1. FINLANDIZACE
Argumentace
Studuji obor Skandinávská studia, coţ zahrnuje i získávání zeměpisných i politických
informací o Skandinávii a v tomto případě především o Finsku.Vybrala jsem si toto téma,
protoţe velmi úzce souvisí s mým oborem. Cílem je objasnit, co si má člověk pod pojmem
finlandizace vůbec představit.Název práce je stejný jako samotný název zahraniční politiky ve
Finsku od dob studené války aţ po pád Sovětského svazu.
Anotace
V práci na téma finlandizace chci objasnit, co tento název znamená a jak vznikl.
S finlandizací souvisí i dvě války (zimní a pokračovací) a dva přední představitelé finské
politiky v té době (JuhoKustiPaasikivi a UrhoKalevaKekkonen). Popisuji zde vztahy mezi
Finskem a Sovětským svazem a to, jak bylo Finsko nuceno se podřídit poţadavkům
Sovětského svazu, aby nebylo vojensky napadáno a zachovalo si určitou samostatnost.
Klíčová slova
finlandizace, Paasikivi, Kekkonen, Paasikiviho-Kekkonenova linie, Finsko, Sovětský svaz
JUHO KUSTI PAASIKIVI
Paasikivi strávil v podstatě celý svůj ţivot ve finské politice. Odmítal učinit ruštinu jediným
úředním jazykem v Ruské říši a podporoval větší nezávislost Finska na Rusku. Zpočátku byl
poslancem finského parlamentu (konzervativně-vlastenecká Finská strana). V průběhu
1. světové války začal pochybovat o směřování Finské strany. Po říjnové revoluci uţ
podporoval plnou nezávislost Finska, které podle něj mělo být konstituční monarchií, nikoliv
republikou. Po vyhlášení nezávislosti se mělo Finsko stát konstituční monarchií, jenţe
Německo prohrálo válku a pro vítěznou stranu Dohody bylo přijatelnější, aby se Finsko
změnilo na republiku. V roce 1934 se stal předsedou konzervativní Národní koaliční strany
(KOK). Roku 1936 byl Paasikivi jmenován velvyslancem ve Švédsku. Snaţil se tam zajistit
záruku obrany proti nepříteli, případně obranné spojenectví. Vztahy mezi Finskem a
Švédskem byly chladné. Ovšem nakonec se věci obrátili k lepšímu. Nicméně podezřívavost
mezi Švédskem a Finskem byla stále silná. Během zimní války sice Švédové podpořili
Finsko, ale nikoliv stálými jednotkami a ani nevyhlásili Sovětskému svazu válku. Paasikiviho
úkol tedy nakonec nebyl příliš úspěšný. V roce 1939 byl povolán ze Stockholmu zpět a měl

2. vést delegaci, která měla dosáhnout mírové dohody se Sovětským svazem. Musel nakonec
souhlasit s některými Stalinovými poţadavky. Kdyţ vypukla válka, dostal se Paasikivi
do funkce politického poradce. Vyjednával o míru se Sovětským svazem a podepsal smlouvu,
kde Rusku připadla 1/10 území Finska. Poté byl jmenován velvyslancem do Moskvy, jenţe
mu byla zatajena plánovaná odveta s pomocí Německa. Kdyţ se to dozvěděl, rezignoval
na všechny své funkce. Během pokračovací války se stavěl proti proněmecké politice Finska a
od roku 1943 předpokládal poráţku Německa. Po podpisu příměří se Sovětským svazem byl
Paasikivi jmenován předsedou vlády. Jeho cílem bylo udrţení dobrých vztahů se Sovětským
svazem nepředstavovat pro něj hrozbu, takţe musel přijmout mnoho sovětských poţadavků.
Po odstoupení prezidenta Mannerheima byl zvolen jeho nástupcem a pokračoval ve své
zahraniční politice, která se nyní označuje jako finlandizace.
URHO KALEVA KEKKONEN
Zpočátku patřil k nacionalistům. V roce 1933 vstoupil do Agrární ligy (později Strana středu).
Do parlamentu se dostal aţ na druhý pokus a zanedlouho se stal ministrem vnitra. V průběhu
zimní a pokračovací války nebyl členem vlády. V roce 1950 byl vybrán jako kandidát
na prezidenta a vedl proti Paasikivimu tvrdou kampaň. Paasikivi zvítězil o více neţ 100 hlasů
a Kekkonen byl jmenován předsedou vlády. Po odstoupení Paasikiviho byl zvolen
prezidentem a v čele zůstal 26 let, coţ je nejdelší období v historii Finska. Zdůrazňoval
především vytvářet a udrţovat přátelské vztahy se Sovětským svazem.
PAASIKIVIHO-KEKKONENOVA LINIE
Označení Paasikiviho-Kekkonenova linie není úplně přesné, protoţe přístup Paasikiviho a
Kekkonena se lišil.
Paasikivi se odmítal příliš přátelit se Sovětským svazem a chtěl pouze udrţet svobodu a
demokracii ve Finsku. Zatímco Kekkonen prosazoval aktivní spolupráci se Sovětským
svazem a zredukování napětí mezi Východem a Západem. Později to přerostlo aţ v sovětské
vměšování se do finských domácích záleţitostí. Zahraniční tisk tomu dal název finlandizace a
takto se i dnes o zahraniční politice Finska mluví, jak jiţ bylo výše zmíněno.
FINLANDIZACE
Finlandizace trvala i během studené války aţ do doby pádu Sovětského svazu. V podstatě to
znamenalo, ţe Finsko nemohlo být protisovětsky zaměřeno, nesmělo mít velkou a silnou
armádu a ani ji mít blízko sovětských hranic. Ústupky, které muselo Finsko provádět, mnohdy

