Vlckova diplomova prace

1,722 views

Published on

Published in: Education
0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
1,722
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
1
Actions
Shares
0
Downloads
3
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Vlckova diplomova prace

  1. 1. Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie Magisterská diplomová práce K hermeneutickému myšlení Paula RicoeuraAutor: Bc. Zdeňka VlčkováVedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc. Brno 2010
  2. 2. Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Jaroslavu Hrochovi, CSc. za cennépřipomínky, podněty a trpělivost, s níţ mě provázel po celou dobu vznikání diplomové práce. 2
  3. 3. Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny pramenya pouţitou literaturu. podpis: 3
  4. 4. ObsahÚvod ........................................................................................................................................... 61. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura .................................................... 7 Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher................................................................................... 7 Wilhelm Dilthey ..................................................................................................................... 8 Martin Heidegger .................................................................................................................... 9 Hans-Georg Gadamer ........................................................................................................... 102. Mluvený a psaný projev, diskurs ...................................................................................... 11 Mluvený projev..................................................................................................................... 11 Diskurs .................................................................................................................................. 13 Diskurs v promluvě ........................................................................................................... 14 Diskurs v textu .................................................................................................................. 15 Diskurs a význam .............................................................................................................. 17 Ricoeur, Foucault a diskurs............................................................................................... 193. Strukturalismus .................................................................................................................. 21 Strukturalismus a hermeneutika ........................................................................................... 21 Symbolismus ........................................................................................................................ 24 Text ....................................................................................................................................... 26 Ricoeur a strukturalismus ..................................................................................................... 27 Kritika strukturalismu ........................................................................................................... 28 Odmítnutí strukturalismu? .................................................................................................... 294. Ricoeurova koncepce interpretace .................................................................................... 30 Vysvětlení a porozumění ...................................................................................................... 31 Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu ...................................................................................... 33 Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce ................................................................ 35 Svět textu .............................................................................................................................. 36 Čtenář.................................................................................................................................... 37 Osvojení ................................................................................................................................ 40 Ricoeurovo pojetí odstupu .................................................................................................... 43 4
  5. 5. Ricoeurova recepce kritiky ideologií J. Habermase ......................................................... 43 Odstup ............................................................................................................................... 45 Proces interpretace ................................................................................................................ 50 Odhadování ....................................................................................................................... 50 Reference .......................................................................................................................... 515. Metafora .............................................................................................................................. 55 Metafora jako báseň v miniatuře .......................................................................................... 60 Sémantické gesto Jana Mukařovského ................................................................................. 61 Porovnání básně v miniatuře a sémantického gesta ............................................................. 64Závěr ........................................................................................................................................ 66Seznam použité literatury ...................................................................................................... 69 5
  6. 6. Úvod Hermeneutika v sobě obsahuje mnoho vrstev, které se vzájemně prolínají a mají za cílposkytnout metodologickou půdu pro interpretaci díla. Má diplomová práce si klade za cílnahlédnout jednotlivé hermeneutické kategorie z pohledu Paula Ricoeura. V první části se zabývám Ricoeurovými předchůdci, k nimţ se sám hlásí a kteří jsoupodstatní pro formování hermeneutického myšlení. Je patrné, ţe v mnohých oblastech se jiminechal inspirovat, i kdyţ se neomezuje pouze na přijetí jejich myšlenek, ale vyuţívá je prosvou vlastní cestu, na níţ hledá smysl, význam a prostředky hermeneutiky. Druhá část práce se věnuje strukturalismu a jeho reflexi v dílech Ricoeura.Strukturalismus byl jedním z konceptů, na který Ricoeur reagoval a snaţil se ho vztáhnout napotřeby hermeneutiky. Dá se říci, ţe celá práce je ovlivněna strukturalistickým přístupem,neboť je mu věnováno nejvíce prostoru a často se prolíná i do ostatních částí práce. V třetí části se dostávám k problému mluveného a psaného projevu, který tvořízákladní dichotomii při interpretaci. Spolu s tím je potřeba zmínit diskurs, který tvoří nedílnousoučást obou typů projevu. Zbývající části práce se uţ zaměřují na samotný proces interpretace s jeho všemikategoriemi, které Ricoeur nachází a přehodnocuje při svém hledání nejoptimálnějšíhopostihnutí interpretace. V rámci interpretace se pak blíţe zaměřuji na problém metafory, resp.Ricoeurovým pohledem na ni. Zároveň se v této souvislosti zamýšlím nad moţnou paraleloumezi Ricoeurovým pojetím metafory a Mukařovským sémantickým gestem. Snahou diplomové práce na nahlédnutí do zákoutí Ricoeurovy hermeneutiky,která ukazuje, jakým způsobem je moţné nahlíţet na text a všechny další zainteresovanéčlánky, bez nichţ by proces interpretace nebyl úplným. Ukazuje dynamičnost lidskýchsubjektů podílejících se na interpretaci. Zároveň ukazuje i dynamičnost textu, který ţije svýmvlastním košatým ţivotem. 6
  7. 7. 1. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura Na počátku své práce bych chtěla ve stručnosti poukázat na základní teoretickékoncepce těch představitelů hermeneutického myšlení, kteří ovlivnili pojetí rozuměnía interpretace v díle francouzského filozofa Paula Ricoeura. Ricoeur je ve své práci uvádí,neboť své pojetí hermeneutiky staví na jejich odkazu, ať uţ v pozitivním smyslu nebove snaze se od jejich názorů distancovat či je překonat. V této části mi nejde o postiţenícelého spektra hermeneutických myšlenek daných představitelů, ale spíše o vytyčenízákladních prvků, na které Ricoeur ve své koncepci hermeneutiky odkazuje.Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher Prvním představitelem je Friedrich Schleiermacher, jenţ chtěl své pojetí hermeneutikyrozšířit za dosavadní oblast hermeneutického zkoumání v časovém období přelomu 18. a 19.století, kdy byly jejími zájmy antické texty nebo texty Nového a Starého zákona. Zároveňjako první zformuloval hermeneutický kruh – základní prvek interpretace. Jeho podstataspočívá ve schopnosti porozumění textu na základě porozumění jednotlivých slov. Ale proporozumění jedinému slovu je nutný předpoklad porozumění celku. Kromě textu se Schleiermacher zaměřil i na promluvu jako další podstatný prvekhermeneutické skutečnosti, který nebyl zcela doceněn. Promluva je úzce spjata s jazykem –promluva předpokládá jazyk a jazyk se uskutečňuje prostřednictvím promluvy. V člověku jejazyk utvářen určitým způsobem, avšak porozumění řeči je moţné pouze díky jazyku. Odtudpramení Schleiermacherova snaha o postihnutí hermeneutiky jako dvou na sobě závislýchinterpretací (psychologické a gramatické). V psychologické interpretaci je jazyk povaţovánza prostředek, díky němuţ člověk můţe zprostředkovat své myšlenky a tvůrčí individualitu.V základu se tato interpretace snaţí zachytit myšlenkový proces autora, který vedl k napsánítextu. Schleiermacher dále uvádí, ţe v rámci psychologické interpretace je potřeba ještěrozlišit dvě tendence - „čistě psychologickou“ a „technickou“. Čistě psychologickáinterpretace se zaměřuje na osobnost autora „v jeho tvůrčí umělecké produkci prostřednictvím 7
