I create large ceramic sculptures in public space and this is my work.

1. ®
A L E X A N D R A
C E R A M I C
K O L Á Č K O V Á
A R T W O R K
A T E L I E R
2 0 0 0 — 2 0 1 0

3. L A R G E – S C A L E
C E R A M I C
A R T W O R K
2 0 0 0 — 2 0 1 0

5. A L E X A N D R A
K O L Á Č K O V Á
A T E L I E R
largescale
cer a mic a rt wor k
2000—2010

7. Alexandra Koláčková Atelier is a graphic and plastic arts studio we
founded in 1990 with Jiří Koláček, initially as a ceramic workshop.
In the following years I went in for sculptural work, in addition to
ceramic, more or less utility indoor artefacts. In 1999 I made the
first sculpture for a public space. Our art studio had been invited
by an architect to design a public space in the centre of Liberec.
It was to be designed as a resting place for parents with small
children near the downtown terminal for public transport. That
experience was a stimulus which helped to expand the activity of
our original graphic and plastic workshop into a range of further
activities – designing atypical playgrounds, resting places and public
spaces on a wider scale. These days the fundamental workload of
our studio is in particular about specialising in these projects.
I start every new project making a creative layout. I enjoy interpreting
a public space in a new, surprising, and original way. An element
of playfulness is almost always present, mostly coming out of the
task setting—an atypical playground, a creatively designed resting
place for children and parents near the public transport terminal,
a municipal park, and a kindergarten or welfare facility garden.
It is always an original author’s design of the space given, and
is never repeated anywhere else. My creative aspect is always
the basis of our work, even in the case of our co-operation with
architects, or when we are part of a major urban project.
The creative design in my conception is often dominated by large
ceramic sculptures. I make up and create big, mostly colour glazed
ceramic sculptures. I enjoy making simple, large round shapes; I prefer
bright, shiny colours. Our first public contract was primarily to serve
children, and it was a success; that’s why, probably, further ones
with the same requirement appeared. I still enjoy putting myself to
a child’s position as regards thinking and experience, and it seems
quite natural to me. I am convinced we keep our own childhood not
only as a memory, but as a subconscious part of our personality for all
our lives. Playfulness is a quality more or less innate to every human
being. The fact that we forget it because of the pressure of worries
and adult age wishes does not mean that it is not somewhere inside
us, and that we do not need to show and enjoy it from time to time.
An inspiring atmosphere, concern for an unexpected visual or tactual
sensation simply manages to initiate it. I play even while I am working.
Single carving in the art studio got beyond my physical potential
years ago, and has become a team matter. I have learned a new
approach which cannot be used by a sculptor moving about
just in the territory of a studio or gallery—to listen to partners—
architects, designers, builders and craftsmen who logically
enter the process of project development and execution.
That has brought further knowledge and inspiring ideas.

8. I use sculptural technique to mould ceramic clay, which is
fundamental. However, it does not inhibit me from combining
that approach with the mosaic technique which is a traditional,
impressive and technologically practicable procedure
especially in ceramics and architecture. There are new creative
potentials emerging constantly. I like to combine ceramic
sculptures with other materials—metal, bronze and glass.
Having gained experience, we face new art and technological
challenges and experiments. We enjoy facing new challenges to
the work with ceramic clay. Sculptures are moulded in one piece
or in big parts on the basis of a preliminary model. The final
form is cut into pieces which can be mechanically manipulated.
Nowadays we use specially adjusted fireclay mixture.
Parts of sculptures, hollowed out and dried-up, are fired in
electric kilns at 1250 °C. Prepared pieces are assembled with
the aid of construction technology and put together by filling
them with reinforced concrete. We have founded our own
construction company which guarantees the assembly and setting
of sculptures on site. In more complicated cases we consult with
other specialized companies on our technological processes.
This book is being issued on the occasion of ten years’ work
on creative projects in the public space. Problems and tasks
solved have gradually brought us valuable experience and
needed self-confidence, which was necessary to defend our
own creative view, and to put through our philosophy in
approaching the setting while communicating with investors.
Alexandra Koláčková

11. workshop
J a nov n a d N is ou

12. This year we have moved our art studio into new premises, an old
textile manufacturer in Janov nad Nisou. This larger area enables
us to carry out more challenging and extensive projects.

15. installation
on si t e

19. sculptures
H r a dec K r á lov é

20. Sculptures in the city park
2008
Client : Hr adec Kr álové Municipalit y

27. village area
B edř ichov

28. The public space in Bedřichov
2008
client : Bedřichov Municipalit y
In co-operation with architect Jitka Skalická

31. calvary
B edř ichov

32. Calvary
2008
client : Bedřichov Municipalit y

37. daddy&mommy
Pr ague — B u tov ice

38. Daddy and Mommy—ceramic sculptures
2007
C l i e n t : 13 th P r a g u e C i t y D i s t r i c t

43. animals
Pr ague — L e t n á

44. Artwork in Letná park
2004—2005
C l i e n t : M u n i c i p a l i t y o f 7 th P r a g u e C i t y D i s t r i c t

49. playground
Pr ague — St romov k a

50. Artwork playground in Stromovka park
2005
Client : Pr ague Municipalit y

55. public space
L iber ec — Ro chl ice

56. Artwork in the park
2003
Client : Liberec Municipalit y

59. kindergarten
L iber ec | Pr ague | H r a dec K r á lov é

65. resting place
L iber ec

66. Resting place on public transport terminus
2000
Client : Liberec Municipalit y
In co-operation with architect Ladislav David

69. vathorst project
A mer sfo ort

70. Torii gates in the park
2010
Client: OBV Amer sfoort
In co-operation with architect Edzo Bindels, West 8

72. The book covers the past ten years of the existence of your art
studio. You and your husband started running the business
just after the revolution, in fact afresh, and these days you
are working on international contracts. How has your work
developed?
As far as I can recollect, it went really fast. We started immediately after the revolution in 1989. Utility ceramics was at first the means to
earn a living and to gain experience of the craft. We worked, and learned while working. Sometimes we suggested something to somebody,
and only then solved the problem of how to do it. We started building
a workshop, and when we finished, we found out it was too small, and
over and over again. Frantic work and continuous dissatisfaction with
what was achieved is, on one hand, harmful, as you don’t have time to
do things deliberately and enjoy them; but on the other hand, it motivates and pushes you forward immensely. Anyway, it was also the consequence of the revolutionary time we started in.
interview
You got from utility ceramics initially to large-sized sculptures
for public spaces. What advancement did it mean for you?
We got the first contract when an architect invited us, ceramists making
statuettes at home, to create a design for a public space. It was a progression towards making our dream come true, so we took advantage
of it. After being accepted successfully, we got more contracts. I advanced a lot in feeling the responsibility for my work which became public
property on completion; on the other hand I also felt much more satisfied with the results of the effort I had made.
You are a creative artist who used to work without any limits
to your invention. Is the work in designing public spaces still
a territory for free, limitless expression, is it still art for you?
Sure there are various approaches. Some people have ambitions to be
artists, some emphasize functionality. I definitely want our projects to
be creative, but at the same time I have to respect safety and other rules for production in public spaces. So there are certain restrictions. It
is public art, which means art for people. However, that does not mean
I can’t work without restraint.

