globalizace, kapitalismus, marxismus, demokracie, svoboda

1. Wolfgang Streeck
Jak skončí kapitalismus?
Dnes existuje rozšířený pocit, že kapitalismus je v kritickém stavu, a to více, než kdykoliv od
konce druhé světové války. [1] Připohledu zpět byl krach v roce 2008 jen posledním v
dlouhé řadě politických a ekonomických poruch, které začaly s koncem poválečné prosperity
v polovině 70. let. Krize, které po sobě následovaly, se ukázaly být vždy závažnější a šířily se
ve stále propojenější globální ekonomice více a rychleji.
Globální inflaci v 70. letech následoval rostoucí veřejný dluh v 80. letech a fiskální
konsolidace v 90. letech byla doprovázena prudkým nárůstem zadlužení soukromého
sektoru. [2] Po čtyřech desetiletích se stala nerovnováha v „pokročilém“ průmyslovém světě
více či méně normálním stavem, a to jak na národní, tak na globální úrovni. Ve skutečnosti
se v průběhu času staly krize poválečného kapitalismu v OECD zemích tak všudypřítomné,
že jsou stále více vnímány jako krize, které nejsou jen ekonomické povahy. To má za
následek znovuobjevení staršího pojetí kapitalistické společnosti jako společenského řádu a
způsobu života, který je bytostně závislý na nepřerušovaném průběhu akumulace
soukromého kapitálu.
Krizových příznaků je mnoho, jsou však mezi nimi třinejvýznamnější dlouhodobé trendy,
které se projevují v bohatých, vysoce industrializovaných — nebo lépe řečeno stále více de-
industrializovaných — kapitalistických zemích. Prvním trendem je trvalý pokles tempa
ekonomického růstu, v poslední době zhoršený událostmi z roku 2008 (Obrázek 1). Druhým
trendem, spojený s tím prvním, je vytrvalý nárůst celkové zadluženosti předních
kapitalistických států, kde vlády, domácností a nefinanční i finanční firmy po více než
čtyřicet let hromadily a i nadále hromadí své finanční závazky (proUSA viz Obrázek
2). Třetím je ekonomická nerovnost příjmů a bohatství, která je již po několik desetiletí na
vzestupu (Obrázek 3), spolu s rostoucím zadlužením a klesajícím růstem.
Trvalý růst, zdravé finance a špetka sociálního spravedlnosti (některé z výhod kapitalismu
poskytované těm bez kapitálu) byly dlouho považovány prokapitalistickou politickou
ekonomií za předpoklad k získání potřebné legitimity. Co musí být z tohoto pohledu nejvíce
alarmující, je fakt, že třidůležité dlouhodobé trendy, které jsem zmínil v úvodu, se mohou
vzájemně posilovat. K dispozici je doklad o tom, že rostoucí nerovnost může být jednou z
příčin poklesu růstu, neboť nerovnost brání zlepšení produktivity a oslabuje poptávku.
Nízký růst naopak posiluje nerovnost zintenzivněním distribučního konfliktu, kdy daňové
úlevy chudým jsou pro bohaté nevýhodné a bohatí trvajívíce než dříve na přísném
dodržování „principu dle Matouše“, kterým se řídí volný trh: „Každému, kdo má, totiž bude
dáno a bude mít hojnost: ale tomu, kdo nemá, bude vzatoi to, co má.“ [3] Navíc tím, že
rostoucí dluh nevede k zastavenípoklesu hospodářského růstu, zhoršuje nerovnost příjmů

2. prostřednictvím strukturálních změn spojených s financializací, neboť ta je zaměřena na
kompenzaci rostoucí příjmové nerovnosti, vzniklé v důsledku stagnujících mezd a škrtů ve
veřejném sektoru.
Obrázek 1: Průměrný roční hospodářský růst ve20 zemích OECD, 1972-2010*
* Pětiletý klouzavý průměr. Zdroj: OECD Economic Outlook: Statistic and Projections
Zdroj: OECD National accounts
Nefinanční korporaceDomácnostiFinanční korporace Veřejné finance
Obrázek 2: Finanční závazky jako procento z HDP po sektorech, USA,1970-2011

3. Může to, co se zdá být bludným kruhem škodlivých trendů, pokračovat na věky? Existují
protisíly, které by tytotrendy mohly prolomit — A co se stane, pokud se jim to nepodaří?
Vždyť na to dosud měly téměř čtyřidekády. Historici nás informují, že krize není pro
kapitalismus nic nového, dokonce může být ve skutečnostipotřebná pro jeho dlouhodobé
zdraví. To, o čem tito znalci mluví, jsou cyklické pohyby nebo náhodné šoky, po kterých se
kapitalistické ekonomiky mohou dostat do nové rovnováhy, tedy alespoň dočasně. Ale to, co
vidíme dnes, se v retrospektivě jevíjako kontinuální proces vleklého rozkladu, zdlouhavého,
ale zřejmě o to více neúprosného. Zotavení se z příležitostné očistné krize je jedna věc;
přerušení zřetězených a propletených dlouhodobých trendů je ale něco docela jiného.
Budeme-li předpokládat, že nižší růst, zvyšující se příjmová nerovnost a rostoucí dluh
nejsou udržitelné do nekonečna a mohou společně vést ke krizi, která je systémové povahy a
jejíž charakter si můžeme jen obtížně představit, dají se zahládnout nějaké náznaky blížícího
se zvratu?
Další provizorium
Zpráva o stavu ekonomiky není dobrá. Od roku 2008 - tohoto vyvrcholení dosavadní
posloupnosti poválečných krizí- již uplynulo šest let. Když byla vzpomínka na onen propad
čerstvá, požadavky a plány na „reformu“, která měla ochránit svět před jeho opakováním, se
množily. Mezinárodní konference a summity všeho druhu, které následovaly v rychlém
sledu po sobě, však za polovinu dekády jen stěží něco přinesly. Mezitím se finanční sektor,
odkud katastrofa přišla, plně vzpamatoval: zisky, dividendy, platy a odměny jsou tam, kde
byly před krizí, zatímco znovuzavedení regulace se utápí v mezinárodních jednáních a
domácím lobbování. Vlády, především ta ve Spojených státech, zůstaly pevně v sevření
průmyslu na výrobu peněz. Na oplátku jim je zase velkoryse poskytována levná hotovost,
peníze vytvořené z ničeho jejich jménem a jejich přáteli v centrálních bankách — z nichž
nejdůležitějším je Mario Draghi, který dříve působil v Goldman Sachs a nyní je v čele ECB.
Na těchto penězích pak sedí nebo je investují do vládního dluhu. Hospodářský růst zůstává
chudokrevný, stejně jako pracovní trhy. Bezprecedentní likviditou se nepodařilo skokově
nastartovat hospodářství a nerovnost dosahuje tak úžasné výše jakonikdy dříve, protože i
Zdroj: OECD Income Distribution Database.
Obrázek 3: Nárůst Giniho koeficientu, průměr za OECD

4. tak malý růst si přivlastňuje horní jedno procento příjemců — přičemž lví podíl má jen
zlomek z nich. [4]
Zdá se, že je opravdu jen málo důvodů k optimismu. Po nějakou dobu byl kapitalismus
v zemích OECD udržován v chodu liberálními injekcemi peněz s nuceným oběhem v rámci
politiky měnové expanze, jejíž architekti vědí lépe než kdokoli jiný, že takto to nemůže
pokračovat donekonečna. Ve skutečnosti bylo provedeno v roce 2013 několik pokusů zbavit
se tohoto zlozvyku, „taperingu“, a to v Japonsku a v USA, ale když se v důsledku toho
propadly ceny akcií, byla tato snaha odložena. V polovině června Banka pro mezinárodní
platby (BIS) v Basileji — matka všech centrálních bank — prohlásila, že „kvantitativní
uvolňování“ musí skončit. Ve své výročnízprávě banka poukázala na to, že centrální banky,
v reakci na krizi a pomalé oživení, rozšířily své rozvahy (jeden ze základních výkazů účetní
závěrky – pozn. red.), „které jsou nyní kolektivně na zhruba trojnásobku své předkrizové
úrovně — a dále rostou“. [5] I když bylo toto uvolňování nutné, aby „se zabránilo
finančnímu kolapsu“, nyní by mělo být cílem „navrátit stagnující ekonomiky na silný a
udržitelný růst“. To však bylonad rámec kapacity centrálních bank, které:
„nemohou přijmout strukturální hospodářské a finanční reformy potřebné pro
návrat ekonomik na cestu k reálnému růstu, které státníorgány a jejich veřejnost
chtějí a očekávají. Těmitoopatřeními dosáhly centrální banky během obnovy jen
to, že si půjčily čas… Ale čas nebyl dobře využit, protože přetrvávajícínízká
úroková sazba a nekonvenční politika usnadnily soukromému sektoru odložit
oddlužování, vládám se snadno financují schodky a státní orgány odkládají
potřebné reformy v oblasti reálné ekonomiky a finančního systému. Koneckonců,
levné peníze usnadňují půjčování před spořením, usnadňují utrácení před
zdaněním, usnadňují zachování stávajícího stavu před změnou.
Podle všehobyl tento názor sdílen i Federálním rezervním fondem za Bernankeho
řízení. Koncem léta roku 2013 se zdálo, že FED dává najevo, že čas lehce vydělaných peněz
se blíží ke konci. V září byl však očekávaný návrat ke zvýšeným úrokových sazbám opět
odložen. Důvodem bylo, že „ekonomika“ nevypadala tak „silná“, jak se doufalo. Globální
ceny akcií šly okamžitě nahoru. Skutečným důvodem, proč je návrat ke konvenční měnové
politice tak obtížný je samozřejmě to, že mezinárodní instituce jako BIS nemusí — v
současné době — tolik vysvětlovat detaily, na rozdíl od politicky exponovaných národních
centrálních bank. Při tomto stavu věcíje jedinou alternativou k udržení kapitalismu
prostřednictvím neomezené poskytované peněžní zásoby snaha obnovit tuto zásobu skrze
neoliberální ekonomické reformy, a to v podobě, v jaké jsou úhledně shrnuté ve druhém
podtitulu výročnízprávy BIS za období 2012-13: „Enhancing Flexibility: A Key to Growth“.
(Zvýšeníflexibility: Klíč k růstu.) Jinými slovy, kombinace hořké medicíny pro většinu a
sladkých plodů pro menšinu. [6]
Problém s demokracií

