Přístup žen ke vzdělávání v rakouskouherské monarchii

560 views

Published on

0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
560
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
1
Actions
Shares
0
Downloads
3
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Přístup žen ke vzdělávání v rakouskouherské monarchii

  1. 1. MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTAPřístup žen ke vzdělávání v rakousko – uherské monarchii Seminární práce Brno 2012 Autor práce: Veronika Přibylová DiS.
  2. 2. 1 ÚVOD ............................................................................................................................................. 32 PŘÍSTUP ŽEN KE ZVDĚLÁVÁNÍ V RAKOUSKO – UHERSKÉ MONARCHII...................... 4 2.1 ČESKÁ ŽENA NA PŘELOMU 19 – 20 STOL...................................................................... 4 2.2 VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ PO ROCE 1900.................................................................... 7 2.3 POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI, PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ ........................................... 8 2.4 PRÁVNÍ POSTAVENÍ ........................................................................................................... 9 2.5 VÁLEČNÉ OBDOBÍ 1914 - 1918 ............................................ Error! Bookmark not defined.3 Použitá literatura ........................................................................................................................... 11
  3. 3. 1 ÚVOD V úvodu bych měla vysvětlit, proč jsem si vybrala právě tyto témata. Záměrně říkám tytotémata, jelikož jsou pro mě obě velice zajímává. Proto se vyjádřím k oběma. Nepovažují se zazapálenou a bojovnou feministku. To, že ženy jsou ve všem rovny mužům, považuji za prostýfakt. Zavrhuji ovšem radikalismus, jenž hlásá, že v době, kdy ženy přijdou na to, jak se obejítbez mužů v reprodukčním procesu, nebude jich potřeba. Muž a žena tvoří jednotu, která jedůležitá především ve výchově při formování dítěte.
  4. 4. 2 PŘÍSTUP ŽEN KE ZVDĚLÁVÁNÍ V RAKOUSKO – UHERSKÉ MONARCHII2.1 ČESKÁ ŽENA NA PŘELOMU 19 – 20 STOL. Dvacáté století lze označit jako století převratných změn. Je důležité zmínit druhoupolovinu devatenáctého století, aby bylo možno získat představu o tom, z jakého prostředí aza jakých okolností české ženy do 20. století vstupovaly. Zejména doba od 60. let do 19.Století měla mimořádný význam. V 19. století byly dívky vedeny k tomu, aby pracovali buď pro rodinu či domácnost.Mezi tuto práci patřilo například šití šatstva, pečení chleba, oprava bot. Žena byla touto pracíplně vytížena. Proto byla děvčata směrována k tomu, aby se dobře provdala. Tudíž do svatbysi připravovala výbavu a učila se vést domácnost. Skutečnost, že se dívka musí provdat, bylavelice důležité. Když se neprovdala, zůstala u příbuzných, kteří se o ni museli postarat.V otázce dědictví byl dědicem vždy nejstarší syn, který byl potom povinen svou neprovdanousestru živit. Pokud dívka z venkova neměla žádnou rodinu, ani majetek, byla nucena jít doměsta, kde pracovala ve fabrice nebo ve službě, aby přežila. Ve městech byla situace odlišná.Dívky z měšťanských rodin se po absolvování školní docházky učily ještě hudbě afrancouzsky, což zvýšilo jejich cenu na trhu nevěst. Manželství bylo bráno jako hospodářskáinstituce. Nevěsty lovily bohaté ženichy a ženichové hledali co největší věno. V případě, že semladá dívka neprovdala, byla skutečnou přítěží pro příbuzné, jelikož se nechtěla snížitk vlastní práci. Pracovaly – a to uţ od čtrnácti let – pouze dívky z niţších sociálníchvrstev. Měšťanská dívka většinou dělala u svých příbuzných sluţku. Pokud ţádnéneměla, hladověla či skončila v nevěstinci. Stávalo se, ţe ţeny, které ovdověly aznovu se neprovdaly a které uţ nechtěly ani nevěstince, prodávaly zámoţnýmpedofilům svoje dcery. Takové případy bohuţel nebyly ojedinělé (NEUMANN, 971). V rakousko-uherské monarchii byla školní docházka šestiletá. Až roku 1869 bylauzákoněna povinná školní docházka na osm let pro děti od 6 do 14 let. Už na základnímstupni měly dívky v osnovách čtení, psaní a počítání minimum, převažovala výuka ručníchprací. Dívky, které chtěly pokračovat ve studiu, měly možnost pouze na Ústavu pro vzděláníučitelek založeném roku 1867. Absolventky potom vyučovaly pouze ruční práce nasoukromých dívčích ústavech. Od roku 1869 byla dívkám umožněna výuka na vyšším stupniveřejných dívčích škol a nižším stupni škol smíšených. Na rozdíl od dívek, chlapci na tombyli lépe. Měli možnost vyššího studia.
