Vyleštil si svoje sváteční střevíce a vydal se do obchodu. Měl hlad a tak zamířil do uzenářství na sledě s chlebem. Sice by se nemohl podělit se všemi chudáky, ale i tak bude sedět jako host u stolu ulice. Výklady vypadaly výborně, všude to vonělo. Slyšel přímo rajskou hudbu. Bylo to jako v kostele při bohoslužbě, jako hvězdy, jako nebe. Vzpomněl si na svoji hezkou milou.
Zrovna když se na něj dívala nějaká slečna, na ulici přejeli psíka s mašlí. Někdo vykřikl. Chudák pejsek, jen tři kusy z něj zůstali. Teprve teď si psíka všiml, teprve teď ho miloval, zaplakal. Je smůla, že někteří lidé se za živa na sebe ani nepodívali a pak když druhého v rakvi uvidí, zjistí že se vlastně měli rádi a že se s ním měl snažit vycházet.
Při smrti je třeba myslet na veliké činy. Je jednoduché umřít v klidu v posteli na stáří, nicméně čelit smrti v boji pro dobrou věc pro svobodu pro revoluci.