1. Závěrečná práce do předmětu KPI
Altruismus
klíčové téma evoluční psychologie
Lenka Seinerová
Leden 2013

2. Anotace
Následující práce se týká jednoho z témat souvisejícího s evolucí, biologií, psychologií,
sociologií a dalšími obory, zejména pak s evoluční psychologií (tento termín je v úvodu vysvětlen).
Text je zaměřen na vymezení pojmu altruismu a představení několika různých protichůdných názorů
k tomuto tématu. Je zde také popsán známý experiment Vězňovo dilema, ukazující altruismus v praxi.
Argumentace
Studuji první ročník psychologie a při psaní seminární práce do předmětu dějiny psychologie
o Charlesi Darwinovi a jeho vlivu na psychologii jsem se setkala se zajímavým vědním oborem
vycházejícím z Darwinova učení, evoluční psychologií. Ta se dotýká mnoha témat z našeho
každodenního života, která by všechna vydala na velké množství knih. Já si zvolila jedno z nich,
problematiku altruismu. Téma je pro mne poutavé, jelikož se zabývá jevem provázejícím jakékoliv
společenské vztahy, které jsou pro nás nepostradatelné.
Klíčová slova
evoluce, altruismus, Darwin, sobeckost, gen, výběr, dilema…

3. Altruismus- klíčové téma evoluční psychologie
Evoluční psychologie je poměrně mladý vědní obor stavějící ne evoluční teorii Charlese
Darwina a na sociobiologii. Zabývá se chováním, které se osvědčilo po tisíciletí jako výhodné pro
přežití, přizpůsobení prostředí a reprodukci. Dotýká se pestré škály témat. Jedním z nich je i
altruismus. V následujícím textu bych ráda představila, čeho se týká problematika altruismu,
prezentovala různorodé názory na toto téma a jmenovala zajímavá zjištění či experimenty týkající se
tohoto jevu.
Na altruismus lze pohlížet jako na čin ryze nesobecký a nezištný, prospěšný druhému člověku.
Lidská rasa však není jediná, u níž se tento jev vyskytuje. V souvislosti s altruismem byla zkoumána
rozličná zvířata, která také v jistých situacích vykazují znaky „nesobeckosti“ (Barett, 2007). Vědci však
stále nemají jasno v tom, co za tímto chováním stojí. Na jedné straně jsou ti, kteří nechtějí ustoupit
od teorie přírodního výběru a snaží se vše vysvětlit prostou touhou po reprodukci své genetické
informace a po sebezáchově, zatímco zastánci opačného názoru chtějí věřit tomu, že v tomto případě
se Darwinově teorii vymykáme (Atkinson, 2012).
Pro biology a psychology je tedy altruismus kontroverzním tématem a trnem v oku evoluční
teorii. U většiny lidských činností a vlastností lze určit tzv. biologickou zdatnost (fitness), která je dána
počtem kopií genu předaného dalším generacím. Chceme-li „prosadit“ právě tu naši genetickou
informaci, soutěžení jedinců se zdá nevyhnutelné. Altruismus však funguje po tisíciletí, a přece nám
není známá jeho přesná funkce. Zjistilo se například, že psoun prériový riskuje svůj život, když křikem
varuje další psouny před blížícím se nebezpečím. Samičky napříč různými druhy, včetně žen jistého
venezuelského kmene, se navzájem starají o děti/ mláďata, i když nejsou jejich vlastní.
Jedno z vysvětlení poskytuje Hamilton, který pracuje s myšlenkou příbuzenského altruismu,
tedy toho, který je cílen na osoby s velmi podobnými geny, jako jsou ty naše. V takovém případě by
se jednalo o nepřímou snahu udržení genetické informace, která je nám alespoň částečně podobná.
Toto Hamiltonovo pravidlo, nazvané též Teorie příbuzenského výběru, lze shrnout jednoduchým
vzorečkem: rB > C, kde r je koeficient příbuznosti, B je prospěch pro příjemce a C jsou náklady pro
vykonavatele. Například koeficient matky/otce a potomka je 0,5 (poloviční podíl genetické
informace). ( Barett, 2007) Jde tedy o teorii, která pracuje stále s myšlenkou soupeření genů a naší
přirozenou sobeckostí. Ke stejnému myšlenkovému proudu řadíme i George C. Williamse, který také
vidí všechny živé tvory jako nositele soutěživých genů, kteří ač si to neuvědomují, chovají se ve všech
ohledech naprosto účelně (Atkinsonová, 2012).
Jak ale vysvětlit případy obětavosti, kdy příjemcem není nikdo příbuzný. Tímto se zabývá
reciproční altruismus. Byl formulován Triversem na základě předpokladu, že altruismus mezi jedinci
nepříbuznými je postaven na směně zisku. Jednoduše řečeno: „ Jednou pomohu já tobě, podruhé ty

