1. Obsah
Články
Abraxas (mytologie) 1
Logos 3
Nús 5
Fronésis 5
Hermann Hesse 7
Reference
Zdroje článků a přispěvatelé 13
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé 14
Licence článků
Licence 15

2. Abraxas (mytologie) 1
Abraxas (mytologie)
Gema se zpodobněním Abraxase. Na opačné straně
jsou řecky psaná jména „Iao“, „Abraxas“/„Abrasax“ a
„Sabaoth“
Abraxas (řecky Αβρασαξ) - tímto jménem označuje egyptský
gnostik Basileidos (kolem r. 130) symbol nejvyšší bytosti, která
reprezentuje Dobro i Zlo, v jedné entitě uctívané božstvo i
obávaný démon. Z této bytosti pak vychází pět prasil: duch, slovo,
prozřetelnost, moudrost a moc. Basileidovi následovníci uctívali
Abraxase jako nejvyššího boha, který na svět poslal i Ježíše Krista
(jehož považují za ducha). Původ jména Abraxas (lat. Abraxas,
řec. Abrasax) pochází pravděpodobně z 1. století n.l, z kopštiny a
znamená svaté slovo či svaté jméno. Valentinus nazývaný
"nejhlubším učencem gnose" vykládá Jméno velkého gnostického
božstva Abraxas takto:
•• "Ab" nebo "Af" (Budiž)
•• "rax" nebo "rak" (uctíváno)
•• "sas" nebo "sax" pro sadši (Jméno)
Jméno se nachází jak na egyptských čarodějnických papyrech, tak
na starověkých kamenných amuletech. Jsou-li písmena jména
čtena řeckým způsobem jako čísla, dávají 365 (tj. počet dní v
roce). Na četných řeckých i římských gemách z pozdního
starověku je bytost tohoto jména zobrazována s lidským tělem, s
hadími končetinami a kohoutí hlavou.
• Kolem 1. století n.l. se symbol Abraxas hojně vyskytoval ve
formě amuletů a pečetí. Amulet, známý jako Abrasax, je
symbolem gnostického slunečního božstva, podobně jako
židovský Jahve, starověký íránský Mithra, keltský Belenus,
stejně jako byl i Jesua (Ježíš) spojován se Sluncem. Slovo
Abraxas manifestuje to, co je mimo věc, kterou vyměřuje - odkazuje přímo na Prvotní zdroj. Podobně jak se s tím
setkáváme u hebrejského "Ein Sof", jež také odkazuje k pravému ne-antropomorfnímu Bohu.
•• Podle starých perských pramenů vyjadřuje tento archetyp sílu spojující vládu nad sedmi planetami podobně jako
křesťanský archanděl Michael, který je rovněž jejich vládcem.
• Nejvyšší bůh (Slunce) ze sedmi bohů (planety), z této bytosti pak vychází pět původních sil - prasil: duch, slovo,
prozřetelnost, moudrost, moc a má 365 ctností pro každý den jednu.
• V sanskrtu se s tímto prapůvodním principem setkáváme v příběhu o Abhimanyovi a při tvoření vesmíru tvůrcem
Brahmou.
• Ve třináctém století byl symbol Abraxase také používán templářskými rytíři. Abraxas je zpodobněn na jedné z
templářských pečetí s nápisem „TEMPLI SECRETUM“, která možná měla symbolizovat řádové tajemství.
• Kult Abraxase zůstal živý až do středověku a našel v renesanci mnoho následovníků
[zdroj?]
. Ještě dnes existuje
řada umělců, kteří se nechávají inspirovat atavistickým charakterem kultu Abraxase.
• Ve středověku, byl (jako jedna z mnoha reakcí církve na rostoucí vliv masových heretických hnutí) pod tlakem
inkvizicí, Abraxas přiřazen do démonizované kategorie čarodějnictví a černé magie. Proto je i dnes často mylně
spojován se satanismem.
Jméno Abraxas je spojeno s magickou formulí slova Abracadabra - jedním z názvů (původem íránského) boha
Mithrase. Je psáno 7 hláskami, přičemž každá symbolizuje jeden den Stvoření, a jsou-li písmena jména čtena řeckým
způsobem jako čísla, dávají 365 (tj. počet dní v roce). Tento symbol se nachází jak na egyptských čarodějnických

