Poslední úkol do Kurzu práce s informacemi.

1. Ante Starčević a Eugen Kvaternik a jejich pravašská
ideologie
Argumentace
Téma Ante Starčević a Eugen Kvaternik a jejich pravašská ideologie jsem si vybrala
z několika důvodů. Tato dvě jména jsou spojena s chorvatskou historií v druhé polovině 19.
století a rozvíjí se původní pravašská ideologie, která je důležitá pro další vývoj chorvatského
politického myšlení. Také jsem si toto téma vybrala, protože se týká úzce mého oboru, který
studuji. Jelikož jsem absolvovala v tomto semestru povinný předmět Chorvatská historie a
kultura do roku 1914, myslím si, že téma do kontextu mého studia zapadá. Volila jsem
zajímavé téma s vystihujícím názvem pro danou dobu.
Anotace:
Během 50. let 19. století vznikly dvě národně-integrační ideologie, které byly velmi důležité
pro rozvoj Chorvatska v 19. století. Byla to ideologie slovanství – důraz na národní identitu,
širší politické cíle. Druhá ideologie byla velkochorvatská – zastánci jsou pravaši, zavrhovali
tradice se slovanským základem (ilyrismus a austroslavismus), cílem bylo sjednocení většiny
slovanského jihu pod chorvatským jménem. Mezi pravašské ideology patřila jména dvou
významných osobností druhé poloviny 19. století – Ante Starčević a Eugen Kvaternik.
V následujícím textu je přiblížena problematika pravašství a názory výše zmíněných ideologů.
Klíčová slova:
Ideologie, Chorvatsko, 2. polovina 19. století, národ, politika, Ante Starčević, Eugen
Kvaternik

2. Text:
Ante Starčević a Eugen Kvaternik byli poslanci, kteří po obnovení ústavního zřízení
v habsburské monarchii, radikálně zpochybnili prorakouskou orientaci předáků chorvatského
národního hnutí. Chtěli ji nahradit politikou, která se bude snažit dosáhnout plné chorvatské
suverenity. Říká se jim otec vlasti a syn vlasti. Oba byli u vzniku první chorvatské ideologie.
Státní právo považovali za nejdůležitější pro chorvatskou národní identitu a individualitu.
Proto se tento názor stal jejich učením. Významná data (1102 a 1527) považovali za
kontinuum dohod, které byly uzavřené mezi svrchovaným národem a jeho panovníky. Za
nositele suverenity pokládali obyvatelstvo budoucího samostatného chorvatského státu. Ten
byl pro ně nejdůležitější.
Byli také označováni jako „pravaši“, tzn. ideologie je „pravašská“. Původní pravašská
ideologie popírá národní identitu Slovinců a Srbů na chorvatském území. Starčević
nezasazoval chorvatskou národní identitu do jihoslovanského ani slovanského rámce. Pravaši
stanuli v čele chorvatské národní identity v 80. letech 19. století. Představy zakládali na
jazykovém kritériu a na vědomí slovanské sounáležitosti. Starčević se stavěl proti všemu, co
bylo založené na myšlence vzájemnosti, protože to považoval za utopické a tyto plány by
sloužily jen zájmům Vídně a Petrohradu. A ti jsou velkou překážkou ve formování chorvatské
identity. Pravaši věřili, že každý národ má svého ducha či duši. Stoupenci říkali, že jazyk není
nejhlubší význam, ale duchovní síla a kontinuita národa je ta síla. Také kladli důraz na státní
právo. Největším nepřítelem Chorvatů jsou Habsburci, kteří roku 1527 se zavázali
k zachování a ochraně Chorvatska. To ale po staletí porušovali, a proto si Starčević a
Kvaternik mysleli, že mají právo smlouvu vypovědět a vystoupit z monarchie.

