České představy vlastní minulosti a okolního světa ve srovnání s ostatnímipostkomunistickými zeměmiStanislav HolubecDiskuz...
ztrátám a země byla proti své vůli donucena vstoupit do války na straně velmocí Osy(Rumunsko, Bulharsko).Ve vzpomínkách na...
Nostalgické tóny jsou silné i v Bulharsku, na Slovensku a v bývalé NDR. Na Slovensku seneprosadila zdaleka tak silně móda ...
Asi nejvíce je komunistický režim odmítán ve vzpomínkách neruských obyvatel Pobaltí av Albánii. V Pobaltí se na komunismus...
byla také silná v Polsku a snad i v Srbsku, kde bylo Německo obviňováno nejen z genocidy zadruhé světové války, ale i z po...
Jak ukázali Trencsényi, Iordachi a Janowski kladně konotovaný pojem středí Evropa, stejnějako představa vhodnosti úzké reg...
„mezi Rusy a Bělorusy zeje ontologická propast.“24Vše, co přišlo z Ruska a s pravoslavím, jepro Bělorusko špatné; vše, co ...
válce.29V rámci polské společnosti existovala ale též jistá tradice vůči Rusku smířlivéhopostoje, představovaná např. počá...
jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, aleopravdoví Evropané a demokraté.S...
jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, aleopravdoví Evropané a demokraté.S...
Upcoming SlideShare
Loading in …5
×

Stanislav Holubec: České představy vlastní minulosti

339 views

Published on

Published in: Education
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

Stanislav Holubec: České představy vlastní minulosti

  1. 1. České představy vlastní minulosti a okolního světa ve srovnání s ostatnímipostkomunistickými zeměmiStanislav HolubecDiskuze o vlastní nedávné minulosti a okolním světě se odehrávaly i v dalšíchpostkomunistických společnostech. V následující podkapitole se pokusíme zařadit českouzkušenost do tohoto kontextu. Budeme postupovat podobně jako v celé předchozí práci:Nejprve se zaměříme na otázky vlastní historie a poté přejdeme k otázkám reflexe vlastníhopostavení ve světě.Co se týká vzpomínek na minulost před první světovou válkou, s nostalgickými postoji sesetkáváme zejména v těch zemích jihovýchodní Evropy, které získaly na konci 19. stoletísamostatnost: V Rumunsku, Bulharsku a Srbsku, případně v některých oblastech bývaléhoRakouska Uherska, kde je monarchie vzpomínána jako období míru, rozvoje a relativnísvobody v porovnání s předchozím nebo následným útlakem. Na monarchii se velmi kladněvzpomíná na západní Ukrajině, kde rakouskou umírněnost vystřídal nejprve polský a potésovětský útlak, v Bosně a do určité míry i v Haliči. Jako zlatý věk jsou předválečná desetiletívnímána i Maďary, kterým tato doba přinesla značný hospodářský rozvoj a od rakousko-uherského vyrovnání i mezinárodní postavení blížící se samostatnosti. Naopak špatné jsouvzpomínky na tuto minulost u národů, které na ni vzpomínají jako na léta politického útlaku,např. Pobaltí, ruské části Polska a nemaďarské části Uher (s výjimkou Chorvatska).Kult meziválečného období tak silný v české historické paměti, se vyskytuje v těch zemíchstředovýchodní Evropy, které získaly po první světové válce nezávislost (Polsko, Pobaltí,české země), nebo stály na straně vítězů první světové války a mohly rozšířit své teritorium(Rumunsko).1V Estonsku, Litvě a Lotyšsku se dokonce používá termín „první republika“.2Poměrně neutrálně je toto období vnímáno v Bulharsku nebo na Slovensku a spíše negativněv bývalé Jugoslávii a v ukrajinsky a bělorusky hovořících částech meziválečného Polska. Takév Chorvatsku a Slovinsku je považováno za dobu srbského útlaku. Překvapivě se příliš dobřenevzpomíná na meziválečné období i v Srbsku, kde je meziválečná Jugoslávie vnímána jako„příliš velký koláč“, který si Srbové vzali, ačkoli se měli soustředit na budování vlastníhovelkosrbského státu. Vysloveně negativní vzpomínky jsou s meziválečným obdobímspojované v Maďarsku, kde je vzpomínáno jako doba nejhlubšího národního ponížení.Rozdíly v rámci regionu panují i ve vzpomínkách na druhou světovou válku, ačkoli negativapřevažují ve všech zemích. Pochopitelně lépe na toto období vzpomínají ta etnika, kterázískala vlastní státnost (Chorvatsko, Slovensko), mohla výrazněji rozšířit své území(Maďarsko, Albánie), nebo byl příchod wehrmachtu vnímán jako osvobození ze sovětskéokupace (Pobaltí, západní Ukrajina). Naopak tam, kde došlo ke ztrátě vlastní samostatnosti anárod byl vystaveny genocidnímu okupačnímu režimu, jsou vzpomínky pochopitelně velicenegativní (Polsko, Srbsko, Slovinsko, české země), stejně jako tam, kde došlo k územním1Brunnbauer, Writing History in Southeast Europe, str. 24.2Vogt, Between Utopia and Dissillusionment, str. 221.