5. Diskuse o krizi a budoucnosti moderního kapitalismu musí nutně přejít k demokratické
politice. Kapitalismus a demokracie byly podlouhou dobu považovány za protivníky, jejich
usmíření bylo, alespoň zvnějšku, dosaženo až v době poválečného uspořádání. Do začátku
dvacátého století měli vlastníci kapitálu strach z demokratické většiny kvůlizrušení
soukromého vlastnictví, zatímco dělníci a jejich organizace očekávali, že kapitalisté budou
financovat návrat k autoritativnímu vládnutí a bránit svá privilegia. Ve světě studené války
se zdálo, že se kapitalismus a demokracie stali spojenci, neboť´ v důsledku ekonomického
pokroku bylo možné, aby dělnická většina přijala volný trh. Režim soukromého vlastnictví
však dělal vše pro to, aby to vypadalo, že demokratická svoboda je neoddělitelná od svobody
trhů a tvorby zisku a vlastně na nich závislá. Dnes se nicméně pochybnosti o slučitelnosti
kapitalistické ekonomiky s demokratickým zřízením opět výrazně vrátily. Meziobyčejnými
lidmi se nyní rozšířen pocit, že politika už nemůže cokoliv v jejich životech změnit. To se
odráží v obecných představách o zablokování, neschopnosti a korupci těch, kteří se zdají být
stále více soběstačnou politickou třídou sloužící svým zájmům a kteříjsou jednotní ve svém
tvrzení, že vůči nim jejich politice „neexistuje žádná alternativa“. Jedním z důsledků je
klesající volební účast a velká nestálost voličů, což vede ke stále většívolební fragmentaci,
vzestupu „populistických“ politických stran a všudypřítomné vládní nestabilitě. [7]
Legitimita poválečné demokracie byla založena na předpokladu, že státy mají schopnost
intervenovat na trzích a napravovat jejich chyby v zájmu občanů. Desetiletí rostoucí
nerovnosti příjmů však tentopředpoklad zpochybnilo - projevilo se to bezmocností vlád
před krizí roku 2008, během ní a po ní. Při své rostoucí bezvýznamnosti v globální tržní
ekonomice, vlády a politické strany v demokratických zemích OECD více či méně šťastně
přihlíží tomu, jak se „demokratický třídní boj“ proměnil v post-demokratický politainment -
v podávání politické problematiky zábavnou formou. [8] Mezitím transformace
kapitalistické politické ekonomiky z poválečného keynesiánství v neoliberální
hayekianismus hladce postupovala: od politického modelu pro hospodářský růst
prostřednictvím přerozdělování odshora dolů, k jinému způsobu, který očekával růst
prostřednictvím přerozdělování zdola nahoru. Rovnostářská demokracie, která byla
považována podle keynesiánstvíza ekonomicky produktivní, je za současného hayekianismu
považována za brzdu efektivity, neboť růst je dán oddělením trhů — a kumulativními
výhodami s tím spojenými — od deformujících přerozdělovacích politik.

6. *Země zahrnuté do neváženého průměru: Belgie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada,
Německo, Nizozemsko, Norsko, Rakousko, Spojené státy, Švédsko, Velká Británie.
Zdroj: OECD Economic Outlook: Statistics and Projections.
Obrázek 5: Celkový daňový příjem jako procento z HDP, 1970-2011*
*Země zahrnuté do neváženého průměru: Austrálie, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko,
Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko,
Spojené státy, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie. Zdroj: Comparative tables,
OECD Tax Statistics Database. Zdroj: OECD Economic Outlook: Statistics and Projections.
Obrázek 4: Veřejný dluh jako procento z HDP, 1970-2011*

7. Ústředním tématem současné antidemokratické rétoriky je fiskální krize současného státu,
jak je zřejmé z ohromujícího nárůstu veřejnéhodluhu od roku 1970 (Obrázek 4). Rostoucí
veřejná zadluženost je připisována jednak volební většině žijící si nad poměry díky tomu, že
zneužívá prostředky své společnosti, jednak oportunistickým politikům kupujícím si
podporu krátkozrakých voličů za peníze, které nemají. [9] Nicméně je velmi
nepravděpodobné, že by fiskální krize byla způsobena přemírou přerozdělování.
Nahromadění státního dluhu se totiž shoduje s poklesem volební účasti, a to zejména u
nižších příjmových kategorií, a že současně způsobuje snižování potřeby vstupovat do
odborů, mizení stávek, omezování sociálního státu a rychlý vzrůst příjmové nerovnosti. To,
co se podepsalo na stavu veřejných financí, byla klesající celková úroveň zdanění (Obrázek
5) a stále více regresivní charakter daňových systémů v důsledku „reforem“ u nejvyšších
příjmů a korporátních daňových sazeb (Obrázek 6). Navíc vlády nahrazováním daňových
příjmů dluhem dále přispívaly k nerovnosti: nabízely dluhopisy jako bezpečné investiční
příležitosti pro ty, jejichž peníze by jinak nemohly zabavit, avšak nejdřív si vlády samy
musely tytopeníze půjčovat. Na rozdíl od daňových poplatníků totiž ti, kdo kupují státní
dluhopisy nadále vlastní to, co zaplatili státu, a navíc z toho ještě pobírají úrok, který je
obvykle hrazen ze stále menšího progresivního zdanění. Navíc mohou dluhopisy přenést na
své děti. Rostoucí veřejný dluh je také politicky využíván k argumentaci pro škrty ve státních
výdajích a privatizace veřejných služeb, což dále omezuje přerozdělovací demokratické
intervence v kapitalistické ekonomice.
Institucionální ochrana tržního hospodářství před demokratickým zasahováním v
posledních desetiletích značně pokročila. Odbory jsou všude na ústupu a v mnoha zemích
byly téměř úplně vymýceny, zejména v USA. Hospodářská politika široce přešla na nezávislé
— a tedy idemokraticky neodpovědné — centrální banky starajících se především o zdravía
Obrázek 6: Nevyšší mezní daňová sazba zpříjmu, 1900-2011
Zdroj: Facundo Alvarez et al. „The Top 1 per cent in International and Historical Perspective“.

8. dobrou vůli finančních trhů. [10] V Evropě jsou národní hospodářské politiky, včetně tvorby
mezd a rozpočtu, stále více řízeny nadnárodními agenturami, jako jsou Evropská komise a
Evropská centrální banka, které leží mimo dosah demokracie. Tím se evropský kapitalismus
účinně de-demokratizuje — aniž by se ovšem de-politizoval.
Přestomezi třídami závislými na zisku přetrvávajípochybnosti, zda demokracie, dokonce i
ve své bezpohlavní současné verzi, umožní neoliberální „strukturálníreformy“, které jsou
nezbytné pro obnovu jejich režimu. Stejně jako běžní občané, ale z opačných důvodů,
ztrácejí elity důvěru v demokratické instituce a jejich vhodnost pro přetvářeníspolečnosti v
souladu s imperativy trhu. Pohrdavý pohled na demokratické volby jako na něco, co ničí
tržní spravedlnosti a slouží oportunistickým politikům a jejich klientele, se stal mezi elitami
běžným — stejně jako přesvědčení, že tržní kapitalismus očištěný od demokratické politiky
bude nejen efektivnější, ale i ctnostný a odpovědný. [11] Země jako Čína jsou chváleny za
své autoritářské politické systémy, kteréjsou mnohem lépe, než většinová demokracie s
jejími rovnostářskýmisklony vybaveny k tomu, aby se vypořádaly s tím, co se nazývá
problémy „globalizace“. To je rétorika, která se začíná nápadně podobat meziválečným
oslavám kapitalistických elit německého a italského fašismu (a dokonce i stalinského
reálného socialismu) pro jejich zdánlivě vynikající správu ekonomických záležitostí. [12]
V současné době je politickou neoliberální mainstreamovou utopií „tržně konformní
demokracie“, která je zbavená pravomocí ke korekcím trhu a podporuje „pobídkově
kompatibilní“ přerozdělování zdola nahoru. [13] Ačkoliv tento projekt v západní Evropě a ve
Spojených státech již pokročil dost daleko, jeho předkladatelé se i nadále obávají, že
politické instituce zděděné z poválečného kompromisu, by mohly být v určitém okamžiku
opět převzaty lidovou většinou v posledním úsilí blokovat pokrok dosažený v neoliberálním
řešení krize. Tlak elit na ekonomickou neutralizaci demokracie tedy pokračuje v
nezmenšené míře; v Evropě se to děje formou pokračujícího přesunu politicko-
ekonomického rozhodování na nadnárodní instituce, jako je Evropská centrální banka a
vrcholné schůzky vládních představitelů.
Je kapitalismus na pokraji svého konce?
Má kapitalismu své nejlepší dny za sebou? V 80. letech byla opuštěna myšlenka, že
„moderní kapitalismus“ může být pomocí technokratického řízení a demokratické kontroly
provozován jako „smíšená ekonomika“. Později, při neoliberální revoluci, byl sociální a
ekonomický řád přehodnocen jako shovívavě se vynořující z „volného působení tržních
sil“. Ale s krachem v roce 2008 se příslib samoregulujících se trhů, které samostatně
dosahují rovnováhy, zdiskreditoval také — bez nového věrohodného modelu politicko-
ekonomické správy, který by byl na dosah. Tosamo o sobě může být považováno za příznak
krize, která se stává systémovou tím více, čím déle trvá.
Ve světle několik let klesajícího růstu, zvyšovánínerovnosti a zadlužení — s ohledem na po
sobě jdoucí agónie inflací, na veřejný dluh a finanční imploze objevující se od 70. let — je po
dle mého názoru nejvyššíčas znovu přemýšlet o kapitalismu jako historickém fenoménu,