  8. 8. ‚divinatorického‘ charakteru interpretace“.1 V technické interpretaci se v první řadě určuje,jakým způsobem autor přijímal „předmět svého díla a jeho jazyk“.2 Gramatická interpretace se uţ podle svého názvu zaměřuje na řeč jako projev jazyka,snaţí se o zachycení významu slov bez ohledu na osobnost autora textu. Schleiermacher tedy přišel s poţadavkem schopnosti interpreta proniknoutdo vnitřního ţivota autora daného textu. Zájem hermeneutiky by se měl zaměřit naporozumění výpovědi v takové míře, ţe by interpret porozuměl textu do takové míry, kdy byse dalo říci, ţe mu rozumí dokonce lépe neţ sám autor.3Wilhelm Dilthey Základem Diltheyovy koncepce je důraz na specifičnost přírodních a duchovních věd(Geistewussenschaften), které podle svého předmětu zkoumání pouţívají dva typymetodologických přístupů. Duchovní vědy se mají zakládat na porozumění (Verstehen)zatímco přírodní se zakládají na vysvětlení (Erklären). Dějinnou skutečnost není moţné podleDiltheye postihnout pomocí kategorie „vysvětlení“. Podle Diltheye se rozumění zakládá navyloţení zkušenosti lidského subjektu, který je však redukován na „posloupnost proţitků“.4Hlavním cílem je zrovnoprávnit duchovní vědy vzhledem k vědám přírodním, coţ je moţnépomocí zaloţení vlastní metodologie, která bude souměřitelná s metodologií přírodních věd.Hlavním cílem u Diltheye je tedy oprostit duchovní vědy od metafyzických teorií. V rámci duchovních věd rozlišuje dva typy rozumění, o nichţ pojednává v díleVýstavba dějinného světa v duchovních vědách (1910). „Elementární formy rozumění“ jsoutakové firmy, v nichţ dochází k semknutí rozumění s konkrétní činností.5 „Vyšší typ rozumění“ se taktéţ uplatňuje v kaţdodenním ţivotě, ale vycházíz „potřeby samostatně posuzovat charakter a schopnosti jednotlivých lidí“.6 Na tomto stupni1 Hroch, Jaroslav; Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti; Brno: Georgetown 2003; s. 28.2 Hroch; Filozofická hermeneutika…; s. 283 Schleiermacher, Friedrich; Hermeneutics and Criticism and Other Writings; Cambridge: Cambridge UniversityPress 1998; s. 23.4 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 33-35.5 Kudrna, J.; „K některým otázkám pojetí znaku u Diltheye, Freyera a Heideggera“; Filosofický časopis 12,1964, č. 5; s. 644-645. 8
  9. 9. je rozumění chápáno jako tvůrčí myšlenková reprodukce strukturovaných celků. Je zde nutnépostihnout vzájemné souvislosti významů, které utváří ţivot.7 Hlavním prvkem pro porozumění je sám člověk, neboť si lidé nejsou nikdy vzájemnětak cizí, aby si nemohli porozumět. Rozumění se tak stává aktem, který se ubírá směremk psychologii. V poslední etapě se rozumění stává moţné prostřednictvím „znovuproţívání“ –interpret je schopen znovu proţít záţitky, coţ vede k nejlepšímu moţnému pochopenívýznamu, které produkuje lidská kreativita.8Martin Heidegger Ricoeur hned z počátku svého malého pojednání o Heideggerovi uvádí, ţe „otázkainterpretace souvisí málo s otázkou exegeze, je od samého počátku Sein und Zeit spojenas opomíjenou otázkou bytí“.9 Rozumění se tak řadí k ontologické charakteristice lidského pobytu. Základníontologickou charakteristikou pobytu je jeho tázání na své vlastní bytí. Zároveň svému bytínějakým způsobem rozumí a součastně své bytí vykládá. Z toho vyplývá, ţe porozuměnísvému bytí vede k porozumění jeho smyslu.10 Rozumění součastně vychází z účelovosti lidského chování v přirozeném světě, kterýpojímá jako soubor věcí, které člověka obklopují. Tyto věci pak v sobě obsahují smysla význam. Člověk tak nachází význam mezi věcmi, které ho ve světě obklopují, neboť jev nich schopen hledat vazby a tím světu porozumět. Heidegger tedy v procesu interpretaceneklade důraz na myšlení člověka, který dané dílo vytváří, jak tomu bylo u předešlých dvoupředstavitelů. Poznání je pro něj konstituováno prostřednictvím bytí, které se člověkuvyjevuje.116 Dilthey, Wilhelm; Život a dejinné vedomie; Bratislava: Pravda 1980; s. 315.7 Schmidt, Lawrence K.; Understanding Hermeneutics; Stocksfield: Acumen 2006; s. 41-44.8 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 37.9 Ricoeur, Paul; Úkol hermeneutiky. Eseje o hermeneutice; Praha: FILOSOFIA 2004; s. 16.; srov. Hroch;Filozofická hermeneutika …; s. 38.10 Heidegger, Martin; Einführung in die Metaphysik. Gesamtausgabe II. Abteilung: Vorlesungen 1923-1944. Bd.40; Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1983; s. 89.11 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 38-46. 9
  10. 10. Porozumění bytí je v jeho díle Sein und Zeit spojováno s otázkou, která má většídůleţitost neţ odpověď na ni. Tímto motivem se nechal inspirovat další představitelhermeneutického myšlení Hans-Georg Gadamer.Hans-Georg Gadamer V Gadamerově pojetí hermeneutiky jako „ontologického základu ţivota člověka“12se promítá kontinuita s Heideggerovou fundamentální ontologií. Spolu s tímto vlivemvstupuje do Gadamerovy koncepce i tradice sókratovsko-platónského dialogu. Oba vlivy sepropojují v tezi o dějinném a řečovém charakteru rozumění, který má svůj základ v dialekticepravdy a omylu. Rozumění se jako „způsob realizace dějinnosti lidského pobytu“13 stáváontologickým základem lidského ţivota. Dalším rysem rozumění je v souvislosti s výšenapsaným jeho charakter projektu. Jeho základním rysem je jeho poukazování k budoucnostipodobně jako ontologická dimenze Dasein.14 Gadamer si zároveň uvědomuje podstatný rys hermeneutického myšlení, jímţ jsou„předsudky“, které začleňuje do procesu rozumění, neboť jsou jeho nedílnou součástí a jenutné je reflektovat. V koncepci hermeneutického kruhu pak kategorie předsudků nabývápozitivní význam, neboť představují provázanost interpreta a toho, co poznává. Oprotiromantické hermeneutice, která především usiluje o porozumění autorovi, je jeho pojetíhermeneutického procesu postaveno na schopnosti interpreta klást otázky, na něţ si odpovídá.Je vidět, ţe v tomto procesu uţ není mnoho místa pro sledování procesů vedoucí autorak sepsání díla. Poslední kategorií, kterou zmíním, je kategorie horizontu. Tato kategoriepocházející od Husserla je důleţitým bodem rozumění, neboť k plnému rozumění docházípodle Gadamera aţ v okamţiku, kdy dojde ke splynutí horizontu textu a interpreta,tedy historického a současného.1512 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 52.13 Gadamer, Hans-Georg; „Zur Problematik des Selbstverstänisses. Ein hermeneutischer Beitrag zur Frage derEntmythologisierung“; in: týţ; Hermeneutik II. Ergänzungen. Register. Gesammelte Werke. Band 2. Tübingen:J. C. B. Mohr (Paul Siebeck) 1993; s. 124.14 Gadamer, H.-G.: Hermeneutik I. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik.Gesammelte Werke. Band 1. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck): 1990; s. 266-269.15 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 53-57. 10
  11. 11. 2. Mluvený a psaný projev, diskurs Asi není nutné podotýkat, ţe mezi mluveným a psaným projevem existují určitérozdíly, které zakládají další problémy, s nimiţ se musíme potýkat, pokud chcemeinterpretovat text. Problém je v tom, ţe za základ se povaţuje mluvené slovo. Má to svéopodstatnění, neboť člověk si v první řadě předával a vlastně i do dneška předává informacemluveným projevem. Psaní se vyvinulo jako prostředek záznamu, který měl zjednodušitčlověku uchovávání informací. Avšak pořád jde o informace, které jsou v první řaděsdělitelné pomocí promluvy. Z toho důvodu je nutné nastínit rozdílnost mezi mluvenýma psaným projevem, neboť hermeneutika se zabývá především aţ psanou podobou. Je nutnétedy postihnout „základ“, z něhoţ se psaný projev etabloval.Mluvený projev Základním prvkem mluveného projevu je hlas, jehoţ prostřednictvím mluvčí předáváinformace příjemci v podobě monologu či dialogu. Za základní rys mluveného projevu jepovaţována neudrţitelnost záznamu. Kdyţ mluvíme, děje se tak tady a teď. Případné pozdějšíopakování uţ nezaručuje, ţe se bude dít stejným způsobem. Můţeme pouţít jiná slova, určitéčásti vynecháme. Zjednodušeně řečeno, otázka události se bude měnit. Oproti samotnémuaktu promluvy stojí sdělení, které jejím prostřednictvím předáváme dál. Pojem „sdělení“můţe být nahrazeno pojmem „význam“. Význam daného sdělení by měl při opakování určitépromluvy zůstat stejný. Je to tedy část promluvy, která zůstává stejná. To znamená,ţe se význam stává neměnnou částí výpovědi. A právě tato část diskursu byla pro Ricoeurastěţejní, neboť byla zachytitelná, opakovatelná a díky tomu i dobře pozorovatelná.16Psaný projev Psaný projev uţ díky tomu, ţe je psaný, za sebou zanechává trvalejší známky neţ jetomu u mluveného projevu. Pomocí písma dochází k fixaci projevu, takţe by se dalo říci,ţe událost i význam diskursu mají stejně sledovatelný charakter. Psaný projev je tak16 Srov. Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 29-30. 11
  12. 12. prostředkem pro předávání informací či různých významů. K tomuto předávání uţ nedocházítváří v tvář, ale je značně odosobněné. Autor textu nepíše pro konkrétního jedince,ale v širším slova smyslu pro celé spektrum osob, které umí číst. Při větší redukci pro osoby,které umí jazyk, v němţ je dílo napsané. Psaný projev je podle Ricoeura „úplnou manifestacídiskursu“.17 Tímto chce Ricoeur vyjádřit, ţe to, co je nutné pomocí psaní zachytit, je právědiskurs. Jak bylo napsáno výše, psaní nezachycuje událost promluvy samé, ale o čem semluvilo – zachycuje intencionální exteriorizaci. Hlavním cílem diskursu v psaném textu jezapsání noematu aktu mluvení, tedy významu řečové události.18 Diskurs se uskutečňuje jakodiskurs ve svém plném rozsahu na základě dialektiky události a významu v okamţiku, kdy sez mluveného stane výpověď.19 Ukotvení „lidského diskursu“ pomocí písma neznamená pouze jakousi záchranu,ale podle Ricoeura zasahuje do oblasti komunikace. Pokud je tomu tak – tedy ţe psaní nenípouhé ukotvení mluveného slova – pak prostřednictvím písma rovnou zapisujeme lidskémyšlení bez zprostředkovatelské funkce mluvení. Diskurs uţ tak není v rukou hlasu,ale udrţuje ho písmo. Podle Ricoeura se zapsání textu stává „synonymem sémantickéautonomie textu“20. Tato autonomie textu je moţná díky oddělení autorova záměru a slovníhovýznamu textu. Text se tak vymanil z prostředí, v němţ se pohyboval autor. Svým způsobemse tak stal na autorovi nezávislý. To, co bude při četbě interpreta, čtenáře zajímat je taksamotný text a ne záměr, s jakým ho autor napsal. Uţ toto ukazuje hlavní záměr, kterýRicoeur ve svém hermeneutickém přístupu k textu prosazuje a to odpsychologizováníinterpretace. Ricoeur připisuje sémantické autonomii textu ještě jeden důleţitý rys a to většíkomplexicitu vztahu mezi událostí a významem. Při interpretaci je nutné, abychom braliv úvahu autorský význam zároveň s významem slova.21 Mohlo by se zdát, ţe docházík protiřečení. Jak je moţné, aby došlo k oproštění textu od autora a zároveň byl brán v úvahuautorský význam? Autor je samozřejmě nepostradatelným prvkem textu, neboť je jehostrůjcem. Co přesně Ricoeur míní autorským významem je však otázkou,neboť podrobnějšímu vysvětlení, kdo je autor a jaký je jeho význam, se Ricoeur věnuje aţ vetřetím svazku díla Času a vyprávění. Lze říci, ţe význam autora spočívá ve strategii, s jakou17 Ricoeur, Paul; Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu; Archa: Bratislava 1997; s. 42.18 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 43.19 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 44.20 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 46-47.21 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 48. 12