  2. 2. ztrátám a země byla proti své vůli donucena vstoupit do války na straně velmocí Osy(Rumunsko, Bulharsko).Ve vzpomínkách na komunismus konstatuje odborná literatura obvykle velké rozdíly mezijednotlivými zeměmi a bývá zdůrazňována jugoslávská a sovětská nostalgie (s některýmivýjimkami) v protikladu ke středoevropskému odmítání komunistické minulosti. Jak se zdá,významnou roli pro ustavení představy komunistické minulosti mělo několik faktorů: Zdaměla daná země dobré či špatné historické vzpomínky na Rusko (zde proti sobě stályprorusky orientované Československo, Bulharsko nebo Srbsko a protirusky smýšlející Maďaři,Poláci a obyvatelé Pobaltí). Zadruhé zda daná země ztratila v souvislosti s expanzíSovětského svazu samostatnost (Pobaltí), případně Sovětský svaz vnímán jako překážkak jejímu získání (západní Ukrajina), či zda země přišla o nějaké území ve prospěch Sovětskéhosvazu, což těžko nesli zejména Poláci a Rumuni. Třetím faktorem je vnímání hospodářskéhorozvoje země za socializmu, kde na jedné straně stálo relativně úspěšné Bulharsko a nadruhé straně patrně Československo, Rumunsko nebo NDR, která byla stále svými občanysrovnávána se Západním Německem, což pro ni samozřejmě nedopadalo dobře, ačkoli bylahospodářsky nejúspěšnější zemí sovětského bloku. Je zřejmé, že ve vnímání hospodářskéhorozvoje nebyl důležitý jen jeho aktuální průběh, ale též vzpomínky na meziválečnéhospodářství případně, zda země sousedila se Západem. Za čtvrté ovlivňoval postoj kekomunizmu zážitek sovětské vojenské agrese (ať už v průběhu druhé světové války jakov Polsku či Pobaltí, nebo jako ukončení snah místních komunistických režimů o reformy(Maďarsko, Československo). Za páté mohla mít význam i míra rigidity a zločinů režimu neborelativní liberálnost domácích elit, kde na jedné straně stálo Maďarsko a Jugoslávie a nadruhé Československo, Rumunsko nebo Albánie. Za šesté mohlo paměť komunismuovlivňovat i to, co přišlo po něm. Zda to byla relativně úspěšná středoevropská transformace,léta bídy a stagnace v případě Rumunska a Bulharska, rozpad země doprovázenýbezprecedentním hospodářským úpadkem v případě Sovětského svazu, nebo dokonceobčanská válka v bývalé Jugoslávii.Podle dostupných zdrojů bývá komunistická minulost hodnocena nejlépe veřejnostív bývalém Sovětském svazu s výjimkou Pobaltí, západní Ukrajiny a Gruzie. S jistou výjimkouChorvatska3se nostalgicky vzpomíná i v bývalé Jugoslávii. Nejsilnější nostalgie po Jugosláviiprý zůstala v Makedonii, v jejímž hlavním městě zůstávaly Titovy obrazy nejdéle viset nastěnách, zatímco jinde zmizely (ačkoli je ještě v 80. letech byly relativně často vidětv obývacích pokojích domácností po celé Jugoslávii). Makedonie je také jedinounástupnickou republikou, která si dodnes ponechala jugoslávský tvar znaku – kruh lemovanýobilnými klasy, zatímco ostatní nástupnické státy se vrátily ke středověkým erbům.3Peter Vodopivec ukazuje, že zobrazování komunistické minulosti v chorvatských a slovinských učebnicíchdějepisu je velmi odlišné. Ve slovinských převažuje spíše pozitivní hodnocení, v chorvatských spíše negativní.Slovinské učebnice věnují místo reformním snahám v 60. letech jako poslední šanci zachránit Jugoslávii, naopakchorvatské se zaměřují na chorvatské národní hnutí v 60. letech (chorvatské jaro). Pro slovinské autory bylinepřáteli zastánci tvrdé komunistické linie, pro chorvatské jimi byly antichorvatské síly. (Vodopivec,Communism and Communist History in Slovene and Croatian History Textbooks, str. 342.) Slovinsko též nemájediný zákon nebo usnesení parlamentu odmítající komunismus či „komunistickou totalitu“ (Dinuš,Vyrovnávanie se s minulosťou, str. 39).
