Posledni ukol do KPI.

1. Konspekt z díla René Descarta „Rozprava o metodě“
(část druhá a čtvrtá)
René Descartes: Rozprava o metodě, část druhá: Základní pravidla metody
Vyskytuje se zde názor, že nejsou tak dobrá díla, která jsou z rukou různých mistrů,
ale z rukou mistra jediného. Dokazuje to hned několika příklady – například tvrzením, že
stavby jsou hezčí a uspořádanější, když je navrhne a dokončí jeden stavitel. Což dokládá tím,
že kdysi malá města, která jsou dnes velkými, bývají chaotická. Stejně tak tvrdí, že národy,
které své zákony tvořily a přijímaly postupně, jsou v nevýhodě vůči těm, jimž zákony vytvořil
jediný ze zákonodárců (příklad Sparty). A samozřejmě také řád pravého náboženství je
dokonalejší, než řád všech ostatních, protože mu Bůh (jako jediný) dal všechna přikázání.
Dostává se zde i k úsudku, že knihy, které jsou složeny z vědění více lidí, nejsou ani
zdaleka tak blízké pravdě jako prosté uvažování, které může činit člověk jeden. Také zde
zmiňuje, že když jsme byli dětmi, byli jsme dlouho vedeni vlastními sklony i učiteli, což
způsobilo, že bylo téměř nemožné, aby naše úsudky byly tak čisté a pevné jako v okamžiku
našeho zrození.
Zároveň však dochází k názoru, že by bylo nerozumné, aby jednotlivec měnil vše od
základů a pokoušel se reformovat celý stát. Proto se sám rozhodl zavrhnout všechny nauky a
přijmout lepší, nebo je minimálně přezkoumat zdravým rozumem (což jako malý udělat
nemohl). Nebylo to snadné, ale také to nebylo nemožné.
Descartes však neuznává ty, kteří s touhou nápravy a změny řízení věcí veřejných
zasahují do záležitostí, ke kterým nebyli povoláni. On sám se rozhodl nejít dále, než
k nápravě vlastního myšlení. Tvrdil, že již nelze vymyslet nic zvláště výjimečného, nic, co by
již nebylo vyřčeno některým z ostatních filosofů. Je však třeba poznat, že každý, kdo má jiný
názor než my, není hned barbarem, ba naopak – užívá rozumu stejně jako my a třeba i více.
Avšak člověk s týmž rozumem je jiný, když je vychovaný mezi Číňany či kanibaly (což lze
krom jiného demonstrovat např. na tom, jaké obvykle nosí oblečení). Z čehož vyplývá, že
spíše než poznání naše životy v mnohém ovlivňuje příklad a zvyk. Nechtěl zavrhovat žádný
názor, neboť většina hlasů přece není důkazem o pravdivosti tvrzení a je tedy
pravděpodobnější, že pravdu najde jedinec, nikoliv národ.
Descartes studovat logiku, geometrickou analýzu a algebru. Pomocí těchto věd se tedy
snažil dospět ke svému cíli. V logice však nalezl její sylogismy a další její nauky uznal za
vhodné spíše k výkladu věcí známých než k učení těm neznámým. V algebře mu zase
překážela daná pravidla a čísla (stala se z ní temná věda). Hledal tedy jinou metodu, která
neobsahuje tyto chyby. A dal si tato čtyři pravidla, od nichž se nechtěl nikdy odchýlit: Nebrat
žádnou věc přirozeně za pravdivou a vyhnout se ukvapenosti. Každou z otázek rozdělit na
tolik částí, aby byly co nejlépe rozřešeny. Své myšlenky vybudovat v náležitém pořadí (od
nejjednodušších a nejsnáze poznatelných ke znalostem o těch nejsložitějších). A jako poslední
– činit tak úplné výpočty a obecné přehledy, aby si mohl být zcela jist, že nic neopomenul.
Začal s matematikou (protože začít se přece musí u věcí snadno poznatelných),
zajímaly ho jen ty její prvky, které mu mohly usnadnit jeho poznání. Rozhodl se chyby

