Successfully reported this slideshow.
We use your LinkedIn profile and activity data to personalize ads and to show you more relevant ads. You can change your ad preferences anytime.

Draft úvodu připravované knihy Tomáše Hajzlera

141 views

Published on

k testu

Published in: Lifestyle
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

Draft úvodu připravované knihy Tomáše Hajzlera

  1. 1. Stíny konzumní společnosti a možnosti dobrého života Představte si zasedací místnost. Ne takovou tu designovou, známou z dnešních technologických firem, ale tu, jakou jste už určitě někdy viděli v tradičních firmách či v úředních budovách.  Podlahu zakrývá tmavý zátěžový koberec, ze stropu se prostorem rozlévá studené zářivkové osvětlení, stěny jsou bez oken, natřené na žlutozeleno. Uprostřed místnosti stojí v řadě pět černých kovových, polstrovaných kancelářských židlí a stolek zakrytý bílým ubrusem. U stěny jsou vyrovnány čtyři karafy s vodou a tác se skleničkami. Nad nimi visí několik černobílých fotografií – snad snaha rozbít tu chladnost, která k takovým prostorům patří.  Do místnosti přichází slečna, a poté ještě jedna, nejspíš hosteska, aby slečně předala desky s jakýmsi dotazníkem. Cosi si k tomu říkají. Divák začíná mít pocit, že se ocitnul na nějakém pracovním pohovoru, jehož prvním krokem je nejspíš vyplnění dotazníku.  Slečna s deskami v rukách si odloží batůžek, posadí se a začne lejstro vyplňovat. Uběhne chvilka, když tu zpod protějších dveří začne do místnosti pomalinku pronikat kouř. Slečna ještě chvíli píše, ale viditelně váhá. Zvedá hlavu, zbystří, stoupne si a kvapně se jde podívat na místo, odkud jde kouř. Chvíli ho pozoruje, pak se ale v mžiku otočí, odhodí desky a utíká pryč.  Střih do jiné místnosti.  V ní sedí psycholožka Irmgard Adriaans společně s moderátorem nizozemského televizního kanálu RTL5 Manuelem Venderbosem. Společně se rozhodli provést sociologický experiment, jehož cílem je otestovat, jak reagují lidé na nebezpečí. Rázem je tedy jasné, že nejsme na pohovoru, ale v místnosti, kde se testuje fungování lidí ve skupině. Někomu se jistě vybaví Zimbardův vězeňský experiment, Milgramovo testování poslušnosti nebo Ashovy testy s čárkou. Ano, toto je něco podobného. Je jasné, že při podobných výzkumech je místnost prošpikovaná skrytými kamerami tak, aby výzkumníkům neunikl jediný detail toho, co se bude dít. To stejné platí i v tomto případě.  „Přirozená lidská reakce,“ prohlásí Irmgard poté, co první účastnice výzkumu zahodí desky a bere do zaječích. “Člověk je druh zvířete, které žije ve stádě, což mu samozřejmě pomáhá přežít. Na hlas skupiny dáme i v nebezpečných situacích, protože nikdo z nás nechce vybočovat z řady a čím větší skupina je, tím větší máme tendenci nevybočovat z jejího většinového chování.”, vysvětluje psycholožka. Experiment pokračuje. Tak jako v počítačové hře, o level výš. Účastník už není jeden, obsazených je všech pět židlí. Háček je nyní v tom, že čtyři účastníci jsou herci, kteří mají za úkol vyplňovat dotazník, ať se okolo bude dít cokoliv. Ano, testuje se totiž chování jediného člověka v místnosti, který je přesvědčený o tom, že přišel vyplnit dotazník.  Další kolo experimentu začíná. Pět lidí v řadě pilně vyplňuje kolonky. Samozřejmě, že čtyři jen na oko, jeden doopravdy. Moderátor bere vysílačku a kolegům v další místnosti zahlásí: „Pusťte kouř!“ S Irmgard pak fascinovaně sledují mimiku, pohyby těla a další chování toho jednoho nicnetušícího účastníka, který se ocitl ve stavu evidentního nebezpečí. Je jasné, že někde musí hořet. Co se stane dál?  Kouře si všimne každý „testovaný“ účastník téměř hned, pak ale dojde ke zlomovému okamžiku. Jedinec se zarazí a rozhlédne po ostatních. Jak ale víme, ti mají za úkol psát a nehnout brvou. Jedinec pak chvíli svádí dokonalý vnitřní boj: rozhlíží se doprava doleva, tvář rudá jako rak, koulí očima. Je evidentní, že kdyby „mohl“, začne křičet nebo prostě uteče. Pak ale ve většině případů svěsí hlavu a pokračuje ve vyplňování dotazníku. Dělá to, co dělají ostatní, protože přece neztratí tvář. Mezitím kouř houstne a do toho se spouští i akustický alarm. Ale skupina lidí stále sedí na židlích, vyplňují dotazníky v místnosti, ve které se skoro nedá dýchat a musí být jasné, že v budově hoří.  Představte si, že i v této situaci vydrží účastníci v průměru 25 minut (ano, čtete správně) jen proto, aby se neztrapnili, nepřipadali si hloupě nebo proto, že se jednoduše spolehli na to, že se o případné řešení nebezpečí postará někdo jiný. Kdyby byli v místnosti sami, jako v prvním experimentu, neváhají a utečou nebo začnou požár hasit. Tato scéna v zakouřené zasedačce je hned v několika ohledech velmi trefnou metaforou naší současné společnosti. Pojďme se an to společně podívat.  Mýtus o svobodné vůli !1