73. A lot of your projects are intended for
children, how do you find working just for
them?
The world sorts us into children and adults
according to our age. I admire the world of
children, and the older I am, the more I realize
that childhood forms an integral part of ourselves, that we keep it inside us for all our lives. What works with children – colourfulness,
playfulness, a place for imagination and intimacy, works with adults in the same way. Our
first public work which was intended for small
children turned out to be used by teenagers
and adults as well. We took pleasure in working deliberately with that fact. We respect the
parameters set for children, mainly the safety,
but otherwise we try not to court popularity,
we create a space for the game as such. These days it has become a specific feature of our
playful public spaces and that might be the
reason why we are contacted by other investors who are looking for “something different”
from standardized playgrounds for a specific
age category. It is a great satisfaction for us to
see children and adults playing together in our
“playground”.
Your projects are distinguishable; you have
built up a specific style. What has made you
do it?
The sense of creative expression is something
that is given to you. As some people can hear
music, I can see images and shapes floating
spontaneously from my soul. I watch things
around me, often perhaps in the countryside,
and I can see ideas which other people don’t
even notice, in general. I can see something in
almost everything, it is somehow intangible, it
just happens. However, I got started by work
as such. Talent is one thing, but above all it is
necessary to think, experiment and work. Further ideas are often born in single work and
experience. If I had not completed the first
project, I would not have started the second
and third ones. Of course you have to go
through the phase of mistakes. A lot of times
a piece of sculpture has fallen down, I have
used the wrong glaze and had to remake
something, but you learn from your mistake.
That is the only way to become the master,
provided that you are God-given. As the old
Chinese used to say, you have to make a thousand pots to become a ceramist and master. It
is nice to be an artist, but it is also very important to be a good craftsman and hard-working
person. There is no way without that.
What art do you like? Did you look for
inspiration there when you were gradually
finding your own, characteristic style?
When I was a student, I liked a range of artists and styles in fine arts. I like technicolour,
Miró, fauvists, art brut (outsider art), and
others. Probably every ceramist has been to
Barcelona to see Gaudí and to Vienna to see
Hundertwasser. You absorb it subconsciously and draw inspiration from that influence.
Those who say they have no models are not
telling the truth. My works are colourful, large, round and a bit childish. I prefer to work
with fire clay; I also like china, and using more
bronze appeals to me. And glass! As we live
in North Bohemia, my dream, not fulfilled yet,
is to make a glass sculpture. We have made
some works from scrap metal, from all sorts of
component parts. For instance, I had a look at
something and saw an animal in it. For a short
time it was even an obsession, my husband
and I went to a scrap yard looking for parts
suitable for sculptures. Then we used them,
among others, in renovating a park in a residential area.
You have been cooperating with your husband
since the beginning. How does that work?
Thanks to our natural abilities we complement
each other. It is also necessary to be able to
sell the projects, find clients, negotiate, and
ensure the technical accuracy. I make the design, but of course, as we have been working
together for years, and although Jirka is not
a sculptor, I often do not even know which

74. idea is mine and which is his. We discuss
everything a lot, and we work out how to do
things together.
Why did you decide to expand just to public
spaces?
We are the generation that grew up in the
communist era. However, we were young
enough to be able to begin afresh after the
revolution. We wanted to do business in my
specialization. Therefore we started with
a ceramics workshop, and then “branched
out”, as we were given a chance to take, and
we were enchanted. It has brought greater
variety and new objectives which, despite all
the problems, we enjoy solving. In the Czech
Republic we mainly encounter the consequences of the interrupted continuity of the natural
evolution of society, decimated by the socialist era of the rule of dilettantism. It is not only
a problem of the lack of money, but mainly the
fact that we do not know how to do things well.
For instance, we had to make out everything
on our own. In public spaces you can see that
all around us. Architecture is often confused;
in crafts we are lacking in enlightenment, the
sense of accuracy and detail. The way and the
approach to work are often unprofessional.
Public spaces are frequently neglected and
wild. In such reality our present work appeals
to us more than making things for an art gallery. I experienced that as well and enjoyed
it. However, the chance to come out with our
works was a bigger challenge.
So it was a bit of fight against Czech
drabness, wasn’t it?
are what you would call enlightened. They are
behind the scenes, but without them no atypical project would ever have originated, they
dare to initiate an unconventional design and
give it generous support.
Definitely, we have experienced enough drabness and bad taste. The fact that I love colours
might be part of my character. Colours arouse
joy. I loved Mexico, for instance, everything is
colourful there, the landscape, the architecture, even the people.
Now you have already had international
contracts. How do you feel about working
“beyond borders”?
Working on projects abroad is a delight and
a valuable experience, and we are glad we
have been given the chance. Working abroad
is more comfortable as the public space is
cultivated and always being looked after by
a team of other professionals, so that we,
sculptors, have got it made and can actually
solve the creative aspect as such. In the Czech
Republic we mostly have to make up the setting, we often substitute for the work of a landscape architect, gardener, we solve construction problems. On the other hand, we have
extended our professional range, so we definitely cannot complain. Moreover, the investors we have been cooperating with at home
Anyway, we definitely want to win fame in the
foreign market. At the moment we are participating in a big project designing a public
space in Spain, and we are completing a creative project in Holland. New horizons have
been bringing cooperation with new people,
interesting chances and experience. We believe it is the beginning of our new professional
period. I hope to publish another book about
it in a few years.
What do you enjoy the most about your
work?
I simply enjoy it, as well as my husband. It is
a free enterprise, and we need the space to
think creatively, to work and make decisions
freely. We like that advancement, determination and teamwork we share, as well as the fact
that it is always different and we can see the
outcome. It is a continuous challenge, it is life,
and it is certainly not boring.
A l e x andr a Kol áčková h a s been
in t erv ie wed by Lucie Kl ímová ,
C zech T V cult ur al edi tor .

76. Č E S K Y
Alexandra Koláčková atelier je výtvarný
atelier, který jsme založili v roce 1990 spolu
s Jiřím Koláčkem původně jako keramickou
dílnu. V následujících letech jsem se věnovala
kromě keramických víceméně užitných
artefaktů do interiéru sochařské práci.
sociálního zařízení. Jedná se vždy o originální
autorské řešení daného prostoru, které jinde
neopakujeme. Mé výtvarné pojetí je vždy základem naší práce i v případech, kdy spolupracujeme s architekty, nebo jsme součástí
většího urbanistického projektu.
V roce 1999 jsem vytvořila první plastiku do
veřejného prostoru. Náš atelier byl přizván
architektem k výtvarnému řešení veřejného
prostoru v centru Liberce. Jednalo se o ztvárnění odpočívadla pro rodiče s malými dětmi
u centrálního terminálu MHD. Tato zkušenost
byla impulsem, z něhož se aktivita našeho
původně jen výtvarného atelieru rozvinula do spektra dalších činností — navrhování
atypických dětských hřišť, odpočinkových
zón a veřejného prostoru v širším záběru. Výtvarnému řešení v mém pojetí dominují skoro vždy keramické skulptury. Dnes je stěžejní
pracovní náplní atelieru právě specializace na
tyto projekty.
Vymýšlím si a vytvářím velké, většinou barevně glazované keramické plastiky. Mám radost
z tvorby jednoduchých velkých oblých forem,
jednoznačně dávám přednost jasným zářivým
barvám. Baví mě pořád vžívání do myšlení
a prožívání dětí a připadá mi to jako celkem
přirozené. Jsem přesvědčena, že vlastní „dětství“ si v sobě neneseme jen jako vzpomínku,
ale jako podvědomou součást své osobnosti
po celý život. Hravost je více či méně vrozena
každému člověku. Tím, že na ni pod návalem
starostí a přání dospělého věku pozapomínáme, neznamená, že v nás někde není a že ji
nepotřebujeme čas od času projevit a užít si ji.
Stačí inspirující prostředí, zaujetí nečekaným
zrakovým nebo hmatovým vjemem a začne to
fungovat.
S přibývajícími zkušenostmi atelieru stavíme
před sebe nové umělecké i technologické výzvy a experimenty. Baví nás překonávat limity
práce s keramickou hlínou. Plastiky jsou modelovány v celku nebo po velkých částech na
základě přípravného modelu. Ve finální podobě je rozkrájíme na díly, kterými lze manipulovat mechanizací. Používáme dnes speciálně
upravenou směs šamotové hlíny.
Vlastní sochařská práce v atelieru už před lety
přerostla mé fyzické možnosti a stala se týmovou záležitostí. Naučila jsme se novému přístupu, který výtvarník, pohybující se jen v teritoriu atelieru a galerií nevyužije, naslouchat
Zevnitř vydlabané a usušené díly plastik vypalujeme v elektrických pecích na teplotu
1250 °C. Hotové díly sestavujeme dohromady
železobetonem. Založili jsme vlastní stavební
firmu, která garantuje kompletaci a osazení
Každou novou práci začínám výtvarným návrhem. Baví mě interpretovat veřejný prostor
nově, překvapivě a po svém. Prvek hravosti je
téměř vždy přítomen, vychází většinou už ze
zadání – atypické dětské hřiště, výtvarně řešené odpočívadlo pro děti a rodiče u terminálu MHD, městský park, zahrada školky nebo
partnerům-architektům, stavebníkům a řemeslníkům, kteří do procesu přípravy a realizace
projektů logicky vstupují. To přineslo další
znalosti a podnětné myšlenky.
Modeluji keramickou hlínou sochařským
způsobem, to je nezbytný základ. To mi ale
nebrání kombinovat tento přístup s technikou
mozaiky, která je tradičním efektním a technologicky schůdným postupem právě v keramice i architektuře. Vznikají tak neustále nové
tvůrčí možnosti. Ráda kombinuji keramickou
sochu s dalšími materiály, kovem, bronzem
a sklem.