  3. 3. Nostalgické tóny jsou silné i v Bulharsku, na Slovensku a v bývalé NDR. Na Slovensku seneprosadila zdaleka tak silně móda přejmenovávání ulic jako v ČR, v Bulharsku byla dokoncepostavena socha zemřelému Todoru Živkovovi. Podle Jana Pauera byla slovenská společnostspíše ochotná vyslovit vůči minulosti smíření a odpuštění způsobem podobným post-frankovskému Španělsku, jak dokazuje přítomnost bývalých katolických disidentůČarnogurského a Mikloška na Husákově pohřbu stejně jako jejich žádost o amnestii bývalýchpronásledovatelů z StB.4Legitimitu vzpomínek na NDR snad poněkud zvyšovala existencenacizmu jako hlavního zla německých dějin, vzpomínky na sociální jistoty a klidný život, alepředevším integrace NDR do SRN způsobem připomínajícím anexi, během níž se mnozívýchodní Němci začali cítit občany druhé kategorie. Prakticky vše z bývalého VýchodníhoNěmecka bylo nyní zrušeno (zákony, instituce, média) a mocenské pozice v zemi bylyobsazeny z velké části západními Němci. Tak začala velká část obyvatel „nových spolkovýchzemí“ pociťovat velmi silnou nostalgii po bývalé NDR. Společenská závažnostvýchodoněmecké „ostalgie“ byla ještě posilována faktem, že ji nesdíleli marginalizovanísenioři nebo dělníci či zemědělci jako jinde v regionu, ale městské střední vrstvyv produktivním věku, které přišly o své společensky významné pozice v bývalé NDR (právníci,umělci, vědci, diplomaté, důstojníci), neboť z nich byli často vytlačeni nově příchozímizápadními Němci.5Převážně negativní historické vzpomínky na komunismus převládaly v 90. letech vRumunsku, v Maďarsku, Polsku a ČR. V Rumunsku byla 80. léta spojovaná s hospodářskoumizérií a bizarním Ceaucescovým kultem osobnosti. Snad je poněkud rehabilitovalaekonomické a politické těžkosti let devadesátých. Nostalgie po minulém režimu se zdevyprofilovala v nacionalisticko-populistické rétorice Strany Velkého Rumunska, jejíž příznivcipovažují Ceaucesca patrně i s Ionem Antonescem, fašistickým vládcem země z let 1940 –1944, za největšího Rumuna v dějinách. (Deset procent Rumunů považovalo Ceaucesca zanejvětší osobnost v dějinách země v roce 1996, bývalý fašistický diktátor měl přeci jenomméně příznivců.6) V Maďarsku podporovala legitimitu bývalého režimu skutečnost, žezejména 70. a 80. léta byla pociťována jako období blahobytu. Obrázek režimu také zlepšilokultivované a pozvolné předání moci, kdy na rozdíl od Československa nebylo v Maďarskupříliš patrné, kdy komunismus vlastně přestal existovat. Totéž se dá říci v menší míře orežimu polském, pochopitelně s výjimkou vývoje hospodářství.4Pauer, Das Erbe des Kommunismus in Tschechien und der Slowakei nach 1989, str. 95. Slovenská společnostmá obecně méně černobílý vztah k vlastní moderní historii než společnost česká. Zatímco v Česku je prvnírepublika hodnocena výrazně kladně, protektorát a komunistický režim výrazně záporně, na Slovensku jsou tatoobdobí hodnocena spíše rozporně. Na první republiku se sice vzpomíná jako na období kulturního rozvoje, aleje též zdůrazňován příliš velký český vliv a hospodářské problémy. Slovenský stát je vnímán jako sice diktatura aspojenec nacistického Německa, ale přeci jen první historický stát Slováků. Na komunistické minulosti jeoceňován kladně rozvoj země a záporně jeho nedemokratický charakter vlády. Slováci nepřijali ani zdaleka takbezvýhradně nový režim po roce 1989 jako Češi. Zatímco českou historickou paměť charakterizuje černobílýpřístup, ve kterém je názorově odlišná menšina marginalizována, Slovenská historická paměť je zřetelněkonsenzuálnější a méně ochotná vynášet jednoznačné soudy nad minulostí.5Gysi, Ein Blick zurück, ein Schritt nach vorn, str. 132 – 135.6Boia, Geschichte und Mythos, str. 15.