  2. 2. Možná vás jako první napadne otázka: „Proč testovaný člověk nedá na svou hlavu a z té zakouřené místnosti prostě neuteče? Všichni přece máme svůj rozum a umíme se svobodně rozhodnout, co ještě sneseme a co už ne.“ I když se takové rozhodnutí zdá být snadné, experiment (a jemu podobné) ukazují, že ve společnosti ostatních lidí to funguje jinak. Překvapivým faktem je, že zcela svobodně a samostatně se rozhodujeme málokdy. Zní to možná příliš provokativně, žijeme přeci v liberální společnosti, pro kterou je víra ve svobodu jednotlice základním stavebním kamenem. Výzkumy o fungování lidského mozku a experimenty jako ten z úvodu, nám ale ukazují, že jsme mnohem méně svobodní, než si většina z nás myslí. Odhaduje se, že naše okolí určuje, co si myslíme a jak se rozhodujeme až z osmdesáti procent .1 Zjednodušeně by se tak dalo říct, že až v osmi z deseti případů děláme to, k čemu jsme byli “naprogramováni” a/nebo to, co dělají lidé v našem okolí. Dalo by se říct, že jsme tím, s kým jsme. Pokud všichni sedí, sedneme si. Pokud zrychlí, zrychlíme i my. Pokud všichni zůstávají sedět v zakouřené místnosti, patrně zůstaneme i my. Může za to celý komplex souvislostí, mimo jiné část našeho mozku s názvem “zrcadlové neurony”, ale také hlubší psychologické a kulturní souvislosti – a také mýtus o svobodné vůli. Izraelský antropolog Yuval Noah Harari k tomu říká: „Lidé mají samozřejmě vůli, ale ta rozhodně není svobodná. Nemůžeme se rozhodnout, po čem budeme toužit. Nerozhodujeme o tom, zda jsme introverti nebo extroverti, bezstarostní nebo ustaraní, homo- nebo heterosexuálové. Každá volba vychází z biologických, společenských a osobních podmínek, o kterých nerozhodujeme. Můžeme si vybrat, co budeme jíst, jakého si vybereme partnera nebo koho budeme volit, ale každá naše volba je předurčena našimi geny, naší biochemií, pohlavím, rodinnou historií a kulturou, jejíž jsme součástí. A své geny nebo rodinu jsme si nevybrali. Není to žádná abstraktní teorie. Toho, jak moc svobodně se rozhodujeme, si můžete všimnout velmi snadno. Zkuste například pozorovat vaši příští myšlenku, která vám prolétne hlavou. Odkud se vzala? Rozhodli jste se svobodně, na co budete myslet? Samozřejmě, že ne. Když budete pozorně sledovat svou mysl, uvědomíte si, že máte velmi omezenou kontrolu nad tím, co vám tam běhá. Naše rozhodování o tom, na co myslíme, co cítíme a co chceme, není svobodné.“ Víra ve svobodnou vůli má – jako ostatně všechno – dvě strany mince. Na jedné straně nám pomohla dosáhnout dnešní bezprecedentní prosperity neboť přispěla k tomu, že jednotlivci začali přebírat osobní zodpovědnost za své životy. Zároveň se ale stává nebezpečnou pastí: věříme ve svou svobodnou vůli, ale přitom jsme stále snadněji manipulovatelní. Tak jako v úvodním experimentu: testovaný jedinec podlehl manipulaci většiny, v tomto případě většiny, která očividné nebezpečí ignorovala. Jak snadno dokážeme pod-lehnout většině, která ignoruje očividné nebezpečí, je obzvlášť v dobách jako je ta dnešní, velmi znepokojivé zjištění. Dnes je přitom možné lidi zmanipulovat snadněji, než kdy dříve. Jak upozorňuje antropolog Harari, máme k dispozici dva mocné manipulační nástroje – znalost lidské biologie a prvotřídní IT technologie. V těchto oblastech jsme už dosáhli objevů, o kterých by se Goebbelsovi, KGB či CIA v 20. století ani nesnilo, a to ještě ani nemáme ponětí o tom, co přijde v následujících letech. Že to se svobodnou vůlí nebude tak snadné, ukazuje i další mechanismus chování ve skupině: častokrát se řídíme nejen podle většiny, ale také podle toho, co dělá autorita. Pokud v nebezpečí zůstává klidný ten, koho vnímáme jako autoritu, ať je to alfa samec či samice, politik, šéf, soused, manžel, celebrita apod., jsme zpravidla i my v klidu. PRO REŠERŠISTU: Doplnit zdroj1 !2