3. Abraxas (mytologie) 2
papyrech, tak na starověkých kamenných amuletech. Na četných řeckých i římských gemách z pozdního starověku je
bytost tohoto jména zobrazována s trupem člověka, hlavu kohouta Phronesise, nohy hadů Logose a Núse. Drží štít
sophia a bič dynamis. Někdy je vyobrazován s končetinami plaza. Abraxas v sobě spojuje a harmonicky sjednocuje
Božské i temné stránky, světlo a tmu, mužský a ženský princip.
Symbolismus
Ve zvířecí říši byl Abraxas manifestován havranem (věřilo se, že Abraxas se může lidem zjevit v této podobě). V
numerologii s číslem 7 (vládne sedmi planetám, sedmi dnům Stvoření, má 7 písmen). Mezi planetami znázorňuje
Slunce (vládce všech planet, vládce světla, vítěz nad temnotou). Jako časový úsek znázorňuje celý cyklus. Je symbol
celistvosti a jméno boha roku (číselná hodnota jména je 365; a = 1, b = 2, r = 100, x = 60, s = 200). Abraxas je
kouzelné slovo složené z počátečních písmen hebrejského božího jména.
Výskyt
Vyskytuje se
•• na kamenných antických magických amuletech (postava s lidským tělem, kohoutí hlavou a hady místo nohou),
•• v helénistických kouzelných papyrech (symbol celosti, magické znamení a jako číslo 7),
•• na egyptských čarodějnických papyrech,
• jako starožidovský symbol Boha jehož skutečné jméno je Iao.
Význam
Je ochranným symbolem, znamením vítězství a štěstí. Jako bojovník s bičem je znamením moci a jako nositelem
štítu je znamením opory a bezpečí. Abraxas je nejmocnější znamení pro neutralizaci sil černé magie a proto je od
svého vzniku používán jako ochranný a pospůrný amulet.

4. Logos 3
Logos
Další významy jsou uvedeny v článku Logos (rozcestník).
Řecké slovo logos (λόγος od legein, sbírat, mluvit, počítat) má velmi široký význam, navazující na patrně nejstarší
význam něčeho sebraného či shromážděného. Může znamenat (mluvenou) „řeč“, „slovo“, „příběh“, „význam“,
„poměr“, „číslo“, někdy také „rozum“ a "smysl", i když pro některé z nich měla řečtina zvláštní výrazy. Slovo logos
naproti tomu neznamená jazyk, ani v anatomickém, ani ve filologickém významu. Jako odborný pojem se logos
užívá ve filosofii a v křesťanské teologii.
Ve filosofii
Široké spektrum významů slova logos patrně spojuje představa něčeho, co lidská mysl „sbírá“ a shromažďuje, co sice
není hmatatelné, ale co všechny skutečnosti – včetně těch hmotných - označuje a tak i do jisté míry ovládá. Každé
slovo označuje množství rozmanitých skutečností či „jednotlivin“ a řeč dovoluje o nich mluvit a uvažovat právě
proto, že nese významy. Také číslo, počet a poměr se vyskytují jen v lidské mysli, „počítají“ čili shrnují věci
podobné povahy a umožňují o nich uvažovat jako o celku „pěti švestek“ nebo „sto a jedné noci“. Je to tedy pokaždé
lidský rozum, který takto shrnuje jednotlivé zkušenosti a hledá jejich společný smysl.
Slovo, které je pro filosofické uvažování jako stvořené, uvedl do filosofie Hérakleitos z Efesu, který jím patrně mínil
společný řád vesmíru, jejž člověk myšlením pouze odhaluje a odkrývá. Všechno se děje podle tohoto logu (zlomek B
1), všechno konáme a myslíme díky účasti na tomto společném logu (B 2). Logos jako společný rozum se tak může
postavit proti mýtu, který původně znamenal také vyprávění, a Sókratés staví logos, založený na skutečném poznání,
proti účelové řeči (logu) sofistů. Pro Platóna je logos v úzkém vztahu k matematice, která se také nemění, na ničem
nezávisí a nepomíjí. Také pro stoiky je logos sjednocující rozumový princip celého Vesmíru, z něhož každá činnost
vychází. Jako „semínko“ (logos spermatikos) je přítomen ve všech živých bytostech.
Pro Aristotela znamená logos rozumnou řeč, argument nebo důkaz a v tomto smyslu předmět logiky. Logos je tak
také hlavní charakteristika člověka, což je „živočich, mající logos“. Tuto důležitou definici přeložil Cicero do latiny
jako animal rationale („živočich vybavený rozumem“), čímž podstatně ovlivnil celou tradici západního racionalismu.
Novověká přírodověda pak místo rationalis začala člověka označovat přívlastkem sapiens („moudrý“).
V alchymii hraje logos důležitou roli zejména v souvislosti se stoicismem a u novopythagorejců.
V teologii
V původním širokém smyslu chápali slovo logos někteří novoplatónici, kteří mu ale připisovali božskou povahu
zosobněné Moudrosti. V této podobě přišlo slovo logos do helénistického židovství (Filón Alexandrijský), do
řeckého překladu Bible a do Nového zákona:
“Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (...) Všechno povstalo skrze ně a bez něho
nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlem lidí“ (J 1,1-4 J 1, 1 (Kral, ČEP
[1]
)).
Ježíš jako Boží Syn je jediným sdělením, „slovem“ i moudrostí, jehož prostřednictvím Bůh tvoří svět a skrze něž se
světu dává poznat. Na tento specifický význam Božího Slova jako druhé božské osoby a vtěleného Slova, které se
účastnilo Stvoření i spásy, navazuje teologický význam slova logos, živý zejména ve východních církvích. Některé
proudy současné teologie zdůrazňují i zde význam „slovo“, „řeč“, zejména tak zvaná dialektická teologie.