  4. 4. Asi nejvíce je komunistický režim odmítán ve vzpomínkách neruských obyvatel Pobaltí av Albánii. V Pobaltí se na komunismus vzpomíná především jako na ruskou okupaci av Albánii zase převažují vzpomínky na bizarní stalinistický režim, jež způsobil bezprecedentníizolaci a hospodářský propad země, která během let vlády Envera Hodži ještě víceprohloubila své předválečné postavení hospodářsky nejzaostalejší země Evropy. Vzpomínkyna komunismus v Pobaltí ovšem nejsou zcela jednotné: Velmi negativní postoje k sovětskéminulosti zaujímají neruští obyvatelé Estonska a Lotyšska.7Za relativně nostalgickou býváoznačována Litva, kde se místní komunisté v 80. letech těšili relativně nezávislému postavenína Moskvě, na konci dekády usilovali o státní samostatnost a bývalý nejvyšší představitelmístní komunistické strany zvolen prezidentem již v roce 1993. Naopak komunistév Estonsku a Lotyšsku byli vnímáni spíše jako poslušní vazalové Moskvy a jejich členovévětšinou museli v 90. letech opustit veřejný život.8Příčinou smířlivějšího postoje Litevcůk minulosti je patrně také absence početné ruské menšiny, která je v očích Lotyšů či Estoncůstále silnou připomínkou minulé okupace. Příčina litevské smířlivosti může ležet i vevzdálenější minulosti: Litevci dosud vyjadřují jistou vděčnost Stalinovi za připojení Vilniusukrátce po rozdělení Polska mezi Sovětský svaz a nacistické Německo.9Co se týče očekávání budoucnosti, máme v našem regionu k dispozici ještě méně informací.Dostupné sociologické výzkumy nicméně staví většinou na první příčky právě Česko a možnákrátce po zisku samostatnosti i Pobaltí, zatímco zejména na Balkánu a v prostoru bývaléhoSSSR panoval hluboký pesimismus. Např. optimisticky se v otázce, jak bude situace vypadatza pět let, vyjadřovalo v roce 1991 46% východních Němců, 38% Čechů, 37% Litevců, ale jen23% Poláků, 21% Bulharů, 22% Ukrajinců, 19% Rusů, 16% Maďarů a 15% Slováků.10Optimizmus ve vztahu k budoucnosti byl především spojen s ekonomickým vývojem země.V tomto směru představovala Česká republika taktéž specifikum, neboť nezažila vysokounezaměstnanost nebo inflaci.Pokud srovnáváme české postkomunistické postoje k integraci do Evropy se situacív ostatních postkomunistických zemích, je zřejmé, že nadšení pro Evropu a evropanství a nadruhé straně protiruské postoje se objevily ve většině případů.11Představu o uneseníRuskem z Evropy nacházíme dokonce i v případě vzdáleného Běloruska, které bylo podletvrzení tamějších prozápadních intelektuálů před připojením k carské říši rozvinutou atolerantní evropskou zemí.12V případě Chorvatů a Slovinců se deklarované evropanstvínespojovalo s odlišováním od Ruska ale hlavně s představou o jejich vzdálenosti Balkánuvnímaného zde jako hlavní protiklad Evropy. V případě balkánských národů roli únoscez Evropy převzalo Turecko, případně Srbsko, jak tomu prý bylo v Chorvatsku, Bosně nebo veSlovinsku. Českým specifikem byla do značné míry opatrnost a ostražitost k Německu, která7Čepaitienė, Postoj k sovětské epoše v postkomunistické Litvě.8Perchoc, History and foreign policy, str. 255.9Tamtéž, str. 247.10The Pew Global Attitudes Project, str. 97.11Jak poznamenává Brunnbauer, jednou z hlavních ambicí postkomunistické historiografie bylo „demonstrovat,že země byla kdysi inherentní součástí Evropy a jen dočasně byla vytržena se společenství evropských národů“.Brunnbauer, Introduction, str. 26.12Bykav, Rozmluvy o Bělorusku, str. 24.
  5. 5. byla také silná v Polsku a snad i v Srbsku, kde bylo Německo obviňováno nejen z genocidy zadruhé světové války, ale i z podílu na rozbití Jugoslávie v roce 1991. Do jisté míry se můžečeskému strachu z Německu podobat i slovenská, rumunská či srbská obava z maďarskéhorevizionizmu, nebo obavy Řecka a Bulharska ze snah Turecka získat zpět ztracený vliv.Variantou sounáležitosti s Evropou v postkomunistických zemích bylo zdůraznění společnýchkřesťanských, katolických či protestantských kořenů, což bylo tématizováno ve většině zemíregionu patrně více než v Česku. Tvrzení o přináležitosti do katolické Evropy bylo zejménavýrazné v zemích s katolickou tradicí a s vysokou mírou religiozity, tedy v Polsku, Litvě aChorvatsku. V Srbsku nebo Rumunsku se zdůrazňovaly společné evropské křesťanské (vpřípadě Rumunska dokonce latinské) kořeny a dokonce i v muslimské Albánii bylo počátkem90. let populární tvrzení, že země patří do Evropy, neboť byla jednou z prvníchchristianizovaných oblastí.13Zatímco v Čechách jsme nalezli představu jednoznačné identifikace se Západem, případně sestředem Evropy, který ale nebyl pokládán za syntézu východu a západu, ale za jednoznačnoučást Západu, v postkomunistických zemích jihovýchodní Evropy se setkáváme s myšlenkouvlastního postavení ve středu vnímaného jako syntézu Západu i Východu, což jsme v českémprostředí nalézali naposledy po druhé světové válce. Příkladem je Bulharsko, které sepokládalo za ideální střed mezi dekadentním a racionálně chladným Západem a fanaticko-fatalistickým Orientem již v 19. století. Rusko nebylo v 19. století na mentální mapěBulharska asociováno s Východem (Orientem), kterým bylo Turecko, ale dostalo se mupozice třetí strany, která též může představovat zlatou střední cestu14a tato představav Bulharsku přetrvala i v postkomunismu. Zobrazení sebe sama jako mostu mezi Východem aZápadem bylo populární i ve Slovinsku, v Bosně nebo v Rumunsku. Jeden slovinský autorumísťoval střed Evropy do Slovinska, které je prý nejdokonalejším průsečíkem Východu seZápadem, neboť leží na hranici Germánů, Slovanů a románských národů, církevně mezikatolicismem, ortodoxií a islámem15(zde je ovšem třeba dodat, že od pravoslaví a islámuodděluje Slovinsko ještě katolické Chorvatsko). Slovinsko též prý geograficky leží ve středu,na průsečíku Alp a Balkánu.16Podobně se psalo i o Bosně: „představuje sever jihu, jih severu,východ západu a západ východu, protože je průsečíkem hlavních evropských či světovýchkultur, katolictví… pravoslaví … i islámu.