  3. 3. I proto setrváváme v místnosti plné kouře, ač to nedává žádný smysl a dokonce to i ohrožuje náš život. Mýtů , které nám dnes brání v dobrém životě nebo nás na životě dokonce ohrožují, je celá řada. Proto2 jim stojí za to věnovat pozornost, důkladně si je popsat a tím je zviditelnit. Mýty jsou totiž jako kousíčky puzzle, z kterých si my lidé stavíme naše před-stavy nebo před-svědčení o světě. Následně si z nich vytváříme paradigmata (z řeckého παράδειγμα parádeigma = vzor, příklad), podle kterých se orientujeme v životě a které určují to, co považujeme za možné či nemožné, za správné a nesprávné, co děláme, jak se chováme jeden k druhému, a dokonce do velké míry určují, co vůbec vidíme. Proto se v této knize budeme zabývat nejčastějšími mýty naší dnešní společnosti a ukážeme si, jak ovlivňují fungování všech základních ekosystémů, v kterých trávíme naše životy: rodiny, školy, firmy, společnosti a planety. Epidemie normózy Už jsme naznačili, proč to – při vší naléhavosti pronikajícího kouře do naší zasedací místnosti – není s útěkem z místnosti vůbec snadné. V situaci, kdy něco nehraje brání nám v tom, abychom začali jednat a ostatní upozornili na nebezpečí, brání jev, kterému se říká normóza neboli patologická normálnost. Co je to a jak to funguje? Normózou trpíme podobně jako třeba neurózou nebo psychózou. Všechny tyto poruchy či choroby nám brání být sebou samými a především nás všechny mohou přivést do potíží nebo až do záhuby. Jako společenský druh netoužíme po ničem jako po přijetí ostatními. Proto se logicky snažíme být tzv. normální. Vyčnívat z davu nás vystavuje nebezpečí a posměchu. Přizpůsobujeme se proto raději většině a děláme to, co dělají ostatní. Protože velký díl našeho chování funguje tzv. na automat, ze zvyku, nepřemýšlíme o něm. Nekriticky přebíráme chování většiny jako normu i pro své chování i v případě, že nám či ostatním to či ono chování ubližuje. Dám vám zcela banální příklad jedné dnešní normózy: trávník. Když si dnes lidé kupují dům, většina počítá s tím, že okolo bude právě trávník. Když se jich zeptáte proč, nejčastější odpovědí je, že se jim to líbí. Trávník tak je – co nám jen klima dovolí – leckde: okolo domů (dnes už nejenom v zemích bohatého severu), v městských parcích i jinde ve veřejném prostoru. Harari v knize Homo Deus poukazuje na to, že za oním „líbí“ se ale skrývají dlouhé dějiny. Lovce a sběrače by pěstování pažitu před jeskyní ani nenapadlo. Stejně tak před aténskou Akropolí, římským Kapitolem nebo židovským chrámem v Jeruzalémě byste trávník hledali marně. „Nápad pěstovat pouhou trávu dostala ve středověku francouzská a také anglická šlechta. Asi si umíte představit, že dlouho před vynálezem automatického zavlažování a sekaček nebyla údržba trávníků žádná sranda. Trávník začal být důležitým symbolem společenského postavení, který hlásal, že jeho majitel je natolik zámožný, že si může takový luxus dovolit. Drahocený trávník měl i společenskou funkci. Sloužil jako koberec pro slavnostní společenské události. Královské a knížecí paláce vytvořily z trávníků postupem času symboly autority. Střižený trávník symbolizuje politickou moc, sociální status a bohatství. Zpočátku si jej mohli dovolit jen bankéři, průmyslníci a právníci. Později ale průmyslová revoluce rozšířila střední vrstvu, přinesla sekačku i zavlažovací zařízení a trávník se v bohatších částech světa rozšířil skoro před každý obyčejný dům.“3 Slovo mýtus pochází z řeckého µύθος a původně se jednalo o výklad minulosti, původu vesmíru, přírody a člověka. Mýtus2 dává odpovědi, aniž by kladl otázky a prostřednictvím obrazů vyvolává dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části. Irský spisovatel C. S. Lewis psal, že mýtus je lež, která sděluje pravdu. Polský básník Stanisław Jerzy Lec říkal, že mýtus není nic víc než antické drby. Mýtus je více či méně smyšlený příběh, na kterém stavíme naše vidění světa. zdroj Homo Deus3 !3