  5. 5. Ženy v tomto období měly velmi podřadné postavení. Byly brány jako zboží nebo jakomajetek. To bylo řečeno i ve všeobecném občanském zákoníku rakouském z roku 1811, kterývstoupil v platnost 1. ledna 1812. První díl tohoto zákoníku obsahoval ustanovení o právumanželském, vztazích mezi rodiči a dětmi, o poručenství a opatrovnictví. Žena bylanesvéprávnou osobou. Ve všem byla zastupována zákonným zástupcem, kterým byl nejprveotec, později pak manžel. Otec předal manželovi dceřino věno, které se automaticky stalojeho majetkem. Manželství bylo svazkem dvou nerovnoprávných osob, v němž žena bylapodřízena muži a v němž manžel byl hlavou rodiny. Žena byla povinna pomáhat muv hospodářství, plnit jeho příkazy a to i v případě „manželských povinností. I v rodičovském právu byla jasná nadřazenost muže. On vybíral pro dítě jméno,rozhodoval o výchově, spravoval majetek dětí a rozhodoval o jejich budoucím povolání. Dětimu byly svěřeny i v případě, kdy manželé byly odloučeni. Výjimku tvořily chlapci do 4 let adívky do 7 let. Shrnuto – ženy byla stavěna na úroveň dítěte, cizince, slepého, hluchého, zuřivého čišíleného (VESELÁ, 1993 12 s.). České ţeny se v tomto postavení nacházeli do roku 1859. V tomto roce padlBachův absolutismus. Došlo ke změnám nejen na politické scéně, ale také na scéněkulturní a společenské. Doba přála i ţenám a jejich emancipačním snahám. V čeletoho hnutí stály spisovatelky jako Karolína Světlá, Věnceslava Luţická – Srbová,Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková a další. Tyto ţeny sezaslouţily o zaloţení charity, péče o chudé svobodné dívky a jejich vzdělávání.Ţenské hnutí v Čechách bylo mírné a hlavní ideou bylo vlastenectví, češství. Významným právním krokem se stal nový Spolkový zákon z roku 1867, kterývedl k rozvoji veřejné činnosti ţen a který umoţňoval fungování ţenských spolků (sestanovami, hierarchií, řádem. V 60. letech tak vznikla spousta ţenských spolků. Mezijejich hlavní cíle patřila snaha vzdělávat mladé ţeny a dívky a umoţnit těm zeslabších sociálních vrstev takové vzdělání, aby se dokázaly uţivit vlastní prací. To byltaké důvod, proč vznikaly spolu se spolky i školy. Nejznámějším spolkem byl Spolek sv. Ludmily, zaloţený a vedenýVěnceslavou Luţickou – Srbovou, dále Ţenský výrobní spolek český, Domácnost,Tělocvičný spolek paní a dívek praţských a další. Ze škol byly nejvýznamnější Vyššídívčí škola a Průmyslová škola. V dané době to byl velký krok vpřed, ale stále se školy zaměřovaly na to,vychovat z dívek hospodyni, manţelku, matku a stále se výuka zaměřuje na chudinu.
  6. 6. Ţeny ze středních a měšťanských vrstev se ještě pořád neţivily vlastní prací. Tytotradice začala bortit aţ nastupující nová generace. Významnou osobností pro ţenské hnutí byl Vojta Náprstek. Tento muţ se jakostudent práv účastnil bouřlivých revolučních událostí roku 1848 a poté byl nucenuprchnout do Ameriky. Zde strávil 10 let. Po návratu se stal mecenášem pokrokovýchsnah, tzn. i emancipačních. Rodinný dům v Praze, známý jako dům „U Halánků“, sestal centrem kulturního dění. Z Ameriky si přivezl poznatky o ţivotě amerických ţen ajejich boji za rovnoprávnost. Vojta Náprstek začal u nás prosazovat nutnost vyššího vzdělání ţen. To, ţene kaţdá ţena se můţe vdát, dokazoval na statistikách. Proto bylo nutno, aby se osebe neprovdané ţeny dokázaly postarat tedy se uţivit a to i ţeny ze středních aměšťanských vrstev. Jako vhodná povolání uváděl ošetřovatelství, pečovatelství,tedy činnosti blízké úkolům manţelky a matky. Jeho přičiněním se ţenské hnutízačíná přesouvat k otázkám vzdělání. V roce 1865 zaloţil Náprstek s Karolínou Světlou Americký klub dam. Mezihlavní činnosti patřilo vzdělávání. Byly zde pořádány přednášky, besedy. Přednášelzde i Tomáš Garrigue Masaryk, Františka Plamínková (později první českýprimátorka) a mnoho dalších. Spolek byl ukončen komunistickým reţimem v roce1948 (BAHENSKÁ,2005). Největším přínosem pro Americký klub dam byl příchod mladé generacespisovatelek spolu s Eliškou Krásnohorskou. Tato generace nesouhlasila s názorem,ţe ţena patří k dětem a do domácnosti. Výsledkem sporu mezi starou a mladougeneraci bylo zaloţení spolku Minerva. Členky Minervy se chtěly předevšímvzdělávat. Svými snahami dokázaly to, ţe bylo v roce 1890 zaloţeno v Praze prvnídívčí gymnázium. Absolventky Minervy skládaly maturitu na Akademickém gymnáziu,protoţe toto gymnázium bylo školou soukromou. Aţ roku 1907/8 tato škola získalatzv. „právo veřejnosti“.