77. plastik na místě určení. Ve složitějších případech konzultujeme naše technologické postupy s dalšími odbornými firmami.
Tuto knížku vydáváme právě u příležitosti desetileté práce na výtvarných projektech ve veřejném prostoru. Problémy a úkoly, které jsme
v tomto období řešili nám postupně přinášely
cenné zkušenosti i potřebné sebevědomí. To
bylo nutné k uhájení vlastního výtvarného názoru a prosazení naší filosofie v přístupu k zadání v komunikaci s investory.
interview
Kniha rekapituluje posledních deset let
existence atelieru. Začali jste s manželem
podnikat hned po revoluci v podstatě
z ničeho, dnes pracujete na mezinárodních
zakázkách. Jak se vaše práce vyvíjela?
Když si to dnes vybavuji zpětně,šlo to velmi
rychle. Začali jsme hned v roce 1989. Užitná
keramika byla v začátcích prostředkem k obživě a získávání zkušeností s řemeslem. Fungovali a učili jsme se za pochodu. Někdy se nám
stávalo, že jsme něco někomu navrhli a až pak
jsme řešili, jak to vůbec uděláme. Rozestavěli jsme dílnu, a když jsme jí dodělali, tak jsme
zjistili, že je už malá a takhle pořád dokola.
Zběsilý postup a neustálá nespokojenost s už
dosaženým je na jednu stranu škodlivá v tom,
že nemáte čas dělat věci úplně s rozmyslem
a užít si je, ale zase vás to ohromně motivuje
a tlačí dopředu. Ale to bylo dáno i převratnou
dobou, v které jsme začínali.
Od užitné keramiky, se kterou jste začínali,
jste se dostali k velkoformátovým plastikám
do veřejného prostoru. Jaký to pro vás
znamenalo posun?
První zakázka vznikla tak, že architekt nás keramiky, kteří dělají doma sošky přizval k výtvarnému řešení veřejného prostoru. Byl to posun
k splnění snu, takže jsme ho využili. Po úspěšném ohlasu přišly další zakázky. Velký posun
jsem pociťovala v zodpovědnosti za svou práci,
která se stává po dokončení veřejným majetkem, ale taky v mnohem větším uspokojení
nad uplatněním výsledku svého snažení.
Jsi výtvarnice, která předtím tvořila bez
jakýchkoli tvůrčích omezení. Je i práce do
veřejného prostoru a zakázky pro tebe
prostorem svobodného vyjádření, umění?
Přístupy jsou samozřejmě různé. Někdo má
ambici být umělec, někdo klade důraz na
funkčnost. Já samozřejmě chci, aby naše
projekty byly výtvarné, ale zároveň musím
respektovat bezpečnost a další zákonitosti
pro tvorbu ve veřejném prostoru. Máme tedy
určitá omezení. Jde o public art, tedy umění
pro lidi. To ale neznamená, že bych nemohla
kreativně tvořit.
Hodně tvých projektů je určeno dětem, jak
se ti pracuje právě pro ně?
Společnost nás škatulkuje podle věku na
děti a dospělé. Mám k dětskému světu obdiv, a čím jsem starší, tím víc si uvědomuju,
jak je dětství naší integrální součástí, jak ho
celý život v sobě pořád máme pod kůží. To
co funguje u dětí – barevnost, hravost, prostor pro imaginaci i intimitu, funguje podobně i na dospělé. U naší první veřejné realizace určené malým dětem se ukázalo, že ji
využívají i teenageři a dospělí. S potěšením
jsme s tímto faktem začali vědomě pracovat.
Takže respektujeme parametry zadání pro
děti, hlavně bezpečnost, ale jinak se nesnažíme podbízet, vytváříme prostor pro hru
jako takovou. Je to už dnes specifikum našich
hravých veřejných prostorů a možná právě
proto se na nás obracejí další investoři, kteří
hledají ,,něco jiného“ než typizované dětské
hřiště pro určitou věkovou kategorii. Je to pro
nás velká satisfakce, když vidíme hrát si děti
i dospělé společně na našem „hřišti“.

78. Vaše díla jsou rozpoznatelné, vytvořili jste
si specifický rukopis. Co tě k němu přivedlo?
Smysl pro výtvarné vyjadřování je něco, co
je ti dané. Jako někdo slyší hudbu, tak mě
vyplouvají z duše samovolně obrazy a tvary. Dívám se na věci kolem sebe, často třeba
v přírodě a vidím tam nápady, kterých si lidé
možná běžně ani nevšimnou. Vidím něco skoro ve všem, je to takové neuchopitelné, chodí
to samo. Hodně mě ale nastartovala samotná
práce. Talent je jedna věc, ale hlavně je třeba
přemýšlet,zkoušet a pracovat. Další nápady
se často rodí samotnou prací a zkušeností.
Kdybych neudělala první projekt, tak bych
neudělala druhý, třetí. Člověk si samozřejmě
musí projít i chybami. Mockrát mi spadl kus
sochy, použila jsem nějakou špatnou glazuru a něco předělávala od začátku, ale tím, že
člověk dělá omyly, tak na to v podstatě přijde.
Jen tak se člověk stane, když je mu dáno, mistrem. Jak říkali staří Číňané: „musíš udělat tisíc
konviček, aby z tebe byl keramik a mistr“. Být
umělcem je hezké, ale být dobrým řemeslníkem a pracovitým člověkem je taky velmi důležité. Bez toho to nejde.
Jaké umění máš ráda? Hledala jsi v něm
inspiraci, když jsi postupně nacházela svůj
vlastní, tak charakteristický styl?
Jako studentce se mi líbila řada tvůrců a stylů
ve výtvarném umění. Mám ráda křiklavé barvy, Miroa, fauvisty, art brut, a další. Asi každý
keramik se jel podívat na Gaudího do Barcelony a na Hundertwassera do Vídně. Člověk to
podvědomě nasaje a čerpá z těchto vlivů. Kdo
říká, že nemá vzory, nemluví asi pravdu. Moje
práce jsou barevné, velké, kulaté a trošku in-
fantilní. Nejradši pracuji s šamotovou hlínou,
líbil se mi i porcelán a láká mě víc používat
bronz. A sklo! – tím, že žijeme v severních Čechách, tak můj zatím nerealizovaný sen je udělat si skleněnou plastiku. Některé věci jsme
udělali z kovového odpadu, z nejrůznějších
součástek. Třeba jsem se na něco zadívala
a viděla v tom zvíře. Na chvíli to potom byla až
posedlost, šli jsme s manželem na šrotoviště
a hledali díly vhodné pro plastiky. Pak jsme je
použili mimo jiné v projektu revitalizace parku
na sídlišti.
S manželem spolupracuješ od začátku, jak
to funguje?
Díky našim přirozeným schopnostem se doplňujeme. Projekty je taky třeba umět prodat,
sehnat klienta, umět jednat, zajistit věci technicky. Výtvarné návrhy dělám já, ale samozřejmě tím, jak léta pracujeme spolu, tak, přestože
Jirka není výtvarník, kolikrát ani nevím, který
nápad je můj a který jeho. Hodně se o všem
spolu bavíme a společně promýšlíme, jak by
co šlo zrealizovat.
Proč jste se rozhodli expandovat právě do
veřejného prostoru?
Jsme ta generace, která vyrostla v komunismu
a zároveň nebyla tak stará, aby nemohla začít
po revoluci znova. Chtěli jsme v mém oboru
podnikat. Začali jsme tedy s keramickou dílnou
a pak z ní „vyšli ven“, protože jsme dostali příležitost to zkusit a nadchlo nás to. Přineslo to
větší rozmanitost a nové úkoly, které nás přes
všechny problémy s nimi spojenými baví řešit.
V Česku narážíme hlavně na následky přerušené kontinuity přirozeného vývoje společnosti,
zdecimované socialistickým obdobím vlády
diletantismu. Není to jen otázka nedostatku
peněz, ale především toho, že nevíme, jak co
máme dělat. My třeba jsme si na všechno museli přijít sami. Ve veřejném prostoru je to taky
vidět všude kolem nás. Architektura je často
zmatená, v řemeslech chybí poučenost, smysl
pro pečlivost a pro detail. Způsob a přístup,
jak se u nás pracuje je často neprofesionální.
Veřejný prostor je mnohde zanedbaný a zdivočelý. V této realitě nás naše současná práce víc
oslovuje než dělat věci do galerie. Taky jsem to
zkusila a líbilo se mi to, ale tahle možnost vyjít
s věcmi ven byla větší výzva.
Takže to byl tak trochu boj proti české šedi?
Určitě, šedi a nevkusu jsme si užili dost. Asi
je to mým založením, že miluju barvy. Barvy
vzbuzují radost. Moc se mi líbilo třeba v Mexiku, všechno je tam barevné, příroda, architektura i lidi.
Teď už máte i mezinárodní zakázky? Jaké to
pro tebe je, pracovat „za hranicemi“?
Je to radost a cenná zkušenost pracovat na
projektech v zahraničí a jsme rádi, že máme
i tuto příležitost. Práce v zahraničí je komfortnější v tom, že veřejný prostor je kultivovaný
a má ho na starosti vždy tým dalších odborných profesí, takže my jako výtvarníci přijdeme k hotovému a můžeme řešit vlastně jen
čistě výtvarnou stránku. V Česku musíme většinou sami nejprve dotvořit nějaké prostředí,
často zastupujeme práci landscape architekta,
zahradníka, řešíme stavební otázky. Rozšířil
se nám tak zase profesní záběr, takže si určitě
nestěžujeme.Navíc investori se kterými jsme