  13. 13. byl text napsán a ţe byl vůbec napsán. I zde se projevuje oproštění od autora, neboť jev centru zájmu text a ne samotný autor.Diskurs Otázka diskursu sehrává zásadní úlohu v hermeneutice Ricoeura. Na základě jehovysvětlení se odvíjí další otázky a to především rozlišení mezi vysvětlením a porozuměním.Ricoeurovo chápání diskursu nám prozradí uţ například název přednášky, kterou proslovilna Texas Christian University roku 1973 pod názvem Jazyk jako diskurs22. Předběţněmůţeme říci, ţe se v jeho pojetí diskursu promítá zájem o filozofii jazyka a takéo hermeneutiku. Celou jeho hermeneutickou prací se nese téma rozlišování mezi mluvenýma psaným projevem. Tato problematika, jak uvidíme, se projevuje i v jeho chápání diskursu. Důleţitým prvkem pro rozvíjení jazyka jako diskursu je pro Ricoeura zázemílingvistiky. Na počátku přednášky podotýká, ţe by své myšlenky o jazyku jako diskursunemohl rozvíjet, pokud by lingvistika nepokročila do podoby, v níţ okolo sedmdesátých letbyla. Poukazuje také na to, ţe samotný problém není nový, ale sahá jiţ do antiky. Chápánídiskursu však ve své době povaţoval za problematické zvláště v oblasti moderní lingvistiky.Problematické to bylo zejména z toho důvodu, ţe se k diskursu vynořil „nový protějšek“v podobě lingvistického kódu. Moderním rozvojem lingvistiky má Ricoeur na mysli proniknutí strukturalismu do tétovědní disciplíny. Strukturalismus podle něj přináší hlavní problém ke zkoumání diskursu.Veškerý zájem začal směřovat k analyzování jazyka z pohledu struktury a systému. To selogicky stalo hlavní náplní lingvistiky. V tomto zaměření se pojem diskursu jaksi vytratil,dostal se na okraj zájmu badatelů. Ricoeurovým cílem je tedy znovu „oprášit“ diskursa navrátit mu jeho hodnotu v rámci zkoumání jazyka. K úpadku diskursu přispělo i rozšířenístrukturální analýzy za hranice lingvistiky. Došlo tak k jeho vyuţívání na daleko delšíprojevy, neţ byla slova. Jako příklad si můţeme uvést vyuţívání v lidových pohádkách(V. Propp) nebo na oblast mýtu, kde byl hlavní postavou Francouz Claude Lévi-Strauss. Pod tíhou strukturálního přístupu uţ jazyk nadále nevystupuje jako zprostředkovatelmezi myslí a objekty. Sám si vytváří svůj vlastní svět, v němţ jednotlivá slova odkazují22 Ricoeur, Paul; Interpretation Theory. Discourse and the Surplus of Meaning; Fort Worth: Texas ChristianPress 1976. 13
  14. 14. k jiným slovům, a vše spadá do jednoho systému. Jazyk uţ tak není povaţovánza wittgensteinovskou „formu ţivota“, ale stává se z něj systém vzájemných vnitřníchvztahů.23 Kořeny pro své chápání diskursu Ricoeur nachází u de Saussura, který ve svýchKursech všeobecné lingvistiky pracuje se dvěma rozměry jazyka. Prvním z nich je langueve smyslu kódu a druhým je parole ve smyslu zprávy.24 Ricoeurovo pojetí diskursu pakvychází z nahrazení pojmu parole pojmem diskurs. Chce tím poukázat na novost tohotoútvaru a zároveň se jedná o pokus legitimovat sémantiku a sémiotiku jako dvě odlišné vědy,které se zabývají dvěma prvky jazyka a to znaku a větě. Znak a věta pro něj sehrávajídůleţitou roli, neboť s jejich pomocí chce vystavět dvě vrstvy přístupu k jazyku, jenţ jsouprávě jimi charakterizovány. Ještě se vrátím k jeho pojetí sémiotiky a sémantiky. Sémiotika je pro něj formálnívědou, kdeţto sémantika jako věda o větě je „bezprostředně zaměřena na pojem smyslu“.25Celkově podotýká, ţe rozlišování mezi těmito dvěma vědami je pro jeho přístup k jazykuklíčový a celé jeho další studium vychází právě z jejich odlišnosti.26Diskurs v promluvě Nyní se blíţe podívám na problematiku diskursu. Jádrem Ricoeurova přístupuk diskursu je, jak bylo zmíněno výše, lingvistika věty. Uvádí z ní čtyři rysy diskursu, kterénásledně přepracovává do svébytného pojetí. Tyto rysy mu umoţňují vhodnější vyuţití prointerpretaci textu. Diskurs je charakterizován takto, aby bylo moţné chápat promluvu jakoudálost: (1) Diskurs se vţdy uskutečňuje v nějakém čase, konkrétně v přítomnosti. Jazyk jeoproti tomu objekt umístěný mimo čas. (2) Diskurs je sebe-referenční, to znamená, ţe diskursodkazuje na toho, kdo promlouvá prostřednictvím několika ukazatelů, mezi něţ je moţnézařadit např. osobní zájmena. (3) Diskurs se vţdy vztahuje k něčemu. Jazyk naopak odkazujeke znakům, které jsou umístěny uvnitř stejného systému. Diskurs odkazuje ke světu,který můţe být popsán. Zde se prolíná jazyk a diskurs, neboť diskurs slouţí jazyku k tomu,23 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 2-6.24 Srov. Saussure, Ferdinand de; Kurs obecné lingvistiky; Praha: Academia 2007; s. 53-55.25 „(…) is immediately concerned with koncept of sense (…)“ Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8.26 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8. 14
  15. 15. aby mohl být jeho prostřednictvím aktualizován. (4) Součástí diskursu je i účastník promluvy,k němuţ je diskurs adresován.27 Problémem, s nímţ se diskurs potýká, nastává v momentě, kdy jeho charakter událostipřeneseme do problematiky rozumění. „Jestliţe se veškerý diskurs uskutečňuje jako událost,pak je mu rozuměno jako významu.“28 To, čemu chceme rozumět, je význam, který je stálý.Z toho lze odvodit, co je pro diskurs hlavním tématem. Tím je překonání událostivýznamem.29 V tomto bodě si Ricoeur vypomáhá Austinovými řečovými akty, které odráţejímoţnost promluvy zároveň něco udělat. Příkladem můţe být slovní spojení „křtím tě“.Pomocí vyslovení těchto slov daný akt vykonáme, i kdyţ reálně neprovádíme ţádnoufyzickou činnost. Ricoeur k těmto aktům přidává ještě alokuční či interlokuční akt, v němţv rámci diskursu hraje důleţitou roli fakt, ţe diskurs je vţdy někomu adresovaný.30Jak uvidíme později, určitý problém nastane, kdyţ diskurs přeneseme z mluveného projevu dopsaného. V něm vztah mezi spisovatelem a čtenářem není tak přímý jako mezi mluvčíma posluchačem.Diskurs v textu Co se však stane, pokud se budeme snaţit přenést diskurs z promluvy do psanéhoprojevu? Pokud je diskurs přítomen „tady a teď“? Toto je první rozdíl mezi mluvenýma psaným projevem. Diskurs se pro jeho prchavost snaţíme ukotvit, coţ se dějeprostřednictvím zápisu. Text nezachycuje událost promluvy, ale to, co bylo jejímprostřednictvím řečeno, její význam. Co je zapsáno se tak stává noemou řečeného.31 Ricoeurdiskurs chápe jako událost, která se děje jazyku. Tím má na mysli, ţe je diskurs uskutečňovánčasově, v přítomnosti. Odlišuje se tak od systému jazyka, který je virtuální a mimočasový.32Citát pouze dokládá, jakým způsobem je ukotven událostní charakter diskursu, který tak stojíproti stagnujícímu prvku jazyka.27 Ricoeur, Paul; „The Model of the Text. Meaningful Action Considered as a Text“; New Literary History 5,1973; č. 1; s. 92.28 „ (...) if all discourse is actualized as an event, it is understood as meaning.“ Ricoeur; Interpretation Theory…;s. 12.29 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 12.30 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 14.31 Ricoeur; „The Model…“; s. 95.32 Ricoeur, Paul; Hermeneutics and the human sciences: essays on language, action and interpretation;Cambridge: Cambridge University Press 1981; s. 133. 15
  16. 16. Avšak chápání diskursu jako události z něj činí problematický koncept, neboť událostje něčím, co v určitém okamţiku nastane a vzápětí se ztratí. Její vlastností je tedy časováohraničenost, coţ z ní činí značně nestabilní prvek. Ricoeur se s tím vyrovná tím, ţe přisoudíudálosti její ontologickou prioritu diskursu – událost je skutečná, oproti systému (s nímţudálost „soupeřila“ ve své stabilnosti), který je pouze imaginární. Systémem je zde myšlensystém jazyka, jako je větná stavba nebo gramatika. Stanovení diskursu jako trvalé entityumoţňuje jeho opakované identifikování s tím výsledkem, ţe neustále zůstane tím samým.Nebude záleţet, jakými prostředky určitý diskurs zprostředkujeme, například pokud hopřeloţíme do jiného jazyka. Pořád to bude ten samý diskurs, výpověď bude neustáleobsahovat ten stejný obsah jako její první verze. Důkaz pro své tvrzení Ricoeur nacházív polaritě mezi singulární identifikací, kterou ve větě zastupují podstatná jména a univerzálnípredikací, mezi jejíţ zástupce patří druh kvality, třídy věcí činnosti nebo typy vztahů.Na tomto základě lze podle Ricoeura vysledovat, ţe i diskurs v sobě nese prvky struktury.Jedná se však o strukturu ve smyslu pronikání funkcí jedinečnosti a univerzálnosti v rámcijedné věty.33 Druhý bod charakteristiky diskursu v jazyku byl spojen s mluvčím. Při rozhovoru jsoujeho účastníci adresní a je tedy jasné, komu se co říká. V případě nejasného vyjádření jemoţné se mluvčího zeptat, co měl svou promluvou na mysli. V případě textu se dostáváme doúplně jiné situace. Uţ zde neprobíhá dialog „tváří v tvář“. Mluvčí je nyní ve formě autoraa jeho publikum ve formě čtenářů. Důsledkem tohoto stavu je nekorespondence záměruautora s konečným významem textu. Psaný diskurs tak odděluje slovní význam textua vnitřního záměru. Neznamená to, ţe by bylo moţné pochopit dílo bez autora, ale jeho vztahk diskursu je problematičtější neţ je tomu v případě promluvy. Oddělení významu a intencev sobě nenese odpoutání se od reference diskursu. Naopak, stále se tento prvek objevuje a jedůleţitou součástí textu. Text se ale díky tomuto přístupu vzdaluje a zároveň se oprošťuje odhorizontu autora. Daleko větší důraz je kladen na samotný text. Ricoeura daleko více zajímá,co vypovídá text a ne, co měl v úmyslu vypovědět autor. Tento postoj má daleko širšíkonotace, neboť pozměňuje i pohled na interpretaci. Výklad textu uţ není zaloţen na„psychologii autora“, ale hledí si hranic či horizontu významu samotného textu. Závěr, kterýz toho Ricoeur činí, zní: „pouze význam ‚zachraňuje‘ význam bez přispění fyzickéa psychologické přítomnosti autora. Zároveň říci, ţe význam zachraňuje význam, znamená33 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 9-11. 16
