Luboš Křivánek 382 622 FF Masarykova univerzita CZ

1. Srovnání naratologického modelu knihy a virtuálního světa
Argumentace:
Rozhodl jsem se pokusit napsat odbornou esej, která se bude zabývat naratologií a především
popisem dvou různých modelů. Téma jsem si vybral, protože ji mi blízké – mám rád knihy, filmy,
ovšem i nově se rozvíjející možnosti virtuální reality a jsem toho názoru, že právě oblast virtuální
reality začíná být velmi zajímavým prostorem i pro oblast literární teorie. Ve vztahu k oboru studuji
Anglický jazyk a literaturu, kde je můj osobní zájem orientovaný spíše k literatuře a tedy je toto
téma blízké zájmu mého studia.
Anotace:
Text poskytuje základní definici naratologie a jejího bádání. Popisuje naratologický model knihy s
ohledem na vliv autora a příjemce při tvorbě a chápání díla, zmiňuje i problematiku vlivu formy na
chápání díla. Dále popisuje ve srovnání s modelem knihy model virtuálního světa – vliv autora a
příjemce při tvorbě světa a rozsah vlivu obou stran na toto dílo.
Klíčová slova:
naratologie, forma, kniha, virtuální svět, autor, příjemce
Naratologie, někdy též označovaná jako teorie vyprávění, se zabývá studiem vztahu mezi narativem
(příběhem) a formou vyprávění. Zkoumá do jaké míry se tyto dva aspekty navzájem ovlivňují a
kupříkladu jak moc velký vliv může mít různá forma vliv na čtenářovo vnímání jednoho určitého
příběhu. V zásadě se tedy zajímá vztahem mezi fabulí (příběhem) a syžetem (formou). Naratologie
může být využívána v různých oblastech, avšak je tradičně spojována se studiem literární teorie.
Cílem této eseje je zaměřit se na srovnání dvou modelů (forem), kterými se můžeme zabývat v
rámci naratologie. Prvním modelem je tradiční model knihy, který je určitým standartem pro
předávání určitého příběhu, ačkoliv má mnoho různých forem. Druhým modelem je model novější,
který se rozvíjí v posledních desetiletích společně s využíváním IT technologií a to především v
oblasti volného času. Především se pak zaměřím na vztah mezi autorem a příjemcem.
Jaký je tedy model knihy? Základním prvkem knihy je určitá myšlenka, obvykle v podobě příběhu.
Tuto myšlenku autor upravuje tím, že dá knize určitou formu. Tato forma se obvykle v průběhu
knihy nemění (ač známe výjimky, např. James Joyce a novela Oddyseus) a dává příběhu prvky
mimo samotného jádra příběhu. Forma je velice důležitá, neboť jak můžeme vidět u mnoha děl,
pokud změníte formu textu, tak můžeme dosáhnout zcela jiného chápání příběhu (např. získáme
odlišné pochopení postav a jejich motivací a tím i jejich roli v příběhu). Příkladem může být
pohádka o Sněhurce, která v klasické podobě vypráví příběh o nevinné dívce a zlé čarodějnici,
avšak třeba britský autor Neil Gaiman tuto pohádku pojal z jiného úhlu, užil odlišnou formu
- vznikla povídka Sníh, zrcadlo, jablka, která ač v jádru popisuje ten samý příběh, tak díky odlišné
formě už čtenář vnímá příběh odlišně. Zlá čarodějnice není až tak zlá, princezna není až tak
nevinná, vše je jen otázkou "podání tématu" tedy zvolení formy.
Pokud má autor příběh i formu, pak stvoří knihu a přichází na řadu čtenář. Úloha čtenáře
zjednodušeně spočívá v uchopení knihy, dekódování formy příběhu a pochopení příběhu
samotného. Čtenář se orientuje především podle formy, která má svůj značný vliv, dále pak užívá
vlastních zkušeností a v poslední řadě může užít znalosti o dané tématice, nebo autorovi. Důležitost
formy jsme si již zdůraznili, znalost autora nebo tématiky nemusí být u fikce vůbec stěžejní a
mnohdy nám mohou komplikovat pochopení textu, neboť se snažíme vidět v textu paralely mezi
autorovým životem a dějem knihy. Čtenářova zkušenost je pak komplikovaná oblast, neboť se opírá
jednak o naše životní zkušenosti, kterými můžeme posuzovat věrohodnost příběhu, jednak jde o
naše zkušenosti s daným žánrem a případně i naše znalosti forem literatury. Na konci tohoto
procesu vidí čtenář knihu, kterou vytvořil autor na základě určité myšlenky a ze které čtenář opět
získal určitou myšlenku, která nemusí být zcela totožná s autorovým záměrem, ale bude z velké

