Vlckova diplomova prace

  • 1,330 views
Uploaded on

 

More in: Education
  • Full Name Full Name Comment goes here.
    Are you sure you want to
    Your message goes here
    Be the first to comment
    Be the first to like this
No Downloads

Views

Total Views
1,330
On Slideshare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
0

Actions

Shares
Downloads
2
Comments
0
Likes
0

Embeds 0

No embeds

Report content

Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
    No notes for slide

Transcript

  • 1. Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie Magisterská diplomová práce K hermeneutickému myšlení Paula RicoeuraAutor: Bc. Zdeňka VlčkováVedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc. Brno 2010
  • 2. Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Jaroslavu Hrochovi, CSc. za cennépřipomínky, podněty a trpělivost, s níţ mě provázel po celou dobu vznikání diplomové práce. 2
  • 3. Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny pramenya pouţitou literaturu. podpis: 3
  • 4. ObsahÚvod ........................................................................................................................................... 61. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura .................................................... 7 Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher................................................................................... 7 Wilhelm Dilthey ..................................................................................................................... 8 Martin Heidegger .................................................................................................................... 9 Hans-Georg Gadamer ........................................................................................................... 102. Mluvený a psaný projev, diskurs ...................................................................................... 11 Mluvený projev..................................................................................................................... 11 Diskurs .................................................................................................................................. 13 Diskurs v promluvě ........................................................................................................... 14 Diskurs v textu .................................................................................................................. 15 Diskurs a význam .............................................................................................................. 17 Ricoeur, Foucault a diskurs............................................................................................... 193. Strukturalismus .................................................................................................................. 21 Strukturalismus a hermeneutika ........................................................................................... 21 Symbolismus ........................................................................................................................ 24 Text ....................................................................................................................................... 26 Ricoeur a strukturalismus ..................................................................................................... 27 Kritika strukturalismu ........................................................................................................... 28 Odmítnutí strukturalismu? .................................................................................................... 294. Ricoeurova koncepce interpretace .................................................................................... 30 Vysvětlení a porozumění ...................................................................................................... 31 Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu ...................................................................................... 33 Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce ................................................................ 35 Svět textu .............................................................................................................................. 36 Čtenář.................................................................................................................................... 37 Osvojení ................................................................................................................................ 40 Ricoeurovo pojetí odstupu .................................................................................................... 43 4
  • 5. Ricoeurova recepce kritiky ideologií J. Habermase ......................................................... 43 Odstup ............................................................................................................................... 45 Proces interpretace ................................................................................................................ 50 Odhadování ....................................................................................................................... 50 Reference .......................................................................................................................... 515. Metafora .............................................................................................................................. 55 Metafora jako báseň v miniatuře .......................................................................................... 60 Sémantické gesto Jana Mukařovského ................................................................................. 61 Porovnání básně v miniatuře a sémantického gesta ............................................................. 64Závěr ........................................................................................................................................ 66Seznam použité literatury ...................................................................................................... 69 5
  • 6. Úvod Hermeneutika v sobě obsahuje mnoho vrstev, které se vzájemně prolínají a mají za cílposkytnout metodologickou půdu pro interpretaci díla. Má diplomová práce si klade za cílnahlédnout jednotlivé hermeneutické kategorie z pohledu Paula Ricoeura. V první části se zabývám Ricoeurovými předchůdci, k nimţ se sám hlásí a kteří jsoupodstatní pro formování hermeneutického myšlení. Je patrné, ţe v mnohých oblastech se jiminechal inspirovat, i kdyţ se neomezuje pouze na přijetí jejich myšlenek, ale vyuţívá je prosvou vlastní cestu, na níţ hledá smysl, význam a prostředky hermeneutiky. Druhá část práce se věnuje strukturalismu a jeho reflexi v dílech Ricoeura.Strukturalismus byl jedním z konceptů, na který Ricoeur reagoval a snaţil se ho vztáhnout napotřeby hermeneutiky. Dá se říci, ţe celá práce je ovlivněna strukturalistickým přístupem,neboť je mu věnováno nejvíce prostoru a často se prolíná i do ostatních částí práce. V třetí části se dostávám k problému mluveného a psaného projevu, který tvořízákladní dichotomii při interpretaci. Spolu s tím je potřeba zmínit diskurs, který tvoří nedílnousoučást obou typů projevu. Zbývající části práce se uţ zaměřují na samotný proces interpretace s jeho všemikategoriemi, které Ricoeur nachází a přehodnocuje při svém hledání nejoptimálnějšíhopostihnutí interpretace. V rámci interpretace se pak blíţe zaměřuji na problém metafory, resp.Ricoeurovým pohledem na ni. Zároveň se v této souvislosti zamýšlím nad moţnou paraleloumezi Ricoeurovým pojetím metafory a Mukařovským sémantickým gestem. Snahou diplomové práce na nahlédnutí do zákoutí Ricoeurovy hermeneutiky,která ukazuje, jakým způsobem je moţné nahlíţet na text a všechny další zainteresovanéčlánky, bez nichţ by proces interpretace nebyl úplným. Ukazuje dynamičnost lidskýchsubjektů podílejících se na interpretaci. Zároveň ukazuje i dynamičnost textu, který ţije svýmvlastním košatým ţivotem. 6
  • 7. 1. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura Na počátku své práce bych chtěla ve stručnosti poukázat na základní teoretickékoncepce těch představitelů hermeneutického myšlení, kteří ovlivnili pojetí rozuměnía interpretace v díle francouzského filozofa Paula Ricoeura. Ricoeur je ve své práci uvádí,neboť své pojetí hermeneutiky staví na jejich odkazu, ať uţ v pozitivním smyslu nebove snaze se od jejich názorů distancovat či je překonat. V této části mi nejde o postiţenícelého spektra hermeneutických myšlenek daných představitelů, ale spíše o vytyčenízákladních prvků, na které Ricoeur ve své koncepci hermeneutiky odkazuje.Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher Prvním představitelem je Friedrich Schleiermacher, jenţ chtěl své pojetí hermeneutikyrozšířit za dosavadní oblast hermeneutického zkoumání v časovém období přelomu 18. a 19.století, kdy byly jejími zájmy antické texty nebo texty Nového a Starého zákona. Zároveňjako první zformuloval hermeneutický kruh – základní prvek interpretace. Jeho podstataspočívá ve schopnosti porozumění textu na základě porozumění jednotlivých slov. Ale proporozumění jedinému slovu je nutný předpoklad porozumění celku. Kromě textu se Schleiermacher zaměřil i na promluvu jako další podstatný prvekhermeneutické skutečnosti, který nebyl zcela doceněn. Promluva je úzce spjata s jazykem –promluva předpokládá jazyk a jazyk se uskutečňuje prostřednictvím promluvy. V člověku jejazyk utvářen určitým způsobem, avšak porozumění řeči je moţné pouze díky jazyku. Odtudpramení Schleiermacherova snaha o postihnutí hermeneutiky jako dvou na sobě závislýchinterpretací (psychologické a gramatické). V psychologické interpretaci je jazyk povaţovánza prostředek, díky němuţ člověk můţe zprostředkovat své myšlenky a tvůrčí individualitu.V základu se tato interpretace snaţí zachytit myšlenkový proces autora, který vedl k napsánítextu. Schleiermacher dále uvádí, ţe v rámci psychologické interpretace je potřeba ještěrozlišit dvě tendence - „čistě psychologickou“ a „technickou“. Čistě psychologickáinterpretace se zaměřuje na osobnost autora „v jeho tvůrčí umělecké produkci prostřednictvím 7
  • 8. ‚divinatorického‘ charakteru interpretace“.1 V technické interpretaci se v první řadě určuje,jakým způsobem autor přijímal „předmět svého díla a jeho jazyk“.2 Gramatická interpretace se uţ podle svého názvu zaměřuje na řeč jako projev jazyka,snaţí se o zachycení významu slov bez ohledu na osobnost autora textu. Schleiermacher tedy přišel s poţadavkem schopnosti interpreta proniknoutdo vnitřního ţivota autora daného textu. Zájem hermeneutiky by se měl zaměřit naporozumění výpovědi v takové míře, ţe by interpret porozuměl textu do takové míry, kdy byse dalo říci, ţe mu rozumí dokonce lépe neţ sám autor.3Wilhelm Dilthey Základem Diltheyovy koncepce je důraz na specifičnost přírodních a duchovních věd(Geistewussenschaften), které podle svého předmětu zkoumání pouţívají dva typymetodologických přístupů. Duchovní vědy se mají zakládat na porozumění (Verstehen)zatímco přírodní se zakládají na vysvětlení (Erklären). Dějinnou skutečnost není moţné podleDiltheye postihnout pomocí kategorie „vysvětlení“. Podle Diltheye se rozumění zakládá navyloţení zkušenosti lidského subjektu, který je však redukován na „posloupnost proţitků“.4Hlavním cílem je zrovnoprávnit duchovní vědy vzhledem k vědám přírodním, coţ je moţnépomocí zaloţení vlastní metodologie, která bude souměřitelná s metodologií přírodních věd.Hlavním cílem u Diltheye je tedy oprostit duchovní vědy od metafyzických teorií. V rámci duchovních věd rozlišuje dva typy rozumění, o nichţ pojednává v díleVýstavba dějinného světa v duchovních vědách (1910). „Elementární formy rozumění“ jsoutakové firmy, v nichţ dochází k semknutí rozumění s konkrétní činností.5 „Vyšší typ rozumění“ se taktéţ uplatňuje v kaţdodenním ţivotě, ale vycházíz „potřeby samostatně posuzovat charakter a schopnosti jednotlivých lidí“.6 Na tomto stupni1 Hroch, Jaroslav; Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti; Brno: Georgetown 2003; s. 28.2 Hroch; Filozofická hermeneutika…; s. 283 Schleiermacher, Friedrich; Hermeneutics and Criticism and Other Writings; Cambridge: Cambridge UniversityPress 1998; s. 23.4 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 33-35.5 Kudrna, J.; „K některým otázkám pojetí znaku u Diltheye, Freyera a Heideggera“; Filosofický časopis 12,1964, č. 5; s. 644-645. 8
  • 9. je rozumění chápáno jako tvůrčí myšlenková reprodukce strukturovaných celků. Je zde nutnépostihnout vzájemné souvislosti významů, které utváří ţivot.7 Hlavním prvkem pro porozumění je sám člověk, neboť si lidé nejsou nikdy vzájemnětak cizí, aby si nemohli porozumět. Rozumění se tak stává aktem, který se ubírá směremk psychologii. V poslední etapě se rozumění stává moţné prostřednictvím „znovuproţívání“ –interpret je schopen znovu proţít záţitky, coţ vede k nejlepšímu moţnému pochopenívýznamu, které produkuje lidská kreativita.8Martin Heidegger Ricoeur hned z počátku svého malého pojednání o Heideggerovi uvádí, ţe „otázkainterpretace souvisí málo s otázkou exegeze, je od samého počátku Sein und Zeit spojenas opomíjenou otázkou bytí“.9 Rozumění se tak řadí k ontologické charakteristice lidského pobytu. Základníontologickou charakteristikou pobytu je jeho tázání na své vlastní bytí. Zároveň svému bytínějakým způsobem rozumí a součastně své bytí vykládá. Z toho vyplývá, ţe porozuměnísvému bytí vede k porozumění jeho smyslu.10 Rozumění součastně vychází z účelovosti lidského chování v přirozeném světě, kterýpojímá jako soubor věcí, které člověka obklopují. Tyto věci pak v sobě obsahují smysla význam. Člověk tak nachází význam mezi věcmi, které ho ve světě obklopují, neboť jev nich schopen hledat vazby a tím světu porozumět. Heidegger tedy v procesu interpretaceneklade důraz na myšlení člověka, který dané dílo vytváří, jak tomu bylo u předešlých dvoupředstavitelů. Poznání je pro něj konstituováno prostřednictvím bytí, které se člověkuvyjevuje.116 Dilthey, Wilhelm; Život a dejinné vedomie; Bratislava: Pravda 1980; s. 315.7 Schmidt, Lawrence K.; Understanding Hermeneutics; Stocksfield: Acumen 2006; s. 41-44.8 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 37.9 Ricoeur, Paul; Úkol hermeneutiky. Eseje o hermeneutice; Praha: FILOSOFIA 2004; s. 16.; srov. Hroch;Filozofická hermeneutika …; s. 38.10 Heidegger, Martin; Einführung in die Metaphysik. Gesamtausgabe II. Abteilung: Vorlesungen 1923-1944. Bd.40; Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1983; s. 89.11 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 38-46. 9
  • 10. Porozumění bytí je v jeho díle Sein und Zeit spojováno s otázkou, která má většídůleţitost neţ odpověď na ni. Tímto motivem se nechal inspirovat další představitelhermeneutického myšlení Hans-Georg Gadamer.Hans-Georg Gadamer V Gadamerově pojetí hermeneutiky jako „ontologického základu ţivota člověka“12se promítá kontinuita s Heideggerovou fundamentální ontologií. Spolu s tímto vlivemvstupuje do Gadamerovy koncepce i tradice sókratovsko-platónského dialogu. Oba vlivy sepropojují v tezi o dějinném a řečovém charakteru rozumění, který má svůj základ v dialekticepravdy a omylu. Rozumění se jako „způsob realizace dějinnosti lidského pobytu“13 stáváontologickým základem lidského ţivota. Dalším rysem rozumění je v souvislosti s výšenapsaným jeho charakter projektu. Jeho základním rysem je jeho poukazování k budoucnostipodobně jako ontologická dimenze Dasein.14 Gadamer si zároveň uvědomuje podstatný rys hermeneutického myšlení, jímţ jsou„předsudky“, které začleňuje do procesu rozumění, neboť jsou jeho nedílnou součástí a jenutné je reflektovat. V koncepci hermeneutického kruhu pak kategorie předsudků nabývápozitivní význam, neboť představují provázanost interpreta a toho, co poznává. Oprotiromantické hermeneutice, která především usiluje o porozumění autorovi, je jeho pojetíhermeneutického procesu postaveno na schopnosti interpreta klást otázky, na něţ si odpovídá.Je vidět, ţe v tomto procesu uţ není mnoho místa pro sledování procesů vedoucí autorak sepsání díla. Poslední kategorií, kterou zmíním, je kategorie horizontu. Tato kategoriepocházející od Husserla je důleţitým bodem rozumění, neboť k plnému rozumění docházípodle Gadamera aţ v okamţiku, kdy dojde ke splynutí horizontu textu a interpreta,tedy historického a současného.1512 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 52.13 Gadamer, Hans-Georg; „Zur Problematik des Selbstverstänisses. Ein hermeneutischer Beitrag zur Frage derEntmythologisierung“; in: týţ; Hermeneutik II. Ergänzungen. Register. Gesammelte Werke. Band 2. Tübingen:J. C. B. Mohr (Paul Siebeck) 1993; s. 124.14 Gadamer, H.-G.: Hermeneutik I. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik.Gesammelte Werke. Band 1. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck): 1990; s. 266-269.15 Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 53-57. 10
  • 11. 2. Mluvený a psaný projev, diskurs Asi není nutné podotýkat, ţe mezi mluveným a psaným projevem existují určitérozdíly, které zakládají další problémy, s nimiţ se musíme potýkat, pokud chcemeinterpretovat text. Problém je v tom, ţe za základ se povaţuje mluvené slovo. Má to svéopodstatnění, neboť člověk si v první řadě předával a vlastně i do dneška předává informacemluveným projevem. Psaní se vyvinulo jako prostředek záznamu, který měl zjednodušitčlověku uchovávání informací. Avšak pořád jde o informace, které jsou v první řaděsdělitelné pomocí promluvy. Z toho důvodu je nutné nastínit rozdílnost mezi mluvenýma psaným projevem, neboť hermeneutika se zabývá především aţ psanou podobou. Je nutnétedy postihnout „základ“, z něhoţ se psaný projev etabloval.Mluvený projev Základním prvkem mluveného projevu je hlas, jehoţ prostřednictvím mluvčí předáváinformace příjemci v podobě monologu či dialogu. Za základní rys mluveného projevu jepovaţována neudrţitelnost záznamu. Kdyţ mluvíme, děje se tak tady a teď. Případné pozdějšíopakování uţ nezaručuje, ţe se bude dít stejným způsobem. Můţeme pouţít jiná slova, určitéčásti vynecháme. Zjednodušeně řečeno, otázka události se bude měnit. Oproti samotnémuaktu promluvy stojí sdělení, které jejím prostřednictvím předáváme dál. Pojem „sdělení“můţe být nahrazeno pojmem „význam“. Význam daného sdělení by měl při opakování určitépromluvy zůstat stejný. Je to tedy část promluvy, která zůstává stejná. To znamená,ţe se význam stává neměnnou částí výpovědi. A právě tato část diskursu byla pro Ricoeurastěţejní, neboť byla zachytitelná, opakovatelná a díky tomu i dobře pozorovatelná.16Psaný projev Psaný projev uţ díky tomu, ţe je psaný, za sebou zanechává trvalejší známky neţ jetomu u mluveného projevu. Pomocí písma dochází k fixaci projevu, takţe by se dalo říci,ţe událost i význam diskursu mají stejně sledovatelný charakter. Psaný projev je tak16 Srov. Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 29-30. 11
  • 12. prostředkem pro předávání informací či různých významů. K tomuto předávání uţ nedocházítváří v tvář, ale je značně odosobněné. Autor textu nepíše pro konkrétního jedince,ale v širším slova smyslu pro celé spektrum osob, které umí číst. Při větší redukci pro osoby,které umí jazyk, v němţ je dílo napsané. Psaný projev je podle Ricoeura „úplnou manifestacídiskursu“.17 Tímto chce Ricoeur vyjádřit, ţe to, co je nutné pomocí psaní zachytit, je právědiskurs. Jak bylo napsáno výše, psaní nezachycuje událost promluvy samé, ale o čem semluvilo – zachycuje intencionální exteriorizaci. Hlavním cílem diskursu v psaném textu jezapsání noematu aktu mluvení, tedy významu řečové události.18 Diskurs se uskutečňuje jakodiskurs ve svém plném rozsahu na základě dialektiky události a významu v okamţiku, kdy sez mluveného stane výpověď.19 Ukotvení „lidského diskursu“ pomocí písma neznamená pouze jakousi záchranu,ale podle Ricoeura zasahuje do oblasti komunikace. Pokud je tomu tak – tedy ţe psaní nenípouhé ukotvení mluveného slova – pak prostřednictvím písma rovnou zapisujeme lidskémyšlení bez zprostředkovatelské funkce mluvení. Diskurs uţ tak není v rukou hlasu,ale udrţuje ho písmo. Podle Ricoeura se zapsání textu stává „synonymem sémantickéautonomie textu“20. Tato autonomie textu je moţná díky oddělení autorova záměru a slovníhovýznamu textu. Text se tak vymanil z prostředí, v němţ se pohyboval autor. Svým způsobemse tak stal na autorovi nezávislý. To, co bude při četbě interpreta, čtenáře zajímat je taksamotný text a ne záměr, s jakým ho autor napsal. Uţ toto ukazuje hlavní záměr, kterýRicoeur ve svém hermeneutickém přístupu k textu prosazuje a to odpsychologizováníinterpretace. Ricoeur připisuje sémantické autonomii textu ještě jeden důleţitý rys a to většíkomplexicitu vztahu mezi událostí a významem. Při interpretaci je nutné, abychom braliv úvahu autorský význam zároveň s významem slova.21 Mohlo by se zdát, ţe docházík protiřečení. Jak je moţné, aby došlo k oproštění textu od autora a zároveň byl brán v úvahuautorský význam? Autor je samozřejmě nepostradatelným prvkem textu, neboť je jehostrůjcem. Co přesně Ricoeur míní autorským významem je však otázkou,neboť podrobnějšímu vysvětlení, kdo je autor a jaký je jeho význam, se Ricoeur věnuje aţ vetřetím svazku díla Času a vyprávění. Lze říci, ţe význam autora spočívá ve strategii, s jakou17 Ricoeur, Paul; Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu; Archa: Bratislava 1997; s. 42.18 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 43.19 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 44.20 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 46-47.21 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 48. 12
  • 13. byl text napsán a ţe byl vůbec napsán. I zde se projevuje oproštění od autora, neboť jev centru zájmu text a ne samotný autor.Diskurs Otázka diskursu sehrává zásadní úlohu v hermeneutice Ricoeura. Na základě jehovysvětlení se odvíjí další otázky a to především rozlišení mezi vysvětlením a porozuměním.Ricoeurovo chápání diskursu nám prozradí uţ například název přednášky, kterou proslovilna Texas Christian University roku 1973 pod názvem Jazyk jako diskurs22. Předběţněmůţeme říci, ţe se v jeho pojetí diskursu promítá zájem o filozofii jazyka a takéo hermeneutiku. Celou jeho hermeneutickou prací se nese téma rozlišování mezi mluvenýma psaným projevem. Tato problematika, jak uvidíme, se projevuje i v jeho chápání diskursu. Důleţitým prvkem pro rozvíjení jazyka jako diskursu je pro Ricoeura zázemílingvistiky. Na počátku přednášky podotýká, ţe by své myšlenky o jazyku jako diskursunemohl rozvíjet, pokud by lingvistika nepokročila do podoby, v níţ okolo sedmdesátých letbyla. Poukazuje také na to, ţe samotný problém není nový, ale sahá jiţ do antiky. Chápánídiskursu však ve své době povaţoval za problematické zvláště v oblasti moderní lingvistiky.Problematické to bylo zejména z toho důvodu, ţe se k diskursu vynořil „nový protějšek“v podobě lingvistického kódu. Moderním rozvojem lingvistiky má Ricoeur na mysli proniknutí strukturalismu do tétovědní disciplíny. Strukturalismus podle něj přináší hlavní problém ke zkoumání diskursu.Veškerý zájem začal směřovat k analyzování jazyka z pohledu struktury a systému. To selogicky stalo hlavní náplní lingvistiky. V tomto zaměření se pojem diskursu jaksi vytratil,dostal se na okraj zájmu badatelů. Ricoeurovým cílem je tedy znovu „oprášit“ diskursa navrátit mu jeho hodnotu v rámci zkoumání jazyka. K úpadku diskursu přispělo i rozšířenístrukturální analýzy za hranice lingvistiky. Došlo tak k jeho vyuţívání na daleko delšíprojevy, neţ byla slova. Jako příklad si můţeme uvést vyuţívání v lidových pohádkách(V. Propp) nebo na oblast mýtu, kde byl hlavní postavou Francouz Claude Lévi-Strauss. Pod tíhou strukturálního přístupu uţ jazyk nadále nevystupuje jako zprostředkovatelmezi myslí a objekty. Sám si vytváří svůj vlastní svět, v němţ jednotlivá slova odkazují22 Ricoeur, Paul; Interpretation Theory. Discourse and the Surplus of Meaning; Fort Worth: Texas ChristianPress 1976. 13
  • 14. k jiným slovům, a vše spadá do jednoho systému. Jazyk uţ tak není povaţovánza wittgensteinovskou „formu ţivota“, ale stává se z něj systém vzájemných vnitřníchvztahů.23 Kořeny pro své chápání diskursu Ricoeur nachází u de Saussura, který ve svýchKursech všeobecné lingvistiky pracuje se dvěma rozměry jazyka. Prvním z nich je langueve smyslu kódu a druhým je parole ve smyslu zprávy.24 Ricoeurovo pojetí diskursu pakvychází z nahrazení pojmu parole pojmem diskurs. Chce tím poukázat na novost tohotoútvaru a zároveň se jedná o pokus legitimovat sémantiku a sémiotiku jako dvě odlišné vědy,které se zabývají dvěma prvky jazyka a to znaku a větě. Znak a věta pro něj sehrávajídůleţitou roli, neboť s jejich pomocí chce vystavět dvě vrstvy přístupu k jazyku, jenţ jsouprávě jimi charakterizovány. Ještě se vrátím k jeho pojetí sémiotiky a sémantiky. Sémiotika je pro něj formálnívědou, kdeţto sémantika jako věda o větě je „bezprostředně zaměřena na pojem smyslu“.25Celkově podotýká, ţe rozlišování mezi těmito dvěma vědami je pro jeho přístup k jazykuklíčový a celé jeho další studium vychází právě z jejich odlišnosti.26Diskurs v promluvě Nyní se blíţe podívám na problematiku diskursu. Jádrem Ricoeurova přístupuk diskursu je, jak bylo zmíněno výše, lingvistika věty. Uvádí z ní čtyři rysy diskursu, kterénásledně přepracovává do svébytného pojetí. Tyto rysy mu umoţňují vhodnější vyuţití prointerpretaci textu. Diskurs je charakterizován takto, aby bylo moţné chápat promluvu jakoudálost: (1) Diskurs se vţdy uskutečňuje v nějakém čase, konkrétně v přítomnosti. Jazyk jeoproti tomu objekt umístěný mimo čas. (2) Diskurs je sebe-referenční, to znamená, ţe diskursodkazuje na toho, kdo promlouvá prostřednictvím několika ukazatelů, mezi něţ je moţnézařadit např. osobní zájmena. (3) Diskurs se vţdy vztahuje k něčemu. Jazyk naopak odkazujeke znakům, které jsou umístěny uvnitř stejného systému. Diskurs odkazuje ke světu,který můţe být popsán. Zde se prolíná jazyk a diskurs, neboť diskurs slouţí jazyku k tomu,23 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 2-6.24 Srov. Saussure, Ferdinand de; Kurs obecné lingvistiky; Praha: Academia 2007; s. 53-55.25 „(…) is immediately concerned with koncept of sense (…)“ Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8.26 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8. 14
  • 15. aby mohl být jeho prostřednictvím aktualizován. (4) Součástí diskursu je i účastník promluvy,k němuţ je diskurs adresován.27 Problémem, s nímţ se diskurs potýká, nastává v momentě, kdy jeho charakter událostipřeneseme do problematiky rozumění. „Jestliţe se veškerý diskurs uskutečňuje jako událost,pak je mu rozuměno jako významu.“28 To, čemu chceme rozumět, je význam, který je stálý.Z toho lze odvodit, co je pro diskurs hlavním tématem. Tím je překonání událostivýznamem.29 V tomto bodě si Ricoeur vypomáhá Austinovými řečovými akty, které odráţejímoţnost promluvy zároveň něco udělat. Příkladem můţe být slovní spojení „křtím tě“.Pomocí vyslovení těchto slov daný akt vykonáme, i kdyţ reálně neprovádíme ţádnoufyzickou činnost. Ricoeur k těmto aktům přidává ještě alokuční či interlokuční akt, v němţv rámci diskursu hraje důleţitou roli fakt, ţe diskurs je vţdy někomu adresovaný.30Jak uvidíme později, určitý problém nastane, kdyţ diskurs přeneseme z mluveného projevu dopsaného. V něm vztah mezi spisovatelem a čtenářem není tak přímý jako mezi mluvčíma posluchačem.Diskurs v textu Co se však stane, pokud se budeme snaţit přenést diskurs z promluvy do psanéhoprojevu? Pokud je diskurs přítomen „tady a teď“? Toto je první rozdíl mezi mluvenýma psaným projevem. Diskurs se pro jeho prchavost snaţíme ukotvit, coţ se dějeprostřednictvím zápisu. Text nezachycuje událost promluvy, ale to, co bylo jejímprostřednictvím řečeno, její význam. Co je zapsáno se tak stává noemou řečeného.31 Ricoeurdiskurs chápe jako událost, která se děje jazyku. Tím má na mysli, ţe je diskurs uskutečňovánčasově, v přítomnosti. Odlišuje se tak od systému jazyka, který je virtuální a mimočasový.32Citát pouze dokládá, jakým způsobem je ukotven událostní charakter diskursu, který tak stojíproti stagnujícímu prvku jazyka.27 Ricoeur, Paul; „The Model of the Text. Meaningful Action Considered as a Text“; New Literary History 5,1973; č. 1; s. 92.28 „ (...) if all discourse is actualized as an event, it is understood as meaning.“ Ricoeur; Interpretation Theory…;s. 12.29 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 12.30 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 14.31 Ricoeur; „The Model…“; s. 95.32 Ricoeur, Paul; Hermeneutics and the human sciences: essays on language, action and interpretation;Cambridge: Cambridge University Press 1981; s. 133. 15
  • 16. Avšak chápání diskursu jako události z něj činí problematický koncept, neboť událostje něčím, co v určitém okamţiku nastane a vzápětí se ztratí. Její vlastností je tedy časováohraničenost, coţ z ní činí značně nestabilní prvek. Ricoeur se s tím vyrovná tím, ţe přisoudíudálosti její ontologickou prioritu diskursu – událost je skutečná, oproti systému (s nímţudálost „soupeřila“ ve své stabilnosti), který je pouze imaginární. Systémem je zde myšlensystém jazyka, jako je větná stavba nebo gramatika. Stanovení diskursu jako trvalé entityumoţňuje jeho opakované identifikování s tím výsledkem, ţe neustále zůstane tím samým.Nebude záleţet, jakými prostředky určitý diskurs zprostředkujeme, například pokud hopřeloţíme do jiného jazyka. Pořád to bude ten samý diskurs, výpověď bude neustáleobsahovat ten stejný obsah jako její první verze. Důkaz pro své tvrzení Ricoeur nacházív polaritě mezi singulární identifikací, kterou ve větě zastupují podstatná jména a univerzálnípredikací, mezi jejíţ zástupce patří druh kvality, třídy věcí činnosti nebo typy vztahů.Na tomto základě lze podle Ricoeura vysledovat, ţe i diskurs v sobě nese prvky struktury.Jedná se však o strukturu ve smyslu pronikání funkcí jedinečnosti a univerzálnosti v rámcijedné věty.33 Druhý bod charakteristiky diskursu v jazyku byl spojen s mluvčím. Při rozhovoru jsoujeho účastníci adresní a je tedy jasné, komu se co říká. V případě nejasného vyjádření jemoţné se mluvčího zeptat, co měl svou promluvou na mysli. V případě textu se dostáváme doúplně jiné situace. Uţ zde neprobíhá dialog „tváří v tvář“. Mluvčí je nyní ve formě autoraa jeho publikum ve formě čtenářů. Důsledkem tohoto stavu je nekorespondence záměruautora s konečným významem textu. Psaný diskurs tak odděluje slovní význam textua vnitřního záměru. Neznamená to, ţe by bylo moţné pochopit dílo bez autora, ale jeho vztahk diskursu je problematičtější neţ je tomu v případě promluvy. Oddělení významu a intencev sobě nenese odpoutání se od reference diskursu. Naopak, stále se tento prvek objevuje a jedůleţitou součástí textu. Text se ale díky tomuto přístupu vzdaluje a zároveň se oprošťuje odhorizontu autora. Daleko větší důraz je kladen na samotný text. Ricoeura daleko více zajímá,co vypovídá text a ne, co měl v úmyslu vypovědět autor. Tento postoj má daleko širšíkonotace, neboť pozměňuje i pohled na interpretaci. Výklad textu uţ není zaloţen na„psychologii autora“, ale hledí si hranic či horizontu významu samotného textu. Závěr, kterýz toho Ricoeur činí, zní: „pouze význam ‚zachraňuje‘ význam bez přispění fyzickéa psychologické přítomnosti autora. Zároveň říci, ţe význam zachraňuje význam, znamená33 Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 9-11. 16
  • 17. tvrdit, ţe pouze interpretace můţe ‚pomoci‘ proti slabosti diskursu, který jeho autor uţ nadálenemůţe ‚chránit‘.“34 Jako třetí bod byl diskurs charakterizován svým odkazem ke světu, resp. na svět.Ricoeur tím má na mysli jakékoliv situace, které mluvčí zaţívá jako běţné. Reference sev dialogu projeví pomocí ostenze. Psaný text takovou moţnost ale sám o sobě neposkytuje.Zároveň není moţné tvrdit, ţe text referenci nemá, neboť diskurs nemůţe být o ničem.Ricoeur přichází s myšlenkou, ţe stejně jako je význam oproštěn od „poručnictví“ duševníchzáměrů, je stejným způsobem reference textu oproštěna od ostenze. Svět je podle tohotozáměru souborem referencí, které se před čtenáře otevírají díky textu. Zároveň seprostřednictvím textu člověk symbolicky přenáší do nové dimenze bytí-ve-světě, neboť čtenítextu osvětluje naší vlastní pozici ve světě a zprostředkovává porozumění sobě samému.A toto umoţňuje pouze psaný projev.35 Poslední charakteristikou diskursu v mluvené podobě je účastník rozhovoru.V psaném textu je také přítomna protistrana v podobě čtenáře, ale pro autora uţ čtenář neníadresný. Druhým účastníkem „rozhovoru“ psaného textu je tak neurčitá masa, jejímţ jedinýmomezením je schopnost číst. Audience psaného textu se vlastně sama vytváří36 a rozšiřuje sepodle kvality či zájmu o text. Stejně jako autor nevidí své čtenáře, čtenář nemá moţnost vidětpři psaní autora. Diskurs v psaném projevu se tedy uţ neobjevuje tváří v tvář.37Diskurs a význam Jak bylo napsáno výše, diskurs podle Ricoeura v sobě obsahuje událost a význam.Nyní se blíţe podívám na otázku významu. Význam dané výpovědi Ricoeur označujeza „objektivní“ stránku. Co míní samotný mluvčí, je pak „subjektivní“ stránkou významu.Toto však není vše, co lze o významu říci, tudíţ není vyčerpán ani diskurs samotný.„Objektivní“ stránku výpovědi můţeme rozdělit ještě na další dvě sloţky a to na „smysl“34 „Hence, only the the meaning ‚rescues‘ the meaning, without the contribution of the physical andpsychological presence of the author. But to say that the meaning rescues the meaning is to say that onlyinterpretation is the ‚remedy‘ for the weakness of discourse which its author can no longer ‚save‘.“ Ricoeur;„The Model…“; s. 95.35 Ricoeur; „The Model…“; s. 95-9636 Ricoeur; „The Model…“; s. 97.37 Ricoeur; „The Model…“; s. 97. 17
  • 18. a „referenci“. „Smysl“ je pouţíván ve významu, co je řečeno. „reference“ pak odkazujek tomu, co bylo jejím významem. Můţeme si všimnout, ţe v tomto přístupu Ricoeur vycházíz analýzy Gottloba Fregeho, na něhoţ sám upozorňuje. Důvodem, proč se o něm zmiňuje,je moţnost přenést dialektiku mezi smyslem a referencí do jeho snahy o odůvodněníodlišnosti sémantiky a sémiotiky. Vychází z toho, ţe pouze na základě věty je moţné odlišittyto dvě roviny. V podobě reference jazyk přesahuje sám sebe, rozšiřuje totiţ jazyk o pohyba vztahuje ho ke světu.38 Reference je podle Ricoeura „názvem pro nárok diskursu napravdu“.39 Ricoeur dále vyslovuje názor, ţe „reference je tím, co činí věta v určité situacia v souladu s určitým pouţitím. Je také tím, co koná mluvčí, kdyţ aplikuje slova na realitu.“40O smyslu se vyjadřuje tím způsobem, ţe je tím, co struktuře vypovídající události dávávýznam. „Mluvčí referuje o něčem na základě ideální struktury smyslu nebo jehoprostřednictvím. Smysl je tak překlenutý intencí mluvčího referovat.“41 V následujících řádcích se ještě více přenesu do filozofie jazyka. Nebude to odbočkaúplně bezsmyslná, neboť se tím dotknu základu Ricoerova postoje k referenci. Ontologickoupodmínkou reference je přenesení zkušenosti do jazyka. Jazyk sám o sobě není světem,ale protoţe všichni mluvčí jsou součástí světa a pohybují se v něm, svět se svými událostmina něj působí. Díky působení událostí zaţíváme nějakou zkušenost a tu poté můţeme přenéstdo jazyka. Za ontologickou podmínku Ricoeur povaţuje bytí ve světě. Diskurs, který v soběnese pohyb, neodkazuje pouze na to, co se událo v minulosti, ale odkazuje i k budoucnosti,odkazuje k mluvčímu i ke světu.42 Z toho, co bylo řečeno, a co se z převáţné části netýkalo přímo hermeneutiky,ale spíše filozofie jazyka, představuje podklad a základní východiska pro pojetí Ricoeurovyhermeneutiky. Při pohledu do počátků myšlenek, které by se uţ daly povaţovat zahermeneutické, tedy od Schleiermachera a Diltheye, je pojem interpretace ztotoţněns rozuměním, které je definováno jako „poznání autorových intencí z hlediska jejíchpůvodních příjemců v původní situaci diskursu.“43 Z toho je poznat, ţe psanému textu sepřipisují stejné intence jako promluvě. Autor stojí na jedné straně a se čtenářem vede jistý typdialogu. Podle Ricoeura se tím hermeneutika uzavírá do intersubjektivního rámce.38 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 35-36.39 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.40 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.41 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.42 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36-38.43 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 39. 18
  • 19. Rozpracováním kategorie diskursu se snaţí vymanit hermeneutikuz psychologizujících tendencí, na jejichţ vzniku se podle něj podílelo nepochopení dialektikyudálosti a významu v diskursu a v rámci významu ještě dialektiky smyslu a reference.Důsledky tohoto nepochopení vedou k rozšířené tezi hermeneutiky a to „pochopit autora lépe,neţ se chápal sám“.44 Snahou Ricoeura je dokázat, ţe text je svébytnou formou diskursu,na nějţ se vztahují modifikovaná pravidla jako pro diskurs v rámci promluvy. I kdyţ výjimky,jak bylo vidět z předchozího textu, existují. Jednou z nich je Ricoeurův názor, ţe se autorutextu a jeho čtenáři nedá připisovat stejný vztah jako je mezi mluvčím a poslouchajícím.Pokud autor píše svůj text, neobrací se ke konkrétnímu člověku či skupině lidí.Jeho obecenstvo je ryze imaginární a vlastně obsahuje veškeré osoby, které umí číst.Ricoeur, Foucault a diskurs Diskurs je zároveň konstituován v Ricoeurově pojetí tak, aby jedním z jeho hlavníchrysů (kromě jeho chápání jako události realizované skrze význam) bylo projektování světa.V tomto smyslu se jeho pojetí diskursu přibliţuje k Foucaultovu pojetí. Pojetí diskursu u Foucaulta se odvíjí od jeho celkové koncepce vnímání okolností,které na subjekt působí v momentě jeho myšlení. Je to systém, který určuje, jakým způsobembude člověk poznávat. Obsah diskursu není záleţitost, která by byla ahistorická. Kaţdá dobasi svůj vlastní diskurs vytváří a pod jeho dojmem se vytváří myšlenkový okruh, s nímţsubjekty pracují. Kromě toho vytváří i témata, která budou diskutována, a zároveň i jejichzpracování. To ukazuje, ţe diskurs opravdu nemůţe být neměnný, neboť kaţdá doba je jináa nejrůznějším způsobem se vyvíjí témata, která se v oněch dobách zpracovávají. Diskurs jetedy určitým rámcem, který ohraničuje lidské poznání, a to jak jeho způsob, tak oblast.Člověk se tak stává „loutkou“ doby, v níţ mu není přiřčena ţádná aktivita.45 Za diskurs Foucault povaţuje vše, co lze povaţovat za „jednotky rozpravy“ – můţe tobýt kniha, text, gramatika a nejrůznější názory. Zároveň jsou tyto jednotky jen určitýmvýsekem diskursu a ruší tak „organickou strukturu diskursu“, a proto by měly být vyřazeny.44 Ricoeur; Teória interpretácie …; s. 39-40.45 Horák, Petr; Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii; Praha: Academia 1982; s.58-62. 19
  • 20. Jsou totiţ jen součástí širší sítě, která utváří náš pohled na svět, coţ se nepřekrývás významem, který těmto jednotkám vkládáme. Tradičně pojímané prvky diskursu jako je dílonebo kniha se pro Foucaulta stávají prvky větších diskursů, v nichţ se projevuje např. věda,filozofie, náboţenství nebo dějiny. Při studiu diskursu určitého období se nelze spokojit s informacemi, které se vyjevujína první pohled. Pomocí analýzy diskursu jsou tyto prvky vyřazeny, aby se vymanilyvýpovědi, které by o dané době vypovídaly lépe.46 Problémem tohoto pojetí diskursu je jeho retrospektivnost. Bude velice problematickérozklíčovat diskurs, v němţ se pohybujeme v současné době, oproti diskursu, který seukazoval v minulých stoletích, a od kterého si současník udrţuje odstup. Tuto problematikuRicoeurův přístup k diskursu nepřináší. Jeho pojetí je daleko uţší, neboť se zaměřuje pouzena text spolu s tím, co text můţe přinést čtenáři. Foucaultův diskurs rozšiřuje obsaţnost i na společenské struktury, které vlastně celýdiskurs ovlivňují. Tento aspekt u Ricoeura nenajdeme. Uvědomuje si však, ţe se v diskursuodráţí člověk a jeho vnímání světa. Zároveň ale umoţňuje diskurs díla čtenáři osvětlit jehovlastní ţivot.46 Horák; Struktura…; s. 64-66. 20
  • 21. 3. Strukturalismus Obecná charakteristika strukturalismu se dá shrnout jako sledování struktur určitéhosystému, přičemţ je kladen důraz na sledování vztahů, jenţ se mezi prvky struktur utváří.Je to směr, který se nejsilněji rozvíjel v 60. letech 20. století. Zdá se, ţe strukturalismus mápro Ricoeurovu koncepci hermeneutiky značný vliv. Ve většině sborníků přednášek sealespoň částečně zmíní o strukturální analýze. Nelze se tomu příliš divit, neboť v době,kdy vycházely jeho práce týkající se hermeneutiky, měl strukturalismus ve Francii silný vliv.Především se jednalo o myšlení Lévi-Strausse, na kterého (spolu s dalšími představiteli jakoje např. Propp nebo z počátků de Saussure) odkazuje ve svých pracích. Z toho jak bylo výšeřečeno, zřejmě pramenil i Ricoeurův zájem o jeho reflexi v rámci hermeneutiky. Mohlnějakým způsobem strukturalismus zasáhnout do hermeneutických představ? Vzhledemk tomu, ţe se tento směr rozšířil i v rámci lingvistiky a za jeho předchůdce lze povaţovat uţFerdinanda de Saussura, na kterého Ricoeur v určité oblasti také odkazuje, se jeho vliv dávypozorovat.Strukturalismus a hermeneutika Ve své sbírce esejí Konflikt interpretací (Le conflit des interprétations) věnuje PaulRicoeur celou jednu kapitolu problematice vztahu hermeneutiky a strukturalismu. Hlavnímpředstavitelem Ricoeurova strukturalistického pohledu je Claude Lévi-Strauss. Svou analýzuvzájemného vztahu zakládá na Lévi-Straussových dílech Strukturální antropologie a Myšlenípřírodních národů. Promítají se zde dva aspekty. Hermeneutika není pojímána jen ve vztahuk textu, ale také k symbolům a společenským koncepcím. Pokud se Ricoeur dotýká tétoproblematiky, z hermeneutiky se stává prostředek pro interpretaci okolí. Tato poloha je dourčité míry dána oblastí, na kterou se soustředí. Lévi-Strauss v myšlení přírodních národů sespíše zabývá určitými typy chování neţ zpracováním textu. Jinou oblast tvoří jeho rozborOidipovského mýtu, který uţ odráţí zájem o text, neboť se vychází z písemného záznamu. Natuto situaci pak Ricoeur můţe reagovat v souvislosti s interpretací textu. Ricoeur spatřuje jasnou provázanost mezi hermeneutikou a strukturalismem.Strukturální analýza nebude úplná, pokud do ní nebude zařazena teorie interpretce. Ricoeur seovšem neomezuje pouze na toto vágní prohlášení. Interpretace je nutná z důvodu pochopení 21
  • 22. přenesených významů, tedy metafor, kterými je pole bádání v případě Lévi-Straussepřeplněno. Pro rozeznání strukturální homogenity je nutné rozeznat významy daných jevů.Při analýze je podle Ricoeura v popředí překlad, neboť je první věcí, kterou je nutné udělatpro přechod od viditelného k neviditelnému.47 Za viditelnou entitu Ricoeur povaţuje to, co jemoţné povaţovat za vnímatelnou realitu, která je převedena do „neviditelné“ oblastivýznamu. Takový má tedy význam hermeneutika pro strukturální analýzu. Existujeale způsob, jak můţe být strukturální analýza uţitečná pro hermeneutiku? Aţ doposud sezdálo, ţe je to pouze strukturalismus, který se při svém bádání bez hermeneutiky neobejde.I přesto Ricoeur přiznává této analýze uţitečnost pro hermeneutiku. Jedná se především o jejíschopnost klasifikace a objevování, jakým způsobem jsou nejrůznější symboly projevovány.48 Ricoeurovým cílem není vztáhnout hermeneutiku do opozice vůči strukturalismu.Dokonce říká, ţe „nezná pečlivější či plodnější přístup, neţ poskytuje strukturalismus naúrovni pochopení, které je mu vlastní.“49 Interpretaci symbolů je moţné nazývathermeneutikou pouze v případě, ţe půjde o proces sebe-porozumění nebo porozumění bytí.V jiném případě by toto označení nemělo ţádný smysl. Postavit proti sobě dva druhy poznání,které Ricoeur shledává ve strukturalismu a hermeneutice, je nesmyslné. Spíše by se mělyvzájemně doplňovat – strukturalismus poskytuje objektivitu a hermeneutika existencialitu.V případě, ţe je hermeneutika chápána jako část, jejímţ prostřednictvím je osvojován významnebo je jí obnovena myšlenka zastřená uvnitř systému symbolů, nemůţe se postavit protistrukturalismu, ale stává se pomocnou disciplínou a ne náhradou za strukturalismus.50 Ricoeurovým cílem je sledovat, jakým způsobem strukturální antropologie pracujes lingvistickým prvkem strukturalismu, zvláště v přístupu vedoucího od diachronníhok synchronímu. Základním problémem, který chce Ricoeur sledovat, je vztah právě mezidiachronií a synchronií známé z lingvistiky v souvislosti s moţností jasného porozuměnívlastní historicitě symbolů. Problematika poznání se ale nezaměřuje na jejich opozici,ale spíše na vztah podřízenosti, který mezi nimi vládne. Aby bylo moţné porozumět47 Ricoeur; Le conflit des interprétation. Essais d´hermeneutique; Paris: Éditions du seuil 1969; s. 63.48 Ricoeur; Le conflit…; s. 63.49 (...) je ne vois pas actuellement d´approche plus rigoureuse et plus féconde que le structuralisme au niveaud´intelligence qui est le sien. Ricoeur; Le conflit…; s. 33.50 Ricoeur; Le conflit…; s. 34. 22
  • 23. diachronnímu významu, je nutné to udělat skrze synchronní význam. V opačném případě sek ţádnému významu, s nímţ by se dalo pracovat, nedopracujeme.51 Kritika, kterou Ricoeur adresuje na stranu strukturalismu, by se dala shrnout jakopouţívání příliš příznivých příkladů, které jsou spíše výjimkami neţ běţnými jevy.Druhá výtka se týká nesevřenosti Lévi-Straussovy teorie přechodu mezi strukturální vědouk strukturální filozofii. Ricoeur vytýká Lévi-Straussovi, ţe jeho analýza zaloţená na výzkumutotemismu je úzce zaměřená a na jiné systémy ji ve stejné podobě nelze pouţít (Ricoeur v tétosouvislosti uvádí příklad křesťanství).52 Ricoeur si uvědomuje, ţe strukturalismus má úspěchtam, kde převládá synchronnost. Je to z důvodu čerpání hlavních principů z lingvistiky, kdesynchronnost převaţuje nad diachronními prvky.53 K druhému bodu kritiky Ricoeur dodává,ţe vidí konec strukturální antropologie v momentě, kdy se zastaví na poznání, ţe model, kterýzpočátku fungoval v lingvistice, bude moţné aplikovat na veškerý sociální ţivot napříčkulturami a časovým obdobím. Stejně tak je neblahé, pokud se bude povaţovat za filozofii.Podle Ricoeura není moţné přikládat větší důraz řádu, který se předpokládá jako nevědomý,oproti „abstraktně oddělenému stupni od sebeporozumění prostřednictvím sebe sama.(…) Pokud není dekódování objektivní stupeň pro rozšifrování a následný existenciální dílpochopení sebe a bytí, strukturální myšlení zůstává myšlením, které samo neuvaţuje. Zato jevlastní reflexní filozofii chápat sebe samu jako hermeneutiku, coţ znamená vytvářenívnímatelných struktur pro strukturální antropologii.“54 Ricoeur tedy přiřazuje strukturalismu(konkrétně strukturální antropologii) vědecký základ55, který by neměl být ztotoţňováns filozofií, neboť tím dochází prolínání dvou sfér, které by bylo těţko obhajitelné.Strukturalismus tedy netvoří univerzální přístup, který by nastoupil jako nový prvek poznání,v němţ by bylo zahrnuto všechno. Je vidět, ţe si uvědomuje omezení stojící předstrukturalismem, která v případě interpretace mohou hrát stěţejní úlohu. V době, kdy čerpalod Lévi-Strausse strukturální podněty, si byl vědom, ţe ho nelze ztotoţňovat s hermeneutikou,neboť se zde neobjevuje prvek interpretace. Jde tu především o zachycení a zmapovánístruktur a sledování lidského myšlení. To je však vše, co mohl strukturalismus té doby51 Ricoeur; Le conflit…; s. 36.52 Ricoeur; Le conflit…; s. 50.53 Ricoeur; Le conflit…; s. 51.54 (...) une étape abstraitement séparée d´une intelligence de soi par soi (...) Si le décodage n´est pas l´étapeobjective du déchiffrage et celui-ci un épisode existentiel de la compréhension de soi et de l´être, la penséestructurale reste une pensée qui ne se pense pas. Il dépend en retour d´une philosophie réflexive de secomprehendre elle-même comme hermeneutique, afin de créer la structure d´accueil pour une anthropologiestructurale (...) Ricoeur; Le conflit…; s. 54.55 Srov. Ricoeur; Le conflit…; s. 57. 23
  • 24. nabídnout. Interpretace by pak tvořila další část celku, který by bylo moţné označit jako„hledání významu“. Tím se opět vracím k problematice, kterou předesílal i Ricoeur. Aby bylobraz zkoumaného objektu ucelený, je nutné, aby se zapojily oba přístupy – strukturálnía hermeneutický. Strukturální analýza není doménou pouze Lévi-Strausse a popisu mýtů, ale bylapouţívána i pro analýzu vyprávění (narrative). To Ricoeura vede k rozpracování dalšíhoprvku, a to prvku vysvětlení, které se snaţí vymanit z oblasti přírodních věd a uvést, ţe mástejně legitimní postavení i ve společenských vědách. U interpretace uţ není nutné, aby bylakonfrontována s modelem, který nepatří do společenských věd. Naopak, díky zařazenívysvětlení do oblasti společenských věd bude interpretace stát vedle modelu srozumitelnosti,který patří do této oblasti věd.56Symbolismus Problematika symbolu je obsáhlejší, neţ jak je předloţena v tomto dílčím úseku.Záměrem této práce není rozbor interpretace symbolu. Avšak pohled na symbolismus tvořídílčí část problému spojený u Ricoeura se strukturalismem, a proto je příhodné dotknout sei tohoto tématu. Spojujícím momentem s jinou částí této práce se ukazují prvky, které Ricoeurpouţil mimo jiné v souvislosti s interpretací textu, zvláště pak s problematikou metafory. V knize Konflikt interpretací se v rámci strukturalismu zabývá pojetím symbolu.I kdyţ by z hlediska problému hermeneutiky bylo samozřejmější, kdyby se zabýval mýtem.Důvodem, proč se zaměřil na symbol, je jeho přesvědčení, ţe symbol je základnější neţmýtus. V rámci problematiky symbolismu se Ricoeur uchyluje k rozlišení dvouhermeneutických přístupů. První z těchto přístupů se zakládá na demystifikaci, v centru zájmudruhého je objevení významu. Hermeneutika je jedním z moţných přístupů k symbolismu,který se zakládá na analýze textu. Počátek výkladu Ricoeur spojuje s exegezí biblického textu.Text v sobě obsahuje „vnitřní organizaci díla, vnitřní souvislost“.57 Mnohovýznamovost má56 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 156-157.57 „(...) l´organisation interne d´une oeuvre, une connexion interne (...)“ Ricoeur; Le conflit…; s. 66. 24
  • 25. svůj dopad na interpreta pouze v případě, ţe je vše, co se v textu objevuje povaţováníza celek, v němţ se vše realizuje. Je si vědom toho, ţe symbolismus je zajímavý i pro jinédisciplíny (především zmiňuje psychoanalýzu), ale uvědomuje si, ţe proces vysvětlenísymbolů je jiný. Zde je nutné podotknout, ţe symbol zde rozpracovává z náboţenskéhohlediska. Mluví totiţ konkrétně o biblické exegezi a na ni uplatňuje odlišné postupy, neţ kterénabízí jiţ zmíněná psychoanalýza. Ricoeur také poukazuje na symbol, který odkazujek mimolingvistické skutečnosti, a z toho důvodu se domnívá, ţe hermeneutika neníuzavřeným systémem obsahujícím znaky. Naopak je ovlivněna otevřeným systémem znaků.Konkrétně to Ricoeur nazývá „otevřenou pozicí“, která pro něj symbolizuje pozicihermeneutiky mezi lingvistikou a proţívanými skutečnostmi. Poukazuje na to, ţe jazyk jepevně spjat s bytím a to samé platí naopak. Symbolismus znamená průlom do jazyka, pokudho budeme chápat na úrovni textu. Tento průlom směřuje k něčemu jinému, neţ k soběsamému, a to Ricoeur nazývá „otevíráním“.58 Ricoeur neuvádí, k čemu konkrétnímu by danýprůlom měl směřovat. Zdá se, ţe je to pro něj natolik vzdálenou a do jisté míry těţkopostihnutelnou entitou. Jinou příčinou by mohla být naráţka na vícevýznamovost, která předinterpretace staví mnoho moţností, jak se s ní vyrovnat, jak s ním pracovat a hlavně jakýmzpůsobem ji interpretovat. Samotný průlom však tkví v mluvení, tedy ve vyjevení významu.Problém mezi jednotlivými pohledy přístupů (teologický, filozofický, psychoanalytický) takspočívá ve způsobu, jakým se symbolismus dostává ven, tedy jakým způsobem sejednotlivým přístupům jeví a tím dostává svou konečnou podobu. Z hlediska filozofie vidí jediný jasný prvek, který činí ze symbolismu centrum zájmu.Tím je poukaz prostřednictvím své mnohovýznamovosti na neurčitost bytí. Symbolismus takodhaluje rozmanitost významů, které otvírají právě toto neurčitost bytí.59 Hlavním zájmem strukturalismu je podle Ricoeura analyzovat a zrekonstruovalveškerou lexikální úroveň pomocí nejmenších moţných základních struktur významů.V případě, ţe by se tak opravdu stalo, stane se hlavním záměrem definovat termíny jakosouhrn sémů (semes) obsahujících pouze spojení a rozpojení a také hierarchii vztahů.60 Vztahstrukturalismu k symbolismu je podle Ricoeura dán jeho moţnostmi, s nimiţ se můţe dostudia mýty a symbolů pustit. Ke studiu symbolismu existují dva přístupy, kdy jeden sezabývá tím, co ho vytváří (a to je právě doména strukturalismu) a druhou je snaha zachytit,58 Ricoeur; Le conflit…; s. 67-68.59 Ricoeur; Le conflit…; s. 6860 Ricoeur; Le conflit…; s. 75-76. 25
  • 26. co symbol chce vyjádřit. V tomto světle je pak podle Ricoeura úlohou strukturalismu„odkouzlení“ symbolismu.61 „Strukturální vysvětlení se opírá o nevědomý systém, který je tvořen odlišnostmia kontrasty nezávisle na pozorovateli. Interpretace změněného smyslu spočívá ve vědoméobnově „přepracovaného“ (surdéterminé) symbolického podkladu prostřednictvím interpreta,který vstoupí do stejné sémantické oblasti jako člověk, který tomu rozumí a tímto způsobemvstoupí do ‚hermeneutického kruhu‘.“62 Je tedy vidět, ţe kaţdý z přístupů má svou vlastníoblast zkoumání a jejich metoda je v zásadě odlišná. Podle Ricoeura se však v zásadě mohoudoplňovat.Text V oblasti interpretace textu má Ricoeur ke strukturalismu dvojznačný vztah. Na jednéstraně ho vyuţívá jako konceptu pro svou teorii interpretace, která v sobě nese prvkyvysvětlení a zároveň prvky pochopení. V tomto případě je strukturalismus chápán jakomezistupeň, s jehoţ pomocí je moţné si v procesu hermeneutické analýzy vytvořit určitýsystém, v rámci něhoţ se bude interpret lépe orientovat, ale tam v podstatě jeho přínos končí.Pro Ricoeura není strukturální analýza prostředkem pro dosaţení významu. Jedna z kritiktohoto Ricoeurova myšlenkového postoje říká, ţe k tomuto závěru mohl dojít pouze z tohodůvodu, ţe čerpá z prvních Lévi-Straussových strukturálních analýz. Kdyţ si ale uvědomíme,v jakém roce převáţně píše svá pojednání o hermeneutice, je nutné mít na paměti, ţe k dalšímrozpracováním strukturální analýzy neměl přístup. Ricoeur se z pozice interpretace textu staví ke strukturalismu jako k moţnostizachycení struktur čtenářem, pokud se rozhodne přistupovat k textu jako k bezvýznamnémuobjektu. Nelze se domnívat, ţe by tím odsuzoval tento přístup jako nepřínosný, neboť je točást přístupu, který je vlastní kaţdému čtenáři, neboť je vlastní procesu čtení. Čtení pak61 Rcioeur; Le conflit…; s. 78.62 L´explication structurale porte sur un système inconscient qui est constitué par des différences et desoppositions indépendamment de l´observateur. L´interprétation d´un sens transmis consiste dans la repriseconsciente d´un fond symbolique surdéterminé par un interprète qui se place dans le même champ sémantiqueque ce qu´il comprend et ainsi entre dans le ‚cercle herméneutique‘. Ricoeur; Le conflit…; s. 58. 26
  • 27. v sobě zahrnuje ještě druhý aspekt a to jeho přeměnu do ţivoucí komunikace, jak nazýváproces interpretace.63 Zaměříme-li se na první způsob čtení, lze vidět, ţe se snaţí o zachycení veškerýchvztahů ke světu a zároveň subjektivity, s níţ je v kontaktu. Zároveň tím dochází k prohloubenínapětí, které se dostavuje při zkoumání referenčního vztahu ke světu a mluvícího subjektu.Záleţí pouze na čtenáři, jakým způsobem se rozhodne. Jednou z variant je, ţe přijme místo ve„světě díla“, s čímţ souvisí i jeho uzavřenost vůči tomuto světu. V základu strukturálního přístupu podle Ricoeura stojí myšlenka, ţe „oproti faktu,ţe psaní je na stejné úrovni ve vztahu k jazyku jako mluva – z pohledu diskursu – specifikapsaného projevu ve vztahu k řeči je zaloţeno na strukturálních rysech, které mohou býtpovaţována za analogii jazyk v diskursu.“64 Ricoeur toto povaţuje za legitimní předpoklad,neboť to ukazuje, ţe celky větší neţ věta mohou mít podobnou strukturu jako prvky menší (nakteré se zaměřovala lingvistika).Ricoeur a strukturalismus Je vidět, ţe Ricoeur je hodně pod dobovým vlivem, kdy je strukturalismus velmipouţívaný, neboť si pokládá otázku, zda je moţné, aby se strukturální vysvětlení obešla bezalespoň částečného zapojení hermeneutiky. Samozřejmě by to bylo moţné, pokud by např.funkce mýtu spočívala pouze na vztahu určitých kontrastů přítomných v kultuře a přírodě.Prvkem, kde se vzájemně tyto dvě disciplíny mohou doplňovat je funkce znaku,v konkrétnější podobě vícevýznamovost symbolů. Pro pochopení změny doplňujícíchvýznamů, s nimiţ pracuje strukturalismus je nezbytné pochopení vícevýznamovosti,coţ je oblast spadající pod hermeneutiku.65 Z výše řečeného se Ricoeur snaţí zuţitkovat co nejvíce a hledá cestu, jakým způsobemby bylo moţné zachytit propojení hermeneutiky a strukturalismu. Podle něj není moţnézachycení jakéhokoliv obnovení významu bez zásahu metod strukturální analýzy, neboť taposkytuje zázemí, v němţ je moţno zkoumat projevy a projevení symbolů. Strukturální63 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 152.64 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 154.65 Ricoeur; Le conflit…; s. 58-59. 27
  • 28. analýza jako prostředek pro porozumění struktur je tak nezbytným prostředníkem mezi„symbolickou naivitou a hermeneutickým porozuměním“.66Kritika strukturalismu Kritická reflexe strukturalismu se objevuje v díle Úkol hermeneutiky, v němţ jeodmítána jeho koncepce z důvodu jako pouhého opaku k romantismu, resp. k romantickémupojetí hermeneutiky. Základní rys romantické hermeneutiky tkví v její psychologizacia historizujícím charakteru. Ricoeur ale odmítá, ţe by se hermeneutika měla pokoušeto postihnutí duše autora. Na druhou stranu se mu nejeví dostatečné omezení se na zkoumánístruktur jednotlivých děl.67 Od hermeneutiky tedy očekává více. Nicméně, jak bylo uţ řečeno,neznamená to, ţe by odmítal celou koncepci analýzy struktury textu. Pouze konstatuje,ţe v jeho pojetí hermeneutiky sehrává jen dílčí roli. Jedním z problémů, které Ricoeur vidí ve strukturální metodě, je její přeneseníz oblasti lingvistiky, neboť podle něj není moţné, aby zákonitosti uplatňující se na jazykmohly být aplikovány na text oproti jejich aplikaci na jazyk. V případě Lévi-Strausse Ricoeur demonstruje svůj pohled na strukturalismus a jehovýtky k němu. Za největší by se dala povaţovat výtka, kdy strukturalismus vykresluje jako„popisující a vysvětlující“ přístup. Co mu však chybí, je poskytnutí významu vysledovanýmstrukturám.68 Této výtce se nelze divit, neboť Ricoeur toto píše v rámci článku věnovanémuhermeneutice. Jeho snahou je tedy najít způsob, jakým je moţné z textu čerpat smysl,moţnost jeho interpretace – a tu strukturalismus (alespoň v této podobě) neposkytuje.66 „(...) la naïveté symbolique et l´intelligence herméneutique“ Ricoeur; Le conflit…; s. 63.67 Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 37.68 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 155. 28
  • 29. Odmítnutí strukturalismu? Přiznávám, ţe k této otázce mě pobídla věta v příspěvku Slovo, písmo, text MojmíraGrygara. Autor v ní píše, ţe Ricoeur „byl od počátku odpůrce strukturalismu“69. Lze uvaţovato tom, ţe by ho odmítl? Je moţné, aby toto učinil, aniţ by tím neznehodnotil své výchozíbody pro řešení otázky hermeneutiky? V počátku jsem stála před otázkou, jakým způsobem bude Ricoeur reflektovat novýsměr, který se zvláště ve Francii objevil – strukturalismus. Lze na základě výše napsanéhousuzovat, ţe by jeho postoj ke strukturalismu byl negativní a ţádal si odmítnutí? Na základěnázvu souboru statí Konflikt interpretací by se dalo usuzovat, ţe se strukturalismus neslučujes hermeneutikou a vzájemně si nemají co nabídnout. Riceour se spíše pokoušel o nastíněníjiných přístupů, z nichţ je moţné vytěţit pro hermeneutiku nové rozhledy. Jak bylo napsánovýše, nedostatkem strukturalismu se můţe jevit jeho popisný charakter. Strukturalismus také vyuţívá ke zdůraznění své koncepce, kdy procesy vysvětlenía interpretace nevidí jako oddělené prvky poznání v dilheyovském smyslu, kdy je vysvětlenídoménou přírodních věd a interpretace věd společenských. Dalo by se namítnout, ţe tentoprvek můţe vyuţít uţ v lingvistice, jak ji nastínil de Saussure. Protoţe se však ještě jednaloo výzkum malých jednotek jazyka, plně by mu to nenahradilo v interpretaci textu přínosstrukturální analýzy, které lingvistické principy rozšířily na delší celky. Minimálně tyto dva pohledy znemoţňují, aby u Ricoeura docházelo k plnémuodmítnutí strukturalismu. Z textů, z nichţ jsem čerpala, je patrná jediná opakující se výtkastrukturalismu – nezprostředkovává jasný smysl ať uţ mýtů nebo zapsaných vyprávění,je pouze jejich popisem.69 Grygar, Mojmír; „Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci“ in: Sládek, Ondřej (ed.); Českýstrukuralismus po postrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí JanaMukařovského (1891-1975); Brno: Host 2006; s. 211. 29
  • 30. 4. Ricoeurova koncepce interpretace „Interpretovat znamená jasně formulovat způsob bytí-ve-světě rozvinutého předtextem.“70 Tento citát jsem na úvod kapitoly o interpretaci uvedla záměrně, neboť se v němobjevují klíčové zájmy, s jakými Ricoeur přistupuje k procesu interpretace. Zároveň ukazuje,jakým směrem se bude ubírat snaha reflektovat dosavadní přístup k interpretaci a k textuvůbec, a jakým způsobem vnesl nové myšlenky do hermeneutického myšlení. Ricoeur řadí otázku interpretace mezi hlavní problémy hermeneutiky. Přesněji řečenoza hlavní problematiku, kterou by se hermeneutika měla zabývat. To ovšem není ţádný novýpřístup. Od zaloţení hermeneutiky se její zájem vztahuje moţnosti interpretovat nejrůznějšískutečnosti, nejen literární texty ale i děje. Ricoeur poukazuje na naši snahu spojovat interpretaci s určitou tradicí. Pokusyo interpretaci byly motivovány úsilím o pochopení a tím i udrţování tradice, v níţ se danýjedinec nacházel. Interpretování začalo jako snaha po vysvětlení a díky tomu udrţovánítradice, v níţ se daný jedinec nacházel. Z tohoto pohledu pak lze říci, ţe tradice a interpretacepatří do stejného časového období. Tradice se stává „mrtvou“, pokud nebude soustavněinterpretovat svůj „vklad“. „Dědictví není zabalený balík, který bychom si předávali bezotevření z ruky do ruky, ale spíše pokladnice, z níţ si bereme po hrstkách a stejným způsobemji i naplňujeme.“71 Interpretace v jeho pojetí má dvě různé sféry, na které by se měl člověk zaměřit přijejím objasňování. První sférou je oblast její moţné aplikace. Interpretaci jako problém řešímev okamţiku, kdy se zaměřujeme na psaný text. Bez něj by otázka interpretace nebyla takzásadní a problematická. To, co se v mluvené řeči vyřeší zapojením pojmů dialog neborozhovor, se musí v případě psaného textu zvládnout pomocí diskursu, který hovoří sám.Problémy tedy vyrůstají z rozdílné pozice psaného a čteného, mluveného a slyšeného.70 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38.71 „ (...) un héritage n´est pas un paquet clos qu´on se passe de main en main sans l´ouvrir, mais bien un trésor oùl´on puise à plaines mains et que l´on renouvelle dans l´opération même de l´épuiser.“ Ricoeur, Paul; Leconflit…; s. 31. 30
  • 31. Druhou sférou jsou její epistemologická specifika. Na této úrovni interpretace vytváříodlišný koncept vymezující se vůči konceptu vysvětlení.72 Avšak k procesu vysvětleníRicoeur přistupuje odlišně, neţ jak tomu bylo od hermeneutiky v postavě Diltheye, neboťvysvětlení v Ricoeurově pojetí ztrácí význam jako prostředku poznání pro přírodní vědy.Vysvětlení a porozumění Problematiku vysvětlení a porozumění dává Ricoeur do souvislosti s postavou čtenáře.Základní otázkou je, jakým způsobem jsme schopni jako čtenáři porozumět textu. Procesinterpretace vychází uţ z romantické hermeneutiky, jak Ricoeur nazývá její počátky. Diltheyzavedl dva prostředky, jak se pohybovat na poli poznání. Proces pochopení je doménouhumanitních věd a interpretace je v této době podmnoţinou pochopení. Ricoeurovo pojetínabízí jiný pohled. Pro poznání skutečnosti prostřednictvím interpretace je podle něj nutné,aby v sobě zahrnovala jak vysvětlení tak pochopení. Poznání skutečnosti je tedy vnitřnězávislé na jejich dialektice. Celý proces interpretace začíná porozuměním či pochopenímdaného textu, následuje vysvětlení textu a aţ posledním bodem je samotná interpretace. Pro objasnění Ricoeurova postupu při přechodu od vysvětlení k pochopení je vhodnéuvést širší kontext, takţe se v rychlosti vrátím k tomu, co bylo více popisováno v kapitolevěnované diskursu. Opětovné připomenutí se týká dvou kategorií – smyslu a reference textu.V psaném projevu je reference omezena oproti mluvenému projevu, neboť zde není moţnáostenze. Z toho lze vyvodit dva závěry. Díky nemoţnosti přímé ostenze se otevírá moţnostpro širší vymezení toho, co odkazuje na realitu. To dává jazyku svět, který ale není ukázaný,nýbrţ označený a díky tomu je moţné, aby byl úplně vymaněn z okolní reality. Tento případse vztahuje na většinu literatury, v níţ je zrušena referenční intence nebo je zrušena referenceznámých věcí z diskursu. Díky abstrakci od reality, která obklopuje čtenáře, umoţňujeRicoeurovi postihnout dvě formy vysvětlení textu, s nimiţ se setkával. Čtenář se můţepostavit k textu prostřednictvím odmítnutí jakéhokoliv reference o realitě. Druhou variantouje moţnost aktualizovat moţné neostenzivní reference textu, které se objevují při vkladučtenářovi iniciativy do textu.7372 Ricoeur, Paul; „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutice“; New Literary History 6, 1974, č. 1; s. 95.73 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 109. 31
  • 32. Pokud přistupujeme k textu tak, ţe nemá ţádný přesah do reality, tedy nevytváříţádnou referenci k realitě, pak se stává entitou, která nevytváří svět. V druhém případě čtenářvytváří novou ostenzivní referenci. Ricoeur uvádí jako příklad prvního způsobu různé druhystrukturální analýzy. Ta rozebírá text na jednotlivé prvky, mezi nimiţ se vytvářejí určitévztahy. Ricoeur v tomto přístupu vidí moţnost nového přístupu k textu, který uţ nebudesoučástí teorie poznání, ale bude vycházet z oblasti bliţší textu – sémantické oblasti. Na textse tedy můţeme dívat z pohledu teorie lingvistiky, která se zaměřila na základní znaky.74Zvláště na základě propojení lingvistiky a strukturální analýzy se Ricoeur snaţí ukázat,ţe pojem vysvětlení uţ tak není fenomén přírodních věd, který by si pouze vypůjčilyspolečenské vědy, pro to, aby měly větší „váţnost“ při svém bádání, v tomto případěkonkrétně v oblasti textů. Podle Ricoeura uţ vychází ze společné sféry jazyka, o coţ sezaslouţilo vyuţití charakteristik pro malé jazykové jednotky na jednotky delší, neţ je jenjedna věta.75 Lingvistika tak podle Ricoeura připravila půdu pro propojení obou konceptůpoznání. Strukturální analýza pak byla prvkem, díky němuţ se ukázalo, ţe takový přesun odmenších jednotek k větším je moţný do takové míry, ţe stále bude zachována integritapostupu a bude z něj čerpán přínos pro humanitní vědy jako celek. V Ricoeurově myšlení pak hraje strukturální analýza roli mezičlánku, který je důleţitýpro přechod od „naivní interpretace k interpretaci hloubkové“76. Tedy od popisu a rozčleněnítext k jeho následné interpretaci. Tím se ukotví pojmy vysvětlení a porozumění jako dva prvkytéhoţ, a sice „jednoho hermeneutického oblouku“. Pojem hloubkové sémantiky Ricoeur přijímá pro své zdůvodnění problému referencetextu. Neostenzivní referenci si tak můţeme lépe představit jako svět, který je nám jejímprostřednictvím odhalován a díky tomu je důleţitým prvkem při otázce smyslu textu. Znovuse ukazuje, ţe smysl textu nestojí za textem, jak se ve většině případů chápe. Naopak, jehosmysl stojí před textem samým. Stručně můţeme takto pojímaný smysl charakterizovat tím,ţe není skryt před čtenářem, ale je jím odhalován. Smyslem není pochopení původníhodiskursu, ale snaha o zachycení světa, který se před čtenářem vyjevuje prostřednictvímneostenzivní reference textu. Pochopit a interpretovat text se tak projevuje sledováním74 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 110.75 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 115.76 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117. 32
  • 33. pohybu, které se přenáší od smyslu textu (co je napsáno) k jeho referenci (o čem je psáno).V ţádném případě není cílem sledovat autora a jeho situaci, v níţ se nacházel při psaní.77 Pro důraznější ilustraci odbočím k bliţšímu popisu Lévi-Straussovy koncepcestrukturální analýzy.Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu Svou aplikaci strukturálního přístupu k mýtům Lévi-Strauss uvedl v díle Strukturálníantropologie, jejíţ první vydání spadá do roku 1958. Odtud také Ricoeur čerpá svůj postojk Lévi-Straussově koncepci a strukturální analýze vůbec. Kapitolu, v níţ se zabývá rozboremmýtu, nazval příznačně Struktura mýtů. Ukazuje se, ţe jeho hlavním zájmem v rámciantropologie je opětovné zařazení sledování mýtů. Odtud pramení snaha hledat takovoumetodu, která by co nejvěrněji postihla mytická vyprávění. Vůči mýtům zaujímá určitýpředpoklad, který se zakládá na jejich zdánlivé nesystematičnosti a chaotičnosti. Uprostředtoho si však všímá, ţe mýty se různě opakují a to nejen u společenství jednoho nebo vzájemněblízkých, ale i u vzdálených společenstev. Pokud se některé rysy mytického příběhu opakujív různých oblastech, vede to Lévi-Strausse k závěru, ţe je nutné, aby uvnitř příběhu panovalurčitý řád.78 Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je tento předpoklad ovlivněn jehozaměřením, tedy strukturální analýzou (jestli tedy nehledá strukturu ve všem a za vším).Nicméně jeho postřeh opakování témat v různých kulturách zavdává podnět k určité roviněsrovnání. Základní hypotéza týkající se mýtů, z níţ Lévi-Strauss vychází je „1. Jestliţe mýtymají smysl, pak tento smysl nemůţe být dán izolovanými prvky, z nichţ mýty sestávají, nýbrţkombinací zmíněných prvků. 2. Mýtus náleţí do řádu řeči, je její nedílnou součástí; přesto sevšak jazyk pouţívaný v mýtu vyznačuje specifickými vlastnostmi. 3. Tyto vlastnosti můţemehledat pouze nad obvyklou úrovní jazykového výrazu; jinými slovy, jsou sloţitější neţlivlastnosti, s nimiţ se setkáváme v jazykovém výrazu libovolného typu.“79 Tyto tři části vedlyLévi-Strausse ke zformulování základního prvku, z něhoţ se mýty skládají. Vychází přitom77 Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117-118.78 Lévi-Strauss, Claude; Strukturální antropologie; Praha: Argo 2006; s. 183-184.79 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 185-186. 33
  • 34. z lingvistiky, neboť mýtus je záleţitostí řeči, ale jeho prvky jsou většími, neţ ty, které vycházíz lingvistiky. V mýtu je nazval „velkými konstitutivními jednotkami“ neboli mytémy, kterélze odlišit od ostatních pomocí vztahu, neboť kaţdá skladebná jednotka má takovou povahu.To by ale znamenalo, ţe bude kaţdý mýtus zkoumán a analyzován zvlášť. To ovšemdostatečně nevysvětluje, jakým způsobem se velké jednotky odlišují od jiného typu jednotek.To vedlo Lévi-Strausse k rozšíření hypotézy, která doteď obsahovala zaznamenání jednotekmýtů pouze do uzavřených vztahů. Po přehodnocení došel k závěru, ţe opravdové skladebníjednotky jsou v zásadě soubory vztahů a význam se projevuje skrze kombinaci těchtosouborů. Systém, který zvolil je dvojsečný – diachronický a zároveň synchronický.Diachronie se projevuje vzdáleností vztahů, které v mýtu lze najít. Synchronii naopakzastupuje uspořádání mýtu podle „časového referenčního systému“.80 Jak by měla vypadat strukturální analýza mýtu, Lévi-Strauss ilustruje na mýtuo Oidipovi. Jak sám předesílá, není to vyčerpávající analýza, ale ve stručnosti představujeprincip, podle kterého by se mělo postupovat v případě kaţdého mýtu. Podstatným bodem jepak zkoumat a zapojit do analýzy všechny známé verze mýtu, neboť jejich prostřednictvímdostáváme plný obraz vztahů, které se objevují. Ţádná verze mýtu by tak neměla býtdiskvalifikována, čímţ se Lévi-Strauss staví proti tendenci nalézt jedinou a původní verzimýtu a tu pak zkoumat. Mýtus je podle něj mýtem v okamţiku, kdy je jako takový přijímána jeho různé variace na tom nic nemění.81 Celý mýtus Lévi-Strauss rozdělil do čtyř kategorií – sloupců, přičemţ je kaţdémsloupci zastoupena oblast vztahů či děje. Pro pochopení mýtu je pak nutné číst diachronně –tedy jednotlivé sloupce, které jsou pojímány jako svébytné celky. Pokud bychom četli pořádcích, dostaneme příběh samotný. Pro analýzu jsou ale podstatné sloupce, jejichţprostřednictvím by interpret měl být schopen mýtu porozumět. V kaţdém sloupci jsoupospolu takové dějové části, mezi nimiţ existuje společný rys. V případě mýtu o Oidipovi jeprvní sloupec zaměřen podle Lévi-Straussovi terminologie na nadhodnocené příbuzenskévztahy Druhý sloupec obsahuje podhodnocené příbuzenské vztahy (vraţdy), v třetím sloupcijsou zaznamenány souboje s monstry a jejich následné zničení (coţ symbolizuje popřeníautochtonnosti člověka). Poslední sloupec zahrnuje jména představitelů, jejichţ význam mánějakou souvislost se špatnou chůzí (symbolika stálosti lidské autochtonnosti). U posledních80 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 186-187.81 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 191. 34
  • 35. dvou sloupců v závorkách uvádím pouze zkratkovitá vysvětlení, neboť není cílem do detailůrozebírat přístup Lévi-Strausse, nýbrţ ho celkově nastínit. Interpretováním daného mýtu Lévi-Strauss dospěl k závěru, ţe se jedná o mýtus, kterývyjadřuje neschopnost společnosti, která hlásá víru k autochtonnosti člověka, přijmout fakt, ţese nový člověk rodí ze spojení muţe a ţeny.82 Pro interpretování mýtu, ale nestačí znátsamotný mýtus, je nutné znát i symboliku jednotlivých pojmenování a celkové pole oblasti.Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce Ricoeur ve svém příspěvku „Co je text. Vysvětlení a rozumění“ věnuje částstrukturální analýze a vysvětlení. Jak bylo zmíněno uţ v kapitole této práce věnovanéstrukturalismu, přikládá mu Ricoeur význam pouze v roli vysvětlujícího prostředku.To se týká i případu, kdy se blíţe zaměřuje na koncepci rozčlenění mýtu u Lévi-Strausse.Popis mýtu končí v okamţiku, kdy Lévi-Strauss došel k rozdělení mýtu do čtyř skupin.Odtud Ricoeur odvozuje své další závěry v oblasti strukturální analýzy. V tomto okamţikuani nemůţe dojít k jinému závěru, neţ ţe se jedná o popis a určité logické uspořádání mýtu(resp. příběhu), které čtenáři či badateli pomůţe v orientaci a umoţní mu rozkrytí vnitřníchvztahů, které se v mýtu projevují. To však pro samotnou interpretaci nepostačuje. Lévi-Strauss ale nabízí i interpretaci daného mýtu, to však Ricoeur nezmiňuje. Z tohoto důvodu seRicoeur opírá o strukturální analýzu jen do okamţiku, kdy se jedná o vysvětlení textu.Ricoeur se k této koncepci staví takto: „Je nutné si všimnout, ţe tento [strukturální] zákon jeobjektem čtení a vůbec ne řeči, ve smyslu recitace, jejímţ prostřednictvím by byla v určitésituaci reaktivována síla mýtu. Zde je text pouhým textem a čtení ho obývá jako takové,zatímco jeho význam pro nás zůstává pochybností, společně s jakoukoliv realizací v přítomnéřeči.“83 Ricoeur tedy mýtu připisuje jinou hodnotu, neţ je jeho psaná podoba. Důleţitýmprvkem je akt vyprávění mýtu, který by ho znovu-aktualizoval a tím mu přiřazoval nabytívýznamu. V podobě strukturální analýzy je text pouze rozebrán na dílčí části, které mohouposkytnout základní orientaci v textu.82 Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 189-191.83 „We shall not fail to notice that this law is, par excellence, the object of reading and not at all of speech, in thesense of a recitation whereby the power of the myth would be reactivated in a particular situation. Here the textis only a text and the reading inhabits it only as such, while its meaning for us remains in suspense, together withany realisation in present speech.“ Ricoeur; Hermeneutics...; s. 155-156. 35
  • 36. Svět textu Svět textu je kategorie, kterou Ricoeur rozvíjí v díle Čas a vyprávění a také na nějnaráţí ve své studii Úkol hermeneutiky. Ukazuje v ní, jakým způsobem je utvářen fiktivní světa jaké aspekty se v něm mohou objevovat. Základním prvkem světa textu je jeho otevřenostvzhledem k tomu, co je ve vztahu k němu „odlišné“. Ve své základní tezi pak Ricoeur říká,ţe kdyţ „literární dílo transcenduje sebe samo směrem ke světu, vymanili jsme literární textz uzavřenosti, kterou mu vnucuje – legitimně, jinde – analýza jeho imanentních struktur.“84 Zároveň se v této koncepci projektuje Ricoeurův zájem o oproštění interpretace textuna poznání a rozklíčování intencí autora. Svět textu vytváří svébytný prvek, který je po svémvytvoření nezávislý na čemkoliv a komukoliv. Poznámkou, ţe se interpretace oprošťuje odintencí autora, nebylo míněno, ţe by autor nesehrával ţádnou roli, to by byl zavádějící závěr,neboť minimální roli autora lze spatřit v sepsání textu. Avšak Ricoeur se snaţí překonathermeneutický přístup, kdy se pomocí textu budeme snaţit pochopit autora lépe, neţ se znásám dotyčný. A myslím, ţe tento koncept je jedním z výsledků této snahy. Autoru Ricoeur přisuzuje ještě jiný prvek neţ je sepsání díla. Vidí za tím strategii,kterou musel dotyčný autor pouţít pro vytvoření textu. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe díloukazuje existenci autora, který stojí mimo samotnou výpověď díla a zároveň se v němprezentuje díky vlastní vnitřní sémantické organizaci.85 Ricoeur se tedy zabývá autorempouze z hlediska techniky, díky níţ se stává text „komunikovatelným“, proto není podstatnýautor reálný ale implikovaný. Úlohu implikovaného autora je schopen čtenář vytušit,neboť jeho dílo chápe jako jednotný celek. Chápe ho však v tom smyslu, ţe díky němu je dílotakové, jaké je. Tedy ţe je výtvorem jedinečného individua.86 Svět textu by ale nemohl vzniknout bez čtenáře. I on v něm sehrává důleţitou roli,neboť je to právě on, který si prostřednictvím čtení tento svět osvojuje.8784 „(…) l´oeuvre littéraire se transcende en direction d´un monde, nous avons soustrait le text littéraire à laclôture que lui impose – à titre légitime, d´ailleurs – l´analyse de ses structures immanentes.“ Ricoeur; Temps etrécit. Le temps raconté; Paris: Éditions du Sueil 1985; s. 286.85 Srov. Okopień-Slawińská, Alexandra; „Vztahy mezi osobami v literární komunikaci“ in: Trávníček, Jiří; OdPoetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století; Brno: Host 2002; s. 101.86 Ricoeur; Temps…; s. 292.87 Ricoeur; Temps…; s. 297. 36
  • 37. Svět textu zasahuje i do procesu interpretace, neboť to co je v textu interpretováno jevýklad nebo jinak řečeno nabídka světa; „světa, který mohu obývat tak, ţe do něj rozvrhujínějakou ze svých nejvlastnějších moţností.“88 Svět textu tedy odráţí takový svět, který jejedinečný a nezaměnitelný danému textu.Čtenář Tuto kapitolu jsem zařadila s ohledem na Ricoeurův zájem v oblasti interpretace, jejíţsoučástí je i postava čtenáře. Uţ několikrát jsem se v předešlém textu zmínila o čtenáři,a jakou dílčí úlohu sehrává v procesu interpretace. Tato kapitola by se měla více zaměřit napostavu čtenáře, coţ ale nevylučuje, ţe i v dalším textu nebude zmíněn čtenář jako součástinterpretačního procesu. Postava čtenáře je v Ricoeurově pojetí trochu problematická a to z toho důvodu, ţe munejprve nepřikládá aţ tak podstatnou roli. To se však v průběhu času změnilo a v jehokoncepci hermeneutiky je tak čtenář rehabilitován, neboť je mu přiřčeno nedílné místov procesu interpretace. V díle Čas a vyprávění dochází k posunu v uvaţování o pozici role čtenáře oproti jehopředešlému dílu Živá metafora. V tomto díle povaţoval referenci za vhodný a jedinýprostředek pro zprostředkování vztahu mezi textem a skutečností. Referenci tedy chápal jako„redeskripci ţivé poetické práce v ţivé kaţdodenní zkušenosti“.89 Báseň pak umoţňovala vzítschopnost proměnit ţivot prostřednictvím „vidění něčeho jako“ (coţ je charakteristikametafory) a „bytí jako“, coţ povaţuje za jeho ontologický korelát. Avšak aplikace navyprávění by byla značně zjednodušující. Ricoeur musel dospět k závěru, ţe je třeba v tomtopřípadě přehodnotit postup. Novým prvkem se stává střetnutí dvou světů, a to světa textu(fikce) a světa čtenáře (realita). Tento střet světů je východiskem jasnějšího uvaţování o světutextu jako o „transcendenci v imanenci“, vedl Ricoeura k dalšímu přehodnocení přestupu odkonfigurace textu k jeho refiguraci právě prostřednictvím střetu těchto dvou světů. Důraz nafunkci čtenáře se v Ricoeurově pojetí odráţí v prostředku, který je nedílnou součástí pro88 Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 38.89 „(…) redescription du tratil poétique au vif de l´expérience quotidienne.“ Ricoeur; Temps...; s. 287. 37
  • 38. refiguraci textu a tím je proces čtení.90 „Svět textu“ je tak obohacen tázáním,které se zaměřuje na heuristickou funkci sémantické inovace. Prostředí, které je jí samévlastní je právě čtení, jeţ můţeme chápat jako prostředek, jímţ přechází „svět textu“do „světa čtenáře“ a způsobuje jejich prolínání.91 Čtenář hraje i další důleţitou roli, neboť bez něj by nemohlo dojít k aktu konfigurace aani by nebylo moţné rozvinout svět textu, neboť je to právě čtenář, který si tento světosvojuje. Jak jiţ bylo řečeno, hlavním rysem charakterizujícím čtenáře je čtení. Ricoeur sivypomáhá dílem Michela Charlese Rétorika textu a vybírá z něj termín „četba v textu“, kterýsymbolizuje to, ţe je četba součástí textu a je do něj přímo vepsána. Pokud je ale četba uţv textu přítomna, znamená to, ţe je předurčeno, jakým způsobem bude text čtenář číst, coţpodle Ricoeura vede k názoru, ţe je tímto textem čtenář terorizován.92 Pokud je totiţ čtenářidáno, jakým způsobem by měl určitý text číst, nezbude ţádná moţnost pro jeho, alespoňčástečně, svobodný přístup k textu. Obrat „alespoň částečně“ jsem zvolila z toho důvodu,ţe čtenář je vţdy omezen textem, neboť ten mu dovoluje jen určitý počet interpretací. Texttedy v sobě nese určitá omezení. Dílo samo zasahuje čtenáře tím způsobem, ţe na něj působí. Zvláštností tohotozasaţení je fakt, ţe v sobě spojuje aktivitu a pasivitu, takţe je moţné akt čtení povaţovat zarecepci textu.93 V otázce čtenáře Ricoeur přináší ještě další postřehy. Ve třetím dílu knihy Časa vyprávění se zaměřuje na implicitního čtenáře, s jehoţ koncepcí přichází Wolfgang Iser.Kategorie implicitního čtenáře je dána samotným textem, neboť právě pro něj je text napsán.Avšak v Ricoeurově pojetí je implicitní čtenář pouhým předpokladem, který se realizuje aţ večtenáři samém, tedy v jeho reálné podobě. Reálný čtenář pak můţe uskutečňovat akt čtení a toprostřednictvím třech stupňů čtení. V prvním je četba chápána jako „piknik, při němţ autorposkytl slova a čtenář významy“.9490 Ricoeur; Temps…; s. 287-288.91 Milan Jankovič; „Literární dílo jako trvající spor dvou diskurzů“; Česká literatura 51, 2003, č. 5; s. 565-566.92 Ricoeur; Temps…; s. 30293 Ricoeur; Temps…; s. 303.94 „La lecture devient ce pique-nique où l´auteur apporte les mots et le lecteur la signification.“ Ricoeur;Temps…; s. 308. 38
  • 39. Činnost čtení v díle objevuje jednu rovinu a to nadbytek smyslu, neboť text se jevív četbě jako nevyčerpatelný, „jako by četba svou nevyhnutelně selektivní povahou odhalilav textu nějakou nenapsanou stranu. A právě tuto stranu se četba snaţí dotvářet“.95 Četba sev tomto případě stává aktivním prvkem, který se do určité míry spolupodílí na „konečném“vyznění textu, které však z principu musí být rozdílné s ohledem na toho kterého čtenáře.Jaký dopad by to mělo na proces interpretace? Opět se ukazuje, ţe interpretací můţe býtmnoho a mohou být rozličné, takţe interpretace není procesem, který by si mohl dělat nárokna pravdu, neboť zvláště v tomto případě je pravda velice relativní entita, která v soběobsahuje mnoho proměnných. Třetí rys četby přeměňuje vzdálené na blízké a čtenář má tedy pocit, ţe textu věřínatolik, aţ se v něm začíná ztrácet. Tento fenomén připomíná období ve čtení, kdy se do textučtenář ponoří natolik, ţe se stává součástí textu a přestává rozlišovat hranice díla a reálnéhosvěta. V tomto momentu ale dochází k problému odstupu, neboť se čtenář natolik propojís textem, ţe moţnost odstupu přestává být moţná. „Správný odstup od díla je ten, kdy se iluzestává neodolatelnou i neudrţitelnou.“96 Avšak situace, kdy by nastala rovnováha mezi oběmapodněty, není nikdy dosaţeno. Nalezení rovnováhy mezi oběma prvky je dynamickýmprocesem, kdy se struktura textu snaţí vyrovnat s iniciativou, kterou do něj vkládá čtenář,jeţ ho konfiguruje prostřednictvím své vlastní zkušenosti.97 Čtenář pro Ricoeura od 80. let 20. století (kdy vyšlo dílo Čas a vyprávění) sehrávádůleţitou roli, neboť se jeho prostřednictvím proměňuje text. Neznamená to, ţe by se měnilacharakteristika textu, ale jeho význam uţ není dán jím samým, ale je mu vkládán čtenářem.Je vhodné připomenout, ţe rozvinutí kategorie čtenáře se odehrává v souvislosti s fiktivnímitexty, tedy texty beletristickými. Kategorie čtenáře či interpreta je i v oblasti nefiktivníliteratury. Bude se projevovat stejný prvek čtenáře i v těchto případech? Určitě se dá vyuţítproces čtení prostřednictvím třech etap. Tento proces se vyskytuje u kaţdého čtení. Nejsem siale jistá, zda dochází k refiguraci a konfiguraci textu jako takového. Na druhou stranu sei v tomto projeví, jaký typ textu bude před čtenáře předloţen, neboť vlastně i v případě95 „(…) comme si, par son caractère inéluctablement sélectif, la lecture révélait dans le text un côté non écrit.C´est ce côté quo, par privilège, la lecture s´efforce de se figurer.“ Ricoeur; Temps…; s. 308.96 „La ’bonne‚ distance à l´oeuvre est celle où l´illusion devient tour à tour irrésistible et intenable.“ Ricoeur;Temps…; s. 308..97 Ricoeur; Temps…; s. 308-309. 39
  • 40. historických událostí či filozofických děl se čtenář dostává do stejné situace, v jaké se nacházíčtenář děl fiktivních.Osvojení Při interpretaci, a to na jakékoliv úrovni, je vţdy přítomen princip tzv. „osvojení“.Tato kategorie není ničím novým, neboť s ní pracuje uţ Dilthey, Schleiermacher neboBultmann. V Ricoeurově pojetí je kategorie osvojení tím, v čem interpretace textu vrcholí –v sebeinterpretaci subjektu, který si sobě rozumí lépe, rozumí sám sobě odlišně nebojednoduše sám sobě začíná rozumět. Tímto vyvrcholením porozumění textu skrzesebeporozumění se hermeneutika přibliţuje reflexní filozofii, pro niţ Ricoeur pouţíváoznačení „konkrétní reflexe“.98 Problém osvojení vzniká v souvislosti s problematikou odstupu. Podle Ricoeura tytodva prvky vstupují do zorného úhlu hermeneutiky, pokud se propojí problém psaní a čtení.Osvojení chápe jako protiklad k sémantické autonomii, jejímţ prostřednictvím je text oddělenod svého autora. „Osvojit si znamená chápat za ‚své vlastní‘ to, co bylo ‚cizí‘.“99 Zároveň se kategorie osvojení stává základním prvkem metodologie interpretace.Hned zpočátku je třeba říci, ţe se Ricoeur vymezoval proti třem základním pohledůmna osvojení, které byly v průběhu času v hermeneutice zastávány. Prvním špatnýmpochopením je pojetí osvojení, v němţ dochází k příbuzenství (congeniality) jedné duše s dušíjinou. Druhé nedorozumění se týká chápání hermeneutiky, jejímţ základem je porozuměnítextu tak, jak ho chápali původních čtenáři. To by znamenalo, ţe text staršího data, napříkladz 15. století by se musel interpretovat s ohledem na dobové chápání. To je podle Ricoeurazásadní chyba. Při tomto tvrzení se odvolává na Gadamera, který koncepci kongeniality takéodmítl. Ricoeur to vysvětluje tím, ţe svého „posluchače“ má pouze dialog v mluvenémprojevu a o těchto posluchačích se dá říci, ţe jsou původní přijímatelé zprávy. U textu něcotakového říci nelze, protoţe v okamţiku, kdy ho autor napíše, stává se nadčasovou entitou,takţe se svým způsobem i vymaní z času, kdy byl napsán a případně pro koho byl napsán.10098 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 158.99 Ricoeur, Paul; Teória interpretácie…; Archa: Bratislava 1997; s. 63.100 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 190-191. 40
  • 41. Zde si dovolím drobnou polemiku s Ricoeurovým názorem. Jeho snaha o odpoutání textuod veškerých objektivit, které na něho mohly působit a uzpůsobovat jeho pochopení. Ve snazeposkytnout textu autonomii se Ricoeur „zbavuje“ všeho, co je k relevantnímu interpretovánítextu potřeba. Nemyslím si, ţe je vhodné podceňovat dobové reálie pro pochopení danéhotextu. I kdyţ přijmu myšlenku, ţe význam textu zůstává stejný, ať ho čte dobový nebosoučasný čtenář, pro výklad, proč byl text sepsán, samotné dílo nestačí. Jsem si vědomanámitky, ţe otázka důvodu sepsání textu nemusí být pro hermeneutiku, a zvláště pro tuRicoeurovu, stěţejním prvkem. Přesto se domnívám, ţe pro adekvátní zasazení textu a jehoporozumění je důleţité zohlednit, co daný text vypovídal v dané době a pak se zaměřit na to,co text můţe dát současnému čtenáři. Nyní se zpátky vrátím k Ricoeurově výčtu nedorozumění. K poslednímunedorozumění dochází ve chvíli, kdy se chápe osvojení významu textu, který bude zahrnovat iinterpretaci jako omezující jev, neboť je tím naznačeno a vlastně i prozrazeno porozuměnídanému dílu pro další čtenáře. Námitku proti určité zatíţenosti interpretaci tím, kdo text budeinterpretovat, lze překonat pomocí „pozorování, ţe tím, co si ‚přivlastňujeme‘ není ničímmentálním, není ani záměrnost jiného subjektu, ani ţádné pravděpodobně skryté schémaza textem“101. Na základě této námitky se Ricoeurovi pojem „osvojení“ jeví spíše jakoprojekce světa, který se projevuje jako bytí-ve-světě, jehoţ odhalení je moţné prostřednictvímtextu, jeţ si ho nese před sebou ve smyslu své neostenzivní reference. Procesu osvojení sičlověk v určitém smyslu nebere poznání ze samotného textu, ale text se mu stáváprostředkem, s jehoţ pomocí se před člověkem otevírá prostor pro porozumění soběsamému.102 Ricoeur chce ve svém pojetí dosáhnout toho, aby pojem „osvojení“ uţ nadále nebylchápán v rámci tradice filosofie subjektu, kde hlavním prostředkem pro rozklíčování textubude subjekt. Za porozumění se tak uţ nebude povaţovat projekce sebe samého do textu,ale půjde o osvojení si „navrhovaných světů, které jsou opravdovými objekty interpretace“.103 Pokud se budeme zabývat myšlenkou sebeporozumění, je vhodné se zaměřit naproblém, který pramení z toho, ţe kaţdé sebeporozumění je poznamenáno okolím, v jaké se101 „(...) by observing that what is „made our own“ is not something mental, not the intention of another subject,nor some design supposedly hidden behind the text (...)“ Ricoeur; Hermeneutics...; s. 192.102 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 191-192.103 „(...) proposed worlds which are the genuine object of interpretation.“ Ricoeur; Hermeneutics…; s. 182-183. 41
  • 42. subjekt nachází. Vţdy je naše porozumění určeno kulturními podmínkami, v nichţ danýsubjekt vyrostl a byl vychováván. To totiţ formuje a určuje samotný subjekt. Porozuměnítextu neznamená ukončení procesu v sobě samém, naopak zprostředkovává vztah k soběsamému takovému subjektu, který se neorientuje ve svém vlastním světě.104 Porozumění taknapomáhá k pochopení sebe sama skrze text, který je předmětem čtenářovy interpretace.Pro uvedení do širšího rámce je nutné zdůraznit, ţe ţádnou reflexi není moţné učinit bezzprostředkovatelského vlivu znaků a práce. Zároveň vysvětlení ztrácí na své hodnotě,pokud není součástí procesu sebeporozumění na zprostředkovatelské úrovni. Celé totopojednání je pro Ricoeura přípravnou půdou k závěru, ţe pro hermeneutickou reflexi jsouvzájemně spojené dva prvky a to ustavení sebe sama spolu s ustavením významu.105 Osvojení v sobě zároveň obsahuje dva doprovodné rysy. Prvním z nich je snahao překonání kulturních odlišností, v přísném hermeneutickém smyslu by se to dalo popsatjako snaha o překonání odcizení od samotného významu. V obecné rovině jde vlastněo překonání „systému hodnot, v rámci nichţ byl daný text napsán“.106 Při pohledu na interpretaci ve smyslu aktu osvojení je nejpodstatnějším rysemzachycení „přítomného charakteru interpretace“.107 Věty v textu označují „tady a teď“.Aktualizovaný text v sobě zahrnuje své okolí a také posluchače. Obnovuje se tím referenčnípřesun, znamenající zadrţení a upevnění, který bude směřovat ke světu čtenáře a subjektu,jímţ se stává čtenář sám. Při svém pojetí osvojení se Ricoeur odvolává na stav, v jakém byl tento pojem a tedy iinterpretace chápaná do poloviny 19. století a také, co nového přineslo 20. století, konkrétněv podobě postav Gottloba Fregeho a Edmunda Husserla. První období bylo charakteristickétím, ţe se v rámci interpretace ve větší míře zohledňovaly společenské podmínky, v rámcinichţ bylo dílo napsáno nebo komu bylo určeno. Vysvětlení textu tak bylo převáţně zaloţenona společensko-kulturních poţadavcích dané doby. Frege spolu s Husserlem představujíodlišné pojetí. Podle nich je sledovaným významem „ideální objekt, který je moţné104 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 158.105 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 158-159.106 „(...) system of values upon which the text is based“ Ricoeur; Hermeneutics...;s. 159.107 „(...) ‚present’ character of interpretation (...)“ Ricoeur; Hermeneutics…; s. 159. 42
  • 43. identifikovat a také opětovně identifikovat jako jeden a ten samý objekt různými individuiv rozlišných dobách“.108 Do hry vstoupila nová dialektika, a to důleţitost objektivizace jako zprostředkovatelemezi spisovatelem a čtenářem. Osvojení významu pak vyvěrá ze zavedení tohotozprostředkovatele, pro něhoţ je nutné poskytnout doplňující akt, který bude více brát v úvahuexistenciální charakter. Pokud takto budeme chápat pojem osvojení, lze říci, ţe stěţejnímcílem hermeneutiky je bojovat proti kulturní odlišnosti a historickému odcizení.109Ricoeurovo pojetí odstupu Tato kapitola je spíše shrnutím předcházejících částí, neboť proces odstupu jeu Ricoeura patrný z přístupu ke kaţdému článku interpretace. Zde se zaměřím na čtyři hlavníprvky, jejichţ prostřednictvím je odstup manifestován a které také přispívají k interpretaci dílajako celku.Ricoeurova recepce kritiky ideologií J. Habermase Habermasovu kritiku ideologií Ricoeur reflektoval především na podkladěHabermasova pojetí kategorie zájmů. Tento koncept vyrůstá z odmítnutí chápání subjektujako prvku, který by se vymykal oblasti svých tuţeb, který by stál zcela mimo jejichpůsobnost. Svým kritickým přístupem se snaţí odhalit zájmy, které se mohou podílet nazáměru poznávat, coţ ho vede k formulaci tří základních zájmů, k nimţ připojuje i vědeckéoblasti, která je vyuţívají. Prvním zájmem je zájem technický či instrumentální. Jejich zprostředkovatelem jsouempiricko-analytické vědy. Ideologií jsou tedy samotná věda a technologie. Pohled na tyto108 „(...) an ideal object which can be identified and reidentified, bydifferent individuals in different periods, asbeing one and the same object." Ricoeur; Hermeneutics…; s. 184.109 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 185. 43
  • 44. dvě sféry jako bezprostřední oblasti ideologie je dána prostřednictvím vztahu, který je meziempirickým věděním a technickým zájmem.110 Druhou kategorií zájmů jsou zájmy praktické, které v sobě zahrnují intersubjektivníkomunikaci. Habermas je (praktické zájmy) spojuje se sférou zájmu historicko-hermeneutických věd. Problémem, z něhoţ těţí tato oblast věd, je pochopení významu.Pochopení se podle Habermase děje na základě interpretace textů přinesených tradicí, jejímţprostřednictvím se tak interpretují zprávy obyčejného jazyka. Existuje ještě další prvek proporozumění a tím je interpretace prostřednictvím zákonitostí, podle nichţ bylo zakotvenosociální postavení. Porozumění je díky tomu v područí interpreta, který ho zakládá na svémpředporozumění, které se vţdy zakládá na základu, z něhoţ pochází a převádí ho i dojakýchkoliv nových prvků.111 Do třetí kategorie pak po předchozích dvou spadá zájem o emancipaci, jeţ je součástíposlední vědecké oblasti a to „kritických společenských věd“. Jejich pojmenování „kritické“souvisí s jejich zaloţením. To je pak odlišuje od předchozích dvou typů věd. Jejich cílem bymělo být rozpoznání ideologických vztahů závislostí, které se nacházejí pod běţněpozorovatelnými jevy společenských věd, a které mohou být pozměněny jen prostřednictvímkritiky. Díky tomu je tato kritika postavena nad hermeneutickým povědomím.112 Pokud dáme kritiku ideologií do souvztaţnosti k hermeneutice, pak předmětem zájmůhermeneutiky je nalezení neporozumění, které je jejím prostřednictvím moţné převrátitna porozumění. Kritika ideologií pak v rámci kritických společenských věd můţe mít stejnouroli jako nedorozumění v hermeneutice. Koncept ideologie lze u Habermase rozpracovat do těchto kategorií. (1) Vpád násilí dodiskursu, (2) skrývání, které uniká povědomí, (3) nutnost pouţití okliky při vysvětlovánípříčin.113 Prostřednictvím těchto charakteristik je poloţeno i omezení pro hermeneutikuv podobě ideologického fenoménu chápaného jako mez zkušenosti.114 Je nutné vytvořit meta-hermeneutiku, neboť samotná hermeneutika nestačí na pokrytí problémů, které se před níotevírají. Jedním z nich je zachycení deformace v komunikačních schopnostech. Teorií110 Habermas, Jürgen; Knowledge and Human Interests; Boston: Beacon Press 1972; s. 302-303, s. 308-309.111 Habermas; Knowledge...; s. 303; 309-310.112 Habermas; Knowledge...; s. 303, 310-311.113 Ricoeur, Paul; Du texte à l´action. Essais d´hermeneutique II; Paris: Éditions du Seuil 1986; s. 360.114 Ricoeur; Du texte...; s. 360. 44
  • 45. komunikačních schopností je pak kritika, která by zahrnovala umění porozumění, technikupřekonání neporozumění a vědu vysvětlující zkreslení.115 Habermasova kritika ideologií se projevila v Ricoeurově přístupu v kategorii odstupu,neboť si uvědomoval určitá omezení, coţ mohlo vést i k jeho snahu o překonání odstupuv Gadamerově pojetí, neboť se tuto kategorii snaţí zasadit do samotné metodologiehermeneutiky. Tím došlo i k výraznější sebereflexi interpreta.Odstup Ricoeurovo pojetí odstupu je ovlivněno dílem Hanse-Georga Gadamera Pravdaa metoda. Hlavní myšlenku tohoto Gadamerova díla Ricoeur spatřuje v tezi, ţe musíme volitmezi metodologickým přístupem a pravdou, přičemţ v obou případech ztratíme částskutečnosti, kterou zkoumáme. Pokud se budeme drţet metodologie, vytratí se podle Ricoeura„ontologická hutnost zkoumané skutečnosti“.116 Na druhou stranu, kdyţ se budeme drţetpravdy, zároveň musíme upustit od zastávání koncepce objektivity v humanitních vědách.Ricoeur s touto alternativou nesouhlasí a snaţí se najít východisko pro překonání této„zapeklité“ situace, a to tak, abychom nemuseli volit mezi pravdou a metodologií. Snaha o překonání se v Ricoeurově pojetí opírá o problematiku textu, která podle jehovlastních slov „uvádí na scénu pozitivní a produktivní pojem odstupu“.117 Text má totiţ podleněj ještě jinou funkci neţ jen jako specifický projev mezilidské komunikace. Jeho hlavnímrysem je totiţ odstup v komunikaci. Díky tomu „odhaluje zásadní rys samotné dějinnostilidské zkušenosti“.118 Prostřednictvím něj můţeme říci, ţe lidská zkušenost je komunikacív odstupu a skrze odstup.119 Tento odstup v komunikaci, který je nám zprostředkován skrzetext lze sledovat skrze několik úrovní, o kterých bude pojednáno dále. Hybným momentem odstupu a tedy i jeho nejpůvodnější prvek, v němţ se námukazuje, je diskurs, který se můţe projevovat i ve formě promluvy. Pro lepší orientaci krátceshrnu, co se pod pojem diskurs u Ricoeura skrývá. Původní prvek diskursu (tedy promluvu)115 Ricoeur; Du texte...; s. 360.116 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27.117 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27.118 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27.119 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 27. 45
  • 46. lze vyjádřit prostřednictví dialektiky události a významu. V okamţiku, kdy něco vyřkneme,vykonáme určitý proces, děj. To, ţe budeme chápat promluvu jako událost znamená,ţe se odehrává v čase a také v přítomnosti. V protikladu k promluvě jsou jazykové systémypouze virtuální, které stojí mimo čas. Druhou charakteristikou je odkaz k subjektu, neboť tens sebou promluva přímo nese. Dalším prvkem promluvy jako události je to, ţe v ní vţdyodkazuje k nějakému světu se snahou ho popsat či reprezentovat. Svět tímto způsobemvstupuje prostřednictvím promluvy do řeči. Jako poslední uvádí Ricoeur tu vlastnost,ţe si všechna sdělení vyměňujeme v promluvách, kdeţto jazyk zastává jen předběţnoupodmínkou komunikace. Můţeme tedy říci, ţe pro promluvu je důleţitá přítomnost protějšku,s nímţ budeme vést rozhovor, který je zasazen do určitého časového údobí.120 Promluva se nezakládá pouze na události, jak by se mohlo z předchozího popisu zdát,druhým prvkem spoluurčujícím promluvu je smysl. Díky tomuto dvojímu konstitučnímuzákladu promluvy je moţný vznik promluvy jako díla a jiné rysy textu, jejichţ přítomnostzajišťuje pojmu odstupu obohacení. Cílem naší snahy po porozumění není ve formě promluvyjako pomíjivé události, ale v jejím smyslu, který přetrvává. Pomocí významu událostpromluvy předchází sebe sama. Děje se tak na základě vstupu porozumění do celého procesu.Událost tak přesahuje do významu, coţ je moţné označit za jednu z charakteristikpromluvy.121 Pokud se podíváme, kde se odstup začíná projevovat, zjistíme, ţe to není otázka pouzetextu, ale můţeme ho nalézt uţ v rámci promluvy. Tímto způsobem lze prvotní odstup hledatuţ mezi procesem mluvení, tedy „říkáním“, a „řečeným“.122 Vzhledem k tomu, jak Ricoeurdefinuje „řečené“, lze odhadovat, ţe říkání je ten proces, kdy se z našich úst linou slova.K definici „řečeného“ se opírá o teorii mluvních aktů. Přičemţ význam řečového aktuneredukuje pouze na korelát věty v zúţeném smyslu výrokového aktu, ale přikládá důrazi jednotlivým částem mluvních aktů, neboť s sebou nesou prvky působící na celkové vyznění.Ilokuční akt s sebou nese platnost a perlokuční působení. Ve své celistvosti je moţné tyto akty„identifikovat a reidentifikovat jakoţto něco, co zachovává týţ význam“.123 Díky tomutostanovisku dochází k rozšiřujícímu pohledu na význam, neboť ten je nyní chápán jako soubor120 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 28-30.121 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 30.122 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 30.123 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 31. 46
  • 47. aspektů a rovin intencionální exteriorizace. To umoţňuje, aby byla promluva v díle či psanémprojevu zvnějšněna. 124 Dalším prvkem obohacujícím termín „odstupu“ je pohled na promluvu jako dílo.Odstup se díky zavedení pojmu „dílo“ bude ukazovat na „paradoxu pomíjivé událostia identifikovatelného a opakovatelného smyslu“125. Aby bylo moţné takto promluvucharakterizovat, je nutné se nejprve podívat na to, čím dílo je. Mezi tři základní rysy dílaRicoeur zařazuje jeho délku, tedy je to takový útvar, který je delší neţ jedna věta. Druhýmrysem je ţánr, jehoţ pravidly se dané dílo řídí a jako poslední rys je nutné uvést styl, kterýkaţdý autor vnáší do svého díla. Zároveň chápe dílo jako proces práce a tvorby.126Tento prvek by bylo vhodné objasnit. Práce a tvorba v sobě nesou prvky nějakého pohybunebo činnosti, přičemţ není důleţité, zda se jedná o práci vyţadující fyzický či psychickýpotenciál. Vstupuje zde proces formování, vlastní iniciativy, podřízení se nejrůznějšímpravidlům ţánrů. Všechny tyto prvky lze pouţít k popisu práce s materiálem, který je moţnévyuţít i pro mluvu. Pokud tímto způsobem bude člověk zpracovávat mluvu, lze říci,ţe výsledkem této práce bude řečové dílo. Literární dílo je pak výsledkem práce, která přenášímluvu do psané podoby.127 Nejdůleţitějším pojmem v kategorii díla je kompozice. V tuto chvíli se Ricoeur opíráo strukturalismus, neboť podle něj dílo v sobě nese organizovanost a strukturu, díky čemuţ jemoţné aplikovat strukturální metody i na promluvu. Odstup pro interpretaci tak vznikáv důsledku objektivace člověka v dílech.128 Na základě vztahu mezi mluvou a písemného záznamu je načrtnut další rys odstupu.Prostřednictvím písma je textu dána autonomie. V okamţiku, kdy se autor uchýlí k zapsánímluvy, ztrácí nad textem kontrolu. Význam textu se totiţ stává nezávislým na záměru, jeţs ním měl autor. Jakékoliv umělecké dílo vlastně překračuje svého autora a díky tomu jenakloněno k nejrůznějším způsobům čtení. Tím mu je umoţněno, aby se oprostilod dosavadních kontextů a byl zařazen do kontextů nových. Proces, jímţ je tento postupumoţněn, se nazývá čtení.129 Podobně jako autor je oddělen od svého díla, tak i čtenář není124 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 31-32.125 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 33.126 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 32.127 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 32-33.128 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 34-35.129 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 35-36. 47
  • 48. jeho přímou součástí. Text nebývá psán pro určitého člověka, ale pro mnoţinu lidí,potenciálních čtenářů. Tímto způsobem se text vymaňuje z dialogu, který je podstatnousoučástí promluvy. Ricoeur na základě této autonomie textu vyvozuje důleţitý důsledekpro hermeneutiku. Odstup uţ není pouze produktem metodologie, ale je konstitutivní profenomén textu jakoţto písemného záznamu. A také, coţ je velice podstatné, je odstuppodmínkou interpretace. To znamená, ţe porozumění textu je odstupem podmíněno a není tojen prvek, který má být interpretací překonán.130 Vyuţívání odstupu a strukturalismu neznamená, ţe se v bádání dílo zredukuje pouzena strukturu, kterou se budeme snaţit interpretovat. Naopak, v důsledku toho by cíleminterpretace mělo být formulování způsobu „bytí-ve-světě“, které se rozprostírá předtextem.131 Je nutné objasnit, co Ricoeur myslí „bytím-ve-světě“. V literatuře zaloţené na fikcije odstraněna reference odkazující na skutečnost, takţe neposkytuje odkaz k světu kolem nás.Ale ţádná promluva (i v podobě textu jako literárního díla) není natolik fiktivní, aby keskutečnému světu neodkazovala alespoň částečně. V tomto případě však nejde o stejnéodkazování jako je tomu u běţné promluvy, nýbrţ se odehrává na základnější úrovni. Ricoeursám říká, ţe „zrušení reference prvního řádu, zrušení, které provádí fikce a poezie,je podmínkou moţnosti osvobození reference druhého řádu, která se uţ nedostává ke světupouze na úrovni manipulovatelných předmětů, ale na úrovni, kterou Husserl označovalvýrazem Lebenswelt a Heidegger výrazem bytí-ve-světě“.132 Svět textu má tedy svou vlastníreferenci, kterou si udrţuje v hranicích daného díla a která mu je jedinečná. Svět textu takvytváří další formu odstupu, který by se dal nazvat „odstupem skutečnosti od sebe samé“.133Tento odstup je dán fikcí, která se skrze text dostává do poznávání skutečnosti. Tudíţ mezirealitou jak ji zaţívá jedinec a tím, na co odkazuje text, existuje propast, jeţ produkuje dalšíformu odstupu. Forma odstupu, který charakterizuje písmo, je svázána s osvojením textu. Ačkoliv byse mohlo zdát, ţe odstup a osvojení jsou kategorie navzájem si odporující, není tomu tak.130 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 36.131 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38.132 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38.133 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38. 48
  • 49. Vzájemně se tyto elementy vyrovnávají. Pomocí kategorie osvojení je porozumění dáno nadálku a skrze dálku.134 Odstup je důleţitou součástí celého procesu porozumění, který se postupně promítá naúrovni textu, jeho struktur, smyslu a nakonec i reference. Z toho je patrné, ţe odstup je proRicoeura všudypřítomný, takţe je nedílnou součástí kaţdého pokusu o porozumění textu.To, ţe tak důsledně rozebírá kategorii odstupu, svědčí o jeho snaze ho rehabilitovat jakoproces, který je nedílnou součástí interpretace. Další výraznou příčinou je jeho snahao osamocení textu jako objektu, který máme chápat jako individuum bez jakýchkolivpřívlastků. Ricoeur chce ukázat, ţe pokud přijmeme myšlenku intencionální exteriorizace, otevíráse před badatelem problém, jestli nedochází k určitému odcizení. V Ricoeurově koncepci jepodstatná myšlenka pozitivního odstupu, jehoţ prostřednictvím je moţné vyřešit paradoxintencionální exteriorizace diskursu. Odstup nechápe jako kvalitativní fenomén, jeho charakteristika je dynamická,neboť představuje opozici vůči potřebám, zájmům a úsilí člověka překonat kulturní odcizení,které se projevuje mezi čtenářem a textem. Odstup proto můţeme povaţovat za reálnoumezeru mezi čtenářem a textem, resp. diskursem. Ricoeur sice odstupu připisuje funkční charakter, ale na druhé straně ho povaţujeza formu, která by měla být překonána. Toto překonání odstupu textu člověk vykonáváprostřednictvím čtení. Tím, ţe čteme dílo, svým způsobem rušíme odstup, neboť daný textzařazujeme do svého vlastního kontextu.135 Na závěr této kapitoly si dovolím citát, který vlastně vystihuje hlavní myšlenkuodstupu a jeho funkci: „Z filozofického hlediska není interpretace ničím jiným neţ pokusemzabezpečit, aby se odcizení a odstup staly produktivními.“136134 Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 39-40.135 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 63-64.136 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 65. 49
  • 50. Proces interpretace Z předešlých částí zařazených pod celek interpretace se ukazuje, jaké všechny vlivy dointerpretace zasahují a zároveň jaké vlivy Ricoeur přidává. V této kapitole bych se chtělazaměřit na samotný proces interpretace, jak se v Ricoeurově myšlení objevuje.Odhadování Prvním krokem v interpretaci je „odhadování“. Odhadování v počátku našeho seznámís textem je jediná moţnost, jak k němu zaujmout nějaký postoj, protoţe není moţné, abychombyly schopni proniknout do autorova světa, který stojí mimo náš svět. Stručně řečenoodhadování jde do souvislosti se sémantickou autonomií textu.137 Ricoeur říká, ţe vlastněneexistují ţádná pravidla, podle kterých by se řídil správný odhad. To nebrání ustanovenímetody, jejíţ pomocí je moţné potvrdit platnost učiněných odhadů. Co si pod touto metodoupředstavit, vyplyne v důsledku dalšího popisu, neboť se skládá z několika částí. Jsou celkem tři jevy, na něţ uplatňujeme odhadování – pohled na dílo jako celek,výklad textu jako individua, hledání moţného významu. Nyní se zaměřím na kaţdý jev zvlášťa důkladněji ho vysvětlím. Jako první se čtenář snaţí pochopit dílo jako celek. Nezabývá se rozebíráním jehokonkrétních vět, ale vychází z „analýzy diskursu jako díla“138. V této fázi odhadujeme,jaké prvky díla budou důleţité, protoţe celek nebude dávat smysl bez pochopení jednotlivostí.Zároveň jsme schopni skrze jednotlivé prvky textu interpretovat celek. Při čtení tedy docházík prolínání jednotlivých úseků textu s celkovým vyzněním díla. Druhou část tvoří vykládání textu jako individua. „Text jako celek a jako singulárnícelek můţeme přirovnat k předmětu, který se dá pozorovat z několika stran, ale nikdy zevšech najednou.“139 K textu interpret vţdy přistupuje z určité perspektivy, z čehoţ vyplývá,ţe se jeho interpretace musí nutně opírat o odhad.140 To by však vedlo k tomu, ţe bude celýproces interpretace zrelativizován a tím pádem bude zrelativizovaná celá hermeneutika.137 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 104.138 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 104.139 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 105.140 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 105. 50
  • 51. Bude tedy nutné se s touto zátěţí nějakým způsob vyrovnat, pokud má mít hermeneutikamísto například ve vědě. Na druhou stranu to jen více podtrhává postoj, který Ricoeur zaujímák hermeneutice jako prostředek pro začlenění světa textu do světa čtenáře. Text se vyjevujejako mnohoznačný prvek a tak je moţné, ţe kaţdá interpretace daného textu bude jiná. Sám setedy snaţí o překonání postoje stoprocentní pravdy v hermeneutice. Třetí částí je pohled na text, který obsahuje „potencionální horizonty významu“141,které je moţné aktualizovat různými cestami. Čtení je korigováno významy, které senacházejí, jak Ricoeur říká na „okrajích potenciálních významů“.142 Ty pak stojí kolemvýznamového centra textu. Pokud mají tyto významu ovlivňovat naši interpretaci, je nutné,abychom je odhadli. S odhadováním textu souvisí i proces validace. Takový proces však nikdy nemůţedostát „kvality“ jisté pravdivosti. Spíše se jedná o poukázání, ţe je některá interpretacepravděpodobnější neţ jiná. V tomto bodě se opět musíme vzdát prvku pravdivosti, pokud sechceme zabývat hermeneutikou. V Ricoeurově pojetí je validace argumentační disciplína,kterou je moţné přirovnat k interpretačnímu charakteru výkladu práva. Jakým způsobem sepak Ricoeur vypořádává se zařazením tohoto jevu do vědecké sféry, která je v současné dobětolik podřízená aktu verifikace? Pro nezkreslenou ilustraci uvádím citát: „Metoda sbíháníindicií, která je charakteristická pro logiku subjektivní pravděpodobnosti, poskytuje pevnouzákladnu pro vědu o individuum, kterou je moţné právem nazývat vědou. A jestliţe je textkvaziindividuem, validace interpretace, kterou na něj aplikujeme, můţeme povaţovat zapostup poskytující textu vědecké poznání.“143 Chápání je tedy vedeno jako odhadovánía vysvětlení se tak stává validací.144Reference Pro interpretaci v literární sféře je podstatná problematika reference. Pokud přenesemekoncept reference mluveného projevu do oblasti literárního díla, ukáţe se, ţe význam textunestojí v pozadí textu, ale před ním. To znamená, ţe se v textu mluví o moţném světě141 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 105.142 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 106.143 Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 107.144 Viz Ricoeur; Teória interpretácie...; s. 108. 51
  • 52. a moţných postupech, jak se v něm orientovat. Popis dané situace v psaném textu slouţí jakoostenze v mluveném projevu. Prostřednictvím interpretaci jsme schopni uchopit záleţitostsvěta, které se před námi otevírá v podobě neostenzivní reference textu.145 Ve vztahu k textu se před člověkem otevírají dvě moţnosti jeho zachycení. Prvnímpřístupem je vysvětlení. Prostřednictvím něho čtení prohlubuje a prodluţuje napětí,které působí na textovou referenci vzhledem k okolnímu světu a publiku, které poslouchámluvícího jedince. Co se však stane, pokud toto napětí přerušíme? Podle Ricoeura se tímdostaneme k druhému přístupu, kdy do popředí vejde akt čtení. Jeho hlavním cílem jetextovou stránku díla přeměnit na promluvu. Pomocí čtení se dostáváme k bodu, kdy „pouhý“text postupuje do oblasti významu. Samotný akt čtení je umoţněn díky neuzavřenosti textu.Text se před námi neuzavírá do sebe, ale je otevřen k nejrůznějším jiným věcem. I v rámcičtení je nutné pracovat s diskursem. Nyní v tom smyslu, ţe díky čtení není text omezen jen nasvůj vlastní diskurs, ale je zároveň propojen s novým diskursem. Propojením diskursů docházík odhalení původní schopnosti obnovování, které je právě tím otevřeným charakterem, kterýumoţňuje přístup jiného pohledu. Z toho lze odvodit i funkci interpretace, která je důsledkemtéto moţnosti propojení a obnovení diskursu.146 Ricoeur tvrdí, ţe v procesu interpretace lze říci, ţe se četba podobá řeči. Nelze to všakchápat tak, ţe by byly vzájemně ekvivalentní. Pouze dochází k určité podobnosti. Čtení totiţsvého vrcholu proţívá v určitém konkrétním aktu, který souvisí s textem stejně tak jakomluvený projev souvisí s diskursem ve smyslu události a případu diskursu. Pokud sepodíváme na text z formální stránky, můţeme v něm podle Ricoeura rozeznávat smysla strukturu. Nyní po aplikaci výše zmíněných poznatků – přihlédnutí a zapojení diskursučtenáře – se text rozšiřuje, umoţňuje nám v něm nacházet i význam. S tím souvisí i přidánídalších lingvistických smyslů. Smysl textu s sebou nese sémiotický obsah. Při přičleněnívýznamu se přidává sémantický obsah.147 Tato koncepce interpretace je značně subjektivní. Interpretovat v tomto smysluznamená osvojit si „tady a teď“ ze záměru textu. Pokud do procesu interpretace zapojíme145 Ricoeur, Paul; „Metaphor...“; s. 106.146 Ricoeur, Paul; Hermeneutics...; s. 157-158.147 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 159. 52
  • 53. určité body strukturální analýzy, rozšíří se vnímatelný smysl od autora textu k tomu, kdo jeochoten podrobit se jeho příkazům. Podle Ricoeura se nás samotný text snaţí zapojita vtáhnout do svého významu. Vysvětlení významu pak znamená proniknutí do strukturdaného textu, zachycení vzájemných vztahů závislosti, díky nimţ je text jako celek spojendohromady. Na základě těchto úvah Ricooeur dochází k závěru, ţe je nutné přehodnotitchápání interpretace jako ryze subjektivní záleţitosti. Interpretace tak uţ není jen procespůsobící na text, ale stává se z ní samotný proces textu. Sám Ricoeur podotýká, ţe chápání interpretace z intratextové pozice nebyla něčímobvyklým. Inspirací pro toto chápání interpretace mu byl Aristotelův spis O interpretaci.Hermenetia je v jeho pojetí činem jazyka o věcech. Interpretace je pak proces, kdy jazykzprostředkovává náš vztah k věcem prostřednictvím znaků. V obecném smyslu je to taksamotný diskurs, který v procesu označování sám interpretuje.148 Jako hlavní ideu, kterouRicoeur přebírá od Aristotela je pojetí interpretace jako interpretaci prostřednictvím jazyka narozdíl od interpretace jazyka. Další myslitel, který ovlivnil Paula Ricoeura, byl Charles Sanders Peirce. Od něho siRicoeur vybral pojetí interpretace, která je svou koncepcí blízká jeho vlastnímu pojetí, totiţodkaz na samotný text a jeho vnitřní struktury. Ricoeur si od něho jako stěţejní myšlenku prosvé další rozvíjení teorie interpretace bere jeho odlišení vztahu mezi objektem a znakema mezi znakem a interpretem. Vztah mezi znakem a interpretem se odlišuje tím, ţe je tentovztah vţdy otevřený. To znamená, ţe vţdy existuje nějaký schopný interpret, kterýzprostředkovává základní vztah.149 Postoj Peirce se odlišuje od hlavního Ricoeurova záměruv oblasti, na níţ je aplikován. Jeho interpret zahrnuje oblast znaků, kdeţto Ricoeurovýmzáměrem je oblast textu ve smyslu výpovědi. K tomu, aby ospravedlnil analogii meziPeirceovým interpretem a svým chápání interpreta, vyuţívá část strukturalistického přístupu.K tomu, aby se v rámci strukturalismu mohly zákony organizace přesunout ze sloţek úrovníz vět na rovnost vět. Konkrétním příkladem v prostředí strukturalismu je „fonologická148 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 161-162.149 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163. 53
  • 54. struktura jazyka, která slouţí jako kódující model struktur vyšší artikulace“.150 Ricoeur tohotovyuţívá při odvozování charakteristik „slovních jednotek (...) na úroveň výroků a textů“.151Otevřená řada interpretů, které jsou dány na vztah znaku k objektu, otevírá trojúhelník vztahůmezi objektem, znakem a interpretem. Tuto trojici je moţné převést i na problematiku textu.Objektem se v tomto případě stává text sám, znak je hloubka sémantického odhalení pomocístrukturální analýzy a jako poslední je tu kategorie interpretů, jejichţ interpretace je dánainterpretující komunitou a jako taková byla začleněna do dynamiky textu. Jako takové jdeo práci významu na základě samotného textu.152150 „(...) the phonological structure of language which servesas the coding model of structures of higherarticulation“ Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163.151 „(...) lexical units (...) onto the plane of statements and texts.“ Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163.152 Ricoeur, Paul; Hermeneutics…; s. 163-164. 54
  • 55. 5. Metafora Problém metafory spočívá v jejím rozsahu ve smyslu, do jakých oblastí problémmetafory dosahuje. Není totiţ omezena pouze na umělecké dílo, ale je v mysli kaţdéhočlověka. Záleţí tedy na moţnostech a schopnostech člověka, jakým způsobem bude schopenuplatňovat svou kreativitu.153 Metafora představuje „svébytný sémantický jev“154, který bylchápán uţ v antice jako trochu odlišný druh projevu. Pro co nejlepší orientaci při studiumetafory je nutné se vracet k jejímu sémantickému rozměru, protoţe význam je nosnýmprvkem díla. Aby bylo moţné hovořit o metafoře, je nutné znát její význam, coţ podle 155Pavelky znamená „pochopit mechanismy, které tento význam konstruují“ . Ricoeur seproblému metafory obsáhle věnuje ve svém díle Živá metafora (La métaphor vive), v souborupřenášek Teorie interpretace a také ve článku Metafora a hlavní problém hermeneutiky. V pohledu na metaforu se Ricoeur přiklání k moderním teoriím, které podle nějreprezentují například I. A. Richards, Max Black, Monroe Beardsley. Stěţejní myšlenku,kterou si od nich vzal a kterou dále vyuţívá pro své rozpracování metafory je, ţe kaţdé slovomá svůj metaforický význam ve specifických kontextech, v nichţ slova nemají svůj doslovnývýznam. Za změnou významu stojí konflikt mezi doslovnými významy a přetvořenýmivýznamy. Doslovný význam nám pak poskytuje klíč k nalezení nového významu, který jeschopný se shodovat s kontextem věty a následně přetvořit její význam.156 Pokud se podíváme na samu metaforu, nyní uţ ve smyslu jejího metaforickéhovýznamu, zjistíme, ţe její význam těţko budeme hledat ve slovníku. Díky tomuto postojiRicoeur tvrdí, ţe lze pokračovat v rozlišení a oddělení metaforického významu a významuliterárního. Abychom tento prvek mohli potvrdit, je nutné, aby byl literární význam chápánjako sloţenina slov, které mají své určené místo v dané slovní zásobě. Avšak Ricoeur se spíšepřiklání k takovému pojetí literárního významu, který označuje „totalitou sémantickéhopole“.157 Nejedná se tedy o původní význam slova na slovní úrovni.158 Jinými slovy jeliterární význam souborem moţných kontextuálních pouţití, která utvářejí polysemii slova.159153 Pavelka, Jiří; Anatomie metafory; Brno: Blok 1982; s. 19.154 Pavelka; Anatomie…; s. 28.155 Pavelka; Anatomie…; s. 28.156 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 101.157 Ricoeur; Hermeneutics...; s. 169.158 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 169.159 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 169 55
  • 56. Pokud pouţijeme metaforického významu, musíme si uvědomit, ţe tento význam je zasazendo kontextuální záměny významu.160 Z výše řečeného je vidět, ţe v metaforickém výroku vzniká díky kontextuálnosti novývýznam, který můţeme nazvat událostí, pokud existuje pouze v tomto určitém kontextu.Na druhou stranu v tomto stejném případě můţe být i opakována a tím být poznána jakoidentická.161 Porozumění metafoře nám můţe pomoci při pochopení nějakého delšího textu.V tomto ohledu je metafora důleţitým prvkem pro výklad textu. Zabýváme se tedy jen touúlohou významu, který podporuje pochopení smyslu – imanentní model diskursu. Z jinéhopohledu nám porozumění textu pomůţe rozšifrovat a detekovat klíč k metafoře. Význam metafory můţe mít několik variant. Ricoeur ukazuje, ţe metafory mohou býtz mnoţiny nejrůznějších jazykových útvarů charakterizovány na základě své krátkosti,většinou ve formě pouhých slov.162 K tomu, aby mohl rozvinout svou charakteristiku metafory, je nutné zařadit ji doširšího kontextu. Podobně jako text je i metafora, respektive slova, která mají metaforickývýznam, součástí diskursu. Ricoeura však nezajímá celá oblast, kterou můţe diskurs pokrýt,ale vybírá si jen takové oblasti, které se mu hodí pro zařazení či podřazení metafory diskursu.V tomto ohledu uvádí pět bodů, v nichţ se metafora projevuje jako diskurs. Prvnícharakteristikou je kategorie události, druhou smysl prostřednictvím určité struktury, třetí jekategorie činu, ve čtvrté se jedná o obsaţení dvou různých rysů. Poslední charakteristikou jechápání diskursu jako odkaz k dvěma referencím. První bod ukazuje diskurs jako událost,coţ obnáší moţnost jeho momentální existence, která se objeví a za nějakou dobu můţezmizet. Zároveň na základě svého smyslu můţe být identifikována a znovu identifikována(reidentifikována).163 Metafoře tedy lze přisoudit událost, a to na základě kontextuálního dění,které vytváří význam slova. Pokud je nový význam, který s sebou metafora přináší, natolikustálen, ţe se stane běţnou součástí mluvy, můţe být její význam přiřazen do jazyka. Stane setedy součástí jazykového systému. V tomto bodě uţ ale nelze mluvit o daném významu slovajako o metafoře, neboť daný význam slova uţ ztratil ze své novosti a momentální inovaci160 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 170.161 Ricoeur; Hermeneutics…; s. 170.162 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 96.163 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 97. 56
  • 57. jazyka. V tomto smyslu je nutné upřesnit, ţe pouze „opravdové“ metafory v sobě obsahujíudálost a smysl.164 V druhém bodě se otevírá problém vnitřní opozice mezi označenímjednotlivých věcí a sféry obecných tvrzení. Z tohoto hlediska by metafora měla záviset napřipisování charakteru k hlavnímu subjektu věty.165 Metafora funguje jako označení subjektuve větě. Role třetího bodu – otázky mluvních aktů – by se měla ukázat v okamţiku,kdy budeme chtít metaforu zasadit do konkrétních textových útvarů. Čtvrtý bod ukazuje, ţe kaţdý diskurs má dva póly, a to smysl a referenci. Rozlišujememezi formou řečeného, tedy pouţívanými slovy a to, o čem se mluvilo. Poslední bod ukazuje, ţe diskurs obsahuje dva typy referencí. Odkazuje nejenk mimolingvistické realitě ve formě světa, ale také k jeho vlastnímu mluvčímu díkyspecifickým znakům, které mají svou funkci ve větě. Tuto funkci mohou zastupovat napříkladosobní zájmena.166 Spojení mezi metaforou a diskursem je potřeba ospravedlnit, neboť chápání metaforyjako přeměny významu vět nebo slov odkazuje na to, ţe by se měla týkat jen krátkých útvarů,které by byly ještě kratší neţ věty. Pokud se ale podíváme na slovo, ze sémantického hlediskamají slova svůj aktuální význam jen ve větě, na rozdíl od slov, které nacházíme ve slovníku.Ta mají význam potenciální. Sémantika nám tedy ukazuje, ţe metaforický význam slovanelze najít ve slovnících. Opět se tímto vracíme k původnímu předpokladu, ţe význammetafory je nutné hledat v kontextuálním prostředí.167 Není to ţádná entita, kterou bychomměli předepsanou a vysvětlenou jako pevný významový bod. I kdyţ jsme se pokusili z určitého hlediska zařadit metaforu pod sjednocující principdiskursu, stále je tu otázka, zda je moţné nahlíţet na vysvětlení/interpretaci a vysvětlenímetafory jako na podobný proces, který se však odehrává na různých úrovních. V prvnímpřípadě na úrovni věty a v druhém na úrovni slova.168164 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 99-100.165 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 97166 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 97-98.167 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 99.168 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100. 57
  • 58. V případě, ţe člověk chce interpretovat delší text, je důleţité, aby byl schopenporozumět slovům, která daný text vyplňují.169 A z tohoto pohledu se můţeme dívat nametaforu. Tím, ţe ji porozumíme, dostaneme prostředek pro porozumění celého textu.V okamţiku, kdy nebudeme schopni rozklíčovat smysl metafory, nebudeme správně rozumětani textu. Tento přístup slouţí jen pro porozumění smyslu, „imanentnímu designudiskursu“.170 V podstatě platí to samé i naopak a právě tento přístup je podstatný pro náš probléminterpretace. Porozumění celému textu umoţňuje, ţe jsme schopni identifikovat a vyloţitmetaforu. Díky takovému pohledu jsme schopni podchytit referenci – „úmyslný směr kesvětu a reflexní směr směrem k sobě“171. Interpretace se tak bude věnovat hledání síly prácek jejímu vlastnímu světu. Zároveň tím tak otevírá prostor novému pojetí hermeneutickéhokruhu. Uţ nejde pouze o běţný trojúhelník předporozumění, seznámení s textem a případnázměna postoje na základě seznámení s dílem. Součástí nového kruhu je představaprojektovaných světů a rozvoj sebeporozumění před těmito novými světy.172 Na základě výše řečeného Ricoeur postavil pracovní hypotézu metafory, v souvislostis přechodem metafory k textu na bázi vnímání jejího smyslu a vysvětlení tohoto smyslu.Následně zachycuje metaforu z textu na základě reference práce/díla ke světu a k člověkusamému. Právě pod tímto bodem se skrývá pojetí interpretace vzhledem k metafoře.173 Je však otázkou, zda je moţné nějaké rysy vysvětlení metafory vyuţít prozkonstruování paradigmatu pro problematiku vysvětlení textu. Jako první je nutné pouţívatsloţitější typy metafor. Pokud se toto budeme snaţit uskutečnit, respektive dokázat,jednoduchá metafory nepomohou. Jejich nedostatečnost tkví v tom, ţe se jimi vyhnemeproblému rozpoznání významu, který je významem slova. Moţnost, s níţ lze význam poznat,je zkonstruovat ho, neboť tím je dán význam věty. Max Black a Monroe Beardsley říkají, ţe význam slova není závislý na sémantickýcha syntaktických pravidlech, které lze souhrnně zařadit pod literární pouţití slova. Význam169 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100.170 „the imanent design of discourse“ Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100.171 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 100.172 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 101.173 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 101. 58
  • 59. slova je mimo literární pravidla určen i jiným typem pravidel. Tato pravidla jsou určenaskupinou lidí, která daný význam vyuţívá.174 Protoţe ale metaforu chceme chápat jako prvek, který přináší nový význam, musímena ni nazírat jako na něco víc neţ jen pouhou náhradu slova jiným slovem. V případě,ţe nějaké slovo nahradíme slovem jiným, konečný výsledek bude takový, ţe nedostanemeţádný nový význam, vyuţijeme pouze synonyma slova. Nic nového a jiného se s větoua smyslem věty nestane. Musíme předpokládat systém všedních věcí (commonplaces), abychom mohlinásledovat směry pro zkonstruování nového významu. Měli bychom se ptát po procesuinterakce, aby bylo moţné vysvětlit případy nové metafory v nových kontextech.175 Díky Beardsleyho teorii metafory Ricoeur vyuţívá zařazení „logické absurdity“.Její princip spočívá v tom, ţe máme na výběr, zdali se budeme drţet doslovného významuslov, díky čemuţ můţeme ztratit smysl dané věty nebo můţeme vytvořit nový smysl,abychom tak pozměnili význam věty. Taková věta pak bude mít smysl. Pořád ale nenízodpovězena otázka, odkud se vezme nový význam věty.176 Metafora přeměňuje aktuální nebo přiřazenou vlastnost na smysl. Alespoň k takovémuzávěru došel Beardsley. Díky tomu můţeme říci, ţe metafora neaktualizuje jen moţnývýznam, ale zakládá ho jako jeden z hlavních prvků. Pokud budeme mluvito vlastnosti věcí nebo objektů, které ještě nebyly myšleny, je nutné připustit, ţe nový významnení vzat odkudkoliv. Řekneme-li, ţe metafora není kdekoliv sepsána, dovede nás tok názoru, ţe je to „momentální výtvor jazyka, sémantická inovace, která nemá místov dosavadním systému jazyka“.177 Jak je tedy moţné hovořit o sémantické inovaci,sémantické události jako smyslu, který můţe být identifikován a re-identifikován? Pokudpřihlédneme ke stanovisku posluchače nebo čtenáře, budeme zacházet s novostí významujako protějšek (z pohledu autora) konstrukce ze strany čtenáře. Z tohoto pohledu je procesvysvětlování jediným moţným přístupem k procesu tvoření. Takový přístup je velice174 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 101.175 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 102.176 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 102.177 „(...) a momentaneous creation of language, a semantic innvation which has no status in language (...)“Ricoeur; „Metaphor...“; s. 103. 59
  • 60. podstatný, neboť pokud ho nepřijmeme, celá koncepce překonání metafory jako nahrazeníjednoho výrazu druhým nebude fungovat.178 Pro objasnění tohoto přístupu je nutné věnovat pozornost také vybudování sítě meziinterakcemi. Prostřednictvím nich je moţné sestavit kontext, který bude unikátní a aktuální.Díky tomu celá teorie směřuje k sémantické události jako průsečíku mezi několikasémantickými jevy. Dosáhneme tak toho, ţe všechna slova, která budeme chápat jako celek,budou dávat smysl. Aţ nyní můţeme říci, ţe „metaforická záměna“ (metaphorical twist) jesoučasně událostí a smyslem.179 Z tohoto objasnění se tak stává klíčová záleţitost pro objasnění metafory. Jako takovése stává důkazem pro to, aby byla metafora chápána jako paradigma pro vysvětlení literárníhodíla. Jsme schopni tak vytvořit význam textu stejně, jako ho utváříme u metaforickýchvýroků.180 Z hlediska interpretace je porozumění textu „klíčem“ pro porozumění metafoře.Důvodem je diskurs. Některé jeho aspekty získávají na síle pouze v případě, ţe se dostane dooblasti literárního díla. To s sebou nese prvek psaného projevu. Na této úrovni se jehosoučástí stává reference a sebereference. Oba prvky nejsou problematické, dokud nepřicházína scénu text. V psaném projevu uţ nelze referenci vysvětlit pomocí ostenze. Veškerý obsahliterárních děl, ať uţ se jedná o jakýkoliv ţánr, popisují nejrůznější věci, které však reálněneexistují. Jejich existence je umístěna ve specifickém prostředí a to prostředí světa textu.181Metafora jako báseň v miniatuře Svou teorii interpretace se Ricoeur snaţí přenést z textu jako dlouhého útvoru dootázky metafory jako báseň v miniatuře. Délka metafory je totiţ příliš krátká, aby v soběmohla zahrnout „dialektiku mezi odhalením světa a porozuměním sobě samému před tímtosvětem“.182 K tomu si vypomáhá Aristotelovým pojetím metafory. Jestliţe báseň vytváří178 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 103.179 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 103.180 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 103-104.181 Ricoeur; „Metaphor…“; s. 105.182 „(..) this dialectic between disclosing a world and understanding one´s self in front of this world.“ Ricoeur;„Metaphor...“; s. 108. 60