5. Logos 4
Odvozená slova
• Logika znamená původně „umění řeči“.
• Přípona –logie v názvu mnoha věd, například archeo-logie, bio-logie nebo pato-logie, znamená soustavnou a
argumentující „řeč“ o nějaké oblasti.
• Filologie (věda o jazyku a jazycích) znamená doslova „zájem o jazyk“.
• Logocentrismus je polemický pojem, který novověké filosofii vytýká přílišné soustředění na slova (u Derridy na
mluvené slovo), jako kdyby slova nějak bytostně souvisela s označovanými skutečnostmi a mohla je dokonce
nahradit.
• Logopedie je lékařská disciplina, která se zabývá napravováním vad řeči.
•• Logothét nebo logothétés byl v Byzantské říši a pak i v balkánských zemích něco jako první ministr.
•• Logoterapie
Odkazy
Reference
•• Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.
Literatura
• Mýtus & logos. Praha: ISV 2004 - 213 s. ISBN 80-86642-19-4
• Ottův slovník naučný, heslo Logos. Sv. 16, str. 264
• P. Rezek (vyd.), Mýtus, epos a logos. Praha: OIKOYMENH, 1991 - 119 s. ISBN 80-85241-07-2
Související články
•• Jazyk (lingvistika)
•• Myšlení
•• Rozum
•• Řeč
Reference
[1] http://www.bibleserver.com/go.php?lang=cz&bible=CEP&ref=43001001

6. Nús 5
Nús
Nús (řecky νοῦς) je jedním z hlavních pojmů klasické řecké filosofie. Překládá se zpravidla jako mysl, rozum (lat.
ratio), intelekt (intellectus); není však rozumem pouze lidským, nýbrž často také kosmickým principem, podle něhož
se všechny věci řídí.
V tomto smyslu o něm hovořil Anaxagorás z Klazomen (5. století př. n. l.), podle něhož to byl právě nús, co
uspořádalo původní chaos v harmonii:
„
Ostatní podíly mají účast ve všem, Nús (mysl) je však neomezený, samovládný, a není smíšený s žádnou
věcí, nýbrž pouze on sám je sám u sebe. Vždyť kdyby nebyl sám o sobě a byl smíšen s něčím jiným, [...]
přimíšeniny by mu bránily, takže by nad žádnou věcí nevládl tak, jako je-li pouze sám o sobě. Je totiž ze
všeho nejjemnější a nejčistší, drží všechno poznání (gnómé) o všem a má největší sílu. A všemu, co má
duši, menšímu i většímu, všemu vládne Nús.
“
— B 12 ze Simplikiova komentáře k Aristotelově Fysice 164,24 a 156,13.
[1]
Toto pojetí ovlivnilo také Platóna (přestože Anaxagoru kritizuje) a Aristotela, jehož pojetí rozpracoval Alexandros z
Afrodisiady. Pojem byl důležitý také pro pozdější novoplatonismus: u Plótina je inteligibilní sféra nús první emanací
božského Jedna.
Reference
[1] V překladu Z. Kratochvíla, dostupné na fysis.cz (http://www.fysis.cz/presokratici/anaxagoras/cz.htm)
Fronésis
Fronésis (řecky φρόνησις) označuje v Aristotelově etice základní ctnost, praktickou moudrost, schopnost správně
jednat, prozíravost.
Aristotelés rozlišuje dvě intelektuální ctnosti:
1. teoretickou moudrost (sofia) čili schopnost správně přemýšlet o povaze věcí a světa, která rozvažuje o obecných
věcech a vede k vědění;
2. praktickou moudrost (fronésis, od frén, původně bránice, srdce, nitro, později mysl, rozum), schopnost uvažovat
o tom, jak máme jednat a proč, abychom měnili svět a hlavně sami sebe k lepšímu.
Fronésis se získává časem a zkušeností:
“Mladí lidé mohou dosáhnout dokonalosti v geometrii a v matematice, ale zdá se, že prozíraví (fronimoi) být
nemohou. Prozíravost se totiž týká jak obecných věcí, tak jednotlivých, a jednotlivé věci se poznávají
zkušeností, která mladým lidem chybí, neboť vyžaduje jistý čas.“
[1]
Fronésis se týká toho, jak máme jednat v určité situaci. I mladý člověk se může naučit zásadám, ale jejich uplatnění
ve skutečnosti vyžaduje zkušenost se světem. Tak člověk může vědět, že má být poctivý, ale v určité situaci může
jednat tak, že tím někoho urazí; umět vyvažovat poctivost a jiné ohledy vyžaduje zkušenost.
Ve středověké etice je fronésis (prudentia) jednou z kardinálních ctností. V moderní době se tento pojem opět oživil
v politické filosofii, zejména v díle H. Arendtové, A. MacIntyra a Leo Strausse.
Bent Flyvbjerg, dánský profesor managementu, se v knize „Aby na společenských vědách záleželo“ přimlouvá, aby
společenské vědy nenapodobovaly přírodní vědy, nýbrž aby fungovaly jako „fronetické vědy“ a soustředily se na
následující čtyři otázky:
1.1. Kam jdeme?
2.2. Kdo získává a kdo ztrácí, jakými mechanismy moci?