2. geometrie a algebry opravit navzájem. Jeho postup byl jednoduchý – jakmile uznal nějakou
věc za pravdu, přijal ji jako pravidlo, které mu pak pomáhalo nalézat další pravdy a následně
rozřešit mnohé – dříve nesnadné – otázky. To, že o každé věci existuje pouze jedna pravda,
jej ubezpečovalo v tom, že využívá rozumu dle svých možností.
René Descartes: Rozprava o metodě, část čtvrtá: Důkazy o jsoucnosti Boha a
lidské duše neboli základy metafyziky
Při hledání pravdy považoval za nutné zavrhnout vše, o čem by (byť sebeméně)
pohyboval, aby mohl objevit nepochybné. Předpokládal, že neexistuje věc, jež by byla taková,
jaká je nám předkládána. Pochopil také, že aby mohl pochybovat – tvrdit, že vše je klamné –
je nutno, aby existoval a pozoroval. Pojal neotřesitelnou pravdu „myslím, tedy jsem“ za první
zásadu své filosofie. Domníval se, že duše je naprosto rozdílná od těla, lze ji snáze poznat a i
bez něj by byla tím, čím dosud. Pochybuje, tudíž jeho bytost není dokonalá (vědět je
dokonalejší, než pochybovat), hledal, odkud mu byla dána možnost myslet na něco
dokonalejšího, než je on sám. Ta bytost musí být jiná, dokonalejší, na níž závisí (a od níž
obdržel) vše, co má. Neboť kdyby tomu tak nebylo a byl sám a na nikom závislý, měl by sám
ze sebe vše, co mu chybělo, a sám byl nekonečný, neměnný, vševědoucí, všemohoucí a měl
by všechny dokonalosti boha. Ve svém díle Descartes tvrdě kritizuje tvrzení, že Bůh není
poznatelný. Podle něj tento názor vychází z neschopnosti pozvednutí ducha nad věci
smyslové.
Rozlišuje zde také mravní a metafyzickou jistotu. Metafyzická jistota je velmi vratká -
nikdy si nemůžeme být úplně jisti tím, co víme a co vidíme. Ideje nás mohou často klamat – i
když nespíme. Nikdy se nesmíme nechat přesvědčit ničím jiným, než vlastním rozumem.
Naše veškeré myšlenky nemohou být zcela pravdivé, nejsme dokonalí. Ale to, co v nich
pravdivé je, se vyskytuje spíše v bdění, nežli ve snech.
Argumentace
Dané téma jsem zvolila z ryze praktického důvodu – potřebovala jsem jej splnit hned do
několika předmětů a navíc bych se bez znalosti obsahu dané knihy během následujícího studia
stejně neobešla. Do kontextu mého studia zapadá ideálně, neboť mým oborem studia je
filosofie. Volba tématu byla z hlediska praktičnosti rychlá a bezproblémová, a stejně tak volba
jeho názvu.
Anotace
Práce shrnuje obsah dvou částí díla Rozprava o metodě, jehož autorem je René Descartes (31.
března 1596 - 11. února 1650), známý francouzský filosof, matematik a fyzik. V druhé části
díla filosof mimo jiné přemýšlí nad tím, jakou roli má ve společnosti jednotlivec a jakou
kolektiv. Ve čtvrté části podává své důkazy o jsoucnosti Boha a rozlišuje zde mravní a
metafyzickou jistotu.

3. Klíčová slova
René Descartes, Rozprava o metodě, základní pravidla metody, důkazy o jsoucnosti Boha a
lidské duše, základy metafyziky
Seznam použité literatury
DESCARTES, René. Rozprava o metodě. 3. vyd., v Nakladatelství Svoboda 1. Překlad Věra
Szathmáryová-Vlčková. Praha: Svoboda, 1992, 67 s. ISBN 80-205-0216-5
Komentář: Tento zdroj je jasný – abych mohla psát něco o Descartově Rozpravě o metodě, je třeba
vědět, co autor v tomto díle píše. A kde jinde získat tyto znalosti než z díla samotného.
DESCARTES, René. Rozprava o metodě [online]. Dostupné z:
http://www.phil.muni.cz/fil/ontologie/dejiny/texty/desc-rozprava.htm
Komentář: Po vrácení knihy jsem zjistila, že je má práce poněkud nedomyšlená, že jí ještě něco chybí.
Napadlo mě tedy knihu najít „online“ a povedlo se mi to na stránkách naší fakulty (konkrétně předmětu
Ontologie).
René Descartes. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001- [cit. 2013-01-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ren%C3%A9_Descartes
Komentář: Nyní již zbývala jen krátká charakteristika autora do anotace. Wiki sice není odborný zdroj,
nicméně takové základní informace jako datum narození a úmrtí lze nalézt téměř kdekoliv, tudíž
nepředpokládám, že by to konkrétně zde nebylo správně.
Celkově se zde zdroje vypisovaly špatně, neboť práce byla založená pouze na přečtení, pochopení a
popsání skutečností dané knihy, tudíž k ní nebylo nic více potřeba.