  4. 4. Dnes si tak trávník mohou dovolit miliony rodin. Dávný luxus šlechty, který je ale ve své podstatě mrtvým ekosystémem, který bere spíše než dává, se stal nutností každé rodiny střední třídy. Velikost a kvalita trávníku se stala jedním z důležitých symbolů společenského postavení nejprve pro většinu obyvatel USA, později zbytku globálního severu a následně i další obyvatele bohatších čtvrtí kdekoli na světě. Nedělní sekání pažitu na předměstích celé planety se stalo běžný rituálem. Harari upozorňuje, že v USA je tráva hned po kukuřici a pšenici třetí nejrozšířenější pěstovanou rostlinou, a že za ní stojí ohromný byznys, který zahrnuje developery, zahradníky, výrobce a prodejce semen, hnojiv, pesticidů, zavlažovacích zařízení, sekaček a jiných strojů. Rozmach “trávníkové módy” vyznívá nejabsurdněji v zemích, které vznikly na poušti nebo tam, kde je nedostatek vody. Udržet trávník při životě v pouštních městech, jako je třeba Dubaj, připomíná péči o pacienty na JIPce. Těžko domyslet to množství vody, energie a CO2, které tato normóza stojí. Jedny z nejkrásnějších trávníků „pěstují“ na Samoi v Polynésii. Absurdní ale je, že tam žijí jedni z nejobéznějších a tedy nejnemocnějších lidí na světě, kteří se tak často nedožijí ani čtyřicítky. Místo, aby si v místní úrodné půdě pěstovali jídlo, stravují se dováženými, nezdravými a předraženými průmyslově zpracovanými potravinami a pěstují – trávník. Nad smyslem trávníku prostě už dnes nikdo nepřemýšlí, stal se normou. A lidé chtějí být normální. O tom, jakému posměchu jsem čelil já, když jsem se místo trávy rozhodl zasadit rajčata, se ještě dočtete. Psycholog Pierre Weil, filozof Jean-Yves Leloup a antropolog Roberto Crema normózu definují jako „soubor norem, konceptů, hodnot, stereotypů, návyků v myšlení či jednání, které jsou v určité společnosti schváleny konsensem nebo většinou lidí, ale přesto způsobují utrpení, nemoc a smrt“. Normóza je ale4 tak silná, že tyto neblahé důsledky hravě přkryje. A tak zvítězí. Samozřejmě ne vše, co přirozeně a normálně děláme, vykazuje znaky normózy. „Normóza je chorobná normálnost. Příkladem zdravé normálnosti může být například vstávat brzy nebo každý den chodit, což tvoří konsensus, a od neutrální normálnosti, jako například obědvat v poledne. Charakteristickým rysem společným všem formám normózy je jejich automatický a nevědomý charakter.“5 Normózu posiluje právě naše biologická podstata – především už zmiňované zrcadlové neurony, které nás vedou k tomu, abychom nevědomky kopírovali druhé, za což se nám dostává odměny. Kdykoliv nás ostatní přijímají, do krve se nám vyplaví “hormony štěstí” (serotonin, dopamin, oxytocin a další). Pro společenskou bytost je máloco tak strašidelné jako je odmítnutí ostatními. Máme strach z ostrakismu, tj. z toho, že budeme vyřazeni, odmítnuti „svou“ skupinou, že nebudeme považováni za „normální“ i že nebudeme v prostředí, v němž žijeme, hodnoceni jako „dobří lidé“. Biologie – podpořená výchovou – způsobila, že tento strach nás má zcela v hrsti. Dnes je jednou z hlavních psychologických překážek toho, abychom vyskočili z otroctví účtů a složenek, odmítli nespravedlivý systém, postavili se jasně ničení našeho společného domova a utekli z jakékoli jiné “zakouřené místnosti”. Příkladů, kdy lidé dělají i to, co je nezřídka i zabíjí, jenom proto, aby byli přijati svým okolím nebo protože považují destruktivní chování většiny za správné, je nespočet. Nejlépe samozřejmě vyniknou příklady z jiých kultur (systémů). Určitě víte, že v některých oblastech Číny například ženám znetvořují chodidla, ženy v některých oblastech Barmy si uměle protahují krk, do tzv. žirafího krku a v některých oblastech Afriky se dodnes provádí ženská obřízka, a to zcela nehygienicky třeba střepem skla. V Evropě se nám zdá neuvěřitelné, jak je možné si takhle ubližovat, ale v naší kultuře, v našem systému najdeme podobně nepochopitelných příkladů též nespočet: peníze jsou víc než zdraví, vztahy nebo radost.„Normální“ je akceptovat toxické látky ve vodě a v jídle, respektovat populistické i fašistické politiky, za „normální“ považujeme i nechat si ničit půdu a přírodu. Všechna tato „patologická normálnost“ PRO REŠERŠISTU: Prosíme doplnit přesný zdroj - kniha Normóza4 PRO REŠERŠISTU: Prosíme doplnit zdroj - kniha normóza5 !4