3. překračovaly přijatelnou míru pro nezávislý a svobodný stát. Jedním z těchto ústupků je ten,
ţe Finsko bylo pod silným nátlakem Sovětského svazu nuceno odmítnout pomoc ze západu,
tzv. Marshallův plán. Bylo jedinou zemí z Východního bloku, která pomoc odmítla
„dobrovolně“. V roce 1948 byla podepsána důleţitá smlouva se Sovětským svazem –
Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Tato smlouva zavazovala Finsko
k vojenské pomoci, kdyby byl Sovětský svaz přes území Finska napaden Německem nebo
jeho spojenci.
Kekkonenova politika by se vlastně dala nazvat politikou ústupků. Například, kdyţ byl
do čela vlády zvolen Moskvou neoblíbený sociální demokrat Fagerholm, byl Kekkonen
Sovětským svazem donucen Fagerholma odvolat z funkce. Dalším z ústupků je i to, kdy
Sovětský svaz poslal roku 1961 nótu, ve které ţádal o konzultování prvního článku Smlouvy
o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Důvodem byl prozápadní postoj tisku a
prezidentská kandidatura Olaviho Honky, který prezentoval prozápadní politiku. Kekkonen
odjel osobně přesvědčit představitele Sovětského svazu, ţe konzultace nejsou nutné a
Olavi Honka stáhl svoji kandidaturu. Ve Finsku také vládla silná cenzura a autocenzura,
finský tisk byl nejen pod sovětským tlakem, ale i pod tlakem prezidenta Kekkonena.
Finlandizace ale nakonec pro Finy byla vcelku prospěšná. Finsko si udrţelo trţní hospodářství
a demokracii, obchodovalo se Sovětským svazem. Za největší úspěch můţe být povaţována
mezinárodní konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě, která byla zahájena
v Helsinkách, pokračovala v Ţenevě a její závěrečná deklarace byla podepsána v roce 1975
v Helsinkách. Ta obsahuje deset zásad, kterými se mají řídit zúčastněné státy. Tento
závěrečný akt podepsali nejvyšší představitelé třiceti pěti států.
Nejdůleţitější data související s finlandizací:
http://timerime.com/en/timeline/1656136/Finlandizace+v+letech/

4. ZDROJE A HODNOCENÍ
HARENBERG, Bodo. Kronika lidstva. 7. vyd. Editor Bodo Harenberg. Praha: Fortuna Print,
2003, 1319 s. ISBN 80-732-1068-1.
Obsahuje odborné články
Kapitola této publikace se přímo týká daného tématu
Finlandizace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001- [cit. 2013-01-04]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Finlandizace
Zdroj doplňujících informací
Juho Kusti Paasikivi. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-01-04]. Dostupné z:
http://en.wikipedia.org/wiki/Juho_Kusti_Paasikivi
Bohatý zdroj informací
Nevýhodou jsou chybějící citace v článku k ověření věrohodnosti
Urho Kaleva Kekkonen. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-01-04]. Dostupné z:
http://sk.wikipedia.org/wiki/Urho_Kaleva_Kekkonen
Bohatý zdroj informací
KOŠNER, Lukáš. Slavné osobnosti Severu: Juho Kusti Paasikivi. In: [online]. [cit. 2013-01-
04]. Dostupné z: http://www.skandinavskydum.cz/6-dil-rubriky-slavne-osobnosti-severu-
juho-kusti-paasikivi
Věrohodný zdroj, vzhledem k tomu, ţe je článek publikován na oficiální stránce
instituce věnující se Skandinávii