Ukázka z knihy FELDENKRAIS DECH & HLAS

1. Kazuistiky
Tuto kapitolu jsem se původně rozhodla věnovat kazuistikám čtyř vybraných
osob, s nimiž pracuji individuálně v různém časovém rozmezí přístupem
Funkční integrace s hlasovými prvky. Po setkání s Janou Pilátovou bylo ale jas-
né, že by byla škoda příběhy tří dětí a jednoho mladého muže s diagnózami
DMO nerozšířit. Tak vznikla druhá část kazuistik – Neobvyklé příběhy. Od
první části se liší tím, že přání studentů a klientů, jejichž příběhy v ní uvádím,
neplynou z diagnózy DMO, ale z různých somatických, psychických a situač-
ních potřeb, kdy individuální proces učení probíhal čistě formou FI a ATM bez
experimentace s hlasem.
Vybírat z množství příběhů lidí, s nimiž pracuji, nebylo snadné. U dětí byla
má volba závislá na rodičích, na jejich ochotě a hlavně schopnosti reflektovat,
jak děti proces učení vnímají a jak oni vnímají své děti během procesu, bez-
prostředně po něm a s jistým časovým odstupem. Zajímalo mě, podle čeho
hodnotí účinnost Funkční integrace v propojování s hlasovými prvky, v čem
vnímají potenciál přístupu obohaceného o hlas, jakou kvalitu přináší do živo-
ta jejich dětí a celé rodiny. Požádala jsem je, zda by mohli napsat reflexe, jejichž
formu, obsah ani rozsah nezadávám, aby byla zachována autentičnost jejich
úvah. Sám o sobě psal Pavel, dospělý handicapovaný tricyklista. Jemu jsem pří-
mo navrhla, aby v reflexi uvažoval o účincích kombinace FI a hlasu jak v osob-
ním životě, tak ve výkonnosti profesní, ve vrcholovém sportu. Současně s re-
flexemi uvádím u jednotlivých případů stručný popis diagnóz a svůj komentář.
Následně jsem oslovila několik dalších lidí, které jsem si vybrala ke zpraco-
vání druhé části kazuistik. Vzhledem k tomu, že v části první zaznamenávám
především příběhy dětí, vybírala jsem tentokrát dospělé. I přesto řadím do zá-
věru Neobvyklých příběhů portrét devítileté Bohdanky, protože její příběh je
současně příběhem její matky Marianny; nelze je oddělit. Stejně neoddělitel-
né jsou reflexe Evy a Hanky, které uvádím ve společném příběhu v kazuistice
úvodní.
Jedním z oslovených byl i amatérský cyklista Jarda – reflexi nenapsal s tím,
že nedokáže své prožitky verbalizovat. Protože však při našem prvním setkání,
během individuální lekce FI, u něj došlo k dramatické emoční reakci, uvádím
jeho příběh ze svého pohledu. K příběhu Jardy přidávám výňatek z písemné re-
flexe studentky oboru fyzioterapie LF OSU, která byla celé lekci přítomna.
Diagnóza DMO
Pavel
Pavel byl mým prvním klientem, u něhož jsem začala před čtyřmi lety při indi-
viduální práci experimentovat s integrací hlasových prvků do kinestetického di-
alogu v lekcích FI. Během té doby jsme se vídali pravidelně v intervalech 2–4
týdny mezi jednotlivými lekcemi. Do setkání s ním mě nenapadlo, že bych
mohla zapojování hlasu v individuálním přístupu využít.
Podnět k následným pokusům vzešel zcela přirozeně a spontánně z Pavlo-
va konkrétního přání. Po několika společných sezeních mě požádal, že by po-
třeboval naučit „nějaký fígl“, jak pracovat s dechem ve chvíli extrémní decho-
vé a pohybové zátěže, kdy stoupá při cyklistických závodech do dlouhého
prudkého kopce a nemůže dýchat. Dala jsem mu tedy pár tipů, jak je možné
pracovat s dechem, ale žádný z nich nefungoval při závodě, kdy se musel plně
soustředit na svůj pohybový výkon, techniku a taktiku. Bylo ovšem zajímavé,
že ve fázi tréninkové s dechovými prvky neměl sebemenší problém, i když,
podle jeho slov, vyžadovala cvičení s dechem maximální soustředění a cítil se
po nich tělesně velmi uvolněný, ale psychicky vyčerpaný.