79. doma spolupracovali a spolupracujeme jsou
právě ti, kterým se říká osvícení, jsou v pozadí ale bez nich by žádný atypický projekt nevzniknul, mají odvahu netradiční řešení iniciovat a dát mu velkorysou podporu.
Na zahraničním trhu se ale určitě etablovat
chceme. Momentálně se podílíme na velkém
projektu, který řeší veřejný prostor ve Španělsku a dokončujeme výtvarný projekt v Holandsku. Nové obzory přinášejí spolupráci
s novými lidmi, zajímavé možnosti a zkušenosti. Vnímáme to jako začátek naší nové profesní
etapy. O ní doufám vydáme zas další knížku za
pár let.
Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Mě to prostě baví, stejně jako mého muže. Je
to svobodné podnikání a my potřebujeme mít
prostor tvořivě přemýšlet, svobodně pracovat
a rozhodovat se. Líbí se nám ten vývoj, nasazení a týmová spolupráce, kterou sdílíme, i to,
že je to pokaždé jiné a že vidíme výsledek. Je to
permanentní výzva, je to život, není to zkrátka
nuda.
Rozhovor s A l e x a ndrou Kol áčkovou
v edl a Lucie K l ímová , kult urní
r eda k t ork a Česk é t el e v ize.

80. D E U T S C H
Das Atelier Alexandra Koláčková
atelier ist ein Kunstatelier, das ich 1990
zusammen mit Jiří Koláček ursprünglich als
Keramikwerkstatt gegründet habe. In den
folgenden Jahren widmete ich mich außer
der Anfertigung von mehr oder weniger für
den Gebrauch bestimmten und fürs Interieur
geeigneten Artefakten der Bildhauerei.
1999 schuf ich die erste Plastik für den öffentlichen Raum. Unser Atelier wurde von einem
Architekten zur künstlerischen Gestaltung
einer öffentlichen Fläche im Zentrum von Liberec hinzugezogen. Es handelte sich dabei
um die Gestaltung einer Raststelle für Eltern
mit Kleinkindern in der Nähe des zentralen
ÖPNV- Terminals in Liberec. Diese Erfahrung
war für unser Atelier ein Impuls, die ursprünglich ausschließlich künstlerische Tätigkeit um
ein breites Spektrum an weiteren Tätigkeiten
auszuweiten: den Entwurf von originellen Kinderspielplätzen, Ruhezonen und die Gestaltung des öffentlichen Raums im breiteren Sinne. Heute liegt der Schwerpunkt des Ateliers
gerade bei dieser Art von Projekten.
Bei jeder neuen Arbeit fange ich mit dem
künstlerischen Entwurf an. Es macht mir Spaß,
den öffentlichen Raum neu, überraschend
und individuell auszulegen. Ein spielerisches
Element ist fast jedes Mal vertreten – das geht
meist schon aus der Vorgabe hervor, wie zum
Beispiel der Gestaltung eines ungewöhnlichen
Kinderspielplatzes, eines Rastplatzes für Kinder und Eltern am zentralen ÖPNV-Terminal,
eines Stadtparks, des Gartens eines Kindergartens oder einer sozialen Einrichtung. Die
Gestaltung des jeweiligen Raums ist immer ein
Original. Auch wenn wir mit Architekten oder
im Rahmen eines größeren urbanistischen
Projekts zusammenarbeiten, dient stets mein
künstlerisches Konzept als Basis der Arbeiten.
teil seiner Persönlichkeit das ganze Leben
lang in sich trägt. Die Verspieltheit ist mehr
oder weniger jedem angeboren. Dass sie unter der Last der Sorgen und der Wünsche des
erwachsenen Lebens in Vergessenheit gerät,
bedeutet nicht, dass sie nicht mehr da ist und
dass wir nicht ab und zu den Drang verspüren,
sie zum Ausdruck zu bringen und sie zu genießen. Oft reicht eine inspirierende Umgebung
oder die Faszination durch unerwartete sinnliche Eindrücke und es funktioniert. Ich selbst
spiele auch bei meiner Arbeit.
In meinem künstlerischen Konzept dominieren häufig große keramische Skulpturen.
Ich erfinde frei und schaffe große, meist farbig glasierte Keramikplastiken. Es macht mir
Freude, einfache, große, rundliche Formen zu
gestalten und ich bevorzuge eindeutig klare,
leuchtende Farben. Unser erster öffentlicher
Auftrag war vor allem für Kinder bestimmt
und er war erfolgreich. Vielleicht kamen gerade deshalb weitere Aufträge mit gleichen Anforderungen nach. Es macht mir Spaß, mich
in die Denkweise und die Erlebniswelt der
Kinder einzufühlen und ich empfinde das als
etwas ziemlich natürliches. Ich bin fest davon
überzeugt, dass man das „Kind sein“ nicht nur
als eine Erinnerung an seine Kindheit, sondern auch als einen unterbewussten Bestand-
Die eigentliche Bildhauerarbeit im Atelier hat
schon vor Jahren meine eigenen physischen
Möglichkeiten überstiegen und wurde zur
Teamarbeit. Ich habe etwas dazu gelernt, das
ein bildender Künstler, dessen Aktionsradius sich auf sein Atelier und auf Galerien beschränkt, nicht nutzen kann, nämlich den Partnern – Architekten, Planern, Bauherren und
Handwerkern –, die sich logischerweise an der
Vorbereitung und Umsetzung der Projekte beteiligen, zuzuhören. Dies bereicherte mich um
weitere Kenntnisse und inspirative Gedanken.
Ich modelliere den Keramikton auf bildhauerische Art und Weise, das ist das A und O.
Es hindert mich jedoch nicht daran, diesen
Ansatz mit der Mosaiktechnik zu kombinieren,

