1. Nástup komunismu a filmová výroba v poválečném Československu
Marika Mandíková
Zestátnění kinematografie byl dlouhodobě plánovaný proces, jehož kořeny sahají až do třicátých let
20. století. Jedním z podstatných faktorů byla také snaha o vybudování ekonomicky nezávislého
státního filmového průmyslu a v následujících letech zřejmě také víra v předpoklad, že socialistický
vývoj může být lepší společenskou formou a organizací.
Dekret o znárodnění filmu č. 50/1945 Sb. nabyl účinnosti v srpnu1 a obsahoval ustanovení, že k
provozu filmových ateliérů, k výrobě, půjčování a promítání filmů oprávněn výhradně stát. Za účelem
centrálního řízení byl zřízen zastřešující státní podnik Československé filmové společnosti, které
organizačně spadaly pod dohled ministerstva informací.2 Prezidentský dekret č. 50/1945 Sb. 3 o
opatřeních v oblasti filmu představoval až do roku 1993 koncept pro centrální fungování
kinematografie a to v oblastech výroby filmů, provozování filmových ateliérů, zpracování filmů,
půjčování, distribuce a veřejného promítání filmů a také v oblasti dovozu filmů pro území
Československa. Celková státní centralizaci kinematografie proběhla až po únorovém převratu.
Druhým politickým dokumentem, který výrazně ovlivnil vývoj a podobu naší poválečné
kinematografie, se tedy stala „květnová“ ústava z roku 1948, plně podléhající ideologii KSČ, kterou
prezident Edvard Beneš odmítl podepsat a která tedy nabyla platnosti až v červnu 1948,4 kdy ji
podepsal nově zvolený prezident Klement Gottwald.5 Ovládnutí kinematografie coby nástroje
propagandy a výchovy člověka za socialismu bylo tedy prvořadým úkolem nového politického vedení,
které podléhalo státní politice diktované Sovětským svazem. S tím souvisí skutečnost, že „poúnorové
vedení (státní, stranické i kinematografické) považovalo za klíčový problém procesu oborové
transformace oblast dramaturgie. Palčivý nedostatek látek, nedostatek připravených a schválených
scénářů vážně ohrožoval kontinuitu filmové výroby a na horizontu se již rýsovala otázka vytíženosti
ateliérů“ [Klimeš, 2000: 97].
Tomu odpovídala proměna struktury dramaturgie filmové výroby ovlivňující výběr a schvalování
námětů a filmových scénářů s důrazem na výchovný program, optimismus a provázanost s vládnoucí
1
Dekret o znárodnění filmu byl podepsán v roce 1945, nicméně diskuse o znárodnění či zestátnění filmu byly
vedeny již v průběhu 2. světové války a dříve. Na tomto procesu se spolupodílelo několik faktorů, především
diskurs o změně přístupu ke kinematografii, zkušenost s centrálním řízením v průběhu války, ukončení druhé
světové války, stejně tak inspirace centrálním řízením v manažerském systému výroby.
2
Tyto podniky (Československá filmová společnost a Slovenská filmová společnost) se vládním nařízením
z dubna 1948 sloučily do jedné organizace, kterou byl Československý státní film (ČSF), zaopatřující odvětví
výroby, distribuce, výzkumu, plánování a správy.
3
Zdroj: < http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-50> (cit. 6. 1. 2013).
4
V platnost vstoupila 9. 6. 1948 jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. a nahradila ústavu z roku 1920.
5
„V úvodním Prohlášení se konstatuje snaha o vybudování lidově demokratického modelu státu, uspokojení ze
započaté cesty k socialismu atd. sledující část formulovala ve 12 základních článcích principy dělnické třídy –
převzetí politické moci, její upevnění prostřednictvím soustavy národních výborů, ovládnutí hospodářské
základny moci socializací průmyslu a zemědělství“ [Balík - Hloušek - Holzer - Šedo, 1995: 141].