  7. 7. 2.2 VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ PO ROCE 1900Výchova na počátku 20. Století se nese ještě v duchu století předešlého. Situace v Čecháchbyla taková, že ze státních ústavů vychází málo učitelů a učitelek. Jejich nedostatek jezapříčiněn nízkou mzdou. Čeští učitelé byli placeni nejhůř v celé monarchii. Proto církevzakládá vyšší dívčí školy, lycea, dívčí pedagogia. Tyto učitelky pojímají výchovu a výukuv přísném katolickém duchu. Převážná většina rodin a nemalý počet škol vychovává dívky„dle zákonů božích“, tj. k mravopočestnosti, bohabojnosti a poslušnosti vůči rodičům imanželovi. I nadále zůstává hlavním cílem u dívek se dobře provdat (FAIMONOVÁ, 1909). V této době uţ mohou dívky studovat. V rodinách ovšem preferují studiumchlapců. Měšťanské rodiny připouštějí moţnost, ţe by jejích děti mohly být někdynuceny pracovat a tak jim umoţňují navštěvovat školy. Pro dívky z nejchudšíchvrstev to znamená, ţe je nečeká pouze dřina ve fabrikách a na polích. Ke konci století se ve středním školství začala řešit problematika dívčího vzdělání.Roku 1900 byl vydán statut, který zajistil realizaci nových středních škol pro dívky –šestitřídních dívčích lyceí. Studium na lyceu bylo zakončeno maturitou. Absolventky mělymožnost vyučovat některým předmětům na obecných a měšťanských školách. Také mohly poukončení 4. Ročníku odcházet do zaměstnání. Jedním z významných mužů, kteří stáli uzakládání šestiletých dívčích lyceí a reálných gymnázií, těch, kteří se zasloužili o rozvojdívčího středního školství, byl bezesporu Dr. František Drtina, přední český pedagog (JŮVA,1988). Mezi další možnost středoškolského studia se nabízela hospitace na středních školáchchlapeckých. Dívky zde však měly velmi nerovné postavení s chlapci. Nebyly průběžněklasifikovány a zkoušeny, vykonávaly pouze semestrální a závěrečné zkoušky. Nemohly sevůbec stýkat s chlapci, do třídy vstupovaly společně s profesorem (KOPÁČ, 1968). Od roku 1900 mohly ženy studovat na vysoké škole kromě filozofie také farmacii amedicínu. Roku 1901 byly ženám uděleny první české doktoráty. Ženy, jež získaly v tétodobě vysokoškolské tituly, byly většinou ze středních vrstev, z dobře situovaných rodin(JIRKOVÁ, 1982).
  8. 8. 2.3 POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI, PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ Žena v této době již není z pohledu společnosti brána jako zavrženíhodná či mravněpokleslá. Přesto se však ženy ucházející se o práci potýkají s jistými překážkami. Nevětšípřekážkou je plat, který je o polovinu nižší, než mají muži. Nejhůře jsou na tom učitelky.Zákon jim přikazuje celibát. Pokud se vdají, musí zaměstnání opustit. Jednou z žen, která sekvůli učitelskému povolání vzdala práva mít rodinu a děti byla Františka Plamínková. Celýživot bojovala za práva žen, za zrušení celibátu učitelek. Ženám tedy bylo umožněnopracovat. Stát zakládal pro zaměstnané ženy, samoživitelky, mateřské školy. Zde se dětemvěnovaly pěstounky, absolventky ústavů pro vzdělávání učitelek. I tak ale většina žen musela, po tom co se provdala, své zaměstnání opustit. Žádnýzaměstnavatel nezohledňoval mateřství ani neexistovala mateřská dovolená. Nejvyššízaměstnanost žen vykazovala dělnická třída. Pro zaměstnavatele bylo výhodnější platitnekvalifikované ženy a za polovinu, místo kvalifikovaných mužů s vyšším platem. Muži aženy bojovali za pracovní podmínky každý zvlášť. Tyto pracovní podmínky byly opravduvelmi špatné. Kromě malých platů nebyla žádná dovolená na zotavenou, žádný příspěvekv nemoci či invaliditě, pracovní doba dvanáct až čtrnáct hodin. Nešlo jen o práci v textilníchtovárnách ale i ve slévárnách a hutích (MUŢÍKOVÁ – NOSILOVÁ, 1946).