81. die ein seit langem effektvolles und technologisch machbares Mittel im Bereich der Keramik sowie der Architektur ist. Es eröffnen
sich somit stets neue und neue künstlerische
Möglichkeiten. Ich kombiniere die keramische
Skulptur gerne mit anderen Werkstoffen wie
etwa Metall, Bronze und Glas.
Mit zunehmender Erfahrung geht unser Atelier neue künstlerische und technologische
Herausforderungen und Experimente an. Es
macht uns Spaß, die Grenzen der Arbeit mit
Keramikton zu überschreiten. Die Plastiken
werden entweder als Ganzes modelliert oder –
anhand eines Modells – in großen Teilen. Die finale Form schneiden wir in mechanisch handhabbare Stücke. Wir nutzen heutzutage eine
speziell angepasste Schamott-Ton-Mischung.
Die von innen ausgehöhlten und getrockneten Teile der Plastiken brennen wir in elektrischen Brennöfen bei 1250 °C aus. Die fertigen
Teile setzen wir bautechnisch zusammen und
verbinden sie mit Stahlbeton. Wir haben eine
eigene Baufirma gegründet, die die komplette
Zusammensetzung und Installation der Plastiken vor Ort garantiert. In komplizierteren
Fällen konsultieren wir unsere technologische
Vorgehensweise mit Fachleuten.
Dieses Buch erscheint zum zehnten Jahrestag
unserer Arbeiten im öffentlichen Raum. Die
Probleme und Aufgaben, die wir in jener Zeit
bewältigt haben, haben uns nach und nach
mit kostbaren Erfahrungen bereichert und
uns auch das notwendige Selbstbewusstsein
gebracht. Das brauchen wir zur Verteidigung
unserer eigenen künstlerischen Sicht und der
Durchsetzung unserer Philosophie bei der Erfüllung der Vorgaben sowie bei der Kommunikation mit den Investoren.
interview
Das Buch rekapituliert die letzten zehn
Jahre des Ateliers. Du und dein Mann habt
gleich nach der Wende als Unternehmer
praktisch bei Null angefangen, heute arbeitet
ihr auch an internationalen Aufträgen. Wie
entwickelte sich eure Zusammenarbeit?
Wenn ich das heute im Nachhinein betrachte,
ging alles sehr schnell. Wir haben gleich 1989
angefangen. Die Gebrauchskeramik war zu
Beginn ein Mittel, um für unseren Lebensunterhalt zu sorgen und Erfahrungen im Handwerk zu sammeln. Wir funktionierten und
lernten sozusagen im Flug. Manchmal passierte es, dass wir jemandem etwas vorgeschlagen und uns erst danach damit auseinandergesetzt haben, wie wir das denn überhaupt
angehen werden. Wir haben angefangen,
eine Werkstatt zu bauen und als wir fertig
waren, haben wir festgestellt, dass sie schon
zu klein war. Und so ging das andauernd. Ein
rasendes Tempo und permanente Unzufriedenheit mit dem, was man schon erreicht hat,
ist einerseits schädlich – man hat keine Zeit,
die Arbeit erst nach reiflichen Überlegungen
anzupacken und sie zu genießen, andererseits
ist es unheimlich motivierend und treibt einen
voran. Und es lag natürlich auch an der turbulenten Zeit, in der wir angefangen haben.
Von der Gebrauchskeramik, mit der
ihr angefangen habt, seid ihr bei
grossformatigen Plastiken für den
öffentlichen Raum gelandet. Welche
Veränderungen brachte das mit sich?
Der erste Auftrag entstand so, dass ein Architekt uns – Keramiker, die zuhause Gebrauchskeramik gestalten – dazu einlud, uns an der
künstlerischen Gestaltung einer öffentlichen
Fläche zu beteiligen. Das brachte uns der Erfüllung eines Traums näher, deshalb nahmen
wir das Angebot an. Nach positiven Reaktionen kamen auch weitere Aufträge. Als große
Veränderung empfand ich die Verantwortung
für eine Arbeit, die nach ihrer Vollendung öffentliches Eigentum wird, und ich spürte auch
größere Zufriedenheit darüber, wie das Ergebnis all meiner Mühen zur Anwendung kommt.
Du bist bildende Künstlerin, die vorher
ohne jegliche schöpferische Einschränkung
arbeitete. Lassen dir auch die Arbeiten
für den öffentlichen Raum und andere
konkrete Aufträge Raum für freien
künstlerischen Ausdruck?
Die Ansätze sind natürlich unterschiedlich.
Jemand hat die Ambition, Künstler zu sein,
ein anderer legt Wert auf Funktionalität. Ich
möchte natürlich, dass unsere Projekte Kunst
sind und zugleich muss ich die Sicherheitsvorschriften und weitere Gesetzmäßigkeiten
für die Gestaltung öffentlichen Raums respektieren. Es bestehen für uns also gewisse Einschränkungen. Es handelt sich um Public Art,
also Kunst für Menschen. Das bedeutet aber
nicht, dass mich jemand darin hindern würde,
frei zu gestalten.

82. Viele deiner Projekte sind für Kinder
bestimmt. Wie ist es für dich, gerade für
Kinder zu arbeiten?
Die Gesellschaft steckt uns je nach unserem
Alter in die Schublade Kind oder Erwachsener. Ich bewundere die Welt der Kinder und je
älter ich werde, desto mehr wird mir bewusst,
wie sehr die Kindheit ein integraler Bestandteil von uns ist, wie wir sie unser Leben lang in
uns tragen. Das, was bei Kindern funktioniert
– Farben, Verspieltheit, Raum für Fantasie und
auch für Intimität, funktioniert bei den Erwachsenen ähnlich. Bei unserem ersten öffentlichen
Projekt, das für kleine Kinder bestimmt war,
stellte sich heraus, dass es auch von Teenagern
und Erwachsenen genutzt wird. Mit Freude
machten wir uns daran, bewusst mit dieser
Tatsache in unserer Arbeit umzugehen. Wir
respektieren also die Parameter der Vorgabe,
die auf Kinder ausgerichtet ist, vor allem das
Thema Sicherheit, aber ansonsten versuchen
wir, uns nicht aufzudrängen, wir schaffen einen Raum fürs Spiel als solches. Das ist heute
schon zu einem charakteristischen Zug unserer verspielten öffentlichen Räume geworden
und vielleicht wenden sich gerade deswegen
auch weitere Investoren an uns, die „etwas
anderes“ als einheitliche Kinderspielplätze für
eine bestimmte Altersgruppe suchen. Es ist für
uns eine große Genugtuung zu sehen, wie Kinder und Erwachsene gemeinsam auf unserem
„Spielplatz“ spielen.
Eure Projekte heben sich ab, ihr habt eine
eigene Handschrift entwickelt.
Was brachte dich dazu?
Der Sinn für künstlerischen Ausdruck ist etwas,
was einem gegeben ist. So wie jemand Musik
hört, entsprießen meiner Seele spontan Bilder
und Formen. Ich schaue mir die Dinge um
mich herum an – oft zum Beispiel in der Natur
– und aus etwas, das anderen gewöhnlich gar
nicht auffallen würde, entsteht eine Idee. Ich
sehe in fast allem etwas, es ist etwas Ungreifbares und es kommt von allein. Vieles in mir
hat aber die Arbeit selbst angekurbelt. Talent
ist eine Sache, in erster Linie jedoch muss man
nachdenken, ausprobieren und arbeiten. Weitere Einfälle entstehen oft durch die eigentliche Arbeit und die Erfahrungen. Wenn ich
das erste Projekt nicht gemacht hätte, hätte
ich auch nicht das zweite, dritte usw. gemacht.
Man macht natürlich auch viele Fehler. Häufig
ist ein Stück der Plastik abgebrochen, ich habe
eine schlechte Glasur benutzt und ich musste
noch einmal ganz von vorn anfangen. Aber dadurch, dass man Fehler macht, findet man im
Grunde genommen den richtigen Dreh. Und
nur so wird man, wenn man begabt ist, zum
Meister. Wie sagten schon die alten Chinesen:
„Du musst tausend Kannen machen, damit ein
Keramiker und Meister aus dir wird“. Künstler
zu sein ist schön, aber ein guter Handwerker
und tüchtiger Mensch zu sein, ist auch sehr
wichtig. Ohne das geht gar nichts.
Welche Kunst gefällt dir? Hast du dich
dadurch inspirieren lassen, als du nach und
nach deinen eigenen, so charakteristischen
Stil entwickelt hast?
Als Studentin gefielen mir verschiedene
Künstler und Stilrichtungen der bildenden
Kunst. Ich mag grelle Farben, Miró, die Fauvisten, Art Brut und anderes. Ich glaube, dass
wohl jeder Keramiker nach Barcelona gefahren ist, um sich Gaudí anzusehen, und nach
Wien wegen Hundertwasser. Man nimmt so
etwas ins Unterbewusstsein auf und schöpft
dann aus diesen Einflüssen. Wer sagt, er habe
keine Vorbilder, spricht wohl nicht die Wahrheit. Meine Arbeiten sind bunt, groß, rund
und etwas infantil. Am liebsten arbeite ich mit
Schamott-Ton, ich mag auch Porzellan und es
reizt mich, mehr mit Bronze zu arbeiten. Und
Glas! – wir leben ja in Nordböhmen und einer
meiner Träume, die ich noch nicht wahr gemacht habe, ist es, eine Glasplastik zu machen.
Wir haben manches aus Altmetall gemacht,
aus verschiedensten Bauelementen. Ich habe
zum Beispiel etwas konzentriert betrachtet
und sah ein Tier darin. Eine Zeit lang war das
fast eine Art Besessenheit, mein Mann und ich
gingen auf den Schrottplatz und suchten nach
Teilen, die sich für Plastiken eignen würden.
Dann benutzten wir sie unter anderem in einem Projekt zur Revitalisierung eines Parks in
einem Plattenbaugebiet.
Du arbeitest von Anfang an mit deinem
Mann zusammen. Wie funktioniert das?
Dank unserer natürlichen Fähigkeiten ergänzen wir einander. Man muss die Projekte auch
verkaufen können, einen Kunden auftreiben,
verhandeln, die Angelegenheiten technisch
absichern. Den künstlerischen Entwurf mache
ich, aber durch die langjährige Zusammenarbeit kann ich oft kaum sagen, welcher Einfall
von mir und welcher von Jirka stammt, auch
wenn er kein bildender Künstler ist. Wir diskutieren viel und denken gemeinsam darüber
nach, wie man was machen könnte.

