1. Tereza Šípalová 399323
Historie, vývoj a funkce tetování
Argumentace:
Práce spadá do předmětu sociologie umění. Zabývá se historií a vývojem tetování a jeho funkce ve
společnosti. V dnešní době se už někteří tatéři berou jako umělci a ne pouze jako řemeslníci. S tím jde
rucu v ruce i plagiátorství a potřeba se odlišit od jiných umělců.
Anotace:
Práce se zabývá funkcí tetování. V každé době a také zemi mělo tetování jiný význam a účel. Měnili se
i nositelé tohoto zdobení a jejich postavení. Taktéž tomu bylo a je u tátérů, kteří jako kdysi umělci
v renesanci žádali o zvýšení statusu malíře, sochaře a architekta. Dnes o to usilují někteří tatéři.
Klíčová slova:
Tetování, tatuáž, tatér, umělec, kvalita
Tetování je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších způsobů zdobení těla. Za zemi odkud tetování
vzešlo, se pokládá Oceánie a Polynésie, zejména Samojské ostrovy, Markézské ostrovy a maorský
Nový Zéland, zde se tradiční ornamenty vpíjí nejen do těl obyvatel, ale i do jejich obydlí dík místním
řezbářům. Název tetování je odvozen od tahitského slova tatau, které znamenalo „označovat“ a
spřízněné samojské tautau značilo „kreslit“. S těmito výrazy se seznámil James Cook a díky němu se
prosadili do hlavních světových jazyků. Tetování ale nebylo jen tam, nejstarší se dochovalo na těle
Ötziho, který byl nalezen v rakouských Alpách v Ötzkém údolí, od kterého je odvozeno pojmenování
tohoto zmrzlého pravěkého muže. Stáří se odhaduje kolem roku 5100 až 5350. Historie tatuáže je
doložena i v Egyptě, Libyi, Núbii a dalších zemích.
Potřebou zdobení těla se člověk odlišuje od zvířat, může si tím přilepšit, když k němu nebyla genetika
tak štědrá a zkrášlit své tělo, aby bylo sexuálně atraktivnější. Kosmetické úpravy mají také rituální,
hygienickou, sociální a další funkce. Holení, stříhání nehtů, či propíchnuté ušní lalůčky - tyto
zkrášlovací postupy bereme dnes už jako samozřejmost. Pod pojmem krása si každá kultura
představuje něco jiného. Barmské ženy jsou v etnické skupině Padaung ceněny svými „žirafími“ krky,
které si vytvoří během života kovovými nástavci. Či Ainské ženy z Japonska si nechávaly tetovat
„úsměv“ který sloužil k odlišení věku, s přibývajícími roky se „úsměv“ rozšiřuje. Pro Evropana můžou
být tyto ženy odpudivé, ve své vlasti jsou symboly krásy. Tradiční tetování je pevně spjato s magií
a rituály, které byli spojeny s bolestivou aplikací, ta umocnila pocit zlomového okamžiku v životě.
Již pravěcí lidé zvýrazňovaly své rysy pomocí líčidel a barev. Pro trvalejší efekt, který bude odolný
proti vnějším vlivům, vzniklo následně tetování.
Tetování se rozšiřovalo dále po světě prostřednictvím otrokářství. Když bylo evropské nevolnictví
běžnou záležitostí, zejména africké etniky používali formu strukturované tatuáže v obličeji pro
označení potomků. Značky se lišili dle kmenů, i uvnitř kmene podle jednotlivých rodin. Kdyby se
naskytla možnost opět se shledat se svými příbuznými v pozdějším věku, byla by snadná jejich
identifikace. Dále se při obchodu označovali otroci na čele žhavým železem, což byla forma dnes

2. nazývaná jako branding. Do masa se vypalovaly iniciály jejich majitelů, za svůj život mohl mít otrok až
čtyři tyto značky. 1
První renesanci zažilo tetování koncem 18. Století. Zasloužili se o ní dobrodruhové a námořníci, kteří
si sebou přivezli suvenýry z dalekých krajin. Během 19. Století začala v přístavech kvést nová profese
zabývající se zdobením těla. Díky tomu si mohl i občan, který nikdy nevkročil za hranice své země
pořídit ozdobu z exotických krajin za malý peníz. Tetování se stalo módou, která se netýkala jen
bohémů, námořníků, vojáků, děvek, ale i členů vysoké aristokracie. Dokonce i členové britské
královské rodiny měli vytetovanou ozdobu.