7. Fronésis 6
3.3. Je takový vývoj žádoucí?
4. Co s tím máme dělat – pokud vůbec něco?
[2]
Odkazy
Poznámky
[1] Aristotelés, Etika Nikomachova, 1142 a.
[2] B. Flyvbjerg – en (http://flyvbjerg.plan.aau.dk/whatisphronetic.php)
Související články
•• Aristotelés
•• Etika
Na internetu
• Phronesis, časopis pro antickou filosofii - en (http://www.ingentaconnect.com/content/brill/phr)
• Fronetické vědy a plánování B. Flyvbjerga – en (http://flyvbjerg.plan.aau.dk/whatisphronetic.php)
• Phronesis, stránky pro politickou filosofii - fr (http://phronesis.org/)
• Sdružení Fronésis pro filosofickou výchovu - pl (http://www.phronesis.republika.pl/)
Literatura
• H. Arendtová, Přednášky o Kantově politické filosofii. Praha 2002
• L. Strauss, Eseje o politické filosofii. Praha 1995
• L. Strauss, Obec a člověk. Praha 2007
• B. Flyvbjerg, Making Social Sciences Matter, Cambridge 2001
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Phronesis (http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/
Phronesis?oldid=142244282) na anglické Wikipedii.

8. Hermann Hesse 7
Hermann Hesse
Hermann Hesse v roce 1927.
Hermann Hesse (2. července 1877 Calw, Švábsko, Německo – 9.
srpna 1962 Montagnola, Švýcarsko) byl německo-švýcarský prozaik,
básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946.
Život
Hesseho rodný dům v Calwu.
Hermann Hesse Narodil se ve švábském městečku Calw. Jeho otec
přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její
strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina
předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891
vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej
však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval
sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic
nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu,
Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní
hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl
pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a
orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si
nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou
poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu,
romantického příběhu Peter Camenzind (1904), si mohl po pěti letech
dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu
Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií
Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý
román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil
dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s
východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je