  17. 17. tvrdit, ţe pouze interpretace můţe ‚pomoci‘ proti slabosti diskursu, který jeho autor uţ nadálenemůţe ‚chránit‘.“34 Jako třetí bod byl diskurs charakterizován svým odkazem ke světu, resp. na svět.Ricoeur tím má na mysli jakékoliv situace, které mluvčí zaţívá jako běţné. Reference sev dialogu projeví pomocí ostenze. Psaný text takovou moţnost ale sám o sobě neposkytuje.Zároveň není moţné tvrdit, ţe text referenci nemá, neboť diskurs nemůţe být o ničem.Ricoeur přichází s myšlenkou, ţe stejně jako je význam oproštěn od „poručnictví“ duševníchzáměrů, je stejným způsobem reference textu oproštěna od ostenze. Svět je podle tohotozáměru souborem referencí, které se před čtenáře otevírají díky textu. Zároveň seprostřednictvím textu člověk symbolicky přenáší do nové dimenze bytí-ve-světě, neboť čtenítextu osvětluje naší vlastní pozici ve světě a zprostředkovává porozumění sobě samému.A toto umoţňuje pouze psaný projev.35 Poslední charakteristikou diskursu v mluvené podobě je účastník rozhovoru.V psaném textu je také přítomna protistrana v podobě čtenáře, ale pro autora uţ čtenář neníadresný. Druhým účastníkem „rozhovoru“ psaného textu je tak neurčitá masa, jejímţ jedinýmomezením je schopnost číst. Audience psaného textu se vlastně sama vytváří36 a rozšiřuje sepodle kvality či zájmu o text. Stejně jako autor nevidí své čtenáře, čtenář nemá moţnost vidětpři psaní autora. Diskurs v psaném projevu se tedy uţ neobjevuje tváří v tvář.37Diskurs a význam Jak bylo napsáno výše, diskurs podle Ricoeura v sobě obsahuje událost a význam.Nyní se blíţe podívám na otázku významu. Význam dané výpovědi Ricoeur označujeza „objektivní“ stránku. Co míní samotný mluvčí, je pak „subjektivní“ stránkou významu.Toto však není vše, co lze o významu říci, tudíţ není vyčerpán ani diskurs samotný.„Objektivní“ stránku výpovědi můţeme rozdělit ještě na další dvě sloţky a to na „smysl“34 „Hence, only the the meaning ‚rescues‘ the meaning, without the contribution of the physical andpsychological presence of the author. But to say that the meaning rescues the meaning is to say that onlyinterpretation is the ‚remedy‘ for the weakness of discourse which its author can no longer ‚save‘.“ Ricoeur;„The Model…“; s. 95.35 Ricoeur; „The Model…“; s. 95-9636 Ricoeur; „The Model…“; s. 97.37 Ricoeur; „The Model…“; s. 97. 17
  18. 18. a „referenci“. „Smysl“ je pouţíván ve významu, co je řečeno. „reference“ pak odkazujek tomu, co bylo jejím významem. Můţeme si všimnout, ţe v tomto přístupu Ricoeur vycházíz analýzy Gottloba Fregeho, na něhoţ sám upozorňuje. Důvodem, proč se o něm zmiňuje,je moţnost přenést dialektiku mezi smyslem a referencí do jeho snahy o odůvodněníodlišnosti sémantiky a sémiotiky. Vychází z toho, ţe pouze na základě věty je moţné odlišittyto dvě roviny. V podobě reference jazyk přesahuje sám sebe, rozšiřuje totiţ jazyk o pohyba vztahuje ho ke světu.38 Reference je podle Ricoeura „názvem pro nárok diskursu napravdu“.39 Ricoeur dále vyslovuje názor, ţe „reference je tím, co činí věta v určité situacia v souladu s určitým pouţitím. Je také tím, co koná mluvčí, kdyţ aplikuje slova na realitu.“40O smyslu se vyjadřuje tím způsobem, ţe je tím, co struktuře vypovídající události dávávýznam. „Mluvčí referuje o něčem na základě ideální struktury smyslu nebo jehoprostřednictvím. Smysl je tak překlenutý intencí mluvčího referovat.“41 V následujících řádcích se ještě více přenesu do filozofie jazyka. Nebude to odbočkaúplně bezsmyslná, neboť se tím dotknu základu Ricoerova postoje k referenci. Ontologickoupodmínkou reference je přenesení zkušenosti do jazyka. Jazyk sám o sobě není světem,ale protoţe všichni mluvčí jsou součástí světa a pohybují se v něm, svět se svými událostmina něj působí. Díky působení událostí zaţíváme nějakou zkušenost a tu poté můţeme přenéstdo jazyka. Za ontologickou podmínku Ricoeur povaţuje bytí ve světě. Diskurs, který v soběnese pohyb, neodkazuje pouze na to, co se událo v minulosti, ale odkazuje i k budoucnosti,odkazuje k mluvčímu i ke světu.42 Z toho, co bylo řečeno, a co se z převáţné části netýkalo přímo hermeneutiky,ale spíše filozofie jazyka, představuje podklad a základní východiska pro pojetí Ricoeurovyhermeneutiky. Při pohledu do počátků myšlenek, které by se uţ daly povaţovat zahermeneutické, tedy od Schleiermachera a Diltheye, je pojem interpretace ztotoţněns rozuměním, které je definováno jako „poznání autorových intencí z hlediska jejíchpůvodních příjemců v původní situaci diskursu.“43 Z toho je poznat, ţe psanému textu sepřipisují stejné intence jako promluvě. Autor stojí na jedné straně a se čtenářem vede jistý typdialogu. Podle Ricoeura se tím hermeneutika uzavírá do intersubjektivního rámce.38 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 35-36.39 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.40 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.41 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.42 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36-38.43 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 39. 18
  19. 19. Rozpracováním kategorie diskursu se snaţí vymanit hermeneutikuz psychologizujících tendencí, na jejichţ vzniku se podle něj podílelo nepochopení dialektikyudálosti a významu v diskursu a v rámci významu ještě dialektiky smyslu a reference.Důsledky tohoto nepochopení vedou k rozšířené tezi hermeneutiky a to „pochopit autora lépe,neţ se chápal sám“.44 Snahou Ricoeura je dokázat, ţe text je svébytnou formou diskursu,na nějţ se vztahují modifikovaná pravidla jako pro diskurs v rámci promluvy. I kdyţ výjimky,jak bylo vidět z předchozího textu, existují. Jednou z nich je Ricoeurův názor, ţe se autorutextu a jeho čtenáři nedá připisovat stejný vztah jako je mezi mluvčím a poslouchajícím.Pokud autor píše svůj text, neobrací se ke konkrétnímu člověku či skupině lidí.Jeho obecenstvo je ryze imaginární a vlastně obsahuje veškeré osoby, které umí číst.Ricoeur, Foucault a diskurs Diskurs je zároveň konstituován v Ricoeurově pojetí tak, aby jedním z jeho hlavníchrysů (kromě jeho chápání jako události realizované skrze význam) bylo projektování světa.V tomto smyslu se jeho pojetí diskursu přibliţuje k Foucaultovu pojetí. Pojetí diskursu u Foucaulta se odvíjí od jeho celkové koncepce vnímání okolností,které na subjekt působí v momentě jeho myšlení. Je to systém, který určuje, jakým způsobembude člověk poznávat. Obsah diskursu není záleţitost, která by byla ahistorická. Kaţdá dobasi svůj vlastní diskurs vytváří a pod jeho dojmem se vytváří myšlenkový okruh, s nímţsubjekty pracují. Kromě toho vytváří i témata, která budou diskutována, a zároveň i jejichzpracování. To ukazuje, ţe diskurs opravdu nemůţe být neměnný, neboť kaţdá doba je jináa nejrůznějším způsobem se vyvíjí témata, která se v oněch dobách zpracovávají. Diskurs jetedy určitým rámcem, který ohraničuje lidské poznání, a to jak jeho způsob, tak oblast.Člověk se tak stává „loutkou“ doby, v níţ mu není přiřčena ţádná aktivita.45 Za diskurs Foucault povaţuje vše, co lze povaţovat za „jednotky rozpravy“ – můţe tobýt kniha, text, gramatika a nejrůznější názory. Zároveň jsou tyto jednotky jen určitýmvýsekem diskursu a ruší tak „organickou strukturu diskursu“, a proto by měly být vyřazeny.44 Ricoeur; Teória interpretácie …; s. 39-40.45 Horák, Petr; Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii; Praha: Academia 1982; s.58-62. 19
  20. 20. Jsou totiţ jen součástí širší sítě, která utváří náš pohled na svět, coţ se nepřekrývás významem, který těmto jednotkám vkládáme. Tradičně pojímané prvky diskursu jako je dílonebo kniha se pro Foucaulta stávají prvky větších diskursů, v nichţ se projevuje např. věda,filozofie, náboţenství nebo dějiny. Při studiu diskursu určitého období se nelze spokojit s informacemi, které se vyjevujína první pohled. Pomocí analýzy diskursu jsou tyto prvky vyřazeny, aby se vymanilyvýpovědi, které by o dané době vypovídaly lépe.46 Problémem tohoto pojetí diskursu je jeho retrospektivnost. Bude velice problematickérozklíčovat diskurs, v němţ se pohybujeme v současné době, oproti diskursu, který seukazoval v minulých stoletích, a od kterého si současník udrţuje odstup. Tuto problematikuRicoeurův přístup k diskursu nepřináší. Jeho pojetí je daleko uţší, neboť se zaměřuje pouzena text spolu s tím, co text můţe přinést čtenáři. Foucaultův diskurs rozšiřuje obsaţnost i na společenské struktury, které vlastně celýdiskurs ovlivňují. Tento aspekt u Ricoeura nenajdeme. Uvědomuje si však, ţe se v diskursuodráţí člověk a jeho vnímání světa. Zároveň ale umoţňuje diskurs díla čtenáři osvětlit jehovlastní ţivot.46 Horák; Struktura…; s. 64-66. 20
  21. 21. 3. Strukturalismus Obecná charakteristika strukturalismu se dá shrnout jako sledování struktur určitéhosystému, přičemţ je kladen důraz na sledování vztahů, jenţ se mezi prvky struktur utváří.Je to směr, který se nejsilněji rozvíjel v 60. letech 20. století. Zdá se, ţe strukturalismus mápro Ricoeurovu koncepci hermeneutiky značný vliv. Ve většině sborníků přednášek sealespoň částečně zmíní o strukturální analýze. Nelze se tomu příliš divit, neboť v době,kdy vycházely jeho práce týkající se hermeneutiky, měl strukturalismus ve Francii silný vliv.Především se jednalo o myšlení Lévi-Strausse, na kterého (spolu s dalšími představiteli jakoje např. Propp nebo z počátků de Saussure) odkazuje ve svých pracích. Z toho jak bylo výšeřečeno, zřejmě pramenil i Ricoeurův zájem o jeho reflexi v rámci hermeneutiky. Mohlnějakým způsobem strukturalismus zasáhnout do hermeneutických představ? Vzhledemk tomu, ţe se tento směr rozšířil i v rámci lingvistiky a za jeho předchůdce lze povaţovat uţFerdinanda de Saussura, na kterého Ricoeur v určité oblasti také odkazuje, se jeho vliv dávypozorovat.Strukturalismus a hermeneutika Ve své sbírce esejí Konflikt interpretací (Le conflit des interprétations) věnuje PaulRicoeur celou jednu kapitolu problematice vztahu hermeneutiky a strukturalismu. Hlavnímpředstavitelem Ricoeurova strukturalistického pohledu je Claude Lévi-Strauss. Svou analýzuvzájemného vztahu zakládá na Lévi-Straussových dílech Strukturální antropologie a Myšlenípřírodních národů. Promítají se zde dva aspekty. Hermeneutika není pojímána jen ve vztahuk textu, ale také k symbolům a společenským koncepcím. Pokud se Ricoeur dotýká tétoproblematiky, z hermeneutiky se stává prostředek pro interpretaci okolí. Tato poloha je dourčité míry dána oblastí, na kterou se soustředí. Lévi-Strauss v myšlení přírodních národů sespíše zabývá určitými typy chování neţ zpracováním textu. Jinou oblast tvoří jeho rozborOidipovského mýtu, který uţ odráţí zájem o text, neboť se vychází z písemného záznamu. Natuto situaci pak Ricoeur můţe reagovat v souvislosti s interpretací textu. Ricoeur spatřuje jasnou provázanost mezi hermeneutikou a strukturalismem.Strukturální analýza nebude úplná, pokud do ní nebude zařazena teorie interpretce. Ricoeur seovšem neomezuje pouze na toto vágní prohlášení. Interpretace je nutná z důvodu pochopení 21