4. mně.“ Jakou však máme záruku, že nám náš partner laskavost oplatí? Pokud bychom ze strachu ze
zrady odmítli pomáhat druhým, připravíme se o možnost, že nám ten druhý na oplátku také pomůže.
Když mu budeme důvěřovat, vystavíme se riziku, že nám laskavost nebude oplacena. Existuje model
řešení tohoto konfliktu, známý jako Vězňovo dilema (Barett, 2007). V tomto experimentu máme dva
podezřelé. Ti jsou vyslýcháni, přičemž byli oba obeznámeni s tím, že pokud se oba obviní navzájem,
dostanou 15 let vězení. Pokud oba zapřou, dostanou každý po pěti letech. Pokud jeden udá druhého,
který mlčí, bude volný, zatímco obviněný si odpyká 25 let. Poněkud překvapivě se ukázalo, že pouze
ve3% případů probandi „zradili“ druhého vězně, když jim bylo řečeno, že vše zapřel (Batson, 2001).
Pro lepší představu se podívejte na obrázek. Celý experiment byl inspirován skutečným kriminálním
případem a v návaznosti na něj začaly vznikat další obdobné experimenty na principu hry, kde se
účastníci musí rozhodnout, zda budou myslet jen na sebe, nebo i na druhého (Stanford university,
2007).
Frans B. M. de Waal je vědec, který by se neshodl nejspíše ani s jedním ze zmiňovaných
autorů. Ač by se mohlo zdát, že se jeho názor vymyká evoluční teorii, cituje ve svém díle Darwina.
Podle De Waala Darwin v žádném z děl nepopírá existenci altruismu ani ho nevysvětluje jako skrytě
zištné chování. Spíše upozorňuje, že adaptace živočicha na prostředí a pomoc druhým se nevylučuje,
naopak je prospěšná. De Waal uvádí příklad dokonce z rostlinné říše, na kterém ukazuje, že ani my,
ani naše geny nemohou být ryze sobecké, pokud vezmeme v úvahu, že nevidí, necítí a nepřemýšlí,
stejně jako například rostlinka plazící se po kmeni stromu za světlem. Taková rostlina se soustředí
čistě na svůj zájem, bez toho, aby chtěla jiného zneškodnit. Pro naše předky byla spolupráce ve
skupině klíčová. Osamocený jedinec by stěží mohl v krutých podmínkách přežít, a tak se brzo ujal
takový vzorec chování, který jim předepisoval pomáhat druhým proto, aby si v budoucnu zachránili
vlastní život. V dnešní době se tento přímý důsledek pomoci druhým vytratil a zůstal jen prostý
altruismus bez nároku na jakýkoliv zisk, tvrdí De Waal (Atkinsonová, 2012).
Ač jsem zmínila jen základní názorové proudy týkající se altruismu, je zřejmé, že je toto téma
nesmírně složité a hodné dalšího vědeckého bádání. Domnívám se, že je třeba se na problém nedívat
jen z jedné strany, nýbrž připustit více možností vysvětlení, jelikož to je to, co je v psychologii (i
v dalších vědách) nezbytné.

5. Obrázek:
Zdroje
BATSON, Daniel a Nadia AHMAD. Empathy induced altruism in a prisoner´s dilema II: What if the
target of empathy has defected?. European Journal of Social Psychology [online]. USA: [University of
Kansas] 2001, č.31. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ejsp.26/pdf
NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2012,
884 s. ISBN 978-80-262-0083-3.
BARRETT, Louise, R DUNBAR a John LYCETT. Evoluční psychologie člověka. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007,
551 s. ISBN 978-80-7178-969-7.
Stanford encyclopedia of philosophy : Prisoner´s dilema [online] KUHN, Steven: September 4, 1997,
last modified on Monday, October 22, 2007. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/prisoner-
dilemma/
Obhajoba zdrojů
Obě knižní publikace pocházejí od důvěryhodných psychologických autorů. Informace v textu
odkazují na primární zdroje a autoři podávají ucelený pohled na věc z různých úhlů. Psychologie

6. Atkinsonové a Hilgarda je nejpoužívanější psychologickou učebnicí, která se mi při studiu již
několikrát osvědčila. Zbylé dva zdroje shledávám také vhodnými, jelikož pocházejí z vyhlášených
univerzit a mají oba náležitosti odborného textu (citace, odborné termíny, praktické příklady
experimentů). Lze je nalézt přes vyhledávač Google scholar, tudíž si myslím, že by měli spadat do
kategorie odborných textů.