  • 61. nějaký svět, je nutné, aby jazyk vyjadřoval svou kreativní sílu v určitém kontextu. Pokudspojíme dohromady poesis básně a metaforu ve smyslu vznikajícího smyslu, dostaneme smyslsoučasně pro metaforu i poezii. Tímto způsobem se před námi otevírá hlavní přístup k sílemetafory. To, ţe se textové interpretaci dostává prvotního postavení při analýze metafory,neznamená, ţe vztah mezi oběma není reciproční. „Pokud je interpretace lokální metaforyobjasněna interpretací textu jako celku a pomocí rozuzlení svébytného druhu světa, kterýprojektuje, interpretace básně jako celku je řízena objasněním metafory jako lokálníhofenoménu.“183 Chápání metafory jako básně v miniatuře s sebou přináší problém. Pokud bude tentokoncept povaţován za hypotézu, kdy je moţné vyloţit uspokojující počet způsobůumoţňujících je implikovat na jádro samotné básně, pak je nutné, aby stejný přístup mohl býtaplikován na daleko rozsáhlejší entity neţ je celá báseň.184 I kdyţ se budeme dívat nametaforu jako báseň v miniatuře, musí se na ní vztahovat celé spektrum moţností interpretacea popisu jako by to byla báseň celá. Díky tomu se tak z metafory stává paradigma prointerpretaci díla. Důvodem proč si však vybral pojmenování metafory jako básně v miniatuře je právěta skutečnost, ţe je schopna do sebe absorbovat veškeré nuance, s nimiţ se můţeme setkatv básnických dílech a ve zkratce je zaznamenat. Její význam díky kontextovosti je natolikbohatý a košatý, ţe jeho přesné vymezení je jen těţko postihnutelné. Vrátím se k úvodu celékapitoly věnované metafoře, neboť jsem tam zmiňovala, ţe její pochopení záleţí naschopnostech kaţdého člověka, neboť pouze na něm záleţí, co pod konkrétním výrazemspatří.Sémantické gesto Jana Mukařovského Ve své studii Genetika smyslu v Máchově poezii se Mukařovský zmiňujeo sémantickém gestu, přičemţ ho i jasně specifikuje. Nelze samozřejmě říci, ţe by tentokoncept viděl světlo světa aţ v této studii. Jiţ dřívější studie ukazovaly, ţe se formuje183 „(...) if the interpretation of local metaphors is enlightened by the interpretation of the text as a whole and bythe disentanglement of the kind of world it projects, the interpretation of the poem as a whole is controlled,reciprocally, by the explication of metaphor as a local phenomenon.“ Ricoeur; „Metaphor…“; s. 110.184 Ricoeur, Paul; La métaphore vive; Paris: Éditions du Seuil 1975; s. 121. 61
  • 62. Mukařovského pojetí, které nakonec vykrystalizovalo ve formě sémantického gesta.Sémantické gesto v této studii charakterizuje jako obsahově nespecifické (a v tomto smyslu –chceme-li – formální) gesto, „jímţ básník prvky svého díla vybíral a slučoval ve významovoujednotku. A ještě: mluvíme-li o jednotě, nemáme na mysli ono sjednocení, jeţ se při četběteprve postupně uskutečňuje pomocí kompozičního půdorysu, nýbrţ jednotnost dynamickéhostavebního principu, která se uplatňuje v sebemenším úseku díla a záleţí v jednotnéa jednotící systematizaci sloţek.“185 Lze tedy říci, ţe v pojetí sémantického gesta se projevujídva základní stavební kameny – význam a dynamičnost. Významem Mukařovský míní takovýtyp významu, který není specifikován obsahem díla, ani kategoriemi a oblastmi významůa ani se nesnaţí o zkoumání filozofického dosahu v tomto případě Máchova díla.186Významem rozumí veškeré kategorie a utvářející sféry díla, které se v něm promítajía společnými silami ho utvářejí. Mukařovský vyuţívá sémantického gesta a jeho dynamiky jako prostředek provyvedení „kompozičního rozboru“ ze statického ustrnutí. Vychází z předpokladu, ţe existujeparalela mezi významovou výstavbou věty a většího celku, potaţmo celého díla. Jejímprostřednictvím je moţné pokročit od rozboru jazykového k rozboru významové stavby textu.Tím, ţe se na kompoziční rozbor aplikují zásady významové dynamiky, je moţné v textuzjistit „formální, a přece konkrétní sémantické gesto“187. Podstatným rysem sémantickéhogesta, který Mukařovský uvádí ve studii O jazyce básnickém, je i přes jeho „formálnost“odlišnost od formy chápané jako vnější obal díla. Obsahuje v sobě „významovou intenci“ a toi přes svou kvalitativní neurčenost. Ještě jednou zmíním jeho významové určení, neboť jehoprostřednictvím se před čtenářem otevírá moţnost pro pochopení díla a zachycení aspektů,které ho formovaly. Mezi tyto aspekty lze zařadit básníkovu osobnost, společnost a kulturu.188 Pojem „sémantické gesto“ není jednoznačné, v průběhu času se jeho významproměňoval a rozšiřoval. Hlavním rysem, který Mukařovský přidal do tohoto konceptu, jeprvek čtenáře. Sémantické gesto v sobě propojuje jednotu stylu a významové sjednocení.Textu je tedy poskytnuta vlastnost, aby mohl být přijat čtenářem a zároveň, aby bylo do nějvneseno čtenářovo zaujetí.189 Čtenář hraje v pojetí sémantického gesta důleţitou roli, neboť185 Mukařovský, Jan; „Genetika smyslu v Máchově poezii“ in: Mukařovský, Jan; Studie II; Brno: Host 2001; s.305.186 Mukařovský; „Genetika…“; s. 305.187 Mukařovský, Jan; „O jazyce básnickém“ in: Mukařovský, Jan; Studie II;, Brno: Host 2001; s. 61.188 Mukařovský; „O jazyce…“; s. 62.189 Jankovič, Milan; Cesty za smyslem literárního díla; Praha: Karolinum 2005; s. 276. 62
  • 63. bez jeho vlastního přínosu a intence by se významové sjednocení, které je charakteristickousémantického gesta, nemohlo uskutečnit. Jeho součástí je i „spoluproţívaný akt“190 – dílo setak pro čtenáře stává ţivé. Jeho prostřednictvím je zatahován do básníkova světa, a přestoţetento akt není zprostředkovatelný, určuje význam díla.191 Na příkladu Máchova Máje ukazuje, jakým způsobem se můţe promítat významováneurčitost. Naráţí tak na Máchova epiteta, která ji zprostředkovávají. Jako příklad je moţnéuvést „večerní máj“. Významová neurčitost pojmu „večerní“ netkví podle Mukařovskéhov samotném slovu, ale ve spojení adjektiva se substantivem. „večerní“ nás odkazujek určitému jasně a krátce ohraničeného časovému údobí – večeru. „Máj“ naopak označujecelý měsíc, který zahrnuje všechny fáze dne a ne jen večer. Nejasný význam značí takémnohovýznamovost, které před čtenáře slovní spojení staví. Dále se taková spojení vyznačujísvou nezvyklostí a neočekávaností.192 Mukařovský podotýká, ţe „význam slova je cosi sloţitého“.193 Určitou vlastnostíkaţdého slova je jeho schopnost umoţnit nám skrze sebe nahlédnout i do jiných významů, neţkteré bezprostředně představuje. K tomu, abychom byli schopni rozpoznat jednotlivé nuancevýznamů slov, se neobejdeme bez kontextů. Pouze v rámci kontextu mohou vyplynout napovrch významy, které dané slovo prvoplánově neobsahuje.194 Neurčitost významového spojení, které ve svém díle pouţívá Mácha, vyplýváz prvotní neslučitelnosti významů podstatných a přídavných jmen. Podle Mukařovského totiţpodstatná jména ve spojení vytvářejí určitou významovou osu, která je dále rozvíjenapřidanými přídavnými jmény. Takový postup u Máchových slovních spojení není patrný.Podstatné jméno se nestává významovou osou a akcesorní významy se tak nemají o co opřít,čímţ vzniká dojem mnohovrstevnatosti slovního spojení, které na čtenáře působí několikarůznými asociacemi.195 Jak bylo vidět z předešlého popisu, významová neurčitost spojenípodstatných a přídavných jmen je dána „potlačením významového jádra substantiva“196, tímnastane stav, kdy „spojení pozbude pevné významové osy a (…) se uvolní bohatý soubor190 Jankovič; Cesty...; s. 278.191 Jankovič; Cesty...; s. 278.192 Mukařovský, Jan; Kapitoly z české poetiky III; Praha: Svoboda 1948; s. 111-112.193 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 112.194 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 113.195 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 114.196 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 116. 63
  • 64. akcesorních významů“.197 Mukařovský ve své studii dále pokračuje v analýze dalšíchslovních spojení, na nichţ ukazuje stejný průběh, jaký je patrný z dvojice podstatnéhoa přídavného jména. Pro naše účely není nutné ukazovat všechny formy. Šlo spíše o nastíněníobecného rámce, v němţ se na konkrétních částech ukazuje významová neurčitost. Tím setaké ukázalo, jakým způsobem s tímto pojmem Mukařovský pracoval.Porovnání básně v miniatuře a sémantického gesta Při srovnávání těchto dvou prvků se nelze opírat o vzájemnou časovou linku anio odkaz Ricoeura na sémantické gesto Mukařovského. Nikde jsem nenašla doklady o tom,ţe by byl blíţe obeznámen s Praţským lingvistickým krouţkem. Nicméně lze srovnávat dvakoncepty k přístupu k dílu, a to konkrétně k dílu básnickém. Sémantické gesto totiţMukařovský prvotně dokládá na básnickém díle Máchova Máje, a jak jsem se snaţila ukázatv předešlé části věnované bliţšímu vysvětlení sémantického gesta, básnické vyjadřování mávelice blízko k metafoře, pokud jí není zcela. Základní koncept básně v miniatuře je její zhuštění významové obsaţnosti do jedinéhoslova. Toto slovo se pak stává natolik bohatým, ţe se v něm projevují všechny postupy, jakoje tomu u básně. Protoţe Ricoeur zařazuje metaforu pod sloţku diskursu, odráţí se v nídynamický proces, který je pro něj charakteristický. V tomto smyslu je schéma podobnésémantickému gestu, neboť i to vyjadřuje dynamiku procesu tvorby a spolutvorby významu. Jak v konceptu metafory jako básně v miniatuře, tak v naplňování sémantického gestasehrává důleţitou roli kontext, v němţ se daná slova objevují. Sama o sobě totiţ mohou mítúplně jiný smysl, ţe který nabývají v díle. Záleţí potom, v jakém kontextu se objevují,aby jim čtenář přiřkl adekvátní význam. Naplnění slova významem tak nezáleţí na slovusamém, ale na okolních vazbách, v nichţ je pouţito, a které tak modifikují jeho význam. Dalším společným prvkem je čtenář. I kdyţ Ricoeur čtenáře v tomto případě přílišnezmiňuje, Mukařovský si všímá, a je nutno podotknout, ţe také aţ v pozdější době, ţe čtenářsehrává důleţitou roli, neboť se spolupodílí na vytvářeném významu díla. Bez jeho invence197 Mukařovský; Kapitoly…“; s. 116. 64
  • 65. by samotný text pozbýval takové bohatosti významu, jakou do něj můţe vpravit postavačtenáře. V porovnání metafory jako básně v miniatuře se sémantickým gestem vystupuje jedenaspekt metafory daleko jasněji, neţ je tomu v případě samotného pohledu na metaforu. Jednáse o její vliv na porozumění textu, coţ vede k tomu, ţe se stává jedním z prvků, na který sev procesu interpretace musí čtenář zaměřit. Tvrdit, ţe tyto dvě koncepce jsou vzájemně podobné natolik, ţe nemají ţádné rozdíly,by bylo mylné. Sémantické gesto je daleko více obsaţné, neţ je tomu u básně v miniatuře.Důvodem je fakt, ţe sémantické gesto se v myšlení Mukařovského vyvíjelo, ale Ricoeur přijaltezi o básni v miniatuře, neboť mu zapadala do jeho chápání metafory jako principuporozumění ve zkratce a v podstatě tak vystihovalo obsah toho, co chtěl konceptem metaforyvyjádřit. U sémantického gesta je daleko více rozvinuta ta stránka, kdy jeho prostřednictvímdochází k poznání a pochopení textu, neboť v sobě slučuje všechny prvky, které se nakonečném významu díla podílejí. Nezdá se mi, ţe by tuto stránku Ricoeur úplně rozvíjel,i kdyţ je patrný jeho zájem ukázat, ţe se metafora stává klíčovým prvkem pro celou koncepciprocesu porozumění, neboť je schopna do sebe pojmout imanentní strukturu díla a poskytnouttak prostředek pro jeho interpretaci. Avšak tuto schopnost přiřazuje samotnému textu, jehopříjemce zůstává upozaděn, i kdyţ je to vlastně on, kdo je schopen rozpoznat metaforickývýznam a začlenit ho tak do celkového kontextu díla a díky tomu mu porozumět. Tím, ţe je moţné prostřednictvím metafory poznat, jaké významy se v textu objevují,lze také postihnout veškeré vazby, které text obsahuje, a díky tomu je spojit do určitéhovýznamu, který je následně přiřknut dílu jako celku. Zde opět sehrává roli komplexnost,v níţ je třeba metaforu uchopit pro její pochopení a tedy i pochopení celého textu, neboť bezpochopení metafory není šance pro pochopení textu. V tomto bodě se nachází nejvícepodobnosti se sémantickým gestem, neboť jeho prostřednictvím jsou také zachyceny veškerévýznamy, které daný text můţe obsahovat. 65
  • 66. Závěr Celá práce byla koncipována jako vhled do jednotlivých hermeneutických kategorií,o které se Ricoeur opíral. Protoţe se v textu jednalo převáţně o popis, chtěla bych se na závěrzaměřit na to, co nového Ricoeur přinesl hermeneutice a případně, kde vidím určité mezeryjeho koncepce. Ve své eseji O interpretaci Ricoeur říká, ţe úloha hermeneutiky je dvojí. Zaprvé mázachytit a rekonstruovat vnitřní dynamiku textu a jejím druhým cílem má být navrácenízpůsobilosti (obsahu) díla k jeho vnějšímu vrţení do reprezentace světa, který mohouobývat.198 První úlohu hermeneutiky se Ricoeur snaţí ilustrovat uţ od samého počátku, kdyhovoří o diskursu jako základním prvku a prostředku, kterému se snaţíme rozumět. Diskurspro něj symbolizuje dynamiku, s níţ je uskutečňován. Problémem je, ţe v jeho psané podoběse dynamika zčásti vytrácí, neboť je zachycen pouze jeho význam. Avšak i v psanémprostředí se vyskytuje útvar, který Ricoeur zakládá na dynamičnosti a tím je metafora. Ať uţjejí dynamičnost spočívá v nutnosti myšlenkové práce pro získání jejího smyslu nebo v jejínovosti, kdy je podle Ricoeura ţivou metaforou jen takové spojení, které je nové a nesev sobě sémantickou inovaci, která by nás vlastně ani nenapadla. V druhém případě se u Ricoeura objevuje jako prostředek pro dosaţení koncepce světatextu, který je sice odlišný od světa reálného, ale má s ním určitá spojovací místa, neboť jinakby nebylo moţné textu porozumět. Přestoţe jsem ve své práci zachytila jen některé aspekty Ricoeurovy hermeneutiky,které se zabývaly především jeho vztahem ke strukturalismu, myslím si, ţe se dají sledovatobecné tendence, které jsou pro Ricoeura hlavní. Nelze tvrdit, ţe se jako autor nevyvíjel.Nejvýraznější posun, jak uţ bylo zmíněno v samotné práci, je jeho postoj ke čtenáři.Z počátku se jeho hermeneutika zaměřovala na text s tím, ţe především aspekt autoraale i hodnota čtenáře byly upozaděny. Proti jeho snaze o oproštění hermeneutiky odpsychologizujících tendencí se nemohu vyjádřit negativně. Přesto jeho počáteční snaha drţetse přísně textu a neohlíţet se na další „vnější“ vlivy mi přijde příliš radikální. Pokud se budusnaţit porozumět textu v jeho komplexitě, je důleţité do toho zařadit i autora daného díla,198 Ricoeur, Paul; Du texte...; s. 32. 66
  • 67. minimálně z toho důvodu, ţe se budu časově orientovat, kdy bylo dílo sepsáno, coţ samoo sobě můţe pomoci při snaze o pochopení jeho významu. Toto je však otázka úhlu pohleduna otázku hermeneutiky, pokud však půjde o porozumění textu, pak by měly být v procesuzkoumání přítomné všechny prvky, z nichţ se poté jako mozaika sestaví konečný prvekporozumění. Dalším prvkem je Ricoeurova snaha překonat Gadamerovu dialektiku pravdya metody. Nejsem si jistá, zda se to Ricoeurovi povedlo, neboť sám dochází k závěrům, ţeneexistuje jediná správná interpretace textu, protoţe význam textu stojí před textem samýma je jen na konkrétním interpretovi, jak se k jeho významu postaví. Z tohoto důvodu simyslím, ţe institut pravdy není hlavním bodem, ke kterému by hermeneutika měla směřovat,neboť proces interpretace je natolik individuální, ţe trvání na jediném pravdivém přístupuk textu se zdá být nereálný. Kategorie odstupu je z dalších prvků, v nichţ se snaţí překonat Gadamerův přístupa zhodnotit tuto kategorii jako pozitivní a produktivní. Činí tak způsobem, ţe odstup zahrnepřímo do metodologie hermeneutiky. Stává se tak jednou ze sloţek, které jsou nedílnousoučástí hermeneutické reflexe, a s níţ interpret záměrně pracuje. Je to určitý prvek reflexepostoje, který k textu zaujímá, i kdyţ většina jevů týkajících se odstupu souvisí přímos textem a ne s jeho interpretem. Asi nejzajímavější kategorií, kterou Ricoeur ve svém pojetí hermeneutiky rozvádí, jeosvojení. Pomocí této kategorie Ricoeur ukazuje vztah mezi textem a jeho čtenářem.Prostřednictvím četby na nás dílo určitým způsobem působí. Nejenţe mu přikládáme nějakývýznam, ale zároveň jsme prostřednictvím díla obohacováni. Ricoeurovi se díky tétokoncepci podařilo postihnout fakt, ţe pomocí textu je nám umoţněno sebe-porozumění.Osvojení neznamená pouhé přivlastnění nějakých externích poznatků do naší paměti, spíše jeto opět dynamický proces, díky němuţ jedinec nové poznatky zařazuje do svého horizontupoznání, čímţ dochází k jeho rozšiřování. Nejde však jen o rozšiřování vědomostníhopotenciálu jedince, ale také, jak bylo řečeno, o jeho sebe-porozumění. Myslím, ţe v tomtokonceptu se odráţí jeho zájem o psychoanalýzu, kterou sice v samotné práci nerozebírám,ale je také jedním z přístupů, které se promítly do Ricoeurovy hermeneutiky. Prostřednictvímtextu a situacím, které na nás skrze něj působí, jsme schopni si rozšířit vlastní mínění o sobě.Myslím, ţe by se pod toto dalo zařadit poznání hranic například naší tolerance, reakce nasituace, které jsme dosud nezaţili nebo inspiraci pro řešení situací v reálném světě. Text by 67
  • 68. tak vystupoval v roli jakéhosi „terapeuta“, který s jedincem pracuje a otevírá mu moţnostinazírání na sebe sama jako člověka. Zdá se, ţe se v tomto aspektu odráţí konečný záměrhermeneutiky. 68
  • 69. Seznam použité literaturyDilthey, Wilhelm; Život a dejinné vedomie; Bratislava: Pravda 1980.Gadamer, H.-G.: Hermeneutik I. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischenHermeneutik. Gesammelte Werke. Band 1. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck): 1990.Gadamer, Hans-Georg; „Zur Problematik des Selbstverstänisses. Ein hermeneutischer Beitragzur Frage der Entmythologisierung“ in: týţ; Hermeneutik II. . Wahrheit und Methode.Ergänzungen. Register. Gesammelte Werke. Band 2. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck)1993.Grygar, Mojmír; „Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci“ in: Sládek, Ondřej(ed.); Český strukuralismus po postrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádanéhok připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského (1891-1975); Brno: Host 2006.Habermas, Jürgen; Knowledge and Human Interests; Boston: Beacon Press 1972.Heidegger, Martin; Einführung in die Metaphysik. Gesamtausgabe II. Abteilung: Vorlesungen1923-1944. Bd. 40; Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1983.Horák, Petr; Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii; Praha:Academia 1982.Hroch, Jaroslav; Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti; Brno: Georgetown 2003.Jankovič, Milan; Cesty za smyslem literárního díla; Praha: Karolinum 2005.Jankovič, Milan; „Literární dílo jako trvající spor dvou diskurzů“; Česká literatura 51, 2003,č.5.Kudrna, J.; „K některým otázkám pojetí znaku u Diltheye, Freyera a Heideggera“; Filosofickýčasopis 12, 1964, č. 5.Lévi-Strauss, Claude; Strukturální antropologie; Praha: Argo 2006.Mukařovský, Jan; Kapitoly z české poetiky III; Praha: Svoboda 1948.Mukařovský, Jan; Studie II; Brno: Host 2001.Okopień-Slawińská, Alexandra; „Vztahy mezi osobami v literární komunikaci“ in: Trávníček,Jiří; Od poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století; Brno: Host2002.Pavelka, Jiří; Anatomie metafory; Brno: Blok 1982.Ricoeur; Le conflit des interprétation. Essais d´hermeneutique; Paris: Éditions du seuil 1969.Ricoeur, Paul; Du texte à l´action. Essais d´hermeneutique II; Paris: Éditions du Seuil 1986. 69
  • 70. Ricoeur, Paul; Hermeneutics and the human sciences: essays on language, action andinterpretation; Cambridge: Cambridge University Press 1981.Ricoeur, Paul; Interpretation Theory. Discourse and the Surplus of Meaning; Fort Worth:Texas Christian Press 1976.Ricoeur, Paul; „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutice“; New Literary History 6,1974, č. 1.Ricoeur, Paul; La métaphore vive; Paris: Éditions du Seuil 1975.Ricoeur, Paul; „The Model of the Text. Meaningful Action Considered as a Text“; NewLiterary History 5, 1973; č. 1.Ricoeur, Paul; Temps et récit. Le temps raconté; Paris: Éditions du Sueil 1985.Ricoeur, Paul; Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu; Archa: Bratislava 1997.Ricoeur, Paul; Úkol hermeneutiky. Eseje o hermeneutice; Praha: FILOSOFIA 2004.Saussure, Ferdinand de; Kurs obecné lingvistiky; Praha: Academia 2007.Schleiermacher, Friedrich; Hermeneutics and Criticism and Other Writings; Cambridge:Cambridge University Press 1998.Schmidt, Lawrence K.; Understanding Hermeneutics; Stocksfield: Acumen 2006. 70