  22. 22. přenesených významů, tedy metafor, kterými je pole bádání v případě Lévi-Straussepřeplněno. Pro rozeznání strukturální homogenity je nutné rozeznat významy daných jevů.Při analýze je podle Ricoeura v popředí překlad, neboť je první věcí, kterou je nutné udělatpro přechod od viditelného k neviditelnému.47 Za viditelnou entitu Ricoeur povaţuje to, co jemoţné povaţovat za vnímatelnou realitu, která je převedena do „neviditelné“ oblastivýznamu. Takový má tedy význam hermeneutika pro strukturální analýzu. Existujeale způsob, jak můţe být strukturální analýza uţitečná pro hermeneutiku? Aţ doposud sezdálo, ţe je to pouze strukturalismus, který se při svém bádání bez hermeneutiky neobejde.I přesto Ricoeur přiznává této analýze uţitečnost pro hermeneutiku. Jedná se především o jejíschopnost klasifikace a objevování, jakým způsobem jsou nejrůznější symboly projevovány.48 Ricoeurovým cílem není vztáhnout hermeneutiku do opozice vůči strukturalismu.Dokonce říká, ţe „nezná pečlivější či plodnější přístup, neţ poskytuje strukturalismus naúrovni pochopení, které je mu vlastní.“49 Interpretaci symbolů je moţné nazývathermeneutikou pouze v případě, ţe půjde o proces sebe-porozumění nebo porozumění bytí.V jiném případě by toto označení nemělo ţádný smysl. Postavit proti sobě dva druhy poznání,které Ricoeur shledává ve strukturalismu a hermeneutice, je nesmyslné. Spíše by se mělyvzájemně doplňovat – strukturalismus poskytuje objektivitu a hermeneutika existencialitu.V případě, ţe je hermeneutika chápána jako část, jejímţ prostřednictvím je osvojován významnebo je jí obnovena myšlenka zastřená uvnitř systému symbolů, nemůţe se postavit protistrukturalismu, ale stává se pomocnou disciplínou a ne náhradou za strukturalismus.50 Ricoeurovým cílem je sledovat, jakým způsobem strukturální antropologie pracujes lingvistickým prvkem strukturalismu, zvláště v přístupu vedoucího od diachronníhok synchronímu. Základním problémem, který chce Ricoeur sledovat, je vztah právě mezidiachronií a synchronií známé z lingvistiky v souvislosti s moţností jasného porozuměnívlastní historicitě symbolů. Problematika poznání se ale nezaměřuje na jejich opozici,ale spíše na vztah podřízenosti, který mezi nimi vládne. Aby bylo moţné porozumět47 Ricoeur; Le conflit des interprétation. Essais d´hermeneutique; Paris: Éditions du seuil 1969; s. 63.48 Ricoeur; Le conflit…; s. 63.49 (...) je ne vois pas actuellement d´approche plus rigoureuse et plus féconde que le structuralisme au niveaud´intelligence qui est le sien. Ricoeur; Le conflit…; s. 33.50 Ricoeur; Le conflit…; s. 34. 22
  23. 23. diachronnímu významu, je nutné to udělat skrze synchronní význam. V opačném případě sek ţádnému významu, s nímţ by se dalo pracovat, nedopracujeme.51 Kritika, kterou Ricoeur adresuje na stranu strukturalismu, by se dala shrnout jakopouţívání příliš příznivých příkladů, které jsou spíše výjimkami neţ běţnými jevy.Druhá výtka se týká nesevřenosti Lévi-Straussovy teorie přechodu mezi strukturální vědouk strukturální filozofii. Ricoeur vytýká Lévi-Straussovi, ţe jeho analýza zaloţená na výzkumutotemismu je úzce zaměřená a na jiné systémy ji ve stejné podobě nelze pouţít (Ricoeur v tétosouvislosti uvádí příklad křesťanství).52 Ricoeur si uvědomuje, ţe strukturalismus má úspěchtam, kde převládá synchronnost. Je to z důvodu čerpání hlavních principů z lingvistiky, kdesynchronnost převaţuje nad diachronními prvky.53 K druhému bodu kritiky Ricoeur dodává,ţe vidí konec strukturální antropologie v momentě, kdy se zastaví na poznání, ţe model, kterýzpočátku fungoval v lingvistice, bude moţné aplikovat na veškerý sociální ţivot napříčkulturami a časovým obdobím. Stejně tak je neblahé, pokud se bude povaţovat za filozofii.Podle Ricoeura není moţné přikládat větší důraz řádu, který se předpokládá jako nevědomý,oproti „abstraktně oddělenému stupni od sebeporozumění prostřednictvím sebe sama.(…) Pokud není dekódování objektivní stupeň pro rozšifrování a následný existenciální dílpochopení sebe a bytí, strukturální myšlení zůstává myšlením, které samo neuvaţuje. Zato jevlastní reflexní filozofii chápat sebe samu jako hermeneutiku, coţ znamená vytvářenívnímatelných struktur pro strukturální antropologii.“54 Ricoeur tedy přiřazuje strukturalismu(konkrétně strukturální antropologii) vědecký základ55, který by neměl být ztotoţňováns filozofií, neboť tím dochází prolínání dvou sfér, které by bylo těţko obhajitelné.Strukturalismus tedy netvoří univerzální přístup, který by nastoupil jako nový prvek poznání,v němţ by bylo zahrnuto všechno. Je vidět, ţe si uvědomuje omezení stojící předstrukturalismem, která v případě interpretace mohou hrát stěţejní úlohu. V době, kdy čerpalod Lévi-Strausse strukturální podněty, si byl vědom, ţe ho nelze ztotoţňovat s hermeneutikou,neboť se zde neobjevuje prvek interpretace. Jde tu především o zachycení a zmapovánístruktur a sledování lidského myšlení. To je však vše, co mohl strukturalismus té doby51 Ricoeur; Le conflit…; s. 36.52 Ricoeur; Le conflit…; s. 50.53 Ricoeur; Le conflit…; s. 51.54 (...) une étape abstraitement séparée d´une intelligence de soi par soi (...) Si le décodage n´est pas l´étapeobjective du déchiffrage et celui-ci un épisode existentiel de la compréhension de soi et de l´être, la penséestructurale reste une pensée qui ne se pense pas. Il dépend en retour d´une philosophie réflexive de secomprehendre elle-même comme hermeneutique, afin de créer la structure d´accueil pour une anthropologiestructurale (...) Ricoeur; Le conflit…; s. 54.55 Srov. Ricoeur; Le conflit…; s. 57. 23
  24. 24. nabídnout. Interpretace by pak tvořila další část celku, který by bylo moţné označit jako„hledání významu“. Tím se opět vracím k problematice, kterou předesílal i Ricoeur. Aby bylobraz zkoumaného objektu ucelený, je nutné, aby se zapojily oba přístupy – strukturálnía hermeneutický. Strukturální analýza není doménou pouze Lévi-Strausse a popisu mýtů, ale bylapouţívána i pro analýzu vyprávění (narrative). To Ricoeura vede k rozpracování dalšíhoprvku, a to prvku vysvětlení, které se snaţí vymanit z oblasti přírodních věd a uvést, ţe mástejně legitimní postavení i ve společenských vědách. U interpretace uţ není nutné, aby bylakonfrontována s modelem, který nepatří do společenských věd. Naopak, díky zařazenívysvětlení do oblasti společenských věd bude interpretace stát vedle modelu srozumitelnosti,který patří do této oblasti věd.56Symbolismus Problematika symbolu je obsáhlejší, neţ jak je předloţena v tomto dílčím úseku.Záměrem této práce není rozbor interpretace symbolu. Avšak pohled na symbolismus tvořídílčí část problému spojený u Ricoeura se strukturalismem, a proto je příhodné dotknout sei tohoto tématu. Spojujícím momentem s jinou částí této práce se ukazují prvky, které Ricoeurpouţil mimo jiné v souvislosti s interpretací textu, zvláště pak s problematikou metafory. V knize Konflikt interpretací se v rámci strukturalismu zabývá pojetím symbolu.I kdyţ by z hlediska problému hermeneutiky bylo samozřejmější, kdyby se zabýval mýtem.Důvodem, proč se zaměřil na symbol, je jeho přesvědčení, ţe symbol je základnější neţmýtus. V rámci problematiky symbolismu se Ricoeur uchyluje k rozlišení dvouhermeneutických přístupů. První z těchto přístupů se zakládá na demystifikaci, v centru zájmudruhého je objevení významu. Hermeneutika je jedním z moţných přístupů k symbolismu,který se zakládá na analýze textu. Počátek výkladu Ricoeur spojuje s exegezí biblického textu.Text v sobě obsahuje „vnitřní organizaci díla, vnitřní souvislost“.57 Mnohovýznamovost má56 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 156-157.57 „(...) l´organisation interne d´une oeuvre, une connexion interne (...)“ Ricoeur; Le conflit…; s. 66. 24
  25. 25. svůj dopad na interpreta pouze v případě, ţe je vše, co se v textu objevuje povaţováníza celek, v němţ se vše realizuje. Je si vědom toho, ţe symbolismus je zajímavý i pro jinédisciplíny (především zmiňuje psychoanalýzu), ale uvědomuje si, ţe proces vysvětlenísymbolů je jiný. Zde je nutné podotknout, ţe symbol zde rozpracovává z náboţenskéhohlediska. Mluví totiţ konkrétně o biblické exegezi a na ni uplatňuje odlišné postupy, neţ kterénabízí jiţ zmíněná psychoanalýza. Ricoeur také poukazuje na symbol, který odkazujek mimolingvistické skutečnosti, a z toho důvodu se domnívá, ţe hermeneutika neníuzavřeným systémem obsahujícím znaky. Naopak je ovlivněna otevřeným systémem znaků.Konkrétně to Ricoeur nazývá „otevřenou pozicí“, která pro něj symbolizuje pozicihermeneutiky mezi lingvistikou a proţívanými skutečnostmi. Poukazuje na to, ţe jazyk jepevně spjat s bytím a to samé platí naopak. Symbolismus znamená průlom do jazyka, pokudho budeme chápat na úrovni textu. Tento průlom směřuje k něčemu jinému, neţ k soběsamému, a to Ricoeur nazývá „otevíráním“.58 Ricoeur neuvádí, k čemu konkrétnímu by danýprůlom měl směřovat. Zdá se, ţe je to pro něj natolik vzdálenou a do jisté míry těţkopostihnutelnou entitou. Jinou příčinou by mohla být naráţka na vícevýznamovost, která předinterpretace staví mnoho moţností, jak se s ní vyrovnat, jak s ním pracovat a hlavně jakýmzpůsobem ji interpretovat. Samotný průlom však tkví v mluvení, tedy ve vyjevení významu.Problém mezi jednotlivými pohledy přístupů (teologický, filozofický, psychoanalytický) takspočívá ve způsobu, jakým se symbolismus dostává ven, tedy jakým způsobem sejednotlivým přístupům jeví a tím dostává svou konečnou podobu. Z hlediska filozofie vidí jediný jasný prvek, který činí ze symbolismu centrum zájmu.Tím je poukaz prostřednictvím své mnohovýznamovosti na neurčitost bytí. Symbolismus takodhaluje rozmanitost významů, které otvírají právě toto neurčitost bytí.59 Hlavním zájmem strukturalismu je podle Ricoeura analyzovat a zrekonstruovalveškerou lexikální úroveň pomocí nejmenších moţných základních struktur významů.V případě, ţe by se tak opravdu stalo, stane se hlavním záměrem definovat termíny jakosouhrn sémů (semes) obsahujících pouze spojení a rozpojení a také hierarchii vztahů.60 Vztahstrukturalismu k symbolismu je podle Ricoeura dán jeho moţnostmi, s nimiţ se můţe dostudia mýty a symbolů pustit. Ke studiu symbolismu existují dva přístupy, kdy jeden sezabývá tím, co ho vytváří (a to je právě doména strukturalismu) a druhou je snaha zachytit,58 Ricoeur; Le conflit…; s. 67-68.59 Ricoeur; Le conflit…; s. 6860 Ricoeur; Le conflit…; s. 75-76. 25
