Publikace vychází s podporou Grantové agenturyUniversity Karlovy {grant č. 9/95).Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, Praha...
OBSAHSPOR O POSTMODERNTU.......................................................7POSTMODERNÍ OSOBNOSTNÍ VZORCE................
SPOR O POSTMODERNITUKDYŽ JSEM BYL STUDENTEM SOCIOLOGIE, do zvídal jsem se z                  učebnic, že vše, čím člověkži...
jeden z nejbarvitějších obrazů světa do kraj nosci změněného,obraz naprosto nepodobný těm, jež byíy malovány před pouhýmpů...
V sázce je klid duse, blahodárná stálost autority, vědomí smyslutoho, co děláme — to vše se zakládá na tom, že máme statut...
zájmu každého jedince na cílech celku a na rakovém způsobuživota, který vede k jejich dosahování. Se stejným zjednodušením...
sociologie jako proces spějící nezadržitelně právě k takové kodifikaci.   Za druhé, tento svět je celkem spojitým, má tvar...
běhlo nebo probíhá, dívat jako na příčky žebříku, který dosahuje kještě nedostavěnému poschodí. Nebo jako na divadelní zko...
proto, jak to shrnul Jean-Francois Lyotard, plynul moderní život v neustálém napětí mezi provinční zaostalostí, nemocivo-v...
Jak k tomu došlo? Zajisté se na tom podílelo mnoho příčin,respektive, o odpověď na tuto otázku je možné se pokusit zněkoli...
dějiny již nejsou vlastnictvím Západu, není proto důvodů protvrzeni, že ony dějiny, v nichž moderní civilizace plavala jak...
A procitnuvše náhle víme, že nežijeme ani tak v době pokroku,jako spise v čase rizika...   Za třetí— moderní civilizaci př...
Thomase Kuhna. nahromadilo se rozčarování a anomálií príliSmnoho, než aby je bylo možné odbyt poukazem na chyby vevýpočtec...
a pravdivých významů. Není důvodů pro to, aby business hu- manitních véd nepokračoval, jak říkají Angličané, as usuaL   To...
Jsem přesvědčen, že podstatnou věcí dnes není ani tak odmítnutíči zřeknucíse určitých kategorií, jež byly centrálními kate...
skutečnosti4*,, jež se vyjevuje zkušenosti sociologa. Bude to takékonec hledaní takových zdánlivé spojitých, koherentních,...
jako soubory možností, z nichž se žádná neuskuteční „nevy- hnutelné". Každá konstelace dává smysl, činí určité autorsko- a...
jejichž pohřbech budou řečnic mlčící a pasivní svědkové jejichsmrti, po zuby ozbrojení dohlížitelé a zlatoústí veleknězihi...
Z těchto heuristických poučení jakoby povstávala filozofie asociologie, která nemá téměř co nabídnout těm, kteří usilují o...
POSTMODERNÍ           OSOBNOSTNÍ VZORCETRVALÝM ATRIBUTEM „POSSTMODERNÍHO" ŽIVOTNÍ- ho           stylu se zdábýt nespojitos...
Řečeno přesněji, jevy .se neberou v úvahu, nevyčleňují se z celkuskutečnosti, nepojmenovávají se, nevede se spor o jejich ...
přetvarkz? A co to vůbec znamená „být někým ve skutečnosti", „doopravdy?    Odtud dozajista pochází moderní rozlišení „pov...
ukazatelem úspěšného života. Jak vysvětlil Georg Simmel, vzáplavě prchavých zážitku se člověk vrací k sobě samému vnaději,...
lakových hledaní, procesem, v němž se k identitě takovým čionakvm způsobem dochází (nebo nedochází). Tento filozofickýpřed...
nervy A pídil se po způsobech, jak osud obelstít. Vážně nicnezmění, jsou neužitečné, jsou ztrátou času a důkazem zne-važov...
modernity vnucován jako jediná smysluplná strategie), nemusí býtpodepírán zbožným postojem a náboženskou vírou těch, kteří...
plánovat pouze v takovém světě, v němž je základní kostrauspořádám podřízena vlastní (neměnné, nezávislé a „objektivní")zá...
je možné přejít od odříkání ke spotřebě, kdy končí etapa investic akdv je možné začít projídat investovaný kapitál, je vžd...
Každá epizoda je do jisté míry samostatná a svébytná; je uza-vřeným celkem, počíná se jakoby v situaci „úplné svobody" ane...
druhé straně, životnímu úspěchu napomáhají jiné vlastnosti než dříve: nikoliv konsekventnost v jednání, trvalé sledování i...
kvůli užitku, jaký doufáme z tohoto svazku získat; kvůli uspo-kojení, jež má* partner v průběhu intimního obcování poskytn...
usilování je nepochybně popularita: v tomto světě „býti" znamenátotéž, co býti pozorován, vnímán, brán na vědomí a ukazate...
čas: Baudrillardova ftyperteiie^ exeraissance— nezadržitelný růstvěcí, ničím neregulované a „přirozených 41 mezí neznající...
V takto zkonstruovaném světě již není místo pro poutníka,protože již neexistuje konečný cí! životního putovaní — „cíl cílů...
manipulaci. Od antropologů víme, že narušení cyklického rytmuputování {když se například kočovníkům znemožní past-va nater...
noderní existence. Benjamin převzal obraz zevlouna z úvah autoraKvětů %l& Charlese Baudelaira o žánrovém malováni Constant...
svých dílech, takže rozlet jeho fantazie nebrzdí žádné skrupule čiobavy. Tento „smyšlený režisér" ale také od počátku ví, ...
rn překonali. Pod střechami pařížských Arkád, na kurfiirstendamune^{> na předválečné Marszalkowské třídě bvlv procházky zá...
nákupních promenád jsou výsledkem do detailu promyšlené režie.Od chvíle, kdy zevloun nového typu vkročí do kouzelné krajin...
Vzdálenost v čase a prostoru již není na překážku. SkáJa zážitku dostupných prostřednictvím obrazovky vyráží dech svvm roz...
Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má jenmálo naděje na úspěch. Dnes se sama skutečnost jeví jako to, co...
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×

Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe

1,295

Published on

Published in: Education
0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total Views
1,295
On Slideshare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
0
Actions
Shares
0
Downloads
3
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Transcript of "Bauman zygmunt uvahy o postmoderni dobe"

  1. 1. Publikace vychází s podporou Grantové agenturyUniversity Karlovy {grant č. 9/95).Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, Praha 1995.Ediční fada POST{Postmoderní sociologické teorie), I. svazek.Rediguje Miloslav Petrusek.Návrh obálky Rudolf Smrkán.Grafická úprava a sazba Mowshe studio.Dotisk prvního vydání.Tisk UJI, a. s. Zbraslav.Adresy vydavatelů:Alena Mikova. Raby ruská 740/1.!, Praha 4-Kamýk,Jiří Ryba. V Národní galerie 469. Praha 5-Zbraslav.Adresa nakladatelství pro písemný styk SLON, poštovníschránka 36, 15600 Praha 516.Distributor pro Moravu a Slezsko: Jan Šabata.Kallabova 29. 61600 Brno.Distributor pro Slovensko:AF v. r o.-distribikia. Radvanska 1, Kli 01 Bratislava.© Zygmunt Bauman 1993 Translation ©Miloslav Petrusek 1995
  2. 2. OBSAHSPOR O POSTMODERNTU.......................................................7POSTMODERNÍ OSOBNOSTNÍ VZORCE.............................25 Moderní život jako pouť.........................................................29 Epizodičnost a nekonsekventnost...........................................33 Zevloitn...................................................................................40 Tulák.............................................................................46 Turista.....................................................................................49 Hráě........................................................................................53 Spojitost nedosažitelná, a proto vytouženi.............................56POSTMODERNÍ PŘÍHODY TĚLA..........................................61 Panoptikální přízraky..............................................................64 Od dodavatele statků ke sběrači prožitku...............................71 Od zdraví k tělesné výkonnosti..............................................77 Tělo ve stavu obležení............................................................84 Dotek a chuť...........................................................................88MEZI NÁMI NEZNÁMÝMIaneb o cizích v (post)moderním městě.......................................95 Dvě (bezvýsledné) strategie života mezi cizími.....................97 Cizí. jak ho vidí zevloun.......................................................103 Cizí ante portas....................................................................108 Janusova tvář Cizího.............................................................111MORÁLKA BEZ ETIKY.........................................................115 Společnost jako tichá dohoda...............................................118 Tváří v tvář chaosu...............................................................125 Tka ní závěsu........................................................................130 Protržení závěsu...................................................................134 Stržení závěsu.......................................................................140 Zjevená morálka...................................................................147 Etické zákony a mravní standardy.......................................153Ediční poznámka.......................................................................165 5
  3. 3. SPOR O POSTMODERNITUKDYŽ JSEM BYL STUDENTEM SOCIOLOGIE, do zvídal jsem se z učebnic, že vše, čím člověkžije, o čem přemýšlí a o čem sní, je možno, ba nutno měřit, a žeto, co se o člověku dozvíme, bude tím hlubší a fundovanější, čímvíce číslic po desetinné čárce budeme moci uvést. Na všechno tedybyly míry a škály a jestliže na něco skála nebyla, pak to nebylo po-važováno za hodno pozornosti vědy. Jedna ze škál, jak si vzpo-mínám, sloužila k pokusu měřit stupeň konzervatismu a radi-kalismu. Experiment byl dosti jednoduchý zkoumané osobě sepředložilo dvacet kreseb. Na první byl nakreslen pes a na posledníkočka, na těch ostatních pes postupně, ale stále výrazněji ztrácelrysy psa a proměňoval se v kočku. Badatel zaznamenával, jakdlouho trvá zkoumaná osoba na tom, že vidí psa, v kterémokamžiku začne poprvé pochybovat či váhat a kdy řekne, že vidíkočku... Tento experiment se mi spontánně vybavuje, kdykoliv čtu úvahyo tom, zda časy, v nichž žijeme, jsou ještě moderní, či zda jsou sicestále ještě moderní, avšak ne tak zcela nebo zda jsou již úplněpostmoderní. Každý z těchto výroků vlastně připouští, že s toudnešní modernitou to není tak úplně v pořádku, že se nám jaksiproměnila, že z ní cosi ubylo a cosi v ní přibylo — zde ale shodakončí a zacíná spor Habermas říká, že reálie lidského života sicenejsou takové, jaké bývaly kdysi, že však úkol, který z nichvyplývá, se nezměnil a že tedy není důvodu pro to, abychom o jehosmyslu pochybovali. Projekt, který z našeho světa činil světmoderní a dal mu jméno, pokračuje Habermas, není ještědokončen. Giddens maluje 1
  4. 4. jeden z nejbarvitějších obrazů světa do kraj nosci změněného,obraz naprosto nepodobný těm, jež byíy malovány před pouhýmpůl stoletím, ale to, co namaloval, označuje jako portrét pozdnímodernity. A podobně jedná Ulrich Beck —snad jen s tímrozdílem, že se rozhodl označit svůj popis jako portrét modernityreflexivním. A tak dále a tak podobně. Je co tedy ještě pes, nebo je to už kočka? Je svět, v němž ži-jeme, moderní, nebo postmoderní? Čestně se přiznávám k tomu, žev sobě nedokážu nalézt dosti energie k tornu, abych se pro řešenítéto otázky dostatečně zapálil nebo abych se rozčilil tak, že stanupod praporem jedné z bojujících stran, vstoupím do arény a v bojio název budu lámat své kopí. Myslím si totiž, že jedna z mnohajinakostí našeho světa, na níž se všichni šermíři bez ohledu na svébarvy shodnou, je ta, že je stále obtížnější vést putky, které mohoumít smysl jenom ve světě tíspofádaném do podoby souvislého asoudržného celku (kterému jsme v dobách mého mládí říkali„systém"). Myslím si, že našich omezených sil, jichž není nikdydost a jež nikdy nestačí na všechno, je lépe použít k tomu,abychom tento svět výstižněji popsali, abychom lépe porozumělitomu, co se v něm děje a o co v něm jde. Starost o to, jaký názevtento portrét ponese, rád přenechám jiným. Myslím si ale zároveň, že o cosi v tom sporu o názvy přece jenjde — o něco daleko důsažnějšího i inspirativnčjšího, než jezařazování autoru do konzervativního či radikálního tábora.Konkrétně jde o co, jak přistoupic k tvorbě tohoto portrétu, jak sedobrat popisu tohoto světa, co v tomto světě hledat a na co se ptát.Na otázku „proč se vlastně dohadujeme o postmo-dernitu11 bychtedy odpověděl, že pro to existují vážné důvody. Sázky v tétoslovní hře jsou totiž dosti vysoké, ačkoliv zdánlivě se o něsoupeřící strany nedohadují. V sázce je hodnota kapitálunahromaděného tradičními a ctihodnými firmami, jež šlovoufilozofie, sociologie nebo humanitní vědy, v nichž jsme všichninajednou členy správních rad a akcionáři. V sázce je dnešní užitnái směnná hodnota zboží, jež se v obchodech těchto firemnashromáždilo. V sázce je užitečnost firemních statutu a předpisů,jež jsme se naučiíi zpaměti a v jejichž uplatňování i dodržováníjsme dosáhli mistrovství. á
