1. Bc. Pavlína Vejmolová UČO: 361292
Mimésis ve hře
Anotace
Práce „Mimésis ve hře“ pojednává o hře jako nápodobě, jejímž cílem je určit, zda
mimesis může existovat mimo umění, zda může existovat v běžném životě a to v dětské hře.
V úvodu předkládá výklad některých souvisejících pojmů, jako například mimesis, hra,
hračka, lidové/tradiční a moderní/průmyslové. Zabývá se historickým vývojem hry a hračky
od nejstarších dob až dodnes. Dle Rogera Cailloise a Johana Huizingy definuje pojem hry a s
jejich pomocí také vysvětluje její mimesis.
Klíčová slova
mimesis, hra, nápodoba, teorie hry
Argumentace
Jako student Estetiky jsem si toto téma vybrala z důvodu jeho propojení estetického
termínu a praktického života. Tato práce se bude zabývat hrou, jako nápodobou, jako mimesis
skutečného světa. Bude odpovídat na otázku, zda se může mimesis projevovat i v reálném
životě, v tomto případě v životě dětí. Proto se pokusí aplikovat mimesis na dětskou hru. Dítě
ve své hře napodobuje úkony dospělých, napodobuje prožité okamžiky, užívá tzv. hry „na
něco“ nebo „na někoho“, stejně jako v divadle. Mimesis ve hře divadelní však není stejná,
jako hra dítěte. Na rozdíl od divadla, nepotřebuje ke své hře dítě nutně publikum, bez kterého
by divadelní hra postrádala svůj význam.
Stěžejním bodem této práce bude tedy definovat a popsat mimesis ve hře. Pro tyto
účely jsem se rozhodla čerpat z poznatků dvou předních teoretiků hry, a to Rogera Cailloise,
autora knihy Hry a lidé, kde popisuje hru v jejích základních prvcích a dále Johana Huizingy,
který ve své knize Homo ludens připisuje hře funkci základu kultury. Tato práce je jakýmsi

2. zestručněním mé bakalářské práce, která byla na téma „Mimésis ve hře a hračka jako
prostředek hry“.
1 Hra a mimesis
Hry dětí lze nalézt ve všech společnostech a ve všech dobách. Hra v sobě zahrnuje
vztah ke skutečnosti, schopnost dítěte ji napodobit nebo přetvářet. Podle Věry Mišurcové, se
na jedné straně představuje určitý odklon od skutečnosti a na druhé straně naopak přiblížení
se ke skutečnosti:
„… kouzelné slovo ,jakoʻ, ,jakobyʻ znamená, že se člověk vzdaluje od skutečnosti a
současně si uvědomuje, že se na chvíli vymyká z vážného života a přechází do světa, který
existuje ,jen takʻ. Na druhé straně hra znamená přiblížení ke skutečnosti: tím, že člověk něco
nebo někoho představuje a přijímá určitou roli, proniká hlouběji do skutečnosti, poznává lépe
své okolí i sám sebe a tak obohacuje svou vlastní osobnost.“1
Nicméně i tak z této definice vyplývá, že fantazijní svět hry je s reálným světem
v přímém protikladu. 2 Důvodem je, že jakýkoli kontakt vnějšího světa se snovým světem hru
narušuje a ničí. Například zásah do hry dospělým, může být zuřivě odmítán jen proto, že není
ve shodě s rolí, do které se dítě staví. Dítě však bude ochotné dospělému vyhovět, pokud svůj
požadavek formuluje tak, aby to odpovídalo tomu, co dítě „předstírá“, roli, kterou hraje.3
Dítě užívá hry k porozumění světu a prostředí, které ho obklopuje. Hra je pro něj
spontánní činností, v níž řeší úkoly reálného života, díky představovaným podmínkám, které
si pro sebe tvoří. Ve hře jsou obsaženy všechny dojmy, vzpomínky, zážitky a přání, které dítě
prožilo, nebo by prožít chtělo a připisuje tyto situace předmětům. Nenapodobuje tak činnosti,
které prožilo reálným způsobem, ale využívá pro svou hru symbolické předměty, pohyby,
zvuky atd.
1
MIŠURCOVÁ, Věra. Hra a hračka v životě dítěte. Praha, 1989. Str. 30.
2
Druhá část citace, která přibližuje svět hry ke světu reálnému spíše poukazuje na hru jako na akt učení se činností, které dí tě může v
budoucnosti využít ve svém životě.
3
MILLAROVÁ, Susanna. Psychologie hry. Praha, 1978. Str. 170.

