1. Bc. et Bc. Romana Holomčíková
266898
Argumentace
Modularita mysli je moderní teorie, jež vzešla z propojení jednotlivých humanitních a
přírodovědných disciplín (lingvistika, filosofie, psychologie, neurověda, anatomie aj.) a
představuje koherentní koncept pojímající lidské myšlení ve specifických modelech s různou
úrovní komunikace a propojenosti. Pro člověka, jehož působení je jakýmkoli způsobem spojeno
s aplikací poznatků na lidské myšlení či práci s lidským vědomím a vnímáním vůbec (čehož je
lingvistika, má specializace, výsostný příklad),může být modularitní teorie výraznou inspirací či
pomůckou k vlastní činnosti. Její znalost pomáhá organizaci poznatků o lidském myšlení a je
výrazným přínosem pro řadu oblastí, do nichž může být potenciálně aplikována.
POJETÍ A KRITIKA MODULARITY MYSLI
Obecně je za zakladatele teorie modulárního myšlení pokládán americký
filozof Jerry A. Fodor se svou publikací The Modularity of Mind (1983). Fodorovská teorie vnímá
mysl v základní dichotomii modulárních periferií, zodpovědných za shromažďování a dopravu
základních dat, a nemodulárního centrálního systému, v němž se posbírané informace skládají a
vyhodnocují do výsledného tvaru.
Moduly jsou dle Fodora velmi úzce specializovanými, samostatnými a na ostatních
nezávislými jednotkami se zcela konkrétní lokalizací a funkcí, jež je dokonale zapouzdřená, tj.
uzavřená z hlediska vnitřního i vnějšího přístupu, bez možnosti jakéhokoli stupně komunikace
nespadající mezi úkoly, jimiž je pověřena. Tato zapouzdřenost spolu se specializací činí činnost
modulů rychlou a ekonomickou, což se výrazně promítá na efektivitě myšlenkových procesů jimi
zprostředkovávaných.
Výše uvedené skutečnosti nás logicky přivádějí k ideji vrozenosti modulů, a to jak
z hlediska přirozených predispozic souvisejících s obdobnými kognitivními potřebami
každého z lidských individuí, stejně jako s očividnými podobnostmi stavů způsobených dysfunkcí
určitých modulů či při jejich poranění.
Centrální systém je pak pro Fodora jakousi černou skříňkou, o níž nelze nic konkrétního
říci, neboť procesy, jež se v něm odehrávají jsou již natolik složité, že jim nelze s jistotou
porozumět.
Koncept masivní modularity, za jejíhož předního představitele považujeme Petera
Carrutherse s jeho knihou The Architecture of the Mind (2006), však fodorovskou dichotomii
ruší a tvrzením, že mysl je modulární skrz naskrz, tak přiznává modulární charakter i vyšším
kognitivním funkcím. V jeho představě jsou moduly uspořádány do hierarchických pyramid,
v nichž tyto, otevřené jisté míře vzájemné komunikace, sdílejí ty části informací, jež jsou pro
jejich úkol podstatné, a postupně se tak podílejí na charakteru výsledných výstupů.
Pro nic, co by modulární nebylo, tedy v této teorii není místo. Tím, co zajišťuje
vysokou efektivitu a rychlost celého systému je právě vzájemná síťová provázanost modulů a
možnost jejich logaritmického podílení se na řešení analogických problémů.
Co však zůstává neměnné, je myšlenka vrozenosti modulů, či přinejmenším vrozenosti
predispozic lidské mysli moduly si vytvářet. Tato skutečnost se stává odrazovým můstkem
pro nejbouřlivější kritiku modulárních přístupů obecně ze strany amerického filozofa a
lingvisty Jesseho Prinze. Opírá se v ní o skutečnost, že zcela přesná lokalizace mozkových
center je i při dnešní úrovni neurověd stále ještě nemožná, a její variabilita výrazně nahrává
spíše jisté náhodné přizpůsobivosti než předem určenému systému. Stejně tak je tvrzení o