9. který má nejen začátek, ale také konec. Stejně tak se musíme rozloučit se zcestnými modely
sociální a institucionální změny. Nelze si představit, že konec kapitalismu bude spojen
s nějakým rozhodnutím leninského typu, které vydá některá vláda nebo ústřední výbor,
avšak kapitalismus nemůžeme považovat za věčný. (Ve skutečnosti to byl reálný
socialismus, který byl centralizovaný v Moskvě a byl ukončen nařízením.) Situace však
začne vypadat jinak, pokud si představíme, že by byl kapitalismus pomocí kolektivního
rozhodnutí nahrazen nějakým prozíravě navrženým novým řádem. Pak kapitalismus
necháme, aby se zhroutil sám.
Navrhuji, abychom se naučili o kapitalismu přemýšlet jako o etapě spějící ke konci, a to bez
odpovědnosti za odpověď na otázku, co navrhnout na jeho místo. Jedná se o marxistický —
nebo lépe řečeno: modernistický — předsudek, že kapitalismus jako historická epocha
skončí pouze tehdy, když je nová, lepší společnost v dohlednu a revoluční subjekt je
připraven implementovat ji pro pokrok lidstva. Topředpokládá jistou míru politické
kontroly nad naším společným osudem, o které se nám po zničení kolektivního zastoupení
nemůže ani zdát a na niž při neoliberální globální revoluci můžeme mít sotva nějakou
naději. Ani utopické vize alternativní budoucnosti, ani nadlidská předvídavost by neměly
být nutné k ověření tvrzení, že kapitalismus čelí svému soumraku bohů
(Götterdämmerung). Jsem ochoten prohlásit přesně toto tvrzení, i když jsem si vědom
toho, kolikrát byl kapitalismus v minulosti prohlášen za mrtvý. Ve skutečnosti, všichni
hlavní teoretikové kapitalismu předpověděli jeho blížící se pozbytí platnosti, a to již od
doby, co se jeho koncept začal používat, tj. od poloviny 18. století. To zahrnuje nejen
radikální kritiky, jako Marxe či Polanyiho, ale i buržoazní teoretiky, jako Webra,
Schumpetera, Sombarta a Keynese. [14]
To, že se nestalo něco, co se i přes slušné předpovědi stát mělo, ještě neznamená, že to
nenastane nikdy; není zde pro to žádný induktivní důkaz. Domnívám se, že tatodoba je jiná
a jedním z jejích příznaků je, že dokonce ani hlavní tvůrcikapitalismu dnes nemají ponětí,
jak celý systém znovu napravit — viz například nedávno zveřejněné zápisy z jednání Federal
Reserve’s Board z roku 2008 [15] nebo již zmíněnou zoufalou snahu centrálních bankéřů
najít ten správný okamžik k ukončení „kvantitativníhouvolňování“. Toje však pouze povrch
problému. Pod ním je neúprosná skutečnost, že kapitalistický vývojuž více či méně zničit
každou instituci, která by mohla provést stabilizaci tím, že by kapitalismus omezila. Faktem
je, že stabilita kapitalismu jako společensko-ekonomického systému závisí na jeho „vlastní
dynamice“, která je obsažena v protichůdných sílách — v kolektivních zájmech a institucích,
jež podřizují akumulaci kapitálu sociální kontrole a rovnováze. Důsledkem je, že
kapitalismus může ohrozit sám sebe tím, že je příliš úspěšný. K tomuto bodu se ještě dále
vrátím s podrobnější argumentací.
Má představa okonci kapitalismu — který podle mého názoru již probíhá — plyne z toho, že
se jedná o sociální systém, který je z vlastních důvodů v chronickém havarijním stavu.
Neexistence životaschopné alternativy v tom nehraje roli. I když nemůžeme vědět, kdy a jak
přesně kapitalismus zmizí a čím toho bude dosaženo, podstatné je, že při ruce není žádná

10. síla, která by mohla zvrátit třisestupné trendy, a to v oblasti hospodářského růstu, sociální
rovnosti a finanční stability, a u nichž dochází k jejich vzájemnému posilování. Na rozdíl od
30. let minulého století, dnes není na obzoru žádný politicko-ekonomický recept, ani zleva
ani zprava, který by mohl poskytnout kapitalistickým společnostem ucelený nový režim
regulací nebo nařízení. Sociální integrace, jakož i systémová integrace, se zdají být
nenávratně poškozeny a dále se zhoršují. [16] Co se s největšípravděpodobností s postupem
času bude dít, je kontinuální kumulace malých a menších dysfunkcí; ne nutně smrtících
jako takových, ale většinou neopravitelných, a to tím spíše, čím více jich na jednotlivých
místech bude. V rámci tohoto procesu budou částí celku do sebe zapadat méně a méně;
poruchy všehodruhu se budou násobit; neočekávané důsledky se budou šířit po stále
obskurnějších liniích kauzality. Nejistoty se budou množit; krize všeho druhu — legitimity,
produktivity nebo obou — budou následovat v rychlém sledu za sebou a rovněž jejich
předvídatelnost a zvladatelnost bude dále klesat (jak tomu bylo po desetiletí až dosud).
Nakonec se nesčetné prozatímní opravy navržené přikrátkodobém krizovém řízení zhroutí
pod tíhou denních katastrof vyvolaných zřícením sociálního řádu do hlubokého anomického
zmatku.
Když začneme pojímat konec kapitalismu jako proces, nikoli jako události, vyvolává to
otázku, jak definovat kapitalismus. Společnosti jsou komplexní entity, které neumírají tak,
jako organismy: kromě vzácné výjimky celkovéhozániku je diskontinuita vždy zakotvena v
nějaké kontinuitě. Říkáme-li, že společnost skončila, máme na mysli to, že některé rysy její
organizace, které považujeme za důležité, zmizely, jiné však mohou přežít. Navrhuji,
abychom k určení toho, zda je ještě kapitalismus naživu, umírající nebo mrtvý, stanovili
jeho definici takto: jedná se o moderní společnost [17], která zajišťuje svou kolektivní
reprodukci jako nezamýšlený vedlejší účinek individuálně racionální, konkurenční
maximalizace zisku při uskutečňování akumulace kapitálu pomocí „pracovního procesu“.
Kombinuje soukromé vlastnictvíkapitálu s komodifikovanou pracovní sílou a plní přitom
mandevillovský slib přeměny soukromých neřestíve veřejné blaho. [18] Je to slib, o kterém
tvrdím, že jej současný kapitalismus už nemůže splnit — protože končí svou historickou
existenci ve formě samoreprodukujícího se, udržitelného, předvídatelného a legitimního
společenského řádu.
U taktodefinovaného kapitalismu je nepravděpodobné, že by probíhal podle nějakého
plánu. Jak rozpad pokračuje, vyvolává politické protesty a četné pokusy o kolektivní
intervence. Ale po dlouhou dobu tytoprotesty pravděpodobně zůstanou na úrovni luddistů
(tj. ničitelů strojů z počátku 19. století): místní, rozptýlené, nekoordinované, „primitivní“ —
přidělávající další poruchy, aniž by vytvářely nový řád, v nejlepším případě neúmyslně
pomáhající tomu, aby další poruchy vznikly. Někdo by si mohl myslet, že dlouhotrvající
krize tohoto druhu by otevřely více než několik oken příležitostí pro reformisty nebo
revolucionáře. Zdá se však, že kapitalismus nejen že dezorganizuje sám sebe, ale stejně tak
dezorganizuje i svou opozici, zbavuje ji schopnosti kapitalismus porazit nebo jej zachránit.