2. části tomuto záměru odpovídat.
Jak se liší model virtuálního světa? Základ je stejný – autor příjde s myšlenkou, kterou chce předat
dále, a proto hledá vhodnou formu. Užitím některé z forem virtuálních světů vytvoří autor základní
dílo, které poskytuje určitý základní příběh, avšak samo o sobě není dokončené, neboť potřebuje
příjemce, kteří se stanou součástí tohoto příběhu – ve srovnání ke klasické knize tvoří obvykle
příjemci hybatele dějové zápletky. Tím, že se stávají příjemci tvořiteli zápletky, dochází ke ztrátě
kontroly autora nad jeho dílem, tak jak kontrolu můžeme definovat ve srovnání s knihou.
Základním kamenem je totiž tradičně vytvoření světa, ve kterém se skrývá mnoho různých
myšlenek a s nimi souvisejicích příběhů, avšak až příjemce volí, který příběh se bude odehrávat.
Může zvolit jiný příběh, než kterým by nejspíše začal autor a tím rozvinout dějovou linii
jednotlivých událostí naprosto odlišně a přetvořit tak autorův zamýšlený děj. Tedy autor netvoří
celistvý příběh, ve kterém určuje každý čin každé postavy, ale určuje základní prostor příběhu a
reakce obyvatel tohoto prostoru na hybatele děje, kterým je příjemce jeho vize.
Příjemce se však nezastaví jen u své existence v ději a hýbání dějem, ale může příběh rozšířit o
další obsah. Pokud užijeme výše zmíněnou Sněhurku jako příklad, pak příjemce může být princem,
který zachrání Sněhurku. To samo o sobě děj nerozšiřuje, ale může oproti původní pohádce
vyprávět svůj životní příběh, kterým jednak osvětlí lépe své motivace pro záchranu Sněhurky a dále
pak přidá k příběhu o Sněhurce příběh o princi Princášovi z Princátova, které bylo založeno tehdy
na tamtom místě a má tyto dějiny. Tímto příjemce původního příběhu Sněhurky nabaluje do světa
další příběhy a vytváří tím rozsáhlejší dílo, stává se spoluautorem hlavního příběhu, kterým byl svět
Sněhurky a její zlé macechy a který nyní můžeme kupříkladu označit jako Dvě království a temný
les.
V této eseji jsem se pokusil ukázat dva rozdílné modely. Klasický model knihy, který vytváří dílo
směrem od autora a jeho záměru po čtenáře a jeho pochopení, a model virtuálního světa, kde autor
vytvoří základní prostor, avšak až jeho příjemce uvádí děj do chodu a navíc může tento základ v
rámci určitých možností rozšiřovat a tak se podílet aktivněji na utváření díla samotného.
Zdroje:
EAGLETON, Terry. Úvod do literární teorie. 1. vydání. Praha: Triáda, 2005. ISBN 8086138720.
• autor je odborník v tématu
• monografie splňuje požadavky odborné práce
• monografie je doporučována studentům literatury na VŠ
• poskytuje relevantní základní literárně-teoretické informace a pojmy
• vzhledem k tématu je důležitá pro poskytnutí základních pojmů a náhledu do oblasti literární
vědy, nicméně se nedotýká hlavního tématu práce
KINDT, Tom a Hans-Harald MÜLLER. Narratology and Interpretation: A Rejoinder to David
Darby. Poetics Today. 2003, č. 3, s. 413-421. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/40280637 .
• autoři jsou odborníci v tématu
• článek vyšel v renomovaném odborném časopise
• zabývá se důkladněji problémy naratologie a jejího užití v literární teorii
• v tématu důležité pro lepší chápání naratologie jako oblasti literární vědy
• nicméně se nezabývá výrazně naratologickými modely
Role Playing jak jej z počítačových her neznáte. Hry na hrdiny [online]. [cit. 2013-03-08].
Dostupné z: http://www.hrynahrdiny.cz/m-News&file=article&sid=53 .
• nejedná se o kvalitní odborný text
• nenachází se na akademicky důvěryhodné stránce
• nicméně autor je ve virtulní komunitě znám
• tématicky popisuje dostatečně problematiku virtuálního světa
• vzhledem k tématu i přes neodbornost jde o důležitý zdroj

3. Schéma:
(Obrázek po kliknutí otevře odkaz, kde je možno si schéma lépe prohlédnout)