9. Hermann Hesse 8
Maulbronn
jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu
není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se
Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho
trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry
autobiografické romány o umělcích Gertruda (1910) a Panský dům
(1914) a povídkový triptych Knulp (1915) o tulákovi, který rozdává
lidem svou radost.
V období první světové války došlo v Hesseho životě k zásadnímu
obratu. Hesse s válkou nesouhlasil, ale byl stále německým občanem.
Přihlásil se proto na vyslanectví a byl zařazen k bernskému oddělení německé péče o válečné zajatce. Tuto službu
bral Hesse vážně a dosti ho vyčerpávala. Když pak otiskl v listopadu roku 1914 v Neuen Züricher Zeitung
antimilitaristický článek Ó bratři, pryč s tóny těmi, nazvaný podle verše z Schillerovy Ódy na radost, stal se terčem
nenávistných útoků německého tisku, který jej označoval za vlastizrádce. Když jeho humanistickou výzvu odmítli i
představitelé německé kultury, uvědomil si Hesse, že Německo ovládl zhoubný nacionalismus, což považoval za
předzvěst národní zkázy. K tomu se připojila smrt jeho otce, nemoc nejmladšího ze synů a rozpad jeho manželství
zaviněný propuknutím schizofrenie u jeho ženy, kvůli které byla trvale hospitalizována. Hesse propadl depresím a
nakonec se podrobil psychoanalytické terapii. Psychoanalýzu pak začal hlouběji studovat, protože ji chápal jako
obecně použitelný nástroj pro pochopení rozporných nebo skrytých motivací lidského jednání.
Na jaře roku 1919 se Hesse přestěhoval z Bernu do Montagnoly v kantonu Ticino (německy Tessin) na jižním svahu
Alp a věnoval se i kreslení a malování. Roku 1923 přijal švýcarské státní občanství. Po úředním rozvodu prvního
manželství se roku 1924 podruhé oženil s mladou zpěvačkou Ruth Wengerovou, se kterou se seznámil již krátce po
přestěhování do Montagnoly. Manželství však nevydrželo ani rok a po delší faktické rozluce následoval roku 1927
úřední rozvod. Zato jeho třetí žena, historička umění Ninon Dolbinová, kterou si vzal roku 1931, mu byla
intelektuální i praktickou oporou po zbytek jeho života.
Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu,
indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické
filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho
příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha
po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem. V tomto duchu napsal Hesse román Demian (1919) a
novely Klingsorovo poslední léto (1920) a Siddhártha (1922). Především posledně jmenovaná novela, líčící cestu
muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy, patří k jeho mistrovským dílům.
Po Siddhárthovi Hesse skoro pět let nevydal větší beletristickou práci, následující tři jsou však opět díla mistrovská.
Prvním z nich je kompozičně složitý psychologicko-filozofický román Stepní vlk (1927) postavený na autorových
úvahách o rozpolcenosti lidské duše. Po něm následoval román Narcis a Goldmund (1930) s námětem ze středověku,
ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Roku 1931 Hesse vydal
„pohádku“ Pouť do země východní s tématem osamělosti duchovního člověka v naší době.
Vyvrcholení Hesseho tvorby je pak jeho poslední, utopický román Hra se skleněnými perlami (1943) odehrávající se
v daleké budoucnosti, na kterém Hesse pracoval od roku 1932 a do něhož vložil všechny své dosavadní zkušenosti a
víru v nepřemožitelnost myšlenky, postavené do služby života. Kniha musela vyjít ve Švýcarsku, protože se Hesse
dostal na nacistickou černou listinu. Proti nacistickému režimu sice veřejně nevystupoval, pomáhal však židovským
uprchlíkům a odmítl nechat odstranit ze svých děl pasáže kritizující antisemitismus. V roce 1946 mu byla jako
sedmému německy píšícímu autorovi udělena Nobelova cena za literaturu za „jeho oduševnělou literární tvorbu,
která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“
(citace z odůvodnění Švédské akademie).

10. Hermann Hesse 9
Po skončení druhé světové války již Hesse psal jen básně a menší, většinou vzpomínkové prózy, jež vydával v řadě
výborů. Vliv na to mělo jeho stále křehčí zdraví (pro nemoc nemohl převzít ani Nobelovu cenu osobně). Pozornost si
zaslouží také jeho korespondence, zejména dopisy do Německa, v nichž svým rodákům říkal někdy velmi tvrdé
pravdy o jejich podílu na katastrofě nacismu.
Hermann Hesse zemřel 9. srpna roku 1962 ve švýcarské Montagnole.
Nečekaný ohlas mělo jeho dílo u mládeže dospívající v 60. a 70. letech 20. století. Poutal ji k němu především tehdy
módní zájem o východní filozofii, odpor k měšťáctví a také fantazijní scény a snově-halucinační pasáže obsažené v
jeho textech.
Dílo
Socha Hermanna Hesseho v Calwu.
• Romantische Lieder (1899, Romantické písně), útlá sbírka básní,
vydaná vlastní nákladem,
• Eine Stunde hinter Mitternacht (1899, Hodina po půlnoci), kratší
lyrické prózy prokládané verši,
• Hinterlassene Schriften und Gedichte von Hermann Lauscher
(1901, Spisy a básně z pozůstalosti Hermanna Lauschera), další
svazek lyrických próz a básní (rozšířeno roku 1907 o dvě prózy),
• Gedichte (1902, Básně), sbírka básní věnovaná matce,
• Karl Eugen Eiselein (1903), povídka, parodie na epigonský
pseudomodernismus,
• Boccaccio (1904) a Franz von Assisi (1904, František z Assisi),
biografické eseje,
• Peter Camenzind (1904, Petr Camenzind), román vyprávějící
melancholický příběh nadaného umělce z prostých poměrů, který se
po odmítnutí měšťáckou společností vrací rezignovaně do rodné vsi
a dospívá ke skeptickému postoji v otázce existence umělce v současném světě.
• Die Marmorsäge (1904, Mramorová pila), povídka,
• Casanovas Bekehrung (1906, Obrácení Casanovy), povídka se stěžejní myšlenkou touhy po volném životě,
• Unterm Rad (1906, Pod koly), román v němž mladý hrdina knihy tragicky ztroskotává na strnulých konvencích
měšťáckého okolí.
• Schön ist die Jugend (1907, Krásné je mládí), povídka,
• Diesseits (1907, Tento svět), povídkový soubor
• Gertrud (1910, Gertruda), román, v němž Hesse líčí nešťastný osud tělesně postiženého hudebního skladatele
založený na myšlence, že mezi životem a uměním je nepřímá úměra a tvůrčí síla že musí být zaplacena ztrátou
osobního štěstí. Pocit slabosti a bezmoci umělce je pro Hesseho typickým problémem doby.
• Pater Matthias (1910, Otec Matthias), povídka o mnichovi, který vede dvojaký život, protože touží po svobodě a
nesvědčí mu asketický způsob života, prodchnutá shovívavým pohled na mnichovo teologické pokrytectví.
• Unterwegs (1911, Na cestě), sbírka básní,
• Der Weltverbesserer (1911, Napravovatel světa), ironicko-humorná próza vyjadřující Hessův ambivalentní vztah
k uměleckému modernismu.
• Robert Aghion (1911), povídka o mladém anglickém misionáři v Indii z konce 18. století, který vystřízliví ze
svého idealismu,
• Aus Indien. Aufzeichnungen von einer Indischen Reise (1913, Z Indie. Zápisky z indické cesty), skicy z Hessovy
cesty do Indie,
• Rosshalde (1914, Panský dvůr), román o krizi manželství a osobního života malíře Veragutha, která je příčinou
jeho krize umělecké.