  5. 5. nás během posledních několika staletí přivedla do zásadní environmentální a sociální krize. Stačilo by se rozhlédnout a člověk si musí všimnout, že v naší společnosti něco nehraje. Jenomže my spolu sedíme v jedné velké zakouřené zasedačce, kde se - v době, kdy píšu tyto řádky - většina našich lídrů tváří buď jako by se nic nedělo nebo odvádějí pozornost k nějakým zcela banálním tématům. Většina z nás je ale natolik zaneprázdněná vyděláváním na život a/nebo koukáním do nějakého displaye nebo obrazovky, že na nic jiného nenacházíme čas a sílu. Náš operační systém Mýty vysvětlující fungování našeho světa a návazná normóza jsou základními stavebními součástkami komplexního systému, který spoluurčuje chod každé lidské skupiny i společnosti. Jak takový systém funguje, můžeme pochopit na příkladu operačním systému, který zná většina z nás ze svého počítače nebo chytrého telefonu. Ať už Windows, Android, Linux nebo iOS, tento software umožňuje fungování jednotlivých aplikací a spolu-rozhoduje o celkovém fungování telefonu. Víme například, že určitá verze operačního systému umožní fungování nových aplikací a naopak některé už neutáhne. Systém je to tak složitý, že málokterý uživatel telefonu nebo počítače neví ani to, jakou verzi systému používá a ještě míň lidí by dokázalo vysvětlit, jak něco tak složitého vůbec funguje. Tak jako v chytrém telefonu i ve společnosti exitustuje podobně “neviditelný” ale přitom zcela zásadní operační systém, jehož verze ale se stejnou magií umožňuje, co je ve společnosti možné a co daná verze například ještě “neutáhne”. I fungování společenského “operačního systému” určuje hardware, tj. naše biologická výbava, ale klíčovým stavebním kamenem jsou už zmiňované mýty a další kulturní zvyklosti a hodnoty. Stejně jako v případě počítačů či mobilů, většina z nás netuší, jak takový operační systém funguje. Jak víme, bez operačního systému bychom v telefonu nespustili jedinou aplikaci. V lidském životě jsou takovými aplikacemi jednotlivé životní oblasti, etapy a situace jako dětství, rodičovství, učení, práce, volný čas a jakákoli další interakce s lidmi a ostatním světem. Přestože je systém ze své podstaty neviditelný, můžeme ho zahlédnout a následně se mu snažit porozumět, když ten svůj opustíme, nejlépe formou cestování . Kdykoli totiž přijedete do cizí kultury, tedy jiného systému, jste konfrontovaní s novým,6 neznámým systémem, často si přijdete “vykolejení”. Nevíte, na co si dát pozor, kde a jak seženete něco k jídlu a pití, jak se dopravit dál, kde a jak najdete nocleh nebo co se v dané kultuře sluší, nesluší, smí a nesmí. Než nový systém pochopíte a přijmete, chvíli to trvá a bolí. Zároveň tím získáváte kontrast pro systém svůj… Bílou na bílé neuvidíte. Na nějakém tmavším odstínu už ale ano. Čím lépe porozumíme tomu, jak naše operační systémy fungují, tím lépe můžeme společně „programovat“ vyšší verze, které umožní fungování nových - pro budoucnost - vhodnějších aplikací. Na „upgrade“ našeho (rozuměj euroatlantického) systému je nejvyšší čas. Aby bylo jasno, lidstvo dosáhlo historicky bezprecedentního blahobytu: Na nadbytek jídla dnes zemře víc lidí než hladem, za volantem se zabije skoro třikrát víc než kolik jich zemře násilnou smrtí, tj ve všech válkách, teroristických útocích a vraždách dohromady. Vlastní rukou se zabije dvakrát víc než kolik7 zemře ve všech válkách a vraždách . Přečtěte si to ještě jednou a chvilku přemýšlejte.8 Ano, takhle dobře se lidstvo ještě nemělo. další je literatura, film, druzí lidé, cestovat se dá i v místě bydliště - lidi bez domova, praha vs. chudá místa,… nemoc6 Traffic accidents kill 1.24 million people a year worldwide; wars and murders, 0.44 million. ..7 https://www.befrienders.org/suicide-statistics8 !5