“17Tendence pojímat vlastní národ jako střed asyntézu pozitivních tradic sousedů existuje i mezi Rumuny, kteří na sebe podle Boiy pohlížejíjako na „obzvláště zdařilou syntézu mezi římským abstraktním myšlením a slovanskoupoetičností“, takže „jen málo národů má tak komplexní inteligenci jako Rumuni.“1813Brunnbauer, Introduction, str. 27.14Kostova, Getting to Know the Big Bad West?, str. 108.15Cabada, Idea střední Evropy v českém prostředí, str. 147.16Slovinsko je jediná země, která se dostala do vydání průvodců Lonely Panet popisujících jak jižní, tak západní ivýchodní Evropu.17Země nenávisti a strachu, rozhovor s fra Markem Oršoličem, LtN 23/1992, str. 11.18Boia, Geschichte und Mythos, str. 170.
  6. 6. Jak ukázali Trencsényi, Iordachi a Janowski kladně konotovaný pojem středí Evropa, stejnějako představa vhodnosti úzké regionální spolupráce, existoval i v Polsku a Maďarsku.19Naopak v Rumunsku měl nádech Sedmihradského regionalizmu a snad i maďarské iredenty.V ostatních částech postkomunistického regionu se neobjevil pojem označující nějakýnadstátní region, který by měl srovnatelnou popularitu a byl by doprovázen dokoncenějakým integračním projektem. Označení Balkán bylo negativní i pro zdejší obyvatele amyšlenka spolupráce mezi zeměmi jihovýchodní Evropy nepřipadala z důvodu války v býv.Jugoslávii vůbec v úvahu. Ani v rámci zemí, které zůstaly v jugoslávském konfliktu neutrální,se neprosadila myšlenka regionální spolupráce, jakou se stala Visegrádská trojka. Podobě seani v Pobaltí neuplatnila myšlenka nějaké regionální vzájemnosti a na ní navazující možnostzdejší spolupráce, neboť zdejší společnosti byly patrně příliš zaujaty myšlenkou zisku vlastnísamostatnosti. Společnost Estonská se silněji identifikovala se Skandinávií a společnostlitevská se zase více identifikovala se střední Evropou na základě své historie Polsko-litevského království.20Jak jsme ukázali, s českou touhou identifikovat se se střední Evropou oslabovala tendencepohlížet na středoevropské sousedy orientalisticky či antikomunisticky. Tendenci umísťovatsvé sousedy ležící na východ či jih od nás kamsi do Orientu nazývá Bakic-Haydenová„zahnízděným orientalismem“ (nesting orientalism)21a identifikuje ji u všech národůjihovýchodní Evropy. Ty se podle ní se nespokojovaly s orientálním zobrazováním těch, kteříbyli jako typicky orientální vnímáni i na Západě, tedy Turků, ale zařazovali do této kategoriedalší své neoblíbené sousedy, někdy dokonce častěji než samotné Turky. V 19. století bylinapř. za univerzálního „orientálního“ škůdce v rumunských dějinách prohlášeni Řekové,ačkoli Řecko nebylo muslimské a na rozdíl od Turecka Rumuny osídlené území nikdyneokupovalo.22Ve dvacátém století byli jako hlavní nepřátelé s orientálnímicharakteristikami vnímáni Rusové, případně „kočovničtí“ Maďaři. V případě Bulharska byliuniverzálním a zaostalým nepřítelem Turci, tvořící v zemi nejpočetnější národnostnímenšinu, které nedokázali vytlačit v dobách existence sovětského bloku ani Rusové.V Chorvatsku byly orientální stereotypy využívány především i proti Srbům. Chorvatsko sechtělo odříznout od jugoslávské tradice také vytvořením pojmu byzantskost, kteráznamenala totéž co Východ, zaostalost či primitivnost. Chorvatský tisk psal: „Chorvatský lidnení totéž co srbský, který je agresorský a hromadně frustrovaný srbsko-byzantskou životnífilosofií – zabij, uchvať, ukradni a ovládni.“23V Srbsku byli orientalizováni zase Albánci abosenští Muslimové. V Polsku a Maďarsku byli orientalizováni Rusové. Pokusy orientalizovatRusy se vyskytly i v Pobaltí a dokonce v Bělorusku: Podle jednoho běloruského intelektuála19Maciej Janowski, Constantin Iordachi and Balázs Trencsényi, Why Bother about Historical Regions? Debatesover Central Europe in Hungary, Poland and Romania, in Journal of Easte Central Europe, vol. 32, 1-2/2005.20Perchoc, History and foreign policy, str. 252.21Blíže viz Milica Bakic-Hayden, Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia, Slavic Review, 54/4,1995.22Příčinu je možné hledat v tom, že Turci byli v představách Rumunů natolik odlišní, že byl větší kulturní dopadjejich vlády nepředstavitelný. Naopak Řekové, kteří byli prostředníky tureckého panství, byli Rumunům bližší,takže je mohli nakazit typickými byzantskými úpadkovými hodnotami, a proto je jejich vina na úpadku Rumunůhorší než vina Turků. (Boia, Geschichte und Mythos, str. 185.)23Ugresicová, Kultura lži, str. 75.
