1. Argumentace:
Téma „Podoby a fungování římského císařského kultu“ jsem si vybrala, protože forma
přístupu k římským císařům vysvětluje mnohé z vývoje dějin římské říše, které se pokouším
studovat. Téma jsem hodně zkrátila a snažila se zabíhat do podrobností jen tam, kde jsem to
považovala pro názornost za nutné, jinak bylo kvůli rozsahu maximálně zobecněno. Název
jsem vybrala podle prvku římské religiozity, který významně ovlivňoval i státotvornost
římské říše.
Anotace:
Kult římských císařů byl jak příčnou, tak i současně důsledkem dění v římské říši 1. st. př. n.
l. - 4.st. n. l. Zároveň sloužil císařům i jako skvělý nástroj k rozšíření, upevnění a stabilizaci
jejich moci. Ve své práci jsem se tedy zaměřila na aspekty uctívání římských císařů a členů
jejich rodiny a potažmo i na vlastní vývoj tohoto fenoménu.
Klíčová slova:
císařský kult, apoteóza, zbožštění, konsekrace, divinizace, divus, damnatio memoriae,
dominát, Gaius Iulius Caesar, Augustus, Livia, Traján, Diokletián.
PODOBY A FUNGOVÁNÍ ŘÍMSKÉHO CÍSAŘSKÉHO KULTU
V době svého vzniku, na přelomu 1. st. př. n. l. a 1. st. n. l., plnil římský císařský kult nejen
funkci jakéhosi kultovního sjednocení, a tím pádem především politickou funkci, ale v době
úpadku moci římského impéria ve 3. st. n. l. má božství ospravedlňovat a propůjčovat císařům
absolutní moc bez podílu římského lidu. Významný rozdíl mezi kultem císařů doby vzniku
v 1. st. př. n.l. a dominátu je především ten, že až do 3. st. n. l. musel císař, aby se stal bohem
zemřít, za dominátu se již císař nebojí bohem nazývat přímo zaživa. Zatímco už jen
směřování k božství stálo průkopníka římského císařského kultu , G. I. Caesara, roku 44 př. n.
l. život, ve 3. st. n. l. je „drzost“ a bezostyšnost císařů, nazývajících se bohem, přijata bez sebe
menších potíží.
Mezi lety 14 - 337 n.l. vládlo římské říši ca 60 císařů, z nichž bylo, spolu se 27 členy
svých rodin, 37 zbožštěno. V rámci poct a kultu jim byli přiděleni kněží i kněžská kolegia,
přiřazeny svátky, zasvěceny oltáře a chrámy.

2. Počátek konsekrace římských císařů lze nalézt již u Gaia Iulia Caesara, jehož
zbožštění se ovšem vymyká následným konvencím, a kterého ještě nemůžeme přímo označit
za římského císaře. Caesarovo zbožštění sice bylo důsledně připravováno již za jeho života,
nicméně G. I. Caesar byl uveden do pantheonu římských bohů, jako Divus Iulius, teprve až
dva roky po svém zavraždění, tedy roku 42 př. n. l. Stalo se tak zejména díky značnému
přičinění jeho následovníka Marca Antonia a rovněž díky jeho nástupci a dědici, Octaviánovi,
později nazývanému Augustus. Rokem 42 př. n. l. vzniká precedens pro následující římské
císaře a v kultu římských císařů znamená rok 42 př. n. l. bod zlomu. Od této chvíle až do roku
337 n. l. budou římští císaři nadále zbožšťování výnosem senátu, a to buď po svém oficiálním
pohřbu, nebo později i před ním. Zbožštěný císař výnosem senátu získal titul divus. Prvním
úředně zbožštěným císařem se roku 14 n. l. stal Octaviánus Augustus.
V raném římském císařství bylo pro přesvědčení mas lidu, že je zemřelý císař
bohem, použito praktiky svědectví apotheosy hodnověrným, přísahajícím svědkem. Císař byl
ovšem senátem prohlášen za boha nezávisle na svědectví očitého svědka. Akt svědectví měl
dodat konsekraci hodnověrnost a vážnost, ale velmi záhy, ještě v 1. st. n. l., se od něj upouští.
Situace za dominátu, křesťanští císaři
V době dominátu, tedy koncem 3. st. n. l., zastává senát pouze formální, nikoli mocensky
významné místo. Císaři o důležitých věcech rozhodují bez schválení senátu, zákony nabývají
platnosti pouze přečtením v této instituci.
Diokletián, hlavní představitel a tvůrce tetrarchie, zavedl i několik významných změn,
co se kultu týče. Císař se tituluje „dominus et deus“, tedy „pán a bůh“ a bezostyšně a
beztrestně používá i přízviska „divus“, coby božský. V rámci tetrarchie si císaři „vyšší“,
augustové, nechávají říkat epitetem „Jovius“, zatímco pro jejich služebně mladší kolegy,
caesary se užívalo přízvisko „Herculius“.
Za dominátu byli císaři již za života řazeni k bohům, takže jejich konsekrace naprosto
pozbývala významu. Důvody změn v pohledu na božství rozhodně souvisí s politickými
ambicemi římské říše. V 1. st. př. n. l. se impérium právě přerodilo z republiky v císařství a
bylo potřeba silné autority jedince, vládce, císaře, který by mohl být respektován
podmaňovanými národy, např. i jako bůh po své smrti. Božství císaře ale v žádném případě
nesmělo atakovat svobodu a zájmy aristokracie, potažmo senátu, proto zřejmě dochází ke
zbožšťování, případně zatracování císařů (Damnatio memoriae) až po jejich smrti.
Ve 3. st. n. l. je ovšem politická situace jiná. Římská říše už není suverénním
uzurpátorem nových území, ale pouhým nestabilním kolosem s obrovským množstvím