  9. 9. 2.4 PRÁVNÍ POSTAVENÍ Práva žen upravoval občanský zákoník z roku 1811. Na počátku 20. století stále platilv právu manželském a rodinném § 92, podle něhoţ se od manţelky vyţadovalaposlušnost manţelovi, jakoţto hlavě rodiny a správci domácnosti. Dle § 148 byljedině otec oprávněn zvolit svým dětem povolání a to i proti jejich vůli. Dle § 192ţeny, osoby řádové a cizozemci byli vyloučení z poručnictví. § 591 stanovoval, ţečlenové duchovních řádů, mladíci pod 18 roků, osoby ţenské, dále nepříčetní, slepí,hluší nebo němí nemohli být svědky při posledním pořízení. Až novela z roku 1914 přinesla změnu, především v tom, že žena mohla být svědkempři pořizování písemných listin a posledního pořízení a u rozvodu manželství soud při svěřenídětí do péče rozhodoval se zřetelem k zájmům dětí, bez ohledu na jejich věk. Volební zákonříšský z roku 1907 stanovil, že do říšské rady měly právo volit jen osoby rodu mužského. Přivolbách do zemského sněmu a okresních i obecních zastupitelstev rozhodovala poplatnost.Ženy poplatnice (samostatně výdělečně činné a zaměstnané, které odváděly daně), mělyvolební právo, ale nepřímé. Musely se u voleb dát zastupovat plnomocníkem, mužem. Právopasivní vůbec v rakouském občanském zákoníku nebylo právně ošetřeno. Tato mezerav zákoně neunikla Františce Plamínkové, čehož ženy samozřejmě využily. V oblasti práva občanského měly ženy nerovné postavení s muži. Jinak tomu byloovšem v případě práva trestního. Zde byla žena muži rovna. Přestoupila – li zákon, bylatrestána stejně tvrdě jako muž (HAJN, 1939).
  10. 10. 3 ZávěrČeské ženy urazily v boji za svá práva dlouhý kus cesty a mnoho práce je na této cestě ještěčeká. Dnešní ženy jsou emancipované, sebevědomé, vzdělané, schopné. Dosáhly zaposledních sto let mnoho, dokázaly mužům, že jsou jim rovny.Jsem ráda, že v naší společnosti takové ženy jsou a bojují za nás, které jsme usnuly navavřínech. Ale není třeba přehánět. Není nutno vzdávat se svojí ženskosti a zaměňovatrovnost s muži s „opičením se“ po mužích. Jsme individuality. Už dávno byl překonánSigmund Freud, který nám přičítal „závist penisu“. My dokážeme to, co muži ne, jsmenositelkami života. Ale o to jsme se nijak nezasloužily, to nám dala do vínku matka příroda.Takže chtějme po mužích, aby nám prokazovali úctu, ale my ji také prokazujme jim, neboťjsme si rovni. Na úplný závěr ocituji největšího feministu českých dějin, Tomáše GarrigueMasaryka.„Nemluvil jsem a nerad mluvím o otázce ženské. Protože otázky ženské není, jako neníotázky jen mužské: je otázka společnosti.“
  11. 11. 4 Použitá literaturaBAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách. Praha: Slon, 2005. 175 s.ISBN 80-86429-38-5.FAIMONOVÁ, Abby. Dějiny školství rakouského po roce 1848. Praha: Emil Šolc, 1909.222 s.HAJN, Alois. Ženská otázka v letech 1900 – 1920. Praha: Pokrok, 1939. 19 s.JIRKOVÁ, Marie. Vzdělání a emancipace ženy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1982.162 s. JŮVA, Vladimír; VESELÁ, Zdenka. Dějiny výchovy, školy a pedagogiky. Praha: SPN,1988. 207 s.KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny české školy a pedagogiky v letech 1867 – 1914.Brno: Universita J. E. Purkyně, 1968. 131 s.MUŢÍKOVÁ – NOSILOVÁ, Ludmila. Naše ženy v historii a ve výstavbě státu.Praha: Ministerstvo informací, 1946. 52 s.NEUMANN, Stanislav Kostka. Dejiny ženy. Bratislava: Epocha, 1971. 309 s.VESELÁ, Renata. Vývoj rodinného práva do roku 1938. Brno: Masarykova universita,1993. 12 s. ISBN 80-210-0794-X.

×