Popisovaná situace mě dovedla k úvahám, že ve fázi plného výkonu a sou-
středění je jeho nervový systém natolik zaměstnán, že nedokáže paralelně vy-
užít a automatizovat funkční dýchání z nácviku. Ke změně dechového vzorce
potřeboval zapojovat plné vědomí, což při závodě nemohl. Po několika dalších
neúspěšných pokusech, jak Pavlův nervový systém stimulovat ke změně

2. dechového vzorce při zátěži, jsem si vzpomněla na Libuši Válkovou a její tvr-
zení, že u studenta, který se nedokáže pro hlasovou práci dostatečně uvolnit,
je nejefektivnější zaměstnat jeho vědomí konkrétní představou nebo projevem
jednoduché emoce. Tím se velmi rychle navodí přirozeně pružné napětí, což
pozitivně působí nejenom na dech a hlas, ale současně i na funkční držení těla.
Napadlo mě tedy, jestli by takový impuls fungoval i v případě, kdy je naopak
vědomí přeplněno informacemi, které musí průběžně zpracovávat, a nezbývá
mu tak kapacita zabývat se aktivně dechem. A proto jsem Pavlovi doporučila ně-
kolik hlasových prvků, které jsem vložila do pohybových sekvencí ke zkoušení si
doma. Při závodech pak začal využívat hlasové prvky samostatně a uvědomil si,
že mu navozují dechové a celkové tělové napětí v té kvalitě, jakou zná ze sou-
středěného cvičení v klidu. Postupně jsme začali experimentovat: s Pavlovou
vnitřní tělovou senzitivitou a mou narůstající zkušeností z experimentální výuky
na DAMU, kdy mi velkou inspirátorkou pro práci s hlasem byla Ivana Vostárko-
vá, nebylo těžké začít nový přístup ověřovat v prakticky využitelných detailech.
Úsměvná je Pavlova historka ze závodů: popisoval mi, jak perfektně funguje
na brániční oporu a stabilizaci oblouku jeho bederní páteře výkřik papouška
z džungle (představa přejatá od Libuše Válkové), i své zklamání, že při závo-
dech vykřikovat nesmí. Prý by mohl být diskvalifikován, kdyby se jiný handi-
capovaný cyklista lekl a spadl z kola. Nahradili jsme tedy výkřiky papouška sty-
lizovaným, tichým pliváním (na slabiku „tfuj“).
Pavel se narodil na Štědrý den roku 1985 společně s bratrem Petrem. Petr
zemřel tři dny po porodu. Oba chlapci se narodili předčasně, a proto Pavel
strávil dva měsíce v inkubátoru. Podle lékařů u něj krátce po porodu nastalo
krvácení do mozku. Diagnózu DMO se Pavlova matka dozvěděla, až když byly
synovi tři roky. Pavel sice závodí na tricyklu, ale jelikož má spastické obě nohy,
nedokáže sám chodit. Jen omezeně a nakrátko se může pohybovat za pomo-
ci berlí. Pokud nejede na kole, pohybuje se na invalidním vozíku. Cyklistika je
pro něj vzhledem k jeho diagnóze nejméně vhodný sport, ale má ji rád. Bydlí
sám, pracuje, intenzivně trénuje a je soběstačný.
Dále Pavlovými slovy:
„Od narození jsem byl v péči u MUDr. Pětové na Karlově náměstí. Asi v jed-
nom roce se mnou začala máma cvičit reflexní nebo takzvané Vojtovo cvičení.