Počátkem 20. století se nejvlivnějším střediskem tetování postupně stali Spojené státy americké.
Permanentní zkrášlování zde mělo tradici od roku 1870 a kolem roku 1900 byl prý v každém větším
městě v USA odborník na tetování.
Zatím co mezi válkami zažívalo americké tetování zlatý věk, v Evropě se schylovalo na horší časy.
Nacisti využili tetování k identifikaci židovských vězňů v koncentračních táborech. Někteří dozorci se
zapsali do historie pro svou brutalitu a zalíbení v tetování. Zejména Ilsa Kochová, která vězně
s pěknou ozdobou nechala přednostně odstranit a z jejich kůže si dělala doplňky.³
Po válce v socialistických zemích bylo tetování tabu. Punc zakázaného ovoce přispěla k rozvoji laicky
zpracované tatuáže, která sebou přinášela infekce, přenášení chorob a dalších problémů. Velký rozvoj
byl ve vězeňských komunitách, tyto amatérské obrázky byly později označovány jako počiny asociálů
či psychicky narušených jedinců.
Novodobé tetování je obohacené o lepší techniku, bohatou škálu barevnosti a hlavně kvalitní
hygienické podmínky. Spektrum kvality a námětů je široký. Zároveň je zákazník poučen o všech
rizikách a jak se má o svou ozdobu správně starat.
Bohužel, jakmile se z něčeho stává masová móda a stoupá poptávka, nabídka se vyrovnává ne vždy
kvalitním tatérem. Těmto „amatérským“ tatérům, kteří tvoří nejčastěji doma, nejde většinou o
kvalitu provedení, ale povětšinou o peníze. Tím, že sníží cenu na minimální náklady, nalákají
zákazníky, kteří chtějí na svém zkrášlení ušetřit. Zpravidla ale zákazníci nejsou spokojeni a na opravu
jdou za tatéry z salónů. Závažným problémem je také špatné dodržování hygieny nebo dokonce
žádné. Či nahrazení kvalitní barvy určené pro tetování jinou, která nebyla vyrobena speciálně pro tyto
účely. 2
Dnešní tatáž vniká i do umění, tatéři kteří se stylem vymykají normě a jejich práce jsou natolik
odlišné, jsou zároveň podpisem umělce. Jde pouze o jinou techniku a plátnem je lidské tělo, které má
výhodu ve své anatomii, záhyby a tvar dávají velký prostor ke kreativitě. Tito umělci si vybírají
modely, kteří jim nechají volné ruce. Bohužel se setkávají i s plagiátorstvím, proti kterému je
nemožné se bránit. V tetování ale naštěstí nikdy není možné udělat přesný plagiát. Vždy je na obraze
viditelný styl a technika, která je pro každého tatéra osobitá.
Použité zdroje:
1
RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005,
350 s. Dějiny odívání. ISBN 80-710-6780-6.
2
Infekce v tetování. [online]. [cit. 2013-01-05]. Dostupné z: http://www.painart.cz/66/infekce-v-tetovani/clanek/
³ Tetování: tattoo art magazin. Přerov: INDEX, 2006, roč. 7, č. 3. ISSN 1213-0672.

3. Použitá literatura:
RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,
2005, 350 s. Dějiny odívání. ISBN 80-710-6780-6
Bohatě citováno, známý autor, odborník, známé vydavatelství, úzce vymezené téma
Infekce v tetování. [online]. [cit. 2013-01-05]. Dostupné z: http://www.painart.cz/66/infekce-v-
tetovani/clanek/
Bohatě citováno, uveden autor práce – známý v tomto úzkém okruhu, odborný, vymezený text
Tetování: tattoo art magazin. Přerov: INDEX, 2006, roč. 7, č. 3. ISSN 1213-0672.
Uveden autor, kvalitní periodikum, ostatní články se zabývaly podobnými tématy- zúžené téma