  5. 5. V sázce je klid duse, blahodárná stálost autority, vědomí smyslutoho, co děláme — to vše se zakládá na tom, že máme statuty apředpisy, jež vyvolávají úctu již svou starobylostí a tím, že se jetolik lidí naučilo pokládat za samozřejmé. Zdá se mi, že právě o toto jde ve sporu o postmodernitupředevším. V průběhu posledních staletí se strategie filozofie,sociologie a snad všech humanitních oboru utvářely ve svéráznésymbióze s modelem světa, v němž byly situovány Strategiesloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel aupevňoval během těchto úvah... Těžko tedy říci, kdo zde byltkalcem a co bylo tkaninou, ale tkalcovsky stav sám i způsob tkaníodpovídaly přesně jak druhu příze, tak vzorům, jež měly býtutkány. .Strategie byla tedy utvářena na míru modelu a model namíru strategie. Právě tato dokonalá symbióza, právě toto útěšnévzájemné přizpůsobení je dnes zpochybněno. Odtud ona zlá krev,neklid, nervozita — a tedy také téměř všeobecná popudlivost ahasteřivost. Nejde přece o nic méně než o revizi nejsolidnějipropracovaných a zdá se, že i jednou provždy ověřenýchmyšlenkových návyků. Taková revize musí být ovšem nutnězásahem bolestným. Při značném zjednodušení, ale zjednodušení, jež dovolujeodhalit tzv. „podstatu věci", lze říci. že moderní humanitní oborymodelovaly svět, jímž se zabývaly, především jako před-mětadministrace* správy. Byl to svět viděny od pracovního stolugenerálního ředitele, svět, který se jako duch vznášel nadkonferenčním stolem správní rady. Byl to svět, v němž bylyformulovány a realizovány cíle a v němž byl obecný cíl rozložendo řady řešitelných problémů. Byl to svět, v němž se dnešní stavvěcí hodnotil podle toho, zda se přibližuje nebo vzdaluje od onohostavu věcí, který* by] naplánován na zítřek, a v němž hlavnípodmínkou dosahování cílu — těch, jež už byly formulovány, itěch, jež ještě nebyly vymyšleny — byla sevřenost řad těch, kdotěchto cílů měli dosáhnout a tyto úkoly splnit, sevřenostdosahovaná prostřednictvím všeobecné loajality vůči úkolům,stanoveným generálním ředitelstvím a prostřednictvím víry, že totoředitelství má právo takové úkoly formulovat a zadávat,prostřednictvím snahy vyhnout se trestu za neposlušnost neboprostřednictvím specifického 9
  6. 6. zájmu každého jedince na cílech celku a na rakovém způsobuživota, který vede k jejich dosahování. Se stejným zjednodušenímmůžeme také říci, že ačkoliv i náš dnešní život sestává zezařizování různých záležitostí a řešení různých problému, zmizelydnes ředitelské kanceláře, v nichž se mohly rodit plány závaznépro všechny zařizovateíe a řešitele — plány, v jejichž jménu bylomožno požadovat poslušnost a soulad Činností. Zmizeli i ředitelé,skuteční či vymyšlení, nadutí a arogantní. Dnes jsme moudřejšípřinejmenším o poznánu že již nemůžeme přísahat na to, že vminulosti takoví ředitelé a rakové kanceláře opravdu existovali;dokonce je pro nás stále obtížnější uvěřit, že tomu tak bylo.Snadno se však přesvědčíme, že vint v jejích reálné bytí existovala,takže se o světe přemýšlelo a svět se modeloval tak, jakoby jejichexistence byla taktem zcela nepopiratelným. Z toho, že se na svět nahlíží z perspektivy správy, že se naplátno světa promítá obraz způsobu života a myšlení adminis-trativy, vyplývají pro model světa tři důsledky. Za prvé, tento svět jest celkem* totalitou, to znamená, že ob-sahuje všechno, co je pro jeho trvání podstatné, nebo — přes-nějiřečeno — ro. co neobsahuje, není podstatné a nemusí být bráno vpotaz. Pro sociologii byla takovým celkem společnost, v průběhuposledního století ztotožňovaná otevřeně či skryte s národnímstátem, s onou gigantickou entitou nadanou autoritou zadávatúkoly a schopnou efektivně koordinovat úsilí, jehož je k jejichsplnění třeba vynaložit. Dále jím byla kultura, nejčastěji chápanájako kultura společenství řízeného plně či částečně suverénní mocí— tento rozsáhlý soubor věr, přesvědčení a vzorců chování, ježumožňují koordinaci společného úsilí. Praxe a ambice moderníhostátu byly inkubátorem, v němž se idea těchto celku vylíhla — vechvíli, kdy byl prototyp hotov, vsak bylo možné otisknout pečeť nakaždý fragment zkoumané skutečnosti, a tedy se ptát po jednotěfunkcí, jež celek činí celkem, po jednotě hodnot a norem, ježdovoluje udržovat celek jako celek. Génius Talcotta Parsonse atajemství jeho kariéry spočívaly nejen v tom, že právě on ve svémstrukturním funkcionalismu kodifikoval výše uvedenépředpoklady, ale také v tom, že vylíčil celé dějiny moderní 10
  7. 7. sociologie jako proces spějící nezadržitelně právě k takové kodifikaci. Za druhé, tento svět je celkem spojitým, má tvar a podobumechanismu. To znamená, že když už ne jeho reálným stavem, takalespoň jeho ideálem je absence vnitřních rozporů a způsobilost jeodstraňovat, když se objeví. Je pro něj příznačná absence,nepřítomnost mnohoznačnosti, nebo alespoň přítomnost jasnéhonávodu, jak dospívat k jednoznačným vizím a situacím, dále pakvšeobecná shoda v principech, jež jsou pokládány za nezbytné propřežití či přetrvání celku, nebo způsobilost zneškodnit ty, kteříshodu odmítají. A konečné hladká integrace činností, jež připadlyjednotlivým složkám celku, nebo způsob vyhlazování povrchovýchdrsností či tlumení skřípotu, pokud se mezi nimi vyskytnou. Tentosvět mohl fungovat potud, pokud se každá složka, každé ozubenékolečko otáčelo přesně podle parametrů místa, v němž se mělonacházet, a podle role, kterou mělo plnit. Odtud vyplývá ústřednípostavení, jež v tomto modelu světa přináleží procesům socializace— neboli probouzení chuti dělat to, co je člověk povinen dělat prosoudržnost celku; procesům utváření a dosahování konsensu čilívštěpování přesvědčení o tom, že je třeba věřit v to, v co věříostatní, a že společenství víry a přesvědčení je pro všechny věcídobrou a pro každého užitečnou; jevu „odchylky od normy",„deviace4" a nonkonfor-rnity, oněch zrnek písku sypaných dosoukolí sociálního mechanismu autoreprodukce a seberegeneraee,pro něž je třeba nalézt způsob, jak se jim vyhnout nebo je rychleodstranit. Za třetí, tento svět je projektem ve stavu realizace, to znamená,že je situován v čase, který je současně časem kumulativním,orientovaným i finálním — pouze v takovém čase je myslitelnéprojektování a projekty. Cas je kumulativní, což znamená, že to, cov něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to. co má teprvezapočít. Omezuje přitom soubor událostí, k nimž může dojít.Jinými slovy, události v tomto čase jsou „reálné 11 v tom smyslu, žespojují předem to, co ještě nenastalo. V takovém čase je možnépostupovat konsekventně. Je možné plánovat, rozkládal plán dostadií, budoval velké věci po částech. V takovém čase je takémožné se na to, co pro- //
  8. 8. běhlo nebo probíhá, dívat jako na příčky žebříku, který dosahuje kještě nedostavěnému poschodí. Nebo jako na divadelní zkoušku,která je nutné méně dokonalá než vlastní premiéra, Anebo jako napředehru k tomu, co se bude dále hrát, a tedy jako na výtvor, jehožmelodická krása se vyjeví a zablýskne teprve v áriích a sborechopery samotné. To, co se udalo, je pouze matnou předtuchou,matným zkušebním otiskem toho, co teprve přijde. Čas, v němž jemoderní svět situován, je také. opakujeme, orientovaným afinálním časem. Orientovaný znamená, že ontologické rozdíly meziminulostí a budoucností jsou v něm ostré a nedvojznačné, minulostje modalitou celkové určitosti a nutnosti a budoucnost je pakmodalitou neúplné určitosti a svobody. Komunikace s minulostí i sbudoucností je monologická, je jednosměrná* aíe směry jsou zcelaopačné. Tento čas je i časem finálním, to znamená, že směřuje kjakémusi cílovému stavu, cílovému bodu (ke „konci dějin1, kokamžiku, za nímž již čas nebude sekvencí kvalitativněrozrůzněných stavů). Je to tedy nejen čas, v němž je projektovánímožné, ale také čas, který je sám o sobě projektem, který vede kněčemu jinému, než co v dané chvíli existuje — a to pouze proto,aby se dospělo do stavu, který zůstane již neměnné sám sebou.Moderní čas je tedy příhodný nejen pro projektování, ale i pro vizidokonalosti, čili takového stavu (jak jej pro moderní epochu jednouprovždy vymezil Leon Battista Alberti), k němuž již nelze nicdodat a z něhož nelze nic ubrat, aniž by to vedlo ke zhoršení stavuvěcí, protože každá změna mfiže být jen změnou k horšímu. Pokudbvl tedy hdský svět předmětem administrativních opatření a péče,cílem rádotvorného úsilí a oblastí, v níž platily pevně stanovenézákonitosti, organizovaly se všechny vize lidského světa kolemkategorií celku, spojitosti a kumulativního a orientovaného času.Právě toto se má na mysli, když se dnes při pohledu zpět mluví omodernitě jako o „projektu". Není vůbec samozřejmé, že by —zajata do svých každodenních starostí a potýkající se s běžnýmitrápeními —modernita sama osobě takto smýšlela: potíž je v tom,že modernita byla jedinou civilizací, o níž je možné taktopřemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako o ^projektu". Amožná právč 12
  9. 9. proto, jak to shrnul Jean-Francois Lyotard, plynul moderní život v neustálém napětí mezi provinční zaostalostí, nemocivo-vaností a neprůhledností aktuálního stavu na straně jedné a všeobecností, vědomým sebeutvářením a průhledností stavu budoucího, stavu, který měl (ba musel!) přijít a který každá aktuální chvíle připravovala. Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze vseobeaté/io zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé a nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Potud, pokud „dnes" existovalo ve jménu budoucnosti, nebylo v něm místa pro experimentům crucis* který by navždy prokázal p l a n o s t a lichost této naděje. Falešným, ale nesmírně účinným argumentem pro budoucnost, která přijde, byly vady přítomnosti, která jest. Snad největší a co do důsledků nejvýznamnější odlišnost našídoby spočívá v tom, že nejen nemyslí, ale ani nemůže o soběmyslet jako o „projektu". Chtělo by se říci, že nejcha-rakterističtějším rysem našeho časuje náhlá popularita plurálu —frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle, v plurálu, tasubstantiva, jež se kdysi objevovala jen v čísle jednotném, vsinguláru... Dnes žijeme projekty^ nikoliv projektem. Projektovánía úsilí potřebné k realizaci projektu podlehlo privatizaci*deregulaci a jragmentarizaci. Jsme stejně jako dříve zaměstnániřešením problémů a obstaráváním, ale ani tyto naše činnosti, ať užvykonávané v osamocenosti nebo ve skupině, ani samotné věci aproblémy, jichž se týkají, se neskládají v celek, a navíc, což jenejdůležitější, není mezi nimi „problém problémů", meta-problém,„problém, jak skončit s problémy", jak zařídit zařizování věcíjednou provždy. Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude úplnějiný než dnešek, stále častěji slyšíme, že „dějiny došly ke svémukonci", což znamená právě jen to, že nedoufáme v to, že by sebudoucnost měla zásadně lišit od toho, co je dnes. Postmodernita jevlastně pouze totéž, co ziínik projektu— super-projektu, takovéhoprojektu, který nezná plurál. 1 esperimentum erasis (křížový experiment) — experiment základního významu, kteří ma potvrdit jednu a vyvrátit druhou ze dvou vzájemně si konkunijÍL-kh hypotéz. (Pozn. pfekl) 13
