Successfully reported this slideshow.
We use your LinkedIn profile and activity data to personalize ads and to show you more relevant ads. You can change your ad preferences anytime.

Milý Ježíšku, letos nám k Vánocům nic nedávej

785 views

Published on

O tom, co s Vánoci od autorky https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Published in: Lifestyle
  • Be the first to comment

Milý Ježíšku, letos nám k Vánocům nic nedávej

  1. 1. 16 | Pravý domácí časopis Text: Veronika Kyčera Kučerová www.slamavbotach.cz Foto: archiv autorky Milý Ježíšku, letos nám k Vánocům nic nedávej… Poslední roky cítím, že mi přijímání, ale bohužel už ani dávání vánočních dárků nepřináší radost. Je to smutné, ale holt se ze mě stal pragmatický dospělák. A tak to nebudu lámat a letos s rodinou prožiju svátky bez dárků. Rovnou musím přiznat, že vyjednat to s příbuznými se neobešlo bez poznámek a obav, které – popravdě – mám i já. Netuším, jestli se dostaví ta správná atmosféra i bez zazvonění zvonečku, ale prostě potřebuju zjistit, jestli jsou to opravdu starosti s dárky, co mi (nám?) brání prožívat Vánoce v klidu.
  2. 2. Pravý domácí časopis | 17 Proč jsem Vánoce bez dárků vyhodnotila jako nut- nost? Rozhodnutí zrálo dlouho. Máme s manželem dvě děti (3 a 7 let) a spoustu příbuzných. Takže když se to spočítá, loni si děti rozbalily dárky pod deseti rozsvícenými stromečky a pod každým hned něko- lik balíčků. Plus dárky pro nás. Najednou do bytu přibylo zase tolik věcí! Až se mi chce napsat krámů. A to mě právě trápí. Že už o věcech uvažuju jako o harampádí. Každý předmět přece někdo vyrobil, je za ním ekologická stopa a dostávám ho z lásky. (Nebo částečně i z povinnosti, protože obdarovávání je společenská konvence?) Bohužel ať chci nebo ne, cítím, že čím víc věcí (i zážitků) mám, tím míň si jich vážím a nevěnuji jim pozornost a péči. Spíš mě obtě- žují, ať už to dárce myslel sebelíp. Jenže můj životní prostor, volný čas i můj žaludek jsou omezené, než aby se tam všechny dary vešly. A co teprve děti, které dostávají dárků po celý rok ještě mnohem víc? Chci jim do života předat tenhle přístup? Že věci jsou krá- my a láska se vyjadřuje tím, že někomu něco předám v balíčku s mašlí a on to párkrát použije a pak vyhodí nebo o to z úcty ke mně nadosmrti zakopává? Otázky „co, komu, kdo, kde (za kolik)“ se i letos začaly nést rodinou. Přitom odpověď každoročně zní: „Nic, všechno máme.“ Nakonec se z povinnosti vypotí nápad, že teda Vendovi další bagr a nám víno, přičemž starší gene- race to většinou řeší obálkou s obnosem. Pak je ale zapotřebí držet v hlavě přehled, komu už se víno (a bagr) koupilo, jestli je doma dost taštiček a kam balíčky ukrýt před dětmi. Časy, kdy mi tahle vánoční dobrodružství přišla roztomilá, jsou fuč. Podobných „roztomilostí“ k vyřízení je o svátcích vagón, a tak asi nejen u nás atmosféra před Vánoci houstne. A přitom bych si hlavně přála klid. Dojmout se u adventních koncertů, vyrazit na školní besídku, do lesa, vyzdobit byt (hmm, třeba i umýt okna?), s tchánem zajít na mši, s dětmi napéct perníčky a s mužem si svařit víno a zazpívat si při kytaře koledy. Jenomže jak to V KLIDU stihnout? Leda seznam povinností proškrtat – nemýt okna, nepéct, nerozjímat… Anebo konečně škrtnout ty dárky?! Největší časovou, finanční a myšlenkovou (a ekologickou!) zátěž svátků. Celý rok lítám po obchodech, božínku, jak by bylo krásné, kdybych aspoň o adventu nemusela. Zbylo by mi víc času na druhé, přijela bych pomoct s tím cukrovím, okny, flaškou svařáku…
  3. 3. A tak jsem to nějak takhle rodině odpre- zentovala: Pojďme si přestat dávat dárky a dejme si místo toho sami sebe. Čas na sebe a na druhé. Jaké myslíte, že následovaly reakce? A emoce? V minulosti už jsme s mužem prožili Váno- ce bez stromečku, kapra i cukroví a světe, div se, atmosféra neutrpěla, protože kapr i cuk- roví jsou jen rekvizity, ale skutečné Vánoce si děláme v srdci. Jakmile ale vytáhnu Vánoce bez dárků, najednou jako bych se dotkla ně- čeho podstatnějšího než další rekvizity. Dárky mají očividně větší emoční náboj než cukroví nebo – obávám se – i než návštěva půlnoční mše. Vrací nás do dětství, kdy jsme svátky prožívali hlavně přes balíčky a těšení se, co v nich bude. Jenže loni mi došlo, že na světě už není nic, co by se dalo zabalit a udělalo mi to zase tu dětskou radost. Přála bych si víc času na sebe nebo mít doma víc manžela, který nám konečně dostaví dům. Dá se to ale zabalit do papíru? Takže už loni jsem požádala příbuzné, ať mi nic nedávají, maximálně pošlou peníze nějaké „zelené“ organizaci, protože to je dárek pro mě – zelenější svět! A opravdu jsem od padesáti příbuzných dostala pouze