11. Konec kapitalismu si pak musí kapitalismus zařídit sám, musí stanovit své vlastní zničení —
což je, jak bych si dovolil tvrdit, přesně to, čeho jsme dnes svědky.
Pyrrhovo vítězství
Ale proč by kapitalismus, bez ohledu na své nedostatky, měl být vůbec v krizi, jestliže již
nemá žádnou opozici hodnou tohoto jména? Když padl reálný socialismus v roce 1989, bylo
to široce vnímáno jako konečný triumf kapitalismu, jako „konec dějin“. Dokonce i dnes, po
roce 2008, zůstává všude stará levice na pokraji vyhynutí, zatímco novou levici se dosud
nepodařilo objevit. Masy, chudí a bezmocní, stejně jako relativně dobře postavení lidé, se
zdají být pevně ve spárech konzumerizmu, se společným zbožím, společnými akcemi a
společnou organizací, vše důsledně podle aktuální módy. Pokud je to jediná možnost, proč
by v ní tedy kapitalismus neměl pokračovat jako ve svém normálním stavu, pokud už ne pro
žádný jiný důvod? Na první pohled je tu toho opravdu hodně, co mluví proti vyslovenísmrti
kapitalismu, bez ohledu na všechna varovánína stránkách historie. Pokud jde o nerovnost,
lidé si na ni mohou zvyknout, a to zejména pomocí veřejné zábavy a politického
útlaku. Kromě toho existuje mnoho příkladů, kdy byly znovu zvoleny vlády, které snižují
sociální výdaje a privatizují veřejné služby při svém úsilí o zdravé peníze pro majitele
peněz. Pokud jde o zhoršení životního prostředí, tak to postupuje jen velmi pomalu ve
srovnání s životem člověka, takže ho lze popírat a zároveň se s ním učit žít. Technologický
pokrok nelze nikdy vyloučit, příkladem je frakování břidlic, ale jen si tím kupujeme čas.
Pokud existují limity k pacifikaci síly konzumerismu, nejsou zatím nikde nablízku. Kromě
toho, přizpůsobení se časově náročnějším a život pohlcujícím pracovním režimům lze
považovat za přijetí konkurenční výzvy a příležitosti k osobnímu úspěchu. Kulturní definice
dobrého života byly až dosud velmi tvárné a mohlo by se pokračovat v jejich přizpůsobování
tak, aby odpovídaly postupu vpřed ke komodifikaci, alespoň dokud mohou být potlačovány,
zesměšňovány nebo jinak marginalizovány radikální či náboženské protesty proti
prokapitalistické převýchově. Nakonec, většina dnešních stagnačních teorií se vztahuje
pouze na Západ nebo jen na USA, ale ne na Čínu, Rusko, Indii nebo Brazílii — na země,
jejichž hranice hospodářského růstu mohou migrovat do rozsáhlých panenských území,
čekajících na to, aby byly k dispozici kapitalistickému pokroku. [19]
Moje odpověď je, že pokud kapitalismus nemá žádnou opozici, může to být proněj ve
skutečnosti pro spíše závazek než nějaké aktivum. Sociální systémy prosperujíz vnitřní
heterogenity, z pluralitních organizačních principů. Ty je chrání před tím, aby zaměřovaly
výlučně na jeden účel a vytěsňovaly jiné cíle, kterých se musí také dosahovat, pokud má být
systém udržitelný. Kapitalismus, jak ho známe, značně těžil z nárůstu opozičního hnutí
proti pravidlům zisku a trhu. Socialismus a odborové hnutí, tím že brzdí komodifikaci, brání
kapitalismu zničit jeho nekapitalistické základny — důvěru, dobrou víru, altruismu,
solidaritu v rámci rodiny a komunity a podobně. Za keynesiánstvía fordismu opozice více či
méně loajální ke kapitalismu zajišťovala a pomáhala stabilizovat agregátní poptávku, a to
zejména v době recese. Pokud byly okolnosti příznivé, dělnické organizace dokonce sloužily
jako „produktivitní bič“ tím, že nutily kapitál pouštět se do pokročilejších výrobních

12. postupů. Právě v tomtosmyslu Geoffrey Hodgson tvrdil, že kapitalismus může přežít jen
potud, pokud není zcela kapitalistický — pokud nezbavil ani sebe, ani společnost, ve které se
uplatňuje, „nezbytných nečistot“. [20] Z tohoto pohledu se zdá, že když kapitalismus porazí
svou opozici, může to být ve skutečnostiPyrrhovým vítězstvím, které jej zbaví
vyrovnávacích sil. Ty jsou občas sice nepohodlné, ale ve skutečnosti jej podporují. Mohlo by
se stát, že pokud kapitalismus zvítězí, stane se sám sobě nejhorším nepřítelem?
Hranice komodifikace
Při zkoumání tétomožnosti bychom se mohli obrátit na ideu Karla Polanyiho o sociálních
limitech expanze trhu. Základem jeho pojetí jsou tří „fiktivní komodity“: práce, půda (nebo
příroda) a peníze. [21] Fiktivníkomodita je definována jako zdroj, pro který zákony nabídky
a poptávky platí jen částečně, a nevhodně, pokud vůbec. Může s ní být tedy zacházeno jako s
komoditou pouze za určitých vymezených okolností a regulovaným způsobem, protože
kompletní komodifikace ji zničí, nebo ji udělá nepoužitelnou. Trhy však majíze své podstaty
tendenci expandovat mimo svou původní doménu, tj. mimo obchodování s materiálními
statky, dovšech ostatních oblastí života, bez ohledu na jejich vhodnost pro komodifikaci —
nebo, vyjádřenov marxistických pojmech, podřizovat se logice akumulace kapitálu. Není-li
tato expanze trhu držena zpět omezujícími institucemi, stává se trvalým nebezpečím pro své
vlastní ohrožení, a tím pro životaschopnost kapitalistického ekonomického a sociálního
systému.
Ve skutečnosti vše nasvědčuje tomu, že dnes expanze trhu dosáhla kritického prahu u všech
tří Polanyiho fiktivních komodit. Institucionální záruky, které sloužily k ochraně před
úplnou marketizací, byly erodovány na několika frontách. Toje to, co se zdá být v pozadí při
hledání probíhajícím v současné době ve všech vyspělých kapitalistických společnostech: při
hledání nového časového režimu, pokud jde o práci, zejména nového rozdělení mezi dobou
strávenou při sociálních a ekonomických vztazích a při aktivitách ve volném čase; nového
udržitelného energetického režimu ve vztahu k přírodě a nového stabilního finančního
režimu pro výrobu a pro alokaci peněz. Ve všech třech oblastech dnes společnost hledá
účinnější omezení logiky expanze, [22] institucionalizované jako jeden z prvků soukromého
obohacení, které jsou základem kapitalistického společenského řádu. Tatoomezení jsou
zaměřena na stále náročnější požadavky zaměstnaneckého pracovního systému na lidskou
práci, kapitalistického systému výroby a spotřeby na limitované přírodní zdroje a
finančního a bankovního systému na důvěru lidí ve stále složitější pyramidové struktury
peněz, úvěrů a dluhů.
Při zpětném pohledu na třiPolanyiho krizové oblasti lze konstatovat, že to byla přehnaná
komodifikace peněz, které stáhla ke dnu globální ekonomiku v roce 2008: transformací
neomezených nabídek levných úvěrů do čím dál sofistikovanějších finančních „produktů“
umožnila vznik realitní bubliny do té doby nepředstavitelné velikosti. V 80. letech
deregulace amerických finančních trhů zrušila omezení soukromé výroby a marketizaci
peněz, které byly zavedeny poVelké hospodářské krizi. „Financializace“, proces, který pod

13. tímto názvem vešel ve známost, se zdála být posledním zbývajícím způsobem, jak obnovit
růst a ziskovost ekonomiky přespříliš rozšířeného hegemona globálního kapitalismu.
Jakmile se však průmysl vydělávánípeněz uvolnil, investoval značnou část svých
obrovských zdrojů do lobbování za další odstraňování regulací diktovaných opatrností,
nemluvě o obcházení pravidel bez ohledu na to, jaká pravidla byla ponechána. S odstupem
času je snadné pozorovat obrovská rizika, která přišla s přechodem od staréhorežimu P – K
– Z (peníze – kapitál – zboží) na nový režim (P – P) při trendu stále rostoucí nerovnosti
spojené s nepřiměřeným růstem bankovního sektoru. [23]
Pokud jde o přírodu, roste znepokojení nad nyní již široce vnímaným rozporem mezi
kapitalistickým principem nekonečné expanze a konečnou zásobou přírodních zdrojů. Neo-
malthusiánské projevy různých denominací byly populární v 70. letech. I když si o nich
člověk může myslet, co chce, a přestože některé z nich jsou nyní považovány za předčasně
alarmující, nikdo vážně nepopírá, že modely spotřeby energie v bohatých kapitalistických
společnostech nemohou být rozšířeny na zbytek světa, aniž by při tom byly zničeny základní
předpoklady pro lidský život. Zdá se, že to, co dostává konečnou podobu, je závod mezi
postupujícím vyčerpáváním přírody na straně jedné a technologickou inovací na straně
druhé — nahrazování přírodních materiálů umělými, prevence nebo náprava škod na
životním prostředí, vytvářeníochrany proti nevyhnutelné degradaci biosféry. Otázkou, na
kterou zřejmě nikdo není schopen odpovědět, zůstává, jak mohou být obrovské potenciálně
potřebné kolektivní zdroje mobilizovány ve společnosti, která se řídí tím, co C. B.
MacPherson nazývá „posesivní majetkový individualismus“. [24] Jaké subjekty a instituce
jsou k dispozici pro zajištění kolektivního snesitelného životního prostředí ve světě
konkurenceschopné výroby a spotřeby?
Třetíoblast, komodifikace lidské práce, možná dosáhla kritického bodu. Mezinárodní soutěž
v deregulaci trhu práce zničila jakékoliv vyhlídky na to, že by jednou mohlo být dosaženo
všeobecného omezení pracovní doby. [25] To učinilo zaměstnání stále větší části populace
obtížnějším. [26] Vzhledem k rostoucímu podílu žen na trhu práce, a z části také kvůli
zániku „rodinné mzdy“, se zvýšil počet hodin za měsíc, které prodává rodina
zaměstnavatelům, zatímco mzdy zaostávaly za produktivitou, nejvíce dramaticky v srdci
kapitalismu, v USA (Obrázek 7). Ve stejné době navzdory deregulaci a ničení odborů trhy
práce selhaly, takže zbytková nezaměstnanost dosáhla 7 až 8 procent, což se stalo novou
normou i v zemích jako je Švédsko. Robotárny se rozšířily do mnoha průmyslových odvětví,
včetně služeb, ale většinou v globálních periferiích mimo dosah státních orgánů, očí
spotřebitelů a toho, co zbylo z odborů v kapitalistickém centru. Otrocká práce konkuruje
dělníkům v zemích s historicky silnou ochranou práce, přičemž pracovní podmínky
v periferiích zhoršují a v centru se endemický šíří nezaměstnanost. Mezitím se množí
stížnosti na pronikání práce do rodinného života spolu s tlaky trhu práce na to, aby se člověk
zapojil do nekončícího závodu na upgrade „lidského kapitálu“. Navíc globální mobilita
umožňuje zaměstnavatelinahradit neochotné místní pracovníky ochotnými přistěhovalci.
Tím se rovněž vyrovnává porodnost, která je pod úrovní prosté reprodukce, zčásti kvůli