11. Hermann Hesse 10
• O Freunde, nicht diese Töne (1914, Ó bratři, pryč s tóny těmi), protiválečná esej,
• Knulp (1915), povídkový triptych, tři okamžiky ze života tuláka Knulpa, který si vřelým vztahem k přírodě i
lidem vytváří z každého dne svátek a který rozdává lidem svou radost. Když se Knulp na konci svého putování v
pochybách zamýšlí nad svým životem, poznává, že naplnil svůj úkol vnášet útěchu do života ostatních lidí.
• Musik des Einsamen (1916, Hudba samotáře), sbírka básní,
• Künstler und Psychoanalyse (1918, Umělci a psychoanalýza), esej, ve které Hesse vyjádřil svůj názor, že využití
psychoanalytických postupů je prospěšné i pro umělce.
• Die Brüder Karamasoff oder Der Untergang Europas (1919, Bratří Karamazovovi aneb Zánik Evropy), esej,
• Demian (1919), román prvně vydaný vydán pod pseudonymem Emil Sinclair, podávající obraz dospívání na
pozadí rozpadajícího se světa Evropy v předvečer první světové války. Kniha vypověděla mnoho o tehdejší mladé
generaci, která zděšena ztrátou starých morálních hodnot, jež jí zničila válka, hledala hodnoty nové.
• Klein und Wagner (1919, Klein a Wagner), expresionistická povídka o obyčejném úředníkovi, který se zločinem
vysvobodí z šedivé existence (příběh je jakýmsi předstupněm románu Stepní vlk).
• Märchen (1919, Pohádky), knižní vydání Hessových pohádek, které vznikaly od roku 1912. Autor v nich na
menší ploše a s využitím romantických prostředků „nereálného“ světa probírá svá věčná témata.
• Wanderung (1920, Putování), „chvalozpěv na tessinskou krajinu“, proložený deseti básněmi
• Klingsors letzter Sommer (1920, Klingsorovo poslední léto), novela o kráse, dobrotě a štěstí života a zároveň o
umělectví jako možnosti a způsobu existence.
• Siddhartha (1922, Siddhártha), novela s podtitulem indická báseň odehrávající se v Indii z časů Buddhy, jejímž
tématem je touha po duchovním životě a hledání autentické existence a identity vlastního já.
• Kurgast (1925, Lázeňský host), záznam Hesseho léčebného pobytu v Badenu u Curychu a rozborem pacientových
tělesných i duševních stavů s předznamenáním krize rozpolceného a neklidného vědomí.
• Die Nürnberger Reise (1927, Cesta do Norimberka), próza, kde autor líčí své dojmy a vnitřní rozpoložení během
přednáškového turné.
• Bilderbuch (1926, Obrázková kniha), črty popisující charakteristické detaily jednotlivých krajin, k nimž Hesse
našel silný citový vztah.
• Der Steppenwolf (1927, Stepní vlk), psychologicko-filozofický román, který je vyvrcholením Hessových úvah o
rozpolcenosti lidské duše a o tom, že každý člověk je „napůl vlkem“.
• Betrachtungen (1928, Úvahy), eseje,
• Narziß und Goldmund (1930, Narcis a Goldmund), román s námětem ze středověku a s nepřehlédnutelným
novoromantickým laděním, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské
bytosti.
• Die Morgenlandfahrt (1932, Pouť do země východní), "pohádková" próza líčící cestu reálně ireálného tajemného
bratrstva duchovní a umělecké elity všech dob a národů za mladostí duše a za poezií života.
• Kleine Welt (1933, Malý svět), příběhy o tom, zda lze sladit osobní charakterové vlastnosti s možnostmi
měšťanského životního stylu.
• Fabulierbuch (1935, Kniha vyprávění), soubor krátkých próz,
• Die Gedichte (1942, Básně),
• Das Glasperlenspiel (1943, Hra se skleněnými perlami), Hessův vrcholný román, ve kterém se autor zabývá svým
stálým tématem: problémem duchovního života v moderní době.
• Traumfährte (1945, Stopa ze snu), vážné i méně vážné povídky a pohádky pozoruhodné stylové čistoty,
• Berthold (1945), fragment románu,
• Späte Gedichte (1946, Pozdní básně), sbírka básní,
• Krieg und Frieden (1946, Válka a mír), eseje,
• Späte Prosa (1951, Pozdní prózy),
• Zwei Idyllen (1952, Dvě idyly),
• Stufen (1961, Stupně), definitivní autorský výbor z básní.