  10. 10. Jak k tomu došlo? Zajisté se na tom podílelo mnoho příčin,respektive, o odpověď na tuto otázku je možné se pokusit zněkolika různých hledisek. Především — univerzalita projektu vyžaduje moc, jež máuniverzální ambice. Takovou moc dnes jaksi není nikde vidět.Rozklad a ochablost státní moci, jež měla kdysi rádotvornéposlání, se den ze dne prohlubuje. Péče o ustavení a udrženíumělého řádu, opřeného o zákonodárství a státní monopol do-nucovacích prostředku, o loajalitu obyvatel a o normování jejichchování, dnes není ani naléhavá, ani nutná — jako byla nebo sezdála být nutná ve vstupní fázi procesu „modernizace^ kdy bylotřeba z a p l n i t normativní prázdnotu, jež zůstala po rozvrácenýchlokálních společenstvích, po rozrušených mechanismech sousedskékontroly a zesměšněných tradicích. Pravidelnost lidských činil,udržování a opakování rutiny života a soužití se dnes skvěle obejdebez dotěrného zasahování státu. S potřebami, jejichž uspokojováníkdysi vyžadovalo pracné utváření konsensu za pomocizastrašování a indoktrinace, si dnes dobře poradí trh, který senebojí ničeho více než podobnosti či jednotnosti zálib, vkusů apřesvědčení. Namísto normativní regulace občana nastoupilosvádění konzumenta. Namísto ideové indoktrinace nastoupilareklama. Namísto legitimizace moci nastoupila masová média.Kdo má dost síly na to, aby takový projekt vzal na svá bedra? Aproč by to vlastně měl č i n i t ? Navíc již minuly časy, kdy Západ, kolébka modernity, mohl —podoben Kolumbovi vstupujícímu na půdu jím objevenéhokontinentu — pokládat zbytek světa za prázdný prostor, praktickyještě neobydlený a neobhospodarovaný— za nulový bod dějinRozumu a sféru „absolutního počátku". Jak říká francouzskýfilozof Cioran, „ve světě piném vlastních úspěchů neměly národyZápadu potíže s opěvováním minulosti a s připisováním smyslu acelistvosti dějinám. Dějiny byly jejich vlastnictvím a ony národybyly jejich zplnomoeněnci. Dějiny se nemohly nepohybovalrozumným směrem..."Svět, který nekladl odpor, musel být vnímánjako nekonečně plastický; poddajnost materiálu vždycky pokoušífantazii a provokuje sochařovu odvahu. Dnes se vsak svět staví naodpor. 14
  11. 11. dějiny již nejsou vlastnictvím Západu, není proto důvodů protvrzeni, že ony dějiny, v nichž moderní civilizace plavala jako vesvém vodním živlu, skutečně došly svého konce... Za druhé — všichni jsme měli dost důvodů pro ztrátu důvěry vprojekt dokonalé společnosti (Poláci snad více než kdo jiný) —měli jsme příležitost podívat se zblízka na dvě nejopovážlivější anejfundamentálnejsí verze této projektantské obsese, na tisíciletouŘíši a na rajské zahrady komunismu. Víme z autopsie, k Čemuvede projekt projektů, jestliže se mu povolí uzda a jestliže se navícopře o sílu státních motoru. Víme, jak se žije ve společnosti-zahradě se státem v roli zahradníka, jenž rozhoduje o tom, kterérostliny jsou pro za-hradu vhndné J které kazí její vzhled, kterérostliny jsou užitečné a které jsou plevelem, jenž musí býtvyhuben. Rozhodně se nám nelíbilo, co jsme viděli — a to dávno,dávno předtím, než velmi početní západní intelektuálové, oslepenísvými zahradnickými ambicemi, o jejichž realizaci doma nemohliani snít, konečně uviděli aspoň skvrny na slunci. Není divu, žeopatrnost se nám stala matkou moudrosti, když jsme se taktospálili. Hledíme proto s podezřením a nedůvěrou na obrazyrajských zahrad, odvracíme se — tu s odporem, tu se strachem —od samozvaných sociálních inženýrů a hledáme, kde bychom seschovali, kdykoliv zaslechneme — „dejte mi moc a já si poradím".Nikoliv ten či onen stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový;hlavně již dle nevěříme oblíbeným provoláním každého st át u sinženýrskými ambicemi, že dnešní trápení je nutné ve jménubudoucího štěstí. Spolu s Adornem se pozastavujeme nad tím, zda je možné psátpoezii po Osvětimi, trápí nás ale také to, zda po Osvětimi, Gulagua Hirošimě je možné komponovat oslavné hymny na počestcivilizace a jejích věrných služebníku — vědy a techniky, zdavěda, která vymyslela cyklon B a atomovou bombu, přineseopravdové osvobození, zda humanitní vědy opravdu humanizují,zda můžeme věřit, že lokomotivy, které vezly ztracence do Treblinky a na Koly mu, nás, neodsouzené či aspoň ještě neodsouzené,dovezou do dokonalé společnosti. Vystřízlivělí, brutálněprobuzení ze sna, si protíráme oči. ts
  12. 12. A procitnuvše náhle víme, že nežijeme ani tak v době pokroku,jako spise v čase rizika... Za třetí— moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory,rozpory, s nimiž se narodila a z nichž se nemohla vyvléci. Naučilijsme se myslet si (tak jsme mohli myslet jen tehdy, když se nakulturu pohlíželo administrativním zrakem —jako na takovýzpůsob formování věcí a lidu který by z nich mohl činit spolehlivévykonavatele zaměřil administrativy), že moderní kultura bylaušita na míru moderní společností, sloužila jí a razila jí cestudějinami. Jaksi jsme nevěnovali pozornost tomu, že tato kulturaspolečnosti, kterou „obsluhuje", slouží osobitým způsobem. Ze sejí pozorně dívá do karet, že ji neúnavně kritizuje, že ji s odstupem aironií hnidopissky zkoumá. Ze ta kultura je knězem i šaškemsoučasně, že je tru-badťírem i posměváčkem, že si ji nikdy nelzeúplně získat a osvojit, zeji nelze úplně zvládnout, že není možnéopanovat její neukázněny a opoziční duch a že — což jenejdůležitější — pouze v této podobě může udržovat v chodusetrvačník modernity... Modernita potřebovala kulturu bojovnou,podezíravou, kulturu, která vyhlásila válku na život a na smrt ilu-zím, pustým fantaziím, sebeklamům, vědomým lžím a zka-menělým pravdám, tedy kulturu bytostně skeptickou,nespokojenou a rozhněvanou. Zajisté, moderní kultura byla (anemohla nebýt) kulturou zoufalství a pochyb, kritiky a odporu.Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůčisoučasnosti. Stejně jako byla entuziastická ve vztahu k záměru,musela kárat a zatracovat všechna jeho aktuální praktická vtělení.Předmětem k r i t i k y byly vždycky aktuální výkony modernícivilizace a žádný v této zkoušce neobstál. V rozporu s danýmslibem žádný neučinil svět předvídatelným, průhledným avhodným pro čistě racionální uvažování, ne osvobozoval jej odmnohoznačnosti. Každý aktuální pokus o klasifikaci vytvářel novézemě nikoho, každý pokus o kategorizaci rozmnožoval početambivalencí, každý nový ukazatel poukazoval na nová scestí ibezcestí. Bylo pouze otázkou času, kdy se popudí Lvy duch,modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která jejvykrmovala. V kterémsi bodu se „kvantita změnila v kvalitu",naplnila se „krize paradigmatu" 16
  13. 13. Thomase Kuhna. nahromadilo se rozčarování a anomálií príliSmnoho, než aby je bylo možné odbyt poukazem na chyby vevýpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavkách.Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejích záměru.Chyba se dnes hledá nikoliv v tom, co bylo vykonáno, ale vpředpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno. Postmoderní kritika záměru modernity je tedy poněkudparadoxně, byť ne tak zcela paradoxně, konečným triumfemmoderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým ro-zumem, jíž bylo jediné stále ještě nezesvětštěné saerum —budoucí království Rozumu —, ustoupila nakonec pod náporemhubitelu iluzí. Pod palbou kanónů odlitých k ničení iluzí se dnesocitly ty iluze, v jejichž jménu byly kanóny odlity... Z toho vsak nikterak neplyne, že filozofové, sociologové ahumanitní vědci vůbec musí opustit dílnu, kterou zdědili a v nížpilně pracovali. Přirozená synchronizace mezi podobou skutečnostia pohnutkami a jednáními jedinců je však sama jednou zmoderních iluzí. Opravdu rádi děláme to, co dělat umíme, apřipomenutý Thomas Kuhn popsal podrobně obranné mechanismy,k nimž se utíkáme, abychom hájili smysl toho, co umíme a tedy irádi děláme. Vezmeme-]i v úvahu mechanismus(„institucionalizaci41) autoreprodukce vědy a vyučování— a takéto, že lidé vědy si vybojovali právo na to, aby jejich partnery vdialogu byli pouze jiní lidé vědy, a žes jistým pohrdáním pohlíželina názory ostatních —, zdá se možné a dokonce pravděpodobné,že snahy scientiae o algoritmizaci budou i nadále zahanbovatheuristickou pokoru fronesis*^ že strategie budou fungovat délenež cíle, pro něž byly vytvořeny, a že pojmové rámce přežijí skonsvých obsahů. Není vůbec „historickou nutností", aby filozofovéskončilí s psaním dalších a dalších poznámek k Platónovi,sociologové s modelováním rovnovážných a funkcionálněkoherentních systémů a se ztotožňováním důležitosti jevů s jejichstatistickou frekvencí a kulturologové s hledáním konečných,jednoznačných ** fronesis (z řec. phronesis = zdravy rozum) — praktická moudrost neboli znalost pravých cílů jednání a adekvátních prostředku k jejich dosažení. Aristoteles odlisoval fronesU jak od teoretického vědění, tak od technických dovedností. (Pozn. prekl)
  14. 14. a pravdivých významů. Není důvodů pro to, aby business hu- manitních véd nepokračoval, jak říkají Angličané, as usuaL Toužíme-1 i v postmoderníeh časech přece jen nadáíe sloužittomu poslání védy, v něž nás naučila věřit moderní epocha, je třebase pozorně podívat na nástroje, jež nám tato pozdní epochazůstavila, zhodnotit přiměřenost nástrojů i Činností, pro něž seužívaly — a vůbec se znovu zeptat, jaké má být vědění, uby se proně v lidském životě znovu nalezlo důležité místo a užitečná role, aco mají dělat ti, kteří se tvorbě vědění zasvětili, aby právě takovémísto a takovou roli vedení zajistili. Humanitní obory jsou všakhermeneuti-kou sekundarni—jsou přetvářením významů jiždaných, jsou výkladem jevů již nasycených interpretacemi, jsoureflexí nad životem, který sám o sobě v podobě reflexe existuje.Chtějí-li být v takovém životě přítomny, a přítomny jako věcužitečná, musí pravě s tímto životem zůstat v dialogickém vztahu, Přiznávám, že mi zdaleka není jasné, co z nového obsahudialogu vyplývá. Možná pouze to, že nová skutečnost vyžadujenové strategie a nové nástroje. Ale možná i něco více, zejména to,že zjištění postmoderny přikazují napsat dějiny moderníchhumanitních věd znovu, nanovo, jinak, tedy také jako dějiny omylua deformací (takovou ideu lze najít mj. v pracích RichardaRortyho: ten kategoricky odmítá, aby jeho vlastní přemýšlení bylosituováno v dějinách, a tím nutně sugeruje zdání, že kdyby paníDescartová místo Reného porodila Richarda, ubíraly by se dějinyevropské filozofie zcela jinými cestami...). Jinými slovy, bylo bynutno připustit, že kategorie moderních humanitních věd byly odsamého počátku nedorozuměním a neporozuměním a žezatemňovaly to, co sl i bo va l y objasnit. Řešení této záhadyponechávám historikům — a dějinám. Co j i n ým ponechatnemohu, to jsou úvahy nad způsoby, jak se dělá filozofie asociologie dnes, v dialogu s oním Lebenswelt, který sdílíme sjinými obyvateli našeho postmoderního světa. Nad touto otázkou bych se chtěl — alespoň v podobě předběžnéúvahy — chvilku zamyslet, a to jen ve vztahu k mé profesisociologa.