  7. 7. „mezi Rusy a Bělorusy zeje ontologická propast.“24Vše, co přišlo z Ruska a s pravoslavím, jepro Bělorusko špatné; vše, co přišlo ze Západu a s protestantismem či katolictvím, bylodobré. Bělorusko se zdárně vyvíjelo až do sedmnáctého století, bylo rozvinutou anejtolerantnější zemí Evropy,25než ruská bota zašlápla veškerou kulturu. Bělorusko prýruskou okupací „vypadlo z normálního, přirozeného historického procesu“, jeho budoucnostale leží „v rodině evropských národů“.26V mnoha postkomunistických zemích byli do jistémíry orientalizováni i Romové, především v Československu a zemích jihovýchodní Evropy.Češi během 19. a první poloviny 20. století orientalizovali především Maďary a částečně t鞎idy a po vzniku republiky i Rusíny, ale orientalizace u nich nehrála tehdy příliš významnouroli, neboť jejich úhlavní nepřítel - Němci - se nacházel na Západě a jeho orientalizace tedynepřipadala v úvahu. Počátkem 90. let se orientalizační postupy ve spojenís antikomunismem uplatnily v Česku vůči Slovákům, Rusům, Srbuům a okrajově i Polákům aMaďarům. Český konflikt se Slováky a jejich negativní zobrazování se poněkud podobákonfliktu chorvatsko- srbskému, kde byli Srbové stereotypizováni Chorvaty podobně jakoSlováci Čechy. Na rozdíl od bývalé Jugoslávie se ale česko-slovenský vztah po rozpadufederace a definitivním pádu Vladimíra Mečiara rychle upravil a v postkomunistickémregionu najdeme sotva příklad tak dobrých vzájemných vztahů mezi dvěma národy. Českýponěkud povýšený pohled na další postkomunistické sousedy se možná podobalmaďarskému pohledu na Rumuny nebo na Slováky nebo pohledu Poláků na Bělorusy, ačkoliv těchto případech se patrně Poláci a Maďaři o své sousedy více zajímali, neboť se jednalo ojejich ztracená teritoria.Rozdíly panovaly také ve vztahu postkomunistických společností k Rusku. Česká společnostse svou oblibou Ruska v 19. století a vlastně až do roku 1968 liší od vztahu Maďarska a Polskak této zemi a naopak se podobá postojům společnosti bulharské nebo srbské. Jak uvádíJacques Rupnik, Maďarsko nemá žádnou historickou událost, která by mohla vytvářet základpro přátelství s Ruskem. To je zde vnímáno jako země, která potlačila dvě maďarské revolucev roce 1848 a 1956, podporovala separatismus slovanských národů Uher ve druhé polovině19. století, stála za komunistickým převratem Bély Kuna v roce 1919 a bojovala protiMaďarsku v obou světových válkách. Taktéž neochota sovětů podpořit po roce 1945vytvoření hranic alespoň trochu spravedlivějších vůči Maďarům byla pokládána za sovětskouzradu, neboť Maďaři podle svých představ pomohli Sovětskému svazu v době občanskéválky.27Taktéž Poláci vnímali Rusko od 17. století jako hlavního nepřítele národa a víry28a odrozdělení země na konci 18. století jako hlavního okupanta. Mezi historické událostidokazující ničemnost Ruska se dostalo potlačení několika polských povstání a masivnírusifikace v 19. století, bolševický útok na Polsko v roce 1920, pakt Molotov-Ribbentrop,Katyň a odepření pomoci Varšavskému povstání či uloupení východních oblastí Polska po24Akudovič, My a Rusko, str. 116.25Arlou, Od Rohovlada k BNR, str. 35.26Bykav, Rozmluvy o Bělorusku, str. 24.27Blaive, Promarněná příležitost, str. 283.28Rupnik, Jiná Evropa, str. 36.