  6. 6. Jenomže se zdá, že tento blahobyt s sebou nese cenovku, a to zatraceně vysokou. V době, kdy tuto knihu dokončuji to, veškerému technologickému pokroku, úspěchům medicíny a lidského poznání, navzdory, čelí aktuální verze nespočtu zásadních selhání: V říjnu 2018 přišli vědci i z mezivládního panelu pro změnu klimatu s informací, že lidstvu zbývá posledních dvanáct let na to, aby se pokusili odvrátit klimatickou katastrofu. Moc největších světových firem je větší než vliv většiny států. V roce 2018 bylo ze sta největších světových ekonomik 71 korporací, pouze 31 zemí a nůžky se stále rozevírají.9 Stále větší počet lidí se propadá na nebo pod hladinu chudoby. Zajistit živobytí pro sebe a svou rodinu se jeví stále obtížnější. Osm nejbohatších lidí planety vlastní tolik kolik polovina (tj. 3,5 miliardy) nejchudších. Jeden jediný člověk (Jeff Bezos) vlastní tolik jmění, kolik 125 států.10 Rostoucí počet lidí zmiňuje pocity osamělosti a úzkosti. Velká Británie proto zavedla, vedle tradičních ministerstev průmyslu, financí nebo školství “Ministerstvo osamělosti”. Náš ekonomických systém stojí stále na pravidlech popsaných skupinkou Agličanů z 18.století, z doby s úplně jinými hodnotami, potřebami a cíly. Systém, jehož cílem je nekonečný růst a měřítkem úspěšnosti HDP, je dobrým životem zcela nekompatibilní. Nekonečný růst na konečné planetě není možný. Školní systém většiny zemí na planetě, především systém povinné školní docházky zastaral a všem výzvám navzdory zastaral a připravuje děti místo na budoucnost plnou změn na minulost. Podobně jako po velké hospodářské krizi v 30.letech se k moci dostávají nacionalisté, fašisté a další politici, kteří staví na lži, nenávisti a rozdělování lidí. Na rozdíl od doby mezi druhou světovou válkou a rokem 2001, potažmo finační krizí roku 2008 přivládají v našem světě dystopické scénáře nad utopickými. Navzdory tomu, že naše společná zasedačka je pro většinu stále ještě úhledná, prostorná a pohodlná, na stole jsou koláčky a pití, v pozadí hraje tlumená hudba a všechno se tváří, jak se tvářit má, kouře přibývá. Stále větší počet lidí si uvědomuje, že je z alarmu bolí uši, z kouře štípou oči, a že se jim z toho točí hlava. Miliardáři ze Silicon Valley zkupují pozemky na Novém Zélandu, na Aljašce a na Havaji, intenzivně pracují na letech na Mars a připravují se, podle vlastních slov, na život “after the event”, čímž míní ekologickou katastrofu, společenské nepokoje nebo nukleární válku, která způsobí to, že náš současný operační sytém zkolabuje a oni - jedni z jeho hlavních architektů - přijdou o svou exkluzivní roli.11 Většina ostatních, především naši političtí zástupci, celebrity a podnikatelé se tváří jako by nic, případně odvádějí pozornost banálními, zástupnými problémy. A tak i my, někteří už slušně kuckající se https://oxfamblogs.org/fp2p/the-worlds-top-100-economies-31-countries-69-corporations/ a http://theconversation.com/who-is-9 more-powerful-states-or-corporations-99616 https://www.fastcompany.com/40515089/jeff-bezos-is-now-richer-than-iceland-tunisia-jamaica-and-estonia-combined10 https://www.youtube.com/watch?v=Is1YUQVYkvY11 !6
  7. 7. znovu nakloníme nad dotazník a pokračujeme tupě ve vyplňování. Ignorujeme alarm a místo abychom poslechli náš vnitřní hlas se spolehneme na ostatní. Ale není na co čekat. Brzy se v místnosti budeme dusit všichni. Je načase vstát a začít společně pracovat na “upgradu” systému, protože jen vyvětrat už nestačí. I o tom, proč a v čem potřebuje náš systém aktualizaci, bude tato kniha. Verze systému aneb integrální teorie Aktualizace systému je samozřejmě složitá věc. Je třeba se podívat kriticky na fungování aktuální verze, pochopit jak funguje a odpoutat se od některých starých funkcí, které přežily. Je nutné “doprogramovat nové funkce, které reagují na nový kontext. Podobně jako v případě aktualizace počítačového systému se vždy vychází z předcházející verze, která se doplňuje, osekává či vylepšuje, tak i v případě vývoje „lidského systému“ každá nová verze obsahuje zároveň i tu starší. Tématem vývoje vědomí a s tím souvisejícího vývoje kognitivních schopností, tj. verzemi našeho operačního systému se zabývala už řada vědců. Co člověk, to terminologie, ale podobně jako třeba Farenheit a Celsius popisují jinými slovy to samé, i v tématu vývoje lidstva je třeba se dostat za rozmanité termíny k podstatě – tedy k tomu, jak v jednotlivých fázích vnímáme svět, jak se vztahujeme k druhým lidem včetně sebe sama a jak se organizujeme. Milník v této oblasti postavil americký filozof Ken Wilber, když počátkem 70. let definoval tzv. integrální (souhrnnou neboli celistvou) teorii, která je jakýmsi pokusem sjednotit do té doby oddělené pohledy na vývoj lidského vědomí. Velkým přínosem jeho práce byla připomínka toho, že náš svět se nedělí na starý a nový, ale podobně jako zmiňovaný počítačový operační systém procházíme jako lidstvo fázemi vývoje. V každé fázi je důležité něco jiného. Podobně jako aplikace v telefonu mohou fungovat jen tak, jak jim to operační systém dovolí, tak i jednotliví lidé většinou „vyrostou“ pouze do úrovně kultury, jejíž jsou součástí. Přesto ale vždy existuje část populace, která jde ve svém vývoji až za úroveň většinové kultury. Představte si to jako kdyby Whatsup běhal na Windows 95. Příklad: pokud je ve společnosti normou, že část lidí je považována za otroky, kteří mají statut věci a jsou majetkem svého pána (Windows 95), většina lidí bere toto přesvědčení jako nezpochybnitelný fakt. Pouze úzká skupinka lidí (Whatsup) chápe, že všichni lidé jsou si ve své podstatě rovní, a že otrokářství je zlo. V každé fázi vývoje společnosti najdeme podobných příkladů „tolerance otrokářství“ mnoho a v této knize se na ty soudobé paralely podíváme podrobněji. Integrální teorie definuje devět úrovní vývoje lidstva, devěl levelů operačního systému. Určující pro jejich rozdělení je úroveň vědomí dané společnosti, tedy toho, jak nahlížíme na svět a sebe sama, co víme, co si uvědomujeme a jak moc jsme tím, kým jsme. Ken Wilber označil každou úroveň barvou a jejich přehled najdete v příloze knihy . Pokud se vrátíme k paralele s počítačovým systémem, můžete si12 za jednotlivými fázemi představit Windows 95, Windows 98, Windows XP, Windows 7, Windows 10… Vývojovými fázemi dle Kena Wilbera prochází každý jednolivec, organizace i společnost jako celek. Vždy platí, že každá vyšší fáze je dostupná až poté, co se člověku (a společnosti) podaří projít fázi předchozí. Je to jako při stavbě domu: do střechy je možné pustit se teprve potom, co jsou hotová nižší patra. Přeskakovat není možné. Důležité je uvědomit si, že postupem do další fáze vývoje si uchováváme většinu schopností fází předchozích. Číslo přílohy12 !7
  8. 8. V každé fázi vývoje se řeší jiné potřeby. K jejich uspokojení si člověk buduje jiné schopnosti. Například úspěšné vybudování nezávislého já (červená, egocentrická oblast) vyžaduje úplně jiné schopnosti a úplně jiné chování než například budování harmonických vztahů (oblast zelená). Naše osobnost nebo společnost dosahuje na vyšších úrovních větší hloubky, lepší kapacity řešit různé situace novými způsoby. Můžeme se chovat podle svých schopností, kterým jsme se naučili dříve, ale nikoliv podle schopností, kterým jsme se ještě nenaučili. Malé dítě na infračervené úrovni bude těžko s ostatními jednat z oranžové úrovně, ale opačně je to vždy možné. Každá úroveň vývoje prostě zahrnuje všechny úrovně předchozí a zároveň je přesahuje. Je sama o sobě celá a zároveň, z pohledu vyšších úrovní, pouze částečná. K čemu je to dobré? Integrální teorie nám dává naději, že ona nezbytná aktualizace operačního systému je možná a dokonce reálná – pokud se do ní pustíme hned. Proč a jak to udělat a jak nám v tom integrální teorie může pomoci, i to se dočtete v této knize. Dr. Jekyll a pan Hyde aneb co všechno zůstává skryto Pokud se máme bavit o aktualizaci našeho operačního systému, je třeba si vyjasnit ještě jednu věc. Možná jste si všimli, že my lidé máme tendenci tvářit se lepšími než jsme. Prezentujeme se jako dr. Jekyll, ale rozhodně ne jako pan Hyde – postavy, které stvořil skotský spisovatel Robert Lewis Stevenson. V jednom z velkých příběhů klasické literatury – v románu Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda – zpracoval téma dobra a zla v lidské osobnosti. Příběh je významný tím, že napínavě vysvětluje jeden důležitý psychologický jev. V románu je Dr. Jekyll respektovaným lékařem, kterému hluboce záleží na tom, jak ho ostatní vnímají, a proto se snaží prezentovat jako dobrý člověk. Ve své laboratoři ale připraví lektvar, který ho po požití promění v pana Hyda, primitivní, destruktivní bytost. Když o té proměně Dr. Jekyll později přemýšlí, všimne si skutečné podstaty člověka: „Naučil jsem se rozpoznat důkladnou a primitivní dualitu člověka. Viděl jsem, že ze dvou naturelů, které v mém vědomí bojují, i když bych mohl být jen jedním, jsem obojím. Člověk není ve skutečnosti jeden, ale ve skutečnosti dva.