14. změněné rovnováze mezi neplacenou a placenou prací a mezi netržní a tržní spotřebou.
Výsledkem je dlouhodobé oslabení sociálních protisměrných pohybů, způsobené ztrátou
třídní a sociální solidarity a doprovázené ohromujícími politickými konflikty související s
etnickou diversitou, a to i v tradičně liberálních zemích, jako jsou Nizozemsko, Švédskoa
Norsko.
Otázka, jak a kdy musí být akumulace kapitálu omezena, aby bylo dosaženo ochrany tři
fiktivních komodit před úplnou komodifikací, byla zpochybňována v celé historii
kapitalismu. Ale probíhající celosvětová krize ve všech třech hraničních oblastech současně
je něco jiného: vyplývá to z okázale úspěšného náporu trhů, expandujících rychleji než kdy
jindy, na široké spektrum institucí a aktérů, ať už pocházejí z minulosti nebo vznikly v
dlouhých politických bojích, které měly na nějaký čas zadržet postup kapitalismu na určité
úrovni sociálního ukotvení. Práce, půda a peníze se současně staly krizovýmizónami poté,
co „globalizace“ obdařila tržní vztahy a výrobnířetězce nebývalou schopností překračovat
hranice národních politických a právních jurisdikcí. Výsledkem je rozpad základních
institucí, které v moderní době více či méně úspěšně domestikovaly kapitalistickou „zvířecí
vitalitu“ v zájmu společnosti jako celku, jakož i samotného kapitalismu.
Akumulace kapitálu může dosahovat svých limitů nejen z hlediska fiktivního zboží.
Napohled to vypadá, že spotřeba zboží a služeb neustále roste a implicitní předpoklad
moderní ekonomie — že lidská touha a schopnost konzumovat jsou neomezené — se dá
snadno obhájit při návštěvě jakéhokoli velkéhonákupního centra. Přestoobavy, že se trhy
spotřebního zboží mohou v určitém okamžiku stát nasycenými — snad v průběhu post-
materialistického oddělení lidských tužeb od koupě zboží — jsou dost rozšířené mezi výrobci
závislými na zisku. Tosamo o sobě odráží skutečnost, že spotřeba se ve vyspělých
kapitalistických společnostech již dlouho stává oddělenou od materiální potřeby. [27]
Významný podíl současných výdajů na spotřebu — který stále rychle roste — se dnes utratí
Obrázek 7: Porušení společenskésmlouvy, USA, 1947-dosud
Produktivita
Příjem domácnosti
Průměrný příjem za hodinu
Zdroj: Thomas Kochan, The American Jobs Crisis and the Implications for the Future of
Employment Policy“, International Labor Relations, vol. 66, no. 2, 2013

15. nikoliv za užitné hodnoty zboží, ale za jejich symbolickou hodnotu, jejich auru nebo
gloriolu. To je důvod, proč se odborníci v průmyslové praxi ocitají tvářív tvář skutečnosti,
že platí více než kdy jindy za marketing, a to nejen za reklamu, ale i za design produktu a
inovaci. Přes rostoucí sofistikovanost podpory prodeje činí tato nehmotná kulturní aktiva
komerční úspěch obtížně předvídatelný — určitě hůře než v době, kdy mohlo být růstu
dosaženo postupným nabízením praček všem domácnostem v zemi. [28]
Pět systémových poruch
Kapitalismus bez opozice je ponechán vlastním nástrojům, které však nezahrnují
autoregulaci. Kapitalistická honba za ziskem je neomezená a nemůže tomu být jinak.
Představa, že méně může být více, není principem, kterému by kapitalistická společnost
mohla dostát; to jí musí být vnuceno z vnějšku. Jinak neskončí svůj postup, kterým stravuje
samu sebe, což se nakonec může skutečně stát. V současné době už jsme, jak tvrdím, v
pozici, kdy pozorujeme kapitalismus umírat kvůli tomu, že zničil svou opozici – umírá
takříkajíc z předávkovánísám sebou. Pro ilustraci chci poukázat na pět systémových poruch
dnešního rozvinutého kapitalismu; všechny vycházejírůznými způsoby z oslabení tradičních
institucí a politických omezení kapitalistického vývoje. Jsou to stagnace, oligarchická
redistribuce, drancování veřejného vlastnictví, korupce a globální anarchie.
Šest let po pádu Lehman Brothers jsou v módě předpovědi dlouhodobé hospodářské
stagnace. Typickým příkladem je tolik diskutovaný dokument Roberta Gordona, který tvrdí,
že hlavní inovace, které pohánějí produktivitu a hospodářský růst od roku 1800, jako bylo
zvýšenírychlosti přepravy nebo instalace tekoucí vody ve městech, se mohly stát jen jednou.
[29] Ve srovnání s nimi produkuje nedávné rozšíření informačních technologií jen malý vliv
na zvýšeníproduktivity, pokud vůbec nějaký. Zatímco se Gordonovy argumenty mohou zdát
technologicky poněkud deterministické, jako pravděpodobné se jevíto, že kapitalismus
může doufat v získání úrovně růstu potřebné ke kompenzaci dělnické třídy nekapitalistů
(aby pomohla zase jiným akumulovat kapitál), jen pokud, technologie zajistí nové
příležitosti ke zvyšeníproduktivity. V každém případě Gordon ve své doplňující myšlence
podporuje předpověď nízkého nebo žádného růstu tím, že uvádí šest netechnických faktorů
— nazývá je „headwinds (jdoucí protivětru)“ — které by směřovaly k dlouhodobé stagnaci
„dokonce i tehdy, když by inovace pokračovaly… i ve dvou desetiletích před rokem 2007“.
[30] Mezi tytofaktory zahrnuje dva, o kterých tvrdím, že se po určitou dobu prolínají s
nízkým růstem: nerovnost a „převis spotřebitelského a veřejnéhodluhu“. [31]
Je s podivem, jak blízko má současná stagnační teorie k marxistické teorii podspotřeby ze
70. a 80. let minulého století. [32] V současné době se také Lawrence „Larry“ Summers —
přítel z Wall Streetu, hlavní architekt finanční deregulace za Clintona a Obamova první
volba na prezidenta Federálního rezervního fondu, dokud nemusel ustoupit kvůli
kongresové opozici [33] — připojil ke stagnačním teoretikům. Na ekonomickém fóru MMF
8. listopadu loňského roku se Summers přiznal ke ztrátě naděje, že by téměř nulové úrokové
sazby v dohledné budoucnosti mohly produkovat výrazný hospodářský růst ve světě, který

16. jak cítí, trpípřebytkem kapitálu. [34] Summersova predikce „dlouhodobé stagnace“ jako
„nového normálního stavu“ se setkala mezi jeho kolegy ekonomy, včetně Paula Krugmana, s
překvapivě širokým souhlasem. [35] To, co Summers zmínil jen okrajově, bylo, že nápadný
neúspěch dokonce i záporných reálných úrokových sazeb na oživení investic se shodoval se
zvýšením dlouhodobé nerovnosti jak v USA, tak i jinde. Jak věděl již Keynes, koncentrace
příjmů v horních vrstvách musí snižovat koupěschopnou poptávku a vede vlastníky kapitálu
k tomu, aby hledali spekulativní ziskové příležitosti mimo „reálnou ekonomiku“. Tomohla
být ve skutečnostijedna z příčin „financializace“ kapitalismu, která začala v 80. letech.
Mocenské elity globálního kapitalismu se, jak se zdá, smířily s tím, že v dohledné době
nastane jen nízký agregátní růst, nebo nenastane žádný. Tonevylučuje vysoké zisky ve
finančním sektoru, které v podstatě plynou ze spekulativního obchodování s levnýmipenězi
poskytovanýmicentrálními bankami. Zdá se, že se málokdo obává toho, že by peníze
generované k zabránění stagnace z deflace mohly způsobit inflaci, protože odbory, které by
si mohly nárokovat podíl, již neexistují. [36] Ve skutečnosti je nyní problémem to, že je
inflace spíše příliš málo než příliš mnoho a nově vznikající uznávaná moudrost zní: zdravá
ekonomika vyžaduje roční míru inflace ve výšinejméně 2 procenta, ne-li více. Jediná inflace
na obzoru je však ta v bublinách cen aktiv a Summers se velmisnaží připravit své publikum
na spousty z nich.
Pro kapitalisty a jejich sluhy vypadá budoucnost rozhodně jako rozbitá cesta. Nízký růst jim
bude odpírat další zdroje, jimž by se daly urovnat distribuční konflikty a uklidnit
nespokojenost. Bubliny čekají na nenadálé prasknutí a není jisté, zda státy znovu získají své
kapacity, aby se včas postaraly o oběti. Stagnující ekonomika, jak se ukazuje, bude mít
daleko k ekonomice ustáleného stavu; s tím, jak růst klesá, a rizika stoupají, bude boj o
přežití intenzivnější. Spíše než obnovení ochranných limitů komodifikace, které
s příchodem globalizace zastaraly, bude třeba stále hledat nové způsoby, jak využívat
přírodu, rozšiřovat a intenzifikovat pracovní dobu, a podporovat to, co se v žargonu nazývá
kreativním financováním, v zoufalé snaze udržet si vysoké zisky a zajistit akumulaci
kapitálu. Scénář „stagnace s možností bublin“ si můžeme velmi věrohodně představit jako
boj všech proti všem přerušený příležitostnou panikou.
Plutokraté a kořist
Co se týká druhé poruchy, nic nenasvědčuje tomu, že bude v dohledné době, nebo vůbec
někdy, přerušen dlouhodobý trend směrem k většíekonomické nerovnosti. Nerovnost
snižuje růst, a to nejen z keynesiánských důvodů. Snadné peníze, v současné době
poskytované centrálními bankami s cílem obnovit růst — což je pohodlné pro kapitál, ale
samozřejmě ne pro dělníky — zvyšují dále nerovnost tím, že nafukují finanční sektor, a to
svádí spíše ke spekulativnímu než produktivnímu investování. Přerozdělování na vrcholu se
stává oligarchickým: spíše než společnému zájmu o hospodářský pokrok, jak slibovala
neoklasická ekonomie, slouží naopak k vytěženízdrojů čím dál více ožebračené a upadající
společnosti. Země, které v tétosouvislosti přicházejí do úvahy, jsou Rusko a Ukrajina, ale