2. ideologií. Filmový umělecký sbor (FIUS) byl v roce 1949 nahrazen Filmovou radou, podléhající
Kulturní radě, nejvyššímu orgánu ÚV KSČ pro oblast kultury, osvěty a školství. Zatímco FIUS byl
tvořen představiteli uměleckých profesí, spisovateli, režiséry a herci, složení Filmové rady „určoval
zcela jiný klíč – měly v ní mít své zástupce všechny složky našeho národního života, tedy ÚRO, SČM,
branná moc, bezpečnost, věda, denní tisk, kritika, zemědělství, sociální péče apod. Tito zástupci pak
měli dodat soupis problémů ze svých sfér působnosti a tak by vznikl tzv. tematický plán, který by
úkoloval filmovou výrobu“ [Klimeš, 2000: 98].
Během tří let komunistický režim prostřednictvím reorganizace filmových pracovníků a ustavením
pozice socialistického dramaturga dosáhl plné kontroly nad uměleckým obsahem kulturní tvorby, nad
její distribucí a propagací. V důsledku tzv. Rezoluce o filmu z ledna 1950 se začaly prosazovat tvrdší
ideové kontroly a zesílila byrokracie v oblasti filmové výroby, která byla důvodem poklesu výroby.
Pracovníci filmové půjčovny preferovali pod vlivem stranických nařízení do kinové distribuce výběr
sovětských filmů a později také vyšší podíl tvorby spřátelených socialistických zemí, proto výrazně
pokleslo množství promítaných západních filmů. Stále silnější prosazování sovětských vzorů, otevřené
politické propagandy a model socialistického realismu, který se skutečným životem neměl příliš
společného, se dohromady v konečném důsledku odrazilo v poklesu návštěvnosti kin6.
Jedním z cílů nového socialistického státu bylo také správně vychovávat děti a mládež, na čemž se
samozřejmě podílely jednak rodiny a školský systém, péči o rodinu a mládež stát právně ustavil také
v ústavě z roku 1948, obsahovalo ji také prohlášení Košického vládního programu. Raně poválečná
doba se tedy nesla v duchu hledání nových didaktických metod a s revizí školství a didaktických
přístupů vhodných pro lidově-demokratický stát.
Zestátněná byla také organizace produkce a výroby nonfikčního filmu. Znárodnění hrané
kinematografické výroby usnadnila předchozí centralizace filmové tvorby na Barrandově v době
protektorátu, ale na výrobu, produkci a distribuci krátkých filmů se specializovalo osmnáct
soukromých firem, které bylo nutné zestátnit a sloučit v co možná nejkratší době. V 50. letech tak
v Československu proběhlo znárodnění soukromých společností, aby vznikl státní podnik Krátký film,
který byl řízen v oblasti tematických a produkčních plánů Ministerstvem pro informace a který byl
produkčně specializován na filmovou produkci v oblasti dokumentárního a zpravodajského filmu.
Proces znárodnění české kinematografie tedy demonstruje, jak s koncem druhé světové války
v Evropě a v důsledku nového uspořádání politických sil došlo také sociálně kulturním změnám.
V poválečném Československu bylo na dlouhá léta nejdůležitějším mezníkem převzetí moci
Komunistickou stranou a následná politika ovlivněná sovětskou stalinskou ideologií. V konečném
důsledku také filmová výroba fikčních i nonfikčních filmů přirozeně odrážela postoje a chování
společnosti té doby a zpětně svým způsobem stav této společnosti dokumentovala.
5
„Pokles diváckého zájmu a faktické snížení návštěvnosti kin byly omlouvány osvětovým posláním filmu. Za
této situace počet natáčených filmů klesl v roce 1951 z dvaceti na sedm. Jejich agitační charakter nemohl nijak
zdůvodnit jejich uměleckou nemohoucnost“ [Štábla, 1993: 13].

3. Literatura:
BALÍK, Stanislav – HLOUŠEK, Vít – HOLZER, Jan – ŠEDO, Jakub (2003): Politický systém českých
zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
KLIMEŠ, Ivan (2003): Stav čs. kinematografie po únoru 1948. Iluminace, roč. 15, č. 3, s. 97 – 98.
ŠTÁBLA, Zdeněk (1993): K poválečnému vývoji v kinematografii. Filmový sborník historický č.4, str.
13-20. Praha: NFA.
Webové stránky:
< http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-50> (cit. 6. 1. 2013)

4. Marika Mandíková
KP11 Kurz práce s informacemi
Klíčová slova
kinematografie, znárodnění, stát, cenzura, propaganda
Argumentace
Téma vztahu poválečného politického vývoje a české kinematografie nesouvisí s mým oborem studia,
ale s žurnalistikou, kterou bych ráda časem také studovala, proto věnuji čas studiu obecných
politických dějin i dějinám masových médií. V listopadu 2011 se konala na půdě brněnské Filozofické
fakulty MU mezinárodní konference SCREEN INDUSTRIES IN EAST-CENTRAL EUROPE, kde
jsem vyslechla několik příspěvků věnovaných socialistické filmové dramaturgii věnovaných
důležitosti tehdejšího státního a ideologického dohledu v umění a kultuře. Proto jsem si vybrala téma o
vztahu filmové výroby, propagandy a politických událostí po roce 1945 v českých podmínkách, kdy
stát znárodněním kinematografie získal mocný nástroj propagandy.
Anotace
Text Nástup komunismu a filmová výroba v poválečném Československu popisuje proces znárodnění
české kinematografie a prosazování socialistického realismu v oblasti kultury, ke kterým došlo po
skončení druhé světové války v Evropě a v důsledku nového uspořádání politických sil
v Československu převzetím moci Komunistickou stranou. Popisuje, že zestátnění kinematografie byl
sice dlouhodobě plánovaný proces, jehož kořeny sahají až do třicátých let 20. století, kde jedním
z podstatných faktorů byla také snaha o vybudování ekonomicky nezávislého státního filmového
průmyslu. Text přesto připomíná, že v konečném důsledku bylo zestátnění filmu prostředkem
prosazovaní totalitního režimem a nástrojem sloužícímu k upevňování mocenských pozic a k
propagování komunistické ideologie. Film a umění měly v této době funkci výchovnou a agitační,
vždy s důrazem na černobílé, srozumitelně podané zachycení života a světa. Proces znárodnění české
kinematografie tedy demonstruje, jakým způsobem ze sociálně-kulturního hlediska filmová výroba
fikčních i nonfikčních filmů odrážela postoje a chování společnosti té doby
Hodnocení zdrojů
Ve všech případech šlo o věrohodné, odborné, informačně podnětné a hodnotné texty vhodné pro
studenty, odbornou i laickou veřejnost, zvlášť jako úvod do daných problematik od autorů, kteří jsou
respektovanými odborníky ve svých oborech.

5. Myšlenková mapa