2. vrozených modulech přinejmenším pochybné, neboť většina funkcí, jež by mohla být
považována za modulárně zajišťované, je buď cele, či alespoň do značné míry naučená, a
předpoklad vrozenosti tudíž snadno vyvratitelný.
Hlavním bodem naší kritiky je konfrontace modularitních konceptů s poznatky
současné psycholingvistiky, jež jasně dokládá spolupůsobení informačního toku top-down
(sestupného – importu informací z vyšších kognitivních funkcí) se směrem bottom-up
(zakládání vyšších kognitivních funkcí na informacích z elementární percepce). Rovnocennost top-
down procesů je doložitelná na konkrétních pokusech a studiích
zkoumajících doplňování chybějících detailů či celých partií diskursu na situačně a
informačně kontextových procesech a procesech plynoucích ze zkušeností jazykové
kombinatoriky.
Skutečnost, že řečová percepce je kategorická, přirozeně vyplývá z faktu, že pro lidské
vnímání je daleko zásadnější diferenciace nežli přesná identifikace. Chybějících informací
v detailním měřítku (jako je např. nepřítomnost fonému ve slově) si tudíž nevšímáme do té
doby, než se začne vymykat diferenční toleranci přijatelné pro danou kategorii. Analogickým
procesem se řídí čtení, jež probíhá ve dvou základních procesech – adresáži a asambláži,
přičemž nedyslektický čtenář přikračuje ke stadiu druhému (detailní identifikaci každého
jednotlivého grafému) pouze tehdy, selže-li stadium prvé (identifikace slova jako komplexní
jednotky).
Výraznou podporou pro top-down argument je také priming (z něhož vyplývá
rychlejší vybavování si výrazů a skutečností s významovou souvislostí) a kontextové vnímání
a učení (identifikace výrazů v kontextu, popř. učení se jim, je mnohem rychlejší a
efektivnější, než je tomu u výrazů separovaných).
Neschopnost modularitních teorií vysvětlit procesy typu top-down je významným
nedostatkem, jenž je s to rozkolísat jejich věrohodnost u samého základu. Ať se totiž budeme
snažit sebevíc, vždy přijdeme k tomu, že tyto koncepce jsou designovány ve směru bottomup,
přičemž pro směr opačný již v nich nezbývá místo.
Koncepce modularity mysli je dozajista pozoruhodným počinem, jehož kognitivní
věda v posledních desetiletích dosáhla, a má mnoho co říct nikoli pouze lingvistice, leč i
jiným vědním oborům nejen humanitního směru. I přesto však při detailním studiu vykazuje
mnohé nedostatky a neobhajitelné konstatace, jež její životaschopnost nemálo nahlodávají.
Četné kritiky hovoří za vše. Budou-li však tyto brány v úvahu a začnou-li si zastánci
modularity více hledět příkladů z praxe, jež kritiky namnoze zdůrazňují, může
revizí stanovisek a nedostatků dojít ke zvýšení věrohodnosti celého modulárního
konceptu.

3. Anotace
Text se snaží obeznámit čtenáře s otázkou modularity mysli představením dvou nejvlivnějších
teorií, jež se modularitou zabývají, a zasvětit jej do diskuse z ní vyplývající. Modularitní teorie
jsou nejen konfrontovány s kritickými přístupy: text se chápe argumentů současné
psycholingvistiky, na podkladě nichž se pokouší najít propojení mezi modularitními tezemi a
praktickým fungováním jazyka. Tím je lingvistická platnost modularitní teorie podrobena
zkoumání a její životaschopnost ověřována.
Klíčová slova
modularita mysli, kognitivní věda, psycholingvistika, Fodor, Carruthers, Prinz, modul,
masivní modularita, skromná modularita, zapouzdřenost, top-down, bottom-up, priming, efekt
dosazení fonému, efekt nadřazenosti slova
Seznam literatury
GLEASON, J. B. a RATNER, N. B., ed. Psycholinguistics. 2. vyd. Fort Worth:
Harcourt Brace College publishers, 1998. ISBN 0155041061.
(publikace je komplexní, vysoce specializovaná, názorná, odvolávající se na odborné
zdroje, užívá příkladů z praxe)
PRINZ, J. J. Is the Mind Really Modular? In: Contemporary Debates in Cognitive
Science. Oxford: Blackwell, 2006, s. 22–36.

4. (článek je dílem erudovaného autora, představuje nejznámější kritiku tématu, je
komplexní, obsahuje kvalitní argumentaci a odvolává se na řadu odborných zdrojů)
ROBBINS, P. Modularity of Mind [online]. The Stanford Encyclopedia of
Philosophy [cit. 16. 7. 2012]. Dostupné z:
http://plato.stanford.edu/archives/sum2010/entries/modularity-mind/
(článek je z uznávané a ověřené filozofické encyklopedie, postupuje logicky, shrnuje
všechny důležité elementy jednotlivých teorií, uvádí autora a vypisuje zdroje)