3. 1.1 Symbolická hra
Ke hře jako nápodobě, patří hraní určitých rolí, přehrávání událostí, hraní si „na
něco“. Kupříkladu děti trvají na tom, aby dostaly stejné pomůcky k práci jako dospělí,
vyžadují mouku a vařečku, aby mohly dělat koláče jako matka, kladivo a „francouzák“ na
opravování auta jako otec. Pro dítě však není nutné, aby předměty, hračky, které takto
využívá ke hře napodobovací, byly s naprosto stejného materiálu nebo aby daná činnost
přesně odpovídala předloze.
Podle Věry Mišurcové děti předstírají provádění různých činností, ve velmi zkrácené
podobě jejich průběhu, a to bez ohledu na výsledky, které by se jimi měly realizovat. „…
např. dělají ,jakoʻ že pijí čaj z prázdných hrníčků a jedí zákusky z prázdných talířků na
symbolické návštěvě; prohlašují, že letí v letadle, když sedí na stoličce a napodobují hukot
letadla aj.“4 V symbolické hře je nepřítomný prvek nahrazen jiným prvkem, náhražkou.
1.2 Definice nápodoby
Mnoho dohadů odborníků, kteří se věnují hře a nápodobě se točí kolem tématu, zda
děti činnosti napodobují za účelem učení, tzv. procvičovací hrou, nebo jen pro zábavu a
reprezentaci toho co zažily. Proti definici hry jako nápodoby k učení se budoucí práci, se
vyjádřil ve své knize Hry a lidé Roger Caillois:
„V protikladu k tomu, co se často tvrdí, není hra učením se práci. Pouze zdánlivě
anticipuje aktivity dospělých. Chlapeček, který si hraje na mašinku, se nikterak nepřipravuje
na povolání strojvůdce či mechanika a ani holčička, která v dětském nádobíčku připravuje
fiktivní papání, na něž sype imaginární koření, se neučí na kuchařku. Hra nepřipravuje na
žádné konkrétní povolání, uvádí do života jako do celku tím, že posiluje veškeré schopnosti
dítěte překonávat překážky a čelit obtížím. Házet kladivem nebo kovovým diskem co nejvíc do
dálky nebo bez ustání chytat a posílat míček raketou je absurdní a skutečnému životu to nic
nepřináší. Ale je prospěšné mít mohutné svaly a rychlé reakce.“5
4
MIŠURCOVÁ, Věra; SEVEROVÁ, Marie. Děti, hry a umění. Praha, 1997. Str. 43.
5
CAILLOIS, Roger. Hry a lidé: maska a závrať. Praha, 1998. Str. 18.

4. Podle něj tedy nápodoba skutečného života není nápodobou, protože by se dítě chtělo
něco naučit pro svou budoucí práci, je ale nápodobou v kompenzačním významu. Hra
nahrazuje dítěti činnosti, které nemůže vykonávat, například řízení skutečného automobilu.
Huizinga omezuje hru pouze na hru samotnou, na hru, která nemá jiný účel než ve hře
samé. I tak ale dále ve své knize Homo ludens píše: „Hrou se v dítěti uplatňují skryté,
dřímající schopnosti. Rozmnožuje a zušlechťuje se cítění, cvičí se smysly, nabývá se
zkušeností nutných pro život, rozmnožuje se výrazovost, budí se touhy po činu, a tím chuť
k životu a práci.“6
1.3 Závěr
Výsledkem tedy je, že hra jako nápodoba je hrou samou pro sebe, avšak i z této hry,
která dítě přímo nepřipravuje na budoucí vykovávanou práci, mohou vzniknout jiné,
sekundární poznatky pro dítě, které si během hry osvojí a které jej následně připraví na
budoucí život.
Dětská hra tedy jistým způsobem napodobuje lidský život, tak jako hra divadelní.
Můžeme tedy říci, že i mimesis v dětské hře může existovat jako nápodoba a prostředek
rozvíjení schopností využitelných dětmi v budoucnosti.
6
MARKALOUS, Bohumil. Estetika praktického života. Praha, 1989. Str. 12.

5. Bibliografie
CAILLOIS, Roger. Hry a lidé: maska a závrať. Vyd. 1. Překlad Nina Vangeli. Praha:
Nakladatelství Studia Ypsilon, 1998, 215 s. ISBN 80-902-4822-5.
- Roger Caillois je teoretikiem hry
- definuje mimesis ve hře
- popisuje mimesis ve hře
- rozděluje různé druhy hry
- napomáhá mi k pochopení funkce hry a mimesis
- dovysvětluje Huizingovu teorii hry
DUPLINSKÝ, J. Příloha na pomoc pedagogické praxi: Hra a hračka z pohledu psychologa.
Praha: Akademie věd české republiky - redakce časopisu pedagogika, 1993. 8 s.
- stručný obraz hry dětí
- popis hry
- psychologický dopad hry na děti
- doporučení her
- subjektivní názor dalšího odborníka na dětskou hru a mimesis
HUIZINGA, Johan. Homo ludens: o původu kultury ve hře. Praha: Mladá fronta, 1971. 226 s.
Ypsilon, 13.
MARKALOUS, Bohumil. Estetika praktického života. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1989. 630 s.
MILLAROVÁ, Susanna. Psychologie hry. Praha: Panorama, 1978. 353 s.
MIŠURCOVÁ, Věra; FIŠER, Jiří; FIXL, Viktor. Hra a hračka v životě dítěte. Vyd. 2. V
Praze: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 143 s.
MIŠURCOVÁ, Věra; SEVEROVÁ Marie. Děti, hry a umění. Vyd. 1. Praha: ISV, 1997. 195
s. Psychologie (Prague, Czech Republic). ISBN 80-858-6618-8.
VEJMOLOVÁ, Pavlína. Estetická hodnota tradiční vs. moderní hračky a hry. Brno, 2012,
100 s. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/361292/ff_b?info=1;zpet=%2Fauth

6. %2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dvejmolov%C3%A1%26start%3D1. Vedoucí diplomové
práce Mgr. Ondřej Krajtl. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky.
- základní studijní materiál
- práce obsahuje mé vlastní poznatky
- rozpracované téma hry
- výsledky mé práce
- rozšířená verze vybraného tématu
Mentální mapa
Rozšíření tématu na bakalářskou práci: