Alexandra Koláčková Atelier - My Artwork

198 views

Published on

I create large ceramic sculptures in public space and this is my work.

Published in: Design, Entertainment & Humor
0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
198
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
1
Actions
Shares
0
Downloads
3
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Alexandra Koláčková Atelier - My Artwork

  1. 1. ® A L E X A N D R A C E R A M I C K O L Á Č K O V Á A R T W O R K A T E L I E R 2 0 0 0 — 2 0 1 0
  2. 2. L A R G E – S C A L E C E R A M I C A R T W O R K 2 0 0 0 — 2 0 1 0
  3. 3. A L E X A N D R A K O L Á Č K O V Á A T E L I E R largescale cer a mic a rt wor k 2000—2010
  4. 4. Alexandra Koláčková Atelier is a graphic and plastic arts studio we founded in 1990 with Jiří Koláček, initially as a ceramic workshop. In the following years I went in for sculptural work, in addition to ceramic, more or less utility indoor artefacts. In 1999 I made the first sculpture for a public space. Our art studio had been invited by an architect to design a public space in the centre of Liberec. It was to be designed as a resting place for parents with small children near the downtown terminal for public transport. That experience was a stimulus which helped to expand the activity of our original graphic and plastic workshop into a range of further activities – designing atypical playgrounds, resting places and public spaces on a wider scale. These days the fundamental workload of our studio is in particular about specialising in these projects. I start every new project making a creative layout. I enjoy interpreting a public space in a new, surprising, and original way. An element of playfulness is almost always present, mostly coming out of the task setting—an atypical playground, a creatively designed resting place for children and parents near the public transport terminal, a municipal park, and a kindergarten or welfare facility garden. It is always an original author’s design of the space given, and is never repeated anywhere else. My creative aspect is always the basis of our work, even in the case of our co-operation with architects, or when we are part of a major urban project. The creative design in my conception is often dominated by large ceramic sculptures. I make up and create big, mostly colour glazed ceramic sculptures. I enjoy making simple, large round shapes; I prefer bright, shiny colours. Our first public contract was primarily to serve children, and it was a success; that’s why, probably, further ones with the same requirement appeared. I still enjoy putting myself to a child’s position as regards thinking and experience, and it seems quite natural to me. I am convinced we keep our own childhood not only as a memory, but as a subconscious part of our personality for all our lives. Playfulness is a quality more or less innate to every human being. The fact that we forget it because of the pressure of worries and adult age wishes does not mean that it is not somewhere inside us, and that we do not need to show and enjoy it from time to time. An inspiring atmosphere, concern for an unexpected visual or tactual sensation simply manages to initiate it. I play even while I am working. Single carving in the art studio got beyond my physical potential years ago, and has become a team matter. I have learned a new approach which cannot be used by a sculptor moving about just in the territory of a studio or gallery—to listen to partners— architects, designers, builders and craftsmen who logically enter the process of project development and execution. That has brought further knowledge and inspiring ideas.
  5. 5. I use sculptural technique to mould ceramic clay, which is fundamental. However, it does not inhibit me from combining that approach with the mosaic technique which is a traditional, impressive and technologically practicable procedure especially in ceramics and architecture. There are new creative potentials emerging constantly. I like to combine ceramic sculptures with other materials—metal, bronze and glass. Having gained experience, we face new art and technological challenges and experiments. We enjoy facing new challenges to the work with ceramic clay. Sculptures are moulded in one piece or in big parts on the basis of a preliminary model. The final form is cut into pieces which can be mechanically manipulated. Nowadays we use specially adjusted fireclay mixture. Parts of sculptures, hollowed out and dried-up, are fired in electric kilns at 1250 °C. Prepared pieces are assembled with the aid of construction technology and put together by filling them with reinforced concrete. We have founded our own construction company which guarantees the assembly and setting of sculptures on site. In more complicated cases we consult with other specialized companies on our technological processes. This book is being issued on the occasion of ten years’ work on creative projects in the public space. Problems and tasks solved have gradually brought us valuable experience and needed self-confidence, which was necessary to defend our own creative view, and to put through our philosophy in approaching the setting while communicating with investors. Alexandra Koláčková
  6. 6. workshop J a nov n a d N is ou
  7. 7. This year we have moved our art studio into new premises, an old textile manufacturer in Janov nad Nisou. This larger area enables us to carry out more challenging and extensive projects.
  8. 8. installation on si t e
  9. 9. sculptures H r a dec K r á lov é
  10. 10. Sculptures in the city park 2008 Client : Hr adec Kr álové Municipalit y
  11. 11. village area B edř ichov
  12. 12. The public space in Bedřichov 2008 client : Bedřichov Municipalit y In co-operation with architect Jitka Skalická
  13. 13. calvary B edř ichov
  14. 14. Calvary 2008 client : Bedřichov Municipalit y
  15. 15. daddy&mommy Pr ague — B u tov ice
  16. 16. Daddy and Mommy—ceramic sculptures 2007 C l i e n t : 13 th P r a g u e C i t y D i s t r i c t
  17. 17. animals Pr ague — L e t n á
  18. 18. Artwork in Letná park 2004—2005 C l i e n t : M u n i c i p a l i t y o f 7 th P r a g u e C i t y D i s t r i c t
  19. 19. playground Pr ague — St romov k a
  20. 20. Artwork playground in Stromovka park 2005 Client : Pr ague Municipalit y
  21. 21. public space L iber ec — Ro chl ice
  22. 22. Artwork in the park 2003 Client : Liberec Municipalit y
  23. 23. kindergarten L iber ec | Pr ague | H r a dec K r á lov é
  24. 24. resting place L iber ec
  25. 25. Resting place on public transport terminus 2000 Client : Liberec Municipalit y In co-operation with architect Ladislav David
  26. 26. vathorst project A mer sfo ort
  27. 27. Torii gates in the park 2010 Client: OBV Amer sfoort In co-operation with architect Edzo Bindels, West 8
  28. 28. The book covers the past ten years of the existence of your art studio. You and your husband started running the business just after the revolution, in fact afresh, and these days you are working on international contracts. How has your work developed? As far as I can recollect, it went really fast. We started immediately after the revolution in 1989. Utility ceramics was at first the means to earn a living and to gain experience of the craft. We worked, and learned while working. Sometimes we suggested something to somebody, and only then solved the problem of how to do it. We started building a workshop, and when we finished, we found out it was too small, and over and over again. Frantic work and continuous dissatisfaction with what was achieved is, on one hand, harmful, as you don’t have time to do things deliberately and enjoy them; but on the other hand, it motivates and pushes you forward immensely. Anyway, it was also the consequence of the revolutionary time we started in. interview You got from utility ceramics initially to large-sized sculptures for public spaces. What advancement did it mean for you? We got the first contract when an architect invited us, ceramists making statuettes at home, to create a design for a public space. It was a progression towards making our dream come true, so we took advantage of it. After being accepted successfully, we got more contracts. I advanced a lot in feeling the responsibility for my work which became public property on completion; on the other hand I also felt much more satisfied with the results of the effort I had made. You are a creative artist who used to work without any limits to your invention. Is the work in designing public spaces still a territory for free, limitless expression, is it still art for you? Sure there are various approaches. Some people have ambitions to be artists, some emphasize functionality. I definitely want our projects to be creative, but at the same time I have to respect safety and other rules for production in public spaces. So there are certain restrictions. It is public art, which means art for people. However, that does not mean I can’t work without restraint.
  29. 29. A lot of your projects are intended for children, how do you find working just for them? The world sorts us into children and adults according to our age. I admire the world of children, and the older I am, the more I realize that childhood forms an integral part of ourselves, that we keep it inside us for all our lives. What works with children – colourfulness, playfulness, a place for imagination and intimacy, works with adults in the same way. Our first public work which was intended for small children turned out to be used by teenagers and adults as well. We took pleasure in working deliberately with that fact. We respect the parameters set for children, mainly the safety, but otherwise we try not to court popularity, we create a space for the game as such. These days it has become a specific feature of our playful public spaces and that might be the reason why we are contacted by other investors who are looking for “something different” from standardized playgrounds for a specific age category. It is a great satisfaction for us to see children and adults playing together in our “playground”. Your projects are distinguishable; you have built up a specific style. What has made you do it? The sense of creative expression is something that is given to you. As some people can hear music, I can see images and shapes floating spontaneously from my soul. I watch things around me, often perhaps in the countryside, and I can see ideas which other people don’t even notice, in general. I can see something in almost everything, it is somehow intangible, it just happens. However, I got started by work as such. Talent is one thing, but above all it is necessary to think, experiment and work. Further ideas are often born in single work and experience. If I had not completed the first project, I would not have started the second and third ones. Of course you have to go through the phase of mistakes. A lot of times a piece of sculpture has fallen down, I have used the wrong glaze and had to remake something, but you learn from your mistake. That is the only way to become the master, provided that you are God-given. As the old Chinese used to say, you have to make a thousand pots to become a ceramist and master. It is nice to be an artist, but it is also very important to be a good craftsman and hard-working person. There is no way without that. What art do you like? Did you look for inspiration there when you were gradually finding your own, characteristic style? When I was a student, I liked a range of artists and styles in fine arts. I like technicolour, Miró, fauvists, art brut (outsider art), and others. Probably every ceramist has been to Barcelona to see Gaudí and to Vienna to see Hundertwasser. You absorb it subconsciously and draw inspiration from that influence. Those who say they have no models are not telling the truth. My works are colourful, large, round and a bit childish. I prefer to work with fire clay; I also like china, and using more bronze appeals to me. And glass! As we live in North Bohemia, my dream, not fulfilled yet, is to make a glass sculpture. We have made some works from scrap metal, from all sorts of component parts. For instance, I had a look at something and saw an animal in it. For a short time it was even an obsession, my husband and I went to a scrap yard looking for parts suitable for sculptures. Then we used them, among others, in renovating a park in a residential area. You have been cooperating with your husband since the beginning. How does that work? Thanks to our natural abilities we complement each other. It is also necessary to be able to sell the projects, find clients, negotiate, and ensure the technical accuracy. I make the design, but of course, as we have been working together for years, and although Jirka is not a sculptor, I often do not even know which
  30. 30. idea is mine and which is his. We discuss everything a lot, and we work out how to do things together. Why did you decide to expand just to public spaces? We are the generation that grew up in the communist era. However, we were young enough to be able to begin afresh after the revolution. We wanted to do business in my specialization. Therefore we started with a ceramics workshop, and then “branched out”, as we were given a chance to take, and we were enchanted. It has brought greater variety and new objectives which, despite all the problems, we enjoy solving. In the Czech Republic we mainly encounter the consequences of the interrupted continuity of the natural evolution of society, decimated by the socialist era of the rule of dilettantism. It is not only a problem of the lack of money, but mainly the fact that we do not know how to do things well. For instance, we had to make out everything on our own. In public spaces you can see that all around us. Architecture is often confused; in crafts we are lacking in enlightenment, the sense of accuracy and detail. The way and the approach to work are often unprofessional. Public spaces are frequently neglected and wild. In such reality our present work appeals to us more than making things for an art gallery. I experienced that as well and enjoyed it. However, the chance to come out with our works was a bigger challenge. So it was a bit of fight against Czech drabness, wasn’t it? are what you would call enlightened. They are behind the scenes, but without them no atypical project would ever have originated, they dare to initiate an unconventional design and give it generous support. Definitely, we have experienced enough drabness and bad taste. The fact that I love colours might be part of my character. Colours arouse joy. I loved Mexico, for instance, everything is colourful there, the landscape, the architecture, even the people. Now you have already had international contracts. How do you feel about working “beyond borders”? Working on projects abroad is a delight and a valuable experience, and we are glad we have been given the chance. Working abroad is more comfortable as the public space is cultivated and always being looked after by a team of other professionals, so that we, sculptors, have got it made and can actually solve the creative aspect as such. In the Czech Republic we mostly have to make up the setting, we often substitute for the work of a landscape architect, gardener, we solve construction problems. On the other hand, we have extended our professional range, so we definitely cannot complain. Moreover, the investors we have been cooperating with at home Anyway, we definitely want to win fame in the foreign market. At the moment we are participating in a big project designing a public space in Spain, and we are completing a creative project in Holland. New horizons have been bringing cooperation with new people, interesting chances and experience. We believe it is the beginning of our new professional period. I hope to publish another book about it in a few years. What do you enjoy the most about your work? I simply enjoy it, as well as my husband. It is a free enterprise, and we need the space to think creatively, to work and make decisions freely. We like that advancement, determination and teamwork we share, as well as the fact that it is always different and we can see the outcome. It is a continuous challenge, it is life, and it is certainly not boring. A l e x andr a Kol áčková h a s been in t erv ie wed by Lucie Kl ímová , C zech T V cult ur al edi tor .
  31. 31. Č E S K Y Alexandra Koláčková atelier je výtvarný atelier, který jsme založili v roce 1990 spolu s Jiřím Koláčkem původně jako keramickou dílnu. V následujících letech jsem se věnovala kromě keramických víceméně užitných artefaktů do interiéru  sochařské práci. sociálního zařízení. Jedná se vždy o originální autorské řešení daného prostoru, které jinde neopakujeme. Mé výtvarné pojetí je vždy základem naší práce i v  případech, kdy spolupracujeme s  architekty, nebo jsme součástí většího urbanistického projektu. V  roce 1999 jsem vytvořila první plastiku do veřejného prostoru. Náš atelier byl přizván architektem k  výtvarnému řešení veřejného prostoru v  centru Liberce. Jednalo se o ztvárnění odpočívadla pro rodiče s  malými dětmi u centrálního terminálu MHD. Tato zkušenost byla impulsem, z něhož se aktivita našeho původně jen výtvarného atelieru rozvinula do spektra dalších činností — navrhování atypických dětských hřišť, odpočinkových zón a veřejného prostoru v širším záběru. Výtvarnému řešení v  mém pojetí dominují skoro vždy keramické skulptury. Dnes je stěžejní pracovní náplní atelieru právě specializace na tyto projekty. Vymýšlím si a vytvářím velké, většinou barevně glazované keramické plastiky. Mám radost z tvorby jednoduchých velkých oblých forem, jednoznačně dávám přednost jasným zářivým barvám. Baví mě pořád vžívání do myšlení a prožívání dětí a připadá mi to jako celkem přirozené. Jsem přesvědčena, že vlastní „dětství“ si v sobě neneseme jen jako vzpomínku, ale jako podvědomou součást své osobnosti po celý život. Hravost je více či méně vrozena každému člověku. Tím, že na ni pod návalem starostí a přání dospělého věku pozapomínáme, neznamená, že v  nás někde není a že ji nepotřebujeme čas od času projevit a užít si ji. Stačí inspirující prostředí, zaujetí nečekaným zrakovým nebo hmatovým vjemem a začne to fungovat. S  přibývajícími zkušenostmi atelieru stavíme před sebe nové umělecké i technologické výzvy a experimenty. Baví nás překonávat limity práce s  keramickou hlínou. Plastiky jsou modelovány v celku nebo po velkých částech na základě přípravného modelu. Ve finální podobě je rozkrájíme na díly, kterými lze manipulovat mechanizací. Používáme dnes speciálně upravenou směs šamotové hlíny. Vlastní sochařská práce v atelieru už před lety přerostla mé fyzické možnosti a stala se týmovou záležitostí. Naučila jsme se novému přístupu, který výtvarník, pohybující se jen v  teritoriu atelieru a galerií nevyužije, naslouchat Zevnitř vydlabané a usušené díly plastik vypalujeme v  elektrických pecích na teplotu 1250  °C. Hotové díly sestavujeme dohromady železobetonem. Založili jsme vlastní stavební firmu, která garantuje kompletaci a osazení Každou novou práci začínám výtvarným návrhem. Baví mě interpretovat veřejný prostor nově, překvapivě a po svém. Prvek hravosti je téměř vždy přítomen, vychází většinou už ze zadání – atypické dětské hřiště, výtvarně řešené odpočívadlo pro děti a rodiče u terminálu MHD, městský park, zahrada školky nebo partnerům-architektům, stavebníkům a řemeslníkům, kteří do procesu přípravy a realizace projektů logicky vstupují. To přineslo další znalosti a podnětné myšlenky. Modeluji keramickou hlínou sochařským způsobem, to je nezbytný základ. To mi ale nebrání kombinovat tento přístup s technikou mozaiky, která je tradičním efektním a technologicky schůdným postupem právě v  keramice i architektuře. Vznikají tak neustále nové tvůrčí možnosti. Ráda kombinuji keramickou sochu s  dalšími materiály, kovem, bronzem a sklem.
  32. 32. plastik na místě určení. Ve složitějších případech konzultujeme naše technologické postupy s dalšími odbornými firmami. Tuto knížku vydáváme právě u příležitosti desetileté práce na výtvarných projektech ve veřejném prostoru. Problémy a úkoly, které jsme v tomto období řešili nám postupně přinášely cenné zkušenosti i potřebné sebevědomí. To bylo nutné k uhájení vlastního výtvarného názoru a prosazení naší filosofie v přístupu k zadání v komunikaci s investory. interview Kniha rekapituluje posledních deset let existence atelieru. Začali jste s manželem podnikat hned po revoluci v podstatě z ničeho, dnes pracujete na mezinárodních zakázkách. Jak se vaše práce vyvíjela? Když si to dnes vybavuji zpětně,šlo to velmi rychle. Začali jsme hned v roce 1989. Užitná keramika byla v začátcích prostředkem k obživě a získávání zkušeností s  řemeslem. Fungovali a učili jsme se za pochodu. Někdy se nám stávalo, že jsme něco někomu navrhli a až pak jsme řešili, jak to vůbec uděláme. Rozestavěli jsme dílnu, a když jsme jí dodělali, tak jsme zjistili, že je už malá a takhle pořád dokola. Zběsilý postup a neustálá nespokojenost s už dosaženým je na jednu stranu škodlivá v tom, že nemáte čas dělat věci úplně s  rozmyslem a užít si je, ale zase vás to ohromně motivuje a tlačí dopředu. Ale to bylo dáno i převratnou dobou, v které jsme začínali. Od užitné keramiky, se kterou jste začínali, jste se dostali k velkoformátovým plastikám do veřejného prostoru. Jaký to pro vás znamenalo posun? První zakázka vznikla tak, že architekt nás keramiky, kteří dělají doma sošky přizval k výtvarnému řešení veřejného prostoru. Byl to posun k splnění snu, takže jsme ho využili. Po úspěšném ohlasu přišly další zakázky. Velký posun jsem pociťovala v zodpovědnosti za svou práci, která se stává po dokončení veřejným majetkem, ale taky v  mnohem větším uspokojení nad uplatněním výsledku svého snažení. Jsi výtvarnice, která předtím tvořila bez jakýchkoli tvůrčích omezení. Je i práce do veřejného prostoru a zakázky pro tebe prostorem svobodného vyjádření, umění? Přístupy jsou samozřejmě různé. Někdo má ambici být umělec, někdo klade důraz na funkčnost. Já samozřejmě chci, aby naše projekty byly výtvarné, ale zároveň musím respektovat bezpečnost a další zákonitosti pro tvorbu ve veřejném prostoru. Máme tedy určitá omezení. Jde o public art, tedy umění pro lidi. To ale neznamená, že bych nemohla kreativně tvořit. Hodně tvých projektů je určeno dětem, jak se ti pracuje právě pro ně? Společnost nás škatulkuje podle věku na děti a dospělé. Mám k  dětskému světu obdiv, a čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak je dětství naší integrální součástí, jak ho celý život v  sobě pořád máme pod kůží. To co funguje u dětí – barevnost, hravost, prostor pro imaginaci i intimitu, funguje podobně i na dospělé. U naší první veřejné realizace určené malým dětem se ukázalo, že ji využívají i teenageři a dospělí. S  potěšením jsme s  tímto faktem začali vědomě pracovat. Takže respektujeme parametry zadání pro děti, hlavně bezpečnost, ale jinak se nesnažíme podbízet, vytváříme prostor pro hru jako takovou. Je to už dnes specifikum našich hravých veřejných prostorů a možná právě proto se na nás obracejí další investoři, kteří hledají ,,něco jiného“ než typizované dětské hřiště pro určitou věkovou kategorii. Je to pro nás velká satisfakce, když vidíme hrát si děti i dospělé společně na našem „hřišti“.
  33. 33. Vaše díla jsou rozpoznatelné, vytvořili jste si specifický rukopis. Co tě k němu přivedlo? Smysl pro výtvarné vyjadřování je něco, co je ti dané. Jako někdo slyší hudbu, tak mě vyplouvají z  duše samovolně obrazy a tvary. Dívám se na věci kolem sebe, často třeba v přírodě a vidím tam nápady, kterých si lidé možná běžně ani nevšimnou. Vidím něco skoro ve všem, je to takové neuchopitelné, chodí to samo. Hodně mě ale nastartovala samotná práce. Talent je jedna věc, ale hlavně je třeba přemýšlet,zkoušet a pracovat. Další nápady se často rodí samotnou prací a zkušeností. Kdybych neudělala první projekt, tak bych neudělala druhý, třetí. Člověk si samozřejmě musí projít i chybami. Mockrát mi spadl kus sochy, použila jsem nějakou špatnou glazuru a něco předělávala od začátku, ale tím, že člověk dělá omyly, tak na to v podstatě přijde. Jen tak se člověk stane, když je mu dáno, mistrem. Jak říkali staří Číňané: „musíš udělat tisíc konviček, aby z tebe byl keramik a mistr“. Být umělcem je hezké, ale být dobrým řemeslníkem a pracovitým člověkem je taky velmi důležité. Bez toho to nejde. Jaké umění máš ráda? Hledala jsi v něm inspiraci, když jsi postupně nacházela svůj vlastní, tak charakteristický styl? Jako studentce se mi líbila řada tvůrců a stylů ve výtvarném umění. Mám ráda křiklavé barvy, Miroa, fauvisty, art brut, a další. Asi každý keramik se jel podívat na Gaudího do Barcelony a na Hundertwassera do Vídně. Člověk to podvědomě nasaje a čerpá z těchto vlivů. Kdo říká, že nemá vzory, nemluví asi pravdu. Moje práce jsou barevné, velké, kulaté a trošku in- fantilní. Nejradši pracuji s  šamotovou hlínou, líbil se mi i porcelán a láká mě víc používat bronz. A sklo! – tím, že žijeme v severních Čechách, tak můj zatím nerealizovaný sen je udělat si skleněnou plastiku. Některé věci jsme udělali z  kovového odpadu, z nejrůznějších součástek. Třeba jsem se na něco zadívala a viděla v tom zvíře. Na chvíli to potom byla až posedlost, šli jsme s  manželem na šrotoviště a hledali díly vhodné pro plastiky. Pak jsme je použili mimo jiné v projektu revitalizace parku na sídlišti. S manželem spolupracuješ od začátku, jak to funguje? Díky našim přirozeným schopnostem se doplňujeme. Projekty je taky třeba umět prodat, sehnat klienta, umět jednat, zajistit věci technicky. Výtvarné návrhy dělám já, ale samozřejmě tím, jak léta pracujeme spolu, tak, přestože Jirka není výtvarník, kolikrát ani nevím, který nápad je můj a který jeho. Hodně se o všem spolu bavíme a společně promýšlíme, jak by co šlo zrealizovat. Proč jste se rozhodli expandovat právě do veřejného prostoru? Jsme ta generace, která vyrostla v komunismu a zároveň nebyla tak stará, aby nemohla začít po revoluci znova. Chtěli jsme v  mém oboru podnikat. Začali jsme tedy s keramickou dílnou a pak z ní „vyšli ven“, protože jsme dostali příležitost to zkusit a nadchlo nás to. Přineslo to větší rozmanitost a nové úkoly, které nás přes všechny problémy s nimi spojenými baví řešit. V Česku narážíme hlavně na následky přerušené kontinuity přirozeného vývoje společnosti, zdecimované socialistickým obdobím vlády diletantismu. Není to jen otázka nedostatku peněz, ale především toho, že nevíme, jak co máme dělat. My třeba jsme si na všechno museli přijít sami. Ve veřejném prostoru je to taky vidět všude kolem nás. Architektura je často zmatená, v řemeslech chybí poučenost, smysl pro pečlivost a pro detail. Způsob a přístup, jak se u nás pracuje je často neprofesionální. Veřejný prostor je mnohde zanedbaný a zdivočelý. V této realitě nás naše současná práce víc oslovuje než dělat věci do galerie. Taky jsem to zkusila a líbilo se mi to, ale tahle možnost vyjít s věcmi ven byla větší výzva. Takže to byl tak trochu boj proti české šedi? Určitě, šedi a nevkusu jsme si užili dost. Asi je to mým založením, že miluju barvy. Barvy vzbuzují radost. Moc se mi líbilo třeba v  Mexiku, všechno je tam barevné, příroda, architektura i lidi. Teď už máte i mezinárodní zakázky? Jaké to pro tebe je, pracovat „za hranicemi“? Je to radost a cenná zkušenost pracovat na projektech v  zahraničí a jsme rádi, že máme i tuto příležitost. Práce v zahraničí je komfortnější v  tom, že veřejný prostor je kultivovaný a má ho na starosti vždy tým dalších odborných profesí, takže my jako výtvarníci přijdeme k  hotovému a můžeme řešit vlastně jen čistě výtvarnou stránku. V Česku musíme většinou sami nejprve dotvořit nějaké prostředí, často zastupujeme práci landscape architekta, zahradníka, řešíme stavební otázky. Rozšířil se nám tak zase profesní záběr, takže si určitě nestěžujeme.Navíc  investori se kterými jsme
  34. 34. doma spolupracovali a spolupracujeme jsou právě ti, kterým se říká osvícení, jsou v pozadí ale bez nich by žádný atypický projekt nevzniknul, mají odvahu netradiční řešení iniciovat a dát mu velkorysou podporu. Na zahraničním trhu se ale určitě etablovat chceme. Momentálně se podílíme na velkém projektu, který řeší veřejný prostor ve Španělsku a dokončujeme výtvarný projekt v Holandsku. Nové obzory přinášejí spolupráci s novými lidmi, zajímavé možnosti a zkušenosti. Vnímáme to jako začátek naší nové profesní etapy. O ní doufám vydáme zas další knížku za pár let. Co tě na tvé práci nejvíc baví? Mě to prostě baví, stejně jako mého muže. Je to svobodné podnikání a my potřebujeme mít prostor tvořivě přemýšlet, svobodně pracovat a rozhodovat se. Líbí se nám ten vývoj, nasazení a týmová spolupráce, kterou sdílíme, i to, že je to pokaždé jiné a že vidíme výsledek. Je to permanentní výzva, je to život, není to zkrátka nuda. Rozhovor s A l e x a ndrou Kol áčkovou v edl a Lucie K l ímová , kult urní r eda k t ork a Česk é t el e v ize.
  35. 35. D E U T S C H Das Atelier Alexandra Koláčková atelier ist ein Kunstatelier, das ich 1990 zusammen mit Jiří Koláček ursprünglich als Keramikwerkstatt gegründet habe. In den folgenden Jahren widmete ich mich außer der Anfertigung von mehr oder weniger für den Gebrauch bestimmten und fürs Interieur geeigneten Artefakten der Bildhauerei. 1999 schuf ich die erste Plastik für den öffentlichen Raum. Unser Atelier wurde von einem Architekten zur künstlerischen Gestaltung einer öffentlichen Fläche im Zentrum von Liberec hinzugezogen. Es handelte sich dabei um die Gestaltung einer Raststelle für Eltern mit Kleinkindern in der Nähe des zentralen ÖPNV- Terminals in Liberec. Diese Erfahrung war für unser Atelier ein Impuls, die ursprünglich ausschließlich künstlerische Tätigkeit um ein breites Spektrum an weiteren Tätigkeiten auszuweiten: den Entwurf von originellen Kinderspielplätzen, Ruhezonen und die Gestaltung des öffentlichen Raums im breiteren Sinne. Heute liegt der Schwerpunkt des Ateliers gerade bei dieser Art von Projekten. Bei jeder neuen Arbeit fange ich mit dem künstlerischen Entwurf an. Es macht mir Spaß, den öffentlichen Raum neu, überraschend und individuell auszulegen. Ein spielerisches Element ist fast jedes Mal vertreten – das geht meist schon aus der Vorgabe hervor, wie zum Beispiel der Gestaltung eines ungewöhnlichen Kinderspielplatzes, eines Rastplatzes für Kinder und Eltern am zentralen ÖPNV-Terminal, eines Stadtparks, des Gartens eines Kindergartens oder einer sozialen Einrichtung. Die Gestaltung des jeweiligen Raums ist immer ein Original. Auch wenn wir mit Architekten oder im Rahmen eines größeren urbanistischen Projekts zusammenarbeiten, dient stets mein künstlerisches Konzept als Basis der Arbeiten. teil seiner Persönlichkeit das ganze Leben lang in sich trägt. Die Verspieltheit ist mehr oder weniger jedem angeboren. Dass sie unter der Last der Sorgen und der Wünsche des erwachsenen Lebens in Vergessenheit gerät, bedeutet nicht, dass sie nicht mehr da ist und dass wir nicht ab und zu den Drang verspüren, sie zum Ausdruck zu bringen und sie zu genießen. Oft reicht eine inspirierende Umgebung oder die Faszination durch unerwartete sinnliche Eindrücke und es funktioniert. Ich selbst spiele auch bei meiner Arbeit. In meinem künstlerischen Konzept dominieren häufig große keramische Skulpturen. Ich erfinde frei und schaffe große, meist farbig glasierte Keramikplastiken. Es macht mir Freude, einfache, große, rundliche Formen zu gestalten und ich bevorzuge eindeutig klare, leuchtende Farben. Unser erster öffentlicher Auftrag war vor allem für Kinder bestimmt und er war erfolgreich. Vielleicht kamen gerade deshalb weitere Aufträge mit gleichen Anforderungen nach. Es macht mir Spaß, mich in die Denkweise und die Erlebniswelt der Kinder einzufühlen und ich empfinde das als etwas ziemlich natürliches. Ich bin fest davon überzeugt, dass man das „Kind sein“ nicht nur als eine Erinnerung an seine Kindheit, sondern auch als einen unterbewussten Bestand- Die eigentliche Bildhauerarbeit im Atelier hat schon vor Jahren meine eigenen physischen Möglichkeiten überstiegen und wurde zur Teamarbeit. Ich habe etwas dazu gelernt, das ein bildender Künstler, dessen Aktionsradius sich auf sein Atelier und auf Galerien beschränkt, nicht nutzen kann, nämlich den Partnern – Architekten, Planern, Bauherren und Handwerkern –, die sich logischerweise an der Vorbereitung und Umsetzung der Projekte beteiligen, zuzuhören. Dies bereicherte mich um weitere Kenntnisse und inspirative Gedanken. Ich modelliere den Keramikton auf bildhauerische Art und Weise, das ist das A und O. Es hindert mich jedoch nicht daran, diesen Ansatz mit der Mosaiktechnik zu kombinieren,
  36. 36. die ein seit langem effektvolles und technologisch machbares Mittel im Bereich der Keramik sowie der Architektur ist. Es eröffnen sich somit stets neue und neue künstlerische Möglichkeiten. Ich kombiniere die keramische Skulptur gerne mit anderen Werkstoffen wie etwa Metall, Bronze und Glas. Mit zunehmender Erfahrung geht unser Atelier neue künstlerische und technologische Herausforderungen und Experimente an. Es macht uns Spaß, die Grenzen der Arbeit mit Keramikton zu überschreiten. Die Plastiken werden entweder als Ganzes modelliert oder – anhand eines Modells – in großen Teilen. Die finale Form schneiden wir in mechanisch handhabbare Stücke. Wir nutzen heutzutage eine speziell angepasste Schamott-Ton-Mischung. Die von innen ausgehöhlten und getrockneten Teile der Plastiken brennen wir in elektrischen Brennöfen bei 1250 °C aus. Die fertigen Teile setzen wir bautechnisch zusammen und verbinden sie mit Stahlbeton. Wir haben eine eigene Baufirma gegründet, die die komplette Zusammensetzung und Installation der Plastiken vor Ort garantiert. In komplizierteren Fällen konsultieren wir unsere technologische Vorgehensweise mit Fachleuten. Dieses Buch erscheint zum zehnten Jahrestag unserer Arbeiten im öffentlichen Raum. Die Probleme und Aufgaben, die wir in jener Zeit bewältigt haben, haben uns nach und nach mit kostbaren Erfahrungen bereichert und uns auch das notwendige Selbstbewusstsein gebracht. Das brauchen wir zur Verteidigung unserer eigenen künstlerischen Sicht und der Durchsetzung unserer Philosophie bei der Erfüllung der Vorgaben sowie bei der Kommunikation mit den Investoren. interview Das Buch rekapituliert die letzten zehn Jahre des Ateliers. Du und dein Mann habt gleich nach der Wende als Unternehmer praktisch bei Null angefangen, heute arbeitet ihr auch an internationalen Aufträgen. Wie entwickelte sich eure Zusammenarbeit? Wenn ich das heute im Nachhinein betrachte, ging alles sehr schnell. Wir haben gleich 1989 angefangen. Die Gebrauchskeramik war zu Beginn ein Mittel, um für unseren Lebensunterhalt zu sorgen und Erfahrungen im Handwerk zu sammeln. Wir funktionierten und lernten sozusagen im Flug. Manchmal passierte es, dass wir jemandem etwas vorgeschlagen und uns erst danach damit auseinandergesetzt haben, wie wir das denn überhaupt angehen werden. Wir haben angefangen, eine Werkstatt zu bauen und als wir fertig waren, haben wir festgestellt, dass sie schon zu klein war. Und so ging das andauernd. Ein rasendes Tempo und permanente Unzufriedenheit mit dem, was man schon erreicht hat, ist einerseits schädlich – man hat keine Zeit, die Arbeit erst nach reiflichen Überlegungen anzupacken und sie zu genießen, andererseits ist es unheimlich motivierend und treibt einen voran. Und es lag natürlich auch an der turbulenten Zeit, in der wir angefangen haben. Von der Gebrauchskeramik, mit der ihr angefangen habt, seid ihr bei grossformatigen Plastiken für den öffentlichen Raum gelandet. Welche Veränderungen brachte das mit sich? Der erste Auftrag entstand so, dass ein Architekt uns – Keramiker, die zuhause Gebrauchskeramik gestalten – dazu einlud, uns an der künstlerischen Gestaltung einer öffentlichen Fläche zu beteiligen. Das brachte uns der Erfüllung eines Traums näher, deshalb nahmen wir das Angebot an. Nach positiven Reaktionen kamen auch weitere Aufträge. Als große Veränderung empfand ich die Verantwortung für eine Arbeit, die nach ihrer Vollendung öffentliches Eigentum wird, und ich spürte auch größere Zufriedenheit darüber, wie das Ergebnis all meiner Mühen zur Anwendung kommt. Du bist bildende Künstlerin, die vorher ohne jegliche schöpferische Einschränkung arbeitete. Lassen dir auch die Arbeiten für den öffentlichen Raum und andere konkrete Aufträge Raum für freien künstlerischen Ausdruck? Die Ansätze sind natürlich unterschiedlich. Jemand hat die Ambition, Künstler zu sein, ein anderer legt Wert auf Funktionalität. Ich möchte natürlich, dass unsere Projekte Kunst sind und zugleich muss ich die Sicherheitsvorschriften und weitere Gesetzmäßigkeiten für die Gestaltung öffentlichen Raums respektieren. Es bestehen für uns also gewisse Einschränkungen. Es handelt sich um Public Art, also Kunst für Menschen. Das bedeutet aber nicht, dass mich jemand darin hindern würde, frei zu gestalten.
  37. 37. Viele deiner Projekte sind für Kinder bestimmt. Wie ist es für dich, gerade für Kinder zu arbeiten? Die Gesellschaft steckt uns je nach unserem Alter in die Schublade Kind oder Erwachsener. Ich bewundere die Welt der Kinder und je älter ich werde, desto mehr wird mir bewusst, wie sehr die Kindheit ein integraler Bestandteil von uns ist, wie wir sie unser Leben lang in uns tragen. Das, was bei Kindern funktioniert – Farben, Verspieltheit, Raum für Fantasie und auch für Intimität, funktioniert bei den Erwachsenen ähnlich. Bei unserem ersten öffentlichen Projekt, das für kleine Kinder bestimmt war, stellte sich heraus, dass es auch von Teenagern und Erwachsenen genutzt wird. Mit Freude machten wir uns daran, bewusst mit dieser Tatsache in unserer Arbeit umzugehen. Wir respektieren also die Parameter der Vorgabe, die auf Kinder ausgerichtet ist, vor allem das Thema Sicherheit, aber ansonsten versuchen wir, uns nicht aufzudrängen, wir schaffen einen Raum fürs Spiel als solches. Das ist heute schon zu einem charakteristischen Zug unserer verspielten öffentlichen Räume geworden und vielleicht wenden sich gerade deswegen auch weitere Investoren an uns, die „etwas anderes“ als einheitliche Kinderspielplätze für eine bestimmte Altersgruppe suchen. Es ist für uns eine große Genugtuung zu sehen, wie Kinder und Erwachsene gemeinsam auf unserem „Spielplatz“ spielen. Eure Projekte heben sich ab, ihr habt eine eigene Handschrift entwickelt. Was brachte dich dazu? Der Sinn für künstlerischen Ausdruck ist etwas, was einem gegeben ist. So wie jemand Musik hört, entsprießen meiner Seele spontan Bilder und Formen. Ich schaue mir die Dinge um mich herum an – oft zum Beispiel in der Natur – und aus etwas, das anderen gewöhnlich gar nicht auffallen würde, entsteht eine Idee. Ich sehe in fast allem etwas, es ist etwas Ungreifbares und es kommt von allein. Vieles in mir hat aber die Arbeit selbst angekurbelt. Talent ist eine Sache, in erster Linie jedoch muss man nachdenken, ausprobieren und arbeiten. Weitere Einfälle entstehen oft durch die eigentliche Arbeit und die Erfahrungen. Wenn ich das erste Projekt nicht gemacht hätte, hätte ich auch nicht das zweite, dritte usw. gemacht. Man macht natürlich auch viele Fehler. Häufig ist ein Stück der Plastik abgebrochen, ich habe eine schlechte Glasur benutzt und ich musste noch einmal ganz von vorn anfangen. Aber dadurch, dass man Fehler macht, findet man im Grunde genommen den richtigen Dreh. Und nur so wird man, wenn man begabt ist, zum Meister. Wie sagten schon die alten Chinesen: „Du musst tausend Kannen machen, damit ein Keramiker und Meister aus dir wird“. Künstler zu sein ist schön, aber ein guter Handwerker und tüchtiger Mensch zu sein, ist auch sehr wichtig. Ohne das geht gar nichts. Welche Kunst gefällt dir? Hast du dich dadurch inspirieren lassen, als du nach und nach deinen eigenen, so charakteristischen Stil entwickelt hast? Als Studentin gefielen mir verschiedene Künstler und Stilrichtungen der bildenden Kunst. Ich mag grelle Farben, Miró, die Fauvisten, Art Brut und anderes. Ich glaube, dass wohl jeder Keramiker nach Barcelona gefahren ist, um sich Gaudí anzusehen, und nach Wien wegen Hundertwasser. Man nimmt so etwas ins Unterbewusstsein auf und schöpft dann aus diesen Einflüssen. Wer sagt, er habe keine Vorbilder, spricht wohl nicht die Wahrheit. Meine Arbeiten sind bunt, groß, rund und etwas infantil. Am liebsten arbeite ich mit Schamott-Ton, ich mag auch Porzellan und es reizt mich, mehr mit Bronze zu arbeiten. Und Glas! – wir leben ja in Nordböhmen und einer meiner Träume, die ich noch nicht wahr gemacht habe, ist es, eine Glasplastik zu machen. Wir haben manches aus Altmetall gemacht, aus verschiedensten Bauelementen. Ich habe zum Beispiel etwas konzentriert betrachtet und sah ein Tier darin. Eine Zeit lang war das fast eine Art Besessenheit, mein Mann und ich gingen auf den Schrottplatz und suchten nach Teilen, die sich für Plastiken eignen würden. Dann benutzten wir sie unter anderem in einem Projekt zur Revitalisierung eines Parks in einem Plattenbaugebiet. Du arbeitest von Anfang an mit deinem Mann zusammen. Wie funktioniert das? Dank unserer natürlichen Fähigkeiten ergänzen wir einander. Man muss die Projekte auch verkaufen können, einen Kunden auftreiben, verhandeln, die Angelegenheiten technisch absichern. Den künstlerischen Entwurf mache ich, aber durch die langjährige Zusammenarbeit kann ich oft kaum sagen, welcher Einfall von mir und welcher von Jirka stammt, auch wenn er kein bildender Künstler ist. Wir diskutieren viel und denken gemeinsam darüber nach, wie man was machen könnte.
  38. 38. Warum habt ihr euch entschieden, gerade in den öffentlichen Raum zu expandieren? Wir gehören zu einer Generation, die im Kommunismus aufgewachsen ist und zugleich nicht zu alt dafür war, um nach der Wende neu anzufangen. Wir wollten in meinem Fach als Unternehmer tätig sein. Wir haben also mit der Keramikwerkstatt angefangen und sind dann aus ihr „hinausgewachsen“, weil wir die Möglichkeit bekamen, es auszuprobieren – und wir waren begeistert! Es brachte mehr Abwechslung und neue Aufgaben mit sich, und trotz aller Probleme macht es Spaß, dafür Lösungen zu finden. In Tschechien stoßen wir vor allem auf die Folgen einer Unterbrechung der kontinuierlichen natürlichen Entwicklung der Gesellschaft durch eine sozialistische Ära, in der Dilettantismus herrschte. Es ist nicht nur eine Frage des Geldmangels, es geht vor allem darum, dass wir nicht wissen, wie wir die Sachen richtig machen sollen. Wir mussten alles selbst herausfinden. Überall um uns herum im öffentlichen Raum ist zu sehen, dass die Architektur oft chaotisch ist, dass im Handwerk Sachkenntnisse, der Sinn für Sorgfalt und fürs Detail fehlen. Die Art und Weise, wie man bei uns arbeitet und an die Sachen herangeht, ist oft unprofessionell. Der öffentliche Raum ist vielerorts verwahrlost und verwildert. Unter diesen Verhältnissen sagt uns unsere heutige Arbeit mehr zu, als für Galerien zu arbeiten. Auch das habe ich ausprobiert und es hat mir Spaß gemacht, aber diese Möglichkeit, mit den Sachen hinaus zu gehen, war eine größere Herausforderung. Es war also eine Art Kampf gegen das „Grau in Grau“ in Tschechien? Sicher, wir haben genug Grau und Geschmacklosigkeit gehabt. Ich bin wohl so veranlagt, dass ich einfach Farben liebe. Farben wecken Freude. Mexiko hat mir zum Beispiel unheimlich gefallen, alles ist dort farbenfroh, die Natur, die Architektur und auch die Menschen. Ihr habt jetzt sogar internationale Aufträge. Wie ist das für dich, „hinter der Grenze“ zu arbeiten? An Auslandsprojekten zu arbeiten, ist eine Freude und eine kostbare Erfahrung und wir freuen uns über diese Gelegenheiten. Die Arbeit im Ausland ist auch komfortabler, weil dort der öffentliche Raum kultiviert ist und sich ein Team von Fachleuten unterschiedlicher Berufe um ihn kümmert. Wir Künstler kommen also schon zu einer fertigen Sache und können uns voll und ganz der künstlerischen Gestaltung widmen. In Tschechien müssen wir meist zunächst selber die Umgebung zu Ende gestalten, wir übernehmen häufig die Tätigkeit des Landschaftsarchitekten, des Gärtners, befassen uns mit bautechnischen Fragen. Der Umfang unserer beruflichen Tätigkeit ist somit breiter geworden, wir können also absolut nicht klagen. Zudem gehören die Investoren, mit denen wir daheim zusammengearbeitet haben und zusammenarbeiten, gerade zu jenen, die man als aufgeklärt bezeichnet. Sie stehen im Hintergrund, doch ohne sie würde kein ungewöhnliches Projekt entstehen. Sie haben den Mut, eine originelle Gestaltung zu initiieren und sie großzügig zu unterstützen. Wir möchten uns aber natürlich auch auf dem internationalen Markt etablieren. Im Moment sind wir an einem Großprojekt beteiligt, bei dem es um die Gestaltung einer öffentlichen Fläche in Spanien geht, und wir bringen ein Kunstprojekt in Holland zum Ende. Die Erschließung neuer Horizonte bringt auch die Zusammenarbeit mit neuen Leuten, interessante Möglichkeiten und Erfahrungen mit sich. Wir betrachten das als Anfang einer neuen Etappe in unserem Berufsleben. Ich hoffe, dass wir dazu in einigen Jahren wieder ein Buch werden herausgeben können. Was macht dir bei deiner Arbeit am meisten Spass? Sie macht mir einfach Spaß, ebenso wie meinem Mann. Wir sind freischaffend und brauchen die Möglichkeit, schöpferisch nachzudenken, frei zu arbeiten und zu entscheiden. Uns gefallen die Entwicklung, das Engagement und die Zusammenarbeit im Team und auch die Tatsache, dass es jedes Mal anders ist und wir das Ergebnis sehen können. Meine Arbeit ist eine permanente Herausforderung, das ist das Leben, kurz und gut keine Langeweile. Da s Gespr äch mi t A l e x andr a Kol áčková führt e Lucie Kl ímová , Kult ur r eda k t eurin des Tschechischen Fernsehens.
  39. 39. E N El estudio de Alexandra Koláčková es un taller plástico que fundamos originalmente como un taller de cerámica, en 1990 junto con Jiří Koláček. Exepto los objetos cerámicos de uso interior, en los años siguientes me he dedicado al trabajo escultórico. En 1999 realicé mi primera obra plástica para un lugar público. Nuestro estudio fue escogido por un arquitecto para que realizásemos la decoración plástica de un lugar público en el centro de la ciudad de Liberec, Chequia. Se trató de una formación artística al lado de la terminal central del sistema de transporte urbano para que los padres y  niños descansen. Esta experiencia fue el impulso para que nuestra actividad, la cual originalmente había estado reservada solo al taller plástico, se ampliase a un vasto espectro de actividades, tales como el diseño atípico de campos de juegos infantiles, zonas de descanso y lugares públicos en un amplio sentido. Actualmente es la principal actividad laboral del estudio y, por lo tanto, poseemos una gran especialización sobre el mencionado tipo de proyectos. Cada trabajo nuevo lo empezamos con un deseño plástico. Nos gusta interpretar el lugar público nuevamente y sorprender, una y otra E S P A Ñ O L vez, según nuestro criterio. El elemento lúdico está casi siempre presente, y en general deriva del tema solicitado, por ejemplo un atípico campo de juegos para niños, un descanso diseñado artísticamente para los chicos pequeños y sus padres al lado de la terminal central de transporte urbano, un parque citadino, un jardín de un parbulario o de una institución social. Se trata siempre de una obra original de la autora en un lugar dado, jamás la repetimos. Nuestra concepción plástica es cada vez más la base de nuestra faena, igualmente en casos cuando colaboramos con arquitectos o formamos parte de un proyecto superior urbanístico. Las grandes esculturas de alfarería dominan a menudo en nuestra concepción de las obras plásticas. Imaginamos y producimos grandes cerámicas plásticas, en general coloreadas y  esmaltadas. Nos alegra la creación de formas simples, grandes y redondas, inequívocamente preferimos colores claros y  brillantes. Quizás por esta razón nuestro primer encargo público fue un gran éxito al dirigirse sobre todo a los niños. Luego han venido otros con la misma demanda. Nos gusta siempre la identificación con el pensamiento y  con las vivencias de los pequeños y vemos eso como algo espontáneo y natural. Estamos convenci- dos de que nuestra propia infancia la tenemos toda la vida dentro de nosotros, no solo como un recuerdo, sino como una parte subconsciente de la personalidad. El jugar es innato en cada ser humano. El hecho de que, los adultos
  40. 40. lo olvidemos bajo la presión de un cúmulo de preocupaciones y  problemas propios de la adultez, no significa que no lo tangamos dentro de nosotros y  que no lo necesitemos de vez en cuando, que no se maniefieste ni que no lo usemos. Basta solamente un ambiente inspirativo, una inesperada percepción visual o táctil y todo empieza a funcionar. Nosotros trabajamos jugando. Hace pocos años, el trabajo escultórico en el estudio, sobrepasó las posibilidades físicas de Alexandra Koláčková y se convirtió en un trabajo de equipo. Ella tomó una nueva actitud, en la cual, el artista que se mueve solo en el terreno de su taller y galería, acepta ideas, opiniones y  presta oídos a los socios, arquitectos, proyectistas, constructores y  artesanos que lógicamente participan en el proceso de preparación y  realización de proyectos. Esto nos ha traído conocimientos nuevos e ideas sugerentes. Alexandra Koláčková modela la arcilla cerámica de manera escultórica, es una base indispensable. Eso no le impide combinar este proceso con la técnica de mosaico, que es una vía tradicional y  tecnológicamente accesible en alfarería y  arquitectura. Así nacen sin cesar nuevas posibilidades creadoras. Le gusta combinar las esculturas cerámicas con otros materiales, verbigracia metales, bronce y vidrio. Con la creciente experiencia del estudio, nos hemos propuesto nuevos experimentos y  retos tecnológicos. Nos gusta rebasar los límites del trabajo con la arcilla cerámica. Las obras plásticas están modeladas en una sola pieza o en grandes pedazos en base de un modelo dado. Las figuras grandes antes de ser cocidas, las cortamos para poder manipularlas mecánicamente. Hoy usamos una mezcla de la arcilla refractaria especialmente preparada. Las obras plásticas, huecas, vaciadas y  secadas por dentro, las cocemos en hornos eléctricos a una temperatura de 1250 °C. Las obras acabadas las completamos y  las unimos con cemento armado. Fundamos nuestra propia empresa de construcción, la cual garantiza completar las obras plásticas y  la colocación en su destino. En casos complicados consultamos los procedimientos tecnológicos con otras empresas especializadas. Este libro lo publicamos justamente en ocasión de nuestro trabajo decenal de proyectos de obras plásticas en lugares públicos. Los problemas y deberes que solucionábamos en aquellos tiempos nos han llevado poco a poco a una valiosa experiencia y  a la confianza en nosotros mismos. Dicha confianza en nuestro trabajo ha sido necesaria para defender nuestros puntos de vista artísticos para convencer a los inversionistas. En este año hemos trasladado nuestro estudio a un nuevo lugar, a una vieja fábrica textil en Janov nad Nisou. Este magnífico lugar nos permite realizar mejor proyectos grandes y difíciles. interview El libro recapitula la existencia del estudio de Alexandra Koláčkova en los últimos diez años. Tú y tu esposo empezasteis a emprender negocios inmediatamente después de la Revolución de Terciopelo, sin nada, ahora trabajáis en encargos internacionales. ¿Cómo ha evolucionado vuestro trabajo? Si hago recuerdos, todo ha pasado muy rápidamente. Comenzamos inmediatamente en 1989. Al principio era la cerámica de uso el medio para vivir y  para adquirir experiencia en la artesanía. Es decir que funcionábamos y aprendíamos en la marcha. A veces nos pasaba que habíamos ofrecido algo y  después decidíamos como lo íbamos a hacer. Por ejemplo, habíamos empezado a construir un taller y al acabarlo nos dimos cuenta de que ya era pequeño, y así se repetía. El desarrollo desbordante y  el descontento constante con lo que ya habíamos alcanzado eran el lado negativo; porque no había tiempo para hacer las cosas completamente con tino y  disfrutarlas; pero por el otro lado era una buena motivación y cada vez un paso adelante. Eso también nos aportó la época de la Revolución de Terciopelo bajo la cual comenzamos. Habíais comenzado con la cerámica de uso y más tarde conseguisteis pedidos de obras plásticas de gran formato para lugares públicos. ¿Cómo fue ese adelanto para vosotros? El primer encargo surgió porque un arquitecto nos invitó a nosotros, ceramistas plásticos, quienes hacíamos esculturas en casa, a reali-
