and Issues from the 1840s to the 1930s,
London 2014; MARTIN KOHLRAUSCH, KATRIN STEFFEN, STEFAN WIE-
DERKEHR (edd.), Expert Cultures in Central Eastern Europe: the internationalization
of knowledge and the transformation of nation states since World War I., Osnabrück 2010.
45) Srov. MICHEL CHRISTIAN, SANDRINE KOTT, ONDŘEJ MATĚJKA
(edd.), Planning in Cold War Europe: Competition, Cooperation, Circulations (1950s-
-1970s), Berlin-Boston 2018; SANDRINE KOTT, JOËLLE DROUX, Globalizing
social rights: The International Labour Organization and beyond, London 2013; BOG-
DAN C. IACOB, CORINA DOBOŞ, RALUCA GROSESCU, VIVIANA IACOB,
VLAD PAŞCA, State Socialist Experts in Transnational Perspective. East European
Circulation of Knowledge during the Cold War (1950s–1980s), East Central Europe
45/2018, s. 145–300.
46) JAN JANKO, EMILIE TĚŠÍNSKÁ (edd.), Technokracie v českých zemích
(1900–1950), Praha 1999; JAKUB RÁKOSNÍK, Sovětizace sociálního státu, Praha
2010; JAKUB RÁKOSNÍK, IGOR TOMEŠ, Sociální stát v Československu: Právně-
-institucionální vývoj v letech 1918–1992, Praha 2013; JAKUB RÁKOSNÍK, RADKA
ŠUSTROVÁ, Rodina v zájmu státu: Populační růst a instituce manželství v českých ze-
mích, 1918–1989, Praha 2016.
47) DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ, Věda jde k lidu! Československá společnost pro
šíření politických a vědeckých znalostí a popularizace věd v Československu ve 20. stole-
tí, Praha 2014; TÁŽ (ed.), In the Name of the Great Work. Stalin’s Plan for the Trans-
formation of Nature and Its Impact in Eastern Europe, New York-Oxford 2016; JIŘÍ
JANÁČ, DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ, Kult jednoty: stalinský plán přetvoření přírody
v Československu 1948–1964, Praha 2018.

40
48) JIŘÍ HOPPE, MARKÉTA ŠKODOVÁ, JIŘÍ SUK, FRANCESCO CACCA-
MO, „O nový československý model socialismu“. Čtyři interdisciplinární týmy při ČSAV
a UK v 60. letech, Praha 2015; JIŘÍ SUK, Veřejné záchodky ze zlata. Konflikt mezi ko-
munistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v předsrpnovém Československu,
Praha 2016.
49) VÍTĚZSLAV SOMMER, Forecasting the Post-Socialist Future. Prognostika in
Late Socialist Czechoslovakia, 1970–1989, in: The Struggle for the Long-Tem in
Transnational Science and Politics. Forging the Future, (edd.) Jenny Andersson,
Egle Rindzevičiute, New York-London 2015, s. 144–160; TÝŽ, Vom sozialistischen
Postindustrialismus zur Marktgesellschaft: Zukunftsforschung in der Tschechoslowakei
(1960er -1980er Jahre), Bohemia 57/2017, s. 55–81; MATĚJ SPURNÝ, Most do bu-
doucnosti: Laboratoř socialistické modernity na severu Čech, Praha 2016.
50) JIŘÍ JANÁČ, DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ, VÍTĚZSLAV SOMMER, MATĚJ
SPURNÝ, Technokratischer Sozialismus in der Tschechoslowakei, Bohemia 57/2017, s.
12–24.
51) VÍTĚZSLAV SOMMER (ed.), Řídit socialismus jako firmu: Proměny technokra-
tického vládnutí v Československu, 1956–1989, Praha 2019.
52) HANA HAVELKOVÁ, (De)centralizovaná genderová politika. Role Státní po-
pulační komise, in: Vyvlastněný hlas. Proměny genderové kultury české společ-
nosti 1948–1989, (edd.) Hana Havelková, Libora Oates-Indruchová, Praha 2015,
s. 125–168.
53) H. HAVELKOVÁ, (De)centralizovaná genderová politika, s. 138.
54) J. K. BOCKMAN, Markets in the Name of Socialism.
55) ÁGNES GAGYI, Reform economics at the Financial Research Institute in late so-
cialist Hungary: A case of globally embedded knowledge production. Intersections. East
European Journal of Society and Politics 1/2015, s. 59–79.
56) G. EYAL, The Origins of Postcommunist Elites.
57) ARTEMY KALINOVSKY, JAMES MARK, STEFFI MARUNG (edd.), Alter-
native Globalisations: Encounters Between the Eastern Bloc and the Postcolonial World
(v tisku); NIKOLAY R. KARKOV, ZHIVKA VALIAVICHARSKA, Rethinking East-
-European Socialism: Notes Toward An Anticapitalis Decolonial Methodology, Interven-
tions 20/2018, s. 758–813.
58) J. MARK, B. IACOB, T. RUPPRECHT, L. SPASKOVKA, 1989: Eastern Euro-
pe and the Making of the Modern World.
59) Srov. například KERSTIN BRÜCKWEH, Unter ostdeutschen Dächern. Wohnei-
gentum zwischen Enteignung, Aneignung und Neukonstituierung der Lebenswelt in der
langen Geschichte der „Wende“, in: Deutschland seit 1990. Wege in die Vereini-
gungsgesellschaft, Thomas Großbölting, Christoph Lorke (Hg.), Stuttgart 2017,
s. 187–212; KERSTIN BRÜCKWEH, KATHRIN ZÖLLER, Transformation Research
and the Longue Durée of „1989“. Combining Qualitative and Quantitative Data, Prze-
gląd Socjologii Jakościowej – Qualitative Sociology Review (v tisku).
60) V. SOMMER (ed.), Řídit socialismus jako firmu.
61) PAVEL KOLÁŘ, Der Poststalinismus: Ideologie und Utopie einer Epoche, Köln-
-Weimar-Wien 2016.

Architekti Dlouh Zm Ny Vod

Recommended

Recommended

More Related Content

More from Martha Brown

More from Martha Brown (20)

Architekti Dlouh Zm Ny Vod