17. také Řecko a Španělsko a stále více i Spojené státy. Přioligarchickém přerozdělování je
keynesiánská vazba, která svazuje zisky bohatých se mzdami chudých, přerušena tím, že se
oddělí osud ekonomických elit od osudu lidí. [37] Topředjímala nechvalně známá
„plutonomická“ brožura, kterou distribuovala Citibank v letech 2005 a 2006 vybranému
kruhu svých nejbohatších klientů, aby je ujistila, že jejich prosperita již není závislá na
námezdně pracujících. [38]
Oligarchické přerozdělování a trend směrem k plutonomii, a to i v zemích, které jsou stále
považovány za demokracie, vyvolaly noční můru u elit jistých si tím, že přežijí sociální
systém, který je učinil bohatými. Plutonomičtí kapitalisté již nemusí mít strach o národní
hospodářský růst, protože jejich nadnárodní bohatství roste bez něj. Odtud tedy pochází
odchod superbohatých ze zemí, jako je Rusko nebo Řecko — seberou své peníze (nebo také
svých spoluobčanů) a utíkají, nejčastěji do Švýcarska, Velké Británie nebo Spojených států.
Možnost, kterou globální kapitálový trh poskytuje, zachránit sebe a svou rodinu tím, že
odejdete i se svým majetkem, představuje pro bohaté nejsilnější pokušení zahrát koncovku
— vybrat hotovost, spálit mosty a nenechat za sebou nic než spálenou zemi.
S tím úzce souvisí třetíporucha, drancování veřejnéhovlastnictví prostřednictvím
neposkytování dostatečných finančních prostředků a privatizací. Na jiném místě jsem
ukázal, že původ této poruchy spočívá v „dvojnásobném přechodu“ v 70. letech: v přechodu
od státu daní ke státu dluhů a poté od konsolidovaného státu (consolidation state) ke státu
škrtů (austerity state). Nejdůležitější z příčin tétozměny byly nové možnosti, které nabízely
globální kapitálové trhy od roku 1980 pro korporace a osoby s vysokýmipříjmy: daňové
úniky, vyhýbáníse placení daní, daňový režim nakupování a vymáhání daňových škrtů po
státu. Pokusy o řešení schodků veřejných financí se týkají téměř výhradně pouze škrtů ve
vládních výdajích — a to na sociální zabezpečení, na investice do hmotné infrastruktury a do
lidského kapitálu. S tím jak zisky dosahovaly stále vyšších procent, se veřejný majetek v
kapitalistických ekonomikách (často dramaticky) snižoval a hladověl na úkor
mezinárodního mobilního oligarchického bohatství. Součástí tohoto procesu byla
privatizace, prováděná bez ohledu na prospěch veřejnosti, na produktivitu a sociální
soudržnost, které mohly působit na hospodářský růst a sociální spravedlnost.
Dokonce i před rokem 2008 bylo obecně považováno za samozřejmé, že fiskální krize
poválečného stavu musela být vyřešena snížením výdajů namísto zvyšovánídaní, a to
zejména bohatým. Konsolidace veřejných financí prostřednictvím úsporných opatření a
škrtů byla a je uvalena na společnosti, i když je pravděpodobné, že se tím stlačuje růst. Toby
mohl být další doklad toho, že ekonomika oligarchů byla oddělena od obyčejných lidí stejně
jako je jím fakt, že bohatí již neočekávají, že zaplatí cenu za maximalizaci svých příjmů na
úkor nebohatých ani za prosazování svých zájmů na úkor ekonomiky jako celku. To, co se
zde vynořuje, je zásadní napětí, jak je popsáno Marxem: napětí mezi stále rostoucím
sociálním charakterem výroby v pokročilé ekonomice a společnosti a na jedné straně a
soukromým vlastnictvím výrobních prostředků na straně druhé. S tím, jak růst produktivity
vyžaduje více veřejných prostředků, má tendenci dostat se do rozporu s vlastní akumulací

18. zisku a nutí kapitalistické elity vybrat simezi nimi. Výsledkem je to, čeho jsme dnes svědky:
ekonomická stagnace v kombinaci s oligarchickým přerozdělováním. [39]
Koroze železné klece
Vedle klesajícího hospodářského růstu, rostoucí nerovnosti a přechodu veřejného majetku
do soukromého vlastnictvíje korupce čtvrtou poruchou současného kapitalismu. Max
Weber narýsoval ve své snaze rehabilitovat kapitalismus rekultivací jeho etických základů
ostrou čáru mezi kapitalismem a chamtivostí, což ukazuje, že to, v co věřil, mělo původ v
náboženské tradici protestantismu. Chamtivost, podle Webera, existovala všude a vždy;
nejenže není typickou součástí kapitalismu, ale má sklon k jeho rozvracení. Kapitalismus
nebyl založen na touze zbohatnout, ale na sebekázni, metodickém úsilí, zodpovědné správě,
střízlivé oddanosti k povolání a na racionální organizaci života. Weber očekával, že kulturní
hodnoty kapitalismu budou slábnout s tím, jak bude vyzrávat a změníse v „železnou klec“,
kde byrokratické regulace a omezení hospodářské soutěže nahradí kulturní ideje, které
původně měly sloužit k oddělení akumulace kapitálu od požitkářsko-materialistické
spotřeby a primitivního hromadícího instinktu. Co však nemohl předvídat, byla neoliberální
revoluce v poslední třetině 20. století, jež poskytla a nebývalé příležitosti stát se velmi
bohatými.
Při všíúctě k Weberovi, podvody a korupce byly vždy společníky kapitalismu. Ale existují
dobré důvody se domnívat, že s nástupem dominance finančního sektoru v hospodářství se
staly tak významnými, že Weberova etická obhajoba kapitalismu se nyní zdá být jako z
jiného světa. Finance jsou „průmyslem“, ve kterém je těžké odlišit inovace od ohýbání nebo
porušování pravidel; kde výnosy z pololegálních a nelegálních aktivit jsou obzvláště vysoké;
kde je sklon mezi firmami a regulačními orgány vytvářet extrémně drahé odborné expertízy;
kde systém přechodů mezi funkcemi (tzv. efekt otáčivých dveří) umožňuje nekonečně
mnoho možností jak pro malou, tak pro velkou korupci; [40] kde největšífirmy jsou příliš
velké na bankrot, ale i na to jít do vězení, vzhledem k jejich významu pronárodní
hospodářskou politiku a daňové příjmy; kde hranice mezi soukromými společnostmi a
státem je rozmazanější než kdekoli jinde (jak se ukázalo při bailoutu (státní pomoci) v roce
2008) a kde je obrovský počet bývalých zaměstnanců finančních firem ve vládním systému,
především v tom americkém. Po Enronu a WorldComu bylo zjištěno, že podvody a korupce
dosáhly v americké ekonomice historického maxima. Ale to, co vyšlonajevo po roce 2008,
předčilo vše: ratingové agentury, které jsou placeny výrobci toxických cenných papírů, aby
jim udělovali nejvyššístupeň hodnocení; offshorové stínové bankovnictví, praní špinavých
peněz a asistence při daňových únicích ve velkém měřítku jako součást běžného podnikání
největších bank s nejlepšími jmény; prodej cenných papírů nic netušícím zákazníkům
konstruovaný tak, aby ostatní zákazníci mohli investovat protiněmu; vedoucí banky po
celém světě podvodně stanovující úrokové sazby a cenu zlata; a tak dále. V posledních letech
muselo několik velkých bank za činnosti tohoto druhu zaplatit miliardy dolarů na pokutách,
a další vývojtohoto typu činnosti se ovšem zdá být na obzoru. Co se na první pohled může
jevit jako poměrně významná sankce, je však nepatrné ve srovnání s bilancemi bank —

19. nemluvě o skutečnosti, že všechny sankce byly vyřešeny mimosoudním urovnáním, protože
vlády nechtěly nebo se neodvážily banky stíhat. [41]
Morální úpadek kapitalismu může mít co do činění s jeho ekonomickým poklesem, boj za
poslední zbývající investiční příležitosti je den ze dne ošklivější a stává se z něj tunelování ve
skutečně gigantickém měřítku. Veřejné vnímání kapitalismu je nyní hluboce cynické, celý
systém je běžně považován za svět špinavých triků pro zajištění dalšího obohacení již
nejbohatších. Nikdo už dále nevěřív morální obnovu kapitalismu. Weberovský pokus
zabránit jeho spojení s chamtivostí se nakonec nepodařil, protože kapitalismus se více než
kdy jindy stal synonymem korupce.
Svět vymknutý z kloubů
Nakonec přicházíme k páté systémové poruše. Globální kapitalismus potřebuje centrum pro
zabezpečení své periferie a poskytnutí důvěryhodného měnového režimu pro ni. Až do 20.
let minulého století byla tato úloha prováděna Británií a po roce 1945 až do 70. let
Spojenými státy; v letech mezi těmito roky, kdy chybělo centrum a různé síly aspirovaly na
tuto roli, to byla doba jak ekonomického, tak politického chaosu. Stabilní vztahy mezi
měnami zemí zapojených do kapitalistické světové ekonomiky jsou velmi důležité pro
obchod a toky kapitálu napříč národními hranicemi, které jsou zase důležité pro akumulaci
kapitálu; ty musí cirkulovat mezi globálními bankéři poslední instance. Efektivní centrum je
rovněž nutné k podpoře režimů na periferii ochotných přehlížet těžbu surovin za nízké ceny.
Kromě toho je třeba místní kolaborace k potlačení tradicionalistického odporu proti
kapitalistickému záboru (Landnahme) mimo oblasti rozvinutého světa.
Současný kapitalismus stále více trpí globální anarchií, protože Spojené státy již nejsou
schopny vykonávat svou poválečnou funkci a multipolární světový řád není nikde na
obzoru. I když neexistují (zatím?) žádné velmocenské konflikty, funkce dolaru jako
mezinárodní rezervníměny je sporná — a nemůže tomu být jinak, jestliže se výkonnost
americké ekonomiky snižuje, úroveň veřejného a soukromého dluhu se zvyšuje a v nedávné
minulosti došlo k několika vysoce destruktivním finančním krizím. Hledání mezinárodní
alternativy, možné ve formě měnového koše, je stále v nedohlednu, protože USA si
nemohou dovolit vzdát se privilegia předlužení ve své vlastníměně. Kromě toho stabilizační
opatření přijatá mezinárodními organizacemi na příkaz Washingtonu mají stále častěji
destabilizující účinky na periferii systému. Tak tomu bylo v případě inflačních bublin, které
byly způsobeny v zemích, jako je Brazílie a Turecko, „kvantitativním uvolňováním“ z centra.
Z vojenského hlediska byly v současné době USA buď poraženy, nebo uvízly na mrtvém
bodě ve třech hlavních pozemních válkách od 70. let Budou se pravděpodobně více zdráhat
znovu vstoupit do takových lokálních konfliktů, kam „by měla vstoupit noha amerického
vojáka“. Nové, sofistikované prostředky násilí jsou rozmístěny s cílem uklidnit kolaborující
vlády a povzbudit důvěru v USA jako globálního vymahače oligarchických vlastnických práv
a jako bezpečné útočiště pro oligarchické rodiny s dětmi a jejich majetkem. Patřímezi ně
použití vysoce utajených „zvláštních sil“ ke hledání potenciálních nepřátel a k jejich