3. Pravašské učení mělo odlišný charakter od ideologie jihoslovanství. Preferovali řešit
chorvatskou otázku, co se týče monarchie. Dosažení plné suverenity Chorvatů považovali za
téměř neuskutečnitelné. K sjednocení mělo dojít na konfederalistickém základě a při plném
respektování národní rovnoprávnosti všech – tohle vše si mysleli ideologové jihoslovanství.
Pravaši zase říkali, že vládnout může jeden stát s jedním jménem a měl by ve státě žít jeden
národ. Věřili ve Francii, že by jim pomohla vytvořit samostatný chorvatský stát.
Starčević a Kvaternik se od sebe hodně lišili, i když dali vzniknout pravašské ideologii.
Starčević byl z chudé rodiny a vystudoval filozofii, naopak Kvaternik pocházel z bohaté
měšťanské rodiny a vystudoval práva. Rozdíl mezi nimi byl v jejich strategii, jak chtěli
dosáhnout svého cíle. Starčević prosazoval osvětovou činnost, přípravu pro vznik
chorvatského státu. Kvaternik razil aktivní politiku, diplomacii a revoluční prostředky. Právě
kvůli tomuto postoji byl dlouho v emigraci (Rusko, Paříž, Turín, Milán, aj.). Psal a vydal
mnoho cizojazyčných článků o chorvatské situaci v 2. polovině 19. století, aby se evropská
společnost seznámila s „pravou tváří― Habsburské monarchie. Za hranicemi se snažil o šíření
povědomí o Chorvatech, o získání sympatií a podpory. Ve svém životě se setkal kvůli tomuto
s řadou osobností – princ Napoleon, Josef Václav Frič, Lájos Kossuth, hrabě Cavour.
V emigraci plánoval vyvolání protihabsburského povstání, ale neúspěšně. Roku 1871 se
rozhodl bojovat na vlastní pěst, obsadil území Vojenské hranice, obec Rakovice v Lica.
Z počátku velká podpora hraničářů, během několika týdnů byla krvavě potlačena a K. padl.
Chorvatské dějiny vykládal jako svědectví o Božské vyvolenosti národa k obraně svobody.
Mezi nepřátele také zahrnoval Avary, Tatary, Turky a Franky (Němce), Maďary a Rusko.
Věřil, že Francie a Rusko budou mít konflikt a Chorvaté sehrají důležitou roli. Protože Boží
prozřetelnost se usadila na Jadranu. Proto musí Chorvaté využít své polohy státu. Nepopíral
národní svébytnost Srbů, Slovinců ano. Znevažoval dějinné zásluhy a význam Srbů ve
srovnání s Chorvaty. Ti byli pro něj nejvýznamnější slovanský národ. Postupně se ale
ztotožnil se Starčevićovým názorem o nesvébytnosti Srbů.
Ante Starčević se považoval za ideového vůdce a učitele, promlouval k národu, odhaloval
jeho minulost, charakter a nepřátele. Usměrňoval kolektiv k realizaci absolutního ideálu – tzn.
k dosažení chorvatské národní identity, svobody a samostatnosti. Aktivní (praktickou)
politiku považoval za nemorální a bezpředmětnou, zastával domácí politiku. Tím se velmi
lišil od Kvaternika. Chtěl, aby se jednotlivé národy vyvíjeli svobodně, společně tvořit jednotu,
etiku a osvícenství. Zároveň měl v úmyslu Chorvaty na toto připravit svým učením, aby byli
zralí ke zformování vlastního národa, až zanikne habsburská monarchie. Nevěřil, že se to
stane za jeho života.