12. Hermann Hesse 11
Česká vydání
Muzeum Hermanna Hesseho v Gaienhofenu.
• Petr Camenzind, Rössler, Louny 1911, přeložil Karel Vít,
• Stepní vlk, Jan Laichter, Praha 1931, přeložila Jiřina Fischerová,
• Siddhárthah, Družstevní práce, Praha 1935, přeložil Petr Křička,
znovu SNKLHU, Praha 1960.
• Knulp, Československý spisovatel, Praha 1958, přeložil Karel
Čechák,
• Klingsorovo poslední léto a jiné prózy, SNKLU, Praha 1961,
přeložili Karel Čechák a Rio Preisner, svazek dále obsahuje novely
Knulp a Pouť do země východní.
• Stupně, Mladá fronta, Praha 1964, přeložila Hana Žantovská,
• Stepní vlk, Odeon, Praha 1972, přeložil Vratislav Slezák, znovu
1989 a 1990 a Argo, Praha 2006.
• Narcis a Goldmund, Odeon, Praha 1978, přeložil Vratislav Slezák, znovu Argo, Praha 1995 a 2005.
• Siddhártha, Vyšehrad, Praha 1984, přeložil Miloš Černý, znovu 1995 a 1997, pak Aulos Praha 2002 a Argo Praha
2003.
• Večerní mraky, Lyra Pragensis, Praha 1989, báseň s německým názvem Abendwolken,
• Malé radosti, Melantrich, Praha 1993, přeložil Vladimír Tomeš, výbor drobných próz, povídek, životopisných črt,
fejetonů a úvah.
• Červnec, Volvox Globator, Praha 1996, přeložil Radovan Charvát, jde o rannou Hessovu povídku s německým
názvem Heumond plnou intimních lyrických tónů a nevyřčených milostných citů.
• Milostné povídky, ERM, Praha 1996, přeložila Veronika Dudková,
• Hra se skleněnými perlami, Volvox Globator, Praha 1996, přeložil Vratislav Slezák,
• Boccaccio, Volvox Globator, Praha 1997, přeložila Šárka Pirožková,
• Pod koly; Tento svět, Argo, Praha 1997, přeložili Gabriela Veselá, Jiří Veselý a Vratislav Slezák, druhý svazek
souborného Hessova díla.
• Putování, Volvox Globator, Praha 1998, přeložil Radovan Charvát a Luděk Kubišta,
• František z Assisi, Volvox Globator, Praha 1998, přeložil Luděk Kubišta,
• Stupně; Pozdní básně; Raná próza, Argo, Praha 1998, první svazek souborného Hessova díla (obsahuje také
román Petr Camenzind), přeložil Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš,
• Kouzelníkovo dětství, Volvox Globator, Praha 1999, přeložil Evžen Turnovsk, autobiografická pohádka,
• Gertruda; Malý svět, Argo, Praha 1999, přeložila vana Vízdalová, třetí svazek souborného Hessova díla.
• Panský dům; Kniha vyprávění; Knulp, Argo, Praha 1999, přeložili Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš, čtvrtý
svazek souborného Hessova díla.
• Obrácení Casanovy; Otec Matthias, Volvox Globator, Praha 1999, přeložil Milan Navrátil,
• Napříč Itálií, Volvox Globator, Praha 2000, přeložil Luděk Kubišta, překlad souboru cestopisných črt s
německým názvem Mit Hermann Hesse durch Italien.
• Demian; Klingsor; Siddhártha, Argo, Praha 2000, přeložil Vratislav Slezák a Miloš Černý, pátý svazek
souborného Hessova díla.
• Pohádky; Putování; Obrázková kniha; Stopa ze snu, Argo, Praha 2000, šestý svazek souborného Hessova díla.
• Lázeňský host; Cesta do Norimberka; Stepní vlk, Argo, Praha 2000, přeložil Vratislav Slezák, sedmý svazek
souborného Hessova díla.
• Hodiny v zahradě; Chromý chlapec, Volvox Globator, Praha 2000, přeložil Evžen Turnovský, dvě idyly.
• Tessin, Volvox Globator, Praha 2001, přeložil Luděk Kubišta, vyznání lásky k vyvolenému kraji.
• Narcis a Goldmund; Pouť do země východní; Pozdní prózy, Argo, Praha 2001, přeložil Vratislav Slezák a
Vladimír Tomeš, osmý svazek souborného Hessova díla.