20. individualizovanému zničení; bezpilotní letadla schopná zabíjení kohokoliv téměř na
jakémkoliv místě na světě; vězněnía mučení neznámého počtu osob v rámci celosvětového
systému tajných vězeňských táborů; a komplexní dohled nad potenciální opozicí všude na
světě s pomocí technologií zpracování „velkých objemů dat“. Zda to bude stačit k obnovení
globálního pořádku, zejména s ohledem na vzestup Číny jako efektivního hospodářského
soupeře ( co do rozsahu menšího vojenského soupeře), však můžeme pochybovat.
V souhrnu lze říci, že kapitalismus, jakožto společenský řád držící pohromadě příslibem
bezbřehého kolektivního pokroku, je v kritickém stavu. Růst ustupuje dlouhodobé stagnaci;
což způsobuje, že je ekonomický pokrok méně a méně sdílený; a důvěra v kapitalistickou
peněžní ekonomiku je vložena do rostoucí hory slibů, u kterých je stále méně
pravděpodobné, že budou dodrženy. Od 70. let prošlo kapitalistické centrum třemi po sobě
jdoucími krizemi, které se týkaly inflace, veřejných financí a soukromého dluhu. Dnes, v
neklidné fázi přechodu, závisí jeho přežití na centrálních bankách poskytujících
neomezenou umělou likviditu. Krok za krokem se od roku 1945 rozpadá vynucené
manželství kapitalismu s demokracií. Na třech frontách komodifikace — práce, přírody a
peněz — se zhroutily regulační orgány zadržující, pro jeho vlastní dobro, postup kapitalismu
vpřed, a po konečném vítězstvíkapitalismu nad svýminepřáteli není na dohled žádná
politická instituce schopná obnovy. Kapitalistický systém je v současné době zasažen
nejméně pěti zhoršujícími se poruchami, pro které není k dispozici žádný lék: klesající růst,
oligarchie, hladovění veřejné sféry, korupce a mezinárodní anarchie. Co je třeba na základě
nedávných historických zkušeností od kapitalismu očekávat, je dlouhé a bolestivé období
kumulativní úpadku: zintenzivněných rozporů, nestabilit a nejistot a nepřetržité
posloupnosti „normální incidentů“ — ne nutně, ale dost možná v měřítku globálního
zhroucení, jako tomu bylo ve 30. letech minulého století.
Z New Left Review 87 (May – June 2014) přeložil Antonín Hořčica
Vyšlo v časopise Solidarita 14/93 - 95
[1] Jiná verze tohoto textu byla veřejně přednesena dne 23. ledna 2014 jako
přednáška nadace Anglo-German Foundation Lecture v Britské akademii.
[2] Tyto argumenty jsem ve většímíře prozkoumal v knize Buying Time: The
Delayed Crisis of Democratic Capitalism, London and New York 2014.
[3] Matouš 25:29. Tímto poprvé popsal Robert Merton sociální mechanismus v
článku ‘The Matthew Effect in Science’, Science, vol. 159, no. 3810, pp. 56-
63. Technický termín je kumulativní prospěch.
[4] Viz práce Emmanuela Saeze, ‘Striking It Richer: The Evolution of Top
Incomes in the United States’, 2 March 2012, k dispozici prostřednictvím Saezovi
osobní webové stránky na University of California; a práce Facundo Alvaredo,

21. Anthony Atkinson, Thomas Piketty a Emmanuel Saez, ‘The Top 1 per cent in
International and Historical Perspective’, Journal of Economic Perspectives, vol.
27, no. 3, 2013, pp. 3-20.
[5] Bank for International Settlements, 83rd Annual Report, 1 April 2012–31
March 2013, Basel 2013, p. 5.
[6] I to může být méně než slibné v zemích, jako jsou USA a Velká Británie, kde je
těžké pochopit, že z neoliberálních „reforem“ ještě něco zůstává k implementaci.
[7] Viz kniha Armin Schäfer and Wolfgang Streeck, eds, Politics in the Age of
Austerity, Cambridge 2013.
[8] Viz knihy Walter Korpi, The Democratic Class Struggle, London 1983; a
Colin Crouch, Post-Democracy, Cambridge 2004.
[9] Jedná se o pohled podle teorie veřejné volby (Public Choice) na fiskální krizi,
jak jej přesvědčivě předložil James Buchanan a jeho škola; viz například v knize
Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent: Logical Foundations of
Constitutional Democracy, Ann Arbor 1962.
[10] Často se zapomíná, že většina centrálních bank, včetně BIS, již dlouhou byly
nebo ještě jsou částečně v soukromém vlastnictví. Například Bank of England a
Bank of France byly znárodněny až po roce 1945. „Nezávislost“ centrálních bank,
která byla zavedena v mnoha zemích v 90. letech, může být viděna jako forma re-
privatizace.
[11] Samozřejmě, jak ve své knize poukázal Colin Crouch, neoliberalismus ve své
stávající podobě je vlastně politicky hluboce zakořeněná oligarchie obřích
nadnárodních společností; Crouch, The Strange Non-Death of Neoliberalism,
Cambridge 2011.
[12] Viz knihy Daniel A. Bell, Beyond Liberal Democracy: Political Thinking for
an East Asian Context, Princeton 2006; a Nicolas Berggruen and Nathan
Gardels, eds, Intelligent Governance for the 21st Century: A Middle Way
between West and East, London 2012.
[13] Výraz "v souladu s trhem" (nebo také „tržně konformní“) pochází od Angely
Merkelové. Veřejná rétorika kancléřky se zdá být záměrně navržena tak, aby
zamlžovala a mystifikovala. Zde je její prohlášení ze září 2011 otomto subjektu v
originálním Merkelspeaku: ‘Wir leben ja in einer Demokratie und sind auch froh
darüber. Das ist eine parlamentarische Demokratie. Deshalb ist das Budgetrecht
ein Kernrecht des Parlaments. Insofern werden wir Wege finden, die
parlamentarische Mitbestimmung so zu gestalten, dass sie trotzdem auch
marktkonform ist, also dass sich auf den Märkten die entsprechenden Signale
ergeben." Hrubý překlad by mohl znít takto: "Určitě žijeme v demokracii a jsme
tomu rádi. Je to parlamentní demokracie. Proto je právona rozpočet základním
právem parlamentu. V tomto rozsahu budeme hledat způsoby, jak utvářet
parlamentní spolurozhodování takovým způsobem, aby bylo také v souladu s
trhem, aby se příslušné signály také objevily na trhu."