  26. 26. co symbol chce vyjádřit. V tomto světle je pak podle Ricoeura úlohou strukturalismu„odkouzlení“ symbolismu.61 „Strukturální vysvětlení se opírá o nevědomý systém, který je tvořen odlišnostmia kontrasty nezávisle na pozorovateli. Interpretace změněného smyslu spočívá ve vědoméobnově „přepracovaného“ (surdéterminé) symbolického podkladu prostřednictvím interpreta,který vstoupí do stejné sémantické oblasti jako člověk, který tomu rozumí a tímto způsobemvstoupí do ‚hermeneutického kruhu‘.“62 Je tedy vidět, ţe kaţdý z přístupů má svou vlastníoblast zkoumání a jejich metoda je v zásadě odlišná. Podle Ricoeura se však v zásadě mohoudoplňovat.Text V oblasti interpretace textu má Ricoeur ke strukturalismu dvojznačný vztah. Na jednéstraně ho vyuţívá jako konceptu pro svou teorii interpretace, která v sobě nese prvkyvysvětlení a zároveň prvky pochopení. V tomto případě je strukturalismus chápán jakomezistupeň, s jehoţ pomocí je moţné si v procesu hermeneutické analýzy vytvořit určitýsystém, v rámci něhoţ se bude interpret lépe orientovat, ale tam v podstatě jeho přínos končí.Pro Ricoeura není strukturální analýza prostředkem pro dosaţení významu. Jedna z kritiktohoto Ricoeurova myšlenkového postoje říká, ţe k tomuto závěru mohl dojít pouze z tohodůvodu, ţe čerpá z prvních Lévi-Straussových strukturálních analýz. Kdyţ si ale uvědomíme,v jakém roce převáţně píše svá pojednání o hermeneutice, je nutné mít na paměti, ţe k dalšímrozpracováním strukturální analýzy neměl přístup. Ricoeur se z pozice interpretace textu staví ke strukturalismu jako k moţnostizachycení struktur čtenářem, pokud se rozhodne přistupovat k textu jako k bezvýznamnémuobjektu. Nelze se domnívat, ţe by tím odsuzoval tento přístup jako nepřínosný, neboť je točást přístupu, který je vlastní kaţdému čtenáři, neboť je vlastní procesu čtení. Čtení pak61 Rcioeur; Le conflit…; s. 78.62 L´explication structurale porte sur un système inconscient qui est constitué par des différences et desoppositions indépendamment de l´observateur. L´interprétation d´un sens transmis consiste dans la repriseconsciente d´un fond symbolique surdéterminé par un interprète qui se place dans le même champ sémantiqueque ce qu´il comprend et ainsi entre dans le ‚cercle herméneutique‘. Ricoeur; Le conflit…; s. 58. 26
  27. 27. v sobě zahrnuje ještě druhý aspekt a to jeho přeměnu do ţivoucí komunikace, jak nazýváproces interpretace.63 Zaměříme-li se na první způsob čtení, lze vidět, ţe se snaţí o zachycení veškerýchvztahů ke světu a zároveň subjektivity, s níţ je v kontaktu. Zároveň tím dochází k prohloubenínapětí, které se dostavuje při zkoumání referenčního vztahu ke světu a mluvícího subjektu.Záleţí pouze na čtenáři, jakým způsobem se rozhodne. Jednou z variant je, ţe přijme místo ve„světě díla“, s čímţ souvisí i jeho uzavřenost vůči tomuto světu. V základu strukturálního přístupu podle Ricoeura stojí myšlenka, ţe „oproti faktu,ţe psaní je na stejné úrovni ve vztahu k jazyku jako mluva – z pohledu diskursu – specifikapsaného projevu ve vztahu k řeči je zaloţeno na strukturálních rysech, které mohou býtpovaţována za analogii jazyk v diskursu.“64 Ricoeur toto povaţuje za legitimní předpoklad,neboť to ukazuje, ţe celky větší neţ věta mohou mít podobnou strukturu jako prvky menší (nakteré se zaměřovala lingvistika).Ricoeur a strukturalismus Je vidět, ţe Ricoeur je hodně pod dobovým vlivem, kdy je strukturalismus velmipouţívaný, neboť si pokládá otázku, zda je moţné, aby se strukturální vysvětlení obešla bezalespoň částečného zapojení hermeneutiky. Samozřejmě by to bylo moţné, pokud by např.funkce mýtu spočívala pouze na vztahu určitých kontrastů přítomných v kultuře a přírodě.Prvkem, kde se vzájemně tyto dvě disciplíny mohou doplňovat je funkce znaku,v konkrétnější podobě vícevýznamovost symbolů. Pro pochopení změny doplňujícíchvýznamů, s nimiţ pracuje strukturalismus je nezbytné pochopení vícevýznamovosti,coţ je oblast spadající pod hermeneutiku.65 Z výše řečeného se Ricoeur snaţí zuţitkovat co nejvíce a hledá cestu, jakým způsobemby bylo moţné zachytit propojení hermeneutiky a strukturalismu. Podle něj není moţnézachycení jakéhokoliv obnovení významu bez zásahu metod strukturální analýzy, neboť taposkytuje zázemí, v němţ je moţno zkoumat projevy a projevení symbolů. Strukturální63 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 152.64 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 154.65 Ricoeur; Le conflit…; s. 58-59. 27
  28. 28. analýza jako prostředek pro porozumění struktur je tak nezbytným prostředníkem mezi„symbolickou naivitou a hermeneutickým porozuměním“.66Kritika strukturalismu Kritická reflexe strukturalismu se objevuje v díle Úkol hermeneutiky, v němţ jeodmítána jeho koncepce z důvodu jako pouhého opaku k romantismu, resp. k romantickémupojetí hermeneutiky. Základní rys romantické hermeneutiky tkví v její psychologizacia historizujícím charakteru. Ricoeur ale odmítá, ţe by se hermeneutika měla pokoušeto postihnutí duše autora. Na druhou stranu se mu nejeví dostatečné omezení se na zkoumánístruktur jednotlivých děl.67 Od hermeneutiky tedy očekává více. Nicméně, jak bylo uţ řečeno,neznamená to, ţe by odmítal celou koncepci analýzy struktury textu. Pouze konstatuje,ţe v jeho pojetí hermeneutiky sehrává jen dílčí roli. Jedním z problémů, které Ricoeur vidí ve strukturální metodě, je její přeneseníz oblasti lingvistiky, neboť podle něj není moţné, aby zákonitosti uplatňující se na jazykmohly být aplikovány na text oproti jejich aplikaci na jazyk. V případě Lévi-Strausse Ricoeur demonstruje svůj pohled na strukturalismus a jehovýtky k němu. Za největší by se dala povaţovat výtka, kdy strukturalismus vykresluje jako„popisující a vysvětlující“ přístup. Co mu však chybí, je poskytnutí významu vysledovanýmstrukturám.68 Této výtce se nelze divit, neboť Ricoeur toto píše v rámci článku věnovanémuhermeneutice. Jeho snahou je tedy najít způsob, jakým je moţné z textu čerpat smysl,moţnost jeho interpretace – a tu strukturalismus (alespoň v této podobě) neposkytuje.66 „(...) la naïveté symbolique et l´intelligence herméneutique“ Ricoeur; Le conflit…; s. 63.67 Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 37.68 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 155. 28
  29. 29. Odmítnutí strukturalismu? Přiznávám, ţe k této otázce mě pobídla věta v příspěvku Slovo, písmo, text MojmíraGrygara. Autor v ní píše, ţe Ricoeur „byl od počátku odpůrce strukturalismu“69. Lze uvaţovato tom, ţe by ho odmítl? Je moţné, aby toto učinil, aniţ by tím neznehodnotil své výchozíbody pro řešení otázky hermeneutiky? V počátku jsem stála před otázkou, jakým způsobem bude Ricoeur reflektovat novýsměr, který se zvláště ve Francii objevil – strukturalismus. Lze na základě výše napsanéhousuzovat, ţe by jeho postoj ke strukturalismu byl negativní a ţádal si odmítnutí? Na základěnázvu souboru statí Konflikt interpretací by se dalo usuzovat, ţe se strukturalismus neslučujes hermeneutikou a vzájemně si nemají co nabídnout. Riceour se spíše pokoušel o nastíněníjiných přístupů, z nichţ je moţné vytěţit pro hermeneutiku nové rozhledy. Jak bylo napsánovýše, nedostatkem strukturalismu se můţe jevit jeho popisný charakter. Strukturalismus také vyuţívá ke zdůraznění své koncepce, kdy procesy vysvětlenía interpretace nevidí jako oddělené prvky poznání v dilheyovském smyslu, kdy je vysvětlenídoménou přírodních věd a interpretace věd společenských. Dalo by se namítnout, ţe tentoprvek můţe vyuţít uţ v lingvistice, jak ji nastínil de Saussure. Protoţe se však ještě jednaloo výzkum malých jednotek jazyka, plně by mu to nenahradilo v interpretaci textu přínosstrukturální analýzy, které lingvistické principy rozšířily na delší celky. Minimálně tyto dva pohledy znemoţňují, aby u Ricoeura docházelo k plnémuodmítnutí strukturalismu. Z textů, z nichţ jsem čerpala, je patrná jediná opakující se výtkastrukturalismu – nezprostředkovává jasný smysl ať uţ mýtů nebo zapsaných vyprávění,je pouze jejich popisem.69 Grygar, Mojmír; „Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci“ in: Sládek, Ondřej (ed.); Českýstrukuralismus po postrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí JanaMukařovského (1891-1975); Brno: Host 2006; s. 211. 29
  30. 30. 4. Ricoeurova koncepce interpretace „Interpretovat znamená jasně formulovat způsob bytí-ve-světě rozvinutého předtextem.“70 Tento citát jsem na úvod kapitoly o interpretaci uvedla záměrně, neboť se v němobjevují klíčové zájmy, s jakými Ricoeur přistupuje k procesu interpretace. Zároveň ukazuje,jakým směrem se bude ubírat snaha reflektovat dosavadní přístup k interpretaci a k textuvůbec, a jakým způsobem vnesl nové myšlenky do hermeneutického myšlení. Ricoeur řadí otázku interpretace mezi hlavní problémy hermeneutiky. Přesněji řečenoza hlavní problematiku, kterou by se hermeneutika měla zabývat. To ovšem není ţádný novýpřístup. Od zaloţení hermeneutiky se její zájem vztahuje moţnosti interpretovat nejrůznějšískutečnosti, nejen literární texty ale i děje. Ricoeur poukazuje na naši snahu spojovat interpretaci s určitou tradicí. Pokusyo interpretaci byly motivovány úsilím o pochopení a tím i udrţování tradice, v níţ se danýjedinec nacházel. Interpretování začalo jako snaha po vysvětlení a díky tomu udrţovánítradice, v níţ se daný jedinec nacházel. Z tohoto pohledu pak lze říci, ţe tradice a interpretacepatří do stejného časového období. Tradice se stává „mrtvou“, pokud nebude soustavněinterpretovat svůj „vklad“. „Dědictví není zabalený balík, který bychom si předávali bezotevření z ruky do ruky, ale spíše pokladnice, z níţ si bereme po hrstkách a stejným způsobemji i naplňujeme.“71 Interpretace v jeho pojetí má dvě různé sféry, na které by se měl člověk zaměřit přijejím objasňování. První sférou je oblast její moţné aplikace. Interpretaci jako problém řešímev okamţiku, kdy se zaměřujeme na psaný text. Bez něj by otázka interpretace nebyla takzásadní a problematická. To, co se v mluvené řeči vyřeší zapojením pojmů dialog neborozhovor, se musí v případě psaného textu zvládnout pomocí diskursu, který hovoří sám.Problémy tedy vyrůstají z rozdílné pozice psaného a čteného, mluveného a slyšeného.70 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38.71 „ (...) un héritage n´est pas un paquet clos qu´on se passe de main en main sans l´ouvrir, mais bien un trésor oùl´on puise à plaines mains et que l´on renouvelle dans l´opération même de l´épuiser.“ Ricoeur, Paul; Leconflit…; s. 31. 30