83. Warum habt ihr euch entschieden, gerade in
den öffentlichen Raum zu expandieren?
Wir gehören zu einer Generation, die im
Kommunismus aufgewachsen ist und zugleich nicht zu alt dafür war, um nach der
Wende neu anzufangen. Wir wollten in
meinem Fach als Unternehmer tätig sein.
Wir haben also mit der Keramikwerkstatt
angefangen und sind dann aus ihr „hinausgewachsen“, weil wir die Möglichkeit bekamen, es auszuprobieren – und wir waren
begeistert! Es brachte mehr Abwechslung
und neue Aufgaben mit sich, und trotz aller
Probleme macht es Spaß, dafür Lösungen zu
finden. In Tschechien stoßen wir vor allem
auf die Folgen einer Unterbrechung der kontinuierlichen natürlichen Entwicklung der
Gesellschaft durch eine sozialistische Ära,
in der Dilettantismus herrschte. Es ist nicht
nur eine Frage des Geldmangels, es geht vor
allem darum, dass wir nicht wissen, wie wir
die Sachen richtig machen sollen. Wir mussten alles selbst herausfinden. Überall um uns
herum im öffentlichen Raum ist zu sehen,
dass die Architektur oft chaotisch ist, dass
im Handwerk Sachkenntnisse, der Sinn für
Sorgfalt und fürs Detail fehlen. Die Art und
Weise, wie man bei uns arbeitet und an die
Sachen herangeht, ist oft unprofessionell.
Der öffentliche Raum ist vielerorts verwahrlost und verwildert. Unter diesen Verhältnissen sagt uns unsere heutige Arbeit mehr
zu, als für Galerien zu arbeiten. Auch das
habe ich ausprobiert und es hat mir Spaß
gemacht, aber diese Möglichkeit, mit den
Sachen hinaus zu gehen, war eine größere
Herausforderung.
Es war also eine Art Kampf gegen das „Grau
in Grau“ in Tschechien?
Sicher, wir haben genug Grau und Geschmacklosigkeit gehabt. Ich bin wohl so veranlagt, dass ich einfach Farben liebe. Farben
wecken Freude. Mexiko hat mir zum Beispiel
unheimlich gefallen, alles ist dort farbenfroh, die Natur, die Architektur und auch die
Menschen.
Ihr habt jetzt sogar internationale
Aufträge. Wie ist das für dich, „hinter der
Grenze“ zu arbeiten?
An Auslandsprojekten zu arbeiten, ist eine
Freude und eine kostbare Erfahrung und wir
freuen uns über diese Gelegenheiten. Die
Arbeit im Ausland ist auch komfortabler, weil
dort der öffentliche Raum kultiviert ist und sich
ein Team von Fachleuten unterschiedlicher
Berufe um ihn kümmert. Wir Künstler kommen also schon zu einer fertigen Sache und
können uns voll und ganz der künstlerischen
Gestaltung widmen. In Tschechien müssen wir
meist zunächst selber die Umgebung zu Ende
gestalten, wir übernehmen häufig die Tätigkeit des Landschaftsarchitekten, des Gärtners,
befassen uns mit bautechnischen Fragen. Der
Umfang unserer beruflichen Tätigkeit ist somit breiter geworden, wir können also absolut
nicht klagen. Zudem gehören die Investoren,
mit denen wir daheim zusammengearbeitet
haben und zusammenarbeiten, gerade zu
jenen, die man als aufgeklärt bezeichnet. Sie
stehen im Hintergrund, doch ohne sie würde
kein ungewöhnliches Projekt entstehen. Sie
haben den Mut, eine originelle Gestaltung zu
initiieren und sie großzügig zu unterstützen.
Wir möchten uns aber natürlich auch auf dem
internationalen Markt etablieren. Im Moment
sind wir an einem Großprojekt beteiligt, bei
dem es um die Gestaltung einer öffentlichen
Fläche in Spanien geht, und wir bringen ein
Kunstprojekt in Holland zum Ende. Die Erschließung neuer Horizonte bringt auch die
Zusammenarbeit mit neuen Leuten, interessante Möglichkeiten und Erfahrungen mit
sich. Wir betrachten das als Anfang einer neuen Etappe in unserem Berufsleben. Ich hoffe,
dass wir dazu in einigen Jahren wieder ein
Buch werden herausgeben können.
Was macht dir bei deiner Arbeit am meisten
Spass?
Sie macht mir einfach Spaß, ebenso wie meinem Mann. Wir sind freischaffend und brauchen die Möglichkeit, schöpferisch nachzudenken, frei zu arbeiten und zu entscheiden.
Uns gefallen die Entwicklung, das Engagement und die Zusammenarbeit im Team und
auch die Tatsache, dass es jedes Mal anders
ist und wir das Ergebnis sehen können. Meine Arbeit ist eine permanente Herausforderung, das ist das Leben, kurz und gut keine
Langeweile.
Da s Gespr äch mi t A l e x andr a Kol áčková
führt e Lucie Kl ímová , Kult ur r eda k t eurin
des Tschechischen Fernsehens.