22. [14] Kdyby historie ukázala, že jsem se mýlil, budu alespoň v dobré společnosti.
[15] Jak uvádí Gretchen Morgenson, ‘A New Light on Regulators in the Dark’,
New York Times, 23 April 2014. Článek prezentuje "znepokojující obraz centrální
banky, který byla ve tmě/nic netušila o každé blížící se katastrofě v průběhu roku
2008."
[16] V těchto pojmech, viz David Lockwood, ‘Social Integration and System
Integration’, a George Zollschan a Walter Hirsch, eds, Explorations in Social
Change, London 1964, pp. 244–57.
[17] Nebo, jak ji Adam Smith nazývá, „progresivní“ společnost — je zaměřená na
růst své produktivity a prosperity, která je v zásadě bez hranic, jak měřeno podle
velikosti své peněžní ekonomiky.
[18] Další definice kapitalismu zdůrazňuje, například mírový charakter
kapitalistické obchodní výměny na trhu: viz Albert Hirschman, ‘Rival
Interpretations of Market Society: Civilizing, Destructive or Feeble?’, Journal of
Economic Literature, vol. 20, no. 4, 1982, pp. 1463-1484. Toopomíjí skutečnost,
že nenásilný „volný obchod“ se obvykle omezuje jen na střed kapitalistického
systému, zatímco na jeho historické a územní periferii je násilí na denním
pořádku. Například ilegální trhy (drogy, prostituce, zbraně, atd.) ovládané
soukromým násilím získávají obrovské sumy peněz pro legální investice — což je
varianta primitivní akumulace. Navíc, legitimní veřejné a nezákonné privátní
násilí často splývá, a to nejen na kapitalistickém okraji, ale také při podpoře
poskytované centrem svým kolaborantům na periferii. Zahrnuje také veřejné
násilí centra proti odpůrcům systému, a pokud ještě smysluplně existují, proti
odborům.
[19] I když nedávná posouzení jejich hospodářských výsledků a výhledů jsou
mnohem méně nadšené, než tomu bylo před dvěma nebo třemi lety. V poslední
době euforický "BRIC" diskurz byl následován úzkostným zpochybňováním
ekonomických perspektiv "Křehké pětky" (Turecko, Brazílie, Indie, Jižní Afrika a
Indonésie, New York Times, 28 January 2014). Zprávy ohromadění problémů v
čínském kapitalismu jsou také stále častější, zdůrazňují, mimo jiné, rozsáhlou
zadluženost místních a regionálních samospráv. Od krymské krize, také slyšíme o
strukturálních slabinách ruské ekonomiky.
[20] "Každý socioekonomický systém se musí spoléhat na to, že alespoň jeden
strukturálně odlišný subsystém funguje. Vždy musí souběžně koexistovat
pluralita několika modelů výroby tak, aby sociální rozvoj jako celek měl
potřebnou strukturálnírozmanitost potřebnou k tomu, aby se mohl vyrovnat se
se změnami": Hodgson, ‘The Evolution of Capitalism from the Perspective of
Institutional and Evolutionary Economics’, in Hodgson et al., eds, Capitalism in
Evolution: Global Contentions, East and West, Cheltenham 2001, pp. 71ff. Pro
méně funkcionalistickou formulaci stejné myšlenky viz můj pojem „beneficial
constraint (prospěšné omezení)“: ‘Beneficial Constraints: On the Economic
Limits of Rational Voluntarism’, in Rogers Hollingsworth a Robert Boyer, eds,

23. Contemporary Capitalism: The Embeddedness of Institutions, Cambridge 1997,
pp. 197–219.
[21] Karl Polanyi, The Great Transformation: The Political and Economic
Origins of Our Time [1944], Boston 1957, pp. 68–76.
[22] Nebo dokonce "transgrese", a pokud půjdeme do němčiny:
Steigerungslogik.
[23] Donald Tomaskovic-Devey and Ken-Hou Lin, ‘Income Dynamics, Economic
Rents and the Financialization of the us Economy’, American Sociological
Review, vol. 76, no. 4, 2011, pp. 538-59.
[24] C. B. MacPherson, The Political Theory of Possessive Individualism:
Hobbes to Locke, Oxford 1962.
[25] Zvažme v tétosouvislosti útok na poslední zbytky 35hodinovéhopracovního
týdne ve Francii, a to pod patronátem socialistického prezidenta a jeho strany.
[26] Z kapitalistické hranice je hlášeno, že přední investiční banky začaly
navrhovat pro své zaměstnance na nejnižší úrovni, že "by se měli pokusit měsíčně
strávit čtyřivíkendové dny mimo úřad, jako součást širšího úsilí o zlepšení
pracovních podmínek": ‘Wall St Shock: Take a Day Off, Even a Sunday’, New
York Times, 10 January 2014.
[27] Vzpomeňme na gigantický potlach, v původním slova smyslu je to indiánská
darovací slavnost, který pořádá každý rok před vánoci odvětvíspotřebitelského
zboží společně s obchodními řetězci nebo po Dni díkůvzdání zlověstně
označovaném v USA jako „černý pátek“, kvůlivšudypřítomnému snížení cen a
kolektivní nákupní hysterii, s tím spojenou. Představte sitozoufalství, pokud by
se nikdo nedostavil!
[28] Zásadní význam konzumní kultury proreprodukci současného kapitalismu
nelze podceňovat. Spotřebitelé jsou základními spojenci kapitálu v jejich
distribučním konfliktu dokonce i tehdy, pokud jsou výrobcia spotřebitelé ti samí
lidé. Při honu za nejvýhodnějším nákupem spotřebitelé porazili sami sebe jako
výrobce, oddsunutím své vlastní práce do zahraničí; tím, že si berou
spotřebitelské úvěry na doplnění své snížené kupní síly si doplňují
spotřebitelskou pobídku o zákonnou povinnost pracovat, ke které se zavázali jako
dlužníci a vymáháním věřitelů. Viz Lendol Calder, Financing the American
Dream: A Cultural History of Consumer Credit, Princeton 1999.
[29] Robert Gordon, ‘Is us Economic Growth Over? Faltering Innovation
Confronts the Six Headwinds’, nber Working Paper no. 18315, August 2012.
[30] Podle Gordona je tatohodnota ve výši1,8 procent ročně. Pod vlivem šesti
nepříznivých sil, by v budoucnu klesla na 0,2 procenta ročně pro spodních 99
procent americké populace: Gordon, ‘Is us Economic Growth Over?’, pp. 18 ff.
(Růst pro horní jedno procento je samozřejmě jiná věc.) Všimněte si, že Gordon
se domnívá, že ve skutečnosti bude základní tempo růstu nižší než 1,8 procenta.

24. [31] Gordonovo cvičení v prognózování bylo a je široce diskutováno. Byly
vyjádřeny pochybnosti, zejména s ohledem na budoucí technologický pokrok v
oblasti umělé inteligence a robotiky. Zatímco pokrok na tomto poli se zdá být
pravděpodobný, avšak je nepravděpodobné, že jeho plody budou spravedlivě
sdíleny. Bez sociální ochrany by byl technologický pokrok v těchtooblastech
destruktivnína zaměstnanost a vedl by k další sociální polarizaci. Bez ohledu na
to, jak by mohl technologický pokrok přispět k růstu, bude pravděpodobně
anulován tím, co by přidal k nerovnosti.
[32] Viz, mezi mnoha jinými, Harry Magdoff and Paul Sweezy, Stagnation and
the Financial Explosion, New York 1987. Zajímavé posouzení použitelnosti teorie
podspotřeby v kapitalismu po roce 2008 viz John Bellamy Foster and Fred
Magdoff, The Great Financial Crisis: Causes and Consequences, New York 2009.
[33] Podle všeho také proto, že by musel přiznat svůj značný příjem, který
obdržel od firem z Wall Street po svém odstoupení z Obamovy administrativy na
konci roku 2010. Viz ‘The Fed, Lawrence Summers, and Money’, New York
Times, 11 August 2013.
[34] Stejný nápad byl předložen v roce 2005, kdy Ben Bernanke, brzy následoval
Alana Greenspana ve FEDu, když se odvolal na „nadbytek úspor“, které způsobily
selhání FEDu, že „zaplavuje trhy likviditou“ na povzbuzení investic. Dnes se
Summers mimochodem hlásí k pohledu levicových stagnačních teoretiků, že
„boom“ v 90. letech a na počátku 20. století byl chimérou: „Příliš snadné peníze,
příliš mnoho půjček, příliš mnoho bohatství. Byl to velký boom? Využitíkapacit
nebylo pod žádným velkým tlakem, nezaměstnanost nebyla za žádné mimořádně
nízké úrovni. Inflace byla zcela v klidu. Tak nějak i velký bublina nebyla dost
velká, aby produkovala přebytek agregátnípoptávky." Video se Summersovou
řečí je k dispozici na webových stránkách MMF.
[35] Paul Krugman, ‘A Permanent Slump?’, New York Times, 18 November 2013.
[36] Jejich absence, samozřejmě, byla jedním z důvodů, proč mohly nastat
nadměrné zisky a útlum poptávku.
[37] V USA, i jinde, bohatí mobilizují proti odborům a uzákonění minimální
mzdy, přestože nízké mzdy oslabují agregátní poptávku. Zdá se, že je to proto, že
bohatá nabídka čerstvých peněz nahrazuje masovou kupní sílu, tím, že ti, kteřík
nim mají přístup, aby tvořili svůj profit ve finančním sektoru. Poptávka ze spodu
by byla atraktivnípro „úspory“ bohatých na investicích v oblasti služeb a
výroby. Viz, v tétosouvislosti, výzva generálního ředitele Konfederace britského
průmyslu, která reprezentuje výrobnífirmy, z konce loňského roku, svým
členům, aby platily lépe své zaměstnance, protože příliš mnoho lidí se zaseklo v
málo placeném zaměstnání. Viz ‘Companies urged to spread benefits widely’,
Financial Times, 30 December 2013.

25. [38] Citigroup Research, ‘Plutonomy: Buying Luxury, Explaining Global
Imbalances’, 16 October 2005; ‘Revisiting Plutonomy: The Rich Getting Richer’,
5 March 2006.
[39] Nota bene, kapitalismus je o zisku, ne o produktivitě. Zatímco někdy mohou
jít ruku v ruce, je pravděpodobné, že se rozejdou, když ekonomický růst začne
požadovat disproporcionální rozšíření veřejné domény, jak je uvedeno dříve
podle „Wagnerova zákona“: Adolph Wagner, Grundlegung der politischen
Oekonomie, 3rd edn, Leipzig 1892. Kapitalistické preference za účelem dosažení
zisku na úkor produktivity, a s nimi režim kapitalistického soukromého
vlastnictvíjako celku, se pak může dostat na cestu hospodářského a sociálního
pokroku.
[40] Včetně osob na nejvyššíúrovni: Blair a Sarkozy nyní pracují pro hedgeové
fondy, svůjčas volených národních vůdců je zřejmě považován jimi a jejich
novými zaměstnavatelijako jakási učební doba pro mnohem lépe placené místo
ve finančním sektoru.
[41] Zprávy obankách, které mají platit pokuty za provinění různých druhů lze
nalézt téměř denně v předním tisku. Například Frankfurter Allgemeine Zeitung
ze 23. března 2014 uvedl, že od začátku finanční krize jen americké banky
samotné byly pokutovány částkou sto miliard dolarů