  31. 31. Druhou sférou jsou její epistemologická specifika. Na této úrovni interpretace vytváříodlišný koncept vymezující se vůči konceptu vysvětlení.72 Avšak k procesu vysvětleníRicoeur přistupuje odlišně, neţ jak tomu bylo od hermeneutiky v postavě Diltheye, neboťvysvětlení v Ricoeurově pojetí ztrácí význam jako prostředku poznání pro přírodní vědy.Vysvětlení a porozumění Problematiku vysvětlení a porozumění dává Ricoeur do souvislosti s postavou čtenáře.Základní otázkou je, jakým způsobem jsme schopni jako čtenáři porozumět textu. Procesinterpretace vychází uţ z romantické hermeneutiky, jak Ricoeur nazývá její počátky. Diltheyzavedl dva prostředky, jak se pohybovat na poli poznání. Proces pochopení je doménouhumanitních věd a interpretace je v této době podmnoţinou pochopení. Ricoeurovo pojetínabízí jiný pohled. Pro poznání skutečnosti prostřednictvím interpretace je podle něj nutné,aby v sobě zahrnovala jak vysvětlení tak pochopení. Poznání skutečnosti je tedy vnitřnězávislé na jejich dialektice. Celý proces interpretace začíná porozuměním či pochopenímdaného textu, následuje vysvětlení textu a aţ posledním bodem je samotná interpretace. Pro objasnění Ricoeurova postupu při přechodu od vysvětlení k pochopení je vhodnéuvést širší kontext, takţe se v rychlosti vrátím k tomu, co bylo více popisováno v kapitolevěnované diskursu. Opětovné připomenutí se týká dvou kategorií – smyslu a reference textu.V psaném projevu je reference omezena oproti mluvenému projevu, neboť zde není moţnáostenze. Z toho lze vyvodit dva závěry. Díky nemoţnosti přímé ostenze se otevírá moţnostpro širší vymezení toho, co odkazuje na realitu. To dává jazyku svět, který ale není ukázaný,nýbrţ označený a díky tomu je moţné, aby byl úplně vymaněn z okolní reality. Tento případse vztahuje na většinu literatury, v níţ je zrušena referenční intence nebo je zrušena referenceznámých věcí z diskursu. Díky abstrakci od reality, která obklopuje čtenáře, umoţňujeRicoeurovi postihnout dvě formy vysvětlení textu, s nimiţ se setkával. Čtenář se můţepostavit k textu prostřednictvím odmítnutí jakéhokoliv reference o realitě. Druhou variantouje moţnost aktualizovat moţné neostenzivní reference textu, které se objevují při vkladučtenářovi iniciativy do textu.7372 Ricoeur, Paul; „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutice“; New Literary History 6, 1974, č. 1; s. 95.73 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 109. 31
  32. 32. Pokud přistupujeme k textu tak, ţe nemá ţádný přesah do reality, tedy nevytváříţádnou referenci k realitě, pak se stává entitou, která nevytváří svět. V druhém případě čtenářvytváří novou ostenzivní referenci. Ricoeur uvádí jako příklad prvního způsobu různé druhystrukturální analýzy. Ta rozebírá text na jednotlivé prvky, mezi nimiţ se vytvářejí určitévztahy. Ricoeur v tomto přístupu vidí moţnost nového přístupu k textu, který uţ nebudesoučástí teorie poznání, ale bude vycházet z oblasti bliţší textu – sémantické oblasti. Na textse tedy můţeme dívat z pohledu teorie lingvistiky, která se zaměřila na základní znaky.74Zvláště na základě propojení lingvistiky a strukturální analýzy se Ricoeur snaţí ukázat,ţe pojem vysvětlení uţ tak není fenomén přírodních věd, který by si pouze vypůjčilyspolečenské vědy, pro to, aby měly větší „váţnost“ při svém bádání, v tomto případěkonkrétně v oblasti textů. Podle Ricoeura uţ vychází ze společné sféry jazyka, o coţ sezaslouţilo vyuţití charakteristik pro malé jazykové jednotky na jednotky delší, neţ je jenjedna věta.75 Lingvistika tak podle Ricoeura připravila půdu pro propojení obou konceptůpoznání. Strukturální analýza pak byla prvkem, díky němuţ se ukázalo, ţe takový přesun odmenších jednotek k větším je moţný do takové míry, ţe stále bude zachována integritapostupu a bude z něj čerpán přínos pro humanitní vědy jako celek. V Ricoeurově myšlení pak hraje strukturální analýza roli mezičlánku, který je důleţitýpro přechod od „naivní interpretace k interpretaci hloubkové“76. Tedy od popisu a rozčleněnítext k jeho následné interpretaci. Tím se ukotví pojmy vysvětlení a porozumění jako dva prvkytéhoţ, a sice „jednoho hermeneutického oblouku“. Pojem hloubkové sémantiky Ricoeur přijímá pro své zdůvodnění problému referencetextu. Neostenzivní referenci si tak můţeme lépe představit jako svět, který je nám jejímprostřednictvím odhalován a díky tomu je důleţitým prvkem při otázce smyslu textu. Znovuse ukazuje, ţe smysl textu nestojí za textem, jak se ve většině případů chápe. Naopak, jehosmysl stojí před textem samým. Stručně můţeme takto pojímaný smysl charakterizovat tím,ţe není skryt před čtenářem, ale je jím odhalován. Smyslem není pochopení původníhodiskursu, ale snaha o zachycení světa, který se před čtenářem vyjevuje prostřednictvímneostenzivní reference textu. Pochopit a interpretovat text se tak projevuje sledováním74 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 110.75 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 115.76 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117. 32
  33. 33. pohybu, které se přenáší od smyslu textu (co je napsáno) k jeho referenci (o čem je psáno).V ţádném případě není cílem sledovat autora a jeho situaci, v níţ se nacházel při psaní.77 Pro důraznější ilustraci odbočím k bliţšímu popisu Lévi-Straussovy koncepcestrukturální analýzy.Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu Svou aplikaci strukturálního přístupu k mýtům Lévi-Strauss uvedl v díle Strukturálníantropologie, jejíţ první vydání spadá do roku 1958. Odtud také Ricoeur čerpá svůj postojk Lévi-Straussově koncepci a strukturální analýze vůbec. Kapitolu, v níţ se zabývá rozboremmýtu, nazval příznačně Struktura mýtů. Ukazuje se, ţe jeho hlavním zájmem v rámciantropologie je opětovné zařazení sledování mýtů. Odtud pramení snaha hledat takovoumetodu, která by co nejvěrněji postihla mytická vyprávění. Vůči mýtům zaujímá určitýpředpoklad, který se zakládá na jejich zdánlivé nesystematičnosti a chaotičnosti. Uprostředtoho si však všímá, ţe mýty se různě opakují a to nejen u společenství jednoho nebo vzájemněblízkých, ale i u vzdálených společenstev. Pokud se některé rysy mytického příběhu opakujív různých oblastech, vede to Lévi-Strausse k závěru, ţe je nutné, aby uvnitř příběhu panovalurčitý řád.78 Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je tento předpoklad ovlivněn jehozaměřením, tedy strukturální analýzou (jestli tedy nehledá strukturu ve všem a za vším).Nicméně jeho postřeh opakování témat v různých kulturách zavdává podnět k určité roviněsrovnání. Základní hypotéza týkající se mýtů, z níţ Lévi-Strauss vychází je „1. Jestliţe mýtymají smysl, pak tento smysl nemůţe být dán izolovanými prvky, z nichţ mýty sestávají, nýbrţkombinací zmíněných prvků. 2. Mýtus náleţí do řádu řeči, je její nedílnou součástí; přesto sevšak jazyk pouţívaný v mýtu vyznačuje specifickými vlastnostmi. 3. Tyto vlastnosti můţemehledat pouze nad obvyklou úrovní jazykového výrazu; jinými slovy, jsou sloţitější neţlivlastnosti, s nimiţ se setkáváme v jazykovém výrazu libovolného typu.“79 Tyto tři části vedlyLévi-Strausse ke zformulování základního prvku, z něhoţ se mýty skládají. Vychází přitom77 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117-118.78 Lévi-Strauss, Claude; Strukturální antropologie; Praha: Argo 2006; s. 183-184.79 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 185-186. 33
  34. 34. z lingvistiky, neboť mýtus je záleţitostí řeči, ale jeho prvky jsou většími, neţ ty, které vycházíz lingvistiky. V mýtu je nazval „velkými konstitutivními jednotkami“ neboli mytémy, kterélze odlišit od ostatních pomocí vztahu, neboť kaţdá skladebná jednotka má takovou povahu.To by ale znamenalo, ţe bude kaţdý mýtus zkoumán a analyzován zvlášť. To ovšemdostatečně nevysvětluje, jakým způsobem se velké jednotky odlišují od jiného typu jednotek.To vedlo Lévi-Strausse k rozšíření hypotézy, která doteď obsahovala zaznamenání jednotekmýtů pouze do uzavřených vztahů. Po přehodnocení došel k závěru, ţe opravdové skladebníjednotky jsou v zásadě soubory vztahů a význam se projevuje skrze kombinaci těchtosouborů. Systém, který zvolil je dvojsečný – diachronický a zároveň synchronický.Diachronie se projevuje vzdáleností vztahů, které v mýtu lze najít. Synchronii naopakzastupuje uspořádání mýtu podle „časového referenčního systému“.80 Jak by měla vypadat strukturální analýza mýtu, Lévi-Strauss ilustruje na mýtuo Oidipovi. Jak sám předesílá, není to vyčerpávající analýza, ale ve stručnosti představujeprincip, podle kterého by se mělo postupovat v případě kaţdého mýtu. Podstatným bodem jepak zkoumat a zapojit do analýzy všechny známé verze mýtu, neboť jejich prostřednictvímdostáváme plný obraz vztahů, které se objevují. Ţádná verze mýtu by tak neměla býtdiskvalifikována, čímţ se Lévi-Strauss staví proti tendenci nalézt jedinou a původní verzimýtu a tu pak zkoumat. Mýtus je podle něj mýtem v okamţiku, kdy je jako takový přijímána jeho různé variace na tom nic nemění.81 Celý mýtus Lévi-Strauss rozdělil do čtyř kategorií – sloupců, přičemţ je kaţdémsloupci zastoupena oblast vztahů či děje. Pro pochopení mýtu je pak nutné číst diachronně –tedy jednotlivé sloupce, které jsou pojímány jako svébytné celky. Pokud bychom četli pořádcích, dostaneme příběh samotný. Pro analýzu jsou ale podstatné sloupce, jejichţprostřednictvím by interpret měl být schopen mýtu porozumět. V kaţdém sloupci jsoupospolu takové dějové části, mezi nimiţ existuje společný rys. V případě mýtu o Oidipovi jeprvní sloupec zaměřen podle Lévi-Straussovi terminologie na nadhodnocené příbuzenskévztahy Druhý sloupec obsahuje podhodnocené příbuzenské vztahy (vraţdy), v třetím sloupcijsou zaznamenány souboje s monstry a jejich následné zničení (coţ symbolizuje popřeníautochtonnosti člověka). Poslední sloupec zahrnuje jména představitelů, jejichţ význam mánějakou souvislost se špatnou chůzí (symbolika stálosti lidské autochtonnosti). U posledních80 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 186-187.81 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 191. 34
  35. 35. dvou sloupců v závorkách uvádím pouze zkratkovitá vysvětlení, neboť není cílem do detailůrozebírat přístup Lévi-Strausse, nýbrţ ho celkově nastínit. Interpretováním daného mýtu Lévi-Strauss dospěl k závěru, ţe se jedná o mýtus, kterývyjadřuje neschopnost společnosti, která hlásá víru k autochtonnosti člověka, přijmout fakt, ţese nový člověk rodí ze spojení muţe a ţeny.82 Pro interpretování mýtu, ale nestačí znátsamotný mýtus, je nutné znát i symboliku jednotlivých pojmenování a celkové pole oblasti.Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce Ricoeur ve svém příspěvku „Co je text. Vysvětlení a rozumění“ věnuje částstrukturální analýze a vysvětlení. Jak bylo zmíněno uţ v kapitole této práce věnovanéstrukturalismu, přikládá mu Ricoeur význam pouze v roli vysvětlujícího prostředku.To se týká i případu, kdy se blíţe zaměřuje na koncepci rozčlenění mýtu u Lévi-Strausse.Popis mýtu končí v okamţiku, kdy Lévi-Strauss došel k rozdělení mýtu do čtyř skupin.Odtud Ricoeur odvozuje své další závěry v oblasti strukturální analýzy. V tomto okamţikuani nemůţe dojít k jinému závěru, neţ ţe se jedná o popis a určité logické uspořádání mýtu(resp. příběhu), které čtenáři či badateli pomůţe v orientaci a umoţní mu rozkrytí vnitřníchvztahů, které se v mýtu projevují. To však pro samotnou interpretaci nepostačuje. Lévi-Strauss ale nabízí i interpretaci daného mýtu, to však Ricoeur nezmiňuje. Z tohoto důvodu seRicoeur opírá o strukturální analýzu jen do okamţiku, kdy se jedná o vysvětlení textu.Ricoeur se k této koncepci staví takto: „Je nutné si všimnout, ţe tento [strukturální] zákon jeobjektem čtení a vůbec ne řeči, ve smyslu recitace, jejímţ prostřednictvím by byla v určitésituaci reaktivována síla mýtu. Zde je text pouhým textem a čtení ho obývá jako takové,zatímco jeho význam pro nás zůstává pochybností, společně s jakoukoliv realizací v přítomnéřeči.“83 Ricoeur tedy mýtu připisuje jinou hodnotu, neţ je jeho psaná podoba. Důleţitýmprvkem je akt vyprávění mýtu, který by ho znovu-aktualizoval a tím mu přiřazoval nabytívýznamu. V podobě strukturální analýzy je text pouze rozebrán na dílčí části, které mohouposkytnout základní orientaci v textu.82 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 189-191.83 „We shall not fail to notice that this law is, par excellence, the object of reading and not at all of speech, in thesense of a recitation whereby the power of the myth would be reactivated in a particular situation. Here the textis only a text and the reading inhabits it only as such, while its meaning for us remains in suspense, together withany realisation in present speech.“ Ricoeur; Hermeneutics...; s. 155-156. 35