“ Historie je plná myslitelů, kteří se nad tímto rysem lidské podstaty zamýšleli. V Platónově Ústavě se píše: „V každém z nás, i v těch, kteří se jeví jako nejumírněnější, jsou touhy, které jsou hrozné, divoké a nezákonné.“ Nietzsche mluví o strachu z divokých zvířat, včetně zvířete, které kotví v každém z nás. Nietzseho Zarathustra toto zvíře nazývá naší vnitřní bestií. Goethe prohlásil, že nikdy neslyšel o zločinu, u kterého si nedovedl představit, že by ho byl schopný spáchat též. Nejvíc práce v tématu Dr. Jekylla a pana Hyda odvedl ve 20. století švýcarský psychiatr C. G. Jung. Ten popsal, že v období, kdy se vyvíjí naše ego, se začínají vyvíjet dva, na sobě vzájemně závislé, psychologické systémy – tzv. persona a stín, kde Dr. Jekyll je personou a pan Hyde stínem, naší vnitřní bestií. Persona je zidealizovanou představou o vlastní osobnosti. To, co do tohoto obrazu nezapadá, je přehlíženo a vytěsňováno do stínu. Persona dává člověku přesvědčení, že je unikátní, přestože ve skutečnosti je hranou rolí. To, co platí o člověku, je možné vztáhnout i na jakoukoli skupinu lidí… stát, firmy, školy i společnost jako celek. Každý se snaží “leštit” svou personu, svého dr. Jekylla a dělat tak na druhé dojem: Stát se prezentuje jako ochránce svých občanů. Firmy se představují jako laskaví zaměstnavatelé, přispěvatelé do státní kasy a podporovatelé bohulibých aktivit. Školy jsou tím jediným správným místem vzdělávání. Naše západní civilizace sama sebe již desetiletí označuje jako vyspělou, rozvinutou, nejvyšší formu vývoje lidské společnosti. !8
  9. 9. Že by některý z daných systémů veřejně představil i svého pana Hyda, se prakticky nestává. Na to, že Dr. Jekyll je pouze polovina příběhu, upozorňují především disidenti našeho operačního systému – antropologové, psychologové, klimatologové, historici, filozofové, umělci, ale i zběhlí manažeři korporací, bývalí učitelé, bývalí politici, bývalí lobbisté, bývalí státní úředníci… a další účastníci experimentu, kteří se v zakouřené místnosti téměř udusili. Ambicí této knihy je představit základní obrysy stínů naší moderní konzumní společnosti, tj. našeho pana Hyda a upřesnit tak celkový obraz toho, jak naše společnost funguje. Vedle seznámení se s panem Hydem chci v knize ale hlavně definovat dobrý život tak, jak ho před dvěma tisíciletími definoval Aristoteles a ukázat, kde jsou jeho principy se současným operačním systémem kompatabilní a kde naopak potřebujeme systémový upgrade. –– Vývoj se dal do překotného pohybu a změny, které dříve trvaly staletí, se dnes odehrávají v řádu let, někdy i měsíců. To základní, co známe již od Aristotela, Buddhy a dalších, tj. že toužíme žít dobrý život, se ale nezměnilo. V mnoha aspektech dobrého života jsme už jako lidstvo dosáhli hranice, v jiných jsme to dokonce přepálili. V době vzniku této knihy, žije velká část planety v hojnosti, v pohodlné a pohledné zasedačce. Jenomže naše pohodlí si začíná vybírat svou daň. V místnosti je stále více kouře a pro alarm už mnohdy neslyšíme. Pokud chceme dobrý život pro většinu, potřebujeme si především definovat o co se jedná a pak si posvítit do všech základních temných zákoutí naší společnosti tak, abychom získali ucelenější obrázek o tom, jak náš svět funguje. Potřebujeme prověřit základní mýty, na kterých naše společnost staví a uvědomit si, jak moc nás naše normóza drží v hrsti. A protože jsme na prahu ekologické a následně i sociální krize epických rozměrů, času není nazbyt. Je třeba začít jednat. Hned. Nebude to snadný úkol dostat se včas ze zakouřené místnosti a je zřejmé, že všichni se ven nedostaneme. Tato kniha chce být průvodcem na cestě ven. Průvodcem, který nezavírá oči před stíny a naopak se na ně snaží poukazovat, protože jen přes jejich překonání vede cesta ven – za světlem a čerstvým vzduchem, za dobrým životem na Zemi. !9

×