  15. 15. Jsem přesvědčen, že podstatnou věcí dnes není ani tak odmítnutíči zřeknucíse určitých kategorií, jež byly centrálními kategoriemisociologie moderní doby (to je lehčí část úkolu), jako spisevyrnaněníse z myšlenkových návyků a stereotypů, jež jsou spoužíváním těchto kategorií spojeny. Jde tedy především o chápánílidské skutečnosti nikoliv jako předmětu administrace,normativního regulování a funkční koordinace, ale jako steryspontánních a pouze slabě, byt včas koordinovaných procesů,současně ale také o zřeknutí se takové teorie, která má předem,jaksi shora určovat to, co mohou určovat teprve lidská jednání. Jdevlastně o tot abychom dražbu nezačínali dříve, než budou exponátyurčené k prodeji oceněny a vystaveny. Jinými slovy — jde o to,aby lidská skutečnost byla v každém okamžiku své existencepochopena jako soubor možností, nikdy zcela neurčených a nikdyzcela nedetermino-vaných (dokonce ani později, kdy jedna zmožností nabírá vrchu nad konkurenčními možnostmi a ukvapeněse strojí do hávu historické nutnosti). Úkol je to vskutkunejednoduchý, ale v praxí sociologického myšlení se ukazuje jakoještě složitější, než se na první pohled zdá. Víme přece odpsychologů, že přeříznutí pupeční šňůry je jednou z nejvícetraumatizují-cích lidských zkušeností, Z této centrální otázky toho tedy vyplývá hodně. V prvé řadekonec hledání spojitých celků jako je například „společnost",pojatá u Patsonse jako „sféra principiální koordinace". Dnesspějeme spíše k přijetí intuitivní ideje Georga Simmela, že to, co seve fotografické momentce zapisuje na film jako společnost, jemomentem pohybu zespolečenstení (sociace) tvořeného stejnouměrou porozuměním a spoluprací i antagonismem a konfliktem,společenstvím významů i jejich stíráním, vzájemným spojovánímúsilí i jejich nesouladem. Povzbuzení čerpáme i z postřehů AlfredaSchůtze o každodenním světě, „světě na dosah ruky", jakovýchozím bodě stejně tak makro-souálních procesů, jako jejichpojmové typifikace, z nápadů Harolda Garfinkeía o okamžitém*„ad hoc" charakteru normativního jednání. Hanse Cíadamera oprocesuálnim, vyjednáva-cím charakteru všech významu neboNorberta Eliase o dynamické „figuraci" spojení a závislostí jakojediné „primární 19
  16. 16. skutečnosti4*,, jež se vyjevuje zkušenosti sociologa. Bude to takékonec hledaní takových zdánlivé spojitých, koherentních, kvazi-systémovýeh pseudocelků jako je „kultura", kterou dnes mámesklon vidět jako poíe kreativity a komunikace, jako pole produkcea ctění znaků, jejich neustálých a nikdy neopakovatelnýchpermutací, sebetvorby a transcendence. Máme sklrm vidět kulturujako pole. na němž jsme všichni autory i aktéry a na němž se znašeho autorství/aktérství v obecném, řečeno s Luhmannemautopoietickém***, proudu činností vyjevují prigoginovskéstruktury-víry pouze proto, aby se proměnily v materiál prostruktury jiné, jež se vyjeví za krátký čas. Máme sklon pohlížet nakulturu jako na pole, v němž je budoucnost — podobně jakovírotvorné řády — vždycky lokální, zachycující akty v sítikantovských „estetických společenství" — společenství. Členství ai d e n t i t teprve ex post postulovaných. Zdá se také, že bude třeba podrobit zásadní revizi pojemsystému neboli způsobu, jímž jsou různé elementy lidskéhospolečenství, rozmanité prvky činností a životního procesu či různéregulativní pojmy, koncepce a představy do sebe navzájemzaklíněny a jímž vstupují do interakce a kooperativního vztahu.Zdá seŤ že bude třeba uznat, že „systém ovost" systému nespočíváve vzájemném vyvažování a přizpůsobování elementů, v tvorběvzorců takového vyrovnávání a v efektivním vylučování všechodchylek od těchto vzorců — ale že se spíše tvoří jakokaleidoskopický obraz ze hry rozporů, napětí a ambivalencí,dohadování a sporů, porozumění a nedorozumění. A že neurčitost amnohoznačnost komunikujících elementu n^ní projevem nemocisystému, ale podmínkou jeho životnosti. V takovém systému alenelze předvídat jeho budoucí stavy — je možné pozorovat aktuálnístavy *** autopoiettcký — od aiitopoiesis, tož je termín zavedeny Niklasem Luhmannem pro proces sebevytváření a autoreprodukec sociálních subsystému: autouomizované,osamostatuĚlé systémy „politika", „ekonomika11, „věda", „náboženství" a „právo" se samy autoreprodukují, aniž by kterýkoliv z nich dominoval, jejich prvky jsou vztaženy výlučné vůči sobě navzájem íLulimann tento vztah označuje terminem ..autoreferen-ce"). (Pozn. překL) 20
  17. 17. jako soubory možností, z nichž se žádná neuskuteční „nevy- hnutelné". Každá konstelace dává smysl, činí určité autorsko- aktérské strategie pravděpodobnými a současně jiné proměňuje ve strategie méně „racionální" a méně pravděpodobné. Bude asi zapotřebí znovu otevřít zdánlivé zcela nediskusníotázku specifické váhy událostí a entit, kterou ortodoxní sociologieměří pomocí takových vlastností jako je frekvence, rozšířenost,statistická průměrnost, „normalita41. Statistika nezachycuje rozměrmožností a je bezzubá vůči dynamice jejich sebeutváření a mizení.Neexistuje korelace mezi měřitelným rozměrem určitého jevu avarietou možností, jež jsou v něm obsaženy; jediným směrodatnýmukazatelem významu jevu je budoucnost (to znamená, že skutečnývýznam jevu — „pravda jevu 4— není v době vážení zjistitelný).Všechny velké, skutečně podstatné proměny našeho století přišlyneočekávaně a nepředvídaně a žádnou nebylo možné včas vydedu-kovat ze statistických trendu — o tom se ostatně bolestněpřesvědčila sovětologie, nejštědřeji financovaná a nejlépetechnicky vybavená disciplína nejen naší doby, ale možná všechdob... Z předchozích úvah tedy plyne, že zatímco „projekt post-moderny11 je čímsi jako contradiciio in adkcío^ je projekt filozofieči sociologie šité na míru postmoderního údělu a zejména na mírupostmoderního sebe-uvědomování úkolem stejně tak realistickýmjako nevyhnutelným. Jeho základní rysy jsem se právě pokusilnačrtnout. Ptáme-li se po roli, jakou by snad v postmoderním světě mělyhrát takto koncipované a projektované humanitní vědy, tedy vědyosvobozené od legitimizacně-integračních funkcí (nebo, cožvychází nastejno, zproštěné funkce velkovezíra či dvorníhobásníka řádotvorné moci), pak lze navrhnout tuto odpověď: Posláním filozofa i sociologa je vyslovit zamlčené, učinitZjevným, co je zraku nedostupné, zbmatatelnit to, co nelze uchopitnebo čeho se ruka dotknout nechce nebo na to prostě nemá čas.Jejich úkolem je nenechat udusit v zárodku žádnou z možností, ježnebývalá lidská svoboda nabízí, zabránit tomu, aby se lidskénaděje rodily jako mrtvá novorozeňátka, na 21
  18. 18. jejichž pohřbech budou řečnic mlčící a pasivní svědkové jejichsmrti, po zuby ozbrojení dohlížitelé a zlatoústí veleknězihistorické, sociální, kulturní či jakékoliv jiné nutnosti. Filozofové asociologové by měli odhalovat falešnost slibů chlácholivé jistoty apoklidného řadu, jež ve skutečnosti vidinou slibovanéhoosvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívatvychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovanýmvýznamem a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy a jedfize stolu nejvyšší moudrosti. Měli by oddělovat zdravá zrnasebeuvědomění, jež musí být vždycky věděním o tom, že člověkemje možné byt různými způsoby, od plev totalitního snění ovšeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy nebohodnoty. Měli by vyvolávat neklid, nikoliv jej mírnit. Jak toostatně hezky napsal Tadeusz Szkohit — „rozbíjet všechny,posvátné pravdy4, demaskovat jejich represivitu a minimalizovattak nespravedlnost vůči těm, kteří odmítají souhlasit s účastí vJazykové hře1, kterou jim vnucuje dominující většina". Jisté to není, jak se snadno mohlo myslet, algontmtzovanynávod na spolehlivé a neomylné filozofování či sociologizová-ní.Nanejvýše je to hrstka heuristických doporučení: čím bychom seasi měli řídit my, filozofové a sociologové, při volbě cesty v epose,která je odsouzena k životu na rozcestí. Ale ani tato doporučeníneslibují snadný život. Zbavují nás, lidi hříšné, smrtelné a omylné,uklidňující útěchy, že mluvíme ve jménu věčné pravdy anadlidské, nezpochybnitelné dějinné zákonitosti nebo nikdy senemýlícího a nebloudícího Rozumu. Zbavují nás sebejistoty, kteráplyne z přesvědčení, že o správnosti toho, co říkáme, jerozhodnutí) již dávno pfed tím, než jsme otevřeli ústa či sáhli propero, že toto rozhodnutí nepodléhá odvolacímu řízení a že záležípouze na našem byst-rozraku, kdy si text tohoto rozhodnutípřečteme. Zbavují nás také neotřesitelné víry v to f že ti, jejichžmlčení činíme slyšitelným, by řekli právě a jen to, co bychompověděli my sami — kdyby oni mluvit mohli nebo kdyby jimmluvit bylo dovoleno. A už vůbec nic tato doporučení nemohouříci o tom, jak dosáhnout vítězství. Nebo spise — těm, co chtějísázet na vítězství, nemají tato doporučení co říci 22
  19. 19. Z těchto heuristických poučení jakoby povstávala filozofie asociologie, která nemá téměř co nabídnout těm, kteří usilují odosažení nebo udržení moci, má vsak co nabídnout lidem, kteří aťuž z vlastni volby nebo z nutnosti jsou zaujati seberealizací usebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která wloučíneurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti. A do určité,byť skromné míry napomáhají i tomu, abychom zahlédli příkazsolidarity lidí sdílejících stejný osud, kteří jsou odsouzeni knáhodnosti bytí a kteří jsou si tohoto rozsudku vědomi. 23
  20. 20. POSTMODERNÍ OSOBNOSTNÍ VZORCETRVALÝM ATRIBUTEM „POSSTMODERNÍHO" ŽIVOTNÍ- ho stylu se zdábýt nespojitost, nekonsekventnost /jednánu fragmentarizace aepizodičnost různých sfér lidských činností. Následující úvahyobsahují charakteristiku čtyř vzorců Či modelu „postmodernaosobnosti: zevlouna*. tuláka, turisty a hráče. Ačkoliv se objevovalyi v dobách minulých, „postmoderní" charakter jim dávají dvéokolnosti: 1. fakt, že dnes se staly v každodenním živote „normou"chování, zatímco v minulosti byla jejich role marginální, 2. že vživote techže lidí i v téchže úsecích života vystupují současně,koexistují, zatímco v časech „předpostmoder-ních" mela jejichpřítomnost v životě individuí disjunktivní, vylučující charakter —byly totiž předmětem volby; dnes si je jedinec nevybírá a ani nenítřeba, aby si je vybíral. Prostě zde jsou. Mnohoznačnost tétosituace dává pocit svobody, ale má současně své negativní stránky.„Postmodernita1 je určitou etapou vývoje individuí i společenskýchvztahů. Jako problém se „osobnost" objevila spolu s moderní sociální strukturou. Sova Minervina, říkával Hegel, vylétá za soumraku; jevy začnou být pozorovatelné ve chvíli, kdy se již jejich kontury začínají ztrácet v temnotě. Jejích minulá přítomnost udeří do očí teprve tehdy, až pocítíme jejich nepřítomnost. * V polském originálu je použit termín spacero&irz, který pro nedostatek vhodného českého ekvivalentu překládáme slovem zevloun- Space-Towicz je v polštině odvozen od substantivu spacei — procházku a slovesa spacerowač - procházet se; spucerowícz je tedv doslova ten. kdo se prochází, kdo bez cíle bloumá, jen tak se poflakuje, kouká, prostě — zevluje. iPozn. překD 2R
  21. 21. Řečeno přesněji, jevy .se neberou v úvahu, nevyčleňují se z celkuskutečnosti, nepojmenovávají se, nevede se spor o jejich přesnévymezení — dokud s nimi nejsou potíže. Po dlouhou dobu prosté„jsou", ale protože se „nic neděje 41, nemusíme ani nic dělat pro to,aby „se staly", aby „byly 14. Zpozorujeme je až tehdy, když se pronás stanou „problémem", když vyžadují soustředění pozornosti avědomého úsilí a kdy víme nebo soudíme, že na tomto úsilí záleží,zda vůbec a jaké budou. Pozorování jevu nastupuje po formulaciproblému, sám problém pak je odrazem úkolu, který si klademe. Není tedy divu, že predmoderní iiteracura o osobnosti mlčí. Vtěch dobách totiž osobnost ještě nebyla „úkolem". S výjimkoumořeplavcú, kupců, potulných mnichů a vojáku se jen málokdovydával za hranice svého města nebo vesnice, v nichž život plynulod narození do smrti — neustále v dohledu stejných lidí a sestejnými lidmi v zorném poli. Většina lidí měía své místo ve světěvymezeno tak pevně, že je nikdy ani nenapadlo, že by je z vlastnívůle a vlastním úsilím mohli změnit — a to tím spise, že nikdo ponich nepožadoval, aby se svým místem ve světě něco činili. To všechno se podstatně změnilo v důsledku prudkého růstumobility a „anonymity" života v městských aglomeracích, v nichž(abychom užili Durkheimova pojmu) „morální hustotu"neodpovídala „hustotě fyzické11. Cizí se tu pohybovali mezi cizími;v davu. jak známo, je snazší se skrýt, ale je také obtížné v němnajít své místo — všemi uznávané, respektované,nezpochybňované a zajištěné pro budoucnost. Člověk se jeviljiným lidem jako pouhý fragment vlastní osoby a druhé znal odpohledu také jen jako fragmenty; ale co bylo ještě horší, čas odčasu jedni „druzí" zastupovali jiné „druhé", takže každá akceptace,jakkoliv dílčí, byla omezena místem a časem, byť pro jedny„druhé" možná šlo o akceptaci závaznou, zatímco pro jiné „druhé"nikoliv. Anonymita ovšem přeje klamu a podvodu — v každémpřípadě zbavuje jistoty, že se nestaneme jeho obětí: jsou-li setkáníkrátkodobá, prchavá, je velice snadné „chlubit se cizím peřím",vydávat se za někoho, kým ve skutečnosti nejsem; jak tedy odlišitpravdu od 26
  22. 22. přetvarkz? A co to vůbec znamená „být někým ve skutečnosti", „doopravdy? Odtud dozajista pochází moderní rozlišení „povrchu" a„hloubky41, „jevu11 a „podstaty", „zdání" a „pravdy". Mezi těmitoprotiklady bylo nyní prázdnit, nad nímž musel člověk, hledajícívěrohodnou orientaci ve světě, vlastními silami sklenout most.Nešlo ale jen o odhalování záhad cizích tajemství.Všudypřítomnost cizích byla současně jakýmsi neustále opa-kovaným vizuálním poučením o pomíjivosti vlastní osobnosti. Je-íitak snadné nechat se mýlit zdáním a zaměnit zdání za skutečnost,mohou-li se zdání měnit od situace k situaci — jak potomodpovědět na otázku „kdo jsem já sám"? Vezměme v úvahu, že itoto tázání je skrz naskrz moderní. Nemělo by smyslu vpodmínkách, kdy „jsem tím, kým jsem" neproblematicky,samozřejmě a nezpochybnitelně, bez potřeby, ale i bez možnosti— volby. Ptáme se tu na identitu, a pojem „identity" má smyslpouze potud, pokud identita může být jiná než je, pokud její bytí jeotázkou neustálé péče a nutného dokazování. Tázání po identitěvyrůstá z pocitu rozkolísanosti existence, její„manipulovatelnosti", z pocitu „nedourče-ností", neurčitosti anedefinitivnosti všech forem, jež přijala. Vyplývá také z poznání,že v takových podmínkách je volba nutností a svoboda je osudemčlověka. Identita se ani nedostává darem, není ale anineodvolatelným rozsudkem; je něčím, co se k o n s t r u u j e aco je možno {alespoň v principu) konstruovat různými způsoby, coneexistuje „obecně", není-li to některým z možných způsobůzkonstruováno. Identita je tedy úkolem, který má být vykonán,úkolem, před nímž nelze prchnout. Paul Ricouer se povšiml, že otázka identity {VideMite) zahrnujedva propojené problémy: ///^//(odlišnost vlastní osoby od jiných,její specifické vlastnosti, které tuto odlišnost konstituují) a lametnete (kontinuita osobnosti, trvání jejích charakteristických rysůnezávisle na běhu času a navzdory měnícím se okolnostem života).Oba problémy se staly předmětem neustálé starosti moderníhočlověka. Projevování této starosti se stalo nutnou podmínkouživota v moderním světě a zdar či nezdar jednání vyvolaného toutostarostí se stal hlavním 27
  23. 23. ukazatelem úspěšného života. Jak vysvětlil Georg Simmel, vzáplavě prchavých zážitku se člověk vrací k sobě samému vnaději, že najde opěrný hod —Já je poslední naděje nalezenípřístavu. Není tedy divu, že identita se srala ohniskem neklidu a žeschizofrenie — tato patologická radikalizace „normální**neurčitosti identity — zaujala první místo mezi psychickýmichorobami považovanými za mor moderního života. Filozofické reflexe nad situací individua nuceného hledat vlastníidentitu oscilovaly mezi dvěma názory. Jejich rané verze,reprezentované Descartem, Kantem a filozofy francouzskéhoosvícenství, představovaly identitu jako něco, co by měl člověko d h a l i t : existuje „lidská podstata", ve vztahu k níž většinalidí, pomýlených zavádějícími přeludy bytí, setrvává v omylu. Jetedy nutno se k pravé podstatě prodrat houštinou klamnýchkaždodenních zážitků, jež svádějí na falešné, nepravé cesty.Jediným důvěry hodným průvodcem hlubokým lesem je rozum;pornůže-li se mu při tlumení vášní, těchto samozvaných průvodců— lstivých a svádějících do slepých uliček —, ukáže se, ženavzdory všem zdáním je „lidská podstata" společná všem lidem,že pod slupkou různorodosti se skrývá „člověk jako takový" {tentonázor možná vedl k „dekonstrukci" pojetí individuální identity,když prezentoval mnohost a různorodost lidských osobností jakoprodukt chybné či patologické organizace životních podmínek;tento pseudoproblém přestane ve společnosti organizované podlerozumových principů bdi trápit). Pozdější podoby filozofickéhouvažování, reprezentované například Nietzschem, Heideggerem aSartrem, učinily z identity spise otázku v y -n á l e z u nežobjevení: existuje-li nějaká „lidská podstata", pak spočívá v tom apouze v tom, že lidské individuum svou identitu musí budovatjaksi ab ovo, volbou a rozhodnutím, tím, že podřídí celek životníhoúsilí hlavnímu „projektu1 — žije život podle požadavků tohotoprojektu a takto, den za dnem, pracně buduje základy své identity. Bez ohledu na rozdíly byly obě verze moderní filozofickéreflexe identity jednotné v této zásadní věci: identita není člověkudána, je třeba ji hledat a životní proces je vlastně sledem 28
  24. 24. lakových hledaní, procesem, v němž se k identitě takovým čionakvm způsobem dochází (nebo nedochází). Tento filozofickýpředpoklad přesně korespondoval s každodenní zkušenostíspolečnosti, v níž pouze členové nejvyšších a nejnižších sociálníchvrstev byli od narození vrženi do situace, která byla praktickyneměnná, kde vsak většina obyvatel, příslušníci „středních vrstev",kteří se nacházeli v obrovském prostoru mezi krajními pólysociální skály, stáli na počátku života bez jistotv, zda dosáhnoucíle, který byl před ně postaven. Moderní život jako pouť Pod vlivem hypotézy Maxe Webera o „spřízněnosti" meziprotestantskou etikou a kapitalistickou mentalitou byla postavapoutníka, na niž se ve svých morálních kázáních pravidelněodvolávali puritánští spisovatelé, obecně přijata jako metaforaosudu moderního člověka. Postava poutníka se skutečně zdála býtzkratkovitým a současně zobecňujícím popisem hlavních znakuživota moderního člověka; popisem, který bezchybně zachycoval„cílovost" takového života a návyk hodnotit každý fragment životaa každý životní čin z hlediska toho, zda okamžik dosažení cílepřibližuje nebo oddaluje. „Všichni jsme poutníky životem" — opakovali protestantštíkazatelé. Život je pout: a jako při každé pouti je cílové místopředem známo, ačkoliv tam poutníci obvykle nikdy předtím nebylia nemají určitější představu o tom. jak toto místo vlastně vypadá.Stoupenci Kalvínova učení byli přesvědčeni, že to, co je na konciputování čeká, je předem Bohem stanovení! a že nic a nikdonemůže na tomto Božském ustanovení nic měnit. Poutnictví jeosudem, není to volba učiněná z vypočítavostL Není to způsob, jakse zalíbit Bohu, jak si vysloužit lepší posouzení a jak dosáhnoutvětší náklonnosti Boží. Dávno před tím, než pout začala, byli jižpoutníci rozděleni na vyvolené a zavržené a na Zemi neexistuje takvlivná instance, která by toto rozdělení mohla jakkoliv pozměnit.Není rohu tedy mnoho, co záleží na člověku samotném; není protodůvodů, aby si Člověk cuchal 29
  25. 25. nervy A pídil se po způsobech, jak osud obelstít. Vážně nicnezmění, jsou neužitečné, jsou ztrátou času a důkazem zne-važování Boží vůle či nedůvěry ve všemohoucnost a laskavostBožích rozhodnutí. Právě v této devalvaci emocí spatřoval Weber hlavní spříz-něnost kalvínské etiky se způsobem života, který byl příznivýrozvoji kapitalismu. Cílový bod putování představuje jedinýživotní cíl, protože všechno, co děláme, přetváří v prostředky, ježmají tomuto cíli sloužit. Soulad prostředků a cílů byl předemzaručen a poutníkovi nezbývalo nic jiného, než se vydat za svýmposláním a pečlivě a střízlivě vybírat cestu co nejkratší a conejjistější. Kalvínův Bůh tedy byl návodem pro racionální život,pro vládu rozumu nad city, pro panství cíle nad prostředky. Weber vsak mezi moderní mentalitou a protestantskou koncepcíživota jako poutí nalezl ještě jednu vazbu: „Kalvínův Bůhpožadoval od svých věrných nikoliv jednotlivé dobré skutky, aleživot vyplněný prací a činnostmi vzájemně propojenými ve spojitýsystém14. Nelze již střídavě hřešit a činit pokánú vyvažovat včerejšízanedbání a hříchy dnešní zdvojnásobenou horlivostí. V životěpoutníka není místo pro kroky, které nepřibližují k cíli, a není vněm ani lhostejných, indiferentních činů: všechno bud cíli slouží,neboje to neužitečné, beze smyslu —a tedy si to z hlediska člověkaracionálního a vědomého si svého poslání zaslouží jednoznačnézavržení. Cas věnovaný radovánkám a rozkoším je časemprázdným a vyprazdňování času od obsahů souvisejících s cílemcesty je činem nemravným a nezdůvodnitelným {což je jedno atotéž). Weber popsal model poutníka tak, jak ho viděli reformačníkazatelé — tedy jako postavu zabudovanou do světového názoruhorlivě náboženského. Požadavek vědomého přijetí poutnickéhopostoje se tu odvolával na víru v předurčení a na pokoru vůčirozhodnutím Božím. Weber nicméně postřehl, jak snadno se dámodel poutníka jako vzoru ctnostného a žádoucího života oddělitod jeho původního náboženského základu. Tento model, jednoupřijatý, zobecněný a přetvořený ve zvyk (a tím spíše, je-liživotními podmínkami „zralé" m