  41. 41. zar la decoración artística de un lugar público. Fue un gran paso en la realización de mis sueños, de modo que lo aprovechamos. Después de una exitosa aceptación, han llegado otros pedidos. Un gran adelanto ha sido el sentir una gran responsabilidad por mis obras; que al terminarlas se convierten en propiedad pública; pero también la gran satisfacción de ver los resultados de mi esfuerzo. Tú eres una artista plástica que había trabajado anteriormente sin ningunas limitaciones creadoras. ¿También te dan a tí los trabajos para un lugar público y los encargos la posibilidad de la manifestación libre, son para tí aún arte? Las actitudes son naturalmente diferentes. Alguien tiene el deseo ser artista, otro pone el acento en la funcionalidad. Claro que quiero que nuestros proyectos sean plásticos, pero a la vez tengo que respetar la seguridad y  otros aspectos importantes de la creación en lugares públicos. Así que tenemos algunas limitaciones. Se trata de “arte público”, pues el arte para la gente. Ello no significa que no pueda crear libremente. Muchos proyectos tuyos son para los niños. ¿Qué te parece el trabajo precisamente para ellos? La sociedad nos divide según la edad a los niños y  a los adultos. Yo admiro el mundo infantil y  cuanto mayor soy, tanto más considero que la infancia es una parte integral nuestra toda la vida. Lo que funciona en los niños – la policromía, lo lúdico, la imaginación e intimidad – funciona igualmente en los adul- tos. Nuestra primera realización pública para chicos pequeños mostró, que nuestas obras las usan también los adolescentes y  adultos. Con placer empezamos a trabajar sabedores de este hecho. De tal suerte, respetamos los parámetros de contenido infantil, ante todo la seguridad, pero tampoco nos vendemos barato. Creamos el espacio lúdico tal cual. En la actualidad, ya es una característica de nuestros lugares públicos y  posiblemente por eso se dirijan a nosotros nuevas encargos, quienes buscan “algo diferente” - no sólo el típico campo lúdico según la edad. Es para nosotros una gran satisfacción, cuando vemos a los niños y a sus padres jugando en nuestro ”campo“. Vuestros proyectos son reconocidos por tu autógrafo específico. ¿Cómo llegaste a este estilo? El sentido para la expsesión plástica es algo que tienes o no tienes. Como uno oye la música, de mi alma salen imágenes y formas espontáneas. Mirando las cosas alrededor de mí; verbigracias, en la naturaleza veo ideas, de las que normalmente la gente ni se da cuenta. Veo algo en casi todo, es inasible, viene por sí mismo. Mi trabajo me puso en marcha. El talento es una cosa, pero lo principal es pensar, practicar y trabajar. Las otras ideas nacen trabajando y  adquiriendo experiencia. Si no hubiera hecho el primer proyecto, no habría hecho el segundo, el tercero y  así sucesivamente. Claro que todos cometemos las faltas. Muchas veces se me ha caído alguna de las piezas de una escultura, he usado esmalte malo y  lo he tenido que rehacer desde el principio. Cometiendo faltas y errores apren- demos. Sólo de este modo puede uno llegar a ser maestro. Los chinos decían: ”Tienes que hacer mil regaderitas de barro para que seas un buen artista plástico y maestro“. Ser artista es bonito, pero ser un buen artesano o un hombre trabajador es igualmente importante. Sin eso no funciona nada. ¿Qué arte te gusta a tí? ¿Has buscado alguna inspiración formando poco a poco tu propio estilo? Cuando era estudiante me gustaban muchos creadores y  varios estilos en el arte plástico. Me gustan los colores llamativos, Miró, fauvistas, art brut y  otros. Tal vez cada artista plástico haya ido a ver a Gaudí a Barcelona o a Hundertwasser a Viena. El artista lo absorbe inconscientemente y aprovecha aquella influencia. El que dice que no que no tiene ejemplos, que no admira a nadie, no dice la verdad. Mis obras son coloridas, grandes, redondas y un poco infantiles. Prefiero crear con arcilla refractaria, me gusta la porcelana y me atrae usar más el bronce, ¡Y el vidrio! – Como vivimos en el norte de Chequia (tierra del afamado vidrio y  cristal de Bohemia), mi sueño todavía no realizado es hacer obras plásticas de vidrio. Algunas cosas hemos hecho de desechos de metal, de varias piezas. Por ejemplo, echo una mirada a algo y en eso veo un animal. Por un momento fue casi una obsesión. Mi esposo y yo fuimos a buscar chatarra de metal a ver si encontrábamos piezas convenientes para obras plásticas. Después las usamos entre otras cosas en un proyecto de la revitalización de un parque de una urbanización de bloques de pisos.
  42. 42. ¿Con tu esposo llevas trabajando desde el principio, como funciona? Gracias a nuestras capacidades naturales hacemos juego. También hay que saber vender los proyectos, encontrar al cliente, saber negociar, asegurar cosas técnicamente. Los proyectos plásticos los hago naturalmente yo. Pero como llevamos tantos años juntos, varias veces no sé que idea es mía y cuál viene de él; aunque Jirka (diminutivo de Jiří) no es un artista plástico. Pasamos mucho tiempo discutiendo y  pensando cómo realizar nuestras ideas. ¿Por qué habéis decidido entrar precisamente en los lugars públicos? Nosotros somos la generación que creció bajo el comunismo y a la vez no éramos tan mayores como para no haber podido empezar de nuevo después de la revolución de terciopelo. Queríamos hacer algo en mi especialidad. Empezamos con un taller de alfarería y más tarde salimos de él, para tener la posibilidad probarlo y  nos encantó. Desde entonces hemos tenido tareas nuevas con más diversidad y nos gusta realizarlas, aunque sean problemáticas. En Chequia nos molestan sobre todo las consecuencias de la continuidad en el desarrollo natural de la sociedad, tan perjudicada en la época del socialismo por un gobierno diletante. No es sólo la pregunta de la falta de dinero, la gente no sabe, ante todo, cómo hacer bien las cosas. Nosotros mismos tuvimos que aprender todo sin ayuda. Eso se puede ver en los lugares públicos por todas partes, alrededor de nosotros. La arquitectura es a menudo sin concepción, sin gusto, en artesanía faltan aprendices, el sentido para el cuidado y para el detalle. El modo y el acceso como se suele trabajar aquí son a menudo poco profesionales. Los lugares públicos están descuidados y  son cimarrones en muchas partes. En esta realidad nos interesa nuestro trabajo presente, más que hacer obras para galerías. Yo también lo he probado y me ha gustado, pero en esta ocasión; salir con obras plásticas; ha sido el reto más grande. ¿Así que ha sido un poco una lucha contra la mediocridad? Seguro, de la mediocridad y  del mal gusto hemos “disfrutado” suficiente. Quizás sea mi carácter, que me encantan los colores. Los colores producen alegría. Me ha gustado mucho por ejemplo México - todo es allí colorido: la naturaleza, la arquitectura y hasta la gente. ¿Ya tenéis actualmente encargos internacionales? ¿Qué significa para tí trabajar en el extranjero? Tener proyectos en el extranjero son experiencia divertida y valiosa. Nosotros estamos contentos de tener esta posibilidad. El trabajo en el extranjero es más confortable porque los lugares públicos están más cuidados y los toma a su cargo un grupo de otras profesiones especializadas. Así que nosotros, los artistas plásticos llegamos a la cosa hecha y podemos concentrarnos mejor en nuestra obra plástica sin solucionar otros problemas. En Chequia, primero le tenemos que dar la última mano a un lugar, muchas veces suplimos la faena del arquitecto de paisaje o jardinero, solucionando problemas estructurales. No nos quejamos porque nuestro plano profesional ha aumentado de esta manera. Además los inversionistas, con los que hemos trabajado en nuestro país, son éstos a los que llamamos “iluminados”. Aunque están atrás, ningún proyecto atípico nace sin ellos. Tienen el ánimo de iniciar proyectos nuevos, el valor de realizar planes de decoración no tradicional y  darles un espléndido apoyo. Ciertamente queremos entrar en el mercado exterior. Actualmente participamos en un proyecto grande de un lugar público en España y llevamos a cabo un proyecto plástico en Holanda. Los horizontes nuevos traen la cooperación con gente nueva, posibilidades y  experiencias interesantes. Lo vemos como un comienzo nuevo en nuestra etapa laboral. En un par de años espero publicar sobre ello. ¿Qué es lo que más te gusta de tu trabajo? Simplemente me gusta así como es, igual que a mi marido. Es una actividad empresarial libre y nosotros necesitamos espacio para crear y pensar, trabajar libremente y tomar decisiones. Nos gusta el desarrollo, el esfuerzo y el trabajo en equipo que compartimos. Cada vez es un poco diferente y también vemos los resultados. Es un reto permanente, es la vida, en suma no es ningún aburrimiento. L a periodis ta par a a sun tos cult ur a l es de l a Tel e v isión Chec a Lucie K l ímová , en t re v is tó a A l e x andr a Kol áčková .
  43. 43. Publisher — Stavby Koláček s. r. o. | Graphic design — Pavel Akrman | Photographer — Jiří Jiroutek
  44. 44. S T A V B Y K O L Á Č E K J a n o v n a d N i s o u 3 47 4 6 8 11 • C z e c h R e p u b l i c p h o n e + 42 0 6 0 3 5 0 7 5 8 0 + 42 0 6 0 4 9 2 5 8 3 0 i n f o @ s t a v b y ko l a c e k . c z a t e l i e r @ ko l a c ko v a . c z w w w. ko l a c ko v a . c z

×