4. Charakteristickým prvkem národních ideologií 19. století byla romantická víra v jedinečné
poslání, ke kterému je národ předurčen. Všechno obyvatelstvo mezi Makedonií a Německem
považoval Starčević za Chorvaty, na základě spisu Porfyrogenneta O spravování říše,
chorvatský stát se rozkládal od Korutan po Makedonii. Popíral národní svébytnost Slovinců a
Srbů. Napsal spis Ime Serb (Jméno Srb), zde polemizuje s P. J. Šafaříkem. S. vyvrací
Šafaříkův názor, že Srbové mají název ze slova Slovan. Doslova píše, že se nemusel
obtěžovat dokazovat shodu mezi slovy Srb a Slovan, protože tato slova označují otroka. St.
napsal, že pochází ze slova servus – otrok, sluha a také se slovem svrab, svrbět. Označil Srby
za národ bez ducha a původu. V době Velké východní krize označil Srby a jejich národ za
nemorální nomádský živel, který měnil jazyk v závislosti na tom, kde zrovna přebývali. Stál si
za svým, když říkal, že mezi Alpami a Makedonií byli pouze Chorvaté. Doufal, že se kvůli
tomu Slovinci a Srbové dobrovolně přihlásí k Chorvatsku.
Rozkvět pravašství vedl k tomu, že narušoval soudržnost ideologického systému, kterému
dali formu Starčević a Kvaternik. Změnil se politicko-společenský život, který výrazně
ovlivňoval formování chorvatské národní identity. V průběhu dalších let se Chorvaté politicky
spojili se Srby a hodlali dosáhnout národní a politické spolupráci. Na závěr můžeme říci, že
díky Starčevićovi a Kvaternikovi a jejich pravašské ideologii se chorvatský národ posunul dál
ve svém vývoji. Jejich názory a činy daly ke vzniku dalším politickým stranám a rozvoji
chorvatské národní identity.

5. Použitá literatura:
GROSS, Mirjana. Povijest pravaške ideologije. Zagreb, 1973
GROSS, Mirjana. O nacionalnoj ideologiji Ante Starčevića i Eugena Kvaternika. Časopis za
suvremenu povijest 4. Zagreb, 1972, č. 1, s. 25–46.
GROSS, Mirjana. Starčević i Kvaternik..., Politicka misao, Vol XXXVII, (2000.), č. 1, str.
3—24.
PELIKÁN, Jan. Dějiny Srbska. Vyd. 1. NLN-Nakladatelství Lidové noviny. 2006. 670 s.
ISBN: 80-7106-671-0.
ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. Vyd. 2. NLN-Nakladatelství Lidové
noviny. 2009. 759 s. ISBN: 978-80-7106-375-9.
ZAGRABEČKA SLAVISTIČKA ŠKOLA. Kešimir Nemec. Dostupné z WWW:
http://www.hrvatskiplus.org/index.php?option=com_content&view=article&id=59:knemec-
pravastvo&catid=35:rasprave-koncepti&Itemid=55 .
Hodnocení zdrojů:
GROSS, Mirjana. Povijest pravaške ideologije. Vyd. 1. Institut za hrvatsku povijest. Zagreb,
1973.
Tato chorvatská spisovatelka a historička je jedna z nejlepších ve svém oboru. Zdroj považuji
za důvěryhodný a vztahuje se přímo k tématu. Text je v chorvatském jazyce, psáno plynule a
čitelně. I přes to, že publikace je z roku 1973, domnívám se, že informace jsou věrohodné.
Jedná se o monografii.
PELIKÁN, Jan. Dějiny Srbska. Vyd. 1. NLN-Nakladatelství Lidové noviny. 2006. 670 s.
ISBN: 80-7106-671-0.
Monografie je důvěryhodná, dívá se na národní svébytnost Srbska z jiného úhlu než pravašská
ideologie, proto je pro mě důležitá. Informuje čtenáře o Srbsku nejen z pohledů Chorvatska.
ZAGRABEČKA SLAVISTIČKA ŠKOLA. Kešimir Nemec. Dostupné z WWW:
http://www.hrvatskiplus.org/index.php?option=com_content&view=article&id=59:knemec-
pravastvo&catid=35:rasprave-koncepti&Itemid=55 .

6. Internetová stránka, včetně mnoha článků, pojednává o chorvatské historii a kultuře ve velmi
čtivém duchu. Text je srozumitelný, ačkoliv možná někdy příliš detailní. I přes to je
důvěryhodný, obsahuje důležité informace.
GROSS, Mirjana. Starčević i Kvaternik..., Politicka misao, Vol XXXVII, (2000.), č. 1, str.
3—24.
Článek považuji za věrohodný, jelikož pojednává také o politických myšlenkách. Politicka
misao v minulosti byl velmi oblíbený list.