  26. 26. modernity vnucován jako jediná smysluplná strategie), nemusí býtpodepírán zbožným postojem a náboženskou vírou těch, kteří semu přizpůsobují a žijí podle něho. V nové, sekularizované podoběmuže model poutníka znamenitě sloužit_ _a také slouží — jako vzorec životní strategie moderního _člověka. V sekularizované verzi již cílem pouti není spása duse, aninaplnění Božího rozhodnutí. {Vezměme nicméně v úvahu, že peceo „posmrtný život" cak zcela nezaniká; starostlivost o nesmrtelnostve světském významu toho slova — jako snaha o „otisk trvaléstopy11 v paměti lidí prostřednictvím výkonů trvalejších, než jeindividuální život, případné prostřednictvím úsilí ve jménu národa,strany, třídy či jiné skupiny nebo „Velké Věci 11, jež přežívákaždého z jejich členů nebo stoupenců — zůstává v moderní dobědůležitým motivem volby životní strategie.) Je jím „naplněníposlání" — realizace potenciálu, využití možností obsažených vpřirozené dispozici; jinými slovy, je jím vlastně důsledná,konsekventní a do konce dovedená konstrukce identity. I tento cíl,stejně jako u poutníka, určuje výběr prostředků; život spočívá vpečlivém plánování trasy, střízlivé úvaze o její náročnosti,racionální kal-kutaci nákladů a efektivity způsobů dopravy. Stejně jako prvotní, náboženská verze, tak i světská, seku-larizovaná verze umísťuje pouť do terénu předem již kartografickyuspořádaného, s cestami opatřenými milníky a ukazate-Ii Chápatživot jako pouť je možné pouze v uspořádaném světě: vespolečnosti s pevnou,- na individuu nezávislous t r u k t u r o u , tzn. ve společenství s pevným rozloženímpravděpodobnosti — v takovém časoprostorovém společenství, vněmž k některým událostem dojde s větší pravděpo-dobností než kjiným. Způsob, jímž byly pravděpodobnosti připraveny, musí býtovsem také principiálně poznatelný; ten Či onen jedinec se můžezmýlit v hodnocení Šancí a může vycházet z mylnýchpředpokladů, ale správné vědění, jež je jasným, solidním adůvěryhodným základem jednání, je možné získat. Pouze vtakovéto trvalé a potenciálně průhledné struktuře lze plánovat živots takovou mírou důvěry a určitosti, s níž poutník rýsuje trasu svépouti. Vlastní život je možno 31
  27. 27. plánovat pouze v takovém světě, v němž je základní kostrauspořádám podřízena vlastní (neměnné, nezávislé a „objektivní")zákonitosti a nepodléhá změnám v závislosti na tom, jaký plán siindividuum sestaví a realizuje. Právě takto se lidem jevil moderní svět. (Zopakujme ale znovu,že nejde o všechny lidi — z úvahy vylučujeme „špičky", jejichžživotní dráha byla předem jasná a jednoznačná a pro něž tedy byloplánování nadbytečné, a „spodinu", pro niž naděje na ovlivněnívlastního osudu a na jeho změnu byla nepatrná a veškeré plánováníse proto také jevilo jako marné a neúčinné. Metafora „poutníka"tedy zachycuje vlastně jen situaci „středních vrstev".) Vlastní životse jim jevil jako terén svobody a volby, ale takové svobody, kteráse zakládala na dobré znalosti toho, co je nutné a nevyhnutelné; atakové volby, jež se opírala o stabilní vztah mezi činem a jeho dů-sledkem, mezi cílem a prostředkem. K takovýmto lidem vlastněsměroval Hepel svou slavnou definici svobody jako „poznanénutnosti" a Durkheim svá zjištění, že neúprosný tlakspolečenských norem nikdy bolestně nepocítíme, dokud jeneporušíme. Poutí byl život jako celek a právě tato okolnost vymezovalarámec plánování. Plán byl na celý ž i v o t — byl to sartrovský„projekt", který mlčky předpokládal možnost celistvého, spojitéhoa konsekventního úsilí, možnost života prostorově podřízenéhojedinému, jednou zvolenému a pak již neměnitelnému cíli.Orientace na spojitost a konsekvent-nost pak vysvětlovala i to, žeČiny zanechávají trvalou stopu — „výsledek" — a že se tyto stopykumulují podobně jako úspory schované pod matrací nebo uloženéna bankovním kontě. Projektovanou identitu je možno budovat poposchodích tak, že právem předpokládáme, že včerejší výsledkydobře poslouží jako solidní základ pro výsledky zítřejší. Při těchtopředpokladech se dnešní výsledky nechápou jen tak, že razí cestu kuskutečnění celkového projektu — nejsou samy o sobě cílem,nejsou ziskem k okamžité konzumaci, ale investicí do budoucna;hodnota kapitálového vkladu se měří důchody, jež slibuje přinést.Realizace projektu se vnímá jako odstnho-vání kupónu ze životastráveného investováním. Chvíle, kdy 32
  28. 28. je možné přejít od odříkání ke spotřebě, kdy končí etapa investic akdv je možné začít projídat investovaný kapitál, je vždvcky stálestejné vzdálená, protože se neustále odsouvá. A tak s výjimkoutéch nemnoha, jimž „se poštěstilo", a téch o něco málopočetnějších, kteří dlouho před koncem seznali honbu za neustáleunikajícím cílem nehodnou námahy, byl cíl neustále vbudoucnosti. A to všechno při splnění třech podmínek: že si tuto(ještě neznámou} „budoucnost1 můžeme představit v podobé (jižznámého) času dnešního; že je přípustné předpokládat, že cílžádoucí dnes bude stejné žádoucí zítra; a že práva, jež vyplývají zjiž nahromaděných výsledků, budou stejnými právy, jakými jsoudnes — že tedy „kapitálové vklady nepodlehnou devalvaci". Ve světě, který označujeme jako „postmoderní", není splněnažádná z těchto podmínek (toto tvrzení je ale možné také obrátit aříci, že jako „postmodemT označujeme takovou strukturu, v nížuvedené podmínky nejsou splněny). A ne-jsou-li tyto podmínkysplněny, pak model poutníka jako prototyp smysluplné životnístrategie ztrácí na atraktivitě. Epizodičnost a nekonsekventnost Zřejmě nejvýraznějším rysem, který charakterizuje post-moderní bytí, je absence sociálních struktur, jež by jednou provždy(to znamená, prakticky vzato, po dobu realizace „životníhoprojektu") určovaly rámce toho, co je možné, současně ale takébyly oporou pro to úsilí, jež je orientováno k realizaci kterékoliv zvybraných možností. Řečeno přesněji, rámce, s nimiž každéživotní počínání musí počítat a s nimiž počítat m ů ž e , sicenezanikly zcela, ale nejsou konstantní, jak bývaly kdysi, Jakobyplynutí času přestalo být kontinuálním procesem. Místo přímky jetu soubor epizod, které sice opravdu postupují za s e b o u , alestejně dobře mohou být myšleny jako probíhající vedle sebe; jejichchronologická následnost v sobe neobsahuje nutnost; neurčuje anijejich obsahy, ani nedeterminuje jejich průběh. Jinými slovy, zjedné epizody vyplývá pro jinou epizodu pramálo. 33
  29. 29. Každá epizoda je do jisté míry samostatná a svébytná; je uza-vřeným celkem, počíná se jakoby v situaci „úplné svobody" anezanechává za sebou neodvratné následky — to znamená, že inásledujícím epizodám dovoluje, aby „počínaly od začátku 41.Charakter postmodernfho života velice dobře vyjadřuje televizníseriál: v každém díle se objevují tytéž osoby (s přídavkemněkolika „hostujících figur" — poscav bez minulosti, ale i bezbudoucnosti, které se objevují pouze proto, aby sehrály přidělenouroli a poté nenávratné zmizely), každý díl vypráví příběh, jenž vrámci dílu začíná a konci; všechno, co příběhu dává smysl a co jenutné pro jeho pochopení, je v tomto jednom díle obsaženo, takžeznalost jedněch dílu není podmínkou porozumění dílům jiným. Časové rámce jednání se tedy smršťují. Každý dosažený stav jeprozatímní, je dočasný — a „pak se uvidí". Málokdo muže počítats tím, že jednou získanou kvalifikaci bude využívat do koncesvého života — povolání vznikají a zanikají, znalosti a dovednostivčera nabyté se dnes stávají neužitečnými. Mění se také praktickýsmysl „zkušenosti" nashromážděné v průběhu výkrmu povolání:kompetence se nedají kumulovat a spolu se změnou technickéhozbavení, zánikem starých a vznikem nových funkcí se dříveosvojené návyky stávají spíše přítěží než předpokladem dalšíhoprofesionálního vzestupu. Práce není celoživotní a zřídkakdy jedlouhodobá. Nelze předpokládat, že člověk bude pracovat adosahovat sociálního vzestupu v průběhu celého svéhoprofesionálního života v téže instituci. Záruky stálého zaměstnání,vybojované odbory v průběhu moderní doby, jsou závazné již jenmálokde. Zaměstnání je nezřídka příležitostné a výpověď mužečlověk dostat kdykoliv: prechodnost, prozatímnost, dočasnostkaždého postavení a každého úkolu je vbudována do pracovníchpředpisů jednotlivých zaměstnání a do očekávání s nimispojovaných. Z této situace plynou pro problém identity dva závažné dů-sledky, Na jedné straně, prítběžně vykonávané funkce mají prosebeurčení nepatrnou hodnotu — dnes tu je, zítra ni není, a měřeníidentity pomocí profesní pozice ricoeurovskou metnete{kontinuitu) osobnosti spise rozrušuje než sceluje. Na H
  30. 30. druhé straně, životnímu úspěchu napomáhají jiné vlastnosti než dříve: nikoliv konsekventnost v jednání, trvalé sledování iednou zvoleného cíle, fixní specializace, rozšiřování specificky profilované kvalifikace, ale elasticita zájmů, rychlost jejich změny* pružná adaptace, připravenost učit se a schopnost za- pomínat to, co se již nedá použít. Postmoderní kontext tedy preferuje — snad tso tak lze říci — a b s e n c i přesně vy- mezené identity; čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem. Nejlépe se vede těm jedincům, jejichž svobodu pohybu nesvazuje úzká specializace, kteří si nenavykli koncentrovat se příliš dlouho najeden předmět zájmu, kteří se nadměrně neváží na věci, jimiž se v tu čí onu chvíli mají zabývat, kteří si zachovávají distanci a emocionální střídmost ve vztahu k tomu, Čím se v dané chvíli zabývají. Osobnost skutečně postmoderníse vyznačuje a b s e n cí i d e n t i t y . Její následná vtělování se proměňují stejně rychle a stejně podstatně jako obrázky v kaleidoskopickém kukátku. Nejinak věci vyhlížejí i v oblasti mezilidských vztahů. Zapojenído interpersonálních vztahíi nabývá téže plasticity jako povolánínebo práce; interpersonální vztahy se nenavazují s představou, žebudou trvat „dokud nás smrt nerozdělí 1 Stále častěji se předempočítá s jejich dočasností i s tím, že budou trvat pouze tak dlouho,jak dlouho budou schopny přinášet uspokojení. Svazky uzavřenébez výpovědní lhůty, svazky, jež nelze zrušit poté, co se mot i vyjejich uzavírání vytratily, se jeví stejné nesmyslné a odporujícízdravému rozumu jako podepsání Šeku bez vypsané částky a jsoupociťovány jako násilí páchané na nedotknutelné autonomiisubjektu. Anthony Giddens vymyslel pojem „souběžná láska" {con-fíuentloze) pro charakteristiku podoby, jíž dnes intimní mezilidskévztahy stále častěji nabývají Milostný poměr se dnes, říká Giddens,neztotožňuje se stálostí citu; souběžná láska není v rozporu s„láskou jedinou a neopakovatelnou 4 s „láskou až za hrob 4, ježbyla charakteristická pro lásku romantickou, která byla ideálnímvzorem intimních vztahu moderní éry. Svazky se dnes uzavírajínikoliv „proto, aby", nikoliv s představou, že mají sloužit něčemujinému než sobě samým, ale 3$
  31. 31. kvůli užitku, jaký doufáme z tohoto svazku získat; kvůli uspo-kojení, jež má* partner v průběhu intimního obcování poskytnout:Souběžná láska je podle Giddense emocionálním aspektem„čistého vztahu", tzn. vztahu, který je sám sobě cílem a který nenízatížen instrumentálními funkcemi vůči jiným oblastem lidskéhoživota. Bylo by proto nesmyslné dožadovat se toho. aby takovátoláska, a tím spíše svazek, který přestala doprovázet, trvala déle nežuspokojení, jež si partneři navzájem poskytují. Souběžná láskanemá ke své existenci žádné jiné důvody kromě uspokojení, ježpartnerům poskytuje. „Očištění1 milostného vztahu vyplynulo do značné míry zoddělení reprodukce a sexuality (díky současné téměř absolutněspolehlivé antikoncepci jsou sexuální vztahy osvobozeny od obavz toho, že by mohly vést k dlouhodobému závazku). Giddensmluví o „plastickém Sexu" — plastickém proto, že se již neváže naprokreaci, na zakládání rodiny, ani neim-plikuje závazky vůčitřetím osobám. Vztahy založené na tělesném či psychickémuspokojení se radikálně liší od těch vztahů, jejichž časový rozměrurčovala perspektiva péče o potomstvo a manželský svazek.Motivem navázání těchto vztahů je očekávané uspokojení, ale nicnemůže být na překážku jejich skončení ve chvíli, kdy jeočekávání naplněno nebo zklamáno. Rozcházet se je možné bezžalu a bez vzájemného obviňování. (Toto vše se samozřejmětýká ,,kulturního vzorce", který jen zřídkakdy plně odpovídázkušenostem těch, kteří podle něho chtějí žít. Zvláště vzdálenýskutečnosti je předpoklad „vzájemnosti", na němž se zakládápředchozí popis. Ačkoliv vznik svazku vyžaduje obapolnou shodu,k jeho zrušení stačí obvykle rozhodnutí jen jedné strany: svobodatedy není mezi partnery rozdělena rovnoměrně. Podrobněji o tomvšem píšu ve čtvrté části své Postmodernaefiky.) Rozpad „životního projektu" na kaleidoskop samostatnýchepizod, jež nejsou propojeny ani kauzálně, ani logicky, odpovídápostmoderní kaleidoskopické kultuře „nikdy nekončícíhokarnevalu", která kulturní kánon nahrazuje sérií krátkodobýchmód. Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci prorůzné věci, víry a zboží a smyslem všeho toho 36