  8. 8. válce.29V rámci polské společnosti existovala ale též jistá tradice vůči Rusku smířlivéhopostoje, představovaná např. počátkem 20. století Romanem Dmowskim a jeho národnímidemokraty, na něž navázalo rusofilství některých polských komunistů.S výjimkou Bulharska, Makedonie a Srbska se odmítáním Ruska vyznačovala většinapostkomunistické Evropy. Zejména silné byly antiruské postoje v Pobaltí. Jako hrozbu dobudoucna vnímalo Rusko v roce 1991 69% Litevců, 52% Poláků, 41% Čechů, 27% Slováků apřekvapivě jen 20% Maďarů.30Pouze Bulharům přišlo v tomto výzkumu na mysl, že by Ruskomělo být hlavním spojencem jejich země v budoucnosti. Dějiny Ruska bylyv postkomunistické Evropě interpretovány jako příběh stálého ohrožení a útlaku z ruskéhovýchodu a naopak civilizačního přínosu Západu. Např. události raně středověkýchdějin Pobaltí, dříve označované za „násilné podmanění pobaltských kmenů“ Němci, bylyv 90. letech popisovány jako „začlenění do západního kulturního okruhu“. Vysídlenípobaltských Němců v roce 1939, komunistickými historiky oslavované, bylo nyní označovánoza ztrátu. Naopak se zapomínalo na vzájemné přínosy Ruska a pobaltských národů a naproruské sympatie pociťované v Pobaltí během 19. a počátkem 20. století. V případě Lotyšůse např. opomíjela podpora lotyšského národního hnutí ruským veřejným míněním v 60.letech 19. století nebo proruské a protiněmecké postoje většiny Lotyšů během první světovéválky. V interpretacích bolševické revoluce se v 90. letech v Lotyšsku nepřipomínalavýznamná role socialistických lotyšských dělníků v petrohradských událostech, zdůrazňovanálotyšskou komunistickou propagandou.31Pobaltí se pochopitelně stylizovalo do entity zcelaodlišné od Ruska: Např. Estonský prezident Lennart Meri prohlašoval, že „naše (tedyestonsko-ruská) hranice je hranicí evropských hodnot“32, a to i přesto, že Estonsko bylo podvě století (od roku 1710 až do roku 1918) součástí ruské říše a v zemi žila v 90. letech silnáruská menšina. Proti společným pobaltsko-ruským dějinám byl vyzdvihován neslovanský aprotestantský či katolický charakter regionu, tedy cosi bytostně západního, stejně jakočlenství pobaltských měst ve středověké Hanze, interpretované jako předchůdkyně EU.33Estonský prezident přecházel ve zmíněném projevu bez povšimnutí i útlak své zeměv minulosti ze západu: křížové výpravy středověku, stejně jako dánskou a švédskou nadvládu.Byl také vztah k vlastenectví a náboženství, který vytvářel podstatné rozdíly v rámci celéhoregionu. Český postkomunistický diskurz patrně více než jinde odmítal nacionalismus jakocosi vyšlého z módy, spojeného se socialismem a neslučitelné s moderním evropanstvím,v čemž se snad podobal veřejnému diskurzu Německa této doby. Přesvědčení o českévýlučnosti, demokratičnosti a evropanství, stojící v protikladu k předpokládanémunacionalismu a levicovosti postkomunistického světa, které zejména sdílela v letech 1993 až1996 česká pravice a jí blízká média, mělo ovšem ve svém vyvyšování nad ostatnípostkomunistické sousedy taktéž silně nacionalistické zabarvení. Nabízí se možnost hovořitv tomto kontextu o antinacionalistickém nacionalismu, který se dá shrnout do výroku, že29Sauerland, Erinnerungskulturen in Ost und Westeuropa, str. 22-30.30The Pew Global Attitudes Project, str. 125 – 127.31Krupnikow, Geschichte und Geschichtsbewustsein in Lettland, str. 138.32Vogt, Between Utopia and Dissillusionment, str. 232.33Tamtéž, str. 233.