3. integrovaných národů a ještě většími hospodářskými potížemi. Sílící tlaky z vnějšku říše
zapřičiňují potřebu rychlé reakce osob kompetentních, s dostatečně výraznými pravomocemi.
Na scénu přichází dominát se suverénním označením císařů jako „bohů“, a to ještě za jejich
života, následován křesťanskými panovníky se snahou sjednotit říši nábožensky, a tím posílit
stabilitu říše vůči vnějšku.
Křesťanští panovníci, Konstantinem počínaje, se zase velmi snažili, aby se slovo
„bůh“ v jejich titulatuře, pokud možno neobjevovalo anebo alespoň ve smyslu pozdějšího
středověkého chápání jako „z boží milosti“.
Zbožštění císařských žen a dětí (dalších členů rodiny)
Císařské manželky zastávaly významnou veřejnou roli a mohly do značné míry uplatňovat
nezanedbatelný vliv, přesto jejich cesta ke zbožštění nebyla tak jednoznačná jako tomu bývalo
u jejich manželů (např. po smrti Livie, manželky Octaviána Augusta, bylo senátem navrženo
její zbožštění, vetované jejím synem Tiberiem, uzákoněné je až Claudiem).
Konsekrace císařských manželek se stala běžným standardem až ve 2. st. n. l., např.
manželka císaře Trajána byla konsekrována po své smrti, stejně jako obdržela titul diva i
Marciána, Trajánova velmi oblíbená sestra.
Deifikace dětí císařů je spíše, překvapující záležitostí, doklady pro ni máme pouze
v jednom případě, a to u 4 měsíce staré dcery císaře Nera. Kult na jiné, bez významného
podílu na moci mající, členy císařské rodiny nerozšiřoval, natožpak mimo císařskou rodinu1.
Dokonce nebyli zbožšťováni ani císařům velmi blízcí druhové, jako např. oblíbenec císaře
Hadriána, Antoninus. Císař pro něj uspořádal honosný pohřeb, postavil mu nákladnou hrobku
v Tivoli, kde udržoval jeho kult v egyptském duchu, o konsekraci ale senát nepožádal.
1
Price, S., 1987, 87.

4. Seznam použité literatury
• Clauss, Manfred: Kaiser und Gott. Herrscherkult im römischen Reich , Stuttgart –
Leipzig: Teubner 1999, 316-341, 387-419.
• Fishwick, D.: „The Deification of Claudius", Classical Quarterly (n.s.) 52, 2002, 341-
349 [el. zdroje FF MU] .
• Chalupa, Aleš: „How Did Roman Emperors Become Gods? Various Concepts of
Imperial Apotheosis", Anodos: Studies of the Ancient World 6-7, 2006-2007, 201-207.
• Price, Simon R. F.: „From Noble Funerals to Divine Cult: The Consecration of Roman
Emperors“, in: Simon R. F. Price – D.Cannadine (eds.), Rituals and Royalty:Power
and Ceremonial in Traditional Societies, Cambridge: Cambridge University Press
1987, 56-105.
• Rüpke, Jörg: Náboženství Římanů, C.H. Beck oHG, München, 2001; překlad:
Sanetrník, David: s. 241-245, Vyšehrad, 2007, ISBN - 978-80-7021-807-5.
• Santero, J. M.: „The “Cultores Augusti” and the Private Worship of Roman Emperor”,
Athenaeum 61, 1983, 111-125.
Hodnocení zdrojů:
Fishwick:
- odborník v oblasti religionistiky
- rozsáhlý poznámkový aparát
- ve článku jsou uvedené zdroje
- na konci článku je uvedena přehledná bibliografie
- je často citován v dalších pracech religionistických
Chalupa:
- odborník v oboru religionistika
- pedagog na MU
- nové myšlenky v článku
- přehledný poznámkový aparát
- uvedena bibliografie
- v článku jsou uvedeny grafy a schémata podporující nové myšlenky
Rüpke:
- přední odborník v oboru
- monografie je doporučenou literaturou oboru religionistika
- rozsáhlý poznámkový aparát
- rozsáhlá bibliografie
- často citovaným odborníkem