  32. 32. usilování je nepochybně popularita: v tomto světě „býti" znamenátotéž, co býti pozorován, vnímán, brán na vědomí a ukazatelemdůležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů a diváků a stopaotištěná v jejich vědomí. Uprostřed kakofonie křiklavých nabídekje veřejná pozornost nejdeficit-nějším ze všech statku a jejípřipoutání k nabízenému statku, bvt na kratinkou dobu, je hlavníma možná dokonce jediným cílem reklamy — této všudypřítomné anejdotěrnější ze všech kulturních informací. Do úspěšného sdělení ale musí být od počátku vbudován příslibpomíjivosti, přechodnosti, protože kapacita pozornosti je omezenáa je nutno v ní uvolnit místo pro sdělení následující. Pnsrmoderníkultura je jakoby neustálou generální zkouškou smrtí, každodennívizuální lekcí pomíjivosti všeho — smrt samu ale konstruuje jakoepizodu bez urvalých následků, jako „dočasné zmizení", jako stav,který je možné „vzít zpět"; objekty fascinace, idoly davů, sláva apopularita neumírají, ale (jak říká Baudrillard) pouze „mizejí". Narozdíl od smrti není ale zmizení nikdy definitivní, není věčné.Odložené věci se uloží do skladiště, z něhož je můžeme kdykoliv,kdy se nám zachce či kdy to budeme potřebovat, znovu vytáhnout,vy-větrat, oprášit a umístit zase tam, odkud byly odneseny, čili naveřejné jeviště, do středu veřejné pozornosti. Postmoderní kulturanení ani tak neustálou demonstrací neodvolatelnosti smrti jakospíše n e d e f i n i t i v n o s t i p o m í j e n í - I kdyžpomíjení nenastává jednou provždy a i když je obvykleodvolatelné, věci a činy přece jen ztrácejí hodnotu, jež jim bylapřipisována. Všechno se proměňuje v něco „jakoby": bytí je čímsimezi přehlídkou kandidátů a hrou na schovávanou. Nic, co začíná,nebude trvat věcně, ale nic také neodvolatelně nekončí. Není protonutno brát to, co se děje, příliš vážně: způsobené škody se dajívždycky napravit, tomu, na co se zapomnělo, je možné vdechnoutživot tím, že to vyvoláme z paměti. Vždycky je možno začít odzačátku nebo to zkusit někde jinde či se věnovat něčemu úplnějinému. A především — povodeň, záplava, nadbytek, zbytnění, hy-pertrofie informací, komunikátů, zvuků a pohybů se sémantickýmnákladem, na jejichž vyčíslení ani vstřebání nemáme .?;
  33. 33. čas: Baudrillardova ftyperteiie^ exeraissance— nezadržitelný růstvěcí, ničím neregulované a „přirozených 41 mezí neznající bujeníbytí stále více se podobající množení rakovinových buněk, jež jižneslouží ničemu jinému kromě vlastního trvání. „Slovu již nikdonevládne", napsal Tadeusz Konwícki v Kalendáři a přesýpacíchhodinách. „Slova tekou z úst rozvřeš-cěného davu, z rozhlasovýchpřijímačů a z televizorů, z miliónů knížek a novin, z magnetofonůa walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromnéřeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mrakymrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slovse tvoří ne-betyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějšímplastikovým obalem. Slovo je obtížným odpadkem současnécivilizace." Podobný osud čeká i jiné zvuky — hudební, kdy „se nanaše hlavy dennodenně line oceán zvuků 11, kdy „statisíce hu-debních skupin vržou a hudlaří od rána do večera, kdy vřeští rádio,ječí televize a chroptí amplióny". „Hudba také zaplatí svou daň. Zacoí Za celek." Osud obrazů se valné neliší od osudu zvuků:„Malířství již dávno potkala tato obrovská kosmická tragédie —zesnulo pod horami neonů, výkladních skříní, televizorů, plakátů,domovních fasád, záhonů, umělých sluncí a nepravých měsíců." jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé odpomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry jak zjistit,co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za covydává? Ale ještě dříve, než na tyto otázky dojde, se ptáme, jakvydělit zvuky z hluku, jak vyloupnout obraz ze záplavy barev, jakvyjmout věty z proudu slov? Spolu s růstem hluku se zvyšuje ipráh citlivosti, takže každé následující sdělení musí být hlučnějšínež předchozí, stejné jako každý obraz zářivější a každý šokdůraznější. A tak stáíe dál a po spirále výše — až hluk ohluší,světlo oslepí a sok zparalyzuje. Karneval významů se koncibezvýznamovostí a nesmyslem — chce-li vše být nositelemvýznamu, pak význam nenese nic. („O trochu více sexu by temohlo vysvobodit, říká Baudrilíard, ale je-li sex všude, pak nenínikde. Univerzální sexuální dis-kurs ruší účinek/) Uvnitřnasycenosti se skrývá prázdnota — smyslová, významová,emocionální. 36
  34. 34. V takto zkonstruovaném světě již není místo pro poutníka,protože již neexistuje konečný cí! životního putovaní — „cíl cílů",cíl, který všechny ostatní cíle proměňuje v prostředky a ze všechživotních přístavu činí pouhé přestupní stanice. Život je v tomtosvětě, stejné jako tomu bylo v minulosti, putováním, ale teď už jeto putování bez předem daného směru. Čas je řeka. která hloubísvé koryto plynutím, aniž může tušit, do jakého moře se vleje. (Jasjiž není jako kdysi vektorem, ale |e během bez ukazatele směru. (Jestu si nelze dopředu naplánovat, jestliže se síť drah den zedne mění a na nejrušnějších křižovatkách jsou umísťovány stálenové a stále méně čitelné ukazatele. Nanejvýše je možné sizopakovat prošlou cestu tak, že se ohlédneme, ale ani tehdyneuvidíme přímku, nýbrž křivku, která snad má nějaký určitýsměr. Budoucí čas musí být při absenci generálního plánuputování nutně nespojitý, a]e ani v čase minulém se spojitosti jaksinemůžeme dopátrat. Našim zrakům se jeví jako sled epizod,korálku, které je možné v libovolném pořadí r±a-vlékat na šňůrkuživotního běhu; každá následnost se jeví jako stejně logická čilogiky zbavená. Podle Gtiattariho, Deleuze a Mejucciho se začalo pro cha-rakteristiku postmodemího poutníka používat metafory kočovníka.Právě tím. jak silně je v opozici k metafoře poutníka, zvýrazňujetato metafora asi nejpodstatnější ze změn, jež postmodernita vneslado životní situace člověka: zánik „konečného cíle4 životní pouti,osobnostního vzorce, který by osvětloval všechny činy během celéživotní cesty a o němž by se mohlo říci, že byl vybrán „jednouprovždy". Sama o sobě, jako ideální typ postmodemího života, jemetafora kočovníka mylná a zavádějící. Kočovníci si přece svétrasy nevybírají nahodile, nemění je ze dne na den, úsek po úsekupod vlivem nejposlednějších okolností a bez představy o tom, jakdlouho se v jednotlivých místech zdrží. Kočovníky naopak spoutníky spojuje (a současné odlišuje od postmoderních lidí) pev-nost, určitost a neměnnost trasy, na niž jednou vstoupili. Putovánítu má svůj neúprosný rytmus a jednou provždy stanovený časovýplán, každá etapa má pevný a neměnný význam, následnost etap jepředurčena a vzpírá se jakékoliv 39
  35. 35. manipulaci. Od antropologů víme, že narušení cyklického rytmuputování {když se například kočovníkům znemožní past-va naterénu, kletý je součástí jejich tradiční trasy) má katastrofálnídůsledky pro kulturu jako celek; ukazuje se tedy, jak silně je trasasvázána s terénem a jak málo je přenosná do jiného prostoru,dokonce i kdyby se změnil časový rytmus, A právě pevnost,určitost, trvalost a význam předem daný a zavazující— to jsourysy, jejichž nepřítomnost bije do očí při každém pokusu zachytitzvláštnosti postmoderních životních podmínek. Tyto podmínky senedají popsat ani v kategoriích typických pro kočovnický způsobživota. Je ptoto třeba hledat jiné metafory — jako kulturní vzorcenostmoderního života je nutno přijmout jiné typy chování. Žádný ztěchto typů ovšem nezachytí všechny rysy postmo-derního bytí; nato je postmodernita příliš komplikovaná a málo konzistentní.Vymyká se všem pokusům o redukci — od „klasické" modernityse liší právě tím, že v ní není možné najít „páteř", „hlubinnou"strukturu, „hlavní článek" nebo dominantní vzorec, tedy takovéprvky, jejichž přítomnost dovoluje pro zobrazení celku moderníhoživota použít pouze jednu metaforu. Místo jednoho vzorce je vpřípadě postmo-dernity nutno se orientovat na několik vzorců —nikoliv však proto, abychom vyjádřili rozmanitost životníchzpůsobů podle individuálních nebo skupinových pteťerencí, aleproto, abychom mohli ukázat vnitrní nespojitost životníhozpůsobu, který je v postmoderních podmínkách údělem všech lidí ikaždého člověka individuálně. Mnohost typů signalizujeanalytickou „nečistotu" bytí, jeho nespojitost, marnost, trvaloumnohoznačnost, nekonsekventnost, tendenci spojovat do jednohoproudu vzorce, kteté se snesou jen stěží. Zevloun O zevlounovi {flaneur) psal hodně a šťavnatě Walter Benjamina zejména pod jeho vlivem se obraz zeviouna stal standardnísoučástí popisu a analýzy moderní městské kultury; pro mnohobadatelů se stal zevloun hlavním symbolem 40
  36. 36. noderní existence. Benjamin převzal obraz zevlouna z úvah autoraKvětů %l& Charlese Baudelaira o žánrovém malováni ConstantínuGtrye, v němž byly živé zobrazeny pouliční scénky Baudelaireoznačil Guye za „malíře moderního života 1 j mel tím na myslinejen náměty jeho pláten, ale i způsob vnímání toho, cozobrazovala. Podle Baudelaira tyto obrazy vyjadřovaly dozajistamoderní způsob vidění světa — perspektivu nazírání, typzkušenosti a prožitků zevlouna, tohoto pasanta mezi pasanty, kterýje zamíchán do městského davu. Tak na jednom obraze se mužuklání procházející ženě, na jiném obrazu se jiný muž dívá zaodcházející ženou. Ten* kdo zmrazil jejich pohyby a znehybnĚnéje zvěčnil na plátně, samozřejmě neví, odkud přísli a kam jdou.Neví, zda byl svědkem počátku nebo konce avantýry, zda sečkání,jež mu padlo do oka, bude mít či mělo další pokračování; a možnásetkání vnímal jako náhodné, ačkoliv šlo o pečlivě naplánovanouschůzku tajných milenců; možná šlo o první dostaveníčko, nebo senaopak neočekávané potkali dva bývalí milenci a na chvíli v nichožila vzpomínka na dávno vyhaslé city. Lidé zachycení na plátněnemají minulost ani budoucnost. Jsou povrchem bez hloubky; to,co je viditelné „na povrchu*, co je určeno k tomu, aby byloviděno, před zrakem zevlouna neod-krývá, nýbrž skrývá to, co jepodstatné a důležité. Kdokoliv tyto lidi pozoruje, je odsouzen knevědomosti, kterou může nahrazovat pouze domněnkami.Nevědění je jeho prokletím, ale také šancí: protože smysl toho, covidí, je nedopovčzený a neověřitelný, může popustit uzdu svéFantazií. Má téměř neomezením volnost interpretace. Můžeminulost těch, které spatřil, aby je za chvíli zase ztratil z očí,vyprávět zcela libovolně, vykládat, jak se mu zachce. Jedinou mezíjeho svobody je horizont jeho vlastní představivosti. Živá městskáulice je plna nedopovězenýeh historek, nenapsaných scénářů. To,co se děje, je v rukou vynalézavého sochaře lidských osudůtvárnou materií. Všechny v i d í c í, ale sám n e v i d ě n , skrytýv davu, ale k davu nenáležející, má zevjoun právo cítit se pánemvšeho tvorstva. Je režisérem děl, v nichž pasanti jsou herci, aniž otom vědí a aniž proti tomu protestují. Jeho rozhodnutí nijak neměníosudy těch, jimž přidělil role ve 41