  36. 36. Svět textu Svět textu je kategorie, kterou Ricoeur rozvíjí v díle Čas a vyprávění a také na nějnaráţí ve své studii Úkol hermeneutiky. Ukazuje v ní, jakým způsobem je utvářen fiktivní světa jaké aspekty se v něm mohou objevovat. Základním prvkem světa textu je jeho otevřenostvzhledem k tomu, co je ve vztahu k němu „odlišné“. Ve své základní tezi pak Ricoeur říká,ţe kdyţ „literární dílo transcenduje sebe samo směrem ke světu, vymanili jsme literární textz uzavřenosti, kterou mu vnucuje – legitimně, jinde – analýza jeho imanentních struktur.“84 Zároveň se v této koncepci projektuje Ricoeurův zájem o oproštění interpretace textuna poznání a rozklíčování intencí autora. Svět textu vytváří svébytný prvek, který je po svémvytvoření nezávislý na čemkoliv a komukoliv. Poznámkou, ţe se interpretace oprošťuje odintencí autora, nebylo míněno, ţe by autor nesehrával ţádnou roli, to by byl zavádějící závěr,neboť minimální roli autora lze spatřit v sepsání textu. Avšak Ricoeur se snaţí překonathermeneutický přístup, kdy se pomocí textu budeme snaţit pochopit autora lépe, neţ se znásám dotyčný. A myslím, ţe tento koncept je jedním z výsledků této snahy. Autoru Ricoeur přisuzuje ještě jiný prvek neţ je sepsání díla. Vidí za tím strategii,kterou musel dotyčný autor pouţít pro vytvoření textu. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe díloukazuje existenci autora, který stojí mimo samotnou výpověď díla a zároveň se v němprezentuje díky vlastní vnitřní sémantické organizaci.85 Ricoeur se tedy zabývá autorempouze z hlediska techniky, díky níţ se stává text „komunikovatelným“, proto není podstatnýautor reálný ale implikovaný. Úlohu implikovaného autora je schopen čtenář vytušit,neboť jeho dílo chápe jako jednotný celek. Chápe ho však v tom smyslu, ţe díky němu je dílotakové, jaké je. Tedy ţe je výtvorem jedinečného individua.86 Svět textu by ale nemohl vzniknout bez čtenáře. I on v něm sehrává důleţitou roli,neboť je to právě on, který si prostřednictvím čtení tento svět osvojuje.8784 „(…) l´oeuvre littéraire se transcende en direction d´un monde, nous avons soustrait le text littéraire à laclôture que lui impose – à titre légitime, d´ailleurs – l´analyse de ses structures immanentes.“ Ricoeur; Temps etrécit. Le temps raconté; Paris: Éditions du Sueil 1985; s. 286.85 Srov. Okopień-Slawińská, Alexandra; „Vztahy mezi osobami v literární komunikaci“ in: Trávníček, Jiří; OdPoetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století; Brno: Host 2002; s. 101.86 Ricoeur; Temps…; s. 292.87 Ricoeur; Temps…; s. 297. 36
  37. 37. Svět textu zasahuje i do procesu interpretace, neboť to co je v textu interpretováno jevýklad nebo jinak řečeno nabídka světa; „světa, který mohu obývat tak, ţe do něj rozvrhujínějakou ze svých nejvlastnějších moţností.“88 Svět textu tedy odráţí takový svět, který jejedinečný a nezaměnitelný danému textu.Čtenář Tuto kapitolu jsem zařadila s ohledem na Ricoeurův zájem v oblasti interpretace, jejíţsoučástí je i postava čtenáře. Uţ několikrát jsem se v předešlém textu zmínila o čtenáři,a jakou dílčí úlohu sehrává v procesu interpretace. Tato kapitola by se měla více zaměřit napostavu čtenáře, coţ ale nevylučuje, ţe i v dalším textu nebude zmíněn čtenář jako součástinterpretačního procesu. Postava čtenáře je v Ricoeurově pojetí trochu problematická a to z toho důvodu, ţe munejprve nepřikládá aţ tak podstatnou roli. To se však v průběhu času změnilo a v jehokoncepci hermeneutiky je tak čtenář rehabilitován, neboť je mu přiřčeno nedílné místov procesu interpretace. V díle Čas a vyprávění dochází k posunu v uvaţování o pozici role čtenáře oproti jehopředešlému dílu Živá metafora. V tomto díle povaţoval referenci za vhodný a jedinýprostředek pro zprostředkování vztahu mezi textem a skutečností. Referenci tedy chápal jako„redeskripci ţivé poetické práce v ţivé kaţdodenní zkušenosti“.89 Báseň pak umoţňovala vzítschopnost proměnit ţivot prostřednictvím „vidění něčeho jako“ (coţ je charakteristikametafory) a „bytí jako“, coţ povaţuje za jeho ontologický korelát. Avšak aplikace navyprávění by byla značně zjednodušující. Ricoeur musel dospět k závěru, ţe je třeba v tomtopřípadě přehodnotit postup. Novým prvkem se stává střetnutí dvou světů, a to světa textu(fikce) a světa čtenáře (realita). Tento střet světů je východiskem jasnějšího uvaţování o světutextu jako o „transcendenci v imanenci“, vedl Ricoeura k dalšímu přehodnocení přestupu odkonfigurace textu k jeho refiguraci právě prostřednictvím střetu těchto dvou světů. Důraz nafunkci čtenáře se v Ricoeurově pojetí odráţí v prostředku, který je nedílnou součástí pro88 Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 38.89 „(…) redescription du tratil poétique au vif de l´expérience quotidienne.“ Ricoeur; Temps...; s. 287. 37
  38. 38. refiguraci textu a tím je proces čtení.90 „Svět textu“ je tak obohacen tázáním,které se zaměřuje na heuristickou funkci sémantické inovace. Prostředí, které je jí samévlastní je právě čtení, jeţ můţeme chápat jako prostředek, jímţ přechází „svět textu“do „světa čtenáře“ a způsobuje jejich prolínání.91 Čtenář hraje i další důleţitou roli, neboť bez něj by nemohlo dojít k aktu konfigurace aani by nebylo moţné rozvinout svět textu, neboť je to právě čtenář, který si tento světosvojuje. Jak jiţ bylo řečeno, hlavním rysem charakterizujícím čtenáře je čtení. Ricoeur sivypomáhá dílem Michela Charlese Rétorika textu a vybírá z něj termín „četba v textu“, kterýsymbolizuje to, ţe je četba součástí textu a je do něj přímo vepsána. Pokud je ale četba uţv textu přítomna, znamená to, ţe je předurčeno, jakým způsobem bude text čtenář číst, coţpodle Ricoeura vede k názoru, ţe je tímto textem čtenář terorizován.92 Pokud je totiţ čtenářidáno, jakým způsobem by měl určitý text číst, nezbude ţádná moţnost pro jeho, alespoňčástečně, svobodný přístup k textu. Obrat „alespoň částečně“ jsem zvolila z toho důvodu,ţe čtenář je vţdy omezen textem, neboť ten mu dovoluje jen určitý počet interpretací. Texttedy v sobě nese určitá omezení. Dílo samo zasahuje čtenáře tím způsobem, ţe na něj působí. Zvláštností tohotozasaţení je fakt, ţe v sobě spojuje aktivitu a pasivitu, takţe je moţné akt čtení povaţovat zarecepci textu.93 V otázce čtenáře Ricoeur přináší ještě další postřehy. Ve třetím dílu knihy Časa vyprávění se zaměřuje na implicitního čtenáře, s jehoţ koncepcí přichází Wolfgang Iser.Kategorie implicitního čtenáře je dána samotným textem, neboť právě pro něj je text napsán.Avšak v Ricoeurově pojetí je implicitní čtenář pouhým předpokladem, který se realizuje aţ večtenáři samém, tedy v jeho reálné podobě. Reálný čtenář pak můţe uskutečňovat akt čtení a toprostřednictvím třech stupňů čtení. V prvním je četba chápána jako „piknik, při němţ autorposkytl slova a čtenář významy“.9490 Ricoeur; Temps…; s. 287-288.91 Milan Jankovič; „Literární dílo jako trvající spor dvou diskurzů“; Česká literatura 51, 2003, č. 5; s. 565-566.92 Ricoeur; Temps…; s. 30293 Ricoeur; Temps…; s. 303.94 „La lecture devient ce pique-nique où l´auteur apporte les mots et le lecteur la signification.“ Ricoeur;Temps…; s. 308. 38
  39. 39. Činnost čtení v díle objevuje jednu rovinu a to nadbytek smyslu, neboť text se jevív četbě jako nevyčerpatelný, „jako by četba svou nevyhnutelně selektivní povahou odhalilav textu nějakou nenapsanou stranu. A právě tuto stranu se četba snaţí dotvářet“.95 Četba sev tomto případě stává aktivním prvkem, který se do určité míry spolupodílí na „konečném“vyznění textu, které však z principu musí být rozdílné s ohledem na toho kterého čtenáře.Jaký dopad by to mělo na proces interpretace? Opět se ukazuje, ţe interpretací můţe býtmnoho a mohou být rozličné, takţe interpretace není procesem, který by si mohl dělat nárokna pravdu, neboť zvláště v tomto případě je pravda velice relativní entita, která v soběobsahuje mnoho proměnných. Třetí rys četby přeměňuje vzdálené na blízké a čtenář má tedy pocit, ţe textu věřínatolik, aţ se v něm začíná ztrácet. Tento fenomén připomíná období ve čtení, kdy se do textučtenář ponoří natolik, ţe se stává součástí textu a přestává rozlišovat hranice díla a reálnéhosvěta. V tomto momentu ale dochází k problému odstupu, neboť se čtenář natolik propojís textem, ţe moţnost odstupu přestává být moţná. „Správný odstup od díla je ten, kdy se iluzestává neodolatelnou i neudrţitelnou.“96 Avšak situace, kdy by nastala rovnováha mezi oběmapodněty, není nikdy dosaţeno. Nalezení rovnováhy mezi oběma prvky je dynamickýmprocesem, kdy se struktura textu snaţí vyrovnat s iniciativou, kterou do něj vkládá čtenář,jeţ ho konfiguruje prostřednictvím své vlastní zkušenosti.97 Čtenář pro Ricoeura od 80. let 20. století (kdy vyšlo dílo Čas a vyprávění) sehrávádůleţitou roli, neboť se jeho prostřednictvím proměňuje text. Neznamená to, ţe by se měnilacharakteristika textu, ale jeho význam uţ není dán jím samým, ale je mu vkládán čtenářem.Je vhodné připomenout, ţe rozvinutí kategorie čtenáře se odehrává v souvislosti s fiktivnímitexty, tedy texty beletristickými. Kategorie čtenáře či interpreta je i v oblasti nefiktivníliteratury. Bude se projevovat stejný prvek čtenáře i v těchto případech? Určitě se dá vyuţítproces čtení prostřednictvím třech etap. Tento proces se vyskytuje u kaţdého čtení. Nejsem siale jistá, zda dochází k refiguraci a konfiguraci textu jako takového. Na druhou stranu sei v tomto projeví, jaký typ textu bude před čtenáře předloţen, neboť vlastně i v případě95 „(…) comme si, par son caractère inéluctablement sélectif, la lecture révélait dans le text un côté non écrit.C´est ce côté quo, par privilège, la lecture s´efforce de se figurer.“ Ricoeur; Temps…; s. 308.96 „La ’bonne‚ distance à l´oeuvre est celle où l´illusion devient tour à tour irrésistible et intenable.“ Ricoeur;Temps…; s. 308..97 Ricoeur; Temps…; s. 308-309. 39

×