84. E N
El estudio de Alexandra Koláčková
es un taller plástico que fundamos
originalmente como un taller de
cerámica, en 1990 junto con Jiří Koláček.
Exepto los objetos cerámicos de uso
interior, en los años siguientes me he
dedicado al trabajo escultórico.
En 1999 realicé mi primera obra plástica para
un lugar público. Nuestro estudio fue escogido por un arquitecto para que realizásemos
la decoración plástica de un lugar público en
el centro de la ciudad de Liberec, Chequia.
Se trató de una formación artística al lado de
la terminal central del sistema de transporte
urbano para que los padres y niños descansen. Esta experiencia fue el impulso para que
nuestra actividad, la cual originalmente había
estado reservada solo al taller plástico, se
ampliase a un vasto espectro de actividades,
tales como el diseño atípico de campos de juegos infantiles, zonas de descanso y lugares públicos en un amplio sentido. Actualmente es la
principal actividad laboral del estudio y, por
lo tanto, poseemos una gran especialización
sobre el mencionado tipo de proyectos.
Cada trabajo nuevo lo empezamos con un
deseño plástico. Nos gusta interpretar el lugar
público nuevamente y sorprender, una y otra
E S P A Ñ O L
vez, según nuestro criterio. El elemento lúdico
está casi siempre presente, y en general deriva del tema solicitado, por ejemplo un atípico
campo de juegos para niños, un descanso diseñado artísticamente para los chicos pequeños y sus padres al lado de la terminal central
de transporte urbano, un parque citadino, un
jardín de un parbulario o de una institución
social. Se trata siempre de una obra original
de la autora en un lugar dado, jamás la repetimos. Nuestra concepción plástica es cada vez
más la base de nuestra faena, igualmente en
casos cuando colaboramos con arquitectos
o formamos parte de un proyecto superior
urbanístico.
Las grandes esculturas de alfarería dominan
a menudo en nuestra concepción de las obras
plásticas. Imaginamos y producimos grandes
cerámicas plásticas, en general coloreadas
y esmaltadas. Nos alegra la creación de formas simples, grandes y redondas, inequívocamente preferimos colores claros y brillantes.
Quizás por esta razón nuestro primer encargo público fue un gran éxito al dirigirse sobre
todo a los niños. Luego han venido otros con
la misma demanda. Nos gusta siempre la
identificación con el pensamiento y con las
vivencias de los pequeños y vemos eso como
algo espontáneo y natural. Estamos convenci-
dos de que nuestra propia infancia la tenemos
toda la vida dentro de nosotros, no solo como
un recuerdo, sino como una parte subconsciente de la personalidad. El jugar es innato en
cada ser humano. El hecho de que, los adultos

85. lo olvidemos bajo la presión de un cúmulo de
preocupaciones y problemas propios de la
adultez, no significa que no lo tangamos dentro de nosotros y que no lo necesitemos de
vez en cuando, que no se maniefieste ni que
no lo usemos. Basta solamente un ambiente
inspirativo, una inesperada percepción visual
o táctil y todo empieza a funcionar. Nosotros
trabajamos jugando.
Hace pocos años, el trabajo escultórico en el
estudio, sobrepasó las posibilidades físicas de
Alexandra Koláčková y se convirtió en un trabajo de equipo. Ella tomó una nueva actitud,
en la cual, el artista que se mueve solo en el terreno de su taller y galería, acepta ideas, opiniones y presta oídos a los socios, arquitectos, proyectistas, constructores y artesanos
que lógicamente participan en el proceso de
preparación y realización de proyectos. Esto
nos ha traído conocimientos nuevos e ideas
sugerentes.
Alexandra Koláčková modela la arcilla cerámica de manera escultórica, es una base indispensable. Eso no le impide combinar este
proceso con la técnica de mosaico, que es
una vía tradicional y tecnológicamente accesible en alfarería y arquitectura. Así nacen
sin cesar nuevas posibilidades creadoras. Le
gusta combinar las esculturas cerámicas con
otros materiales, verbigracia metales, bronce
y vidrio.
Con la creciente experiencia del estudio, nos
hemos propuesto nuevos experimentos y retos tecnológicos. Nos gusta rebasar los límites
del trabajo con la arcilla cerámica. Las obras
plásticas están modeladas en una sola pieza
o en grandes pedazos en base de un modelo
dado. Las figuras grandes antes de ser cocidas, las cortamos para poder manipularlas
mecánicamente. Hoy usamos una mezcla de
la arcilla refractaria especialmente preparada.
Las obras plásticas, huecas, vaciadas y secadas por dentro, las cocemos en hornos eléctricos a una temperatura de 1250 °C. Las obras
acabadas las completamos y las unimos con
cemento armado. Fundamos nuestra propia
empresa de construcción, la cual garantiza
completar las obras plásticas y la colocación
en su destino. En casos complicados consultamos los procedimientos tecnológicos con
otras empresas especializadas.
Este libro lo publicamos justamente en ocasión de nuestro trabajo decenal de proyectos
de obras plásticas en lugares públicos. Los
problemas y deberes que solucionábamos en
aquellos tiempos nos han llevado poco a poco
a una valiosa experiencia y a la confianza en
nosotros mismos. Dicha confianza en nuestro
trabajo ha sido necesaria para defender nuestros puntos de vista artísticos para convencer
a los inversionistas.
En este año hemos trasladado nuestro estudio a un nuevo lugar, a una vieja fábrica textil
en Janov nad Nisou. Este magnífico lugar nos
permite realizar mejor proyectos grandes
y difíciles.
interview
El libro recapitula la existencia del estudio
de Alexandra Koláčkova en los últimos diez
años. Tú y tu esposo empezasteis a emprender
negocios inmediatamente después de la
Revolución de Terciopelo, sin nada, ahora
trabajáis en encargos internacionales.
¿Cómo ha evolucionado vuestro trabajo?
Si hago recuerdos, todo ha pasado muy rápidamente. Comenzamos inmediatamente en
1989. Al principio era la cerámica de uso el
medio para vivir y para adquirir experiencia
en la artesanía. Es decir que funcionábamos
y aprendíamos en la marcha. A veces nos pasaba que habíamos ofrecido algo y después
decidíamos como lo íbamos a hacer. Por
ejemplo, habíamos empezado a construir un
taller y al acabarlo nos dimos cuenta de que
ya era pequeño, y así se repetía. El desarrollo
desbordante y el descontento constante con
lo que ya habíamos alcanzado eran el lado negativo; porque no había tiempo para hacer las
cosas completamente con tino y disfrutarlas;
pero por el otro lado era una buena motivación y cada vez un paso adelante. Eso también
nos aportó la época de la Revolución de Terciopelo bajo la cual comenzamos.
Habíais comenzado con la cerámica de uso
y más tarde conseguisteis pedidos de obras
plásticas de gran formato para lugares
públicos. ¿Cómo fue ese adelanto para
vosotros?
El primer encargo surgió porque un arquitecto nos invitó a nosotros, ceramistas plásticos,
quienes hacíamos esculturas en casa, a reali-