med, krém, kulicha, pár knížek z druhé ruky, starožitný rám a roční předplatné Pravého domácího ča- sopisu. (A jedno potvrzení o daru pro Člověka v tísni). Byla to úleva nemuset vymýšlet, kam ty nové věci dám. O co míň jsem rozbalovala, o to víc jsem se soustředila na to, co dostávají druzí, kdo se raduje a kdo by možná taky radši vyšel naprázdno. Viděla jsem dceru, jak sotva rozbalí dárek, už ho hází za sebe a sápe se po dalším. A je naštvaná, když už žádný další není. A definitivně se mi potvrdilo, že ze systému výměny věcí mezi domácnostmi musím(e) vyskočit všichni. Dcera každopádně. Nejprve jsem si promluvila se svou půlkou rodiny. Zjistím, na jaké argumenty kdo slyší. Jedna teta vyloženě jásá. Nic si nedávat? Úleva! Asi je stejný pragmatický dospělák. Druhá taky souhlasí. Nejásá, ale připouští, že je fakt „na čase ty dárky omezit“. Vím, že zrovna ona by se rozdala, jenže ne náhodou právě u ní bývá před Vánoci nejhustší atmosféra. Vše musí být dokonalé, ale teta nestíhá. Když navrhnu, že místo dárků přijedeme v adventu na návštěvu (spojenou s pomocí), teta se vymlouvá, že na nás asi nebude mít čas, protože všem ostatním bohužel musí ty dárky nachystat… Nejjednodušší domluva je s babičkami. Obálky s obnosem nepovažují ani ony za ideální. Pro jistotu ale zdůrazňuju, že „nedáváme si nic“ bude platit i pro děti. Z toho jsou trošku v rozpacích, ale uznávají, že dnešní děti už toho opravdu mají až moc a je těžké vybrat dárek, který ještě nemají. Pak jednám s rodiči a bráchou. Tady mám velkého spojence – svou mámu. Ta tvrdí už léééta, že ze svátků se stal vyprázd- něný cirkus. Měla jsem ji kvůli tomuto přístupu za morouse,
  4. 4. Pravý domácí časopis | 19 ale dnes vidím, že moudrá maměnka jen předběhla svou dobu i mě. Domlouváme se, že místo rozbalování dárků půjdeme po svátečním obědě na procházku a zahrajeme si spolu nějakou veselou stolní hru. Táta je ochoten se přizpůsobit, hlavně když se domluvíme my ženské, ale brácha… ticho. Žije v cizině a na Vánoce se domů vždycky těší. A přijíždí jako Santa Claus s au- ťákem plným tašek. Chápu, proč to dělá, a tipuju, že se s taška- mi dostaví i letos. Budou plné delikates, za které mu vyberu ze své špajzky zase nějaké svoje DIY dobroty. Ale nepředáme si je pod stromečkem, abychom děti nemátli. Dáme si to jen jako pozornost, se kterou se jde k někomu na návštěvu. Takže u toho nemusí hrát koledy. Tak, se svou rodinou jsem domluvená. Těžší bude jednání s manželovou půlkou. Bojím se, abych se dobře vyjádřila a oni to nevzali jako (další) „Veroničin alternativní nesmysl“. Hlavně jde ale o to, že na téhle straně rodiny jsou další děti a musíme vymyslet, jak vyřešit, že naše nic nedostanou a jiné ano. Nikdo si o Vánocích nepřeje slyšet pláč. Opět přicházím s nápadem, že se po obědě s dětmi projdu, aby si ostatní mohli v klidu rozbalit to svoje, a ke společné zábavě se připojíme pak. Švagr s tím nemá problém, tchán trochu nesouhlasně zvedá obočí, jedné babičce je to jedno a druhá – od které čekám určitý protest – to kupodivu kvituje („protože je nás čím dál víc a důchod malý“)! Tuším, že někdo nakonec dětem přece jen dárek podstrčí, ale zatím jsem překvapená, jak lehce vyjednávání šlo. A tak se jediná hádka – nebo přesněji dlouhý hlasitý roz- hovor – nakonec rozhoří mezi mnou a manželem. Má obavu, jestli Vánoce ještě budou Vánoce. Jestli děti pochopí, proč loni Ježíšek naděloval jako zběsilý na všech adresách a letos při- nese jen pár maličkostí k nám domů. Na tomhle se s mužem totiž domluvím – a ráda. Že děti o dárky nepřipravíme úplně, když na Ježíška věří. Vendovi donese dinosaura (z blešáku), Lídě pouzdro na její „jako“ mobil, pár knížek a možná i něja- kou plastovou hračku, kterou tří a sedmileté srdíčko nutně potřebuje (a podaří se mi ji sehnat na blešáku:-)). Smyslem Vánoc bez dárků nemá být to, že děti připravím(e) o štědrovečerní zázrak. Ani aby byly za mimoně nebo je nutit chápat něco, co ve svém věku ještě úplně pochopit nemůžou. Já jen chci, aby si s dárky, které doma dostanou, doopravdy vyhrály. Aby jim radost z nich vydržela déle než do druhého dne, kdy si u babiček a tet rozbalí zase něco dalšího. O co kratší bude rozbalování, o to víc času budou mít na to si s tím, co mají, pohrát. A my si můžeme hrát s nimi. A třeba stihneme i pohádky v televizi nebo vyrazit do kostela, pěšky, nočním městem. Anebo si lehneme do postele a usneme si v náručí a já budu děkovat Bohu za to, jakou rodinu mi nadělil. Ani to nemuselo být na Vánoce. Ani mi ji nemusel balit do papíru. Přeju i vám, ať jste o svátcích zdraví, silní, klidní a radostní (i bez dárků)! Jo, a jak nám to doopravdy dopadlo, vám napíšu na blog www.slamavbotach.cz

×