Moc se o něm nemluvilo, jelikož ho vymyslel MUDr. Vojta, který byl asi báječ-
ný člověk, ale emigroval do Německa. Přesto se našlo dost lidí, kteří se od dok-
tora Vojty učili a učili cvičení také naše rodiče. Máma mě vzala i k několika lé-
čitelům, nejvíce si pamatuji na pana Paseku, u kterého jsme několikrát strávili
i celý týden. Ve třech letech jsem jel s mámou do lázní do Teplic, kde v té době
dělal primáře MUDr. Novotný. I ten patřil k lidem, jež máma hodně chválila.
Do Teplic jsem jezdil až do svých šesti let, a teprve tam se máma dozvěděla
mou diagnózu. Nechtěla tomu uvěřit. Stále si myslela, že jsem opožděný, jak
jí v Praze tři roky tvrdili. Má diagnóza je DMO – dětská mozková obrna.
Na nohy jsem se poprvé postavil s oporou asi v šesti letech, jinak jsem stá-
le jezdil v kočárku. Docházeli jsme na rehabilitaci do Motola, kde se mnou cvi-
čila Kateřina Pinkavová-Horáková a podle mojí mámy cvičila velmi dobře. Ale
já jsem v té době nevěděl, že mi chtějí pomoci, a dost mě to bolelo, tak jsem
řval a děsně se bránil a Kateřina říkala, že horší dítě na cvičení ještě neměla
a byla ze mě vyčerpaná.
V osmi letech jsem nastoupil do školy při Jedličkově ústavu. Také jsme se
pokusili o integraci do běžné školy v Košířích. Máma mě dva roky nosila do
třídy ve třetím patře a po skončení vyučování mě zase odnášela ze třídy domů.
Na obědy jsem nechodil, jelikož jídelna byla v jiné budově, a tak to nešlo. Když
jsme šli k zubaři nebo i na výlet, musela přijít máma a nosit mě. Proto jsem se
vrátil do Jedličkova ústavu, kde jsem dokončil 9. třídu. Nebylo to jednoduché,
neboť jsem dyslektik a dyskalkulik.
Už na základní škole mi máma koupila tříkolku Loped a já začal pomalu
jezdit. Také jsem chodil plavat na Strahov k Honzovi Nevrklovi a díky němu
jsem dost dobrý plavec. Ale tříkolka vyhrála na celé čáře, začal jsem se jí hod-
ně věnovat, a vůbec trénovat, cvičit a dělat vše, co patří k mé oblíbené cyklis-
tice. Také jsem objevil Lance Armstronga. Zaujal mě jeho život, jeho vůle pře-
konávat překážky. Stal se mým vzorem, velmi mi pomáhá a žene mě dopředu.
Za pomoci sportovního klubu JÚ58
a Pavla Martínka jsem se začal cyklistice
opravdu intenzivně věnovat.“
V reflexi Pavel píše:
„Je mi 27 let. Na tréninku ve fitcentru jsem se doslechl o Petře Oswaldové,
která cvičí FM. Začal jsem se o metodu zajímat a domluvil si s Petrou schůzku.

3. Začali jsme se pravidelně vídat a cvičit spolu. Tato metoda mně velice pří-
jemně překvapila a ukázala, co člověk dokáže sám zvládnout, nejen fyzicky,
ale i mentálně. O dva měsíce později jsem cítil pozitivní účinek tohoto cvičení
a naučil jsem se lépe vnímat svoje tělo a naslouchat jeho potřebám.
Mezi mé oblíbené cviky patří ’pánevní hodiny‘ a ’papoušek‘. Pánevní
hodi-ny mi uvolňovaly bolest v bedrech a kyčlích. Papoušek mi zase umožnil
plně vy-užít kapacitu plic při závodech a byl jsem schopen se nadechnout až
pod klíč-ní kosti. Feldenkraisova metoda mě naučila správně dýchat, když
podávám výkon. Naučil jsem se dýchat do místa, kde mám bolesti, např.
bedra, kyčle atd.“