86. zar la decoración artística de un lugar público.
Fue un gran paso en la realización de mis sueños, de modo que lo aprovechamos. Después
de una exitosa aceptación, han llegado otros
pedidos. Un gran adelanto ha sido el sentir
una gran responsabilidad por mis obras; que
al terminarlas se convierten en propiedad pública; pero también la gran satisfacción de ver
los resultados de mi esfuerzo.
Tú eres una artista plástica que había
trabajado anteriormente sin ningunas
limitaciones creadoras. ¿También te dan
a tí los trabajos para un lugar público
y los encargos la posibilidad de la
manifestación libre, son para tí aún arte?
Las actitudes son naturalmente diferentes. Alguien tiene el deseo ser artista, otro pone el
acento en la funcionalidad. Claro que quiero
que nuestros proyectos sean plásticos, pero
a la vez tengo que respetar la seguridad
y otros aspectos importantes de la creación
en lugares públicos. Así que tenemos algunas
limitaciones. Se trata de “arte público”, pues
el arte para la gente. Ello no significa que no
pueda crear libremente.
Muchos proyectos tuyos son para
los niños. ¿Qué te parece el trabajo
precisamente para ellos?
La sociedad nos divide según la edad a los
niños y a los adultos. Yo admiro el mundo
infantil y cuanto mayor soy, tanto más considero que la infancia es una parte integral
nuestra toda la vida. Lo que funciona en los
niños – la policromía, lo lúdico, la imaginación
e intimidad – funciona igualmente en los adul-
tos. Nuestra primera realización pública para
chicos pequeños mostró, que nuestas obras
las usan también los adolescentes y adultos.
Con placer empezamos a trabajar sabedores
de este hecho. De tal suerte, respetamos los
parámetros de contenido infantil, ante todo la
seguridad, pero tampoco nos vendemos barato. Creamos el espacio lúdico tal cual. En la actualidad, ya es una característica de nuestros
lugares públicos y posiblemente por eso se
dirijan a nosotros nuevas encargos, quienes
buscan “algo diferente” - no sólo el típico campo lúdico según la edad. Es para nosotros una
gran satisfacción, cuando vemos a los niños
y a sus padres jugando en nuestro ”campo“.
Vuestros proyectos son reconocidos
por tu autógrafo específico. ¿Cómo
llegaste a este estilo?
El sentido para la expsesión plástica es algo
que tienes o no tienes. Como uno oye la música, de mi alma salen imágenes y formas espontáneas. Mirando las cosas alrededor de
mí; verbigracias, en la naturaleza veo ideas, de
las que normalmente la gente ni se da cuenta.
Veo algo en casi todo, es inasible, viene por
sí mismo. Mi trabajo me puso en marcha. El
talento es una cosa, pero lo principal es pensar, practicar y trabajar. Las otras ideas nacen
trabajando y adquiriendo experiencia. Si no
hubiera hecho el primer proyecto, no habría
hecho el segundo, el tercero y así sucesivamente. Claro que todos cometemos las faltas.
Muchas veces se me ha caído alguna de las
piezas de una escultura, he usado esmalte malo y lo he tenido que rehacer desde el
principio. Cometiendo faltas y errores apren-
demos. Sólo de este modo puede uno llegar
a ser maestro. Los chinos decían: ”Tienes que
hacer mil regaderitas de barro para que seas
un buen artista plástico y maestro“. Ser artista es bonito, pero ser un buen artesano o un
hombre trabajador es igualmente importante.
Sin eso no funciona nada.
¿Qué arte te gusta a tí? ¿Has buscado
alguna inspiración formando poco a poco
tu propio estilo?
Cuando era estudiante me gustaban muchos
creadores y varios estilos en el arte plástico.
Me gustan los colores llamativos, Miró, fauvistas, art brut y otros. Tal vez cada artista
plástico haya ido a ver a Gaudí a Barcelona
o a Hundertwasser a Viena. El artista lo absorbe inconscientemente y aprovecha aquella
influencia. El que dice que no que no tiene
ejemplos, que no admira a nadie, no dice la
verdad. Mis obras son coloridas, grandes,
redondas y un poco infantiles. Prefiero crear
con arcilla refractaria, me gusta la porcelana
y me atrae usar más el bronce, ¡Y el vidrio! –
Como vivimos en el norte de Chequia (tierra
del afamado vidrio y cristal de Bohemia), mi
sueño todavía no realizado es hacer obras
plásticas de vidrio. Algunas cosas hemos hecho de desechos de metal, de varias piezas.
Por ejemplo, echo una mirada a algo y en eso
veo un animal. Por un momento fue casi una
obsesión. Mi esposo y yo fuimos a buscar chatarra de metal a ver si encontrábamos piezas
convenientes para obras plásticas. Después
las usamos entre otras cosas en un proyecto
de la revitalización de un parque de una urbanización de bloques de pisos.

87. ¿Con tu esposo llevas trabajando desde el
principio, como funciona?
Gracias a nuestras capacidades naturales
hacemos juego. También hay que saber vender los proyectos, encontrar al cliente, saber
negociar, asegurar cosas técnicamente. Los
proyectos plásticos los hago naturalmente
yo. Pero como llevamos tantos años juntos,
varias veces no sé que idea es mía y cuál viene de él; aunque Jirka (diminutivo de Jiří) no
es un artista plástico. Pasamos mucho tiempo
discutiendo y pensando cómo realizar nuestras ideas.
¿Por qué habéis decidido entrar
precisamente en los lugars públicos?
Nosotros somos la generación que creció bajo
el comunismo y a la vez no éramos tan mayores como para no haber podido empezar de
nuevo después de la revolución de terciopelo.
Queríamos hacer algo en mi especialidad. Empezamos con un taller de alfarería y más tarde
salimos de él, para tener la posibilidad probarlo y nos encantó. Desde entonces hemos
tenido tareas nuevas con más diversidad y nos
gusta realizarlas, aunque sean problemáticas.
En Chequia nos molestan sobre todo las consecuencias de la continuidad en el desarrollo
natural de la sociedad, tan perjudicada en la
época del socialismo por un gobierno diletante. No es sólo la pregunta de la falta de dinero, la gente no sabe, ante todo, cómo hacer
bien las cosas. Nosotros mismos tuvimos que
aprender todo sin ayuda. Eso se puede ver en
los lugares públicos por todas partes, alrededor de nosotros. La arquitectura es a menudo
sin concepción, sin gusto, en artesanía faltan
aprendices, el sentido para el cuidado y para
el detalle. El modo y el acceso como se suele
trabajar aquí son a menudo poco profesionales. Los lugares públicos están descuidados
y son cimarrones en muchas partes. En esta
realidad nos interesa nuestro trabajo presente, más que hacer obras para galerías. Yo también lo he probado y me ha gustado, pero en
esta ocasión; salir con obras plásticas; ha sido
el reto más grande.
¿Así que ha sido un poco una lucha contra
la mediocridad?
Seguro, de la mediocridad y del mal gusto
hemos “disfrutado” suficiente. Quizás sea mi
carácter, que me encantan los colores. Los colores producen alegría. Me ha gustado mucho
por ejemplo México - todo es allí colorido: la
naturaleza, la arquitectura y hasta la gente.
¿Ya tenéis actualmente encargos
internacionales? ¿Qué significa para tí
trabajar en el extranjero?
Tener proyectos en el extranjero son experiencia divertida y valiosa. Nosotros estamos
contentos de tener esta posibilidad. El trabajo
en el extranjero es más confortable porque
los lugares públicos están más cuidados y los
toma a su cargo un grupo de otras profesiones especializadas. Así que nosotros, los artistas plásticos llegamos a la cosa hecha y podemos concentrarnos mejor en nuestra obra
plástica sin solucionar otros problemas. En
Chequia, primero le tenemos que dar la última mano a un lugar, muchas veces suplimos
la faena del arquitecto de paisaje o jardinero,
solucionando problemas estructurales. No
nos quejamos porque nuestro plano profesional ha aumentado de esta manera. Además
los inversionistas, con los que hemos trabajado en nuestro país, son éstos a los que llamamos “iluminados”. Aunque están atrás, ningún proyecto atípico nace sin ellos. Tienen el
ánimo de iniciar proyectos nuevos, el valor de
realizar planes de decoración no tradicional
y darles un espléndido apoyo. Ciertamente
queremos entrar en el mercado exterior. Actualmente participamos en un proyecto grande de un lugar público en España y llevamos
a cabo un proyecto plástico en Holanda. Los
horizontes nuevos traen la cooperación con
gente nueva, posibilidades y experiencias interesantes. Lo vemos como un comienzo nuevo en nuestra etapa laboral. En un par de años
espero publicar sobre ello.
¿Qué es lo que más te gusta de tu trabajo?
Simplemente me gusta así como es, igual que
a mi marido. Es una actividad empresarial libre y nosotros necesitamos espacio para crear
y pensar, trabajar libremente y tomar decisiones. Nos gusta el desarrollo, el esfuerzo y el
trabajo en equipo que compartimos. Cada vez
es un poco diferente y también vemos los resultados. Es un reto permanente, es la vida, en
suma no es ningún aburrimiento.
L a periodis ta par a a sun tos cult ur a l es
de l a Tel e v isión Chec a Lucie K l ímová ,
en t re v is tó a A l e x andr a Kol áčková .

88. Publisher — Stavby Koláček s. r. o. | Graphic design — Pavel Akrman | Photographer — Jiří Jiroutek

90. S T A V B Y
K O L Á Č E K
J a n o v n a d N i s o u 3 47
4 6 8 11 • C z e c h R e p u b l i c
p h o n e + 42 0 6 0 3 5 0 7 5 8 0
+ 42 0 6 0 4 9 2 5 8 3 0
i n f o @ s t a v b y ko l a c e k . c z
a t e l i e r @ ko l a c ko v a . c z
w w w. ko l a c ko v a . c z