13. Hermann Hesse 12
• Hra se skleněnými perlami, Argo, Praha 2002, přeložil Vratislav Slezák, devátý svazek souborného Hessova díla.
• Úvahy a imprese, Argo, Praha 2002, přeložil Vratislav Slezák, závěrečný desátý svazek souborného Hessova díla
složený z autorových úvah, recenzí, článků, dojmů, vzpomínek a dopisů.
• Tajemství duše, Vyšehrad, Praha 2003, přeložila Radka Fialová, překlad Hessových etických úvcah s německým
názvem Geheimnis der Seele.
• Pohádky, Argo, Praha 2004, přeložila Eva Pátková,
• Psáno do písku, BB art, Praha 2004, přeložil Vladimír Tomeš, výbor z Hessovy celoživotní básnické tvorby,
• Demian, Argo, Praha 2008, přeložil Vratislav Slezák,
• O létání, Argo, Praha 2009, přeložil Vladimír Tome,
• Petr Camenzid, Argo, Praha 2010, přeložil Vratislav Slezák.
Externí odkazy
• Nobel Prize bio
[1]
,
• (anglicky) Hermann Hesse - Autobiography
[2]
• (anglicky) http://kirjasto.sci.fi/hhesse.htm
• (německy) http://www.gss.ucsb.edu/projects/hesse/
• (česky) http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=14325
• Hermann-Hesse-Museum v Montagnole
[3]
• Hermann-Hesse-Museum v Gaienhofenu am Bodensee
[4]
• Hermann-Hesse-Museum v Calwu
[5]
Reference
[1] http://nobelprize.org/literature/laureates/1946/index.html
[2] http://nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1946/hesse-autobio.html
[3] http://www.hessemontagnola.ch
[4] http://www.hermann-hesse-hoeri-museum.de/
[5] http://www.hermann-hesse.com/html/deutsch/museum.html

14. Zdroje článků a přispěvatelé 13
Zdroje článků a přispěvatelé
Abraxas (mytologie) Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11017377 Přispěvatelé: Dragovit, EdmundSquirrel, Frettie, Ioannes Pragensis, Jj14, Kohelet, Varan, 2 anonymní úpravy
Logos Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11111914 Přispěvatelé: Anzenbach, Dodo, Elm, Gampe, Ivannah, Lenka64, Milan Keršláger, Mormegil, Sekol, Sokoljan, ŠJů, 7
anonymní úpravy
Nús Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10026403 Přispěvatelé: BobM, Mychajlo, 1 anonymní úpravy
Fronésis Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10453592 Přispěvatelé: Honza chodec, Sokoljan, 1 anonymní úpravy
Hermann Hesse Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10539746 Přispěvatelé: Adam Zábranský, Aktron, Chalupa, Danny B., Elm, Faigl.ladislav, Gampe, Hobr, Jedudedek, Jid,
Jj14, Joker Island, Jon, Miďonek, Pepcza, Sebesta, W.Rebel, Čočkin, 15 anonymní úpravy

15. Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé 14
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
Soubor:Abraxas, Nordisk familjebok.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Abraxas,_Nordisk_familjebok.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: AnonMoos,
Bapho, Cynwolfe, Lokal Profil, Väsk, 1 anonymní úpravy
Soubor:Hermann Hesse 1927 Photo Gret Widmann.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_1927_Photo_Gret_Widmann.jpg Licence: Public Domain
Přispěvatelé: Gret Widmann (†1931)
Soubor:Hermann Hesse Geburtshaus Calw 1977.jpeg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_Geburtshaus_Calw_1977.jpeg Licence: GNU Free
Documentation License Přispěvatelé: FA2010, G.dallorto, Man vyi, Svencb, 4 anonymní úpravy
Soubor:Maulbronn Hof und Kirche.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Maulbronn_Hof_und_Kirche.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé:
User Sansculotte on de.wikipedia
Soubor:Hermann Hesse Bueste.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_Bueste.JPG Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0
Přispěvatelé: Burgkirsch
Soubor:Hermann Hesse Desk Museum Gaienhofen.jpeg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_Desk_Museum_Gaienhofen.jpeg Licence: GNU Free
Documentation License Přispěvatelé: Frank-m, Infrogmation, Mattes, Svencb, Wst

16. Licence 15
Licence
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0
//creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/