  37. 37. svých dílech, takže rozlet jeho fantazie nebrzdí žádné skrupule čiobavy. Tento „smyšlený režisér" ale také od počátku ví, že uměníje umění a že všechno, co se v nem děje, děje se „jakoby". A v tomspočívá půvab této hry bez následku a moci bez závazků. Městský zevlován tedy představuje prožitek svobody, svobodyúplné, nezávislé na vůli a rozmarech jiných lidí, ale také svobodypouze představované, konvenční a bezzubé, jež na tvaru světanezanechává žádné stopy. Svobody, která se rodí z nevědomosti aopírá se o bezmocnost. Svobody, jejíž podmínkou je povrchnostkontaktu a vzájemná shoda v tom, že slupka zůstane nedotčena aže zrak nepadne jinam než tam, kam smí. Ve světě zeviouna ječlověk člověku promítacím plátnem, ničím více. Lze říci, že každádalší zevlounova procházka je jen dalším potvrzením plnosti iprázdnoty svobody (a jejich vzájemného podmiňování); jekostýmovanou zkouškou nedůtežitosti bytí a povrchnosti,epizodičnosti každodenních forem spolubytí. Benjamin si vybrat pařížské Arkády — řady elegantních ob-chodů vábících lákavými výlohami zámožné obyvatele hlavníhoměsta a přikryté stříškami, aby návštěva nezávisela na rozmarechpočasí — jako prototyp „výběhu", který moderní město nabízízevlounům. Právě tady, v podmínkách k tomu pečlivě stvořených,se rodily vzorce chovánu jež se měly stát typickými pro život vmoderním městě. Právě tady se zevloím učil chápat svět jakodivadlo, ulici jako scénu, pasanty jako herce bez vůle, sebe jakorežiséra děl bez prologu t bez rozuzlení a život jako hru, v nížnikdo není tím, kým se zdá být, v níž je každého možno vnímatrůznými způsoby a v níž se rozdíly mezi pravdou, zdáním avýmyslem stírají — vždyť jsou vlastně nepodstatné a nikoho nijakzvláště nevzrušují ani netrápí. A právě v tomto pojetí světa a svérole v něm našel zevloun zalíbení. Kulturní vzorec zeviouna se vytvořil v moderní společnosti —byl výtvorem anonymity, tak přesně popsané Georgem Simmelem,anonymity, kterou vytvořilo hustě zalidněné město, v němž spoluden co den koexistují lidé vzájemně si cizí, kteří nemají ani nadějiani chuť k tomu, aby vzájemnou cizo- 42
  38. 38. rn překonali. Pod střechami pařížských Arkád, na kurfiirstendamune^{> na předválečné Marszalkowské třídě bvlv procházky zábavoupro vyvolené — pro lidi, kteří měli dost volného času a dostatečnýpříjem, který jim tento život ve zvolněném rytmu, „životnonšalantní", život jako sběratelství dojmů umožňoval. Zevlountedy nebyl a nemohl být vzorcem všeobecným (ačkoliv jehozávažnost byla nesouměřitelná s četností jeho výskytu: bylkulturním vzorcem elity a zkušenost získaná praktikováním tohotovzorce byla tyglí-kem, v němž se vařilo všechno to, co dnesoznačujeme pojmem moderní kultura ve významu Kulturyduchovní a umělecké). Postmoderní podmínky se odlišujíz e v š e o b e c n ě n í m vzorce zevlouna. Jak už tomu však vpodobných případech nezřídka bývá — vzorec, který je zevšeo-becněn, se v průběhu svého zmasovění změní k nepoznání. Zábava, kterou dosud provozovali jen lidé vyvolení, se staladostupnou téměř všem — každému, kdo má nějakou tu hotovost atrošku času nazbyt Stalo se tak díky výrobcům a prodavačůmzboží, kteří v libůstkách zevlouna spatřili svou šanci: obklopí-li seměstské promenády obchody se zbožím dostupným „obyčejnýmlidem" {shopptng mollje pojem označující stavby, jejichžprostřednictvím se tento záměr realizuje; obvykle se překládá jako„nákupní promenáda1 nebo „promenáda nakupujících"), pak„obyčejný člověk*1 bude moci ochutnat zevlounovy požitky arozhodně tak neopomene učinit. Možnosti obchodu se obrovskyrozšíří. Nebudou to již potřeby, co bude zákazníka přitahovat doobchodu, ale estetické tužby, jež jsou na rozdíl od skutečnýchpotřeb vlastně nikdy neukojitelné. Zákazníci se do obchodůmasově pohrnou, a to nejen proto, aby „něco rychle koupili aodešli11, ale proto, aby své oči dosyta nakrmili podívanou. Jakmileto udělají, stanou se sami podívanou pro sebe navzájem, proměníse v neplacené herce nekonečného představení, atrakcí, ježpřitahuje samu sebe... Mluvíme o demokratizaci vzorce, ale pozor —je to demo-kratizace svérázná. Jestliže se totiž kdysi zevlouni pařížských.♦krásných bulvárů*1 radovali ze spektáklu, který — aspoň vesvých představách — režírovali, pak nové „krásné čtvrti11 43
  39. 39. nákupních promenád jsou výsledkem do detailu promyšlené režie.Od chvíle, kdy zevloun nového typu vkročí do kouzelné krajinynákupů, se poddává vůli, jejíž existenci nepředpokládá a jež serealizuje prostřednictvím tužeb, jež v něm byly probuzeny. Vnějšítlak se jeví jako vnitřní puzení, závislost vypadá jako svoboda. Nicvůkol se neděje náhodně, ačkoliv všechno předstírá spontánnost,nic nenf puštěno samospádem, ac všechno pochlebujeobjevitelskému talentu zevlouna. Je to přece zevloun, kdo jepečlivě veden jako herec ve velkém divadle nabývání zboží,ačkoliv po celou dobu jedná v bláhovém přesvědčení, že veškerézboží je tu pouze proto, aby dohánělo rozlet jeho fantazie. Přístupk rozkoším včerejšího zevlouna získal zevloun nového typu zacenu toho, že byl zbaven svéprávnosti. V divadle pro masy amasami hraném na nákupní promenádě není jeho ani scénografie,ani scénář, ani režie. Ani nejpečlivější a nejdetail nejsi ze zákulisních režiséruveřejných výběhů ale nevládne nad tím, koho jimi zvábenýzevloun na svých toulkách potká a na jakou scenérií narazí. I nanejpečlivěji vyprojektované obchodní promenádě je proto místopro nečekané události, překvapení a nefalšovanou náhodu. Tentonedostatek mizí, jakmile se místem pro procházku stane terén, vněmž zevloun — jak by se mohlo zdát — dosahuje vrcholu svésuverenity a svobody: jeho vlastní dum a byt. Mluvíme samozřejmě o televizi. Dánský sociolog HenningBech vymyslel přesný pojem „tcleměsto" {telecity)< který signa-lizuje fakt, že televizní obrazovka, umístěná u v n i t ř sou-kromého domu či bytu, přejímá funkce, jež plnil městský terén,který byl v n ě domu. Právě obrazovka se stala hlavním, nejčastějia nejochotněji navštěvovaným výběhem postmo-derního zevlouna.Tím se rozsah jeho toulek nesmírně rozšířil: ani největší „nákupnípromenáda" se svým objemem nemůže rovnat nenasytnét e l e v i z n í obrazovce. Pohodlně usazený ve fotelu a vyzbrojenýpouze dálkovým ovladačem muže se televizní divák přenést vpouhém okamžiku z poly-néské vesnice do moderní kancelářeWall Streetu, z paláce středověkého knížete do luna raketyputující vesmírem. 44
  40. 40. Vzdálenost v čase a prostoru již není na překážku. SkáJa zážitku dostupných prostřednictvím obrazovky vyráží dech svvm rozsahem i rychlostí, s jakou se obrazy proměňují. Život tváří v tvář obrazovce je neustálým dobrodružstvím — to, co kdvsi bylo událostí sváteční, stalo se každodenností. Od chvíle, co se stala každodenností, změnila i dobrodružstvísvůj charakter Není to již divák, kdo je vykouzíuje silou svépředstavivosti. Na zevlouna rozvaleného ve fotelu dobrodružstvídotírají ve stavu zcela hotovém — k jejich vymyšlení nasadilivšechnu svou fantazii jiní lidé. Na jejich přípravě a provedení setotiž dřely štáby specialistu, do jejich realizace bvlv vloženyobrovské hromady penéz. Jak by tomu mohla konkurovatprimitivní, jednoduchá obrazotvornost a podo-mácké kutěnídiváka? Ostatně není to jen divák, kdo v této konkurenci prohrává.Obrazy a déje na obrazovce jsou vypu-lírované, vyciselované,dopracované do posledního detailu, jsou dokonalé v míře, jížneuspořádaná a nepořádná skutečnost nedosahuje a na nižneaspiruje. To, co se objevuje na obrazovce, to je — abychompoužili vyjádření Jeana Baudrillarda — „ještě skutečnější nežskutečnost". Vnucuje se to divákovi pfesvědčivéji a naléhavěji nežsama skutečnost. Role se teď obracejí: to, co se zrodilo jako r e p r e z e n taceskutečnosti, se stalo jejím standardem a mírou. Ale málokteráskutečnost dokáže těmto standardům dostát — a tím hůře tedy proni. „Skutečnost1* (at už to slovo v nových podmínkách znamenácokoliv) se odsouvá do pozadí, skrývá se ve stínu představ o sobesamé, ztrácí osobité rysy a utápí se ve vlastní reprezentaci. Nicnení opravdově skutečné, dokud to nebylo zachyceno navideozáznam. Abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostía intimních prožitků, prohlížíme si je, zaznamenané na kazetě, naobrazovce televizoru. Není již jasné, co je skutečností a co je jejímobrazem, co je „doopravdy" a co je „jakoby 11. Ale jasnost asrozumitelnost již nadále nejsou potřebné: nejen že je dávnýzevloun nepotřeboval a nechtěl, dokonce před nimi utíkal, když sevydával na sve eskapády Ichtel na chvíli utéci ze světa, v němž jejasnost a srozumitelnost požadavkem). Co s nimi dnes, když „jsmezevlomy všichni", všude a každodenně. ■tf
  41. 41. Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má jenmálo naděje na úspěch. Dnes se sama skutečnost jeví jako to, co seden co den line z televizní obrazovky. A tento svět, opakujeme, jesvětem zevlouna (či spíše světem, který je experty střiženzevlounovi na míru). A v tomto světě se epizody — tyto monádyzkušenosti, bez minulostí a bez dalšího pokračování, zjevující sebťihví odkud a mizící v haraburdí (vždycky dočasné) nepamětLnezanechávající stopu na tom, co zůstalo v zorném poli —skládajído řad vedle sebe, nikoliv do zástupu za sebe. Jsou to epizodyvzájemné vyměnitelné a zastupitelné. Jak tedy mezi nimi volit? Jakje srovnávat? Jak je řadit? Jak odlišit „důležité" od„malicherných"? Existují-li pro to vůbec nějaká kritéria, pak vepizodách samotných je můžeme hledat jen s velikými obtížemi.Svět složený z epizod je rájem pro zevlouna: gigantický rezervoárpo břehy naplněný eetkami — brát a přebírat, brát to, co se nejvíceleskne, co přitahuje zrak. co je na pohled příjemné, co ucho potěšía dlaň příjemně zaplní. V zevlounnvě ráji jsou věci osvobozeny odvlastní tíhy. Váhu jim dodává pouze uspokojení, jež z nichdokážeme vykřesat. Tulák Na počátku moderní epochy byl tulák veřejným nepřítelem číslojedna. Anglickému alžbětinskému zákonodárství dominoval strachz lidí bez stálého bydliště, „bez pravidelného hlášení", zbezdomovců a lidí bez domovské příslušnosti. Bylo nařízenodoprovodit je do míst, která opustili, vsadit je do vězení nebo dodomů nucených prací, v případě recidivy jim na čelo vypalovatznamení. Nebylo to bezdůvodné. Potloukání se bez cíle, putování bezpředem stanovené trasy bylo porušením řádu. který modernízákonodárci pracně vybudovali v pustině, v níž nad řádem věcídonedávna bděla autorita obce a farnosti. Tulák nebyl k vyslídení,unikal kontrole, nemusel uznávat normy platné v oblasti, v níž seprávě nacházel, a snadno mohl odejít jinam, jestliže se mu tytonormy nelíbily Jestliže ale „normy 46

×