  9. 9. jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, aleopravdoví Evropané a demokraté.Sociologické výzkumy postkomunistické Evropy obvykle považují české země společněs bývalým východním Německem a Estonskem za nejsekulárnější část regionu. Existenceslabého náboženského vědomí české společnosti zapříčinila, že se otázka role náboženstvív životě společnosti nestala předmětem významných debat. Z důvodu absence vlivunáboženství se jako dva hlavní politické proudy nevyprofilovalo na rozdíl od Polska liberálníevropanství soupeřící s nacionalisticko-náboženskými silami. Ani ODS, posunující se čas odčasu na národovecké pozice, se s tímto směrem neztotožnila v míře podobné polské čimaďarské pravici. Taktéž česká sociální demokracie se neztotožnila s českým nacionalismemnatolik, aby se podobala slovenské národně orientované levici, jíž se stala od roku 2002strana Smer. Na rozdíl od ostatních zemí regionu se proto v Česku nejsilněji prosadilliberalismus, ať už v neoliberální, či liberálně sociální variantě.V protikladu k řadě zemí východní a jihovýchodní Evropy, ale také Slovenska, byla českáspolečnost rezervovaná k typům politických vůdců nabízejícím vládu pevné ruky. Českáveřejnost na rozdíl od většiny postkomunistických zemí upřednostňovala demokracii předsilným vůdcem (např. v roce 2002 bylo pro demokracii 91 % a pro silného vůdce jen 7%,zatímco v Polsku byl tento poměr 41:44, v Maďarsku 42:49, a v Rusku 21:70). Českáspolečnost svou nedůvěrou k vůdcům překonávala dokonce západoevropské země.34Hodnotovým aspektům české společnosti se silnými městskými středními vrstvami odpovídalnejlépe ideál politického vůdce – odborníka (jak se stylizoval Václav Klaus) či morální autoritya filosofa (čemuž odpovídal Václav Havel), v každém případě ale vzdělance.Předchozí pokus o komparaci v rámci postkomunistického regionu lze shrnout slovy, že česképostkomunistické představy o dějinách a okolním světě byly v mnohém podobnépředstavám jeho sousedů, společné bylo zejména odmítání socialistické minulosti a ruskéhovlivu, touha po Evropské integraci a představa nějakého zlatého věku v minulosti, buďmeziválečného období, nebo ještě starších dějin. Za česká specifika lze pokládat zejména kultmeziválečného Československa a společně s Poláky pociťované ohrožení i ze západníhosouseda (Německa), které ovšem nevedlo Čechy k odmítnutí myšlenky evropskéhosjednocení, dalšími specifiky byl slabší vyliv náboženství, silné přimknutí se k projektudemokracie a odtažitý vztah k nacionalismu.34The Pew Global Attitudes Project, str. 123.
  10. 10. jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, aleopravdoví Evropané a demokraté.Sociologické výzkumy postkomunistické Evropy obvykle považují české země společněs bývalým východním Německem a Estonskem za nejsekulárnější část regionu. Existenceslabého náboženského vědomí české společnosti zapříčinila, že se otázka role náboženstvív životě společnosti nestala předmětem významných debat. Z důvodu absence vlivunáboženství se jako dva hlavní politické proudy nevyprofilovalo na rozdíl od Polska liberálníevropanství soupeřící s nacionalisticko-náboženskými silami. Ani ODS, posunující se čas odčasu na národovecké pozice, se s tímto směrem neztotožnila v míře podobné polské čimaďarské pravici. Taktéž česká sociální demokracie se neztotožnila s českým nacionalismemnatolik, aby se podobala slovenské národně orientované levici, jíž se stala od roku 2002strana Smer. Na rozdíl od ostatních zemí regionu se proto v Česku nejsilněji prosadilliberalismus, ať už v neoliberální, či liberálně sociální variantě.V protikladu k řadě zemí východní a jihovýchodní Evropy, ale také Slovenska, byla českáspolečnost rezervovaná k typům politických vůdců nabízejícím vládu pevné ruky. Českáveřejnost na rozdíl od většiny postkomunistických zemí upřednostňovala demokracii předsilným vůdcem (např. v roce 2002 bylo pro demokracii 91 % a pro silného vůdce jen 7%,zatímco v Polsku byl tento poměr 41:44, v Maďarsku 42:49, a v Rusku 21:70). Českáspolečnost svou nedůvěrou k vůdcům překonávala dokonce západoevropské země.34Hodnotovým aspektům české společnosti se silnými městskými středními vrstvami odpovídalnejlépe ideál politického vůdce – odborníka (jak se stylizoval Václav Klaus) či morální autoritya filosofa (čemuž odpovídal Václav Havel), v každém případě ale vzdělance.Předchozí pokus o komparaci v rámci postkomunistického regionu lze shrnout slovy, že česképostkomunistické představy o dějinách a okolním světě byly v mnohém podobnépředstavám jeho sousedů, společné bylo zejména odmítání socialistické minulosti a ruskéhovlivu, touha po Evropské integraci a představa nějakého zlatého věku v minulosti, buďmeziválečného období, nebo ještě starších dějin. Za česká specifika lze pokládat zejména kultmeziválečného Československa a společně s Poláky pociťované ohrožení i ze západníhosouseda (Německa), které ovšem nevedlo Čechy k odmítnutí myšlenky evropskéhosjednocení, dalšími specifiky byl slabší vyliv náboženství, silné přimknutí se k projektudemokracie a odtažitý vztah k nacionalismu.34The Pew Global Attitudes Project, str. 123.

×